První varování před odpadnutím

Adam Vondruška, Praha 26. března 2023

Autor často cituje, na to už jsme zvyklí, cituje něco ze starého zákona, bez nějakého ladného navázání v textu. Cituje, potom tu citaci vysvětluje tím, že ji aplikuje na situaci svých čtenářů a někdy nakonec svou aplikaci podpoří i příklady z biblické historie. Když vidíme tu třetí kapitolu, v prvních šesti verších autor srovnává Ježíše s Mojžíšem a zdůrazňuje, že Ježíš je hoden větší slávy než Mojžíš. Potom, z čistého nebe, bez nějakého přirozeného přechodu, autor cituje z žalmu 95. Poté vysvětluje a aplikuje tuto pasáž do životů adresátů, tím že je oslovuje. Nakonec pak přidává i příklad z bible, tím že vztahuje citaci z žalmu 95 na tu nechvalnou historickou událost a varuje tak čtenáře před odpadnutím od víry v Krista.

Boží důrazné varování

7-11 „Proto, jak říká Duch svatý: ‚Jestli-že dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru jako v den pokušení na poušti, kde si vaši otcové žádali důkazy, a tak mě pokoušeli, ač viděli mé skutky po čtyřicet let. Proto jsem se na to pokolení rozhněval a řekl jsem: Jejich srdce stále bloudí, dodnes mé cesty nepoznali. Ve svém hněvu jsem přísahal: Nevejdou do mého odpočinutí!“

Bůh zde o sobě mluví ve třetí osobě jednotného čísla, protože je trojjediným Bohem. Není to jako když člověk o sobě povýšeně píše ve třetí osobě svou vlastní biografii, to není totéž. To jen tak na okraj, abychom vnímali, jak Bůh promlouvá ve více osobách a nemátlo nás to.

Podle některých historiků bylo vyjití z Egypta jednou z největších úspěšných migrací národů v historii lidstva. Nevím, zdali je to pravda. Dle Nu 1:46 se druhého roku po vyjití z Egypta konalo sčítání lidu. Mužů, kteří byli schopni vycházet do boje bylo 603,550. Podle odhadů mohly z Egypta celkem vyjít přibližně 2 miliony lidí. To nebyla zas tak malá skupinka, jakou si možná někdy představujeme. Když tento počet vydělíme dny strávenými na poušti, vyjde nám přibližně 90 padlých denně. Taková každodenní připomínka Božího planoucího hněvu...  Nu 14:23 Přičemž na každém náhrobku na této cestě mohlo být velkými písmeny napsáno následující: Toto je „Katastrofa nevíry“.

Na Mojžíšovi je vidět frustrace, zoufalství uprostřed těch nevěřících lidí.

Ex 17:7 a Num 20:13 popisuje situaci kdy Izrael reptal kvůli vodě, nevěřili, že jim Bůh může dát napít uprostřed té skalnaté pouště, i když viděli už tolik zázraků. Ohnivý sloup v noci, který je chránil před chladem pouště v noci a kouřový sloup ve dne který fungoval jako štít proti slunečním paprskům. Manu, křepelky, vodu ze skály jim Bůh dal, a jejich šaty a obuv se neopotřebovaly. Bůh jim byl štítem a skálou po 40 let. Udržoval je při životě. Ale oni se i přesto ptali: „Je mezi námi Bůh nebo není?“ Mojžíš nakonec v hněvu dvakrát udeřil do skály namísto aby k ní promluvil a udeřil do ní jednou, jak mu přikázal Bůh. Mojžíš se dal strhnout jejich svárem a pokoušením Boha. A Boží hněv planul ještě mnohem víc než ten Mojžíšův, tak že dokonce dvakrát během této cesty promluvil Bůh k těm lidem napřímo, což pro ně byla hrozná zkušenost. Ale ani tak se Boha nebáli.

