Jsi přece Hospodinův požehnaný!

Jaroslav Kernal, Praha 14. května 2023

Slyšeli jsme text Božího slova, které dnes máme před sebou v našem studiu knihy Genesis. Je to jediná kapitola, která je cele věnovaná Abrahamovu synu zaslíbení, Izákovi. Jak už jsme si říkali, Izák nepatří mezi top postavy Božího slova, i když si jeho jméno připomínáme, kdykoliv mluvíme o Hospodinu, protože je to Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. Mezi Abrahamem a Jákobem Izák skutečně trochu zaniká, přestože to byl muž víry stejně jako Abraham a Jákob. Izák byl tichým, prostým mužem. Jeho otec byl bojovník a cestovatel, přišel z Uru přes Cháran, což je kolem dvou tisíc kilometrů, šel do Egypta, prochodil Kenaán křížem krážem, nebyl příliš dlouho na jednom místě, ačkoliv měl jedno místo skutečně oblíbené. Izákův syn Jákob byl lstivý rváč, který se rval se svým bratrem, který rval o požehnání, který urputně pracoval, aby získal milovanou ženu, který zápasil s Bohem – a také nebyl dlouho na jednom místě. Izák strávil většinu svého života víceméně na jednom místě. Byl v Negebu, v Beer-šebě u Studnice Živého, který mě vidí, což je na jihu Kenaánu blízko hranice s Egyptem. Nějakých třicet kilometrů severozápadně je Gerar, cca padesát kilometrů severozápadně je Mamre, kde byl jeho otec Abraham. To byly místa, kde Izák strávil sto osmdesát let svého života.

Náš text se odehrává někdy po smrti Abrahama (v. 18) a někdy předtím, než bylo Izákovým synům čtyřicet let, čímž naše kapitola končí, tedy mezi sedmdesátým pátým a stým rokem Izákova života. To by nám možná mohlo něco připomenout, ne? Kolik bylo Abrahamovi let, když přišel do Kenaánu? Sedmdesát pět (Gn 12,4). A většina příběhů z Abrahamova života (do kapitoly 21) se odehrává do jeho sta let, kdy se mu narodil Izák.

Dnes se podíváme na to, že život zaslíbeného syna se v mnoha věcech vůbec neliší od života jeho otce. Naše kapitola popisuje stejné zkoušky, jimiž procházel Abraham, stejné smlouvy, které uzavíral a také stejná soužení, která ho v životě provázela. Dneska zůstaneme jenom u těch zkoušek, protože to je důležitá lekce, kterou se můžeme naučit ze života Izáka – žádné Boží dítě se v tomto světě nevyhne těžkostem, dokonce ani syn zaslíbení. Podíváme se na zkoušky, které přicházejí z vnějšku působením okolností, které nemůžeme ovlivnit – a v našem textu je to hlad. Podíváme se na zkoušky, které přicházejí zevnitř, z našeho nitra, z naší nevěry, nejistoty, z našich strachů a nakonec se podíváme na zkoušky, které přicházejí od lidí – nepřátelství, závist, zloba.

I. Zkouška hladu

Nedlouho potom, co Abraham přišel do Kenaánu ve svých sedmdesáti pěti letech, nastal v zemi hlad. Co udělal Abraham? Sestoupil do Egypta. Bylo to správné? Těžko říci. Rozhodně mu to nepřineslo žádnou velkou slávu, i když mu to přineslo velké bohatství. Ale byl tam odtud vykázán. Když bylo Izákovi sedmdesát pět, zemřel jeho otec, a nedlouho potom nastal v zemi hlad. Co chtěl udělat Izák? Sestoupit do Egypta! Ale … podívejte se do našeho textu! Bůh mu v tom zabránil. Bůh se mu ukázal a řekl mu, ať nesestupuje do Egypta, což byl tedy zjevně Izákův záměr. Místo toho ho Bůh poslal k Pelištejcům do Geraru. O nějakých sto let později se znovu objevil v Kenaánu hlad – a nejenom tam, ale široko daleko. Bylo to deset let po smrti Izáka a Izákův syn Jákob dostal pozvání jít do Egypta. To pozvání mu poslal jeho milovaný syn Josef, o němž byl Jákob přesvědčen, že je mrtvý, ale on se místo toho stal správcem celého Egypta, mužem číslo dvě po faraonovi. A víte, co udělal Jákob?

