Pán je živý na věky věků!

Jaroslav Kernal, Praha 9. dubna 2023

Pokoj vám a milost, milí v Kristu. Dnes si stejně jako každou neděli, kdy se scházíme, chceme připomenout slavné dílo Pána Ježíše Krista, především jeho mocné vzkříšení. Tato neděle je ale trochu jiná, protože svět kolem nás, bezbožný svět, slaví svátek Velikonoc, o kterém vlastně nic neví a tvrdí (a spolu se světem to můžeme leckdy slyšet i od lidí, kteří se považují za křesťany), že to je svátek života, nebo svátek jara, jak to mají symbolizovat vajíčka nebo zajíčci, což jsou jenom pohanské symboly, stejně jako pomlázky a pověry, které jsou s nimi spojené.

Velikonoce jsou židovským svátkem. Je to svátek, který dostal název svátek nekvašených chlebů a byl spojený s jedením (s hodem – od slova hodovat, jíst) beránka. Je to svátek, který měl Izraelcům připomínat, že je Bůh vyvedl z Egypta. Měli ve spěchu jíst chléb, který ještě nestihl vykvasit a jíst beránka, jehož krví předtím potřeli veřeje svého domu, aby je minul anděl zhoubce, který přinesl smrt všemu prvorozenému v Egyptě. Ale i když si Izraelci měli připomínat tuto událost, mělo je to směřovat k něčemu většímu, důležitějšímu a mocnějšímu, než bylo fyzické vysvobození z egyptského otroctví. Tato událost, stejně jako svátek, který s ní byl spojený, měly ukazovat na Beránka, na vysvoboditele z duchovního otroctví, na vysvobození z hříchu. A aby to bylo naprosto jasné, poslal Bůh svého Syna – toho, který byl jako obětní Beránek vybraný před stvořením světa, aby vykoupil svůj lid, vysvobodil ho z moci hříchu a smrti, očistil ho od každé nepravosti svou vlastní smrtí, svou vlastní krví – a stalo se to přesně o svátku nekvašených chlebů, kdy byl zabíjen velikonoční beránek. A to je význam svátku tzv. křesťanských Velikonoc. Připomínáme si Kristovu smrt a jeho vzkříšení. Což je, jednoduše řečeno, evangelium. A na to se zaměříme i dnes. Přečtu celou první kapitolu knihy Zjevení a potom se zaměříme na jednu jedinou frázi z osmnáctého verše.

Nebudeme vykládat tuto kapitolu, i když je to velmi lákavé, ale zaměříme se na část verše 18, kde Pán Ježíš říká: „Byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků.“ Postupně se podíváme na to, že 1. Pán Ježíš byl mrtev, ale nyní 2. žije, a dokonce 3. žije na věky věků. To je jednoduchá osnova dnešního kázání.

Vzkříšený Ježíš se ve své slávě setkává ve vidění s apoštolem Janem. To je ten Jan, o kterém máme svědectví Písem, že to byl učedník, kterého Pán miloval. To je ten Jan, který se opíral o Pánova prsa při poslední večeři, kterou měl Ježíš se svými učedníky, to je ten Jan, který se spolu s Petrem utíkal na vlastní oči přesvědčit, že hrob je prázdný. To je ten Jan, který nám řekl, že Bůh je láska, ale také že Bůh je světlo a život, to je ten Jan, který napsal své evangelium kvůli tomu, aby lidé poznali Pána Ježíše Krista, Božího syna a aby ve víře v něj měli život věčný (J 20,30–31) a který svůj dopis křesťanům uzavřel slovy: „Děti, varujte se modlářství (1J 5,21). Tento Jan v pokročilém věku se kvůli svědectví evangelia dostal do vyhnanství na ostrov Patmos. A tady se mu ve vidění zjevil Pán Ježíš Kristus, ten, kterého tolik miloval, ten, jehož byl v mládí učedníkem. Jan ho už jednou viděl ve slávě na hoře proměnění, ale nyní to bylo něco úplně jiného! Když ho uviděl, padl k jeho nohám jako mrtvý. Ale Pán ho pozvedl.

