Zaslíbení plnosti v osobě Mesiáše

Jaroslav Kernal, Praha 15. prosince 2024

Nacházíme se v adventní době, dneska máme třetí adventní neděli. Není to něco, co bychom v našem sboru nějak zvlášť prožívali, ale v průběhu celé historie si křesťané v této době připomínali Pánův příchod, první i druhý. Proto chci i já využít této příležitosti a připomenout zaslíbení, která Bůh dal Izraeli, která se týkají Mesiáše, Pomazaného. Vybral jsem jedno z mnoha, opravdu mnoha zaslíbení, které Bůh dal. Budu se z něj zabývat jen jedním veršem, ale přečteme si veršů víc, abychom slyšeli kontext, protože i jím se trochu musíme zabývat.

Než se pustíme do samotného výkladu, musíme si připomenout některé důležité principy studia Božího slova, a tedy i kázání. Ta nejdůležitější věc, kterou nezahrnuji do těchto principů je nové narození, bez něhož člověk nemůže rozumět duchovním věcem, a tedy ani Božímu slovu. Ruku v ruce s tím jde modlitba a závislost na Duchu svatém, na jeho vedení, na jeho osvětlování Písma. Přesto jsou tady také praktické principy, na které musíme dbát, abychom se dostali ke správnému výsledku. Je to jako když jedeme autem – modlíme se, aby nás Bůh vedl, aby nás chránil, aby nad námi bděl, ale nečekáme, že za nás zastaví na křižovatce nebo že můžeme jezdit jak šílenci. Tak i při studiu Písma jsou tu věci, které musíme zachovat stejně ono zastavení na křižovatce, když se rozsvítí červená. 

Na prvním místě je to kontext. Při výkladu Bible je kontext králem. A souvisí to samozřejmě i s textem, což se více týká kázání. Kázání má vycházet z textu Božího slova. Pavel říká Timoteovi, aby kázal Slovo (2Tm 4,2), a Petr říká: „Kdo káže, ať zvěstuje Slovo Boží (1Pt 4,11). A každý text je v nějakém kontextu, který určuje smysl daného textu. Texty vytrhanými z kontextu lze tzv. „z Bible“ obhájit každou herezi i kdejaký nesmysl. Takže text a kontext – ještě se k tomu dostaneme.

Druhý důležitý princip je žánr. Každý žánr má svá specifika a normálně tomu rozumíme. Např. kuchařku, návod nebo učebnici se nesnažíme vykládat symbolicky nebo alegoricky – asi bychom nic neuvařili, ani nic nezprovoznili. A poezii zase nečteme jako návod. Když čteme sci-fi, rozumíme tomu, že to je o nereálném světě, zatímco literatura faktu popisuje reálné události. Když ale někteří křesťané přistoupí k Bibli, jako kdyby tohle všechno přestalo platit. Čtou příběh vzniku světa a říkají, že to je alegorie. Čtou poezii (např. Ž 75,4) a mluví o tom, že země stojí na sloupech. Nebo čtou proroctví, které je z velké části napsané jako poezie a říkají, že mu musíme rozumět doslovně. Nejvýraznějším rysem hebrejské poezie je tvz. paralelismus. Když ho vidíme, jako třeba v našem dnešním textu, říká nám to, že s tím textem musíme zacházet jako s poezií. 

Třetí princip je na rozdíl od toho předchozího, který vyžaduje více námahy a znalostí, poměrně jednoduchý. To však neznamená, že by byl méně zanedbávaný než oba předchozí. Starý zákon musíme vykládat ve světle Nového, tedy skrze zjevení, které přišlo v Novém zákoně a místa, která jsou méně srozumitelná, vykládáme místy, která jsou jasnější – nelze to dělat obráceně. To vede v lepším případě ke zmatku a v tom horším přímo k herezi. Tolik na úvod. Nyní pojďme do textu:

I. Služebník Boží

První věcí, kterou se musíme zabývat, je otázka identity zaslíbeného služebníka. Musím říci, že mě až překvapilo, jak se liší názory na to, o kom je řeč v šestém verši. Někteří mluví o Izraeli, který byl vyvoleným Božím služebníkem, jiní vztahují toto proroctví na perského Kýra, o němž je o dvě kapitoly dále:

• O Kýrovi praví: „Hle, můj pastýř. Vyplní každé mé přání. Řekne Jeruzalému: ‚Budeš vybudován!‘ A chrámu: ‚Budeš založen!‘“ (Iz 44,28)
• Toto praví Hospodin o svém pomazaném, o Kýrovi: „Já jsem ho uchopil za pravici, pošlapu před ním pronárody, rozvážu opasky na bedrech králů, zotevírám před ním vrata, brány už nebudou zavírány.“ (Iz 45,1)

Ačkoliv jsem se díval do respektovaných komentářů, nelze s nimi souhlasit, jestliže vztahují náš text na Izrael nebo na Kýra. Kontext je král. A ve světle Nového zákona musíme vykládat Starý zákon. Matouš ve svém evangeliu cituje druhý a třetí verš Izajáše 42 a vztahuje ho na Krista. Jasně a jednoznačně. Bylo to ve chvíli, kdy Pán Ježíš uzdravil mnoho nemocných a přikazoval jim, aby ho nikomu neprozrazovali:

• … aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izajáše: ‚Hle, služebník můj, kterého jsem vyvolil, milovaný můj, kterého si oblíbila duše má. Vložím na něho svého Ducha. A vyhlásí soud národům. Nebude se přít ani rozkřikovat, na ulicích nikdo neuslyší jeho hlas. Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí, až dovede právo k vítězství. A v jeho jménu bude naděje národů.‘ (Mt 12,17–21)

Bůh zaslíbil, že pošle svého služebníka, který bude jeho vyvolený, v němž našel zalíbení a na něhož vloží svého Ducha. Tím služebníkem není nikdo jiný než Pán Ježíš Kristus, Boží syn, který se stal člověkem. Příště o tom budeme mluvit více, že „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy“ (J 1,14). Jan Křtitel viděl, jak na Ježíše sestoupil Duch svatý v podobě holubice a z nebe se ozval hlas:

• Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil. (Mt 3,17)

Izajáš 42 mluví o Kristu. Je to zaslíbení služebníka, který se stane smlouvou a světlem, který vyhlásí soud podle pravdy, který vydá zákon, na který čekají i ostrovy (v. 4). Někteří autoři nazývají Izajáše evangelistou Starého zákona, podobně jako jsou Matouš, Marek, Lukáš a Jan evangelisté Nového zákona. Izajáš skutečně píše velmi mnoho o Kristu. Ale abychom tomu opravdu rozuměli, je důležité znát Pána Ježíše Krista osobně, mít s ním vztah, milovat ho a číst Izajáše s nasazenými brýlemi evangelia. V roce 384 přišel třicetiletý Augustin do Milána, aby tam učil rétoriku. V Miláně v té době kázal Boží slovo biskup Ambrož. Augustin se o něm doslech jako o vynikajícím řečníkovi a začal chodit na jeho kázání a nakonec s Ambrožem se spřátelil. Posléze chtěl od Ambrože doporučení, co by si měl z Bible přečíst, aby se hodně dozvěděl o Kristu. Ambrož mu doporučil Izajáše … Velice brzy byl Augustin naprosto znechucený, protože vůbec netušil, která bije. Byl to velmi inteligentní muž, který toho později jako křesťan napsal víc, než je většina křesťanů za celý svůj život přečíst. Augustin nakonec v roce 387 uvěřil v Pána Ježíše Krista. V té době už četl Nový zákon, a když byl po jednom rozhovoru s přáteli velmi rozrušen a odešel do zahrady, kde přemýšlel, zda může uvěřit z vlastní síly nebo je to jen dílo Boží milosti, uslyšel hlas dítěte, které si melodicky opakovalo slova „vezmi a čti“. Augustin to vztáhl na sebe a vzal jeden z listů apoštola Pavla, list Římanům a jeho zrak padl na text ze třinácté kapitoly:

• Žijme řádně jako za denního světla: ne v hýření a opilství, v nemravnosti a bezuzdnostech, ne ve sváru a závisti, nýbrž oblečte se v Pána Ježíše Krista a nevyhovujte svým sklonům, abyste nepropadli vášním. (Ř 13,13–14)

Potom už mohl číst a četl Izajáše novýma očima, s novým srdcem. Mohl se spolu s námi radovat ze zaslíbení, které Bůh dal, že pošle Mesiáše, který bude smlouvou lidu a světlem pronárodům. Bůh slavně naplnil toto své zaslíbení, díky kterému nám vzešlo světlo a my, kteří jsme nebyli lidem, byli jsme pohané, kteří neměli žádné sliby od Boha ani smlouvy, neměli jsme zákon ani bohoslužbu, my jsme se stali Božím lidem, protože Bůh nám dal nové srdce ze své milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. 

A podívejte se ještě zpátky do Izajáše 42 na to, jakými slovy je orámovaný náš text, resp. druhá polovina šestého a sedmý verš:

• Toto praví Bůh Hospodin, který stvořil nebesa a roztáhl je, zemi překlenul i s tím, co na ní vzchází, jenž dává dech lidu na ní a ducha těm, kdo po ní chodí: „Já Hospodin jsem tě povolal ve spravedlnosti a uchopil tě za ruku.“ … Já jsem Hospodin. To je mé jméno. Svou slávu nikomu nedám, svou chválu nepostoupím modlám. (Iz 42,5–6a.8)

To jsou velmi silná a mocná prohlášení. Je tady Bůh stvořitel, který dává dech lidu na zemi a ducha těm, kdo po ní chodí – což je mimochodem onen paralelismus, který jsem zmiňoval. To jsou dvě prohlášení, která mohou být buď protikladná, nebo velmi podobná, synonymní. Totéž vidíme v osmém verši: „Svou slávu nikomu nedám, svou chválu nepostoupím modlám.“ To je hebrejská poezie. Ale to neznamená, že to není pravda. Když manžel řekne své manželce, že je půvabná květinka, je to pravdivé prohlášení, přestože nemá znamenat, že má uši jako lupeny nebo něco podobného. Říká tím, že je krásná. Stejné je to s poezií v Božím slově. „Stvořil nebesa a roztáhl je, zemi překlenul i s tím, co na ní vzchází.“ Veliký a mocný Bůh vyhlašuje a zaslibuje, že pošle svého služebníka, vyvoleného, kterého si zamiloval, kterého povolal ve spravedlnosti a uchopil ho za ruku a dá ho za smlouvu lidu a za světlo pronárodům. Ve Starém zákoně zaslibuje Bůh smlouvu a světlo pro pohany – i ostrovy čekají na jeho zákon (v. 4), na Kristův zákon, na nové přikázání – a budou mu zpívat novou píseň a dobrořečit na ostrovech (v. 10–12). Haleluja! To nás vede k druhému bodu:

