Jaroslav Kernal, Praha 26. února 2017

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé i hosté. Pokračujeme ve výkladu 3. kapitoly prvního Pavlova listu Timoteovi a před námi jsou verše 4-5. Přečteme celou 3. kapitolu a potom se budeme věnovat těm dvěma veršům.

Studujeme nejdůležitější praktickou záležitost v životě církve – a to je vedení církve, je to otázka starších. Třetí kapitola první Timoteovi mluví o tom, kdo má či nemá tuto krásnou práci zastávat. Prvních sedm veršů kapitoly je věnováno kvalifikaci starších, resp. dohlížitelů. Bible nám má mnoho co říci o starších a na řadě míst Písmo popisuje jejich práci, vysvětluje, co je jejich úkolem – a pro nás je důležité, abychom dobře věděli, co mají nebo nemají starší v církvi dělat. To nám totiž pomáhá vyvarovat se mnoha problémům, které vznikají, když lidé nevědí, co je úkolem starších církve.

Nicméně ten text, který je před námi se nezabývá ani tolik úkolem starších – i když zrovna v těch verších, které dnes máme před sebou, je i toto, ale zabývá se především tím, jaká je kvalifikace těch, kdo chtějí tuto práci dělat.

Z prvního verše jsme viděli, že zde musí být vnitřní povolání k tomuto úkolu. Muž, který má být starší – a druhý verš jasně říká, že starší musí být muž – takový muž musí mít touhu po této službě. A tato touha se bude projevovat tím, že bude sloužit druhým jako pastýř – tedy vyslechne, poradí, napomene, nasytí Boží slovem, povzbudí, potěší, atd.

Druhý verš nám ukázal, že starší musí být bezúhonný. Tuto bezúhonnost můžeme sledovat až do konce našeho oddílu – do sedmého verše, kde je:

• 1 Timoteovi 3:7 Musí mít také dobrou pověst u těch, kdo jsou mimo církev.

Mít dobrou pověst, znamená být bezúhonný. A dobrá pověst není něco, co lze vybudovat za týden. S dobrou pověstí je to jako s důvěrou. Buduje se velmi pomalu a obtížně a dá se zničit velmi rychle a snadno.

Ve druhém verši jsme viděli, že se bezúhonností je spojená celá řada vlastností a další vlastnosti bezúhonnosti přímo odporují, jsou s bezúhonností naprosto neslučitelné. A toho jsme také viděli, že bezúhonnost začíná doma, v tom nejužším vztahu, které můžeme najít – v manželství. Starší nemusí nutně být ženatý, ale faktem je, že většina mužů se dříve nebo později ožení. Bezúhonnost začíná u vztahu s jejich manželkou – druhý verš říká, že dohlížitel musí být muž jedné ženy. To znamená, že to musí být muž, který je oddaný své manželce a miluje jí, stará se o ní, slouží jí, obětuje se pro ni, pečuje o ni, vede jí Božím slovem, stará se jako pastýř o to nejvzácnější, co mu Bůh svěřil. Bible říká, že Bůh daroval ženu muži – jako projev své milosti stvořil Bůh v zahradě Edenu Evu a přivedl ji k Adamovi. Šalomoun v knize Přísloví říká:

• Př 19:14 Dům a majetek lze zdědit po otcích, ale prozíravá žena je od Hospodina.

Všimněte si, že Písmo dělá velký rozdíl mezi majetkem a manželkou – žena není majetkem muže, přestože je Božím darem. Kristus také není majetkem žádného člověka, přestože nám ho Bůh ze své lásky daroval. Ještě jasněji to vyplývá z oddílu, který mluví o stvoření muže a ženy:

• Genesis 2:22 A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu.

Bůh stvořil novou bytost a přivedl ji k Adamovi. Stvoření z muže ukazuje na sounáležitost muže a ženy, na jejich jednotu – stanou se jedním tělem. Skutečnost, že Bůh přivedl ženu k Adamovi, ukazuje na samostatnost, oddělenost a nezávislost ženy. Bůh ji přivedl k Adamovi a dal mu ji, aby pro něj byla pomocí jemu rovnou. Přivedl ji jako nevěstu, jako něco nesmírně vzácného – to je zjevné z reakce Adama v knize Genesis, který nadšeně volá:

• Genesis 2:23 Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla!