Izraelci se nevzepřeli Bohu jednou. Když budete číst Mojžíše, zjistíte, že jejich putování je od prvního do posledního roku charakterizováno nevěrou a vzpourou proti Bohu. Ale Bůh se prokazoval mocnými skutky navzdory jejich rebelii. Najdeme v bibli množství příkladů, kdy Izraelci reptali a vzpírali se. Když Izraelci odmítli vstoupit do zaslíbené země, chtěli se vrátit do Egypta, a zvolili si jiného vůdce namísto Mojžíše, řekl Bůh: „Jak dlouho mě bude tento lid znevažovat? Jak dlouho mi nebude věřit přes všechna znamení, která jsem uprostřed něho konal?“. Poté co se vrátili zvědi, tak Izrael znovu pokoušel Boha, a pokoušeli ho na této cestě už nejméně desetkrát, to říká Bůh Mojžíšovi, který za ně prosí Boha. Nu 14:22 Jejich srdce bylo nevěřící. Odmítali poslouchat. Jejich oči byly slepé ke všemu, co Bůh činil. Počínaje ranami v Egyptě, konče 40. rokem jejich putování. Postoj srdce Izraelců se za 40 let putování pouští vůbec, ani trochu nezměnil.

Ex 17 uvádí první příklad rebelie a nevěry, Nu 25 zaznamenává jejich hřích na konci této cesty. Izraelci se ani trochu nezměnili. Proto jen Jozue a Káleb vešli do zaslíbené země, nikdo jiný. Bůh jim odejmul slib odpočinutí, protože Bohem pohrdli ve svém srdci. Oni milovali Egypt, milovali svět. To je něco, před čím nás varuje Jakub. Jak 4:4 Neuvědomovali si, že to Bůh přivedl jejich otce do Egypta, že jim ho vydal do rukou, tak že ho vyplenili. Oni nechtěli vidět Boží ruku v ničem, v minulosti, přítomnosti ani budoucnosti. Zcela odmítli Boha a jeho dílo ve svém životě. Nechtěli s Bohem nic mít. V žádné fázi svého života. Akorát teď jím byli tak nějak víc obklopeni a nemohli dělat, že Bůh není. Nemohli ho už dál ignorovat. A jak vidíme, nezvládli to.

Může se to stát i mě? V čem všem já vidím nebo raději nevidím Boží jednání, v čem všem má Bůh vlastně prsty u mě, ptám se? Nejsem slepý vůči Jeho požehnání? Jsem Bohu vděčný za to dobré, co mi dává? Nebo spíš vidím jen to špatné a viním z toho Boha? Nebo jsem selektivní v tom, co Bohu přisuzuju? To je otázka pro každého z nás, zvlášť v této době.

Izraelci uměli být i vděční, např. když jim vítr přinesl křepelky, ze začátku byli vděční i za manu, za zlato a další bohatství, které odnesli z Egypta. Ale běda, když už nic nedostávali. Bůh těmito dílčími dary zkoušel jejich srdce, kam se upíná. A ukázalo se, že jsou to ty jednotlivé věci, pro které Boha následovali. Když Bůh přestal dávat, chtěli okamžitě zpátky. Něco podobného můžeme pozorovat i v evangeliích, kde Ježíš sytí chlebem zástup. Poté se jim ztratí a ten zástup ho hledá až ho nakonec najde a ptá se Ježíše: „Jaké znamení učiníš, abychom je viděli a uvěřili ti, co dokážeš?“. A Ježíš odhaluje jejich srdce. „Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se. Amen, amen pravím vám, chléb z nebe vám nedal Mojžíš; pravý chléb z nebe vám dává můj Otec. Ale řekl jsem vám: Viděli jste mě, a přece nevěříte.“  J 6:26,30,32 Ježíš jim vysvětluje, co se odehrávalo na poušti. A že to samé se děje i nyní. Že nikdo nehledá Boha pro to, kým On je a jaký je, ale jen pro to, co pro ně může udělat a co jim může dát. To samé se děje i dnes. A obdobně málo kdo hledá církev pro to, čím je, ale spíš pro to, co mu může dát, jaké jsou v ní benefity. Nikoho nezajímá, že církev je místem, kde je přítomen Bůh. Že je to zvláštní místo setkávání s Bohem na této straně kříže. Ano, Bůh miluje osobní setkání s věřícím Nu 24:5, ale Hospodin miluje brány Sijonu nad všechny příbytky Jákobovy Ž 87:2 Kdo dnes vlastně chodí mezi druhé do sboru kvůli Bohu a kdo kvůli sobě nebo druhým nebo kvůli odpolednímu programu? To je otázka.

