Tragické důsledky duchovního nerozlišování

Jaroslav Kernal, Praha 21. srpna 2022

Pokračujeme v našem studiu knihy Genesis šestnáctou kapitolou. Jsme v části, která se zabývá životem Abrahama. Abraham je jedním z hrdinů víry, podobně jeho žena Sára – oba mají své místo v galerii svědků víry v Židům 11. Abraham je zmiňován nejvíce ze všech praotců Izraele v Novém zákoně (73x). A i Sára je zmíněna ještě třikrát v Novém zákoně (Ř 4,19; 9,9; 1Pt 3,6). Ovšem dnes máme před sebou kapitolu, která nám naše hrdiny víry představí v úplně jiném světle a nejspíš je přímo srazí z piedestalu, na který je tak rádi stavíme. Pojďme přečíst šestnáctou kapitolu a potom se do ní pustíme. 

Náš dnešní text nám ukazuje, že ani hrdinové víry nebyli dokonalí a bezchybní lidé. V našem studiu už jsme viděli mnohé klady Abrahama – jeho poslušnost, jeho věrnost, odvahu, zbožnost, víru a v dalších kapitolách uvidíme ještě další. Ale dnes máme před sebou jeho selhání, jeho slabost, a z pohledu evangelia bych se nebál mluvit o hříchu. A rozhodně uvidíme hřích Sáry, a to nejeden. Ukážeme si, jak Bůh prověřuje naši víru, jak k tomu používá ty nejobyčejnější věci, okolnosti a situace v našich životech, používá naše nejbližší, aby nám ukázal, jak slabé je naše srdce a nakonec uvidíme, že Boží milost je mocnější než hřích a Boží dobrota překonává zlo. Bůh je plný milosti a slitování, jeho milosrdenství je plná celá země. A dokonce, i když zemi a lidi na ní stíhá svými soudy, jak to můžeme vidět i dnešní době, stále se zjevuje hojnost jeho milosti a dobroty. 

I. Bůh prověřuje víru

Boží slovo říká, že se máme radovat, když na nás přicházejí nejrůznější zkoušky (Jk 1,2–3), protože skrze ně může růst naše víra a když v nich obstojíme, bude se upevňovat a zocelovat. Ale každá zkouška víry se také velmi snadno může stát pokušením a dovést nás k pádu. Boží slovo velmi jasně říká, že Bůh nás nikdy nepokouší ke zlému (Jk 1,13), ale staví nás do situací, které mohou buď posílit naší víru, nebo nám ukážou na její slabost. Když ve zkoušce selžeme, ukáže se, že jsme slabí, a jak moc potřebujeme Boží pomoc. Ale pokud toto selhání ve víře vede k pádu nebo k hříchu, není to Bůh, kdo by nás takto vedl – je to naše vlastní přirozenost, ta stará, hříšná přirozenost, která nás táhne k hříchu, k tělesnosti, k nemoudrosti, pošetilosti atd. A Bůh tyto věci v našem životě používá k tomu, aby nás budoval, aby nás vychovával a vyučoval.

