Jaroslav Kernal, Praha 16. července 2017

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Jdeme znovu společně do Božího slova a máme před sebou oddíl, který je v dnešní době v naší zemi velmi aktuální. Máme před sebou učení, které se zabývá církví, praktickými aspekty života církve, máme před sebou praktické věci, které ukazují, jak Kristova sláva naplňuje církev a šíří se skrze církev do okolního světa.

Kristus přebývá uprostřed svého lidu v církvi, je oslavován a vyvyšován svým lidem, ale není oslavován tím, že lidé o něm zpívají nebo vykřikují jeho jméno, ale na prvním místě je oslavován tím, že se jeho lid pokorně podřizuje jeho slovu a jedná podle tohoto slova. Ne podle toho, co se komu líbí a co si z Božího slova vybere, ale podle celé rady Boží, jak je zapsaná v Písmu. To způsob, jak je Kristus oslavován a vyvyšován. Všechny ostatní věci vyplývají z této první – proto vzdáváme Bohu chválu a zpíváme o něm, proto kážeme Krista ukřižovaného, proto o něm mluvíme s druhými lidmi, proto o něm veřejně svědčíme a vyhlašujeme evangelium. Ježíš řekl:

• Jan 14:23.24 Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo. … Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. 

Pojďme nyní do Písma a budeme pokračovat v našem studiu prvního Pavlova listu Timoteovi. Jsme v páté kapitole a před námi je oddíl, který se zabývá staršími v církvi. Budeme číst 1Tm 5,17-25.

Máme před sebou krásný oddíl, který dobře ukazuje na to, jak se Kristova sláva může zrcadlit na místní církvi ve vztahu mezi ustanovenými staršími a sborem. Podobně jako ospravedlnění z milosti skrze víru patří k základním teologickým kamenům církve a křesťanské víry, tak také učení o vedení církve patří k základním praktickým kamenům církve a křesťanské víry. Je to ten hlavní důvod, proč můžeme tvrdit, že právě zde se zrcadlí Kristova sláva. Kde se káže Kristus a ospravedlnění z milosti skrze víru, tam se zjevuje Boží sláva, protože Kristovi vyvolení jsou poselstvím evangelia vysvobozováni z moci temnoty, z hříchu a ze smrti. A úplně stejně, kde církev žije v podřízenosti Božímu slovu v tom, co učí o starších, tam vykoupené Boží děti rostou v lásce, rostou v pravdě, rostou v milosti, rostou ve zralosti a v bázni Boží – a právě tam se zrcadlí Kristova sláva.

Pojďme tedy do našeho textu. V závěru páté kapitoly jsou tři zásadní věci, které se týkají starších, tedy vedoucích Kristovy církve. Především náš text mluví o podpoře starších ve smyslu fyzického zaopatření (v. 17-18). Dále náš oddíl mluví o káznění starších, kteří se dopustili hříchu (v. 19-21). Stejně jako zajištění živobytí pro starší, i kázeň starších, kteří hřeší, jsou službou celého těla Kristova, celého společenství. Je to o sounáležitosti a o tom, že patříme k sobě a navzájem se o sebe staráme. A konečně zde vidíme výzvu k moudrému ustanovování starších (v. 22-25). Znovu je to místo, kde se zjevuje Boží sláva uprostřed společenství církve, pakliže jednáme podle vzoru, který nám Bůh ve svém slově dává. Chtěl jsem původně projít celý tento oddíl, ale jak jsem šel do hloubky a studoval víc a víc, viděl jsem, že bude dobré, když opět trochu zpomalíme v našem studiu a projdeme tento oddíl po těch jednotlivých částech. Dnes se tedy budeme zabývat jenom prvními dvěma verši tohoto textu. Pojďme tedy k prvnímu bodu kázání:

I. Příkaz podporovat starší

Tento první bod by se leckomu mohl zdát trochu kontroverzní. Vždycky to vzbuzuje nějaké kontroverze a napětí, když přijde na otázku peněz, placení, podpory, dávání – a to nejenom v církvi, ale i v rodině a nakonec v životě každého jednotlivce. Otázka peněz patří mezi ty „horké“ otázky. A v kontextu církve to platí – minimálně v naší zemi – dvojnásob. Obecně se jedná o citlivé téma, ale když se podíváme do Písma, uvidíme, že Duch svatý vedl pisatele tak, že o tématu peněz i dávání mluvili otevřeně a rozhodně to nevypadá, že by o něm mluvili málo. Proto by to nemělo být tabu ani mezi námi, ale měli bychom se učit mluvit i o takových věcech, jako je financování církve, otevřeně, v lásce, s pokorou a citlivě. Naším cílem vždycky musí být oslava Krista, nikoliv člověka a budování Kristovy církve, nikoliv lidského království tady na zemi.

Boží slovo klade důraz na společenství – na vzájemné společenství všech věřících, na vzájemnou podporu jedněch druhými a na vzájemnou službu jedněch druhým podle obdarování, kterým byl jeden každý křesťan obdarován. Proto jsem už dříve řekl, že kdo neslouží druhým svým obdarováním, je buď neukázněný úd Kristovy církve, nebo vůbec do Kristovy církve nepatří. A tato vzájemná služba se bude projevovat především, ne-li takřka výhradně v kontextu místní církve. Co to znamená v případě podpory starších? Podívejte se do našeho textu:

• 1Tm 5:17 Starším, kteří svou službu konají dobře, ať se dostane dvojnásobné odměny, zvláště těm, kteří nesou břemeno kázání a vyučování.

Ekumenický překlad je zde velmi jasný a dobře ukazuje na to, co je povinností církve – že církev se má starat o své starší, má se postarat o jejich živobytí, aby se mohli cele věnovat své službě. Je zde příkaz, který je sice v pasivu, nicméně ukazuje na povinnost církve, na povinnost křesťanů.

Určité napětí vyvolává řecké slovo τιμη, které je použité na tomto místě, a které je v našich Biblích přeložené – a já mám za to, že správně – slovem odměna. Toto slovo má širokou škálu použití i možností překladu. My jsme se v předchozím oddíle, když jsme mluvili o vdovách, setkali se slovesem, které od něj odvozeno. Když třetí verš páté kapitoly říká „pocti vdovu“, viděli jsme, že to znamená „postarej se o její životní, materiální potřeby“. Prvních šestnáct veršů páté kapitoly mluví o tom, že se jednotliví křesťané mají starat o zbožné vdovy, které mají ve svém příbuzenstvu. A pokud jsou vdovy úplně osamělé, přechází tato povinnost na církev. Jsou zde řečena tak tvrdá slova, jako je verš osmý:

• 1 Timoteovi 5:8 Kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící.

Tato slova neplatí jenom v kontextu osamělých vdov, ale platí to v kontextu celé rodiny, a nejenom rodiny fyzické, pokrevní, ale také rodiny duchovní, tedy církve. Církev se musí starat o osamělé vdovy, církev se musí postarat o osamělé a chudé svaté, povinností křesťanů je starat se o své příbuzné, a stejně tak se církev musí postarat o své starší, tedy o ty, kteří jí vyučují a vedou. To je příkaz našeho verše.

Starším, kteří svou službu konají dobře, ať se dostane dvojí cti. Pavel používá slovo čest záměrně, protože čest patří všem starším. V první polovině páté kapitoly je slovo čest použito v kontextu materiálního zabezpečení, ale v prvním verši šesté kapitoly je zřetelně slovo čest použité v tom základním slova smyslu, tedy ve smyslu úcty a vážnosti:

• 1 Timoteovi 6:1 Všichni, kdo nesou jho otroctví, ať mají své pány v náležité úctě, aby Boží jméno ani naše učení neupadly do špatné pověsti.

Když tedy Pavel mluví o dvojí cti v souvislosti se staršími, spojuje oba významy dohromady. Mluví o úctě na straně jedné, ale o vedle toho také o materiální podpoře. Tato skutečnost finančního zabezpečení vyplývá jednak z předchozího kontextu, ale především z osmnáctého verše, který jasně mluví o odměně za vykonanou práci, mluví o nasycení tažného vola a mzdě těžce pracujícího dělníka. To jsou hlavní důvody, které ukazují na to, že církev má finančně zabezpečit své starší.