Pro židovské adresáty listu to je také otázka. Kdo jim může dát víc? Bohatí Židé nebo chudí křesťané? Oběti v chrámu nebo Kristus a jeho oběť? Společenské postavení a sláva nebo zapření sebe sama a potupa? Synagoga nebo tichá modlitba u sebe doma, kde je potřeba se skrývat? Co bychom vybrali my na jejich místě? Kde je jejich srdce? Kam se upíná? Směrem k Bohu to zjevně nebylo. Autor je totiž nabádá.

Boží láskyplné nabádání

12-15 „Dejte si pozor, bratří, aby někdo z vás neměl srdce zlé a nevěrné, takže by odpadl od živého Boha. Naopak povzbuzujte se navzájem den co den, dokud ještě trvá ono ‚dnes‘, aby se nikdo z vás, oklamán hříchem, nezatvrdil. Vždyť máme účast na Kristu, jen když své počáteční předsevzetí zachováme pevné až do konce. Je řečeno: ‘Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru!‘“

Nebýt té citace, ten přechod mezi 6. a 12. veršem by byl poměrně plynulý. V 6. verši jsou čtenáři nabádáni k tomu, aby se drželi jistoty a naděje, která je v Kristu. Jsou součástí domácnosti víry v Krista. A v každé domácnosti je nutné si pomáhat. Povzbudit se. 1. Te 5:11 Dávat pozor na sebe i na druhé. Hlídat se navzájem. Jsme přece těmi údy, kde každý má mít zájem o ty další údy, aby celé tělo mohlo prospívat. Trpí-li jeden, trpí všechny, raduje-li se jeden, radují se všechny. 1.Kor 12:26 Úkolem celku je tedy nevpustit nevíru do církve skrz jednotlivce, jinak se nakazí celé tělo. Proto ti lidé k sobě musí být blízko, znát se důvěrně, jako v rodině. Jedině tak je možné se povzbudit den co den. Autor naznačuje, že počátkem odpadnutí je vymezování se druhým, nezájem o druhé, vzdálení se Božímu lidu, separace, asociace vůči dalším věřícím. Žd 10:25 Není to pravidlem, že takový člověk od Boha zcela odejde, když se přestane stýkat s bratry, ale určitě je to první krok vstříc takovému cíli. Tato nedůvěra (nebo projev nedůvěry) totiž potom vede k neposlušnosti a finálnímu odpadnutí od víry a odmítnutí Krista. A znaky odpadnutí od Boha jsou podle autora listu Žd zřejmé. Zatvrzení srdce a neschopnost činit pokání. Žd 6:6

Satan používá tuto taktiku rád. Oddělit ovci od stáda a zaútočit je ta nejsnadnější kořist. On pak snadno přiměje člověka zaměnit pravdu za lež. A lež je hřích. A hřích je tím, co zatvrzuje srdce, tvrdí autor. A hřích se představuje jako něco atraktivního a chtění hodného. Satan sám se přeci převléká za anděla světla. 2.Kor11:14 Myslím, že každý z nás to zná. Provází nás to celý život. Vždycky máme ale možnost litovat svého hříchu. Každý člověk ale umírá a v ten moment končí Boží milost k pokání v jeho životě, byť i jen teoretická. Ovšem může se stát, že Bůh se zapřísáhne a odejme někomu možnost činit pokání už během jeho života, TO JE TO na co zde autor naráží. Autor zde proto představuje koncept slova „DNES“, když píše: ‘Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru!‘“

Co je to tedy je ono DNES?

Dnes je den, o kterém píše apoštol Pavel: “Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy!“ 2.Kor 6“2 A to ‚dnes‘ se také může rychle změnit v minulost, to dnes se může stát dnem soudu nad člověkem, a nikoliv už dnem milosti. Když se někdo rozhodne ignorovat Boží hlas, tak nese zodpovědnost za svou nedbalost a odmítavost slyšet. Takový člověk se sám rozhodne, že nechce slyšet. Odmítne evangelium a vynese nad sebou soud. Hřích zakoření v jeho srdci a dá vzrůst nevíře. Ty duchovní cévy a tepny takového člověka pak jednou provždy zatvrdnou a jeho srdce zkamení. NEPOSLUŠNOST TOTIŽ NENÍ NEDOSTATEK POSLUŠNOSTI nebo nedokonalá poslušnost. Neposlušnost je úplné odmítnutí poslouchat. Je to dokonce oddaná touha jednat v protikladu k tomu, co je řečeno.