II. Smlouva lidu

„Dám tě za smlouvu lidu.“ Tady se dostáváme k něčemu, čemu jako křesťané moc nerozumíme, a to je otázka smlouvy. Jak to s tou smlouvou nebo se smlouvami vlastně je? Čteme o tom v Písmu, ale co to znamená? Je to něco, k čemu se z Boží milosti zanedlouho ještě vrátíme, takže dnes jenom stručně. Bůh jedná se svým lidem na základě smlouvy. Bůh uzavřel smlouvu s Izraelem na hoře Sinaj. Součástí této smlouvy byl zákon, jehož neoddělitelnou součástí (a to je potřeba zdůraznit) bylo také desatero. Desatero je součástí Mojžíšova zákona – je to jeden zákon jako celek a jedna smlouva s Izraelem. Je to podmíněná smlouva – je tady podmínka, že Izrael musí plnit všechna přikázání zákona, nic nevynechat a nic k tomu nepřidat (Dt 4,1–2). Tato smlouva z hory Sinaj byla uzavřena někdy v polovině patnáctého století před Kristem. O sedm století později v první polovině osmého století před Kristem prorokoval prorok Izajáš. A jeho proroctví přináší něco nového – novou smlouvu. Ještě to tak není nazvané – až o sto let později proroci Jeremjáš a Ezechiel budou jasně mluvit o tom, že Bůh uzavře s lidem novou smlouvu, ne jako byla ta předchozí (Jr 31,31–34; Ez 36,26–27). Ale už skrze Izajáše Bůh zaslibuje, že svého služebníka dá za smlouvu lidu. Předchozí smlouva byla smlouvou na kamenných deskách. A i když byl Mojžíš prostředníkem té smlouvy, nebyl tou smlouvou. Nyní tedy Bůh slibuje něco jiného – tou smlouvou bude osoba jeho vyvoleného. Izajáš už o něm mluvil v předchozích kapitolách – mezi ta nejznámější místa patří:

• Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh). (Iz 7,14)
• Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní. (Iz 9,5–6)

To je ten zaslíbený služebník – Bůh s námi, Bůh (Božský) bohatýr, Otec věčnosti. Zdá se, že to je jasné, že Bůh sám chce být tím služebníkem, i když pro proroka i pro Boží lid muselo být matoucí, jak by se to mohlo stát – že se narodí dítě. Bůh se stane člověkem? Přesně tak! To je přesně to, co se stalo v Betlémě, odkud vzešel vévoda, jehož původ je odpradávna a který sám bude pokojem (Mi 5,1.4). On sám bude pokoj. V něm je náš pokoj. On sám bude smlouvou. V něm je naše smlouva. Bůh nám daroval věčnou smlouvu. Bůh se sklání ke svému lidu, stává se člověkem, aby na lidském těle odsoudil hřích a aby v podobě člověka uzavřel smlouvu mezi Bohem a člověkem. Zamyslete se nad tím. Je to smlouva mezi Bohem a lidmi, je to smlouva, která má svého prostředníka – tím prostředníkem je Pán Ježíš Kristus. A můžeme si položit otázku, kdo uzavírá tuto smlouvu na straně lidí? Člověk Ježíš – plně člověk jako my kromě hříchu narozený z Marie panny. Člověk, který na sebe vzal všechny naše hříchy a vnesl je na kříž, kde snášel Boží hněv, ačkoliv se nedopustil ničeho zlého a nikdy nezhřešil. Naopak – jako jediný dokonale zachoval Mojžíšův zákon a tak ukázal, že je skutečně dokonalým člověkem a může se stát dokonalým beránkem, tedy naprosto dostatečnou obětí smíření za naše hříchy. Kdo uzavírá smlouvu na Boží straně? Nemůže to být nikdo jiný, než Bůh sám, ale činí to v osobě svého Syna, Pána Ježíše Krista. Proto také můžeme číst, že „v Kristu usmířil Bůh svět sám se sebou“ (2K 5,19). Proto také může Pán Ježíš podat učedníkům kalich a říci, že tento kalich je kalichem nové smlouvy, která je zpečetěná jeho krví (Lk 22,20). On sám je tou smlouvou. A kdokoliv chce být zachráněn, musí být součástí té smlouvy, musí být v Kristu, protože jenom tak může být ve smlouvě. Bůh sám je garantem této smlouvy. On udělal všechno. My můžeme jenom žasnout a chválit ho za jeho dobrotu i za nádheru evangelia milosti. 

