Všechno čiňte k Boží slávě

Jaroslav Kernal, Praha 19. března 2023

Postupně procházíme knihou Genesis a dnes máme před sebou 23. kapitolu. Možná si někdy kladete otázku, proč postupujeme právě tímto způsobem, proč studovat celé biblické knihy, celé oddíly Písma. Proč třeba každou neděli nevybrat prostě nějaký verš z Bible nebo vzít nějakou myšlenku, která někoho napadne, nebo reagovat na něco, co se děje ve společnosti, abychom věděli, co teď máme udělat, jak se máme aktuálně zařídit? Nebo když se sejdeme ke společnému uctívání, proč jeden neřekne něco a další nepřečte z Bible a jiní se k tomu nevyjádří? Nebylo by to takto více vedené Duchem svatým? Ale copak nám Duch svatý nedal své Slovo, abychom se ho drželi? A v tomto Slově říká, co má dělat církev, když se sejde ke společnému uctívání:

• Ujmi se předčítání, kázání, vyučování. (1Tm 4,13)

Slovo pro kázání se dalších místech Písma překládá také jako potěšení nebo i jako napomenutí. Skutky 13,15 tímto slovem označují kázání Pavla v synagoze v Pisidské Antiochii a autor listu Židům tímto slovem označuje svůj list (Žd 13,22). Tohle máme mimo jiné dělat – kázat Boží slovo, tak aby to bylo potěšením nebo napomenutím pro křesťany a vyučovat ho. A věřím, že to máme dělat tak, jak nám Duch svatý dal – nedal nám hromadu slov nebo vět, abychom si z nich vybírali, co se nám zachce, ale dal nám celé biblické knihy, které můžeme rozdělit na oddíly, na části a máme jim rozumět v jejich celku. Proto takto procházíme Písmo. Myslím, že i jiné způsoby vyučování a kázání mohou mít své místo v církvi, ale tohle by mělo být tím základem, na kterém budeme stavět a z něhož budeme vycházet.

Dneska máme před sebou kapitolu, kterou by si asi málokterý kazatel vybral za text kázání. Ne proto, že by byla tak složitá, ale proto, že je velmi jednoduchá. Mnohem těžší ale je porozumět tomu, proč toto místo v Písmu máme, co nám Pán skrze to chce říct, jak to promlouvá právě do mého vlastního života. Náš dnešní text je o tom, že zemřela Sára a Abraham se snažil koupit a nakonec koupil jeskyni, kam ji pohřbil. Máme se učit kupovat jeskyně? Rozhodně ne. Ale je tu řada jiných věcí a myslím, že bychom i v této kapitole mohli zůstat poměrně dlouho a učit se o zbožnosti, o charakteru, o emocích, o zármutku, o pláči, o cti v každodenním chození s Bohem, o připravenosti na smrt, o našem svědectví vůči lidem, mezi nimiž žijeme. Mimochodem v celé této kapitole není ani jednou zmíněn Bůh. Jediné místo, keré tu je (v. 6), mluví o Abrahamovi jako o knížeti Božím, ale to slovo, které tam je (elohím), je možné přeložit také jako mocný, což dělají některé dobré anglické překlady – a řekl bych, že vzhledem ke kontextu, je to asi ten lepší překlad tohoto slova. Přesto je i tento text velikým svědectvím o Bohu a o Pánu Ježíši Kristu, jak si za chvilku ukážeme. Dneska se zaměříme na Abrahamovo svědectví, které vydává svým pláčem nad Sárou, svou starostí o to, kam ji pohřbít, a které vydává i jeho hrob.

