Tím potomkem je Kristus!

Jaroslav Kernal, Praha 12. března 2023

Pokoj vám a milost, milí v Kristu. Máme před sebou závěr 22. kapitoly. Prošli jsme trochu zpomaleně tímto silným příběhem, který mluví o bezvýhradné poslušnosti Abrahamovy víry. Bůh Abrahamovi slíbil, že z Izáka vzejde jeho potomstvo a potom chtěl Abrahama vyzkoušet a řekl mu, aby přinesl Izáka, svého jediného syna, kterého tolik miluje jako zápalnou oběť na hoře, kterou mu Bůh ukáže. A Abraham vzal svého syna Izáka a šel. Nový zákon mluví o Abrahamově víře ve vzkříšení:

• Abraham věřil, a proto šel obětovat Izáka, když byl podroben zkoušce. Svého jediného syna byl hotov obětovat, ačkoli se mu dostalo zaslíbení a bylo mu řečeno: ‚Z Izáka bude pocházet tvé potomstvo.‘ Počítal s tím, že Bůh je mocen vzkřísit i mrtvé. Proto dostal Izáka zpět jako předobraz budoucího vzkříšení. (Žd 11,17–19)

Abraham počítal s tím, že i když Izáka přinese Bohu jako oběť zápalnou, Bůh Izáka zase vzkřísí a Abraham s Izákem sestoupí z hory zpátky a vrátí se společně ke služebníkům, které zanechali v dáli. Pojďme nyní k našemu textu: Gn 22,15–24. 

Máme před sebou závěr této kapitoly, závěr našeho příběhu. Abraham položil svého syna na oltář a vztáhl ruku po noži, aby ho usmrtil a potom přinesl jako zápalnou oběť Bohu. Ve středu na biblické jsme se podívali na jednu postavu z našeho příběhu, o níž jsme dosud moc nemluvili. Je tady Hospodinův posel. Zdá se, že to je tentýž posel, který mluvil s Hagarou, když uprchla od Sáry, tentýž posel, který povzbudil Hagaru, když ji a jejího syna Izmaela Abraham zapudil od sebe. Podívejte se ve svých Biblích o stránku zpátky do 21. kapitoly a všimněte si těch slov:

• Bůh uslyšel hlas chlapce a Boží posel z nebe zavolal na Hagaru. Pravil jí: „Co je ti, Hagaro? Neboj se! Bůh slyšel hlas chlapce na tom místě, kde je. Vstaň, vezmi chlapce a pečuj o něj, já z něho učiním veliký národ.“ (Gn 21,17–18)

Bůh uslyšel a Boží posel – a je tam slovo, které se překládá jako posel nebo anděl – zavolal … A tento posel říká, že Bůh uslyšel a JÁ z něho učiním veliký národ … Kdo je tento posel? Kdybychom nevěřili v Boží trojici, museli bychom tvrdit, že tady je anděl, který dělá veliké národy, že je tady anděl, který je Božím zástupcem, náměstkem … Ale pokud věříme v trojjediného Boha, v Otce, Syna a Ducha svatého, potom je nám jasné, že tady promlouvá Bůh sám. Stejně jako když v první kapitole Genesis Bůh řekl: „Učiňme (plurál) člověka, aby byl naším (plurál) obrazem (singulár), podle naší (plurál) podoby (singulár)“ (Gn 1,26) – tedy je jeden Bůh, v němž je pluralita, množství, což je ne zcela zjevně zjeveno na mnoha místech Starého zákona, ale je to naprosto zjeveně odhaleno v Novém zákoně, když se Slovo – Syn – stalo tělem. Je tady Bůh Otec, Bůh Syn a je tu Bůh Duch svatý. Otec, Syn a Duch svatý je jeden Bůh. To je základ našeho učení – to je základ biblického učení. A můžeme ho vidět hned v první knize Bible a ne jednou, ale hned mnohokrát.