Když Bůh prokáže někomu svou milost a ten člověk se setká s evangeliem, setká se s Biblí v nějaké formě, uslyší o Kristu a jeho díle a odmítne, je to smutné. Ale pokud to přijme, a čím více se dá Bůh tomu člověku poznat, čím více zakusí od Boha, tím pro něj bude jeho případné finální odmítnutí Boha fatálnější, to je hrozný koncept, který nám list Židům představuje. A autor naznačuje, že to je to, co se stalo na poušti. Nejhorší na tom je, že takový člověk si ve své slepé pýše myslí, že je moudrý a jedná dobře. To je potom skutečná tragédie a katastrofa nevíry. „Někdy se člověku zdá cesta přímá, ale nakonec přivede k smrti.“ Př 16:25

Jedině víra totiž drží člověka v tom živém vztahu s Kristem. Žd 11:1 Jenom skrz víru máme účast/podíl na Kristu. Jak autor píše: „Bez víry není možné zalíbit se Bohu.“ Žd 11:6

Předsevzetí/přesvědčení které jsme měli na začátku bylo tím základem naší prvotní víry, kdy jsme viděli svoji nedostatečnost a neschopnost, svoji zoufalou potřebu Boha a Krista. Křesťan by se měl v jistém smyslu stále vidět jako na začátku, protože stále a pořád není dokonalý. Měl by mít tu stejnou touhu a lnout k Bohu se stejnou odevzdaností, naléhavostí a vřelostí, jako tenkrát. Musím se zeptat sám sebe, když se o mě pokouší pýcha. O kolik jsem pro Boha přijatelnější dnes než tenkrát? O nic víc. Pořád potřebuju Krista a jeho oběť, stejně jako tenkrát. Tak co se změnilo? A toto, tuto sebereflexi autor listu představuje opakovaně jako tu nejlepší prevenci proti selhání ve víře. Bůh k nám promlouvá ve svém slově a my mu máme naslouchat. Očekává naši pozornost každodenně. Pokud to ale neděláme, je dost možné, že naše srdce tvrdne, nebo už je tvrdé, že už je to to nevěřící srdce, které se už zase vzpírá Bohu.

Tento lid pokoušel na poušti Boha po 40 let. Jak dlouho může člověk vlastně pokoušet Boha svým vzdorem a hluchotou, ptáme se? To nikdo neví. Asi bychom si zkrátka neměli pohrávat s Boží trpělivostí, je nám zde naznačeno. Před tím varuje Pavel křesťany v Římě, kteří soudí bratry, ale sami také jednají špatně, na vlas stejně a nevidí to jako problém: ‚Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání? Svou tvrdostí a nekajícnou myslí si střádáš Boží hněv pro den hněvu, kdy se zjeví spravedlivý Boží soud‘ Ř 2:4-5 Tohle je případ tzv. křesťana, který nijak nelituje svého špatného jednání, o kterém ví, čímž popouzí Boha ke hněvu.

Satan pokoušel Ježíše 40 dní na poušti a Ježíš nezhřešil. To znamená, že Ježíš dobře zná naše slabosti. Vzal je totiž na sebe. K takovým slabostem, které vychází z naší staré hříšné přirozenosti, a kterých litujeme, se proto Bůh už nestaví v hněvu. Pokud jsou to jen poklesky, a nikoliv vědomá vzpoura, tak se Bůh nikdy nezapřísáhne tak, jako tenkrát na poušti. V takovém případě, kdy zhřešíme ale litujeme toho, autor přece radostně nabádá čtenáře: „Hleďte na velekněze našeho vyznání, Ježíše!“, který přikryl všechny vaše hříchy, jestli v Něho věříte.

Když si ale myslíme, že žijeme svůj život dlouhodobě dobře, můžeme začít uvažovat nad tím, že už Boha nepotřebujeme. Posvěcení v nás někdy může paradoxně vypůsobit pocit vlastní dokonalosti a dostatečnosti tak že přestaneme už Boha tak trochu potřebovat a zapomeneme na svou minulost. Nejsou už přece žádné další hříchy, které by mi měl odpouštět, řekneme si. Nic Bohu už nedlužím. Už ho nepotřebuju. Není to samozřejmě pravda, protože naše vnímání hříchu je omezené, ale naše srdce začne tvrdnout jakousi pýchou. Začne pohrdat Bohem. Bůh je ale milosrdný. A někdy dělá to, že dovolí, abychom se spálili, selhali a potopí naše sebevědomí něčím, co jsme si třeba mysleli, že už je dávno za námi, co jsme překonali. I když je to hrozné, tak to je lék, kterým rozpouští to srdce zase do stavu, ve kterém bylo, když nám Bůh tehdy odpustil, když jsme ho tehdy prosili za odpuštění poprvé v životě, a musíme to nyní potupně udělat znovu, tak jako na začátku. Musíme proto zkoumat, jak jsme na tom s vnímáním potřeby Boha ve svém životě a jak reagujeme v každodenním životě na jeho hlas, na jeho slovo.