I. Ježíš byl mrtev

Jan už se setkal se vzkříšeným Pánem. Věděl, že Pán žije, věděl, že byl mrtvý a žije, přesto mu to Pán Ježíš říká znovu. Celý svůj život Jan kázal o tom, že Ježíš byl ukřižován, zemřel a vstal z mrtvých, je živý a byl ochoten kvůli tomu i trpět. Byl to právě Jan, který byl spolu s Petrem násilím odvlečen do vězení (Sk 4,3), protože kázali, že v Ježíši je vzkříšení z mrtvých. O něco později byl spolu s ostatními apoštoly ze stejného důvodu zbičován (Sk 5,40–41). Nyní se znovu setkává s Pánem Ježíšem. A Pán Ježíš Janovi připomíná, že to je skutečně on sám, ten Ježíš, kterého Jan poznal. A dosvědčuje to jednoduchou větou: „Byl jsem mrtev.“

Ježíš byl mrtev. Věčný Boží syn, který byl od počátku u Otce, který byl a stále a vždycky bude v náruči Otce, tento Ježíš, který byl způsobem bytí roven Bohu, připojil ke své nehmotné Božské přirozenosti také přirozenost lidskou, hmotnou, tělo. Pavel napsal v listu Galatským, že když se „naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy“ (Ga 4,4). Jan ve svém evangelium dosvědčil, že „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (J 1,14). Bůh se rozhodl vstoupit do lidského těla, vzít si tělo z těla, takže bude mít tělo, jako má každý jiný člověk. Sláva Hospodinova zastínila pannu Marii a ona počala z Ducha svatého. Božský život vstoupil do života Marie a vajíčko v jejím lůně se začala dělit a růst úplně stejně, jako kdyby bylo oplodněno přirozeným způsobem. Boží syn se stal člověkem, přijal ke své přirozenosti tu lidskou, aniž by došlo k nějaké změně v Bohu. A jako člověk prožil na této zemi nějakých třicet tři let, z čehož poslední tři roky směřoval k tomu, proč přišel.

Tím cílem byl kříž. Tím cílem bylo porazit smrt. Tím cílem bylo vykoupit Boží lid z jeho hříchů. Tím konečným cílem byla Boží sláva a to, aby se rozšířila po celé zemi, aby pokryla zemi, jako vody pokrývají moře, aby prostoupila celé stvoření. Proto obrátil svou tvář k Jeruzalému, a směřoval ke kříži. Toto byl od počátku Boží plán. Ještě před stvořením světa byl Ježíš vyhlédnut jako Beránek, který bude obětován, jako ten, kdo bude zástupnou obětí za hříšníky, jako ten, skrze něhož budou hříšníci očištěni, a bude jim umožněn přístup k Bohu. Toto byl Boží plán od samotného počátku, až potom byl stvořen svět, až potom došlo k pádu a k potřebě smíření s Bohem. Mohli bychom dokonce s jistou bázní říci, že kvůli tomu byl stvořen svět, aby byl Pán Ježíš oslaven skrze kříž a zmrtvýchvstání, aby k němu byla přivedena jeho nevěsta, církev a aby tady bylo nové stvoření.

Pán Ježíš musel dojít na kříž a musel zemřít. To byl jediný způsob, jak sejmout vinu z Božího lidu, jak odstranit důsledky hříchu, jehož Boží lid dopustil, jehož se dopustil každý jeden úd Božího lidu, jak tedy odstranit ty individuální důsledky hříchu každého z nás, kteří vyznáváme Pána Ježíše Krista. Mzdou hříchu je smrt, a protože je každý člověk hříšník, musí každý člověk zemřít. Každý člověk se provinil svou nevěrou vůči Pánu Ježíši Kristu, což je podstata hříchu (J 16,9) a následně se tato nevěra, kterou můžeme nazvat také vzpourou proti Bohu, projevuje v jednotlivých skutcích každého člověka. A musíme dodat, že i ty nejlepší skutky neobráceného člověka vycházejí z této nevěry vůči Bohu, jsou vykonané ve vzpouře proti Bohu. Proto také žádný lidský skutek nemůže obstát před Bohem jako dobrý z tohoto Božího hlediska – protože vychází ze vzpoury. Proto také Písmo říká, že nevěřící člověk není schopen žádného dobrého skutku (Tt 1,16) – dobrého v tomto slova smyslu, tedy ve vztahu k Bohu. A Boží slovo také jasně říká, že mzdou hříchu je smrt (Ř 6,23). Proto musí každý člověk zemřít. Proto je smrt nevyhnutelná. Mimochodem to je učení z druhé kapitoly knihy Genesis, jsou to slova, která Bůh řekl člověku po jeho stvoření, takže pokud někdo popírá první kapitoly knihy Genesis, nebo je vykládá nějak alegoricky nebo poeticky, potom příliš nedává smyslu smrt smrti ve smrti Kristově.