Tato smlouva je patrná už u Abrahama v Genesis 15 – je to věčná smlouva, která zaslibuje, že potomci Abrahama budou Božím lidem. Kdo jsou ti potomci Abrahama? Nový zákon má jednoznačnou odpověď – jsou to lidé víry (Ga 3,9; Ř 9). 

Bůh sám říká, že uzavře smlouvu, že dá lidem do nitra svůj zákon, že je vyučí, aby ho znali, odpustí jejich hříchy a už je nebude připomínat. A co tito lidé? Prostě budou jeho lidem! Budete mě znát a budete se mnou chodit a já budu uprostřed vás. To je cele Boží dílo. To bylo v podstatě zaslíbeno od samotného počátku, kdy Bůh řekl hadovi, potom co svedl Evu a Adama, že z ženy vzejde ten, který mu rozdrtí hlavu, který ho porazí (Gn 3,15). A později bylo krok za krokem přidáváno víc a víc. To vše se naplnilo na Pánu Ježíši Kristu. Tohle je to poselství, které si připomínáme, když mluvíme o jeho prvním příchodu! To je advent – Kristův příchod. Nejde o jesličky a miminko. Jde o novou smlouvu, jde o spasení. Pán Ježíš přišel, aby vykoupil svůj lid, aby vyvedl svůj lid z otroctví hříchu, ze smrti, z područí zákona, aby otvíral slepé oči, aby vyváděl vězně ze žaláře, z věznic ty, kdo sedí v temnotě (Iz 42,7), aby vyváděl z temnoty. Což nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání, protože on byl dán jako:

III. Světlo pronárodů

Myslím, že i zde je zjevný paralelismus – „dám tě za smlouvu lidu a za světlo pronárodům“. Je to trochu jiným způsobem řečeno dvakrát skoro totéž. To je hebrejská poezie. Ale i věci poetické jsou pravdivé a mohou mít své přímé naplnění. Ježíš je smlouvou. Je smlouvou v tom nejdoslovnějším slova smyslu. A Ježíš je také světlem. A zde je to doslovné i nedoslovné. Na jedné straně můžeme citovat Pánova slova:

• Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. (J 8,12)

Zjevně tím nemyslí, že by byl tokem fotonů, což je světlo ve fyzikálním slova smyslu. Je světlem, které vyvádí lidi z temnoty a vysvobozuje je z hříchu. V tomto smyslu je to světlo totožné s pravdou. Jan o něm napsal: 

• V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. (J 1,4–5)

Na druhé straně se Pán Ježíš něčím takovým, jako je fyzické světlo, jednoho dne možná skutečně stane. Když Jan mluví o nové zemi a novém nebi, říká:

• Noci tam již nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků. (Zj 22,5)

Až sem směřuje zaslíbení, které Bůh dal skrze proroka Izajáše. A také o tomto mluví Izajáš i jinde – devátá kapitola, ze které jsem četl zaslíbení narození dítěte, syna, který bude vládnout, začíná slovy, která zpíváme v jedné písni:

• Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo. (Iz 9,1)

Ježíš je světlem, které zazářilo nám, kteří jsme žili v zemi šeré smrti, žili jsme v temnotě, žili jsme v takové temnotě, že jsme byli slepí a muselo přijít světlo světel, aby roztrhalo tuto temnotu na kusy a zahnalo ji pryč. Petr mluví o tom, že jsme se skrze víru v Pána Ježíše Krista stali Božími dětmi a jsme:

• … ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu“, abychom hlásali mocné skutky toho, kdo nás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. (1Pt 2,9)

A znovu si, prosím, všimněte, že Bůh skrze Izajáše tyto veliké věci zaslíbil pronárodům. Někteří lidé tvrdí, že Bůh všechno plánoval pro Izrael, ale Izrael odmítl Mesiáše, a tak Bůh přišel s plánem „B“, s plánem pro pohany. Náš dnešní text, stejně jako mnoho jiných ve Starém zákoně, jasně říká, že Boží plán „A“ nebylo spasení světa skrze Izrael, ale skrze svého vyvoleného služebníka, skrze svého Syna, který bude dán za světlo pronárodům. Proto Pán Ježíš poslal učedníky, aby hlásali evangelium všem národům. Proto mají jít až na konec světa. Není jiná možnost spasení než z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista – a proto je nutné tuto zvěst vyhlašovat všem lidem a každé generaci stále znovu. 

