Immanuel – Bůh s námi

Jaroslav Kernal, Praha 22. prosince 2024

Dnes je první den v týdnu, kdy si tradičně připomínáme vzkříšení Pána Ježíše Krista. Je to důvod, proč se jako církev v tento den scházíme, i když bychom se mohli scházet v kterýkoliv jiný den v týdnu. Boží slovo nám říká, že se máme scházet, že nemáme zanedbávat společná shromáždění, což ukazuje na něco, co je založené na nějaké pravidelnosti. Ale neříká nám ani kdy, ani kde, ani na jak dlouho bychom se měli scházet. V Jeruzalémě se církev scházela v chrámu a po domech, často čteme o tom, že se církev scházela u někoho v domě, v Efezu se církev scházela v pronajatém přednáškovém sálu filozofa Tyranna a nejspíš také po domech. Ale o tom jsem nechtěl mluvit. Chtěl jsem říci, že v tomto týdnu si také – a nutno dodat, že to je podle tradice, stejně jako to, že se scházíme v neděli, nikoliv podle Písma – připomínáme narození Pána Ježíše Krista. Bible nikde nezmiňuje datum Kristova narození. Ale je jasné, že jeden den v roce byl tím dnem, kdy se Pán Ježíš narodil, jak to popisuje Matouš nebo Lukáš. A tak si to můžeme připomenout i my. Podíváme se na část jednoho verše z Janova evangelia – jsou to velmi jednoduchá slova, ale navzdory jejich jednoduchosti patří k těm nejhlubším v celém Písmu. V Janovi 1,14 čteme:

• A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.

Zůstaneme jenom u těchto slov a celé kázání nám nestačí na to, abychom je prozkoumali do hloubky. Ale začněme modlitbou.

Máme před sebou jednoduchý text, který popisuje jednu z nejdůležitějších událostí v dějinách světa – Slovo se stalo tělem, Boží syn se stal člověkem. Bez této události by nemohlo dojít k té nejdůležitější události v dějinách světa, což je ukřižování a vzkříšení Pána Ježíše Krista – to je událost, která rozlomila dějiny na dvě části, na to, co bylo předtím a na to, co je potom. Bez té první události bychom nemohli mluvit ani o té nejvíce očekávané a vytoužené události, což je druhý příchod Pána Ježíše Krista, jímž bude ta druhá část dějin završena a celý svět se z časnosti, tedy z bytí v čase, přesune do věčnosti. Neobejde se to bez toho, že bude otřeseno nebem i zemí, aby zůstalo jenom to neotřesitelné, a všechno bude vystaveno buď zničujícímu na straně jedné, nebo na straně druhé proměňujícímu žáru Boží přítomnosti. Proto voláme: „Pane, přijď! Přijď brzo, Pane Ježíši!“ Ale bez Pánova prvního příchodu, bez jeho narození z panny, bychom na tyto věci nemohli ani pomyslet. 

Rozdělení toho dnešního textu není složité. Projdeme tu část verše tak, jak jde za sebou. Nejprve se podíváme na „Slovo“ – to Slovo, které se stalo se tělem. O něm mluví celý úvod Janova evangelia. Potom půjdeme k tomu, co se stalo, tedy že se ono Slovo „stalo“ tělem. A nakonec se přesuneme k tomu, že Slovo „přebývalo“, doslova mělo svůj stánek, stanovalo mezi námi. 

I. Slovo 

Začínáme Slovem. Myslím, že u Jana to ani jinak nejde, protože „na počátku bylo Slovo, to slovo bylo u Boha, Bůh byl to Slovo“ (J 1,1). Mimochodem podobně to čteme také v první knize Bible, v knize Genesis. Tam čteme, že „na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“ (v. 1) a následně ve třetím verši „řekl Bůh“. Bůh promluvil slovo a stalo se. Proto Jan říká, že: 

• Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. (J 1,3)

