Vděčné ujištění zneklidněných svatých

Jaroslav Kernal, Praha 1. prosince 2024

Pokračujeme v našem studiu druhého listu do Tesaloniky. Minulým veršem jsme opustili eschatologickou část, resp. výslovně eschatologickou, protože celý křesťanský život se odehrává, nebo by se rozhodně měl odehrávat ve světle Pánova druhého příchodu a v jeho očekávání. Dnes se dostáváme do další části dopisu, který se více zaměřuje na nynější život. A máme před sebou souvětí (13. a 14. verš), které popisuje celé spasení. V těch dvou verších jsou věci, které jsou naprosto zásadní, jsou zde doktríny, které jsou životně důležité pro každého křesťana. Proto jsem se rozhodl, že se u těchto dvou veršů opět trochu zdržíme. Není to tak, že bychom se najednou přesunuli od budoucích věcí k něčemu úplně jinému. Musíme pořád mít na mysli celý kontext. Proto si nejdříve znovu přečteme celou druhou kapitolu. 

Pavel a jeho společníci psali tesalonické církvi a svými slovy se snažili upokojit křesťany, kteří byli zneklidněni tím, že Pán už je skoro tady, že jeho příchod je otázkou několika měsíců. Asi tam byli stejní vykukové, nebo lépe řečeno falešní učitelé, kteří ohlašovali Pánův příchod a možná dokonce s konkrétním datem, a když to neklaplo, tak ohlásili datum na další rok, a když k tomu znovu nedošlo, tak to opět posunuli na další rok … Přesně to je něco, čeho jsme svědky i dneska. A nejenom někde v Americe, ale velmi konkrétně také v naší zemi. Toto je kontext našeho dnešního textu, který je ujištěním pro věřící. 

Třináctý a čtrnáctý verš obsahují celý popis spasení – od minulé věčnosti přes nynější přítomnost do budoucí věčnosti. Tyto dva verše svým obsahem mluví o tomtéž jako Ř 8,28–30:

• Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.

Dneska zůstaneme jen u části (i když podstatné) třináctého verše a zaměříme se na téma, které vyvolává – podobně jako témata eschatologická – řadu kontroverzí. Tím tématem je vyvolení. Pro některé lidi je to strašlivé slovo. Nicméně náš dnešní text mluví více než jasně. A to navzdory tomu, že překladatelé Ekumenické Bible se to snažili trochu zmírnit, takže slova „od počátku“ přeložili slovy „jako první“. Takový překlad je sice možný, ale na tomto místě určitě není nejlepší. Navzdory tomuto zjemnění se v textu stále mluví o vyvolení ke spáse, což je nakonec ten kámen úrazu pro mnohé. 

A tak se dneska podíváme na tři důvody Pavlovy vděčnosti. Především na to, že Bůh od počátku některé lidi vyvolil. Za druhé, tyto lidi vyvolil ke spasení. A za třetí, právě toto jsou lidé, které si Pán zamiloval. Toto je část verše, u něhož dneska zůstaneme. Zastavíme se tady na trochu delší dobu, protože do listu Tesalonickým se vrátíme zase až v únoru.

I. Vyvoleni od počátku

Janovo evangelium začíná v řečtině slovy „en arché“, což znamená „na počátku“. V našem dnešním textu máme „ap‘ arché“, což znamená „od počátku“. Bůh vás od počátku vybral, nebo bychom mohli říci „vyvolil“. Kam bychom měli zařadit tento počátek? Boží slovo nás v tom nenechává na pochybách:

• … v něm [v Kristu] nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří … (Ef 1,4)

Od počátku znamená před stvořením světa. Dříve než Bůh řekl, stalo se, Bůh vyvolil. Boží plán tady byl dříve, než Bůh cokoliv učinil. V našem textu jdeme od budoucích událostí, které vedou k budoucí věčnosti, k minulým událostem, které nás zavádějí do minulé věčnosti. A stojí za to si všimnout toho, že se tady mluví o tom, že to tak bylo od počátku. Je tady učení o tom, že Bůh vyvoluje, že Bůh před stvořením světa vyvolil. Tohle je učení, které dělá problémy mnoha lidem, dokonce i těm, kteří o sobě tvrdí, že jsou křesťané a že věří Písmu. 

Nemyslím si, že bychom mohli na základě pochopení či nepochopení tohoto učení zpochybňovat něčí víru. Ale není nepochopitelné, že nevěra ve vyvolení, povede k určitým pochybnostem ohledně toho, jak se člověk staví k Božímu slovu. Velmi jednoduše a velmi zjevně je učení o Božím svrchovaném vyvolení učením Písma. 

