Jákoba jsem si zamiloval, Ezaua nenáviděl

Jaroslav Kernal, Praha 7. května 2023

Znovu z Boží milosti a k Boží slávě otevíráme Boží slovo v knize Genesis a budeme pokračovat v našem studiu závěrem dvacáté páté kapitoly. Z těch jedenácti veršů, které dnes máme před sebou, se pouze jeden zabývá Izákem (v. 28), jinak se vše točí kolem Ezaua a Jákoba, k nimž se ale dostaneme zase až o kapitolu později (Gn 27). Ale je to určité předznamenání příběhu Jákoba a Ezaua, který se rozvíjí od té 27. kapitoly a který vrcholí ve třicáté třetí kapitole. Pojďme nyní přečíst náš text.

Od samotného začátku, od první zmínky o Izákových dětech, je patrný jejich rozdílný úděl. Ještě v životě své matky se děti začaly strkat a muselo to být natolik zvláštní, nezvyklé, silné, že se Rebeka rozhodla vyhledat Hospodina. To, co se dělo v jejím těle, ji vedlo k otázce: „Co mne čeká?“ (Gn 25,22). A ještě než se oba chlapci narodili, Bůh sám ukázal na jejich rozdílnost:

• Hospodin jí řekl: „Ve tvém životě jsou dva pronárody. Oba národy se rozejdou, jen co z tebe vyjdou. Jeden národ bude zdatnější než druhý, bezpočetný bude sloužit počtem skrovnějšímu.“ (Gn 25,23)

Rozejdou se, jen co s tebe vyjdou. Jeden bude zdatnější a druhý méně zdatný. Jeden bude sloužit druhému. Počtem větší bude sloužit počtem skrovnějšímu. To bylo také „požehnání“ – dá-li se mluvit o požehnání, protože to vypadá spíš jako kletba, které o sedmdesát sedm let později dal Izák svému synovi Ezauovi:

• Bude tě živit meč, avšak svému bratru budeš sloužit. Jen když se budeš toulat bez domova, setřeseš jeho jho ze své šíje. (Gn 27,40)

Tento krátký text, který dnes před sebou máme, je znovu velkým, silným, mocným ukazatelem, který vede až do Nového zákona, vede k Pánu Ježíši Kristu, vede k Božím dětem, vede nakonec k dvojímu narození, k narození z těla a k narození z Ducha, tedy k dětem Božím a dětem ďáblovým. Vede k dvojímu způsobu života – k životu podle těla a k životu podle Ducha, a vede k rozdílnému charakteru dětí Božích a dětí ďábla. Už na těchto dvou bratrech můžeme vidět rozdílná narození, rozdílný život a zamýšlený rozdíl v charakteru, který je ovšem v našem textu jenom naznačený a ještě nějakou dobu nebude příliš patrný při pohledu na život těch dvou mužů.

I. Rozdílné narození

Podívejme se do veršů 24–26. Rebece se narodila dvojčata. A zjevně se nejednalo o jednovaječná dvojčata, protože už na první pohled byli oba bratři hned od svého narození každý úplně jiný. Bylo to přesně tak, jak Bůh řekl. Rozcházejí se od prvního okamžiku, kdy vyšli z matčina lůna. Bůh mluvil o jejich rozchodu ještě před jejich narozením. Pavel o tom napsal:

• Také Rebeka měla obě děti z téhož muže, z našeho praotce Izáka; ještě se jí nenarodily a nemohly učinit nic dobrého ani zlého. Aby však zůstalo v platnosti Boží vyvolení, o kterém bylo předem rozhodnuto a které nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo povolává, bylo jí hned řečeno, že starší bude sloužit mladšímu. Neboť je psáno: ‚Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem odmítl.‘ (Ř 9,10–13)

V tomto smyslu měli oba bratři rozdílný původ. V příběhu Abrahama jsme četli také o dvou synech, Izmaelovi a Izákovi. První byl synem otrokyně, druhý byl synem svobodné. První byl synem lidské tělesnosti, lidských skutků, druhý byl synem zaslíbení, synem Božích skutků, Božího díla v člověku a s člověkem. V Písmu jsou tito dva muži obrazem – ten první ukazuje náboženského člověka, který žije podle svých skutků a svými skutky chce dosáhnout Boha, zatímco ten druhý je člověk víry, člověk, který žije podle Božích slibů, který žije ve svobodě Božího dítěte, kterou nám vydobyl Pán Ježíš Kristus (Ga 5,1). „Z Izáka bude pocházet tvé potomstvo“, z Izáka je ten zaslíbený potomek, Pán Ježíš Kristus – syn zaslíbení.