V naší zemi je evangelium pevně uchycené už víc než jedenáct století. Přesto je tady v současnosti křesťanů velmi málo. Byly doby, kdy to bylo mnohem lepší. Ale jsou pryč. Lidé vědí o křesťanství, vědí o Kristu, znají Vánoce, narození Krista Pána v jesličkách v Betlémě, ale jen málokdo slyšel skutečně zvěst evangelia. Ježíš Kristus přišel do tohoto světa, aby zaplatil za naše hříchy a každý, kdo v něho věří, bude zachráněn, kdo nevěří, už je odsouzen (J 3,18). On je naše smlouva s Bohem, on je naše světlo života, on je nás pokoj. To je ta dobrá zpráva, kterou můžeme a máme sdílet s lidmi nejenom v tomto čase, ale pořád. Každá generace ji potřebuje slyšet znovu a znovu. Nikdo se jako křesťan nemůže narodit. Každý se rodí jako nevěřící, jako vzbouřenec proti Bohu. A jenom Pán Ježíš Kristus je odpovědí na temnotu, prázdnotu, nepokoj, které vládnou v životě člověka bez Boha. A i když se to lidé snaží zaplnit aktivitami, ideologiemi, náboženstvím skutků – a Češi nejsou žádný ateistický národ, ale velmi pověrčivý národ, který věří kdejaké hlouposti a každému nesmyslu – nic ale nemůže uspokojit lidskou duši, nic nedokáže naplnit život člověka kromě Pána Ježíše Krista. On je tou vzácnou perlou, kvůli které stojí za to prodat všechno ostatní a získat, on je tím pokladem v poli, kvůli kterému je dobré koupit celé to pole, abychom tento poklad získali. 

Ježíš Kristus je naším světlem, on otevřel naše slepé oči, vyvedl nás, kteří jsme byli vězněni strachem ze smrti, ze žaláře, nás, kteří jsme seděli v temnotě, uvedl do světla (Iz 42,7). 

• Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach? (Ž 27,1)
• U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo. (Ž 36,10)
• Hospodin je Bůh, dává nám světlo. (Ž 118,27)

A dovolte mi na závěr přečíst ještě pár veršů z proroka Izajáše, v nichž znovu mluví o světle a to všechno dohromady znovu a jasně ukazuje k Pánu Ježíši Kristu. Bůh zaslíbil, že:

• Vykupitel přijde k Sijónu, k těm, kdo se v Jákobovi odvrátili od nevěrnosti, je výrok Hospodinův. „Já pak s nimi uzavřu tuto smlouvu, praví Hospodin: Můj duch, který na tobě spočívá, a má slova, která jsem ti vložil do úst, nevzdálí se z úst tvých ani z úst tvého potomstva ani z úst potomstva tvého potomstva od nynějška až na věky,“ praví Hospodin. „Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva. Hle, temnota přikrývá zemi, soumrak národy, ale nad tebou vzejde Hospodin a ukáže se nad tebou jeho sláva. K tvému světlu přijdou pronárody a králové k jasu, jenž nad tebou vzejde.“ (Iz 59,20–60,3)

Rozjasněte se, moji milí, a radujte se. Bůh nám dal světlo, dal nám svého Syna, kterého učinil naší smlouvu a naším světlem. Není pevnější smlouva než tato, není jasnější světlo, než Pán Ježíš Kristus. Zůstávejte v jeho světle a sami buďte světlem lidem v temnotách, kteří jsou kolem vás. Amen.