Boží naléhavá výzva

16-19 „Kdo slyšel a zatvrdil se? Což to nebyli všichni, kdo vyšli z Egypta pod Mojžíšovým vedením? A na koho se Bůh hněval po čtyřicet let? Zdali ne na ty, kdo zhřešili a jejichž těla padla na poušti? A komu přísahal, že nevejdou do jeho odpočinutí, ne-li těm, kdo se vzepřeli? Tak vidíme, že nemohli vejít pro svou nevěru.“

Vidíme znovu, že Bůh nebere hřích nevíry na lehkou váhu. Autor zde pokládá několik rétorických otázek týkajících se Izraelců v poušti, kteří tam zahynuli kvůli své nevíře, na které vzápětí sám odpovídá. Autor nám tak jasně ukazuje, že nevíra vždycky končí smrtí.

Když lidé hledí na stvoření, na všechny zázraky, které Bůh koná, a je to tak, že my často pokládáme všechno za samozřejmost, nemáme čas zastavit se a přemýšlet a žasnout. Narodí se nám dítě, tak máme radost a chvíli jsme unešení, ale pak začnou povinnosti. Vidíme rozmanitost přírody a její divy, střídání ročních období, nadlidskou moudrost ve stvoření, vidíme člověka a zdánlivě nekonečnou komplexnost jeho organismu, to, když se člověk něčemu naučí nebo když Bůh přivede dva lidi dohromady, aby byli manželé. Vidíme Boží dílo v životech lidí i ve svém vlastním, to, jak Bůh proměňuje nějakého člověka ke svému obrazu, a často to nepokládáme za nic, natož za zázrak. Nevážíme si ničeho, žádný zázrak Boží pro nás není dost dobrý, žádný z nich člověka dokonale a trvale neusvědčuje z jeho maličkosti a závislosti na Bohu. Musíme se proto ptát. Jak otrlý a pyšný je doopravdy člověk? Jak tvrdé a nevděčné je skutečně lidské srdce? ‚Je nejúskočnější ze všeho, je nevyléčitelné, kdo ho zná?‘ Jer 17:9

Autor tvrdí, že člověk si dokonce může vypěstovat jakousi imunitu nebo obranu vůči Božímu hlasu. Bůh může k člověku promlouvat různými způsoby, ale člověk má moc se vzepřít a zatvrdit, říká autor. Může se rozhodnout neslyšet. Bůh nás přeci jen udělal ke svému obrazu, jako svobodné bytosti s možností volby, ne jako roboty, kteří budou plnit jeho rozkazy a přání. Někdo by mohl dodat: ‚bohužel‘.

Jak je ale možné, že člověk slyší evangelium, uvěří mu, ale po čase začne spoléhat na něco jiného, než na Krista a na jeho milost, na něco jiného, něž na kříž, všechno to vezme jako samozřejmost, která je už někde na pozadí a udělá si nějakého jiného vlastního Boha, kterého postaví dopředu a říká o něm totéž, co Izraelci v poušti o tom zlatém teleti: “Hle, Bůh, který mě vyvedl z Egyptské země.“ A může tak poukazovat na svůj intelekt, pověst, moudrost, schopnosti nebo majetek, na svoje dobré skutky, je to jedno. Zkrátka mu už Bůh sám o sobě nestačí. Nenaplňuje totiž ty hříšné touhy jeho zvráceného srdce. A takový člověk se může klidně nacházet v církvi. Navzdory tomu všemu, co už viděl, co zažil s Bohem, čeho byl svědkem ve svém životě i v životech druhých. Jednoduše pro svou vlastní dostatečnost, hříšné touhy a možná i z nudy odsune Boha na druhou kolej.