Pán Ježíš Kristus na sebe vzal lidské tělo a šel na kříž. Na kříži na sebe vzal naše hříchy, rozhodl se, že místo nás ponese trest, který my jsme nemohli unést, tedy smrt, že snese Boží hněv, oddělení od Otce a poddání se smrti. Když Pavel opakuje křesťanům evangelium, říká, že Pán Ježíš „zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben“ (1K 15,3–4). Římský setník, aby se ujistil, že Ježíš je skutečně mrtvý, probodl svým kopím jeho bok. Byla to profesionální rána vedená zdola pod žebra, která prošla játry, plícemi a zasáhla srdce. Druhým dvěma odsouzencům, kteří ještě žili, zlomili holenní kosti, takže se na těch přibitých nohou nemohli vzepřít, aby se narovnali a nadechli, takže se do několika minut udusili. Ježíš zemřel mezi dvěma zločinci. Pilát vydal mrtvé tělo Josefovi z Arimatie, který Ježíše pohřbil do svého nového hrobu blízko popraviště. Mnoho svědků mohlo dosvědčit, že Ježíš je mrtvý. Člověk Ježíš, syn Abrahamův, syn Davidův, zemřel a byl pohřben. Byl mrtvý. Jeho poslední slova byla: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Po těch slovech skonal (Lk 23,46). Vzal na sebe naše hříchy a zemřel za ně. Do rukou svého nebeského Otce odevzdal svého ducha, ducha člověka, toho vnitřního člověka, zatímco na těle člověka Ježíše byl zástupně odsouzen hřích každého, kdo v něj věří. Musel zemřít, aby byla naplněna Boží spravedlnost a abychom my, kteří jsme v něj uvěřili, mohli žít.

Ježíš ve své slávě připomíná Janovi těmito slovy, co se stalo a kým je. Jako kdyby mu říkal: „Jane, neboj se, to jsem já, ten, kterého znáš, ten který zemřel.“ Ale tady jeho slova nekončí!

II. Ježíš vstal z mrtvých

Byl jsem mrtev – a hle, jsem živ! Ježíš žije. To byla zpráva, kterou řekly ženy učedníkům to ráno, kdy šly pomazat Ježíšovo mrtvé tělo, ale místo toho našly hrob otevřený, tělo bylo pryč, jenom lněná plátna, do nichž bylo zabaleno, tam ležela (J 20,6). Ježíš vstal z mrtvých. Když učedníci slyšeli tu zprávu, byli velmi skeptičtí. Jejich pochyby šly tak daleko, že když se s nimi Pán po svém vzkříšení setkal, káral jejich nevěru.

Co se vlastně stalo? Třetího dne po ukřižování, časně ráno, bylo další zemětřesení. Jenom na okraj – Židé počítali dny od západu slunce do západu slunce. Takže Ježíš byl ukřižován v pátek a ještě před západem slunce (protože západem slunce začínal sabat) byl dán do hrobu. To byl první den. Druhý den byla sobota, den odpočinku. Západem slunce začínala neděle. Třetí den. Pán vstal z mrtvých. To jsou slova z Janova evangelia:

• První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. (J 20,1)