Je nadšený a raduje se z toho nového stvoření, které Bůh udělal. A ještě více tuto vzácnost můžeme vidět na skutečnosti, že dokonalým vzorem pro manželství je vztah Krista a jeho nevěsty, církve. Charakterem, podstatou nového stvoření – až Bůh stvoří všechno nové, nové nebe a novou zemi – základem bude manželství mezi Kristem a jeho nevěstou. A křesťanské manželství musí už nyní zrcadlit tento vztah. Už nyní může a má být obrovským svědectvím okolnímu světu. Jedna sestra, která uvěřila ve svých šedesáti pěti letech, říká, že jedna z největších věcí, která ji přesvědčila, byly krásné rodiny, s nimiž se v církvi setkala. A základem krásné rodiny je krásné manželství. Boží slovo klade velký důraz na manželství a na rodinu – o manželství říká:

• Židům 13:4 Manželství ať mají všichni v úctě a manželé ať jsou si věrni, neboť neřestné a nevěrné bude soudit Bůh.

A jak důležitá je rodina a péče o ní, ještě uvidíme v Pavlových příkazech, které se týkají zaopatření vdov v církvi. Říká, že o vdovy se mají postarat její příbuzní, teprve pokud žádné nemá, má se starat církev. A dodává:

• 1 Timoteovi 5:8 Kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící.

Tohle je základ, na kterém budeme dneska stavět. Nicméně musím ještě zdůraznit dvě věci – náš dnešní text je určen primárně mužům stejně jako všechno, o čem jsem dosud mluvil. Muž je před Bohem zodpovědný za své manželství a za svou rodinu. To je Boží ustanovení. Bůh určil muže jako hlavu ženy, dal mu autoritu a zodpovědnost vést svou ženu, vést svou rodinu a také vést církev. Ale na druhé straně mluvíme o výchově dětí a správě domácnosti, rodiny, a ačkoliv je to na prvním místě zodpovědností muže, nelze z toho vyloučit jejich manželky – manželé vychovávají své děti společně, matka má instruovat své děti stejně jako otec, jak čteme v knize Přísloví.

• Př 6:20 Dodržuj, můj synu, otcovy příkazy, a matčiným poučováním neopovrhuj.

Týká se to i dětí, týká se to i těch, kdo děti ještě nemají – tento text mluví o kvalifikaci starších církve, proto se týká všech křesťanů. Všichni křesťané musí vědět, jaké kvality by měli mít lidé, které následují. A pokud je nemají, neměli by je následovat. To je jednoduchá rovnice, která nakonec vyplývá i z našeho dnešního textu. Pojďme už tedy do vlastního textu:

I. Dohlížitel musí krásně vést svůj dům (v. 4a)

• 1 Timoteovi 3:4 Má dobře vést svou rodinu…

Čtvrtý verš přímo navazuje na sloveso ve druhém verši – a říkali jsme si, že nejlepší způsob, jak ho přeložit, je slovem „musí“. Starší je člověkem, který dobře vede svou rodinu. Znovu je zde položen důraz na přítomnost, aktuálnost popisovaného děje. Je to člověk, který už takto jedná. Není to o tom, že je tady nějaký překlad, že takto asi bude jednat, že do toho jednoho dne doroste, není to ani o tom, že takto vždy jednal. Je to o tom, že nyní je známý tím, že dobře vede svou rodinu. A všechna slova, která jsou použitá v tomto verši, by stálo za to důkladně vyložit. Podíváme se aspoň na některá.

Nejprve ale musíme říci, že když Písmo mluví o starších, předpokládá, že se jedná o ženaté muže, kteří mají rodinu. Ale pozor – to není požadavek. Už jsme o tom mluvili, když jsme se bavili o manželství, a v případě rodiny je to stejné – v textu není, že starší musí mít manželku, ani zde není, že musí mít rodinu, že musí mít děti. V textu je napsáno, že má dobře vést. Podmínkou pro práci starších nejsou děti, ale schopnost vést, starat se dobře o svou rodinu.