Někdo by mohl namítnout, že slovo, které je na tomto místě použité v originále, nemluví přímo o vyvolení, ale je to spíš slovo vybrat nebo zvolit. Myslím, že to je celkem lichá námitka, protože vyvolit a vybrat jsou prostě synonyma, tedy slova, která znějí jinak, ale mají stejný význam. Slovo, které je tady použité, je jenom třikrát v celém Novém zákoně. Je ve Fp 1,22, kde Pavel, který je ve vězení a čelí smrti, mluví o tom, že má před sebou dvě volby – žít v tomto těle a posloužit ještě mnoha svatým nebo být vydán smrti a být s Kristem, což mu připadá lepší. A neví, co by si vybral. To druhé místo je v Židům 11,25, kde se mluví o Mojžíšovi, který si vybral, že bude snášet příkoří s Božím lidem, než aby na čas žil příjemně v hříchu. Jeden i druhý si musel vyvolit. V našem textu je to Bůh, který si vyvolil. Od počátku si vybral konkrétní lidi v Tesalonice, aby byli zachráněni z jeho milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Nebo jak je to v našem textu – skrze dílo Ducha svatého, skrze posvěcení Duchem a skrze víru v pravdu. 

Co dělá lidem takový problém, že je jim zatěžko věřit v Boží vyvolení? Myslím, že je to podobné, jak když jsme minule mluvili o Božím soudu – je to nepochopení toho, kdo je Bůh a kdo je člověk, kdo jsme my. Je to zůstávání v satanově lži, že můžeme být jako Bůh a můžeme rozhodovat přinejmenším o svém vlastním osudu. A přitom nejsme schopni zajistit, aby nespadl jeden vlas z naší hlavy! Je to skutečně zvláštní, protože lidé nemají problém s tím, že Bůh se rozhodl stvořit svět. Nemusel, nic ho k tomu nenutilo, ale svrchovaně se rozhodl a udělal to. Bůh se rozhodl stvořit člověka. Bůh se rozhodl stvořit muže a potom se rozhodl, že stvoří z muže také ženu. Bůh se rozhodl, že zahubí hříšný svět celosvětovou potopou. Lidé nemají problém s tím, že Bůh se rozhodl povolat Abrahama a vyvést ho z Uru Kaldejského a přivést ho do Kenaánu. Nemají problém s tím, že Bůh se rozhodl požehnat Abrahamovi věčným požehnáním. Jak k tomu přišli ostatní? Měl dva bratry, kteří měli potomky, nehledě na všechny ostatní lidi na světě. Lidé nemají problém s tím, že Bůh vyvedl Izraelce z Egypta. Víte, oni nechtěli odejít. Oni tam chtěli zůstat. Když byli na poušti, snili o egyptských hrncích. Ale obvykle to není problém, že to Bůh udělal. Lidé nic nenamítají, že Bůh vybral Árona, aby on a jeho potomci sloužili v chrámu jako kněží. Nevadí, že Bůh se svrchovaně rozhodl a vybral Davida a jeho potomky, aby byli králi v Izraeli a aby jeden z nich byl králem nad celým světem navěky. Ale lidé mají problém s tím, že Bůh se svrchovaně rozhodl a vybral některé lidi ke spasení a jiné nikoliv. 

Náš text říká od počátku. Ef 1,4 říká před stvořením světa. Ještě nebylo nic stvořeno, ale v Boží mysli už bylo rozhodnuto. Tady se střetáváme s Boží vševědoucností. A to je velmi těžké učení. Povrchně můžeme říct, že Bůh zná a ví všechno. A křesťané s tím obvykle souhlasí. Ale když se ponoříme jenom těsně pod hladinu tohoto učení, začínají problémy. Jestliže Bůh zná všechno, zná každý detail a každou událost, zná také každého člověka, který kdy bude zachráněný. Znamená to, že Bůh zná konec a ví, jak nejenom to, jak to dopadne, ale také to, jaký bude celý průběh toho všeho. A to neznamená nic jiného, než že on to všechno řídí – v každém jednotlivém okamžiku. 