Někdy lidé poukazují na Pavla, který považoval za svou výsadu, že kázal evangelium a nic za to nežádal. Ale musíme si uvědomit, že Pavel sám mluví o tom, že jeho život v této věci není normou. Normou je, co píše zde, tedy že se má církev postarat o své starší. Normou je, že hoden je dělník své mzdy. A to připomíná i v 1. Korintským 9, kde mluví o tom, že jeho výsadou je nepřijímat nic za kázání evangelia. Podívejte se na chvíli se mnou do 1. Korintským – je to důležitá kapitola, která mluví o podpoře těch, kdo učí.

• 1K 9:11-14 Když jsme vám zaseli duchovní setbu, bylo by to mnoho, kdybychom sklízeli vaši pozemskou úrodu? Mají-li na vás právo jiní, proč ne tím spíše my? Přesto jsme tohoto práva nepoužili, raději snášíme nedostatek, jen abychom nekladli žádnou překážku do cesty Kristovu evangeliu. Což nevíte, že ti, kteří slouží ve svatyni, dostávají ze svatyně jídlo, a ti, kteří přisluhují při oltáři, mají podíl na obětech? Tak i Pán ustanovil, aby ti, kteří zvěstují evangelium, měli z evangelia obživu.

Pavel tady mluví o tom, že nevyužil právo, které měl jako ten, kdo káže evangelium. A mluví o ustanovení Kristově, aby ti, kdo kážou evangelium, z něj také žili. Ti, kdo přijímají vyučování Božího slova, se mají postarat o ty, kdo je Božímu slovu vyučují. Boží slovo vybízí každého křesťana ke štědrosti, k dávání – dokonce Písmo mluví o dávání jako o uctívání, takže když promyšleně a horlivě dáváme na Boží dílo, uctíváme Boha. Víme, že radostného dárce miluje Bůh (2K 9,7) a Pavel připomínal starším v Efezu:

• Skutky apoštolské 20:34-35 Sami víte, že tyto mé ruce vydělávaly na všechno, co jsem potřeboval já i moji společníci. Tím vším jsem vám ukázal, že máme takto pracovat, pomáhat slabým a mít na paměti slova Pána Ježíše, který řekl: ‚Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere.‘

Pavel vedl starší k tomu, aby byli sami horliví v dávání a starali se o chudé a potřebné, ale vedle toho vedl církev – jak ukazuje náš dnešní text – k tomu, aby se dobře starala o své starší. To nám ukazuje, že nepochybně budou starší, kteří budou podporováni církví, ale vedle nich budou i takoví, kteří budou za svou výsadu považovat to, že slouží a zároveň pracují.

Když se ještě vrátím k Pavlovi, můžeme totiž na druhé straně vidět, že v případě, kdy to bylo možné a posloužilo to slávě evangelia, použil Pavel nabízené zdroje, aby se mohl cele věnovat zvěstování evangelia. Proto chválí církev ve Filipech, že více než jednou mu poslala finanční dar do Tesaloniky, aby se mohl cele věnovat kázání. Když byl v Korintě (Sk 18), nejprve přes den pracoval a po práci kázal evangelium.

• Sk 18:5 A když přišli z Makedonie Silas a Timoteus, věnoval se Pavel zcela kázání a dokazoval židům, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš.

Písmo nám neříká, zda Silas a Timoteus přinesli nějakou podporu pro Pavla, nebo sami pracovali, aby mohl Pavel kázat, ale vidíme, že Pavel byl ochotný pracovat a sloužit, ale pokud mohl využít svůj čas cele ke službě, neváhal to udělat. A k témuž povzbuzoval také církev a tím ukazoval, že je povinností církve postarat se o ty, kteří vyučují.

• Galatským 6:6 Kdo je vyučován v slovu, nechť se s vyučujícím dělí o všechno potřebné k životu.

