Světlo naděje prosvítá do temnoty

Jaroslav Kernal, Praha 29. prosince 2024

Dnes máme poslední neděli v tomto roce a já jsem dlouho přemýšlel nad tím, čím bych vás mohl povzbudit z Božího slova, jak shrnout uplynulý rok a čím dodat naději do toho následujícího. A když jsem připravoval čtení Písma, které čteme každou neděli ve shromáždění, rozhodl jsem se zařadit také knihu Pláč, protože to je jedna z poetických knih Starého zákona a nepatří mezi často čtené knihy. A když jsem ji sám pročítal, zastavil jsem se u padesátého verše třetí kapitoly a chci nás dnes z tohoto verše povzbudit a možná i napomenout, ale především nám připomenout, kdo je Bůh, jehož uctíváme. 

Celá kniha Pláč je napsaná ve verších – je to hebrejská poezie založená na akrostichu. V češtině to funguje maličko jinak než v hebrejštině, princip je ten, že každý verš nebo několik veršů nebo slov, začíná vždy dalším písmenem hebrejské abecedy (má 22 písmen). Takto je napsaný třeba Žalm 119, kde je dvacet dva skupin po osmi verších, a každá ta skupina vždy začíná dalším písmenem hebrejské abecedy nebo Žalmy 111 a 112, kde každý řádek začíná písmenem hebr. abecedy. Takto je napsaná každá kapitola Pláče. Takže přečtu verše Pl 3,49–51 (ájin):

• Oči mi slzí bez ustání, bez ochabnutí, dokud nepohlédne, dokud se nepodívá Hospodin z nebe. Mé oko vyčerpává mou duši pláčem kvůli dcerám mého města.

Jeremjáš pláče nad definitivní zkázou Jeruzaléma v roce 587 (nebo 586) př. Kr. A všimněte si dalších poetických detailů – jeho oči slzí, dokud nepohlédne (očima), dokud se Hospodin nepodívá (očima), pláč jeho očí vyčerpává jeho duši – každý verš má co do činění s očima nebo s pohledem. Na pozadí je zkáza, kterou Jeremjáš vidí. Jeremjáš pláče a volá k Bohu, prosí ho, aby shlédl na těžkou ránu dcery izraelské, aby pohlédl na Boží lid a něco udělal. Možná pozapomněl na proroctví Abakuka, které bylo proneseno o nějakých čtyřicet let dříve. I Abakuk viděl bídu Božího lidu a Bůh mu ukázal, jak to vyřeší: Pošle na Boží lid Chaldejce a bude ještě hůř – Izrael půjde do vyhnanství. Jeremjáš vidí Chaldejce, kteří odvedli Izraelce do zajetí, zkázu Jeruzaléma, jeho vypálení, srovnání chrámu i hradeb se zemí. To místo, kde Bůh zaslíbil, že bude přebývat uprostřed svého lidu, je v troskách. Proto se mu řinou z očí slzy, proto volá k Bohu, proto chce volat tak dlouho, dokud Hospodin nepohlédne z nebe. 

Proto Jeremjášovo odhodlání volat k Bohu, dokud nepohlédne z nebe. To je první bod dnešního kázání. Tak to viděl Jeremjáš. A jako prorok viděl ale ještě o něco dál, takže v jistém slova smyslu vidět i to, že Hospodin pohlédl – z našeho pohledu v dávné minulosti, z pohledu Jeremjáše to v daleké budoucnosti. To bude druhý bod kázání. A nakonec se podíváme na to, co je jasné z celého Božího slova, bylo to jasné Jeremjášovi a je to jasné i nám – totiž, že Hospodin se dívá bez přestání. 