I. Svědectví slz

Po pětadvaceti letech chození s Bohem Bůh naplnil své slovo a dal Abrahamovi a jeho ženě Sáře zaslíbeného potomka, syna Izáka. Abraham si zamiloval Izáka a Bůh pro Abrahama připravil další zkoušku. Řekl Abrahamovi, aby mu dal svého jediného syna. A Abraham poslechl. A v závěru dvacáté druhé kapitoly jsme pak viděli Abrahamovu rodinu v širší perspektivě – dvanáct synů jeho bratra Náchora. A mezi jmény Náchorových potomků byla také jeho vnučka, dcera Betúela, Rebeka, žena Izáka. Abraham hleděl vpřed, „upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh“ (Žd 11,10). Abraham byl muž víry, a proto obstál ve zkouškách, které mu Bůh připravil, a jeho víra stále rostla a posilovala se. Zkouška, kterou musel projít se svým synem Izákem, ho kromě jiného také připravovala na další zkoušku, která ho čekala, na zkoušku, která se nevyhne žádnému člověku – a to je zkouška smrti. Obětování Izáka byla velká a závažná konfrontace Abrahama se smrtí. Hned dvacátá třetí kapitola Genesis přináší další konfrontaci. Tentokrát se jedná o další velmi blízkou osobu – jde o jeho ženu Sáru.

Sára je jediná žena v Písmu, u níž je zaznamenán její věk – zemřela ve věku 127 let, tedy 37 let po narození Izáka. Zemřela mezi pohany v Chebrónu, v Kirjat-arbě, což je město, odkud pocházeli Anákovci, obři, s nimiž bojovali Izraelci o pár století později, ale verš 19 nám pak ukazuje, že Chebrón (Hebron) je (naproti) Mamre, kde Abraham žil po dlouhá léta a kam se opět po letech vrátil z Beer-šeby. To bylo místo, kde Abraham uctíval Boha, kde mu postavil oltář, kde ho Bůh navštívil a mluvil s ním, kde Bůh mluvil i se Sárou. Bylo to místo, kde po dlouhá léta byli Abraham a Sára doma. A to je nejlepší místo, odkud člověk může odejít k Pánu. Z časného domova zde, do věčného domova tam.

Jak to vypadá z našeho textu, tak Abraham se Sárou nebyl ve chvíli, kdy umírala. Čteme o tom, že přišel a oplakával ji. Jeden ze starých komentátorů k tomu říká, že bychom tomu měli rozumět tak, že přišel do jejího stanu ze svého a truchlil nad jejím tělem. Je možné, že tiše zemřela ve svém stanu – prostě se ráno neprobudila na tomto světě, ale u Pána. Jiné vysvětlení může být, že Abraham byl někde se svými stády. Jakmile se dozvěděl o smrti Sáry, tak spěchal zpět, naříkal a oplakával ji. Ať to tedy bylo jakkoliv, vidíme zde zármutek hluboce věřícího Abrahama, který se projevoval pláčem a nářkem (K – kvílil nad Sárou). Někdy máme pocit, že křesťanská víra je něco stoického, čeho se nedotkne žádná pozemská věc, žádná emoce, ale Boží slovo před námi neskrývá lidské emoce. Lidé se radují i pláčou. Prožívají radostné chvíle i chvíle bolesti, zármutku, ztráty. Kazatel napsal:

• Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat; je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat. (Kaz 3,1–5)

Každá věc pod nebem má své místo – a to včetně našich emocí. Když přijde taková ztráta, jako v případě Abrahama, tak je čas plakat – a to i přes to, že víme, že ten druhý člověk je s Pánem. Někdy můžete slyšet od věřících lidí, že chtějí mít veselý pohřeb, ale mnohdy je to hloupé, sobecké a skutečně neohleduplné přání, protože zde zanechávají živé, kteří je milovali, kteří nyní pociťují ztrátu, mají velkou bolest v srdci a prožívají hluboký zármutek. Abraham prožívá tuto bolest a naříká nad svou milovanou manželkou i sestrou. Nijak se nestydí za své slzy a neskrývá svůj zármutek. Když zemřel Abrahamův vnuk a jeho potomci ho pohřbívali na stejné místo, kde byla Sára i Abraham, čteme:

• Když přišli do Goren-atádu, který je u Jordánu, dali se do velikého a velmi ponurého nářku. Josef tu uspořádal za svého otce sedmidenní smuteční slavnost. (Gn 50,10)

Pán Ježíš Kristus, dokonalý člověk a vzor dokonalého lidství, nezadržoval své emoce u hrobu Lazara a „Židé říkali: ‚Hle, jak jej miloval!‘“ (J 11,35–36). City patří k člověku a v určité míře je správné a potřebné své city druhým lidem projevovat. Ale na druhé straně nesmíme nikdy zapomínat, že to nemají být city, co bude určovat naše jednání, ale rozumná víra založená na pravdě Božího slova. Taková víra bude obvykle doprovázena také zbožnými city, ale nebude jimi city určováva.