Mnohdy jsme zoufalí a naříkáme, když procházíme nějakými těžkostmi, když už nějaké věci trvají příliš dlouho a my máme pocit, že to už déle nevydržíme, že víc nemůžeme unést, že je všechno úplně špatně a my nevíme, co máme dělat a jak z toho ven. Ale obvykle jsou to právě takovéto chvíle a situace, kdy se vždycky nakonec naučíme nejvíc, a to jak o Bohu, tak o sobě, kdy je náš charakter přetavován a překováván, kdy jsme mocí Ducha svatého proměňováni do podoby Božího syna. Bez té výhně zkoušek, bez toho tlaku, který zkoušky do našeho života přinášejí, by bylo jen obtížné formovat v nás podobu Božího syna. O Pánu Ježíši Boží slovo jasně říká, že se naučil poslušnosti skrze utrpení, jímž prošel (Žd 5,8). Proto si nemůžeme myslet, že by to v našich životech mohlo fungovat jinak. Nikdo se nenaučí nějaké dovednosti jenom na základě teorie, ale je musí to trénovat znovu a znovu. Žádný člověk se nestane mistrem bez úmorného úsilí – a je úplně jedno, čeho se to týká. Žádné dítě není možné vychovat bez toho, že ho budeme káznit. Nikdo se nenaučí chodit s Bohem, když s ním nebude chodit. Ale když s ním bude chodit, možná to bude znamenat, že bude čelit obrovské armádě pěti králů podobně jako Abraham. Zde Abraham obstál na výbornou, stejně jako hned poté, kdy si ho chtěl zavázat sodomský král (kap. 14). Ale potom přišla další zkouška, která ale jako zkouška úplně nevypadala, ačkoliv jí ve skutečnosti byla. Někdy zkoušky přicházejí naprosto zjevně a jasně a my víme, že procházíme zkouškou, zvlášť v případě, že se dostaneme do nějakého vnějšího tlaku nebo do problémů nebo dokonce přijde pronásledování – to jsou jasné věci. Ale někdy se něco ukáže jako zkouška až mnohem později, jako to bylo třeba v uplynulých dvou letech, kdy se měly přestat scházet církve ke společnému uctívání, kdy vláda nařizovala nezákonné věci, které soudy s odstupem času skutečně prohlásily za protiprávní, kdy došlo k rozdělení lidí na dvě kategorie atd. To byla zkouška pro církev i pro jednotlivé křesťany. Něco podobného vidíme i v našem textu. Pamatujme na to, co se stalo v předchozí kapitole: Bůh promluvil k Abrahamovi ve vidění a zaslíbil mu množství potomků a dokonce s ním uzavřel smlouvu, kterou svůj slib stvrdil. A teď?

• Sáraj, žena Abramova, mu nerodila. Měla egyptskou otrokyni, která se jmenovala Hagar. Jednou řekla Sáraj Abramovi: „Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní.“ Abram Sárajiny rady uposlechl. (Gn 16,1–2)

Tady přichází ta ďábelská myšlenka: „Opravdu Bůh řekl…?“ „Abrahame, opravdu máš mít množství potomků se svou ženou?“ Bůh ti zaslíbil potomstvo, ale možná to myslel trochu jinak. My víme a ukazovali jsme si to, že Bůh to myslel také trochu jinak, protože je tady i duchovní potomstvo Abrahama, ale to vůbec nebylo na pořadu dne v době Abrahama. Tady přichází zkouška a přichází velmi nenápadně. Ne, že by to bylo nemožné ji odhalit, ale nebylo to úplně jednoduché.

Můžeme mít porozumění pro Abrahama, protože tady se děje něco, co bylo kulturně přijatelné. V technickém slova smyslu se nejednalo o cizoložství. Když žena neměla vlastní děti, dala svému muži svou otrokyni, a když se narodilo dítě otrokyni, přijala žena to dítě za své. Je to něco, co vidíme později v životě Abrahamova vnuka Jákoba, který měl osm synů se svými dvěma manželkami a další čtyři syny s otrokyněmi svých manželek. A musíme si znovu připomenout, že i když Boží slovo neodsuzuje mnohoženství, spíš to nějak toleruje, tou Boží normou a Božím standardem je vždycky monogamní vztah – tedy vztah jednoho muže a jedné ženy. V tom starověkém právním řádu to fungovalo trochu jinak  a takto zplozené děti se opravdu mohly stát legitimními dětmi se všemi právy dětí, a jejich biologické matky, tedy ty otrokyně se mohly stát víceméně legitimními manželkami, ale například v našem právním řádu to tak není a je nezákonné mít více než jednu manželku. A tady se náš právní řád dostal do souladu s Božím slovem. Z biblického hlediska je správné mít jednu manželku a jakýkoliv jiný vztah je cizoložství – pokud to ovšem v dané kultuře nefunguje jinak. Což je sice odklon od Boží normy, ale není to odsouzené jako hřích. A podobně to můžeme vidět také s otroctvím. V naší společnosti je nezákonné vlastnit člověka, ale ve starověké společnosti to bylo tolerované a Bůh to neodsuzuje jako hřích. Přestože učení Božího slova je, že člověk je svobodný a ten jediný, komu má právo náležet, kdo je právoplatným vlastníkem člověka, je Bůh.