Totéž můžeme vidět na Ezauovi a Jákobovi. Boží slovo tady jde ještě o něco dál, protože tady jsou dva bratři z jedné matky. Není to tedy otázka tělesného původu, jak by se mohlo zdát, kdybychom zůstali jenom u Izmaela a Izáka. Je to otázka duchovního původu a Božího vyvolení. Dva mohou být z jedné matky a přece bude jeden přijat a druhý zavržen. Když Pán Ježíš mluví o svém příchodu, přesně tohle vyučuje:

• Té noci budou dva na jednom loži, jeden bude přijat a druhý zanechán. Dvě budou mlít spolu obilí, jedna bude přijata, druhá zanechána. Dva budou na poli, jeden bude přijat a druhý zanechán. (Lk 17,34–36)

Dva na poli, nejspíš otec a syn, dvě, které spolu melou obilí, matka a její dcera, dva kteří jsou na jednom loži, manžel a manželka, muž a žena, i když dnes by možná někdo chtěl říct, že by to mohli také dva muži nebo dvě ženy na jednom loži, ale v takovém případě bychom museli také upravit Pánův výrok a říci, že oba takoví budou zanecháni a ani jeden z nich nebude přijat, protože žijí v ohavnosti před Pánem. Boží slovo tady chce říci, že rozdělení, které přináší evangelium, prochází těmi nejtěsnějšími lidskými vztahy. Nezáleží na tělesném původu, nezáleží na tom, jestli se někdo narodil do křesťanské rodiny, nezáleží na tom, jestli se někdo narodil věřícím rodičů, záleží jenom na osobním vztahu s Pánem Ježíšem Kristem. Buď spoléhám na to, co pro mě udělal na kříži Golgoty a potom budu zachráněn, nebo je mi to jedno nebo to dokonce přímo odmítám – a takový člověk bude zanechán, bude postaven před soud a spravedlivě souzen podle všech svých činů, které všechny udělal ve své nevěře, ve své bezbožnosti, ve své vzpouře proti Bohu. Kolik z takových skutků, které jsou vykonané ve vzpouře proti němu, se Bohu asi může líbit? Jak bláhové a pošetilé jsou naděje bezbožných lidí, kteří si falešně představují, že Bůh bude dávat na jednu hromádku jejich dobré skutky a na druhou tu malou trošku těch špatných. Na té misce vah nebude na straně dobrých skutků ani jeden, který není vykonán v Kristu. Proto Pán Ježíš může tak jasně, rozhodně a směle říci, že „kdo v něho věří, nebude souzen, ale kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího“ (J 3,18). Nezáleží na tělesném původu, záleží na víře, která se prokazuje láskou (Ga 5,6). Záleží na vztahu člověka s Bohem.

Všichni se rodíme jako hříšníci a Boží slovo nás volá k tomu, abychom činili pokání a věřili v Pána Ježíše Krista. Když Pavel vysvětloval evangelium filozofům v Athénách, řekl jim:

• Bůh však prominul lidem dobu, kdy to ještě nemohli pochopit [to, že Bůh se nepodobá něčemu, co bylo vyrobeno lidskýma rukama a lidskou zručností], a nyní zvěstuje všem, ať jsou kdekoliv, aby této neznalosti litovali a obrátili se k němu. (Sk 17,30)