Je ovšem jenom jeden Bůh, který může skutečně dovést člověka tam, kde skutečně v hloubi duše chce být. V Boží náruči a sytit se jeho zjevem a bohatstvím jeho dobroty. Jeho láskou.

Je naše srdce někdy příliš otupělé abychom s tím souhlasili?

I věřící lidé si často žádají důkazy a znamení, úplně stejně jako ti na poušti. Říkají: „Dokud neuvidíme něco dalšího, neuvěříme.“ Bůh se Izraelcům proto ukázal na hoře Sinaji, mluvil k nim napřímo. A pomohlo to něčemu? Trvalo jim nanejvýš pár týdnů, než se od Boha zas odvrátili. Takže ten problém je někde jinde. Ale Bůh i dnes poskytuje důkazy i znamení, ale opět často jen proto, aby usvědčil člověka z jeho nevěry, nikoliv aby k sobě člověka přitáhl.

Proměněný život člověka je tím nejlepším důkazem a znamením, jaké můžeme v tomto světě někomu nabídnout ke svědectví. Proto je tak důležitá naše role v tomhle světe. To má na mysli Lukáš, když ve Sk 17:31 píše, že Bůh „o tom všem lidem poskytl důkaz, když Ježíše vzkřísil z mrtvých.“ A Jan v evangeliu mluví v množném čísle o tom, že „Bůh křísí mrtvé a probouzí k životu ty, které chce“. Znovu. To znamená, že my máme být tím nejlepším důkazem o Bohu a o vzkříšeném Kristu nevěřícímu světu. Uvědomujeme si, že je každý z nás důkazem o vzkříšeném Kristu? Jak by jinak mohl žít skrz mě, kdyby nevstal z mrtvých? A jak bych já mohl žít v Něm, kdyby neožil? A je to skutečně vidět, že to tak je? Tyto skutečnosti nám často unikají v každodenním životě a je to škoda, protože jsou zásadní. Jsou zásadní pro lidi kolem nás. Tím, že si to neuvědomujeme, okrádáme druhé o Boží svědectví, skrze které můžou být přitahováni ke Kristu.

Byl Mojžíš dobrým svědectvím? Věřím že ano, ale víme, že ani tak se mu nepodařilo změnit smýšlení většiny svých lidí. To ale nebyla jeho chyba, i když si to možná kladl za vinu.

Ano, bylo to pro ně těžké. Někdy se na tu skupinu Izraelců putující pouští díváme s despektem a nepřipouštíme si ani trochu jejich chování ve svém životě, ani v nejmenším ne. Mějme na paměti, to je předobraz církve. Je strašně snadné je soudit. Ale v poušti nemáte k dispozici ledničku, supermarket, elektrický ohřívač nohou ani pitnou vodu z kohoutku. Nechci říct, že se o ně Bůh nestaral, to evidentně ne, ale to relativní pohodlí, na které byli zvyklí v Egyptě bylo tu tam. V Př se píše: „nedávej mi moc ani málo.“ Hřích těchto lidí byl, že ne pro nedostatek, ale pro neexistenci nadbytku a pohodlí hodili za hlavu všechny Boží činy, kterých byli svědky. Oni si zamilovali pohodlí radši než Boha. Nechtěli už nic lepšího, než měli tam, spokojili se s tím, co měli v Egyptě. Řekli si: ‚Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše.‘

Lidé kolem nás, svět, to je Egypt, i ten měl možnost vidět zázraky. A vzpomeňte si, každý jeden z nich je vedl k ještě většímu zatvrzení, ne k pokání. Pro věřícího člověka nepochopitelně a tragicky končící odmítavost Egypťanů. Lid, který vyšel z Egypta je ale ‚Božím lidem‘, je to předobraz církve. A i když to zní hrozně, autor tady nastavuje svým čtenářům zrcadlo. Ne, že by byli stejní jako oni, to ne. Chce, aby se lekli toho obrazu, který v tom uvidí. Aby nedopadli jako jejich předci, aby nepohrdli Božím zaopatřením a péčí a nezvolili si lež, falešné náboženství a modly, které jim slibují veškerý nadbytek a pohodlí tehdejší Římské říše. Autor varuje čtenáře, aby nebyli jako jejich předkové, kterým ještě voněl ten beránek, kterého si ještě vybírali ze zubů, když vyšli a už reptali kvůli masu a vodě a pochybovali o Bohu. Stejné to může být i v církvi. I v církvi můžou být lidé, kteří mají srdce zlé a nevěrné, nebo nevděčné, tvrdí autor. Lidé, kteří jsou vlastně sami se sebou spokojení a už od Boha nic nechtějí. Protože, co když to nevyjde, že?