Abraham se ocitl ve zkoušce a nerozpoznal, že jde o zkoušku. Jak je to možné? Máme víc odpovědí, ale pro nás je důležité to, že neměl Boží slovo, jako ho máme my, nebyl zakotvený v pravdě, jako můžeme – ne že jsme! – být my. Církev je sloup a opora pravdy, ale musí stát na Slovu pravdy – a potom může rozpoznat, že přichází zkouška, pozná pokušení a má rozlišení na to, aby poznala, kdy a jak přichází Boží soud.

II. Bůh používá naše nejbližší

Když přicházejí zkoušky víry do našich životů, Bůh často používá naše nejbližší jako nástroj. Asi bude lepší to říct jinak – my všichni jsme hříšné nádoby a často se – aniž bychom o to nějak usilovali – stáváme nástrojem zkoušky, a někdy můžeme být i nástrojem pokušení nebo dokonce nástrojem zla. Jde hodně o to, nakolik jsme závislí na Bohu, a nakolik podléháme svým vlastním žádostem a touhám těla. Někdy Bůh používá tyto věci v našich vlastních životech k tomu, aby nám ukázal, jak bídná stvoření jsme, že jsme jenom prach a sami o sobě jsme užiteční jenom ke špatnosti. Zamyslete se nad hloubkou Davidovy prosby

• Kdo může rozpoznat bludy? Zprosť mě i vin, jež jsou mi skryty. (Ž 19,13)

Kristova krev nás očistila ode všech našich vin. Ale rozhodně bychom si neměli myslet, že to jsou jenom ty vnější věci, o nichž dobře víme. Jsme schopni vystihnout, kdy nechodíme ve víře? Často ano, ale myslím, že mnohem častěji si to vůbec neuvědomujeme a ani nám to nedochází! Poznáme, když děláme něco proti Božímu slovu – ale jak to je, když jsou naše postoje (ne nutně činy) v protikladu k tomu, co říká Písmo, co se líbí Bohu? Často to vůbec netušíme. Někdy nám to Bůh ze své milosti odhalí a potom jsme zahanbeni a stydíme se, a prosíme Boha o milost, ale většinou si to vůbec neuvědomujeme. A přesně tímto způsobem nás Bůh používá jako nástroje ve své ruce k tomu, aby ostřil a brousil jak nás samotné, tak naše bližní.

Přesně tak Bůh použil Sáru v Abrahamově životě. Ale bylo by chybou vidět problém jenom na straně Sáry. Kdybychom to udělali, dostali bychom se do stejné pozice, ve které byla ona sama – hledali bychom problém především u někoho jiného. Abraham měl tušit léčku, protože Sára se vymlouvala na Boha – to je podle mě jednoznačný ukazatel. Bůh mi nedopřál … V zahradě Edenu to byl Adam, kdo říkal Bohu: „Žena, kterou TY jsi mi dal …“ Tady Sára říká Abrahamovi: „Bůh mi nedopřál …“ Bylo to na jednu stranu docela přirozené. Bůh povolal Abrahama do Kenaánu a slíbil mu potomky. Už tam jsou deset let (v. 16), a pořád nic. Možná, že to povolání, které dostal Abraham v Uru, bylo ještě mnohem dřívější než to v těch jeho sedmdesáti pěti letech. A nevíme ani, jak dlouho byli se Sárou manželé. Z jedenácté kapitoly to vypadá, že byli manželé už v Uru. A také tam poprvé čteme o tom, že Sára byla neplodná, neměla dítě (Gn 11,30). Nyní, v našem textu, je Sáře sedmdesát pět a i když vezmeme v úvahu, že tehdy žili lidé déle, tak o patnáct let později o ní čteme, že už je po přechodu, že už nemůže mít děti (Gn 18,11). Možná už v této době viděla, že to nejde. A tak vymyslela plán, jak to vyřešit. To zní dobře, ne? Abrahame, mám nápad – možná to Bůh nemyslel tak, jak si myslíš, a máme mít dítě z téhle egyptské otrokyně! Neměl Abraham zbystřit? Nešlo náhodou o nějakou zkratku? Neměli čekat, až Bůh splní svůj slib? Místo toho se snaží Bohu „pomoct“ skrze Hagaru. Byla to otrokyně, takže do toho nemohla moc mluvit – a bylo to vyřešené. Nebo ne?