Sára byla Abrahamovou ženou více než šedesát let. Nevíme přesně kolik, ale víme, že když bylo Sáře 65, tak přišla s Abrahamem do Kenaánu. V té době se o ní už vědělo, že je neplodná, takže to ukazuje na to, že už nějaký čas s Abrahamem žila. Rozhodně více než rok nebo dva. Sára byla Abrahamovi dobrou ženou. Viděli jsme, že měla své chyby, ale Boží slovo také vyzdvihuje její přednosti. Petr ji dává za vzor křesťanským manželkám a Pavel ji v listu Galatským uvádí jako ilustraci Boží milosti pro věřící, v listu Židům ji najdeme mezi hrdiny víry:

• Také Sára věřila, a proto přijala od Boha moc, aby se stala matkou, ačkoliv už překročila svůj čas; pevně věřila tomu, kdo jí dal zaslíbení. (Žd 11,11)

Nelze se tedy divit, že Abraham plakal u zemřelé Sáry. Bůh nám dal pláč, slzy i zármutek, ale ve svém slově nám připomíná, že zármutek křesťanů má být jiný:

• … abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději. (1Te 4,13)

Sára zemřela ve víře a Abraham byl smutný. Jeho pláč ukazoval na to, že Sáru skutečně miloval. Přesto však plakal jako ten, kdo má naději. Plakal ve víře, že se se svou milovanou ženou jednoho dne znovu shledá. V minulé kapitole jsme se poprvé v Bibli setkali slovem láska. Láska nikdy nepomine (1K 13,8). V této kapitole jsou poprvé v Bibli zmiňovány slzy. Ale na rozdíl od lásky slzy jednoho dne pominou.

• … a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo. (Zj 21,4)

Jednoho dne slzy skončí definitivně, ale ani na tomto světě netrvá zármutek věčně. Nemůžeme své mrtvé oplakávat neustále. Přichází chvíle, kdy je třeba vydat další svědectví.

II. Svědectví činů

Přijde doba, kdy se s tím musíme vyrovnat a přijmout, co se stalo, musíme žít a nevyhýbat se odpovědnosti a úkolům. Zbožný zármutek může být dobrým svědectvím pro naše okolí. Podobně naše následující reakce bude vždycky svědectvím o naší víře. Bůh zaslíbil Abrahamovi celou zemi. Celá země mu měla patřit v jeho potomcích. Její obyvatelé to ještě nevěděli. Ale Abraham chtěl pohřbít svou zemřelou ženu. Uvědomoval si, že je zde jen hostem – a to i přes to, že mu Bůh celou zemi zaslíbil.

• Věřil, a proto žil v zemi zaslíbené jako cizinec, bydlil ve stanech s Izákem a Jákobem, pro které platilo totéž zaslíbení, a upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh. (Žd 11,9–10)

Nyní jde za svými sousedy, za obyvateli té země a pokorně žádá o kus půdy, kde by mohl pohřbít Sáru. Všimněte si dvou věcí:

1. Chetejci nazývají Abrahama knížetem Božím nebomocným knížetem. Abraham nebyl obyčejný soused. Byl to významný, důležitý, mocný soused. Vzpomeňte si, co se stalo, když králové z východu odvlekli do zajetí jeho synovce … Takže nejenom jeho zármutek, ale celý jeho život svědčil o Boží slávě, Boží přítomnosti a Božím požehnání. Vzpomínáte si na svědectví abímeleka?