I. Dokud Hospodin nepohlédne

Jeremjáš pláče – odtud také název celé knihy, Pláč. Slzy se mu řinou z očí. Je naprosto zničený z toho, co se kolem něj děje, v jakém stavu je Boží lid, jak vypadá Jeruzalém, to místo dokonalé krásy (Pl 2,15; Ž 50,2). Svým jednáním, tedy pláčem, i svými slovy volá Boží lid k pokání. To je jednotný akord hlasu starozákonních proroků, který nelze přeslechnout:

• Nyní tedy, je výrok Hospodinův, navraťte se ke mně celým srdcem, v postu, pláči a nářku. Roztrhněte svá srdce, ne oděv, navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný. Jímá ho lítost nad každým zlem. (Jl 2,12–13)

A totéž čteme i v Novém zákoně, kde je to určeno církvi, Kristově nevěstě, která až příliš často nevypadá jako nevěsta. V listech sedmi církvím z knihy Zjevení čteme opakovaně výzvu k pokání a k navrácení se. Své nejoblíbenější církvi, kterou velmi chválí, církvi do Filip, Pavel napsal slova:

• A tak, moji milí, jako jste vždycky byli poslušní – nikoli jen v mé přítomnosti, ale nyní mnohem více v mé nepřítomnosti – s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení. (Fp 2,12) 

Rád čtu o historii staré jednoty bratrské, která vznikla na našem území v roce 1457 a až na pár posledních let své existence (od roku 1609 do porážky českých stavů na Bílé hoře r. 1620) to byla církev poměrně silně pronásledovaná. Kdykoliv přišlo pronásledování nebo jakékoliv těžkosti, bratři, kteří stále v čele církve, volali celou církev k pokání, k půstu, k modlitbám – a sami často psali vrchnosti, králi, císaři a prosili o milost. Na základě toho, že přišlo pronásledování nebo nějaké jiné těžkosti rozpoznávali, že nejsou církví podle toho, jak se to Bohu líbí, a že to je Bůh sám, kdo je skrze okolnosti tlačí k tomu, aby se před ním pokořili, aby se ukázalo to nejlepší, co v nich je, aby se očistili od toho špatného, co se jich tak snadno přichytí. Stejné věci můžeme vidět dodnes. Někdo řekl, že doba kovidová zahalila tváře, ale odhalila charaktery. Přesně tak to bylo. A nezůstalo to v době kovidové, ale pokračuje to dodnes. Bůh stále prosívá svůj lid skrze dění ve společnosti. 

Kristova církev je povolaná k tomu, aby viděla Boží ruku v dění ve společnosti, aby si skrze to uvědomovala, že musí činit pokání, že musí volat k Bohu, že se musí očistit a cele se spolehnout na Pána Ježíše Krista a jeho díla – a na nic jiného. A naší povinností je volat k Bohu, dokud k nám Hospodin nepohlédne z nebe, dokud znovu neobrátí svou tvář ke svému lidu, dokud nás nesvlaží rosou shůry, abychom rozkvetli a alespoň na krátký čas byli libou vůní Hospodinu. Petr nám ve svém listě připomíná, že „soud začíná od Božího domu“ (1Pt 4,17). V jaké souvislosti to říká? Mluví o pronásledování a soužení těchto dnů. A je to skutečně jedno, jestli jsou křesťané souženi kvůli své víře, nebo jsou tísněni bezprávím od nějakých tyranů, nebo se jedná o dílo Boží prozřetelnosti v tomto světě (hlad, sucho, katastrofy, války, nemoci, epidemie …) – každá z těch věcí nás má vést na kolena. A dokonce, i když se nám daří nadmíru dobře, mělo by nás to vést na kolena, protože právě to je v danou chvíli zkouška, kterou nás Bůh chce provést a síto, jímž nás chce prosít. 