Na druhé straně nás vede k tomu, že staršími sboru obvykle – a podtrhuji slovo obvykle – nebyli mladí kluci, ale jak samotné slovo „starší“, tak i popis jejich manželství a rodiny ukazuje spíš na lidi, kteří už nejsou úplně mladí. V prvním století se muži ženili ve chvíli, kdy byli schopni se postarat o svou manželku a budoucí rodinu. Žádný zodpovědný otec by svou dceru nedal muži, který by nebyl schopen ji hmotně zabezpečit. A v té době nebylo běžné, že by se dívky vdaly bez souhlasu otce nebo toho, kdo otce zastupoval.

Slovo, které máme přeložené jako rodina, je řecké slovo oikos, které má velmi široký okruh významů. Primárně znamená dům, a může mluvit o fyzické stavbě, může mluvit o domovu, může také znamenat rodinu, a to nejenom úzkou rodinu, nejužší rodinný kruh, ale také širokou rodinu, tedy celou domácnost se všemi lidmi, kteří žili pod jednou střechou se všemi služebníky a otroky. Právě v tomto naposledy zmiňovaném smyslu, bychom měli rozumět významu slova oikos v našem textu. Jedná se o celou domácnost, kterou muž vedl.

V dnešní době se pojem rodina velmi zúžil dokonce až na samotné manželství. Ale rodina je tam, kde jsou rodiče a děti. A tehdy to byli také služebníci a služebnice, kteří pracovali v domě, obvykle zde také bydleli jedni či druzí prarodiče, a v případě, že žili, i praprarodiče. Jenom výjimečně byste našli to, co je dnes úplně běžné, že nějaký muž nebo žena žijí úplně sami.

O takové domácnosti mluví Písmo, a muž, který touží po tom, stát se starším, má takovou domácnost dobře vést. Toto vedení zahrnuje všechny aspekty života jednotlivců v domácnosti, počínaje duchovními aspekty a konče praktickými. Být mužem, který vede, znamená starat se o rodinu jak po stránce hmotného zabezpečení, tak po stránce duchovního zabezpečení. Muž je tím, kdo vede svou ženu Božím slovem, a sytí celou svou domácnost Božím slovem.

Příklad takového vedení najdete třeba v knize Útočiště od Corrie Ten Boom. Její otec vlastnil malý obchod s dílnou a měl několik zaměstnanců. Každé ráno, ještě než otevřeli, sešli se celá rodina i se zaměstnanci a otec se pomodlil a přečetl oddíl z Božího slova, který krátce okomentoval. Následně se modlili a potom se vrhli do práce. Byla to samozřejmě trochu jiná doba a jiná situace, ale princip je velmi jednoduchý a lze ho v naprosté většině případů aplikovat i dneska. To je takový praktický příklad toho, co to znamená vést Božím slovem.

A přemýšlíme-li nad hmotným zabezpečením domácnosti, starším by měl být muž, který nejenom chodí do práce, aby mohl zajistit svou rodinu, ale měl by to být také muž, který prozíravě hospodaří se svými penězi a se svým majetkem. Bude to muž, který nežije jenom pro tady a teď, nežije jenom pro své potěšení a pro to, aby si užíval, ale bude to muž, který myslí na budoucnost – a v tomto smyslu je jedno, jestli je svobodný či ženatý. Takový muž plánuje, přemýšlí a jedná podle toho – plány bez realizace jsou jenom neplodným sněním. A žádný snílek by neměl vést Kristovu církev a ani rodinu.

Vidíme, že bychom neměli zredukovat postarání se o svůj dům jenom na zajištění jídla, střechy nad hlavou a oblečení pro členy domácnosti. Muž, který vede svůj dům, musí znát a poznávat členy domácnosti. Pro nás je to mnohem jednodušší, protože nemáme velké rodiny, nemáme služebnictvo nebo zaměstnance, o které bychom se měli starat. Přesto je v dnešní společnosti většina mužů lhostejných a vůbec se nezajímají o to, co prožívají jejich manželky, jaké jsou jejich děti, jaké jsou jejich potřeby – duchovní, duševní i fyzické. Vůbec jim nejde o to, aby sloužili jednotlivým členům domácnosti, ale chtějí, aby ostatní sloužili jim, aby oni byli v centru. Ale to je přesný opak toho, co Bible považuje za vedení, co Bůh považuje za službu. Ježíš řekl:

• Marek 10:42-45 Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.