• Bůh je s tebou ve všem, co činíš. (Gn 21,22)

Abrahamův život hlasitě mluvil o jeho víře. Boží přítomnost byla skutečně vidět. Nebylo to jenom něco, o čem Abraham mluvil, ale co bylo skrz naskrz prosáklé jeho životem. Celý jeho život byl obětí pro Hospodina, byl prosycen vůní Boží milosti:

• Budiž vzdán dík Bohu, který nás stále vodí v triumfálním průvodu Kristově a všude skrze nás šíří vůni svého poznání. Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu; ta vůně proniká k těm, kteří docházejí spásy, i k těm, kteří spějí k zahynutí. Jedněm jsme smrtonosnou vůní vedoucí k záhubě, druhým vůní životodárnou vedoucí k životu. (2K 2,14–16)

Ve své víře musíme být opravdoví. Naše víra musí být autentická. To není nedělní záležitost, ale každodenní záležitost. To je něco, co je nejvíc vidět doma. Vztah k Božímu slovu, modlitba, svatost, pravda, spravedlnost … Jednoduché, obyčejné, každodenní věci, které svědčí o tom, jestli je naše víra skutečná nebo je to jenom náboženská záležitost, tedy nějaká póza, kterou se snažíme ošálit nejenom druhé, ale především sami sebe. Tohle svědectví je obvykle do značné míry skryté okolnímu světu, je odhalené jen těm nejbližším, kteří s námi často mohou stejnou. Proto je tu ještě další svědectví – pro svět kolem nás. I když tento svět není naším domovem, měli bychom mít dobrou pověst u těch, mezi nimiž žijeme. Je to skutečně smutné, když slyšíme, že někteří křesťané jsou pohoršením pro lidi kolem nich. Je to o to smutnější, když doopravdy dělají věci, které se neslučují s Božím slovem a nedělají čest našemu Spasiteli a Pánu. Ještě smutnější je současný trend mezi církvemi, které se snaží podbízivě lákat svět do církve a říkají – my jsme stejní jako vy. Jen si to představte u Abrahama, kdyby takto jednal? Jak by mohli ti lidé potom říci: kníže Boží, mocný kníže, mocný vznešený muž?

2. Abrahamův život i jeho zármutek byly svědectvím, které vedlo Chetejce k tomu, že mu nabídli svůj nejlepší hrob. Říkají Abrahamovi, aby si vybral – nikdo z nás ti neodepře to nejlepší. A všimněte si, že Abraham nijak nezneužívá jejich nabídku, ale jedná dál věrně a zbožně. Jeho život je i v okamžiku velkého zármutku a bolesti odrazem Boží slávy. Boží dítě může i uprostřed zármutku vydávat svědectví o Bohu. Abraham jedná velmi uctivě s Chetejci. Oni vyjádřili svou úctu jemu a nyní jedná uctivě on s nimi. To je jednání Božího muže. Abraham vydává dobré svědectví před lidmi. Je tady obchodní záležitost, v níž Abraham jedná čestně, pokorně a hlavním cílem, který sleduje, je především Boží sláva. Vidí, že Chetejci souhlasí a proto je žádá dále – nechce žádný z jejich hrobů, ale chce koupit jeskyni Efróna, aby měl vlastní hrob. A souhlasil s jeho návrhem, i když Efrón přidal k jeskyni ještě pole, a to ještě dřív než byla stanovena cena. Nehodlal smlouvat o ceně za místo, kde by pochoval Sáru. Zaplatil, co si Efrón řekl. Šlo mu o to, aby byl i nadále dobrým svědectvím. A na to bychom měli pamatovat také my, když jednáme s lidmi kolem nás. Je důležitější vydat dobré svědectví o Boží milosti, a to někdy i za cenu ztráty. Nechci tím říci, že křesťan musí vždy ustoupit – to rozhodně ne. Někdy je naopak svědectvím zůstat pevně stát a nepohnout se ani o píď. Jak v tom najít moudrost? Jenom tak, že budeme hledat Boží vůli a Boží království na prvním místě, jenom tehdy, když v celém našem životě půjde především o oslavu Boha – potom budeme umět rozlišit okamžiky, kdy smlouvat a kdy nesmlouvat. Jenom v těsném vztahu s Bohem najdeme moudrost a porozumění.