Není úplně snadné zrekonstruovat celé to dění onoho rána prvního dne po sobotě, protože to vypadá, že u hrobu bylo poměrně rušno, že tam ještě za tmy byla Marie Magdalena ještě s jinou Marií, později ostatní ženy, které nesly masti, jimiž chtěly Ježíšovo tělo pomazat, ale už neměly příležitost Pána pomazat.  Ovšem vzpomeňte si, že Ježíšovo tělo už bylo pomazané ke dni jeho pohřbu. Udělala to Marie z Betanie, sestra Lazara, kterého Ježíš vzkřísil z mrtvých, když šest dní před velikonocemi rozbila drahocennou nádobku s nardovým olejem a pomazala Pánovy nohy a otřela je svými vlasy. A vůně té masti tehdy naplnila celý dům (J 12,1–4). Proto bychom měli vylít na Ježíše to nejlepší, co máme, teď, a nečekat na nějakou pozdější příležitost, protože už možná žádná nebude. Když se vrátíme ke hrobu, později tam přiběhli také Petr a Jan a znovu se tam vrátila Marie Magdaléna. Kromě toho tam byli také stráže a kromě nich tam byli ještě andělé. Ti všichni byli svědky toho, že hrob byl prázdný, že Pán vstal z mrtvých. Četli jsme dvacátou osmou kapitolu Matoušova evangelia, kde byla řeč o zemětřesení, které způsobil anděl, který vypadal jako blesk a který odvalil kámen, kterým byl hrob uzavřený. Musíme si uvědomit, že toto zemětřesení se stalo ještě za tmy, takže když ten anděl zářil jako blesk a kámen se sám od sebe začal hýbat, vůbec se nemůžeme divit těm strážcům, že byli strachem bez sebe a strnuli jako mrtví (Mt 28,4).

Anděl odvalil ten kámen, ale neudělal to proto, aby se Pán Ježíš dostal z hrobu ven, ale proto, aby se ženy mohly podívat dovnitř a přesvědčit se, že hrob je prázdný. Ježíš vstal z mrtvých. Vstal ještě dříve, než byl kámen odvalen. A odešel jinudy a jinak. A neodešel nahý, ačkoliv lněná plátna, do nichž bylo jeho nahé tělo sundané z kříže zabaleno, zůstala v hrobě, ale možná vyšel jako mládenec ve lněném oděvu. Ještě to ráno se setkal s Marií Magdalénou, která ho měla za zahradníka, setkal se s Petrem, jak to později večer dosvědčují učedníci těm dvěma, kteří přispěchali z Emauz a nadšeně vyprávěli, jak se setkali s Pánem Ježíšem. A ještě ten večer, když byli shromážděni v horní místnosti, přišel Ježíš mezi učedníky, objevil se mezi nimi za zamčenými dveřmi, nicméně bylo to v těle, protože s nimi jedl rybu a med (a i později s nimi jedl, dokonce pro učedníky vařil – J 21,9). Mohli se ho dotknout a nejspíš se ho i dotýkali. Mluvil s nimi a vyučoval je a setkával se s nimi dalších čtyřicet dní. Nemáme jediný záznam o tom, že by se po svém vzkříšení Ježíš setkal s někým nevěřícím, s někým, kdo nepatřil mezi Pánovy učedníky. Setkal se s dvanácti, ukázal se více než pěti stům bratří, z nichž byla většina ještě o dvacet let po této události naživu, takže Pavel odkazoval křesťany z Korintu, kteří pochybovali o Pánově vzkříšení, na tyto bratry – že je mohou vyhledat a slyšet to svědectví od očitých svědků! Pán Ježíše se také setkal s Jakubem, svým bratrem, který je počítán mezi apoštoly, setkal se se všemi apoštoly, jak říká Pavel 1K 15,4–7, tedy se všemi, kteří měli dosvědčit jeho vzkříšení a měli autoritu a moc položit základy Kristovy církve (a zcela zjevně jich bylo více než oněch dvanáct, ale zdá se také, že jejich počet nebyl větší než počet těch, kterým se Pán zjevil, když se zjevil všem apoštolům). Čtyřicet dní vyučoval Pán své učedníky o Božím království a potom vystoupil k Otci. O deset dní později seslal Ducha svatého, který měl být a je Utěšitelem a Přímluvcem místo Pána Ježíše Krista. Všechny tyto události se odehrály o desítky let dříve, než se Jan dostal na ostrov Patmos. Pokud bychom přistoupili na datování knihy Zjevení do devadesátých let prvního století, znamenalo by to, že Ježíš připomíná Janovi události, které se staly o šedesát let dříve. Říká, že je živý. Byl jsem mrtvý, ale hle, podívej se, zvedni hlavu, jsem živý!