Obávám se, že toto je jedna z velmi důležitých věcí, která se týká rozlišování, v níž církev v tzv. křesťanském světě až na výjimky v posledních sto letech naprosto selhává. Stále více to vypadá, že se církev raduje spolu se světem a spolu s ním také pláče, aniž by docházelo k rozlišení, zda se jedná o zármutek podle těla, který vede k odsouzení, nebo o zármutek, který vede k pokání, zda se jedná o radost z Božích věcí nebo o radost tělesnou, kterou zná tento svět. Pán Ježíš nám dává plnost své radosti (J 17,13), a je to radost, která je v něm a z něj. Samozřejmě je snadné mluvit velmi obecně o jakési neurčité církvi nebo prstem ukazovat někam jinam – ale musíme začít u sebe. Musíme zkoumat, zda sami nejsme pod vlivem světa, zda nebaštíme propagandu toho zlého i s chlupama. Jak to můžeme udělat? Je jenom jedna jediná věc, jak je toho možné dosáhnout – že půjdeme do Písma, nasytíme svou mysl i srdce i jednání Božím slovem a potom se skrze filtr Božího slova budeme dívat jednak do světa a jednak na sebe. 

Dnes nemůžeme vidět Jeruzalém v troskách a chrám srovnaný se zemí, jako to viděl Jeremjáš. Starozákonní lid a bohoslužba byly tělesným předobrazem duchovních skutečností nové smlouvy, která není založená na vnějších věcech, ale na těch vnitřních. Přesto můžeme vidět i ty vnější. Podobně jako Jeremjáš viděl destrukci společnosti, jak v duchovní, tak i společenské, ekonomické právní, morální rovině, můžeme ji vidět i my. 

• Tvoji proroci ti zvěstovali šalebná a bláhová vidění, neodhalovali tvoje nepravosti, aby změnili tvůj úděl. Vidění, která ti zvěstovali, byla šalba a svody. (Pl 2,14)
• Když jsou nohama deptáni všichni vězňové v zemi, když se převrací právo muže před tváří Nejvyššího, když se křivdí člověku v jeho při, což to Panovník nevidí? (Pl 3,34–36)
• To pro hříchy jeho proroků, pro nepravosti kněží, kteří prolévali uprostřed něho krev spravedlivých. (Pl 4,13)

Netrpí naše země stejnými věcmi? Neměli bychom i my prolévat slzy? Netrpí církev stejnými věcmi? Nemáme tedy i my volat k Bohu, dokud Hospodin nepohlédne z nebe, dokud se nerozpomene na svůj lid? Jeremjáš nás vyzývá:

• Zkoumejme a zpytujme své cesty, vraťme se zpět k Hospodinu. (Pl 3,40)

Co bychom měli zkoumat? Jestli skutečně milujeme Boha a bližního, jestli rozumíme evangeliu o spasení z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista – vždyť i dnes mnozí tuto milost zaměňují za nezřízenost (Ju 4), evangelium milosti zaměňují za záslužnictví, pověrčivost, zdraví, bohatství nebo prosperitu. Boží slovo se znevažuje, překrucuje, odsouvá stranou – jaké má tedy místo v mém vlastním životě? Sytím se jím? Stavím na něm? Držím se ho? Jednám podle něj? A co Boží lid, církev? Jaký je můj vztah k Božímu lidu? A nemylme se – vztah k Pánu Ježíši Kristu do velké míry koresponduje se vztahem k Božímu lidu, tedy k místní církvi, jejíž jsem součástí. Není to k pláči? Ale je tady naděje, a i tou je tato smutná kniha prosycená. 

II. Hospodin už pohlédl

Ačkoliv Jeremjáš pláče kvůli tomu, co vidí kolem sebe, není to tak, že by se jenom rozhlížel kolem sebe a stavěl pouze na tom, co vidí. Jeremjáš byl mužem víry a jeho naděje byla v Bohu samotném. Ve třetí kapitole jsou asi nejznámější slova z Pláče:

• Beru si však k srdci a s důvěrou očekávám Hospodinovo milosrdenství, jež nepomíjí, jeho slitování, jež nekončí. Obnovuje se každého rána, tvá věrnost je neskonalá. „Můj podíl je Hospodin,“ praví má duše, proto na něj čekám. Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něho naději složí, k duši, jež se na jeho vůli dotazuje. Je dobré, když člověk potichu čeká na spásu od Hospodina. (Pl 3,21–26) 