• Izrael se vydal na cestu se vším, co měl. Když přišel do Beer-šeby, obětoval Bohu svého otce Izáka oběti. I řekl Bůh Izraelovi v nočních viděních: „Jákobe! Jákobe!“ A on odvětil: „Tu jsem.“ Bůh pravil: „Já jsem Bůh, Bůh tvého otce. Neboj se sestoupit do Egypta; učiním tě tam velikým národem. Já sestoupím do Egypta s tebou a já tě také určitě vyvedu. Josef ti vlastní rukou zatlačí oči.“ (Gn 46,1–4)

Jákob se modlil k Bohu, a Bůh ho povzbudil, aby se nebál sestoupit do Egypta. Abrahama nechal Bůh sestoupit do Egypta, aby ho něco naučil. Izáka Bůh zastavil a Jákoba Bůh povzbudil, aby do Egypta sestoupil. Potřebujeme se naučit být tam, kde nás Bůh chce mít a nesnažit se najít zkratky.

Písmo přirovnává Egypt k tomuto světu, který je nepřátelský vůči Bohu a Božím dětem. Nakonec to tak bylo i s Jákobovým potomstvem, které bylo v Egyptě zotročeno. Tady víme, že to byl Boží plán. Ale obvykle to tak není, abychom hledali východisko z našich těžkostí ve světě a ve světských metodách a prostředcích. První věc, která Izáka napadla, když v zemi nastal hlad, byla, že půjde do Egypta, tam mají obilí. Ale kdo způsobuje, že je na zemi hojnost nebo naopak nedostatek? To obojí je Boží dílo. Bůh používá hlad jako metlu, jako nástroj svého soudu nad zemí – a nejenom ve vztahu k Božímu lidu, ale je to nástroj Božího soudu nad lidmi obecně. Hlad může mít nejrůznější fyzické příčiny a mnohé z nich skutečně mohou být způsobené lidmi, ale vždycky je to nástroj, metla v Boží ruce. To byla lekce, kterou se měl naučit Izák, kterou se měl naučit také izraelský národ, který četl tento příběh, když vycházel z Egypta. A pro Izraelce to mělo být také varování, aby nesestupovali zpátky do Egypta. Vzpomeňte si, jaké to bylo pro ně pokušení, když byli na poušti a vzpomínali na hrnce jídla v Egyptě, na ryby, které měli zadarmo, na okurky a melouny, na pór, cibuli a česnek (Nu 11,5). Ale Boží slovo říká: „Nesestupuj do Egypta!“ Nechtěj mít s Egyptem nic společného.

Tohle je velká lekce pro nás, moji milí, abychom nehledali nějaké zkratky nebo řešení běžné ve světě. Abychom je nehledali ani pro svůj vlastní život ani pro život církve. Modlíme se za to, aby nám Bůh dal starší, abychom nebyli jako církev, které ještě něco zbývá, kde je ještě něco potřeba doplnit, protože Boží lid má být vedený alespoň dvěma a více staršími. A to je rozhodně správná touha, správná modlitba – ale současně to může být také pokušení! Musíme si dát dobrý pozor na to, abychom nechtěli dělat věci jako Egypt, abychom nechtěli z církve udělat firmu s generálním ředitelem, se správní radou, s představenstvem a skupinou manažerů, abychom neměli taková světská očekávání, ale abychom šli do Písma a pečlivě, jako křesťané v Beroji, zkoumali Písma a učili se, co máme hledat, co máme očekávat, jak má církev vypadat, jak má vypadat vedení církve, jak mají vypadat starší a co od nich máme očekávat. Jak má vypadat náš vlastní život, protože my všichni jsme povolaní k tomu, abychom byli kněžími krále a sloužili svému Bohu tím, že budeme přinášet sami sebe jako oběť živou, svatou a Bohu milou. Nemáme sestupovat do Egypta, i když nás někdy tlačí okolnosti tohoto světa. Nemusí to být zrovna hlad, který jsme v našich končinách nezažili už po několik generací. Mohou to být jiné věci. Může to být otázka živobytí – jak zajistím sebe a svou rodinu, jak se uživíme, protože nemám super práci, kde bych vydělával tolik, že bych takové otázky nemusel řešit, může to být otázka bydlení, které je dnes pro mnoho lidí – a zvláště zde, v Praze, opravdu těžko dostupné. Co máme dělat? Je řešením odejít z Prahy? Je to ale to, co Bůh chce? Může to být otázka volby životního partnera – modlíme se za bratry a sestry v našem sboru, kteří by se chtěli jednoho dne – a mnozí spíš dříve než později – oženit nebo vdát. Jak mají najít životního partnera? Nebylo by jednodušší sestoupit do Egypta?