Milí přátelé, myslím, že bychom mohli celé kázání věnovat jenom tomuto jednomu slovu, slovu „Slovo“, řec. logos. A ani jedním kázáním bychom zdaleka nevyčerpali význam tohoto slova. Možná bychom se po celé řadě kázání dostali milimetr pod hladinu. Takže kromě toho, co jsem už řekl, že to Slovo byl Bůh (v. 1) a že všechno povstalo skrze to Slovo (v. 3), čteme také, že takto to bylo na počátku u Boha (v. 2). Předtím, než bylo jakékoliv stvoření, bylo tady Slovo, které bylo u Boha, které byl Bůh, a bylo to tak od počátku, jinými slovy, bylo to tak vždycky. Nikdy to v minulé věčnosti nebylo jinak – vždycky tady byl Bůh a bylo tady Slovo, které byl Bůh. A na základě zjevení, které nám Písmo dává, můžeme říct, že vždycky tady byl Bůh Otec, Bůh Syn, Slovo a Bůh Duch svatý – jeden Bůh ve třech osobách. Nevěříme ve tři bohy, ale věříme v jednoho Boha, který se nám dává poznat ve třech osobách. Někdy možná trochu zapomínáme na tuto jedinost a jednotu Boha a zdůrazňujeme různé osoby Boží trojice, ale Bůh je jeden. Na tom musíme trvat. Staré vyznání víry, Athanásiovo, říká: „A v této Trojici není nic dřívější ani pozdější, nic větší ani menší, nýbrž všechny tři osoby jsou mezi sebou spoluvěčné a sobě rovné.“ Ale vraťme se zpátky ke Slovo, k logos.

Čtvrtý verš Janova prologu mluví o tom, že v něm byl život. Slovo je zdrojem života, je v něm život a je to takový život, že je světlem lidí. A devátý verš říká, že to je pravé světlo, které osvěcuje každého člověka. A podívejte se spolu se mnou do desátého verše první kapitoly Jana:

• Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. (J 1,10)

To je naše Slovo, Kristus. Svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Jak je to možné? Je tady světlo, je tady život – ale lidé se rodí do světa mrtví ve svých hříších a zaslepení ďáblem, proto nemají věčný život a proto nevidí světlo Pána Ježíše Krista. Proto potřebujeme nové narození, narození z Ducha. To jasně vysvětluje Pán Ježíš Nikodémovi, který za ním přišel v noci, pod rouškou tmy. Jestliže se znovu nenarodíš, nemůžeš spatřit Boží království (J 3,3). To platilo pro Nikodéma stejně jako pro lidi dneska, stejně jako pro lidi před příchodem Pána Ježíše Krista, před tím, než se Slovo stalo tělem. Ježíš to říká Nikodémovi – ty jsi učitel Izraele, ty to máš vědět, ty bys to měl chápat, kdo jiný než ty by tomu měl rozumět (J 3,10). Jestliže Abraham spatřil Kristův den a zaradoval se, jestliže vyhlížel město s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh, bylo to jenom proto, že byl znovuzrozený, že měl obřezané srdce, k čemuž vyzýval jak Mojžíš (Dt 10,16), tak proroci (Jr 4,4). Ti, kdo mají obřezané srdce, jsou ti, kteří ho poznali. Ale svět ho nepoznal. Svět ho pozná teprve tehdy, až přijde znovu ve slávě, přijde jako dobyvatel, vládce a soudce. Kniha Zjevení o tom mluví jasně a podívejte se, jak ho popisuje:

• A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě. Jeho oči plamen ohně a na hlavě množství královských korun; jeho jméno je napsáno a nezná je nikdo než on sám. Má na sobě plášť zbrocený krví a jeho jméno je Slovo Boží. (Zj 19,11–13)

Jeho jméno je Slovo Boží! To je to Slovo, které bylo na počátku. Totéž Slovo bude také na konci – on je počátek i konec, je Alfa i Ómega. Je to pro nás tak těžké to uchopit, protože to Slovo se stalo tělem, Pán se stal člověkem a my máme před očima člověka Ježíše Krista. To samozřejmě není špatně. V něm je vtělená plnost Božství. A toto je ten problém. To je to, s čím si moc nevíme rady. Slovo se stalo tělem – budeme o tom mluvit za okamžik. Svrchovaný Bůh a Stvořitel světa se stal v osobě svého Syna, v osobě Slova, logos, člověkem. Je tady jedna osoba s dvěma přirozenostmi. Naše mysl se tomu brání, ale naše srdce jásá, protože právě toto je zjevení, které nám dává Duch svatý při znovuzrození. 