Jaké povzbuzení! Jaká radost. Jan je ve vyhnanství kvůli Pánu, kvůli evangeliu. Je na ostrově Patmos, což je nevelký skalnatý ostrůvek, kde nebylo žádné moderní vězení s televizí a s rekvalifikačními programy, lékařskými službami a jídlem třikrát denně. Byla tam nejspíš nějaká osada, kde žili nějací lidé, nejspíš rybáři, kde asi byla také vojenská posádka, která nedovolila nikomu z vyhnanců opustit ostrov, ale to byla jejich jediná starost ve vztahu k vyhnancům. Zda vyhnanci na ostrově přežijí, bylo cele v rukou jejich přátel, kteří se museli postarat o to, aby je zásobovali jídlem a možná jim také mohli dělat společnost. Sem za Janem přichází Ježíš a říká mu, že je živý. Zjevuje se mu ve své slávě. Byl mrtev, ale je živ.

Odevzdal své tělo smrti, aby na něm mohl být vykonán trest za hříchy svatých, ale nenechal své tělo v rukou smrti. Vstal z mrtvých. Vzal si svůj život zpátky. Bůh ho vzkřísil z mrtvých. Svým vzkříšením prokázal, že nad smrtí zvítězil a smrt je poražený nepřítel. Není to tak, že by už neměla žádnou moc – stále lidé umírají a budou umírat, dokud Pán nepřijde, ale smrt už není vítězem. Proto Pavel tak radostně volá:

• ‚Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?‘ Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista! (1K 15,55–57)

III. Ježíš je živ na věky věků

Ve Starém zákoně čteme o dvou lidech, kteří byli vzkříšeni z mrtvých, v evangeliích čteme o dalších třech – Jairova dcera, syn vdovy z Naim a Lazar a v knize Skutků čteme o Tabitě, která byla vzkříšena Petrem a Eutychovi, kterého vzkřísil Pavel a je tu možná i svědectví samotného Pavla, který byl v Lystře kamenován, takže si Židé mysleli, že je mrtev a vyvlekli ho z města (Sk 13,19–20). Ale všichni tito lidé jednoho dne zestárli a opět zemřeli. Na životech těchto lidí Bůh ukazoval, že je Pánem nad životem a smrtí, což je mimochodem závěr našeho verše v knize Zjevení, když Ježíš říká Janovi, že má klíče od smrti i hrobu – vládne nad smrtí i podsvětím, má přístup ke smrti a vládne nad ní, má od ní klíče, stejně jako od hrobu, nebo podsvětí. A tyto klíče má mimo jiné také proto, že vstal z mrtvých a živý na věky věků, už nikdy nezemře.

Tohle je nakonec to, co má Jana povzbudit nejvíce v jeho soužení, v jeho vyhnanství, v jeho těžké situaci. Pán je živý a bude živý na věky věků. Když mluvíme o tom, že Ježíš je živý na věky věků, jednou z těch nejdůležitějších věcí v tuto chvíli je, že zvítězil nad smrtí. Jeho tělo už nepropadne smrti, jako propadla těla těch všech, kteří byli v tomto životě vzkříšeni ze smrti. Jenom dva další lidé z celého Písma se vyhnuli smrti – Henoch, který chodil s Bohem a kterého si Pán vzal, takže ho nebylo a Elijáš, pro něhož Bůh poslal ohnivý vůz a v něm byl vynesen k Bohu. Tito dva nezakusili smrt. Ježíš zakusil smrt, vstal z mrtvých a vystoupil k Otci na své právoplatné místo.

Všichni tito svědkové, jak ti, kdo byli dočasně vzkříšeni z mrtvých, tak i to, kdo byli vzati v těle, nám dosvědčují budoucí vzkříšení těch, kdo zemřeli a přijetí v těle těch, kdo budou ještě naživu v době druhého příchodu Pána Ježíše Krista.