Milí v Kristu, Bůh způsobuje hlad. Bůh nás staví do situací, v nichž se nacházíme. Někdy se můžeme nacházet v těžké situaci i kvůli naší vlastní hlouposti, strachu nebo zbabělosti, jak uvidíme za chvilku, přesto je to Boží cesta pro náš život. Jsme na místě, kde v tu chvíli máme být a nemáme hledat snadné a příjemné řešení, nemáme hledat širokou cestu a prostornou bránu, ale máme hledat Boží tvář. Přinést Bohu sebe sama. Možná se slovy „Bože, já nevím, co mám dělat. Tyhle věci mě opravdu tlačí, ale nechci hledat řešení ze světa, chci hledat tebe samotného a řešení od tebe.“ Víte, možná vás Bůh pošle do Ninive jako Jonáše. Mezi ty nejhorší lidi, kteří dělali ohavné věci. Ale když vás tam pošle on, budete na správném místě. Nebo vás pošle do Geraru mezi Pelištejce. Chybělo málo a Izák byl synem gerarského krále, abímeleka. Teď mu Bůh říká, aby tam šel. Fakt? Není lepší Egypt? Když Bůh říká, že je lepší Gerar, můžete si být jistí, že je lepší Gerar. A potom nemusíte mít strach!

II. Zkouška strachu

Bůh zastavil Izáka, aby nešel do Egypta. Mnohokrát nás Pán ve své dobrotě a ve své milosti zastavuje, abychom později – jako Abraham – nemuseli odcházet z Egypta jako osoby nežádoucí, sice s mnohým egyptským bohatstvím, ale také s egyptskou otrokyní, která přinesla Abrahamovi mnohé další těžkosti. Důsledky Abrahamova sestoupení do Egypta můžeme vidět dodnes. Hřích má neskutečně dlouhá chapadla.

Bůh Izákovi požehnal. Budeme o tom z Boží milosti mluvit více příště, ale všimněte si, že ho Bůh ujišťuje, povzbuzuje, posiluje. Já jsem tě zastavil, já tě posílám do Geraru (třicet kilometrů od Beer-šeby, doslova za kopcem), já ti požehnám, já budu s tebou, já ti dám všechno, co jsem slíbil tvému otci Abrahamovi, rozmnožím tvé potomstvo jako hvězdy a dám mu tuto zemi. Ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země. Zkuste si na chvilku představit, jak byste se asi cítili, kdybyste taková slova slyšeli od Boha vy. To nafoukne vaše duchovní svaly na naprosté maximum. A tak jdete a usadíte se v Geraru. No, ale pak přijdou chlapi z okolí a začnou se vyptávat.

