Bůh odhaluje lidská srdce

Jaroslav Kernal, Praha 19. února 2023

Pokoj vám a milost, milí v Kristu. Slyšeli jsme text 22. kapitoly, celý ten příběh o obětování Izáka. Minule jsme zůstali u prvních tří veršů tohoto textu, dneska se posuneme o kus dál. Než to však uděláme, pojďme ještě sklonit svou hlavu v modlitbě.

Minule jsme prošli první tři verše této ohromné kapitoly a zaměřili jsme se na otázku zkoušky, které byl Abraham od Boha vystaven. Dnes půjdeme dále a více se zaměříme na Abrahamovu odpověď, tedy na Abrahamovu víru, důvěru, spolehnutí se na Boha ve všem, co Bůh dělá. Zaměříme se na tři aspekty víry, dá-li se to tak říct, které zde nacházíme – nejprve se podíváme na skrytost Abrahamovy víry, dále na spolehnutí se víry nebo důvěru víry, přičemž všechna tato slova (víra, důvěra, spolehnutí se) se do značné míry významově překrývají, jsou v podstatě synonyma, a nakonec se podíváme na naději víry, tedy na to, že víra se dívá dopředu. Pojďme tedy rovnou do Božího slova.

I. Skrytost víry

Bůh chtěl Abrahama vyzkoušet a řekl mu, aby vzal svého jediného syna Izáka, kterého miluje a obětoval mu ho jako zápalnou oběť na jedné hoře v zemi Mórija. Abraham vzal dva služebníky, osla, na něhož naložil dříví, syna Izáka a šli. Šli tři dny (v. 4), tedy nejméně dvakrát někde po cestě přenocovali. To přesně odpovídá situaci, protože čteme, že Abraham sídlil v Beer-šebě (v. 19) a hora Mórija je chrámová hora v Jeruzalémě (2Pa 3,1 – Šalomoun začal budovat v Jeruzalémě Hospodinův dům na hoře Mórija). Obě místa jsou od sebe vzdálena nějakých 90 km. Nemáme žádný záznam, že by Abraham komukoliv řekl, k čemu ho Bůh povolal. Spíš to vypadá, že až třetího dne, když se Abraham s Izákem měli oddělit od služebníků, se další tři účastníci výpravy dozvěděli, proč jsou tři dny na cestě. Teprve až když Abraham řekne, že budou uctívat Boha, Izákovi začnou věci docházet, protože mají dříví, mají oheň, takže to bude zápalná oběť, ale … kde je beránek?

Kdybych se nějak mohl vžít do Abrahamovy kůže, řekl bych, že nejspíš šel celé ty tři dny mlčky, byl zamlklý, pohroužený do hluboké niterné modlitby, bojoval duchovní boj ve svém srdci. Poslušně se ve víře vydal na cestu, ale myslím si, že s každým krokem se vracela otázka – opravdu to musí být Izák, kdo má být obětovaný jako zápalná oběť. A všimněte si ještě té drobné zmínky ve druhém verši: Bůh říká, vezmi svého jediného syna. Vzpomínáte si, co se stalo v předchozí kapitole? Sára řekla Abrahamovi, aby vyhnal otrokyni i jejího syna. Sára už měla svého vlastního syna, Izmael už nebyl jejich syn, tedy syn Sáry a Abrahama, ale byl to syn otrokyně. A Bůh řekl Abrahamovi, aby poslechl Sáru a netrápil se pro chlapce. A nyní to vypadá, jako kdyby Bůh chtěl zdůraznit, že Izák je jediným synem svého otce. Myslím si, že to jsou slova, na nichž nakonec Abraham postavil svou víru a díky kterým spočinul v pevné důvěře, jak to uvidíme za chvíli.