 Máme Bohu pomáhat svými vlastními cestami, zkratkami, nápady? Dneska žijeme v době, kdy to s křesťanstvím není úplně slavné, rozhodně ne na místě, kde žijeme. Na celém našem kontinentu je jen málo míst, kde církev posledním století zakusila nějaký zásadní růst. Jedno z mála míst, o kterém bychom mohli mluvit je Albánie. Dostávám dopisy od jednoho bratra, který za posledních deset let založil nejméně pět sborů. Před dvaceti lety jsme mohli něco podobného slyšet o Ukrajině. Ale to jsou jenom drobounké výjimky. Ale jinak v celém západním světě vidíme úpadek, zesvětštění, materialismus a nevěru. Nemůžeme se divit, že církev jako celek nebyla schopná rozpoznat zkoušku, která na ni dopadla v posledních dvou letech. Místo toho vidíme snahu „překonat“ to a najít jiné cesty. Pomoci Bohu v budování jeho církve a proměně lidských životů. Technologie, marketing, obchodní metody, psychologie, zábava, zdravý životní styl … ten výčet by mohl být opravdu dlouhý. Ale podstata je stejná jako u toho, o čem je náš dnešní text – je to úporná lidská snaha pomoct Bohu splnit jeho slib. Jeho slib, že on sám zbuduje svou církev a brány pekel ji nepřemohou (Mt 16,18), pomoct Bohu v tom, že on sám bude pracovat v lidském životě a kde začal své dobré dílo, tam ho dovede až do úplného konce. Místo toho chceme pracovat my. Ne tak, jak on to říká: Kaž Slovo! Syť se Slovem! Naplň jím svůj život! Choď s Bohem! Modli se! Žij svůj život tam, kde tě Bůh postavil! Raduj se z Boha! Buď svědkem Pána Ježíše Krista vším, čím jsi a všude, kde jsi! Místo toho máme svůj plán – lidi nebaví poslouchat Boží slovo, je zbytečné jim ho kázat. Neudrží pozornost déle než pět minut … je anachronické mít hodinové kázání. Nechtějí jenom poslouchat, chtějí také vidět – tak pustíme film, hudební klip, uděláme divadelní scénku, zapojíme je do tance a tím je získáme … vytvoříme program, připravíme projekt, uděláme fundraising, pozveme zajímavé lidi, uděláme něco zábavného … Tohle je cesta Sáry. To je zneužití otrokyně! To je zkouška víry. Abraham měl čekat na Boží slovo, na Boží dílo, na naplnění slibu. Místo toho vzal věci do svých rukou. A víte co? Hned se to obrátilo proti němu a proti Sáře. Když Hagar zjistila, že je těhotná, přestala si své paní vážit (Gn 16,4). A šlo to tak daleko, že to Sára nemohla unést. Šla za Abrahamem, aby to vyřešil. Co měl řešit?

Nebyla to snad sama Sára, kdo je do téhle situace dostal? Řekl bych, že Abraham v tom nebyl úplně bez účasti, protože Hagar byla těhotná! No, ale co na to tedy Abraham? Vidíme, že se k tomu postavil jako správnej chlap … 21. století. Hm … víš, Sáro, je to tvoje otrokyně, tak to vyřeš, jo. Prostě se z toho snažil vykroutit. Zdá se, že to nedělají jenom muži 21. století. Tohle je problém hříchu, který v nás přebývá. Nicméně Sára to vyřešila:

• Od té doby ji Sáraj pokořovala tak, že Hagar od ní uprchla. (Gn 16,6)