Když se člověk narodí skrze slovo pravdy (Ef 1.13; Jk 1,18; 1Pt 1,23 atd.), přijímá do svého srdce toto zjevení. Je vyučen o Bohu v pravdě, tedy rozumí tomu, kdo je Pán Ježíš Kristus. Možná lepší slovo než „rozumí“ je „přijímá“. Přijímá, že Ježíš Kristus je plně Bůh a plně člověk v jedné osobě – aniž by tomu skutečně rozuměl. Je to fakt, který vidí v Božím slově. Takže pokud někdo rozporuje Božství nebo lidství Pána Ježíše Krista, můžeme si být jistí, že s ním nemá vztah. Že toto logos, Slovo, se nestalo tělem v jeho vlastním životě, ale že se snaží nějak rozumově uchopit to, co zdaleka přesahuje náš rozum. Pán Ježíš řekl zástupům, které se kolem něj shromáždily:

• Teprve, až vyvýšíte Syna člověka, poznáte, že já jsem to a že sám od sebe nečiním nic, ale mluvím tak, jak mě naučil Otec. (J 8,28)

Jestliže nevyvýšíme Syna člověka, Pána Ježíše Krista, to Slovo, logos, nad své vlastní chápání, nad svou logiku, nad svůj rozum, nad svůj život, nepoznáme … 

Nevedu vás ke slepé, hloupé nebo naivní víře. To rozhodně ne. Ale vedu vás k tomu, který je větší než my, protože skrze něho, v něm a pro něj bylo učiněno všechno, co existuje. A v takovém případě musí jít všechno, čím jsme a co si o sobě myslíme, stranou. On má prvenství ve všem. To je to Slovo. 

II. Stalo se tělem

A tady máme druhý oříšek našeho textu. Ten první bod byl skutečným ořechem, zatímco ten druhý je … taky takovým ořechem. Pod vedením Ducha svatého, ale také naprosto záměrně ze své vůle, použil Jan to slovo „stalo se“. Myslím, že ten český překlad pěkně odpovídá tomu řeckému textu. Protože to vyjádření „stalo se“ není vysvětlením, ale čistým popisem skutečnosti. Bůh se s námi nedělí o to, jak se to stalo. Co přesně se stalo. Co si máme představovat, že se stalo. Prostě „se stalo“. Je to podobné, jako když čteme v první kapitole Genesis, že Bůh řekl, a stalo se. My bychom strašně moc chtěli vědět, jak přesně se to stalo, co přesně proběhlo, jak fungovaly ty detaily onoho „stalo se“. Ale Bůh nám to neřekl. 

Neřekl nám to v případě stvoření světa, neřekl nám to v případě vtělení Krista. Jediné, co se můžeme dočíst – a z čeho příliš moudří nejsme – je, že Duch svatý sestoupil na Marii a moc Nejvyššího ji zastínila, a ona počala (Lk 1,35). To je skutečně všechno, co víme a co je psáno. A všechno, co je nad to, je nejenom spekulací, ale je to nejspíš také do toho zlého. Byla tady panna, která nepoznala muže, a Duch svatý způsobil cosi, takže vajíčko v jejím těle se začalo dělit, jako kdyby bylo oplodnění mužskou spermií. Ale nebylo! Bylo to cele a úplně nadpřirozené dílo Boží. Bůh zasáhl do života Marie. Ve své podstatě to nebylo jiné, než když Bůh uzdravil Námana z jeho malomocenství. Prostě změnil věci v jeho těle. Nebo když Pán Ježíš uzdravil slepého od narození. Možná mu stvořil oči. V případě Marie Bůh stvořil nový život. Přesto musíme trvat také na tom, že je tady naprosto zásadní rozdíl – Slovo se stalo tělem. Bůh se nějakým způsobem stal tou buňkou v těle Marie, která se začala dělit a růst. Která od prvního okamžiku měla plnou DNA Davidovského rodu. Která od prvního okamžiku měla zakódováno, jak bude vypadat dospělý jedinec, který z této buňky vyroste. Život začíná početím, ve chvíli, kdy dojde k oplodnění vajíčka a ono se začne dělit. Je to zázrak, který nedokáže vysvětlit žádná věda, protože to je Boží dílo. 

Takže tady máme prosté „stalo se“. Bylo tady Slovo, které byl věčný Bůh, a toto Slovo se stalo … Něco se s ním událo a najednou je tady dokonalý člověk, Kristus Ježíš. On je vtělením dokonalého lidství (Ef 4,15). Není to technické vysvětlení věci, je to spíš popis toho, co bylo. Jan nám nemusí nic vysvětlovat – stačí mu, že řekne, co se stalo. Slovo se stalo. 

Když se Lotova žena stala kamenným sloupem, přestala být Lotovou ženou. Když se však Lot stal otcem Moábců a Amónců, zůstal Lotem. Právě tak je tomu zde. Slovo se stalo tělem, ale zůstalo Slovem, zůstalo Bohem. Přestože Boha nikdy nikdo neviděl, jediný Syn, který je náručí Otcově, nám o něm řekl (J 1,18). Druhá osoba Boží trojice na sebe bere lidskou přirozenost, aniž by odložila tu božskou. Jan trvá na tom, že božská a lidská přirozenost se plně spojily, aniž by došlo k jejich splynutí. Tento vztah zůstane navždy tajemstvím, které je daleko nad naše chápání. Jiné staré vyznání mluví o tom, že Boží syn má dvě přirozenosti „nesmíšeně, neměnně, nerozdílně a neoddělitelně, a že toto rozlišení přirozeností není nijak zrušeno jejich spojením“ (Chalcedonské vyznání víry). Myslím, že nijak lépe to vyjádřit nedokážeme. 