Ale nyní bych chtěl, abychom se podívali ještě na jinou věc, totiž na tu skutečnost, že Abraham nechal oba své služebníky i osla v dálce a pokračoval v cestě sám, jenom s Izákem. A to je něco, u čeho bych se chtěl na chvilku zastavit. Řekl bych, že jedna z důležitých věcí, kterou tu můžeme vidět, je, že se Abraham svou vírou nebo možná lépe obětí víry nevychloubá. Víra je hlubokou niternou záležitostí jednotlivce. Teď mě, prosím, nepochopte špatně. Tím nechci říct to, co můžete někdy slyšet, že víra je soukromou záležitostí, která by se nijak neměla projevovat na veřejnosti nebo jakkoliv navenek. Nic takového! Opak je pravdou! Pán Ježíš jasně říká, že kdo ho zapře před lidmi, toho on zapře před Otcem. Ústy vyznáváme, že Ježíš je Pán k našemu spasení – a je to také vyznání, které má vést ke spasení dalších lidí, protože to je stručně vyjádřené evangelium. Křesťanova víra se má projevovat navenek. Měli bychom být otevření a jasní v tom, že věříme v Pána Ježíše Krista. Naše víra má určovat naše postoje, naše hodnoty, Boží slovo má utvářet naše názory a ty jsou nutně odlišné, než jsou postoje, hodnoty a názory tohoto světa. A čím více se okolní svět přiklání k pohanství, synkretismu a materialismu, tím více se s ním budeme rozcházet. Tím těžší také je zachovat si víru a v této víře pevně stát a v této víře také jednat. Pravda, spravedlnost, právo, otázky ohledně manželství, rodiny, lidské identity a genderu, důstojnosti člověka, vztahu k životnímu prostředí, svobody a zodpovědnosti jednotlivce, ekonomické a sociální otázky jako např. dluhy, obživa vlastní prací, péče o staré, slabé nebo nemohoucí a naopak nepéče o líné nebo vychytralé atd. – to všechno jsou věci, v nichž se dnes křesťan bude odlišovat od okolního světa. A to všechno jsou názory, postoje a hodnoty, které vycházejí z víry a jsou přirozeným svědectvím o naší víře. K tomuto svědectví potom připojujeme své vyznání Pána Ježíše Krista. A to je to, co má hluboký dopad na okolní společnost, a je to právě proto, že to je přirozené svědectví, je to ovoce života.

Co je tedy tou niternou záležitostí, o níž mluvím? V našem příběhu je to oběť, kterou jde Abraham přinést. To je něco mezi Abrahamem a Bohem. A to je ve skutečnosti většina obětí a zkoušek, které jsou s nimi často spojené, v našich životech. Pán Ježíš to vyjádřil hezky v kázání na hoře, když mluvil o dávání, modlitbě a půstu. Tyto tři věci jsou náboženskými úkony, jsou to slovy Pána Ježíše skutky spravedlnosti, jsou to zároveň oběti, které přinášíme Bohu, a každá z nich nás něco stojí. Současně můžeme říct, že to jsou tři reprezentativní věci, které ukazují na princip celého křesťanského života. Co o nich říká Pán Ježíš? Varujte se dělat tyto věci před lidmi, jim na odiv (Mt 6,1–18)! Dělejte tyto věci ve skrytosti – ať tvoje levice neví, co činí pravice, aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, aby tvá modlitba zůstala skrytá, protože vejdeš do svého pokojíku a budeš se modlit ve skrytosti, aby tvůj půst zůstal skrytý, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale Otci, který zůstává skrytý!

Dneska žijeme v době sebeprezentace, jejímž symbolem je selfie tyčka. A problém je, že se tato mentalita stala do značné míry také mentalitou křesťanů a následně celých církví. Chceme vystavit na odiv, co všechno děláme, jak hodně, jak dobře, jak velké oběti přinášíme. Abraham neměl sociální sítě, měl s sebou jen dva služebníky, ale i ty nechal v dálce a pokračoval s chlapcem sám. Nezapřel svou víru, jak uvidíme za chvíli, protože jasně řekl, že jde uctívat svého Boha, a že se s chlapcem vrátí zpátky. Ale šel přinést oběť víry ve skrytosti. Neudělal selfie s Izákem na oltáři, protože jeho vlastní srdce bylo roztržené a jeho oběť byla určena Bohu, nikoliv lidem. A přesně o to jde! Jestliže děláte věci proto, aby je viděli druzí lidé, abyste je vystavili na odiv, potom slovy Pána Ježíše, už máte svou odměnu (Mt 6,3.5.16). Člověk se dívá na to, co má před očima, ale Bůh se dívá k srdci – a my tam máme skrytý poklad víry, skryté oběti víry, skryté zkušenosti víry, které jsou mezi námi a Bohem a tam mají obvykle zůstat. Tyto věci promění náš život, jako skrytý zápas s Bohem proměnil a natrvalo poznamenal život Jákoba. Mojžíš byl čtyřicet dní na hoře Sinaj ve skrytosti zahalen oblakem, Elijáš v jeskyni na hoře Chorébu, kde slyšel hlas tichý a jemný (1Kr 19,12), Pán Ježíš vybojoval největší boje sám, skrytý lidským očím během pokušení na poušti na samotném začátku své služby a potom v zahradě Getsemane na samotném konci. Z tohoto skrytého chození s Bohem, niterného vztahu, potom pramení:

II. Důvěra víry

• Abraham řekl služebníkům: „Počkejte tu s oslem, já s chlapcem půjdeme dále, vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme.“ (Gn 22,5)

Bůh řekl Abrahamovi, aby obětoval svého syna jako oběť zápalnou. Zápalná oběť znamenala, že část oběti nebo celá oběť, se spálila. Což jinými slovy znamenalo, že pokud se jednalo o něco živého, zvíře (obvykle býček, beran nebo kozel) muselo to být nejdříve zabito. Vedle toho existovaly i jiné oběti, tzv. oběti pozdvihování, kdy oběť byla podáváním nabídnuta Hospodinu (často se jednalo o plodiny země nebo mouku, chléb, olej) a potom se snědla. Kdyby Bůh neřekl Abrahamovi, že má přinést Izáka jako oběť zápalnou, mohl by Abraham uvažovat o tom, že nabídne Izáka jako oběť Bohu a Izák tím pádem bude určitým způsobem zasvěcen Bohu, ale mohl by zůstat naživu. Ale Bůh jasně řekl, že má přinést Izáka jako oběť zápalnou. Což prostě znamenalo zabít Izáka a spálit ho. Ale z těch slov, která Abraham říká svým služebníkům, je zjevné, že už v tuto chvíli byl přesvědčen o tom, že půjde s Izákem vzdát poctu Bohu a potom se s Izákem vrátí. A myslím, že opravdu nemáme jiné vysvětlení, než to, které nám Duch svatý dal skrze autora listu Židům.

• Abraham věřil, a proto šel obětovat Izáka, když byl podroben zkoušce. Svého jediného syna byl hotov obětovat, ačkoli se mu dostalo zaslíbení a bylo mu řečeno: ‚Z Izáka bude pocházet tvé potomstvo.‘ Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé. Proto dostal Izáka zpět jako předobraz budoucího vzkříšení. (Žd 11,17–19)

Abraham počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé. Šel s Izákem na horu, kterou mu Bůh ukázal, vybudoval tam oltář, dal na něj dříví, svázal Izáka, položil ho na to dříví a vztáhl ruku po obětním noži … Bůh mu řekl, co má udělat a Abraham to dělal. Krok za krokem, jednu věc za druhou. Ale nejednalo se o něco mechanického, o nějakou slepou bezduchou poslušnost. Jednalo se o poslušnost víry, která měla hluboké kořeny, které byly zapuštěné v tom, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé. A můžeme to vidět právě v těch slovech, jež Abraham řekl svým služebníkům.

To je důvod, proč si myslím, že ty tři dny cesty byly tři dny utrpení a duchovního boje. Byl to tři dny, kdy se Abrahamovi muselo to všechno točit hlavou. Bůh ho povolal do téhle země se slovy, že ji dá jeho potomstvu, ačkoliv žádné neměl. Bůh s ním uzavřel smlouvu a prošel jako ohnivá dýmající pec mezi rozpůlenými zvířaty. Když se potom pokusil mít potomka jinak, než jak se to Bohu zdálo správné, Bůh ho to sice nechal zrealizovat, dokonce ho nechal poměrně dlouhou dobu si myslet, že to bude ten správný potomek (celkem třináct let), ale nakonec mu řekl, že tím potomkem bude Izák. A že z Izáka bude všechno to slavné potomstvo. A znovu s ním Bůh uzavřel smlouvu, kterou měl vztáhnout na všechno své potomstvo, jejímž znamením byla obřízka. A pak měl vyhnat Izmaela – měl ho vložit Bohu do rukou s tím, že se o něj Bůh postará.