Je zodpovědností každého člověka, poslechnout evangelium a přijít k Pánu Ježíši Kristu. Každý, kdo k němu přijde, bude přijat a Pán ho nikdy nevyžene ven, ale vzkřísí ho v poslední den. Z Boží perspektivy je to otázka Božího vyvolení, ale v našem pohledu to v této věci nemá co dělat. Na nás není, abychom si kladli otázku, zda jsem vyvolen nebo ne, a podle toho řešili, zda mám nebo mohu přijít k Pánu Ježíši Kristu a věřit v něj. My máme poslechnout, co nám Bůh přikazuje, a jestliže přijdeme k Pánu Ježíši Kristu, jestliže ho vyznáme jako Pána a cele se spolehneme na jeho dílo, můžeme a máme mít jistotu – a Bůh sám nás ujišťuje – že patříme k vyvoleným, protože jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista, narodili jsme se z Ducha svatého. Jákob a Ezau jsou takovou starozákonní ilustrací těchto věcí. Bůh tento jejich příběh naplánoval tak, aby touto ilustrací byli. Byli touto ilustrací pro Izraelce, které Mojžíš vyváděl z Egypta – jim byl tento příběh určen jako prvním. Oni byli těmi potomky Izáka a Jákoba. Oni se měli vyhnout území Edómců, tedy území potomků Ezaua. Ale ty duchovní principy, o nichž jsem mluvil, byly zjevené až dalším generacím, které přišly po nich, a především byly zachované pro nás, pro duchovní potomstvo Abrahama, Božího přítele, duchovní potomstvo Izáka, zaslíbeného syna, pro duchovní potomstvo Jákoba, vyvoleného syna.

II. Rozdílný život

Od narození obou chlapců nás Mojžíš vede hned k jejich dospělosti. Oba chlapci dospěli a stali se z nich muži. Jejich život začal sám vyprávět jejich vlastní příběh. Už to nebylo jenom o tom, jak vypadali, ale bylo to daleko více o tom, jak žili, jakým způsobem života žili, jaké skutky promlouvali skrze jejich život. Všimněte si, jak Boží slovo hodnotí oba muže. Ezau byl muž znalý lovu, tedy nejspíš také člověk odvážný, vytrvalý, silný, také trochu divoký a nepředvídatelný, protože to všechno jsou vlastnosti, které potřebujete k lovu. Potřebujete najít zvěř, vystopovat jí, uštvat jí, a nakonec jí i zabít. Ezau byl mužem pole, což neznamená obdělaný kus země, ale volnou krajinu, měl rád zemi, přírodu, volnost, otevřený prostor – rád se toulal volnou krajinou. Byl to muž divočiny (ČSP), obratný lovec. Zdá se, že v tomto směru byl v mnohém podobný svému otci. Není divu, že Izák miloval Ezaua, protože z lovu měl co do úst.

Nicméně je tady ještě další spojení, další souvislost, která by nám neměla uniknout, protože je ve stejné knize Písma a pochází od stejného autora, Mojžíše. Ezau byl lovec. Tady bychom měli zbystřit. Neslyšeli jsme už něco podobného dříve? Nebyl tady nějaký jiný lovec? V jaké souvislosti jsme toto slyšeli?

• Kúš pak zplodil Nimroda; ten se stal na zemi prvním bohatýrem. Byl to bohatýrský lovec před Hospodinem; proto se říká: Jako Nimrod, bohatýrský lovec před Hospodinem. Počátkem jeho království byl Babylón, Erek, Akad a Kalné v zemi Šineáru. Z této země vyšel do Asýrie a vystavěl Ninive … (Gn 10,8–11)

Nimrod byl lovec, a možná si vzpomenete, že to slovo tam odkazovalo na lovení lidí. A s tím je spojené první lidské království, které je založené na lovení lidí, na zotročení lidí, na poddanost lidí. Ezau byl lovec. Miloval divočinu, miloval hory a skály – proto se také usadil v pohoří Seíru, což je v dnešním Jordánsku, kde vystavěl skalní město, Seír, které dnes známe pod jménem Petra. Město vytesané do skály, počátek jeho království! Město, kde on sám je králem, město na této zemi, město podle jeho vlastních představ. To je Ezau. Muž světa. Muž, který žije sám podle sebe, podle svých přestav, podle svých přání a tužeb. A má na to, aby mnohé z těchto svých tužeb také naplnil. Je to muž, který je v očích světa úspěšný, který vypadá dobře, který dosahuje svého.