Takové vedení, které se obětuje pro druhé, je opravdu krásné. V našem textu je slovo, které se dá přeložit jako krásný, nebo také jako dobrý, znamenitý, správný, vhodný. Jak říká ekumenický překlad – dobře spravuje svou rodinu. Dobře po všech stránkách. Pokud oplývá vlastnostmi, které jsou v předchozích dvou verších, nemělo by to být nic překvapivého. Je to člověk, který je zbožný a který se svým charakterem stále více podobá Pánu Ježíši Kristu. Takový člověk nepochybně povede svou rodinu nejenom dobře, ale přímo krásně.

Je zde prohlášení, že dohlížitel musí dobře vést svou rodinu, musí se umět postarat o celý svůj dům. Podle toho, jak to vypadá v rodině, můžeme rozpoznat, jaký je muž vedoucí. Jak je schopný vést a starat se o církev. Hned vzápětí Pavel směřuje k praktické aplikaci, která mluví o dětech:

II. Dohlížitel musí vychovávat své děti (v. 4b)

• 1 Timoteovi 3,4Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné.

Je to napsáno o budoucích starších, kteří žijí v manželství a mají děti.

Je to situace, která je dříve nebo později obvyklá, normální pro většinu dospělých mužů. Tedy že se ožení a mají děti. A znovu si potřebujeme připomenout, že ačkoliv je to zde podáno jako norma pro budoucí starší, tak z jiných míst Písma vidíme, že to je norma pro každou křesťanskou rodinu (např. Ef 6,1-4).

Služba starších začíná doma, začíná ve vztazích k těm nejbližším, u manželky a u dětí. To je přirozený pořádek. Vztah mezi mužem a jeho ženou musí mít vždy prioritu před jejich vztahem k dětem, protože jenom dobrý vztah mezi mužem a ženou může vést k dobrým vztahům k dětem. Na prvním místě v životě křesťana vždycky musí být vztah s Bohem, ale hned na druhé místo patří vztah s manželem nebo s manželkou. Tento vztah ukazuje na Krista a církev, takže už ze vztahu rodičů se mohou děti učit prioritám v životě. Zde začíná výchova dětí, toto je první zodpovědnost muže.

Náš text mluví o poslušných dětech. Jedná se o děti, které žijí společně se svými rodiči, jsou pod jejich autoritou. A v tomto smyslu nezáleží na věku dětí – záleží na tom, zda ještě žijí se svými rodiči. Podle Písma nemají děti zůstat dětmi, ale mají se stát dospělými, což znamená, že budou schopní žít samostatně a nezávisle na svých rodičích, budou schopni se postarat o všechny své věci. A je zodpovědností rodičů (otce na prvním místě), aby je k dospělosti dovedli a připravili je. Matka není z procesu výchovy vynechána, ale Písmo klade hlavní díl zodpovědnosti ve výchově na otce.

• Efezským 6:4 Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána.

Je otcovou povinností vychovávat děti, a starší je tím, kdo to aktivně dělá. Vychovává v kázni a napomenutích našeho Pána, vychovává k poslušnosti. Zbožní rodiče vedou své děti ke zbožné poslušnosti. To není něco, co by bylo člověku přirozené. Člověk je od nejútlejšího věku svou přirozeností vzbouřenec, proto musí rodiče své děti vychovávat. Znamená to trénovat, učit děti kázni, trpělivě je od nejútlejšího věku vyučovat v poslušnosti. To mimo jiné souvisí s kázní a s trestem. Ve světě kolem nás je přesně opačný trend – v mnoha státech Evropy je trestání dětí zakázáno zákonem. Ale Písmo to přikazuje.

• Př 22:15 Vězí-li v srdci chlapce pošetilost, trestající hůl ji od něho vzdálí.
• Př 13:24 Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.

Láska vystavuje velmi jasné hranice a při jejich překročení nechává nést důsledky. To je skutečná láska – to neplatí jenom o rodičích a o výchově, ale platí to obecně. K opravdové lásce patří i trest, včetně toho fyzického. Je to řešení, které musí být jasně definované – kdy, proč a jak bude dítě potrestáno, a trest musí probíhat v ovzduší porozumění a lásky, nikoliv afektu. Teprve potom má skutečně výchovný charakter. Musíme ale také rozumět tomu, že trest je až tím posledním, krajním řešením. Znovu v knize Přísloví čteme:

• Př 22:6 Zasvěť už chlapce do jeho cesty, neodchýlí se od ní, ani když zestárne.