I v našem textu je Hospodinův anděl, který mluví jako Bůh sám. Když Bůh promlouval ústy svých proroků, žádný z proroků se nikdy neodvážel říct: „Já, Bůh, říkám …“, ale vždycky říkali: „Toto praví Hospodin …“ Toto je Boží slovo. Ale tady je anděl, který říká: „Já jsem poznal, že jsi bohabojný, mně jsi neodepřel svého syna, já jsem přisáhl při sobě, já ti požehnám, protože jsi uposlechl mého hlasu.“ Jsou jenom dvě vysvětlení tohoto textu – buď Bůh řekl stvořené bytosti, aby mluvila jako on sám, nebo je to Bůh sám, kdo mluví jako Hospodinův anděl. A z hlediska všech textů Starého i Nového zákona můžeme říct, že tady je druhá osoba Boží trojice, která se vždy dávala zjevně poznat lidem, a která se v určený čas stala člověkem, Pán Ježíš Kristus. Zde mluví s Abrahamem o jeho požehnání, o požehnání, které se týká Abrahama samotného, požehnání, které se týká jeho potomka, v němž budou požehnány všechny pronárody země a nakonec tu je Boží požehnání, které dopadlo také na Abrahamovy příbuzné.

I. Požehnaný Abraham

Potom, co Abraham obětoval berana, Bůh k němu promluvil znovu. Hospodinův posel zavolal na Abrahama z nebe … Zdá se, že to musel být slyšitelný hlas, který se ozval z nebe, podobně jako když Bůh promluvil ve chvíli, kdy byl pokřtěný Pán Ježíš Kristus – nebesa se otevřela a Duch svatý jako holubice sestoupil na Pána a z nebe promluvil hlas:

• Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil. (Mt 3,17)

Podobně zazněl Boží hlas, když byli Izraelci pod horou Sínaj – Bůh k nim promlouval a vyhlašoval svá přikázání a oni křičeli, aby už přestal a mluvil jenom s Mojžíšem (Ex 20,19). V našem textu mluví Bůh s Abrahamem. Vlastně s ním mluví z nebe ten Hospodinův posel nebo anděl, což by už mohlo být trochu představitelné. A všimněte si – a to je nakonec to podstatné v našem textu – co Abrahamovi říká (Gn 22,16–17):

• Přisáhl jsem při sobě, je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám … 

Jak jsem to zmiňoval před chvílí, v osobě Hospodinova anděla mluví k Abrahamovi Bůh sám. Žehná Abrahamovi. Už mu požehnal dříve, už mu dal mnohé své sliby dříve, už s ním mluvil dříve, a nyní ho ujišťuje o svém požehnání, o slibech, které mu dal. Ujišťuje ho o naději, kterou Abraham má. A musíme si říct, že naděje, kterou Bůh dává, je nadějí v úplně jiném slova smyslu, než jak dnešní svět používá toto slovo. Naše naděje je jistotou. Naděje světa je možností, pravděpodobností. Když dnes lidé mluví o naději, mluví o něčem, co možná bude, ale možná také ne. Je to tak nějak půl na půl – možná ano, možná ne. Nemáme žádnou záruku o tom, jak to bude. To je naděje, jak jí rozumí tento svět. Ale naše naděje je úplně jiná – a Abraham dostal ujištění o naději. Bůh sám mu řekl, že jeho naděje je úplně jistá. Byla jistá už předtím, než to Bůh znovu řekl Abrahamovi. Proč? Protože to už předtím Bůh slíbil. A cokoliv Bůh slíbí, to se stane. To je jisté, s tím můžeme počítat. Cokoliv Bůh řekne, je pravda, tedy skutečnost. A je úplně jedno, jestli se to týká minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti. Bůh nemůže lhát, takže vždycky říká pravdu. David v Žalmu 119 vyznává, že to hlavní v Božím slově je pravda (v. 160). Tohle je jedna z nejdůležitějších věcí, kterou si potřebujeme v dnešním světě uvědomovat.