Abraham se představil Chetejcům jako poutník, cizinec. I my jsme cizinci na této zemi, ale vyhlížíme město s pevnými základy.

• My však máme občanství v nebesích, odkud očekáváme i Spasitele, Pána Ježíše Krista. On promění tělo naší poníženosti v podobu těla své slávy silou, kterou je mocen všecko si podmanit. (Fp 3,20–21)

Boží slovo mluví o tom, že přijde den, kdy Pán sestoupí z nebe, zavolá k sobě živé i mrtvé – nikdo se neskryje před jeho hlasem. Bůh nebude rekonstruovat naše stará těla, nepozvedne je znovu z prachu země, aby je obnovil, ale dá nám těla úplně nová. I ti, kdo budou v onu chvíli naživu, tak budou naráz proměněni a oblečou si nepomíjitelné tělo. Tělo, které bude dokonalé, protože jeho vzorem je Pán Ježíš Kristus. Bude to tělo, které nebude podléhat hříchu, zkáze, smrti. Bude to nové tělo, které bude mít duchovní postatu. Bude duchovní ve stejném smyslu, jako je Bůh duch, jako je Kristovo proměněné tělo cele duchovním tělem. Bylo to tělo, na které učedníci sahali, tělo, které jedlo a pilo.

III. Svědectví hrobů

Abraham koupil hrob, který byl dalším svědectvím o jeho víře. Sedmkrát se v této kapitole mluví o Sáře jako o zemřelé. Abraham i po její smrti zachovával úctu k její tělesné schránce a chtěl jí vystrojit patřičný pohřeb. Když Abraham koupil makpelskou jeskyni jako hrob, vydal tím svému okolí svědectví o své víře. Nevezl Sáru zpátky do Uru, ale pohřbil ji v zemi, kterou mu dal Hospodin, jemu i jeho potomkům. Jediná nemovitost, která mu v té zemi patřila, byl jeho vlastní hrob.

• Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. (1Tm 6,7)

Hrob je svědectvím o lidské pomíjivosti. Jan Amos Komenský ve své knize Informatorium školy mateřské povzbuzuje rodiče, aby ukazovali dětem realitu smrti, aby s nimi chodili na pohřby, aby děti viděly pomíjivost lidského života. Když uvidíte mrtvou krávu u cesty, zastavte se s dětmi na okamžik a ukažte dětem, jak pomíjivý je život. Možná nám to v naší době připadá trochu morbidní, ale podívejte se na to, jak dnešní společnost přistupuje ke smrti. Většina lidí zná jenom tu násilnou smrt a to jenom z televize – to nám až tak morbidní nepřijde. Když v televizi umírají lidé a stříká tam krev, tak nám až tak moc nevadí – vždyť je to jenom televize. Odsouváme smrt z běžného, každodenního života. Lidé dnes již neumírají v kruhu svých blízkých. Smrt je vytěsněna z naší společnosti někam na okraj, ale spolu s ní také ti, kdo umírají. A tito lidé pak zůstávají zoufale sami. Ale smrti se nemůžeme zbavit. Smrt je prokletím. Smrt je důsledkem hříchu, je tragickou připomínkou našeho oddělení od Boha. Ale v tom všem je smrt také připomínkou, která nás má připravit na setkání se svatým Bohem. Nechceme si přiznat to, že náš život jednoho dne skončí. Nechceme vidět konečnou stanici, protože nás to staví před palčivou otázku, na kterou svět nemá a nemůže mít dobrou a uspokojující odpověď. Ta otázka zní: Co bude potom?