Chtěl bych se ještě příště vrátit k tomuto textu a rozebrat ty věci, které tady vidíme, protože na jediném místě nacházíme pýchu a vzpouru Hagary, lhostejnost Abrahama, pýchu a krutost Sáry – a proč to všechno je? Protože na samotném začátku chybělo správné rozlišení věcí, biblické rozlišování, rozpoznání přicházející zkoušky. Abraham se nepostavil na slib, který mu Bůh dal, nepřipomenul si smlouvu, kterou s ním Bůh uzavřel a vyřešil to po svém. V mnohém toto místo připomíná knihu Soudců, kde „každý jednal, jak uznal za vhodné“. Copak neměli Boží slovo? Měli, ale ignorovali ho. Nakonec i Abraham měl Boží slovo, které Bůh řekl přímo jemu a které naprosto viditelně potvrdil, když v podobě ohnivé pochodně prošel mezi rozpůlenými těly zvířat, čímž stvrdil smlouvu s Abrahamem. Mělo by být pro nás velkým varováním, že důsledky tohoto selhání tady máme dodnes v podobě konfliktu mezi tělesnými potomky Abrahama, těmi z Hagary a těmi ze Sáry, Araby a Židy.

III. Bůh přemáhá zlo svou milostí

Sára pokořovala Hagar tak moc, že Hagar od ní utekla. Nemáme tam bližší popis, ale útěk otroka často znamenal rozsudek smrti. Hagar byla těhotná a čekala Abrahamovo dítě, takže by to asi nebylo tak zlé, ale musela být zoufalá, když se rozhodla pro útěk. Nechtěl bych to nějak pitvat, protože tam nemáme víc informací, ale je zjevné, že to byla pyšná žena, která se rychle začala povyšovat nad svou paní, která byla také velmi pyšnou ženou, protože začala svou otrokyni, resp. sokyni deptat. Co všechno může přinést jediné selhání v rozlišování! Boj v domě, hádky, nepokoj, nevraživost. Boží slovo nás vede k tomu, abychom utíkali od hříchu, abychom rozlišovali a zkoumali, drželi se toho, co je dobré a zlého se chránili v každé podobě (1Te 5,21–22). Nemělo by nás překvapit, že to zlé se obvykle nebude prezentovat jako zlé, ale bude se tvářit jako dobré – stejně jako tady. Abrahame, budeme mít dítě! Není to úžasné? Konečně se naplní ty Boží sliby a to znamená, že také Bůh bude oslaven, ne? Přesně takhle často přichází zlo. Obvykle nepřichází se jmenovkou „zloduch“. Mnohem častěji má jmenovku „dobroděj“ a „já to s vámi myslím dobře“ a „je to pro vaše dobro“ nebo něco podobného. Boží slovo jasně říká, že ďábel se maskuje za „anděla světla“ (2K 11,14) a my nemáme být ani hloupí ani naivní, abychom mu skočili na špek. Proto jsme voláni k tomu, abychom žili v bázni před Bohem, protože bázeň znamená vyvarovat se zla.

Ale kromě toho máme Boha, který je naším Otcem a je plný milosti a slitování. I v našem textu je to Bůh, kdo řeší celou situaci. Myslím, že Abraham byl celkem spokojený, když Hagar utekla. Sice to bylo trochu nepříjemné, protože byla matka jeho dítěte, ale když to šlo s Hagar, půjde to i s jinou. A Sára? Ta asi byla vzteklá, že ta drzá otrokyně zmizela, ale na druhou stranu si možná také oddechla, že má konečně klid od své sokyně. Ale ani jedno nebyl Boží plán. Bůh vládne! Bůh řídí lidské životy.

• Nalezl ji Hospodinův posel ve stepi nad pramenem vody, nad pramenem při cestě do Šúru … Hospodinův posel jí řekl: „Navrať se ke své paní a pokoř se pod její ruku.“ (Gn 16,7.9)

To nebylo jenom pokoření Hagary, ale to bylo také pokoření Abrahama a pokoření Sáry. Ta vzpurná otrokyně měla být zase doma. Bůh sám ji jí tam poslal. Jak s tím měli naložit? Nezbylo než nést důsledky svých činů. A ty důsledky nebyly úplně pěkné. Ale Bůh nad tím vládl. Zastavil Hagaru, na dalších čtrnáct let dal do Abrahamova domu dítě, ze kterého se možná Abraham i Sára nakonec radovali, ačkoliv jim ve výsledku přineslo trápení, jak uvidíme ve 21. kapitole po narození Izáka. Ale Bůh tím přerušil tu zlou cestu, na kterou se vydali. Bůh se totiž stará o své děti.