Žijeme v postmoderní společnosti, ve které pravda nemá žádný skutečný obsah. Každý má svou pravdu. Ty to máš tak, já to mám tak – moje pravda je taková, tvoje pravda je jiná. To je jednoduše řečeno nesmysl. Můžeme se dívat na věci z různých úhlů, ale pravda bude nakonec vždycky jenom jedna. Pokud by to tak nebylo, nemáme ve skutečnosti žádnou naději, nemáme na čem stavět, nemáme se čeho chytnout. Podívejte se prosím spolu se mnou do listu Židům, kde se mluví o naší naději. Chtěl bych vás povzbudit k tomu, abyste si zapamatovali tento oddíl, protože mluví o křesťanské naději. Je to stejná naděje, jakou měl Abraham – ta naše je mnohem lépe a jednoznačněji definovaná, ta jeho měla jenom hrubé obrysy – ale byla to stejná naděje.

• Tak dal Bůh zaslíbení Abrahamovi. Poněvadž při nikom vyšším přísahat nemohl, přísahal při sobě samém. (Žd 6,13)

Bůh dal zaslíbení Abrahamovi – a následně toto zaslíbení několikrát zopakoval a potvrdil. V našem textu ujišťuje Abrahama, že mu skutečně, jistotně požehná. Že všechna slova, která mu řekl, se naplní, žádné z nich se nevrátí s prázdnou. A podívejte se dál do toho textu v listu Židům (v. 17–20) a všimněte si všech slov ujištění, která zde jsou (můžete si doma nad tím textem na chvíli sednout a ta slova vypsat nebo si je v Bibli podtrhat nebo barevně zvýraznit). V každém z těch veršů je hned několik slov ujištění. Tento text používá námořnickou mluvu a stojí za tím představa starověkého přístavu. Ve starověku – a dneska to není jiné – lidé stavěli přístavy, které byly chráněné před vlivy moře, jako je vlnobití, velký příliv a odliv. Obvykle postavili hráz, za kterou byly lodě chráněné. Problém byl v tom, že za onu hráz se nevešlo příliš mnoho lodí a ty, které se tam nevešly, musely čekat na otevřeném moři. Tak se pro ně stávala jistotou kotva – k lodi připlul člun, naložil její kotvu a dovezl tu kotvu do přístavu. A tam tu loď ukotvil. Ona sama ještě nebyla v přístavu, ale byla s ním spojená pevným lanem, které bylo naprosto jistě zakotvené v přístavu. Tou naší kotvou je Pán Ježíš Kristus a tím lanem je naše víra. Jsme pevně zakotveni v nebeských místech. A i když přijde bouře a bude s námi cloumat sem a tam, máme pevnou kotvu v přístavu, nemusíme se děsit té bouře, protože jsme už pevně připoutáni, protože naše naděje je naprosto jistá.

Právě taková byla naděje Abrahama. Zakoušel Abraham nějaké zvláštní Boží požehnání? Bůh mu požehnal materiálně, takže měl množství stád i služebníků a velké bohatství. Bůh ho dovedl do země, kterou mu slíbil, ale ani kousek z té země mu nepatřil. Bůh mu dokonce řekl, že tu zemi dostanou až jeho potomci. Bůh mu dal jednoho jediného syna. Abraham je starý, je mu něco mezi 103 a 120 lety. A i když víme, že se lidé tedy dožívali o něco delšího věku, nezdá se, že by na Abrahamovi spočinulo nějaké další požehnání. Ale mělo by to být snad málo, když nás Bůh chrání svou mocí, když nám žehná v materiálních věcech, když dokonce můžeme vidět jeho požehnání ve věcech duchovních? Když můžeme zakoušet Boží jednání ve svých životech? Už samotná skutečnost, že si nás Bůh vyvolil, aby nám zjevil svého Syna, je sama o sobě velkým požehnáním! Ale přes to vše byla jeho naděje zakotvená v nebesích a upřená do budoucnosti, nebyla to naděje pozemská, ale nebeská!