A tady přichází něco, co obvykle úplně nečekáme, ale o čem bychom se měli naučit, že to je vždycky schované někde uvnitř našeho srdce. Najednou přichází strach. Izák dostal strach. A tak vede svou ženu k tomu, aby o něm lhala. Víte, když to udělal Abraham, mohli bychom mít špetku pochopení, protože Sára byla skutečně jeho sestrou. Neříkal pravdu, lhal, když ji vydával jenom za sestru – mimochodem na úplně stejném místě, jako to teď dělá jeho syn. Ale Izák byl bratranec Rebečina otce, Lábana. Ona nebyla ani jeho sestřenice, nehledě na to, že ji zapřel jako svou manželku. Takhle s námi cvičí strach. Obvykle přichází nečekaně, zaskočí nás a překvapí. Elijáš pobil na hoře Karmel čtyři sta padesát baalových proroků a pravděpodobně také dalších čtyři sta proroků ašeřiných. Ale když mu poslové přišli říct, že Jezábel s ním chce naložit stejně, jako on naložil s nimi, šel do Beer-šeby, aby si zachránil život. Jedna ďábelská žena ho najednou dokázala zastrašit (1Kr 18,40; 19,1–4). Obyčejná služka z veleknězova domu nahnala svou otázkou strach rybářovi, který byl zvyklý utkat se s živly na moři, který neváhal vzít meč a vrhnout se s ním proti obrovské přesile vojáků. „I ty jsi byl s tím Galilejským Ježíšem!“ „Nevím, co mluvíš!“ (Mt 26,69–70). To je obyčejný lidský strach, který zkroutí naše vnitřnosti, který znehybní naše nohy, který způsobí, že nám vyschne v puse a nejsme schopni ze sebe vydat ani hlásku. Kdo z nás by to neznal? A důvody nemusí být duchovní, jako v případě Petra ani obavy o život jako v případě Elijáše. Mohou to být naše představy jako v případě Izáka. Představoval si, co by se mohlo stát a jeho představy ho naprosto ochromily.

Kdyby ho předtím Bůh nezastavil, nechal by se vést okolnostmi, které by ho dovedly na místo, kde být neměl. Nyní byl na místě, kde měl být, ale jeho představy ho přemohly natolik, že se místo na Boží slovo postavil na své pocity, na své domněnky, na své nápady, na své fantazie. Skutečně ho chtěl někdo zabít? Podívejte se, jak reaguje abímelek. Reaguje stejně, jako reagoval v případě jeho otce – nejspíš to byl jiný král, i když to nemůžeme vědět úplně jistě. Ale když viděl z okna, jak Izák laškuje se svou ženou, zavolal si ho a udeřil na něj. Izák nezapíral a dokonce vyznal svůj strach, své obavy. Je to velmi podobné tomu, jak jednal Abraham. Musel říct, že měl velké předsudky a myslel si, že jsou takoví zvrhlíci, že ho kvůli jeho ženě zabijí. Mimochodem, co by asi dělal, kdyby o Rebeku, matku jeho dvou synů, někdo požádal jako o jeho sestru? Neměl by strach, že ho kvůli ní zabijou? Prostě by jim jí dal? Tady můžeme dobře vidět, že strach vyvolaný hříchem, v tomto případě zbabělostí a nevěrou, zatemňuje rozum, vede k šíleným závěrům a odděluje nás od Boha i od lidí.

Bůh řekl Izákovi tak veliké věci a on se místo toho nechal vést svým strachem. V úplně stejné situaci byli Izraelci, kteří byli prvními posluchači tohoto příběhu. Vyšli z Egypta a šli do zaslíbené země, vyslali zvědy, aby tu zemi prozkoumali, ale jejich zvědové se nechali ochromit strachem, protože viděli obry a pohaněli tu zemi svými pomluvami (Nu 14,36). To byl důvod, proč Izraelci následujících čtyřicet let putovali pouští. Moji milí, nenechte se ochromit strachem. Jediný strach, který nás může skutečně ochromit, je strach z Hospodina, bázeň před Hospodinem. Kéž by nás tato bázeň ochromovala, kéž by podlamovala naše kolena a tlačila naši tvář k zemi, kéž by svírala naše srdce a učila nás volat spolu s prorokem Izajášem: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů!“ (Iz 6,5). Když nás bude tento strach ochromovat, potom s odvahou půjdeme i proti takovým lidem, kteří mají čelo jako křemen. Bázeň před Hospodinem totiž vede k lásce k Bohu, a dokonalá láska zahání strach z lidí. Proto se musíme modlit, aby nás Pán učil milovat tak, jako on miluje nás – abychom takto milovali jeho i lidi kolem sebe.