• My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme. Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. Těmito slovy se vzájemně potěšujte. (1Te 4,15–18)

Ale největším garantem je sám Pán Ježíš Kristus. Poddal se smrti, ale přemohl ji a slavně vstal z mrtvých. Zvítězil nad smrtí, takže už neumírá. Proto se o něm mluví jako o prvorozeném z mrtvých (Ko 1,18). Má prvenství ve všem. Proto byl ustanoven hlavou církve, která je jeho tělem. Proto také ti, kdo umírají v Pánu, už nemusí nést tíhu smrti, protože už za svého života přešli ze smrti do života. Když jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista, byl do nás vložen jeho život, takže můžeme spolu s Pavlem vyznat (Ga 2,20), že nežiju už já, ale žije ve mně Kristus – ó, kéž by žil mnohem víc a kéž bych já byl mnohem víc ukřižován spolu s Kristem! Kéž by moje víra byla mnohem více posílena a rostla, abych mohl pokračovat spolu s Pavlem: „A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ Už nemáme žít svým vlastním životem, ale Pán Ježíš Kristus má žít v nás a skrze nás. Není to tak, že my už nejsme – stále jsme a budeme a dokonce i na věčnosti stále budeme mít svou vlastní identitu, ale budeme také spojeni s druhými a budeme spolu s nimi sdílet společnou identitu Kristovy nevěsty. Mohli bychom to možná přirovnat k dítěti, které je v lůně své matky a je s ní spojené pupeční šňůrou, skrze kterou dostává všechno potřebné k životu. To dítě žije svým životem, ale současně je to vlastně život jeho matky, která ho živí, z jejíhož těla si bere všechno potřebné, takže to dítě žije životem své matky. Církev, což neznamená nic jiného než jednotliví křesťané, je taková nevěsta Kristova spojená s Pánem pupeční šňůrou – žijeme jeho životem, vším, co nám dává a dodává, ale žijeme ten život my. Žijeme ho ve víře v Syna Božího, v naprosté závislosti na Pánu. Duch svatý tím, kdo nám dodává toto spojení s Pánem Ježíšem Kristem a všechny ty živiny a potřebné látky včetně kyslíku získáváme z jeho Slova, z Bible, ze společenství s Bohem na modlitbách a ze společenství s Božím lidem. Také skrze Boží lid totiž poznáváme Pána Ježíše Krista, skrze Boží lid máme zkušenosti s Pánem a prakticky zakoušíme Boží lásku, což je něco, co nemůžeme úplně zakusit z Božího slova navzdory tomu, že to je Boží slovo, které je naprosto dostatečné k našemu duchovnímu životu a k poznání Pána Ježíše Krista. Ale skrze Boží lid zakoušíme jeho lásku i jeho výchovu a jeho dobrotu, jeho požehnání. Právě v církvi, tedy ve společenství Božího lidu, ve vztazích s křesťany můžeme vidět, jak Kristův život proměňuje Boží děti. Ježíš žije a žije navěky.

Jan padl před Pánem jako mrtvý, protože se zděsil toho, jehož uviděl. A není se co divit – ten popis je strašlivý. Je alegorický, protože je to apokalypsa, přesto je strašlivý. Když nám Pán dá poznat víc ze své slávy, i my budeme jako mrtví. Ale on vztahuje svou ruku a říká: „Neboj se!“ To jsou lahodná slova, která zní celou Biblí, jimiž Bůh těšil a stále těší svůj lid a povzbuzoval a stále povzbuzuje. On je první i poslední, ten živý. On je život sám, je původce života, který byl zabit, byl mrtev, ale vstal z mrtvých a žije na věky věků. Byla mu dána veškerá moc na nebi i na zemi, proto máme jít do celého světa a získávat mu učedníky ze všech národů. Jeho učedníci jsou ti, kteří věří v jeho jméno. Ty máme křtít ve jménu Otce i Syna a Ducha svatého a máme je vyučovat všechno, co nám Pána přikázal. Tedy abychom měli lásku jedni k druhým, protože to je důkaz jeho života v nás.