Ti lidé chtěli od Mojžíše něco, na co nestačil, něco, co může dat jenom Bůh. Nepotřebovali tolik jídlo a vodu, ale nové narození. Na to byl hold Mojžíš krátký. Autor Mojžíše ani neuvádí v té galerii hrdinů víry dál v tomto listě, jsou tam pouze jeho rodiče. To není náhoda. Nechce strhávat pozornost čtenářů na Mojžíše.

Mojžíš zcela jistě byl hrdinou víry. Mojžíš rozemlel to zlaté tele a dal ho lidem vypít, aby jim jasně ilustroval, že žádný jiný Bůh jim nemůže dat to, co doopravdy hledají, nemůže je nasytit ani uhasit jejich žízeň, ani jim nemůže darovat hojnost života. Hojnost života, která nespočívá v bohatství Egypta, ale v trvale blaženosti v Boží přítomnosti. Mojžíš tím ukazuje na postoj jejich srdce, které se sytí majetkem. Ano, Izrael vyplenil Egypt, když odcházel, ale zlato se v poušti jist nedá, nedá se tam ani za nic vyměnit. Na poušti jim Bůh ukázal, jak strašně k ničemu jim to všechno je, pokud nemají to hlavní, vztah s Bohem. A že na té duchovní pouti člověku bohatství ke štěstí a spokojenosti nijak nepomůže, naopak, stane se mu spíš léčkou a začne ho uctívat, to učil koneckonců i Pán Ježíš. Tou otázkou tedy je: Po čem skutečně toužíte vy? S čím se spokojíte? Za kým nebo za čím jdete tou pouští, kterou vás Bůh teď vede? Má ještě vůbec cenu Boha dál následovat?

O co Bohu tedy šlo na poušti? Co chtěl ukázat židovskému národu? Chtěl jim ukázat, že to On je tou pevnou zemí, na kterou se mohou postavit, když mají pod nohama jen písek, tou skálou, ze které mohou pít v bezvodé zemi i pokrmem z nebe, kterým mají sytit svoje duše, když v pustině není nic vhodného k jídlu.

Že On je tou skutečnou a okamžitou destinací jejich putování. Že On je tím vším, co skutečně potřebují teď a tady. Že žádné putování k Bohu skutečně neexistuje, jak proklamují mnohá náboženství jako je např. budhismus a od toho odvozený taoismus. ‚Tao’ je cesta, na které se máte přiblížit svým způsobem života Bohu, dokud ho nedosáhnete.

Ale klidně 40 let můžete chodit po poušti a hledat Boha, ponižovat se, omezovat se, meditovat, cvičit jógu, ale pokud On sám nepřijde k člověku, tak ho člověk nikdy vlastním úsilím nenalezne. Ta průrva, ta propast mezi Bohem a člověkem je příliš hluboká, nelze ji zasypat nějakou disciplínou nebo snažením… proto přišel Ježíš na zem. Bůh sám ho poslal, nepřišel na žádost nikoho z lidí. A pouze Bůh sám také povolává člověka do vztahu se sebou samým skrze Ježíše.

Jedině tak může člověk odpočinout od svého nikdy neutuchajícího vzdoru proti Bohu, od té marné snahy dosáhnout Boha vlastním způsobem. Není totiž žádný jiný způsob, jak mít vztah s Bohem a spočinout/odpočinout v něm než odpovědět na jeho hlas, když volá.

Termín ‚odpočinutí‘ je zde jasný, jak pro člověka putujícího pouští, tak pro vojáka dobývajícího území. Pro oba je cílem obsadit zemi a usadit se v ní. Protiklad odpočinku je v bibli popsán jezerem, kde hoří síra ve Zj 20:10: „A budou trýzněni dnem i nocí na věky věků.“ Jinými slovy, nikdy si od toho utrpení neodpočinou. ‚Nevejdou do Božího odpočinutí‘.