Ezauův bratr Jákob byl úplně jiný. Boží slovo tady říká – a řekl bych, že trochu překvapivě, že byl bezúhonný. Je to prostě popis jeho života. Uvidíme hned za chvíli, že je to trochu šokující, nebo možná docela dost šokující. Jákob je bezúhonný? Jak to o něm mohl Mojžíš napsat? Je tady stejné slovo, jakým je popsán Jób –Jób byl bezúhonný přesně v tomto smyslu (viz Jb 1,1.8; 2,3). Jákob se držel doma, sídlil ve stanech – různé české překlady říkají, že byl spořádaný, mírný, prostý. To je podstata jeho bezúhonnosti. Nebyl to muž světa, jako je ho bratr. Nebyl tak aktivní, tak silný, ostrý, akční. Nebyl lovec. Byl to pastýř. Netoužil po opevněném městě. Když se mu později naskytla příležitost zůstat ve městě, protože jeho synové dobyli město Sukót a vybili všechny muže toho města, táhl pryč. Až do konce svého života to byl muž, který sídlil se svými stády. Když Boží slovo vyzdvihuje víru Abrahama, všimněte si, co dalšího říká:

• Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. (Žd 11,9–10)

Jákob bydlel ve stanech, stejně jako jeho otec Izák a dědeček Abraham. Netoužil po městě v tomto světě, ale vyhlížel město s pevnými základy, díval se do budoucnosti a viděl město Boží, které sestupuje od Boha – a po něm toužil, toto město vyhlížel. Byl to muž víry. Nebyl to muž, který stavěl na tom, co vidí, i když uvidíme, že to byl člověk, který byl velmi praktický a schopný. Přesto to byl muž víry, který stavěl všechno na Božích slibech, který se pevně držel Božího slova a na něm postavil svůj život.

Přesně tohle je ten důvod, proč ho Písmo nazývá bezúhonným. Nebyl to dokonalý muž. Ani Abraham nebyl dokonalý. Izák nebyl bez chyby a my to uvidíme hned v následující kapitole. Jákob byl lstivý a my to uvidíme ještě v této kapitole za pár okamžiků. Přesto ho Boží slovo nazývá člověkem bezúhonným. Je na tom stejně jako Noe, který byl jediný spravedlivý ve svém pokolení. Nebylo to proto, že by byl dokonalý. Nebyl! Nikdo není – jenom jediný je dokonalý a plný slávy, plný milosti a pravdy, Pán Ježíš Kristus. Všichni ostatní jsou dokonalí jenom proto, že se ukryli do jeho dokonalosti, že přijali jeho milost, že uvěřili v jeho dílo, že se spolehli na jeho kříž, i když viděli jenom jeho záblesk. Kříž Pána Ježíše Krista je tím důvodem, proč byli tito muži označeni za bezúhonné, spravedlivé, proč bylo možné je považovat za svaté. Protože byli v Kristu. Protože byli ospravedlněni jeho milostí skrze víru. Žádný jiný důvod neexistuje! Jákob rozhodně nebyl dokonalý! Za chvilku uvidíme, jak připravil svého bratra o prvorozenectví. Nebyl to násilné nebo podvodné, ale bylo to nečestné. A o něco dále uvidíme, jak podvedl svého vlastního otce a sebral svému bratrovi požehnání, které bylo připravené pro prvorozeného.

Když později Jákob utekl do domu svého strýce, vidíme, jak tvrdě pracoval, ale současně se uchyloval k poněkud pohanským praktikám, aby rozmnožil svá vlastní stáda na úkor stád svého strýce. A ještě později uvidíme, jak dával přednost jednomu ze svých synů – nejprve Josefovi a posléze Benjamínovi. Nebyl vzorem dobrého otce a ani dobrého manžela. Přesto Boží slovo říká, že Jákob byl muž bezúhonný. Jeho spravedlností byl Kristus – to je důvod, proč může být člověk nazván bezúhonný, navzdory tomu, že je hříšník, že padá, že není dokonalý, že stále ještě zápasí se svým hříchem, se svou tělesností, s pokušením světa, s mocí ďábla, který obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by uchvátil. A Jákobova bratra v jednu chvíli uchvátil, takže se rozhodl, že svého bratra zabije. Ale Jákob byl bezúhonný. Jákob věřil Bohu, nespoléhal se na svou vlastní spravedlnost, ale na tu, která mu byla darovaná, na spravedlnost Kristovu. Skutečně se lišil od svého bratra ve všech ohledech.