Jeremjáš vyhlížel Hospodinovo milosrdenství, znal a zakusil toto slitování, které nekončí a vyhlížel Boží dobrotu, která se – z jeho perspektivy – teprve zjeví. Kniha končí slovy:

• Obrať nás, Hospodine, k sobě a my se navrátíme … (Pl 5,21)

Odpověď na tuto modlitbu najdeme na jiném místě Písma:

• Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha. (Ř 8,3–4)

Bůh naplnil svůj věčný záměr a poslal svého Syna, aby se stal smírnou obětí za naše hříchy. Bůh naplnil své sliby, Bůh pohlédl na svůj lid. Bůh se smiloval nad hříšníky. Samozřejmě víme, že to byl Boží plán od samotného počátku – byl to způsob, jak vyvýšit a oslavit Božího syna, Pána Ježíše Krista. Byl to plán, který vznikl před stvořením světa, a mimochodem byl to právě Jeremjáš, kdo o něm poměrně dost mluvil. Když budete číst Jeremjáše, uvidíte víc než jasně, že starozákonní Izrael byl po většinu času nevěřícím lidem, byl to tělesný lid a byli vyvoleni tělesně. Bůh na nich chtěl ukázat svou svatost a velikost, ale neznamenalo to, že je to duchovní lid. Byl to tělesný a nevěřící předobraz skutečného Izraele, jímž je Kristova církev složená ze znovuzrozených Židů a pohanů. Církev je tím skutečným a jediným Božím lidem. A i v době Starého zákona zde byli lidé, kteří byli zachráněni z Boží milosti skrze víru, a i oni jsou nyní připojeni k církvi, ale těžko můžeme mluvit o církvi ve Starém zákoně. Nebyla tady hlava církve a nebylo tady ani tělo církve. Pán Ježíš Kristus, ačkoliv se zjevoval i v době Starého zákona, ještě nebyl zjeven v těle, nedokonal své dílo a nebyl vyvýšen, a Duch svatý, ačkoliv pracoval i v době Starého zákona a i tehdy dával lidem nové srdce a víru, tedy nové narození, ještě nebyl vylit a neponořoval věřící do těla Kristova. Tyto skutečnosti souvisí až se zjevením Pána Ježíše Krista, s jeho vtělením, s jeho ukřižováním, smrtí a vzkříšením. Bůh pohlédl na svůj lid, na svůj po všech národech rozptýlený lid, a shromáždil ho v osobě svého Syna, v jeho těle, v církvi. Nyní už není Bůh uctíván v Jeruzalémě nebo na hoře Gerizím, ale je uctíván v Duchu a v pravdě (J 4,23–24). 

Bůh nikdy neodvrátil svůj pohled od svého lidu, od toho duchovního lidu. Bůh ale svůj lid v tomto světě nerozmazluje, ale přísně ho vychovává. Jeho výchova se nikdy nezdá příjemná. Bůh vychovával Jeremjáše skrze všechny tragické okolnosti, jimiž musel procházet – a připomeňme si, že jich rozhodně nebylo málo. To nebyl trest za něco, co Jeremjáš udělal. To byla Boží výchova. Bůh ho postavil do takové situace, v jaké byl, Bůh připravil všechny okolnosti, v nichž se nacházel, Bůh také dal v každé situaci Jeremjášovi sílu, aby obstál – a Pláč je důkazem toho, že to vůbec nebylo snadné ani jednoduché. Kolikrát jen se tam opakuje něco v tom smyslu, že Bůh zavrhl, že se prorok souží a trápí, že Bůh nevyslýchá, ale jenom dává průchod svému hněvu. A není to jenom věc Starého zákona – Pán Ježíš říká učedníkům, že si je satan vyžádal, aby je směl tříbit. A samotného Pána Ježíše satan pokoušel – jak bychom si mohli myslet, že se něco takového nemůže stát nám! Apoštol připomíná církvím, které založili, že musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království (Sk 14,22). Jakub říká, že se máme radovat, když přicházejí zkoušky (Jk 1,2) a totéž opakuje i Petr (1Pt 1,6). Ježíš slibuje svým učedníkům (je to zaslíbení!):

• Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat. (J 15,20)

A poslechněte si jiné zaslíbení z pera Pavla:

• A všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování. (2Tm 3,12)

Zdá se, že Bůh pohlédl na svůj lid více než jasně. Dal nám svého Syna, dal nám milosrdného a milostivého Spasitele. A přenesl nás ze tmy do světla. Už nepatříme do tohoto světa, ale máme občanství v nebesích. Neznamená to, že nežijeme v tomto světě, ale znamená to, že jsme v tomto světě ponecháni jako vyslanci toho nebeského světa. Abychom mohli být dobrými vyslanci, musíme být dobře vycvičenými vyslanci. K tomu jsme dostali evangelium, které je Boží mocí ke spasení stejně jako ke zbožnému životu v Kristu Ježíši. Proto mu potřebujeme tak dobře rozumět. Ve světě máme soužení, ale Pán Ježíš přemohl svět (J 16,33). Bůh pohlédl z nebe na svůj lid, takže nás nic nemůže odloučit od lásky Kristovy. Ani soužení, ani úzkost, pronásledování ani hlad, bída, nebezpečí ani meč (Ř 8,35). 

III. Hospodin stále hledí

Celou knihou Pláč prostupuje tato myšlenka – Bůh stále hledí na svůj lid, a právě proto, že se dívá, přicházejí jeho soudy. Když jsem kdysi četl slova Martyna Lloyd-Jonese o tom, že dvě světové války ve dvacátém století byly Božím soudem nad liberalismem, který v devatenáctém století nakazil velkou část církve, byl jsem trochu v šoku. Dnes tomu rozumím více a musím s ním souhlasit, protože soud začíná od Božího domu. Kde více a jasněji by se měl ukázat než tam, kde by měl být Bůh přítomný. Kvůli komu by se měl soud více ukázat, než kvůli těm, kteří se označují za Boží lid. V historii ovšem vidíme, že Bůh trestal i bezbožný svět kvůli jeho bezbožnosti a hříšnost – typickým příkladem jsou Sodoma a Gomora. Ale i tato města mají být výstrahou Božímu lidu. Tím hlavním důvodem Božího soudu nebyla zvrácená nemorálnost Sodomy, jak na to s jistou oblibou mnozí křesťané poukazují, ale „pýcha, sytost chleba a sebejistý klid … ale ruku utištěného ubožáka neposilovala“ (Ez 16,49). Bůh se dívá a vidí! 

Bůh se díval, když Kain zabil Ábela. Nezachránil toho, kterého přijal, ale dal ochranu vrahovi proti další svévoli jiných. Bůh se díval, když se na světě rozmáhala nepravost a dal milost muži jménem Noe a jeho rodině, takže se jako jediní zachránili před Božím hněvem. Bůh se díval, když lidé chtěli postavit věž do nebe a zabránil jim v jejich úmyslu zmatením jazyků. Bůh se díval, když se Abraham rozhodl jít zkratkou, poslechl svou ženu Sáru a vešel k její otrokyni Hagaře. A Bůh vychovával Abrahama. Bůh se díval, když Josefa jeho bratři prodávali do otroctví a byl s ním celou dobu v Egyptě. Bůh vychovával Josefa v otroctví i ve vězení a i tehdy, když byl povýšen a byl druhý v zemi hned po faraonovi. Bůh skrze to vychovával Josefovy bratry i jeho otce Jákoba. Bůh se díval, když si Izraelci vynášeli své modly z Egypta a vychovával svůj lid na poušti, takže tam zůstala ležet jejich mrtvá těla. Bůh se díval, když Izraelci obětovali baalům a aštartám a neuctívali Hospodina. Proto na ně přišlo to, kvůli čemu Jeremjáš tolik plakal. Bůh se stále dívá. Díval se, když jsme my, lidé, křižovali jeho Syna. Díval se, když se Pavel marně vzpínal proti bodcům a učinil z něj svůj nástroj. Jeho oči jsou jako plamen ohně (Zj 1,14) – stále se dívá a stále hledí na svůj lid. Bůh sám je oheň stravující a my jsme ti, které miluje žárlivou láskou. 