II. Požehnaný potomek

Podívejte se znovu do našeho textu:

• Jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu. (Gn 22,17–18)

Především si všimněte, že zaslíbení dostává Abrahamova víra, která se prokazuje poslušností Božímu slovu. Protože jsi uposlechl … To je jednoznačný důvod Božího požehnání. Nemůžeme čekat mnoho Božího požehnání, jestliže nechceme poslouchat Boha. A tohle není nějaké zákonictví – to je jednoduchý princip, který nacházíme v Božím slově – co člověk rozsévá, to také sklidí (Ga 6,7–8). Jestliže rolník nezaseje, i kdyby věřil sebevíc, prostě nic nevyroste, resp. vyroste jenom plevel – možná smíchaný s tím, co bylo zaseto o rok dříve. Ale to nebude na žádnou sklizeň. Je tady příčina a důsledek. A požehnání je důsledkem poslušnosti. Kde není poslušnost, tam nemůže být žádné požehnání. Když nebudeme říkat lidem o Pánu Ježíši, nemůžeme být překvapení, že nikdo neuvěří, když nebudeme zvát lidi do sboru, nemůžeme se divit, že nebudou přicházet, když nebudeme jednat podle Božího slova, nemůžeme se divit, že se budeme potýkat s problémy, těžkostmi, s pády a všemožnými ztrátami. Ale když půjdeme tak, jak nás Bůh vede, bude nás provázet svou milostí a svým požehnáním, bude otevírat dveře, které nikdo nebude moci zavřít.

Tady je jednoduché tajemství úspěšného křesťanského života. A teď pozor – neříkám snadného křesťanského života, nebo bezbolestného! Říkám jednoduchého. Abrahamův život byl jednoduchý. Bůh mu řekl – a Abraham poslechl. Nebylo to vůbec snadné, stálo ho to mnoho zapírání, mnoho bolesti a skrývala se za tím veliká víra, ale bylo to veskrze jednoduché. Bůh řekl, aby mu Abraham dal svého syna a Abraham vzal svého syna a byl odhodlaný ho Bohu dát. Nebylo v tom ani zrnko vypočítavosti, ani kousek sobectví nebo nějaké snahy se z toho vykroutit. Abraham jednal se vší poslušností a Bůh mu díky této poslušnosti mocně požehnal. A podívejte se na to požehnání!

Bůh rozmnoží jeho potomstvo – bude jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Abrahamova potomstva bude nepočítaně. Nebude možné ho sečíst. Ale co z tohoto požehnání Abraham viděl na vlastní oči? V podstatě vůbec nic! Viděl své dva vnuky, kteří se narodili až pár let před jeho smrtí. Slyšel o požehnání, které bylo dané Jákobovi, ale neměl už mnoho  sil, aby se ze svých vnuků potěšil, aby toto požehnání nějak významně zasáhlo do jeho života.

Jeho život byl ukotven v tom, co mu Bůh zaslíbil. Na tom stavěl celý svůj život, toho se pevně držel. To byla jeho naděje, nikoliv to, co viděl svýma očima a na co si mohl sáhnout.

Bůh mu zaslíbil, že jeho potomstvo obdrží bránu svých nepřátel. Jeho potomstvo nebude někde zavřené, nebude opevněné za vysokými zdmi nedobytných měst, ale bude dobývat – bude to královské kněžstvo, které naplní zemi. Brány pekel ho nepřemohou. Abrahamovo potomstvo jsou ti, kteří zvítězili pro krev Beránka a pro slova svého svědectví. Praví potomci Abrahama jsou lidé víry a ti nikdy nebudou poraženi. I když budou v tomto světě pronásledováni a budou padat, nikdy nebudou přemoženi, zašlapáni do země, zničeni. Vždycky povstanou, protože Bůh jim dá sílu povstat, Bůh je pozvedne, i když sedmkrát padnou, a nakonec dojdou k vítězství.