Slovo „zasvěť“ bychom mohli přeložit také jako „vytrénuj“. Vycvič chlapce v jeho cestě. Uč ho znovu a znovu, opakuj s ním všechny ty věci, ukazuj mu je, veď ho v porozumění tomu, co má dělat a proč to má dělat, vysvětluj, vyučuj, napomínej, povzbuzuj – to je trénink. Když jsem byl kluk, hrál jsem házenou. Třikrát týdně jsme tréninovali a velká část tréninku sestávala z toho, že jsme trénovali nahrávky. To je základ házené. Takže jsme stále dokola házeli míč jeden druhému. Dlouhé nahrávky přes celé hřiště, krátké nahrávky, rychlé, nahrávky do běhu, nahrávky za zády, nahrávky o zem, stále dokola a dokola. A každý trénink znovu. Protože to je trénink. Byla to dřina, bylo to do zblbnutí, ale to je podstata tréninku. To, co trénujete, se musí stát něčím naprosto přirozeným.

Přesně tak je to s výchovou – trénink je základ výchovy. Znovu a znovu opakovat základní věci. A samozřejmě zde nesmí chybět vlastní příklad, bude tady vyučování, opakování, mnoho a mnoho trpělivosti. V tomto smyslu, moji milí, je rodičovství a výchova dětí – hned po manželství – tím nejtěžším, s čím se v životě můžete potkat. A k tomu, abychom to přežili, potřebujeme každý den čerpat svou sílu od Boha. Potřebujeme moudrost, kterou budeme čerpat z Božího slova, potřebuje příklad Pána Ježíše Krista, který stále znovu a znovu vysvětloval svým učedníkům, proč přišel a kam směřuje, a oni to stále znovu a znovu nechápali. Potřebujeme se od něj učit milosti, lásce, milosrdenství i trpělivost. Toto jsou věci, které nejsou samozřejmé, a my sami se je musíme naučit. Oni na nás nespadnou, nepřijdou samy. A i když jste vyrostli ve zbožné rodině, kde jste zažili láskyplnou výchovu, stejně se takovému jednání budete muset naučit. A to velmi úzce souvisí s poznáním Pána Ježíše Krista a s růstem ve zbožnosti. To se týká každého z nás a každý z nás v tom musí růst. Ale u staršího to musí být zjevné. Je to dílo Boží milosti v člověku:

• Titovi 2:11-13 Ukázala se Boží milost, která přináší spásu všem lidem a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista.

Boží milost nás vychovává – úplně každého křesťana. Víme, že kde není tato výchova, není nový život z Boha (Žd 12,8). Což znovu ukazuje, že starším sboru může být jenom křesťan, který již dosáhl určité míry duchovní zralosti, který už zakusil Boží výchovu a žije rozumně, spravedlivě a zbožně.

Křesťané tedy vychovávají své děti, vedou je a s láskou je kázní, když je to třeba. Děti starších jsou děti, které se podřizují rodičovské kázni. Je to velmi důležité, protože člověk, který žije ve vzpouře, člověk, který neumí poslouchat, člověk, který se nechce podřídit a nedokáže ukáznit sám sebe, který se nedokáže ovládat, takový člověk nemůže přijmout Boží Slovo.

• Jakubův 1,21A proto odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše.

V tichosti, v pokoji, se vším soustředěním – tam, kde je Boží slovo takto přijímané, tam přináší ovoce, tam má moc spasit duše. Ale tam, kde jsou děti neukázněné, nejsou schopné přijímat Boží Slovo. A víra je ze slyšení Božího slova. To je jeden z důvodů, proč křesťané učí své děti poslouchat. Kde se děti neučí podřizovat, poslouchat, tam najdeme jenom vzpouru a bezbožnost. Musíme ale také rozumět tomu, že děti jsou děti – a tak jako nejsou dokonalí rodiče, nejsou ani dokonalé děti. Děti jsou normální hříšníci, stejní jako my. Akorát nedokážou svou hříšnost tak dobře zakrývat, jako to dokážeme my.