Lidé hledají odpověď na tuto otázku, chtěli by jí znát, ale nemají odpověď, která by je uspokojila. Proto raději dělají, že smrt není nebo je někde daleko. Ale Abraham znal odpověď na tuto otázku. Abraham žil ve světle věčnosti. Ostatkům Sáry vzdal úctu a pohřbil je s vědomím budoucího vzkříšení. Boží spása se týká celé bytosti, nejen „duše“. Tělo má svou budoucnost a pohřeb vydává svědectví o naší víře, že přijde Kristus a bude vzkříšení mrtvých. Věřící člověk neodchází někam na neznámé místo, do tmy nebo hrůzy, ale jde domů. Jde k Otci, jde do Synovy přítomnosti, připojuje se k vykoupeným zástupům svatých, kteří se těší na to, až se zjeví sláva Božího Syna a nastane den svatby Beránkovy, den vzkříšení! Když Pavel mluví o své smrti, vyznává, že touží odejít a být s Kristem (Fp 1,23). Navazuje tak na Pánova slova, která řekl odsouzenci, který byl ukřižován spolu s ním: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,43). Křesťan spolu s Kristem už zvítězil nad smrtí a přešel ze smrti do života, už má život věčný. Ale pokud nepřijde Pán před koncem jeho života, bude ještě jednou se smrtí konfrontován – ovšem smrt už je poražený nepřítel, takže je jenom dveřmi, jimiž vcházíme do Boží náruče, do Pánovy přítomnosti, do zaslíbené blaženosti, v níž chvilku budeme bez těla, ale v určený čas bude všechno zase napraveno a dostaneme nové tělo, v němž budeme navěky oslavovat Pána a dívat se na jeho slávu.

Abraham koupil hrob pro sebe a pro svou ženu Sáru v Mamre. Kromě Sáry ale byli do tohoto hrobu pohřbeni další členové Abrahamovy rodiny: jednak sám Abraham, potom jeho syn Izák a jeho žena Rebeka, Jákob tam pochoval svou ženu Leu a jeho přáním bylo, aby tam byl pohřben také. Toto přání mu jeho synové splnili. A tak na konci knihy Genesis nacházíme opravdu plný hrob, plnou jeskyni, kterou koupil Abraham v Mamre od Chetejce Efróna. Tato jeskyně nám připomíná jiný hrob – hrob jiného bohatého muže, jinou jeskyni vytesanou ve skále blízko pahorku, který byl nazýván Lebka, Golgota. Hrob, který však zůstal prázdný a to navzdory tomu, že mrtvé tělo položili dovnitř, zabalili do pláten a ke vchodu přivalili veliký kámen. Dokonce dali hrob hlídat stráží a zapečetili ho, aby nikdo nemohl ukrást tělo, které tam položili. Hrob však byl nalezen prázdný.

• Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci. (Sk 2,24)

Náš Pán vstal slavně z mrtvých a dal nám záruku, že také my vstaneme. Jeho vzkříšení je důkazem, že Bůh přijal jeho oběť a za naše hříchy bylo skutečně zaplaceno. Jeho dílo bylo skutečně dokonáno. Je hotovo. Už není, co bychom mohli dodat. Pro své spasení nemůžeme udělat nic víc, než v něj uvěřit, spolehnout se na něj. Máme naprostou jistotu, že se s ním setkáme, protože je živý a přijde znovu ve své slávě – přijde pro své svaté a bude soudit svět. O tom, jak se s ním setkáme, se rozhoduje nyní. Musíme se tedy připravit včas – protože buď budeme v jeho náruči, nebo budeme stát před jeho strašlivým soudem, buď budeme zakoušet blaženost v jeho přítomnosti, nebo pláč a skřípění zubů, věčné utrpení hořícího jezera daleko od jeho slávy, buď máme spolu s ním život věčný, nebo budeme jím odsouzeni do věčného zatracení. A nerozhodne budoucnost, rozhoduje přítomnost! Jde o to, jestli nyní spoléháme na jeho jeho Slovo, na jeho dokonané dílo na kříži Golgoty. Na tom všechno záleží. Náš dnešní text končí koupeným hrobem, do něhož bylo vloženo tělo, a celá kniha Genesis končí tímto hrobem, který je plný, ale všechna čtyři evangelia končí prázdným hrobem. Takže pokud jste svou důvěru vložili do rukou Pána Ježíše Krista, pak se díky jeho vítězství nemusíte strachovat. Ale odpovědět na to, jak na tom jste, si musíte sami. Jste připraveni setkat se se svým Pánem?