Pán Ježíš, Slovo, se stal tělem – je tu jedna osoba, jedno bytí, jedna existence, ale dvojí přirozenost v jednom a témž Synu. Můžeme jenom lapat po dechu, když o tom mluvíme a přemýšlíme, protože to znovu daleko přesahuje naše chápání, naši představivost, náš rozum. 

To slovo se stalo tělem. Je tam řecké slovo sarx, které Pavlík důsledně překládá slovem maso. Je to tělo ve stejném slova smyslu, jako je naše tělo. Nemohlo to být jinak. Pán se musel stát takovým, jako jsme my. Nemohlo to být jinak, jestliže se mě narodit z panny Marie – musel se stát stejným člověkem, jako jsme my. Jestliže měl na své těle vzít naše hříchy na sebe, nemohl být někým jiným, než jsme my. 

• Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha. (Ř 8,3–4)

Proto apoštol Jan může na začátku svého dopisu napsat: 

• Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. (1J 1,1)

Na to Slovo bylo možné si sáhnout, bylo možné ho vidět očima, slyšet ušima, dotknout se rukama. Proto Ježíš řekl svým učedníkům po svém vzkříšení, když se jim zjevil prvního dne po sobotě v horní místnosti, aby se ho dotkli, aby vložili prst do ran po hřebech na jeho rukou, aby vložili ruku do rány po římském kopí na jeho boku. Proto říká:

• Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně. (Lk 24,39)

Učedníci na tom byli stejně, jako na tom byl Tomáš, pouze s tím rozdílem, že Tomáš mezi nimi nebyl onoho prvního dne po sobotě. Ježíš se stal tělem a prolil svou krev na odpuštění hříchů. Stal se obětí smíření za naše hříchy. Zemřel, abychom my mohli žít. Stal se velikonočním beránkem. Jeho krev tekla na odpuštění našich hříchů. Musel být stejné podstaty jako my, aby mohl být tím, kdo ponese naše hříchy za nás. A jeho oběť smazala všechny naše hříchy. Není takový hřích, na který by nestačila krev Božího beránka. 

Také tohle si připomínáme, když mluvíme o vtělení Pána Ježíše Krista. On se stal naší smlouvou, v něm máme odpuštění hříchů, v něm máme život. Tedy v něm má život každý, kdo v něj věří. Kdo v něho věří, nezahyne a nepřijde na soud. Protože Slovo se stalo tělem. Haleluja! A to Slovo:

III. Stanovalo mezi námi

Jan popisuje narození Pána Ježíše Krista. Popisuje ho svým vlastním způsobem, ne jako Matouš nebo Lukáš, kteří se soustředí na ty fyzické věci. Oni mluví o tom, jak se narodilo dítě, Jan mluví o tom, jak se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi. Jak si mezi námi udělalo svůj příbytek. Jan jde daleko a hluboko. K popisu přebývání mezi námi používá předložku, která se dá přeložit také jako „v“. A většinou se tak v Novém zákoně překládá. Je to víc než jenom „mezi“ nebo „uprostřed nás“. Slovo se stalo jedním z nás. A když budeme číst dál Janovo evangelium, budeme ujištěni, že to Slovo přebývá v nás. Ježíš přišel do našich životů, abychom měli život v jeho jménu. Kdo v něho věří, nezahyne, ale má život věčný (J 3,16).

Slovo, které je tady přeložené jako přebývat, znamená bydlet. Ale je to trochu zvláštní slovo, protože je to slovo, které je odvozené od slova stan nebo stánek, dočasný příbytek. Slovo stanovalo mezi námi. Ježíš se stal jedním z lidí a žil spolu s námi. Žil stejně jako každý jiný člověk – kromě jediného – kromě toho, že by někdy zhřešil. Žil jako naprosto dokonalý člověk. Ježíš nám ukazuje, jaká je Boží představa o člověku. Ukazuje nám, co to před Boží tváří znamená člověk – je to Ježíš. Ježíš, Slovo, si vytvořil svůj příbytek mezi lidmi. 