K tomu směřuje i závěrečná část čtvrtého verše. Z originálního textu je velmi obtížné a skoro nemožné rozpoznat, zda počestnost máme vztáhnout na děti (jak to nademe ve všech českých překladech) nebo na otce, což podle mě dává trochu větší smysl. Věřím, že čtvrtý verš vyhlašuje pravidlo (vést dobře svůj dům), ukazuje jeho konkrétní aplikaci (mít poslušné děti) a způsob, jak má být této aplikace dosaženo (se vší počestností n. důstojností). Mám za to, že to dává lepší smysl, když vztáhneme závěr toho verše k vedení a ne k dětem, protože nám to pak říká, jak mají starší vychovávat – se vší vážností – a to je v naprostém souladu s tím, co jsme četli v Ef 6,4 a dobře to jde také dohromady s mírností, spořádaností i uvážlivostí, o nichž jsme četli v předchozích verších. Starší musí být mírný a se vší mírností povede i svou rodinu. Bude vychovávat své děti a povede je ke kázni. Ne vždy se mu to bude dařit podle jeho představ, a jenom málo se to starším bude dařit podle našich představ. Ovšem nehledáme dokonalé služebníky, ale takové, kteří mají vlastnosti uvedené v Božím Slově ve zjevné míře, tedy kteří vychovávají své děti. To jsou lidé, kteří už ušli kus cesty ke zralosti. Jsou to lidé, kteří budou nejspíš schopni dobře se postarat o církev Boží. A to je poslední bod dnešního kázání:

III. Dohlížitel se musí starat o církev Boží (v. 5)

Rodinný život je skutečně tou nejdůležitější věcí, na kterou se máme dívat, když přemýšlíme o muži, který chce být starším, nebo vedoucím v Kristově církvi. Na rodinném životě se ukáží všechny další vlastnosti. Starší nemá být pijan nebo rváč. Opilec nebo násilník bude jen těžko milovat svou ženu, jako si Kristus zamiloval svou církev, nebude vychovávat své děti pokojně a ve vší vážnosti. Pátý verš k tomu dodává:

• 1Tm 3:5 Nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev?

To je řečnická otázka, na kterou je jednoduchá a jasná odpověď. Člověk, který nevede dobře doma, nebude schopen vést v církvi. Na jedné straně je dům staršího, na druhé straně je dům Boží. Je zde pevné spojení mezi oběma. Rodina je církev v malém. Jaké jsou rodiny, taková bude i církev. Proto musíme klást důraz na rodinu, proto potřebujeme udržovat rodiny pohromadě, proto nechceme mít dětský program během shromáždění, ale pokud k tomu jednou dospějeme, budeme ho mít třeba po shromáždění. Nechceme oddělovat děti a rodiče, oddělovat jednotlivé věkové kategorie, ale chceme co nejvíce držet rodiny spolu. Přesně to dělá Písmo.

A v pátém verši je ekvivalent ke čtvrtému, ale zatímco čtvrtý verš mluví o domě, domácnosti dohlížitele, pátý verš mluví o domě, domácnosti Boží (viz 1Tm 3,15), o církvi Boží. Služba v domě Božím může být svěřena jenom tomu, kdo se dobře stará o dům vlastní.

Je zajímavé, že ekvivalentem ke slovu „vést“ ve čtvrtém verši, je slovo „starat se“ ve verši pátém. To znovu ukazuje, co je obsahem práce starších – ne nějak autoritativně vládnout v církvi, ale sloužit. Ne panovat, ale pracovat. Ne se povyšovat, ale pokořovat se. Ukazuje na to, co velmi jasně vyjadřuje Petr:

• 1 Petrův 5:1-4 Starší mezi vámi napomínám, sám také starší: Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako páni nad těmi, kdo jsou vám svěřeni, ale buďte jim příkladem. Když se pak ukáže nejvyšší pastýř, dostane se vám nevadnoucího vavřínu slávy.

Starší jsou muži, kteří svým učením, svým jednáním, svým přikladem, svou službou – celým svým životem ukazují na Krista. Vzhlížejí ke Kristu a vyhlížejí vavřín slávy, kterého se jim dostane za věrnou službu. Starší jsou muži, kteří se starají o církev. Dívají se očima Ježíše Krista a vidí Kristovy ovečky, které jsou rozptýlené, hladové, neukázněné, tvrdohlavé, slabé, nešťastné, zoufalé, zmatené i bloudící. Podívejte se se mnou do knihy proroka Ezechiela. Je tu slovo proti špatným pastýřům a z něj můžeme vidět, co je součástí práce dobrých pastýřů.