Bůh do našich životů přivádí nejrůznější zkoušky, ale nikdy se nás v těchto zkouškách nevzdá ani se nás nezřekne. Jsme jeho děti, které trpělivě a laskavě, ale také přísně a velmi pevně vychovává. Není lepší Otec, než je náš Bůh. On nás vede do situací, které mají prověřit a prozkoušet naší víru. A důležitá věc, kterou musíme pochopit je, že cílem těchto zkoušek není nás odsoudit. Možná – tedy spíš určitě – ukážou naši slabost. Ale i slabá víra je pořád víra. I když selžeme, nepřestáváme být Božími dětmi. Bůh nevedl Abrahama do zkoušky proto, aby ho – pokud selže – odřízl, potrestal, otočil se k němu zády. Nic takového! Bůh Abrahama vychovával. Krok za krokem, den za dnem.

Vrátil Hagaru domů a dalších třináct let se nejspíš Abraham se Sárou těšili z Izmaela. Možná si říkali, že přes všechny ty počáteční těžkosti, které s tím byly spojené, to nakonec dobře dopadlo. Ale ta zkouška neskončila tam, ona pokračovala dál. V sedmnácté kapitole Bůh řekl Abrahamovi velmi jasně, že to zaslíbené potomstvo bude ze Sáry. A potvrdil to znovu smlouvou. A v osmnácté kapitole to zopakoval. Jak musel asi být Abraham pokořen? Ale to je přesně to místo, kam nás Bůh vede. Skrze těžkosti a problémy nás nechce od sebe oddělit nebo se nás zbavit, ale naopak nás k sobě přitáhnout. Někdy to možná musí trvat roky, než to pochopíme. A nemusíme nutně padnout na dno nebo si nějak natlouct – mnoho let to může mít docela pěknou podobu – vyrůstajícího syna otrokyně. Vzali jsme to do vlastních rukou a teď to pěkně funguje. To musí být správě a musí to být Boží dílo, jinak by to tak dobře nefungovalo …

Abraham se podobal církvi v Laodikeji. Mám všechno, nic nepotřebuji (Zj 3,17). Je mi dobře, už mám toho dědice, co mi chybí – Bůh to jistě použil, aby naplnil svůj slib. Ale Bůh měl jiný plán, a to od samého začátku. Nakonec i Hagar měla své místo v tomto plánu. Bůh ji použil jako obraz zákonického otroctví v listu Galatským (Ga 4,24–31). Až tak daleko sahal Boží plán. Ale záměr s Abrahamem byl jiný – cílem bylo dítě zaslíbení, Izák, který se měl narodit až za dalších čtrnáct let. Cílem bylo přitáhnout Abrahama k sobě a naučit ho, jak chodit s Bohem. V osmnácté kapitole je fascinující příběh, kdy Bůh přichází k Abrahamovi v podobě tří mužů a Abraham na první pohled rozpoznává, kdo k němu přichází, protože spěchá vstříc, padá na tvář, klaní se a říká: „Panovníku Hospodine, jestliže jsem u tebe našel milost, nepomíjej svého služebníka“ (Gn 18,3). Moji milí, kéž bychom měli takové duchovní rozpoznání, kéž bychom měli takovou víru! Kéž bychom takto chodili s Bohem.

Jde o to, abychom se soustředili na něj samotného. Abraham na chvíli uhnul a zaměřil se zase na sebe, na svou starou bolest, na tu otevřenou ránu, která byla v jeho srdci, na chybějícího syna – a bylo hotovo. Tak málo stačí. Proto máme upřít svůj pohled vzhůru, kde náš Pán sedí po pravici Boží – tam máme směřovat a ne k pozemským věcem (Ko 3,1–2). Proto máme upřít svůj pohled na Pána Ježíše Krista a běžet svůj běh tímto životem s pohledem zafixovaným na něj samotného. Proto máme odhodit všechnu přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí. Ale i když zakopneme, i když selžeme, i když padneme jako Abraham, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista, který nás mocí Ducha znovu pozvedne, znovu obnoví a znovu postaví na nohy. Chvála jemu!