Ale především je tady zaslíbení, které je dané tomu jednomu potomku Abrahama. V našem překladu se mluví o potomstvu, v jiných překladech se mluví o semeni – v originále je jednotné číslo, to jediné símě, ten jediný potomek. V něm dojdou požehnání všechny národy na zemi. Z Nového zákona víme dobře, že řeč je o Kristu. On je tím zaslíbeným potomkem. Jenom v něm docházejí požehnání pohanské národy, když se spolehnou na jeho dílo, když uvěří, že je tím zaslíbeným Spasitelem a Pánem, když se mu cele odevzdají. Sem vede 22. kapitola knihy Genesis a nikam jinam. Je velikým ukazatelem, který nás směřuje přímo k Pánu Ježíši Kristu. A všimněte si, že pisatelé Nového zákona to dobře věděli, protože neustále zdůrazňují to, že Ježíš je potomek Abrahamův (Mt 1,1). On je ten zaslíbený potomek, ten, v němž docházíme požehnání i my, kteří jsme dříve Boha neznali, ale byli jsme Bohem nalezeni a poznáni. V něm docházejí požehnání všichni, kdo v něj věří!

A odtud, teprve odtud plyne to poslední požehnání v našem textu:

III. Požehnaní příbuzní

Text našeho příběhu končí v 19. verši, když se Abraham vrátil zpátky ke svým služebníkům a vydali se do Beer-šeby, kde sídlil. Ale nekončí tam 22. kapitola. Víme, že čísla kapitol stejně jako čísla veršů nejsou součástí Bohem inspirovaného textu, ale byly do Písma vloženy mnohem později. Kapitoly někdy na přelomu dvanáctého a třináctého století a verše až o dalších tři sta let později. Když budete číst Jana Husa, nenajdete žádný odkaz na Jana 3,16 – v lepším případě vás odkáže do třetí kapitoly Jana. A když budete číst takového Augustina, Jana Zlatoústého nebo Bernarda z Clairvaux, nenajdete ani onu kapitolu. Všichni tito kazatelé byli oddáni výkladovému kázání a vykládali Písmo větu za větou, ale neměli Písmo rozdělené na kapitoly a verše. A myslím, že jim to mnohdy spíše pomohlo v porozumění Božímu slovu. My máme v textu vizuální předěly, které nás nutí číst Bibli určitým způsobem, takže je dobré – a my to dnes můžeme snadno udělat – si někdy vytisknout biblickou knihu bez čísel a číst ji jako souvislý text. Například v listech v Novém zákoně je tohle hodně užitečné.

Ale jak to je v našem textu? Vidíme, že příběh o Abrahamově zkoušce končí ve verši 19. Ale co s následujícími verši? Svým obsahem nás vedou ke kapitole 24, kde čteme o tom, jak Abraham poslal svého služebníka, aby přivedl nevěstu pro Izáka. Ale můžeme také vidět, že nesouvisí s kapitolou 23, kde se mluví o tom, jak Abraham získal makpelskou jeskyni, aby měl kam pohřbít svou ženu Sáru. Je zjevné, že v prvním verši další kapitoly začíná další příběh. Co tedy s těmito verši, které mluví o Abrahamových příbuzných? Jsem přesvědčen o tom, že patří k našemu textu, že jsou prodloužením požehnání, kterým Hospodinův anděl žehná Abrahamovi. Je to požehnání, které se týká jeho příbuzných a které souvisí s požehnáním, které je dané Abrahamovi.

Bůh požehnal Abrahamovi, dal požehnání jeho potomku s tím, že v něm budou požehnány všechny národy na zemi. A potom se Boží slovo obrací k Abrahamovým příbuzným, resp. k jedinému příbuznému, k jeho bratrovi Náchorovi, což byl mimochodem také bratr Sáry. Milka, o níž je tady řeč, byla neteř Abrahama, Sáry a Náchora (Gn 11,29), byla to sestřenice Izáka a sestra Lota. Její strýc Náchor si ji vzal za manželku a měl s ní osm synů. Kvůli Abrahamovi Bůh požehnal také jeho bratrovi Náchorovi. Náchor nebyl oddaný Hospodinu jako jeho bratr Abraham. Když se o pár desítek let později Jákob rozhodl odejít od svého tchána Lábana, což byl syn Abrahamova synovce Betúela, jeho žena Ráchel ukradla z domu svého otce domácí bůžky, tedy modly. Nešlo tedy o rodinu, která by uctívala Hospodina, ale byli to normální pohané. Nicméně Bůh jim požehnal kvůli Abrahamovi. Už nyní se stal Abraham jejich požehnáním. Aby si Abrahamův syn nemusel brát Kenaánku, požehnal Bůh Abrahamovým příbuzným. Aby si Abrahamův vnuk Jákob nemusel brát Kenaánku – a Abrahamův druhý vnuk Ezau si kenaánské ženy vzal a způsobil tak velké trápení svým rodičům, především své matce, Bůh požehnal Abrahamovým příbuzným.