Je to slovo varování i naděje, slovo soudu i zaslíbení:

• Ezechiel 34:2-16 Toto praví Panovník Hospodin: Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe. Což pastýři nemají pást ovce? Pojídáte tuk, oblékáte se vlnou, porážíte vykrmené, ale ovce nepasete. Neduživé jste neposílili, nemocné jste neléčili, polámanou jste neovázali, zaběhlou jste nepřivedli nazpět, po ztracené jste nepátrali, panovali jste nad nimi násilně a surově. Jsou rozptýlené, jsou bez pastýře; staly se potravou veškeré polní zvěři a zůstávají rozptýleny. Mé ovce bloudí všude po horách, po kdejakém vysokém pahorku, jsou rozptýleny po celé zemi a není, kdo by je hledal, kdo by po nich pátral. Slyšte tedy, pastýři, slovo Hospodinovo: Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, mé ovce jsou loupeny a stávají se potravou veškeré polní zvěři, protože nemají pastýře a moji pastýři mé ovce nehledají; pasou sami sebe, ale mé ovce nepasou. Proto, pastýři, slyšte slovo Hospodinovo! Toto praví Panovník Hospodin: Hle, chystám se na ty pastýře, budu je volat k odpovědnosti za své ovce. Nedovolím jim už pást ovce, aby místo nich pásli sami sebe. Vysvobodím své ovce z jejich chřtánu, nebudou jim potravou. Toto praví Panovník Hospodin: Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat. Tak jako pastýř pečuje o své stádo, když je uprostřed svěřených ovcí, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam byly rozptýleny v den oblaku a mrákoty. Vyvedu je z národů, shromáždím je ze zemí a přivedu je do jejich země. Budu je pást na izraelských horách, při potocích a na všech sídlištích v zemi. Budu je pást na dobré pastvě; jejich pastviny budou na výšinách izraelských hor. Budou odpočívat na dobrých pastvinách, budou se pást na tučné pastvě na horách izraelských. Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat, je výrok Panovníka Hospodina. Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím, kdežto tučnou a silnou zahladím. Budu je pást a soudit.

Pastýři, kteří se starají o Kristovu církev, jsou lidmi, v jejichž srdci je stejné pohnutí, jaké bylo v srdci našeho Pána, když uviděl veliký zástup, který se shromáždil kolem něj:

• Matouš 9:36-38 Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tehdy řekl svým učedníkům: „Žeň je velká, dělníků málo. Proste proto Pána žně ať vyšle dělníky na svou žeň!“

Milovaní, to je výzva pro nás – to není jenom výzva k misijní práci. Možná to dokonce vůbec není výzva k misijní práci, ale je to výzva pro pastýře. Bůh hledá věrné pastýře, kteří budou zrcadlit charakter Pána Ježíše Krista, kteří budou růst ve službě, kteří budou sytit Pánovy ovečky stejně, jako je sytil Ježíš.

Je tady výzva, která se týká celého sboru – abychom prosili Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň. Aby vyslal věrné služebníky, kteří budou schopni učit zase jiné (2Tm 2,2). Aby povolal muže, kteří budou kopat v Božím slově a sytit své rodiny, kteří budou sloužit doma – a to bude jejich ambice, aby sloužili na prvním místě doma, kde to „nikdo“ nevidí a „nikdo“ neocení – v uvozovkách nikdo, protože Bůh to vidí a Bůh to ocení. Jenom takoví bratři budou dobře sloužit také v Kristově církvi. Jenom takoví bratři se budou skutečně starat o Kristovu církev, takže pokvete a poroste do nádhery Ježíše Krista.

Neustále mě povzbuzuje, milí svatí, jak bratři v našem sboru chtějí sloužit, protože to ukazuje, že Bůh pracuje v našem středu, Bůh jedná v našich srdcích. Nejsme dokonalí, nikdo z nás není, ale máme dokonalého Spasitele, který mění naše životy, který nás spojuje dohromady svým Duchem, který nám dává růst, který s námi pracuje a proměňuje nás v nádhernou, svatou a čistou nevěstu Beránkovu. A za to musíme být velmi vděční.

Amen.