Jen málokterý skutečný křesťan v uplynulých dvou tisících letech – pokud vůbec nějaký – prožil svůj život v klidu a v pokoji a nezakusil žádné soužení, žádnou tíseň a žádné pronásledování. Ne vždycky jsou to věci, které se týkají naší víry – pokud to tak je, může to být, i když ne nutně, jistým povzbuzením. Ale většinou přichází zkoušky, soužení a tísně skrze okolnosti v tomto světě, skrze naše vlastní chyby, naši vlastní tvrdost nebo hloupost. My to rádi vydáváme za důsledek naší víry – druzí se mnou jednají špatně proto, že jsem křesťan, ale jak často je to spíš tak, že já jsem jednal špatně a nyní se jednání druhých obrací proti mně a já sám zakouším vlastní medicínu na svém těle. Proto potřebujeme zkoumat své srdce a své životy ve světle Božího slova, nastavovat si zrcadlo – ať už skrze Písmo nebo skrze bratry a sestry v církvi. Ale ať už je to tak či onak – a je to věc především nebo skoro výhradně našeho vlastního hledání před Boží tváří – všechny tyto věci napomáhají k dobrému těm, kdo milují Boha. Každé soužení, každá tíseň, každý tlak je dílem Boží prozřetelnosti a my se máme radovat, že v takové situaci můžeme osvědčit svou víru. 

Nemoc, těžkosti v práci nebo v rodině, těžkosti ve vztazích, problémy s dětmi nebo problémy s rodiči, strach o budoucnost, ekonomická krize, hrozba nukleární války, rozdělená společnost nebo cokoliv dalšího – to všechno jsou příležitosti, které nás mají vrhnout do Boží náruče a přitáhnout blíž k Bohu. A to všechno je také důvodem, abychom plakali sami nad sebou, protože můžeme vidět svou vlastní bídu, svou slabost, svou neochotu vzít kříž, zapřít sám sebe, poddat se pod Boží ruku. Když Pilát nechal smísit krev Galilejců s krví jejich obětí nebo když padla věž na osmnáct lidí v Siloe, Ježíš to okomentoval prostými slovy: „Nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete“ (Lk 13,3.5). Pýcha, sytost chleba a sebejistý klid nám brání v tom, abychom volali k Hospodinu jako Jeremjáš, aby se naše oči zalévaly slzami, kvůli těžké ráně dcery našeho lidu, kvůli našemu vlastnímu stavu. Proto nevoláme. Proto nám chybí vytrvalost, ono … dokud Hospodin nepohlédne z nebe. Ale on se dívá. On vidí. On už pohlédl, on jednal a nyní vychovává. 

Před Bohem si nemusíme na nic hrát. On dobře ví, jak na tom jsme. A nemusíme si na nic hrát ani před bratry a sestrami. Oni většinou neví, jak na tom jsme. Ale vědí, jak na tom jsou oni sami. Každý z nás dobře ví, jak na tom je – a to je důvod, proč musíme jeden k druhému přistupovat s milostí a s láskou. To je důvod proč se máme navzájem přijímat navzdory tomu, že jsme hříšníci a ten druhý mi občas dost leze na nervy. A to nemusím chodit až tak daleko jako k druhému bratrovi nebo sestře, úplně stačí, když zůstanu doma, že.

• Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. … Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. (Ř 5,6.8)
• Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! (Ef 2,4–5)

Nijak jsme se nezasloužili o to, že jsme Božím lidem. Nijak toho nemůžeme dosáhnout svým vlastním úsilím. Ale můžeme projevit dostatek vděčnosti ve vztahu k Bohu i k lidem, láskou k Bohu i láskou k lidem, modlitbami a voláním k Bohu, dokud nepohlédne z nebe a nesmiluje se nad naší bídou. Amen.