Je tady zjevný odkaz na Boží přebývání uprostřed Božího lidu. Je to připomínka toho, co se dělo, když Bůh vyvedl svůj lid z Egypta. Bůh byl uprostřed svého lidu. Boží lid měl připravit stánek, kde bude Bůh přebývat – byl to stan setkávání, který byl uprostřed tábora, kde přebývala Boží sláva – kdykoliv se oblak, který byl nad stánkem, zvednul, Boží lid se zvednul  a táhnul dál podle toho, jak je oblak vedl. 

Tehdy byl Bůh uprostřed svého lidu – byl uprostřed tělesného lidu tělesným způsobem. Nyní se stal člověkem. Stal se jedním z nás. Je to mnohem tělesnější na straně jedné, protože na sebe vzal lidské tělo, sarx, ale je to také mnohem duchovnější, protože jenom ti, kdo v něj věří, mají užitek z jeho přebývání mezi námi. A navíc – ve svém těle mezi námi nezůstal, ale po svém ukřižování a vzkříšení vystoupil vzhůru k Otci a nám dal „jiného Přímluvce“, Ducha pravdy, který svědčí o něm. A toho Ducha vložil do našich životů!

• V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy. (Ef 1,13–14)

Bůh se rozhodl, že bude přebývat ve svém lidu. Nejen mezi námi. V době Starého zákon Bůh přebýval mezi svým lidem, uprostřed nich. Ale nyní Bůh přebývá v nás samotných. My jsme jeho chrámem. Skrze Ducha svatého to Slovo přebývá v každém, kdo uvěřil. Opravdu v každém. To je ten stan, stánek, který si Bůh udělal mezi námi. 

Moji milí, tady jsme znovu u něčeho, co naprosto přesahuje naše chápání. Bůh si z nás učinil svůj chrám. Bůh se rozhodl, že v nás bude přebývat. Nekonečný, neomezený, neměnný, všemohoucí Bůh se rozhodl, že se stane součástí stvoření. A i když můžeme říct, že neexistuje nic, co by nebylo stvořeno v Bohu, víme také, že Bůh je oddělený od svého stvoření. Bůh řekl, a stalo se – vzniklo něco, co bylo oddělené od něj samotného. Stvoření nemůžeme nazvat Bohem, ačkoliv je to stvořené v Bohu a je to stvořené pro Božího syna. Pořád musíme trvat na rozdílu mezi stvořením a stvořitelem. My jsme stvoření a nikdy nebudeme stvořitelem. Ačkoliv budeme mít podíl na jeho svatosti, tedy na Boží podstatě, přesto se nestaneme Stvořitelem. Ale Bůh se rozhodl, že bude přebývat uprostřed svého lidu, že bude v nás samotných. Prvním krokem je vtělení Božího syna do podoby člověka. Stal se jedním z nás. A druhým krokem je vylití Ducha svatého. Duch svatý v nás přebývá. Jsme jeho domem, jeho chrámem. A on v nás bude přebývat navěky. On z nás učinil svůj věčný příbytek. To je sláva Vánoc. To je sláva Kristova vtělení. Stali jsme se jeho tělem a on je v nás. On žije v nás. Každý, kdo věří, může – a musí – spolu s Pavlem vyznat, že už nežije on, protože byl ukřižován spolu s Kristem, ale že v něm skrze víru žije Pán Ježíš Kristus, takže život, který nyní žijeme, nežijeme my, ale žije ho v nás on, Pán Ježíš. Slovo se stalo tělem. 

Toto je finální destinace těla. Pán se ztotožňuje se svou církví, se svým tělem. Ztotožňuje se s námi, s naším vlastním životem. On žije v nás. My nejsme schopni žít křesťanským životem. Musí ho žít on. My nejsme schopni žít tak, abychom ho oslavili – on sám to musí udělat. My v tomto těle nedokážeme žít a nehřešit – i když jsme k tomu dostali moc – je to on, kdo to musí udělat v nás a skrze nás. 

Proto to jediné, co musíme udělat, je, že zemřeme sami sobě a bude v nás žít on, Kristus. Slovo, které se stalo tělem. On se stane naším životem. On je životem těch, kdo v něj věří. Ale my, kdo v něj věříme, to potřebujeme uvést do svého každodenního života. 

Tohle je ta dobrá zpráva Vánoc. Slovo se stalo tělem. Bůh žije v nás. Ne v tom smyslu, že my se stáváme Bohem, ale v tom smyslu, že Boží život se stává naším životem. 

Kéž je to dobrá zpráva pro každého z nás, kdo toto slovo slyší. Amen.