Bůh nikoho nenutí do vztahu s ním. Láska není z donucení. Nedá se vymáhat. Pokud někdo nestojí o Boží lásku, zvolí si život bez Boha, musí počítat s tím, že jeho existence bez Boha bude v nějaké formě pokračovat i na věčnosti. Bůh respektuje rozhodnutí každého člověka. A tuto věčnou existenci bez Boha nazývá bible peklem.

Proto je s takovým důrazem napsáno: ‘Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru!‘ To je něco, co se i křesťan musí učit celý život. Je to varováním právě proto, že je to nebezpečné i pro každého křesťana, bez ohledu na to, jak dlouho je ve víře. Nebo jak dlouho si myslí, že je ve víře. Autor totiž píše: „Tak vidíme, že oni nemohli vejít pro svou nevěru.“

Závěr

Od 7.verše je zde citace z Ž 95 plná znepokojujících informací o vzpouře a bezbožnosti Izraelců na poušti, které autor vztahuje na své čtenáře. Autor chce varovat čtenáře, že pochybnosti vedou k nevíře a nevíra k odpadnutí od Boha. Autor zdůrazňuje tu společnou zodpovědnost komunity křesťanů v napomínání a varování jednotlivce, aby se neotočil k Bohu zády, ale naopak mu šel naproti a posílil svou víru, i když zrovna to ovoce jeho věrnosti není zas tak evidentní. 12. verš je právě proto takovým klíčovým veršem této pasáže. Autor zdůrazňuje, že Izraelci, jakožto příklad nehodný následování, museli v poušti zemřít pro svou nevíru. Nevíra je hříchem otevřené vzpoury proti Bohu, odmítavostí věřit, a dokonce chlubením se neposlušností. Nevíra je hříchem, který popouzí Boha ke hněvu, je provokací, je to něco, co dráždí Boha. Ať už jde o ateismus, agnosticismus nebo o falešné náboženství. Výsledek je stejný. Nevíra upírá Bohu jeho slávu, o které Bůh sám prohlašuje ‚že ji nikomu nedá‘. Zároveň nevíra ale taky upírá takovému člověku Boží požehnání ve formě radosti z Něj, upírá mu tu jedinou skutečnou duchovní hojnost a moudrost od Boha namísto té přízemní lidské moudrosti.

Autor nám na začátku třetí kapitoly představil koncept Boží domácnosti. A domácnost je místem odpočinku. Zde nám autor říká, že kvůli nevíře je člověku odepřen vstup do odpočinku, který Bůh připravil pouze pro členy této rodiny, této domácnosti. Tento odpočinek je ale koncept, kterému se budeme věnovat až ve 4. kapitole. Izraelci si na této pouti vybrali svou vlastní cestu, jejich zvrácená přirozenost vyšla najevo, když ztratili své pohodlí, a to skutkem i slovem, v srdci i mysli. Jejich hříšný postoj vycházel z neproměněného srdce. Autor nám tu také připomíná, že máme podíl na Kristu, jenom když ve víře a v poslušnosti přijmeme evangelium, a především, na našich životech je vidět, že věříme srdcem a naše ústa to jen potvrzují. Ti, kdo se dlouhodobě nepřiznávají ke Kristu na něm sice mohou mít účast a mohou ho znát jako svého zachránce, ale každopádně se nachází na nakloněné rovině a může být jen otázkou času, kdy sklouznou dolů a zcela Krista popřou, tak jako ti na poušti popřeli Boha. Nakonec se totiž vždycky ukáže, jak to s člověkem je, když jde do tuhého. Pod čím větším tlakem se nacházíme v životě, tím víc vyjde najevo, kde stojíme a na čem nám skutečně záleží. A možná budeme nuceni si vybrat. Člověk tolik bojuje o své tělo, o svoje pohodlí během života, ale ne o duši. Zápasí a válčí o ten dočasný život, ale ne o ten věčný. Budiž nám to lekcí toho dnešního textu.

Nakonec Vás chci povzbudit mocnými slovy toho dnešního textu: „Dejte si pozor, bratří, aby někdo z vás neměl srdce zlé a nevěrné, takže by odpadl od živého Boha. Naopak povzbuzujte se navzájem den, co den, dokud ještě trvá ono ‚dnes‘, aby se nikdo z vás, oklamán hříchem, nezatvrdil. Vždyť máme účast na Kristu, jen když své počáteční předsevzetí zachováme pevné až do konce. Proto: ‘Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru.‘“

Amen.