Izák měl velká zaslíbení. Bůh mu řekl, že bude s ním na místě, kam ho posílá. Přesto se vylekal a měl strach z lidí. To je lekce pro nás – máme se stavět na Boží slovo, na Boží sliby, přivlastnit si zaslíbení Písma, držet se jich, vyznávat je a jít ve víře vpřed. I když potom přijde strach, můžeme ho odmítnout, můžeme nastavit štít víry a nechat ďáblovy zápalné šípy dopadat na tento štít, protože jím nic nepronikne. Znamená to spolehnout se na Pána Ježíše Krista, na jeho dílo na kříži. Hledat ho na výsostech, po pravici Boží, ať už budou okolnosti našeho života jakékoliv, ať už nás naše pocity budou zrazovat a svádět, poběžíme vpřed s pohledem pevně upřeným na Pána Ježíše Krista, který drží naší víru, je jejím původcem i dokonavatelem.

Izák dostal speciální ochranu od abímeleka (v. 11). A k tomu velké požehnání od Hospodina. Toho roku sklidil stonásobně. A vzmáhal se víc a víc. A to ho nakonec přivedlo k další zkoušce.

III. Zkouška sporu

Izák překonal svůj strach a nakonec vyšel s pravdou ven – asi to nešlo příliš tajit. Ale Bůh mu otevřel dveře, přesně tak, jak mu to slíbil, že bude s ním a bude mu žehnat. Totéž zaslíbil každému svému dítěti. Pro každého z nás platí, že když Bůh je s námi, kdo je proti nám? Jestliže za nás neváhal dát svého milovaného Syna, jak by nám spolu s ním nedaroval všechno? (Ř 8,32). Můžeme se na něj spolehnout, můžeme se k němu obrátit – dal svého Syna za naše hříchy, abychom měli otevřený přístup k němu, do Boží přítomnosti, abychom se nemuseli strachovat kvůli okolnostem, které nás svírají, abychom nemuseli podléhat svým stínům, slabostem, strachům, tomu vnitřnímu ochromení, které nás tak snadno paralyzuje. A Bůh nás vede ještě dál – dělá z nás svůj nástroj, svoji lucernu v tomto světě, kterou osvěcuje další lidská srdce. Bůh požehnal Izákovi. Požehnal mu tak, že se vzmohl nad všechny Pelištejce. Ale to přineslo problémy.

Pelištejci začali Izákovi závidět (v. 14). Řekl bych, že s tím souvisí také následující verš, který mluví o tom, že zasypali studny, které vykopal jeho otec Abraham. Takže znovu přichází abímelek, a tentokrát Izáka vyhání. Odejdi od nás. Nechceme tě tady, jsi mocnější než my. A to není jediný spor, do něhož se Izák dostává – přicházejí další, spory o studny, spory o vodu. Oni zasypali studnu, Izák jí znovu vykopal a oni teď přicházejí a říkají, že ta voda je jejich. Proč Izáka vyhnali? Protože byl mocnější než oni. A teď psi štěkají na lva? Vypadá to tak. Ale Izák je plný pokoje a milosti. Prostě jde dál.

Co je to za jednání, které zasype studny v zemi, kde voda je tak vzácná? To je čirá hloupost a čiré zlo. Ale Izák obnovuje zasypané studny a dává jim stejná jména, jimiž je pojmenoval jeho otec. Tady je další lekce, kterou se můžeme od Izáka naučit. Nyní už staví na víře. Ví, že mu Bůh zaslíbil zemi a tak se nemusí dohadovat ani přít, nemusí ani bojovat o ty studny. Prostě jde o kus dál. Trpělivě čeká, až mu Bůh sám připraví prostor. Ale nečeká nečinně. Vytrvale a neúnavně pracuje. Zasypali studnu, tak jí obnoví. Vytlačili ho od ní, tak jde o kus dál, k další zasypané studni a znovu kope, znovu obnovuje, znovu pojmenovává a označuje. A to se musíme od Izáka učit ve fyzickém i v duchovním slova smyslu. V tom fyzickém slova smyslu máme být horliví v dobrých skutcích, máme se učit činit dobro všude tam, kde je to zapotřebí, abychom nebyli neužiteční (Tt 3,14–15). Bůh nás zachránil ze své milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista, abychom žili v dobrých skutcích, které pro nás připravil (Ef 2,8–10). Mohli bychom pokračovat dlouhým výčtem podobných veršů. Zmíním už jenom jeden z Kázání na hoře:

• Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. (Mt 5,16)

Ti Pelištejci viděli, že Bůh je s Izákem (v. 28). Že mu Bůh žehná, že je Hospodinův požehnaný (v. 29). Jak to viděli? Nejspíš na jeho dobrých skutcích, na tom, jak pracoval, jak obdělával pole, jak choval dobytek, jak obnovoval zasypané studny, jak mu Bůh ve všem žehnal. Kéž by i na nás lidé viděli takové světlo, takové skutky, takovou milost a takové požehnání.

A kromě tohoto fyzického slova smyslu bychom měli obnovovat také ty duchovní studny, ukazovat lidem, že tady jsou zasypané zdroje živé vody, která tu dlouho tryskala ze země, ale byla zasypaná smetím a prachem. Je to tisíc sto šedesát let, kdy na naše území přišli kazatelé z Tesaloniky a přinesli lidem evangelium. Přeložili Boží slovo, minimálně jeho část, učili lidi číst toto Slovo, rozsévali ho, zalévali a Bůh dal vzrůst. A i když římské náboženství zadupalo toto zrno do země, ono zase vzešlo v podobě kazatelů, jako byl Milíč z Kroměříže, Hus, Chelčický, celé táborské hnutí, které stavělo na Božím slově. A potom ten vzácný klenot, jednota bratrská, která půl století před Lutherem vyšla z římské církve i z církve pod obojí, protože je podle jejich slov vyhnala nouze o spasení a touha po krásné církvi. Skvělí bratři jako byl Lukáš Pražský, Jan Blahoslav, překladatelé Bible kralické, Komenský a další. Ale to bylo rozprášeno strašlivou třicetiletou válkou a následnou rekatolizací téhle země. Nicméně podzemní prameny tam zůstaly. Byly tu skutečně tisíce tajných nekatolíků, kteří se v osamělosti a za zavřenými dveřmi pod hrozbou pronásledování a dlouho dokonce pod hrozbou smrti upínali k samotnému Pánu Ježíši Kristu a vkládali svou duši do jeho rukou, spoléhali se na jeho dílo. Schovávali své Bible do dutých stromů, do vydlabaných trámů na půdách svých domů, jedna žena zaválela Bibli do pecnu chleba, aby nepadla do rukou jezuitům. A když se po sto šedesáti letech osvícený tyran v roce 1781 uvolil povolit také nekatolické vyznání, přihlásilo se k němu ve stejném roce skoro osmdesát tisíc lidí v Čechách a na Moravě. To jsou naše duchovní studny. A když v roce 1861 byla vyhlášena rovnoprávnost evangelíků s katolíky, Bůh se znovu nad touto zemí smiloval a do konce století vznikly desítky nových sborů. Dvě světové války a následná komunistická totalita zase mnohé dílo zahrnulo prachem a špínou, ale Boží milost trvá. Stále jsou tu lidé, kteří milují Pána Ježíše Krista a chtějí vidět jeho slávu, touží po jeho království. Stejně jako Izák i oni vědí, že jsou tady jenom hosté a ten pravý domov je teprve před nimi. A stejně jako Izák i oni procházejí zkouškami, učí se žít s Bohem, spoléhat na jeho milost a být horliví v dobrých skutcích.

Chtěl bych vás povzbudit, bratři a sestry, abyste nehledali pomoc v Egyptě, ve věcech tohoto světa, ale v Božím slově a u Pána Ježíše samotného. Učme se tichosti, pokoře, odhodlanosti, vytrvalosti a píli, abychom mohli jednoho dne říct spolu s Pavlem: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá v onen den Pán, ten spravedlivý soudce. A nejen mně, nýbrž všem, kdo s láskou vyhlížejí jeho příchod“ (2Tm 4,7–8).