Ale pozor! To nijak nevylučuje lidskou zodpovědnost. Bůh dal člověku zodpovědnost za jeho rozhodování. A člověk je zodpovědný za to, jak se rozhodne, jak bude jednat. A tyto dvě věci – Boží svrchovaný plán a lidskou zodpovědnost v něm – dokáže Bůh spojit dohromady. My to nedokážeme. A často lidé staví obě tyto věci proti sobě. Ale ony nejdou proti sobě, nýbrž jdou spolu ruku v ruce. Proto je tak důležité – a nutno říct také osvobozující – držet obě ty věci pevně v rukou a nepustit ani jednu z nich. Když kteroukoliv z nich pustíme, dojdeme do otroctví. Na jedné straně je to otroctví fatalismu, které je hloupé a snižuje Boha, protože říká, že já nemůžu nic, všechno dělá Bůh, já nebudu řešit nic. Když spadnu do díry, protože jsem nekoukal na cestu, budu děkovat Bohu, protože to byla jeho vůle. Můžu klidně chodit se zavázanýma očima, protože Bůh si prostě dělá, co chce. Taková víra dělá z Boha monstrum a z člověka oběť. Na druhé straně je otroctví svobodné vůle, které je arogantní a pyšné a vyvyšuje člověka nad Boha, protože staví člověka do středu všeho – já se musím rozhodnout, na mě záleží, já jsem ten, kdo drží svůj život ve svých rukou. Ale na Hospodinu záleží. 

• Člověku je dáno pořádat, co má na srdci, ale na Hospodinu záleží, co odpoví jazyk. (Př 16,1)

A Mojžíšovi Bůh řekl: 

• „Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji.“ Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. (Ř 9,15–16)

II. Vyvoleni ke spasení

Bůh od počátku světa vyvolil, a vyvolil ke spasení. Otázka spasení souvisí s otázkou vyvolení. Bůh zachraňuje. Tato slova opakují všichni křesťané, ale znovu – jako to bylo v předchozím případě – když se ponoříme jenom těsně pod hladinu těchto slov, narazíme na těžkosti. Jestliže Bůh zachraňuje, potom to tedy záleží na něm, ne? „Ó ne, záleží přece také na nás! Musíme se správně rozhodnout, musíme dělat správné věci, musíme dodržovat to a tamto, musíme a nesmíme …“ Opravdu je to Bůh, kdo zachraňuje? Někteří „snad křesťané“ jsou ochotni jít až tak daleko, že řeknou, že člověk se musí učinit spasitelným, aby ho Bůh mohl zachránit. Jinými slovy, musí se tak vylepšit, aby byl opravdu přijatelným pro Boha. Je to stále Bůh, kdo zachraňuje? Je to stále Kristova oběť, která vykupuje člověka z otroctví hříchu a smrti? Je to jeho dílo nebo naše dílo? 

Boží slovo říká, že Pán Ježíš na sebe vzal všechny naše hříchy a vnesl je na kříž Golgoty, kde za ně zaplatil. Tak je všechny odstranil. Poslouchejte, co k tomu říká Boží slovo:

• Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. (Ko 2,14)

Moji milí, prosím, zopakujme si to ještě jednou: Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. Bůh zachraňuje. Pán Ježíš Kristus se stal smírnou obětí za nás, kteří v něj věříme, a zaplatil plnou cenu, zaplatil úplně všechno. Nezůstalo nic, co by nebylo zaplaceno, co by nebylo usmířeno jeho křížem, co by čekalo na nás, až to uděláme my. 