A právě tak, jak byli tito dva bratři rozdílní, tak se na ně dívali i jejich rodiče. A jejich odlišnost dokonce rozdělila i jejich rodiče. Vymodlené děti nakonec vrazily klín mezi své rodiče. To se může snadno stát, když rodiče dovolí, aby láska k některému z dětí převážila nad láskou k partnerovi. Pak to může dopadnout jako v životě Rebeky a Izáka – ačkoliv se milovali navzájem, tak nakonec Rebeka pomáhala svému synovi Jákobovi podvést jeho otce a svého manžela Izáka (Gn 27,5-13).

III. Rozdílný charakter?

Máme zde dvojčata, dva chlapce, kteří dospěli v muže. Každý jinak, a každý v jiného muže. Ale ačkoliv tito dva dospěli v muže, nebyli úplně dospělí – jejich srdce bylo velmi nedospělé. Ačkoliv byli ve věku mužů, tak jejich srdce bylo srdcem dětí – bylo to srdce sobecké, zaměřené na sebe sama, na svůj prospěch, ke svým vlastním cílům. A v tomto směru mezi nimi není žádný rozdíl. Závěrečné verše této kapitoly nám ukazují, jak Jákob připravil svého bratra o prvorozenectví, jak jeho bratr Ezau pohrdl svým prvorozenectvím. V několika krátkých verších je tady zobrazen charakter obou bratrů a k našemu překvapení vidíme, že se jejich charakter příliš neliší. Skoro bychom řekli, že jeden je za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet. A kdyby nám Boží slovo neřeklo, že Jákob byl muž bezúhonný, jenom těžko bychom to z tohoto textu vyčetli. Tento příběh ze života obou bratří nám dává poznat jejich nedospělost – ukazuje nám na další z jejich charakterových rysů. Bezúhonný Jákob byl také lstivý. To je zvláštní, viďte – ten, kdo je Bohem nazýván bezúhonným, tady zneužívá slabosti svého bratra. Nečestným, byť legálním – nikoliv nelegálním – přesto však nečestným způsobem zde připravuje svého bratra o prvorozenectví. Ten, který označen jako bezúhonný se v tuto chvíli chová hůře, než ten, který označen jako muž světa, jako člověk nevěřící. Moji milí, je to opravdu tak, že leckdy nevěřící lidé zahanbují ty, kteří jsou věřící. Bylo to tak v případě Jákoba a Ezaua. Tito dva bratři si neměli co vyčítat – byli jeden jako druhý. Věřící leckdy jednají hůř než nevěřící. Je to smutné a Boží slovo má pro takové jednání jedno jediné slovo: HŘÍCH! Bůh neschvaluje žádné nečestné jednání – i kdyby to bylo podle všech společenských pravidel. To, co udělal Jákob svému bratrovi, bylo špatné. Boží slovo nám ukazuje, jak máme rozumět křesťanskému životu.

• Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha; a kdo má rád otce, má rád i jeho dítě. (1J 5,1)

Náš vztah k Bohu se bude jasně projevovat na našem vztahu k bratrům, k bližním, k církvi. To je pro nás ten nejspolehlivější indikátor lásky křesťana k Bohu – jestli miluje Boží děti, jestli má lásku k druhým, jestli je to vidět na jeho postoji k církvi, k Božímu lidu. A to není něco, co se pozná podle slov – to se pozná podle praktických věcí, podle skutků, to se pozná uprostřed Božího lidu. Druhé nemůžete milovat nějak na dálku – láska se musí projevit konkrétním způsobem. To první a nejdůležitější je, že jste uprostřed Božího lidu, že jste tam, kde je Boží lid, že jste ve shromáždění. A odtud se Kristova láska vylévá dále. Ale jestli nezačíná zde, musíme pochybovat o tom, zda vůbec někde začíná, zda vůbec někde je. 