• Bůh však Abrahamovi řekl: „Netrap se pro chlapce a pro tu otrokyni; poslechni Sáru ve všem, co ti říká, neboť tvé potomstvo bude povoláno z Izáka. Učiním však národ i ze syna otrokyně, neboť také on je tvým potomkem.“ (Gn 21,12–13)

Jednoho syna už Abraham Bohu dal. Musel se spolehnout na Boží slovo, protože nic víc neměl v ruce. Od té doby už uplynulo několik let – nevíme přesně kolik, ale Izmael byl poslán pryč, když Izáka odstavili, což bylo asi nejpozději ve třech letech. V našem příběhu je Izák nazýván chlapcem podobně jako Izmael v předchozí kapitole, jemuž bylo asi šestnáct. Zjevně není Izák malým chlapcem, protože nese všechno dřevo, které předtím nesl osel – takže bude nejspíš také teenager, podobně jako Izmael v předchozí kapitole. Což by znamenalo, že od chvíle, kdy Abraham dal Bohu Izmaela, uplynulo dalších deset nebo možná třináct let. To je docela dlouhá doba. A nyní Bůh zase říká: „Dej mi svého syna!“ Ale neřekl Bůh „dej mi svého jediného syna“? A neřekl, že z Izáka bude všechno mé další potomstvo? A teď mi říká, že ho mám zabít a spálit? Ale jestli z Izáka má být všechno mé potomstvo – a Bůh mi ukázal, že to se svými slovy myslí fakt doslovně vážně – potom neexistuje jiná možnost, než že mi zase Izáka vrátí zpátky. Není na mě, rozumět tomu, jak to udělá, ale mám důvěřovat Bohu, že to udělá. Takže je jasné, že se s Izákem vrátím domů, i když ho obětuju Bohu. – Takhle nějak mohlo vypadat rozjímání Abrahama cestou na horu Mórija.

A chtěl bych, abyste si všimli důležité věci – ať už to Abrahamovo rozvažování vypadalo jakkoliv, z listu Židům je naprosto zřejmé, o co opíral svou víru – o Boží slovo. Abraham se spolehl na Boží sliby. Jednalo se o jasná zaslíbení, která dostal od Boha, která přijal do svého srdce, na která se postavil a ze kterých vyvodil důsledky pro svou víru. Rozhodl se, že bude důvěřovat Bohu víc než čemukoliv jinému. Už pochopil, že když Bůh něco chce, když ho Bůh k něčemu volá, nemá smysl se nějak kroutit, něco vymýšlet, hledat cestičky, jak obejít nepříjemné věci, jak to udělat, aby se „vlk nažral a koza zůstala celá“. Už pochopil, že to nejlepší, co může udělat, bude, že se cele spolehne na Boží slovo, bude důvěřovat Bohu a Bůh ho povede dál.

Tohle je život víry, chození ve víře. Když Pavel popisoval evangelium křesťanům v Římě, napsal:

• Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘ (Ř 1,16–17)

Často zdůrazňujeme tu první část, kde se mluví o tom, že se nestydíme za evangelium – a je to správné! Nestydíme se za ně, protože je to Boží moc ke spasení. Evangelium je tou mocí, proto ho máme lidem říkat. Ale potřebujeme rozumět i té druhé části, která říká, že se v evangeliu zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře. Je tady vysvětleno, co to znamená, že spravedlivý z víry bude živ. Když nás Bůh zastavil na naší cestě do záhuby a dal nám nové srdce, přijali jsme Boží slovo, evangelium, a uvěřili jsme mu. Toto slovo mohlo být různé, ale podstatou bylo, že jsme porozuměli, že Bůh je spravedlivý a my jsme nespravedliví a potřebujeme zachránit. Na toto slovo jsme se postavili a byli jsme zachráněni. Ale toto slovo nás vedlo k víře jednak v Boha jako takového a jednak v Boží slovo. A Bůh nám začal otevírat další dveře, další slova. Každé jedno slovo z Božích úst, pro nás z Písma, přijímáme ve víře – každý podle míry víry, kterou mu dal Bůh – stavíme se na něj, spoléháme na něj, a když to uděláme, Bůh to slovo naplňuje v našich životech. A když to uděláme, vede nás Bůh k dalšímu slovu a tak stále dál. To je život spravedlivého z víry. Což nás vede k poslednímu bodu kázání:

III. Naděje víry

Abraham měl tři dny na to, aby nějak zpracoval Boží slovo, zkoušku, do které ho Bůh postavil. Teď odchází od těch dvou služebníků jenom s Izákem a Izákovi začínají vyvstávat otázky:

• Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: „Otče!“ Ten odvětil: „Copak, můj synu?“ Izák se otázal: „Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?“ Nato Abraham řekl: „Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné.“ (Gn 22,7–8)

Izákovi začíná docházet, co se tady asi děje. Zdá se, že neměl moc času na přípravu. A teď musí přemýšlet nad tím, co tím ten jeho táta asi myslel, když řekl, že Bůh si najde beránka. Vždyť Bůh Abrahamovi řekl, že má obětovat Izáka jako beránka. A viděli jsme, že svým služebníkům odpovídá ve víře, že se s Izákem vrátí. Co tedy chtěl Abraham říct těmito slovy Izákovi? Byl si Abraham vědom toho, že je potřeba lepší oběti, než byl jeho vlastní syn Izák? Rozuměl tomu, že Izák nemůže být obětí, která snímá hříchy světa? O Abrahamovi čteme, že spatřil Kristův den a zaradoval se (J 8,56). Možná to byla právě tato chvíle, kdy mu Bůh otevřel okno věčnosti a dal mu tu milost pohlédnout do budoucnosti, spatřit Beránka, který snímá hříchy světa a získat tak ujištění, které se týkalo jeho vlastního syna. A přesně o tom je víra. Autor listu Židům definoval víru takto:

• Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. (Žd 11,1)

Spolehnout se na to, co je naší nadějí, spolehnout se na to, co nám bylo řečeno, co je naší nadějí a být si jisti těmito věcmi, které jsou před námi, které ještě nevidíme, ale protože je Bůh zaslíbil, věříme v ně. Víra se drží toho, co ještě není a staví na tom tak pevně, jako by to už bylo. To, co ještě není, to je naše naděje. Proto Písmo mluví o tom, že křesťanská naděje je jistá, je pevná. Nejlepší popis naděje najdeme v listu Židům – přečtu čtyři verše. Poslouchejte bedlivě a všimněte si, kolik je v těchto verších slov, která přinášejí ujištění, jistotu:

• Když Bůh chtěl účastníkům zaslíbení přesvědčivě prokázat nezměnitelnost svého rozhodnutí, potvrdil své zaslíbení ještě přísahou. A tak tyto dvě nezměnitelné věci, v nichž Bůh přece nemůže lhát, jsou mocným povzbuzením pro nás, kteří jsme nalezli útočiště v naději nám dané. V ní jsme bezpečně a pevně zakotveni, jí pronikáme až do nitra nebeské svatyně, kam jako první za nás vstoupil Ježíš, kněz na věky podle řádu Melchisedechova. (Žd 6,17–20)