Minule jsme mluvili o tom, že člověk se nestává hříšníkem tím, že hřeší, ale že hřeší právě kvůli tomu, že je hříšníkem. A přesně totéž platí i opačně. Člověk se nestává svatým tím, že bude dělat svaté skutky. Ale člověk je schopen, může a dělá svaté skutky proto, že je svatý. Proto, že byl ospravedlněn obětí Pána Ježíše Krista. Kvůli jeho dílu. Kvůli jeho kříži. To je milost. To je spasení, které je z Boha. Je tato spása z milosti povolenkou k hříchu? „Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli – jak bychom v něm mohli dále žít?“ (Ř 6,2). V Pánu Ježíši Kristu jsme zemřeli hříchu, zemřeli jsme světu, zemřeli jsme zákonu, zemřeli jsme sami sobě, abychom byli živí Bohu. To je evangelium. Tohle nám musí být naprosto jasné – na kříži bylo zaplaceno za všechny mé hříchy, za ty minulé, za ty přítomné i za ty budoucí. Za hříchy vědomé i za hříchy nevědomé. To znamená, že já nemohu udělat nic. Mým jediným úkolem je, abych byl v Kristu. Abych spočinul v něm, abych cele závisel na něm. V něm je všechno. A bez něho nemám nic. On udělal všechno. Slavně a také zoufale vyhlásil – když byl „vyvýšen“ na kříž, že je dokonáno. Mohu něco přidat k jeho oběti? Mohu něco ubrat z jeho zásluh? Moji milí, v něm jsou odpuštěné všechny mé hříchy. Chci vás teď poprosit o něco, co obvykle, vlastně vůbec, nedělám. Pojďte, prosím, vy všichni, kteří věříte v Pána Ježíše Krista, zopakovat nahlas tuhle větu spolu se mnou a po mně – tu větu, že „v něm jsou odpuštěné všechny mé hříchy“. „V něm jsou odpuštěné všechny mé hříchy.“ Omlouvám se za to, ale chtěl jsem, abychom si to řekli nahlas, abychom to vyznali, abychom to vyslovili, abychom to sami slyšeli a aby to slyšeli také bratři a sestry. Věříte tomu? Všechny hříchy. Skutečně všechny. Ježíš je na sebe vzal. Už nemusím nic odčinit. Už za to bylo zaplaceno. Stačí se spolehnout na Pánovu oběť. To je všechno. Už k tomu nemám co přidat. Jako fakt! Jestliže jsem se spolehl na něj, je všechno přibito na kříž. A i když budou případy, kdy budu muset vyznat naprosto konkrétní věc, kterou jsem udělal, a budu to muset vyznat Bohu, a budu to muset zcela konkrétně, zřetelně a jasně vyznat také svému bližnímu, proti němuž jsem se provinil – bratře, sestro, manželko, manželi, tatínku, maminko, dcero, synu, příteli, kamarádko, dopustil jsem se proti tobě toho a toho, odpusť mi to prosím, je mi to líto a už to nikdy nechci udělat – přesto stále platí, že Pán Ježíš už za to všechno zaplatil. V něm jsou odpuštěné všechny mé hříchy. A to je naše spasení. K tomu jsme byli vyvoleni před stvořením světa. Není to něco automatického – a ukážeme si to v dalších kázáních – ale je to něco uklidňujícího. Bůh o nás věděl před stvořením světa a připravil pro nás slavné spasení. Takové spasením, které je cele jeho dílem, na němž se nemůžeme podílet vůbec ničím, protože Bůh udělal úplně všechno. My se můžeme jenom radovat z toho, že je dokonáno, že nemůžeme přidat vůbec nic. Co to znamená? Znamená to konec veškeré lidské chlouby, znamená to konec veškeré lidské snahy dosáhnout nějakého zalíbení u Boha. Skutečně můžete žít slušněji a lépe než váš bratr nebo sestra v Kristu, ale nic to neznamená pro váš přístup k Bohu – protože je jenom jedna cesta – a není to cesta většího úsilí, více modliteb, konkrétního vyznávání nebo větší vykazatelnosti, ale tou cestou je Kristus. Jenom on. On je ta cesta, pravda i život (J 14,6). Bez něho nemůžeme nic (J 15,5).

III. Vyvoleni milovaní

Dostáváme se k poslední části dnešního kázání, k tomu, jak Pavel oslovuje ty, kteří byli od počátku vyvoleni – mluví k nim jako k těm, které Pán miluje. Tady se dostáváme k těžkému učení o Boží lásce. To je další velmi těžké učení Písma, kde lidé příliš nerozlišují. Prostě „Bůh miluje dobré i zlé, protože déšť posílá na všechny“ – hm … ale co další texty, které mluví o Boží lásce a o tom, že Bůh nenávidí ty, kteří jednají svévolně a jsou v nepřátelství s Bohem? Skutečně můžeme všechno jen tak spláchnout tím, že Bůh všechny miluje? A všechny miluje stejně? Opravdu? Skutečně není žádný rozdíl mezi tím, jak Bůh miluje svého jednorozeného Syna a jak miluje hříšníka, kterého pošle do ohnivého jezera? Myslím, že bychom museli být slepí, kdybychom ten rozdíl neviděli.

Podle našeho textu jsou ti, kdo jsou vyvolení ke spáse, těmi, kteří jsou Pánem milovaní. Vyvolení jsou milovaní. To je celkem jednoduché. A je to velmi, ale skutečně velmi povzbuzující. Vrací nás to na začátek dnešního kázání. Čeli jsme tam text z Ř 8,28–30. Pojďme se k němu na chvíli vrátit. Jestli můžete, otevřete si své Bible (příp. si je zapněte, pokud je máte v elektronické podobě a máte ještě nějaký proud) a podívejte se do toho textu. Je to velmi silný a skutečně velmi povzbuzující text. Na prvním místě je tu řečeno, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha. Co bychom k tomu mohli dodat? Pokud jste těmi, kdo milují Boha, potom všechny věci v tomto světě slouží k tomu, abyste rostli v poznání našeho Boha a v lásce k němu, tedy k tomu, co je skutečně dobré. Ale musíme jít v tom textu dál – ti, kdo milují Boha, jsou totiž ti, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Milovaní jsou ti, kdo jsou povolaní. Co je o nich řečeno dále?

• Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími.(Ř 8,29) 

Tady je cíl našeho spasení, který je tentýž jako v našem textu. I když je to řečeno trochu jinými slovy – „abychom měli účast na slávě našeho Pána Ježíše Krista“ (2Te 2,14). Abychom byli podobní Kristu. Co jsme četli v Ef 1,4? Abychom byli svatí před jeho tváří! Abychom chválili slávu jeho milosti (Ef 1,6), abychom se stali chválou jeho slávy (Ef 1,12), protože jsme těmi, které si Bůh vydobyl ke chvále své slávy (Ef 1,14). A co říká Jan? „Až se zjeví, budeme mu podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest“ (1J 3,2). Pán Ježíš Kristus je cílem našeho spasení. Budeme jako on. Budeme proměněni do jeho podoby. Budeme mít účast na jeho slávě a na jeho svatosti. On je tou dokonalou plností, která nám byla zjevená. V něm vidíme plnost lidství, protože on je dokonalým člověkem (Ef 4,13) a mírou toho, čím se máme stát my. 

Kdo jsme ti „my“? My jsme ti Pánem milovaní. Souvisí to s vyvolením, souvisí to se spasením, souvisí to s evangeliem – všichni ti, kdo uvěřili evangeliu o Boží milosti v Pánu Ježíši Kristu, jsou Pánem milovaní. Ti všichni, jenom ti a nikdo jiný než tito. Znovuzrodili se slovem pravdy, byli posvěceni Duchem – znovuzrodili se z Ducha skrze slovo pravdy, evangelium. Stalo se to proto, že si je Bůh vyvolil před stvořením světa, a když se naplnil čas, poslal jim dobrou zprávu o spasení v Kristu. Když Pavel kázal evangelium pohanům v Perge, v Malé Asii, pohané se radovali a velebili slovo Páně – a ti, kteří byli vyvoleni k věčnému životu, uvěřili (Sk 13,48). Skrze evangelium Bůh přitahuje všechny ty, které vyvolil před stvořením světa. To jsou ti, které si zamiloval. Podívejte se na modlitbu Pána Ježíše:

• Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne. (J 17,22–23)

Bůh si zamiloval ty, které se rozhodl zachránit. Navzdory tomu, že se rodí do světa jako hříšníci – a musíme to říci, že dokud neuvěří, jsou pod Božím hněvem, přesto má Bůh pro jejich život úžasný plán, cestu spasení, protože si je zamiloval. Každý, kdo uvěřil v Pána Ježíše Krista, si může být jistý, že je Bohem milované Boží dítě, že v něm Bůh nalezl zalíbení. Nikoliv proto, že by byl tak skvělý nebo výjimečný, ale proto, že z Boží milosti a Božím působením uvěřil v Krista. Pán Ježíš Kristus je tím základem, na kterém stavíme. 

Skrze něho máme přístup k Bohu. Díky němu jsme se stali Božími dětmi. V něm jsme byli přijati do Boží rodiny. Díky němu jsme prohlášeni za svaté. On je tím důvodem, proč můžeme mluvit o tom, že nás Bůh miluje. A to je něco, co si musíme stále připomínat. Ačkoliv je to jedna z nejdůležitějších věcí našeho života a naší existence, přesto na to velmi jednoduše zapomínáme. Stále znovu a znovu upadáme do jednání podle zákona, tedy do toho, že si Boží lásku musíme zasloužit. Ale Bůh nás zachránil ze své milosti. Náš život je postavený na jeho milosti. A to znamená, že nás miluje takové, jací jsme. Miluje nás tam, kde jsme, miluje nás se všemi našimi ubohostmi a nedokonalostmi, se všemi našimi hříchy, miluje nás navzdory vší naší bídě a neschopnosti. Nemusíme mu svou lásku dokazovat tím, co děláme, tím, jak se modlíme, jak se posvěcujeme nebo jak se zlepšujeme. Miluje nás takové, jací jsme. To neznamená, že nemáme růst. Ale ten růst není podmínkou našeho přijetí u Boha nebo Boží lásky. Tou jedinou podmínkou je Pán Ježíš Kristus a naše spoléhání na něj. Když v něj věříme, jsme těmi, které si Bůh zamiloval. Když se spoléháme na sebe, Kristus nám nic nepomůže. Proto musíme odhodit všechno své náboženské úsilí a cele se spolehnout na Pána Ježíše Krista. On je plností všeho, oc máme a můžeme mít.