Jákoba čekala ještě dlouhá cesta a nebyla zdaleka jednoduchá ani lehká. Jeho povaha, jeho lstivost, nečestnost mu přinesla ještě mnoho těžkých chvil a mnoho bolesti. Bůh mu nastavoval zrcadlo, aby mu ukázal, jaký je jeho charakter, jak jedná s druhými lidmi. A teprve jeho zápas s Bohem o mnoho let později z něj učinil hotového muže Božího. Potom už to nebyl Jákob, ale dostal od Boha nové jméno, Izrael, zápasí Bůh. Ezaua nám Boží slovo představuje jako člověka divokého, možná zbrklého, člověka, který snadno podléhá svým pocitům, náladám, tomu, jak se cítí. Zjevně mluvil rychleji, než přemýšlel. Nezáleželo mu na Bohu a na Božích ustanoveních. Proto o něm Boží slovo říká poměrně příkré a ne příliš hezké věci:

• Ať nikdo není nevěrný a bezbožný jako Ezau, který prodal prvorozenství za jediný pokrm. Víte přece, že když se potom chtěl stát dědicem požehnání, byl odmítnut. Neměl už příležitost k nápravě, ačkoliv ji s pláčem hledal. (Žd 12,16–17)

Z našeho lidského pohledu bychom mohli být více nakloněni Ezauovi – to byl chlap, lovec, drsňák, svalovec a vytrvalec. To nebyl někdo, kdo si nechal všechno líbit. Naše tělesné sympatie se přiklánějí spíš k němu, stejně jako mu byl nakloněn jeho otec Izák. Kromě toho, je nám ho líto, cítíme, že byl ošizen, těžko se srovnáváme s tím, co jsme teď četli – že byl odmítnut. Ale musíme si uvědomit, že za jednáním Ezaua stála jeho vlastní rozhodnutí, hříšná rozhodnutí! Ezau pohrdl svým prvorozenectvím. Jákob využil příležitosti – a jeho jednání nebylo správné, ale Ezau jednal s pohrdáním, lhostejně, ledabyle. Kdyby věděl o Kristově kříži, pravděpodobně by byl mezi těmi, kteří se Pánu vysmívali a dobírali si ho – jestli jsi mesiáš, sestup z kříže, abychom v tebe mohli uvěřit. Není to skutečně nic jiného, než bezbožnost, nevěra, pohrdání.

Ezauův život je pro nás dobrou ilustrací toho, jak hrozný je hřích, jak krutě nemilosrdný je, jak strašlivě působí v životě člověka. A největší tragédie spočívá v tom, že přirozený člověk nachází v hříchu zalíbení, hřích se mu líbí, přitahuje ho, láká a nakonec – také zabíjí. Hřích otupuje lidské srdce, zatvrzuje ho a spoutává, takže se člověk stává otrokem hříchu.

• Prostoduché zavraždí jejich odmítavost, hlupáky zahubí jejich netečnost. (Př 1,32)

Příběh hříchu je příběhem Jákoba i Ezaua. A je to také náš vlastní příběh. Ať už se v tomto příběhu ztotožníme s kteroukoli postavou, ztotožňujeme se vždy s hříšníkem. A tento náš text nám ukazuje, v jak tragické situaci se nacházíme. Jsme zajatci, kteří potřebují vysvobození, kteří potřebují vysvoboditele. Jákob i Ezau ho potřebovali. Jákob ho nalezl, Ezau jím pohrdl. Ten silný sebevědomý muž nepotřeboval takového Spasitele, který bezmocně visel na kříži, který byl ukřižován a zemřel. Ale Pán zemřel za naše hříchy, visel tam kvůli našim proviněním, jeho jizvami jsme uzdraveni. Proto ho nemůže odmítnout, ale musíme pospíchat k němu a věřit v jeho jméno, spolehnout se na jeho slovo, věřit v jeho dílo, v něj samotného a mít život v jeho jménu.