Bůh všechny věci připravil ke svému cíli a kvůli svým dětem žehná také jejich rodinám, jejich příbuzným. Kvůli křesťanům spočívá určité požehnání také na jejich dětech a také na jejich nevěřících příbuzných, manželích, manželkách, rodičích, sourozencích. Není to zaslíbení spasení, ale je to požehnání Boží milosti, požehnání svatosti, které nám umožňuje žít s těmito nejbližšími příbuznými pod jednou střechou, v jednom domě. V případě Abrahama zde byl ještě hlubší záměr, jak jsem o tom mluvil. Abraham chtěl manželku pro svého syna Izáka ze své vlastní rodiny. Je zjevné, že přes jejich pohanství zde byla určitá známost Hospodina, což Abrahama vedlo k tomu, aby ženu pro svého syna hledal zde a ne někde jinde.

Dneska jsme vázání jasnými slovy Písma, příkazy, které Pán dal svým dětem, že pokud hledají životního partnera, mají to dělat jenom mezi věřícími (1K 7,39). Brát si nevěřícího člověka je hřích, je to vzpoura proti jasnému Božímu slovu a ukazuje na srdce neposlušné, nevěrné a zlé.

Požehnání dané Abrahamovým příbuzným zde ukazuje na to, co je zaslíbeno v textu – že skrze Abrahamova potomka dojdou požehnání také všechny národy na zemi. A začíná to u těch nejbližších. To je nejbližší misijní pole křesťana. To je také nejtěžší misijní pole křesťana. To je první a nejdůležitější služba každého křesťana. To je také ta nejméně vděčná služba, kterou bychom mohli mít, protože prorok není vítán ve své vlasti, ve svém domově. A jak jsem říkal, musíme mít na paměti, že se nejedná o zaslíbení. Bůh zachraňuje, jak chce a koho chce. Není nijak vázán k tomu, že zachrání naše nejbližší, přestože nás volá k tomu, abychom jim sloužili a na tomto místě osvědčili svou víru, svou věrnost, svou vytrvalost. Někdy lidé chtějí jít do dalekých zemí šířit evangelium, ale nechtějí ho šířit doma, nechtějí ho šířit ve svém okolí. Chtěli by jít k cizím národům, ale nejdou za těmi cizími národy, které mají tady doma, za Vietnamci do večerky nebo za Turky do prodejny kebabu. Ale právě tady se osvědčuje víra Božích dětí, tady se prokazuje jejich věrnost. A Bůh sám otevírá dveře pro takové věrné svědectví.

Chtěl bych vás povzbudit, moji milí, abyste byli věrnými svědky tam, kam vás Pán postavil. Abyste byli ochotní v poslušnosti dát to nejvzácnější, co vám Pán dal, jemu samotnému na oltář. Ať si vezme všechno, co chce. Skrze takovou poslušnost přichází požehnání do životů Božích dětí. Je to odevzdanost Kristu, zaměření na něj, život pro něj, s ním a z něj. Je to jeho život, který on žije skrze náš život – a jenom takový život přináší hojné požehnání a naději, protože je pevně zakotvený v Božím slově.

Naše naděje je u Pána Ježíše Krista. Od něj chceme slyšet ta povzbuzující slova: „Dobře, služebníku věrný, vejdi v radost svého Pána!“ Proto vás chci povzbudit k vytrvalosti a věrnosti Bohu. Proto vás chci znovu zavázat k tomu, abyste chodili ve víře a drželi se pevně té naděje, která nám byla daná. A drželi se jí tak dlouho, dokud se nepromění ve skutečnost, dokud ji sám Pán nenaplní svým slavným příchodem. Amen.