Toto je naprosto jistá, pevná a neochvějná naděje. To slovo naděje, které jako křesťané používáme, bychom možná mohli zaměnit za slovo očekávání. Tady jsou popsané věci, které očekáváme, věci, o nich Bůh řekl, že se stanou. A když Bůh řekl, že se stanou, jsou naprosto jisté a nezpochybnitelné. Bůh je svrchovaný Pán a vládce, David o Bohu říká, že „všechno, co chce, koná“ (Ž 115,3). Není nic, co by se mohlo vymknout z jeho ruky, není nic, co by ho mohlo odvrátit od jeho úmyslů, není nic, co by mu mohlo zabránit vykonat to, co si usmyslel, že vykoná. Dělá všechno přesně tak, jak chce. A některé věci z toho, co chce vykonat, nebo z toho, jak chce jednat a co chce dělat s námi nebo v nás nebo s druhými lidmi, nám oznámil ve svém Slově. A to jsou přesně ty věci, které jsou naprosto nepohnutelné. Když Bůh řekl, že ten, kdo nebude činit pokání, skončí v ohnivém jezeře, potom můžeme mít stoprocentní jistotu, že pokud nějaký člověk nečinil pokání, skončí v ohnivém jezeře. A na druhé straně, když Bůh řekl, že žádný, kdo věří v Pána Ježíše Krista, nezahyne, ale bude mít věčný život (J 3,16), potom se můžeme naprosto spolehnout na to, že pokud věříme v Pána Ježíše Krista, budeme mít věčný život a nic nás nevyrve z jeho ruky. Přesně o tom je naše víra – spoléháme se na věci, které ještě nevidíme, ale věříme jim, protože je řekl Bůh, který nemůže lhát.

V našem textu možná Abraham pronesl proroctví, o němž sám netušil, že je proroctvím, podobně jako velekněz Kaifáš, když řekl, že je lepší, aby zahynul jeden člověk, než aby Římané vyhubili celý národ (J 11,48–52). Abrahamovi Bůh dal milost, že mohl pohlédnout vzhůru a spatřit beránka, který snímá hříchy světa. Mohl dostat ujištění o své víře v Boha, který křísí mrtvé. Bylo to zároveň i určité ujištění pro Izáka, ačkoliv se nevyhnul tomu, že ho jeho otec svázal do kozelce, položil na oltář a vztáhl ruku po obětním noži. Ale Abraham jednal ve víře, že Bůh je mocen křísit mrtvé a především, že je potřeba přinést lepší oběť než je jeho milovaný syn. Jednoho dne musí přijít dokonalá oběť, dokonalý beránek. Bůh vyřešil tuto situaci tím, že nechal jednoho divokého berana uvíznout v houští na hoře Mórija.

Ale problém našeho hříchu vyřešil Bůh tím, že poslal svého jediného Syna, kterého miloval a miluje odvěkou láskou, aby se stal obětí smíření za naše hříchy. Otec poslal Syna, aby na hoře Mórija zaplatil za hříchy všech, kdo v něj vloží svou důvěru, kdo se spolehnou na to, že Boží syn přináší plné zadostiučinění Bohu za moje hříchy, za hříchy každého, kdo v něj uvěří. Boží hněv, který byl namířený proti mým hříchům, byl vylit na Pána Ježíše Krista. Proto zemřel a byl pohřben. Ale smrt ho nemohla udržet ve své moci, protože je dokonalým beránkem bez viny a bez hříchu. Nemohl zůstat v říši smrti, ale vyvrátil smrt tím, že se jí nechal pohltit, ale následně vstal z mrtvých. Smrt na něj neměla právo, ale musela ho nechat odejít. A to je způsob, jak jí porazil.

Četli jsme, že Abraham dostal Izáka jako předzvěst budoucího vzkříšení. Bylo to ujištění o tom, že Bůh si skutečně vyhlédne beránka, který bude mnohem lepší než Izák, který bude schopen úplně vstřebat Boží hněv a přinést věčný život každému, kdo se na něj spolehne. Proto bych vás chtěl na závěr povzbudit, abyste šli k Pánu Ježíši Kristu, abyste se spolehli na jeho dílo, abyste hledali Boží tvář ve skrytosti a čerpali svou sílu i svůj život od samotného Boha, z těch intimních a skrytých chvil ve společenství s ním samotným. Chtěl bych vás povzbudit k tomu, abyste přicházeli k Bohu s důvěrou, s vyznáním, že je dobrý, bez ohledu na to, jaké jsou aktuální okolnosti vašeho života, abyste se spolehli na jeho lásku a na jeho moc. Bůh chce prozkoušet naší víru a chce nás dovést k tomu, abychom se cele spolehli na jeho Syna, na Pána Ježíše Krista, aby on sám byl tím, k němuž se budeme upínat, k němuž budeme směřovat, na koho budeme hledět a koho se budeme držet. Amen.