Dávání a podpora starších budují velmi intenzivní společenství a vztah mezi těmi, kdo se starají, kdo dávají a tím, kdo přijímá. Nepochybně mohou být i lidé, kteří budou podobně jako Pavel považovat za svou výsadu, že mohou sloužit evangeliem a starat se o své živobytí. Ale měli bychom dobře rozumět tomu, že pokud jako sbor mezi sebou uvidíme obdarovaného člověka, který slouží a jehož služba přináší hojný užitek sboru, měli bychom se modlit za to, aby takový člověk opustil svou práci a cele se věnoval službě a měli bychom ho k tomu povzbuzovat. Což ale znamená také velkou zodpovědnost na naší straně. 

V našem textu Duch svatý říká, že starší, který dělá svou práci dobře, je hoden dvojí mzdy, že si ji doslova řečeno zaslouží. Proč je tak důležité, aby se církev starala o své starší? Je to totiž způsob, jak je Kristus oslaven uprostřed svého lidu. Vzniká tu zvláštní vztah sounáležitosti, porozumění tomu, že patříme k sobě. Starší, který má zodpovědnost za Boží lid, je na tomto lidu existenčně závislý. To není úplně příjemná závislost. V jistém slova smyslu je to pokořující skutečnost, protože život staršího – a nejen jeho, ale celé jeho rodiny – je vydán do rukou Božímu lidu. Ale na druhé straně je tady zodpovědnost Božího lidu za své starší, za jejich živobytí, za jejich rodiny. Není to zodpovědnost nějaké anonymní skupiny, ale je to zodpovědnost, která se týká každého jednotlivce v místní církvi. To dělá z církve skutečné společenství. Není to shromáždění konzumentů služeb, ale je to shromáždění služebníků, kteří mají zájem jeden o druhého.

Takto církev funguje v Bohem ustanovené symbióze a toto spojení vede k hlubokému společenství. Je to vyjádření toho, co to společenství skutečně znamená, tedy závislost jedněch na druhých, poddanost jedněch druhým, oddanost jedněch druhým, služba jedněch druhým. To je skutečný obraz církve, která je propojená a jednotlivé údy se navzájem podpírají a budují a tak oslavují svou hlavu, Krista, který všechny údy spojuje. Péče o starší je tím nejviditelnějším vyjádřením tohoto budování. Tento vztah mezi staršími a sborem je místem, kde je Kristus oslavován uprostřed svého lidu, kde se zjevuje jeho sláva.

Toho nikdy nelze dosáhnout, když je kazatel nebo duchovní placen státem nebo denominací, tedy „shora“, nebo odněkud zvenku, ze zahraničí, když zde tedy chybí ona symbióza. Nemyslím si, že by starší nemohl přijímat nějakou další podporu od lidí mimo místní sbor, od jednotlivců nebo církví nebo nějakých organizací, ale vidíme, že hlavní zodpovědnost leží na místní církvi. Pokud majoritní část podpory nebude vycházet z místní církve, jenom obtížně budeme moci mluvit o sounáležitosti a vzájemné závislosti. Lidé se potom stávají lhostejnými vůči potřebám svých starších a starší nebo ti, kdo jsou placeni odjinud, nejsou vykazatelní svému sboru a často jednají jako ne jako pastýři stáda, ale jako nájemci, protože jim na stádu nezáleží, protože nejsou s tímto stádem životně spojeni. Tohle je velmi křehké místo života církve, ale zároveň je to místo, kde se může zjevit veliká sláva a kde může být Kristus mohutně oslaven a vyvýšen.

Vidíme tedy, že povinností církve je postarat se o své starší. Je to příkaz Božího slova a jeho neuposlechnutí je hříchem. Kdykoliv církev hledá jiné řešení, než jaké jí dává Bůh ve svém slově, hřeší. Takže na prvním místě je zde příkaz. Ale vedle něj je v našem textu vyjádřená také:

II. Potřeba podpory starších

• 1Tm 5:17 Starším, kteří svou službu konají dobře, ať se dostane dvojnásobné odměny, zvláště těm, kteří nesou břemeno kázání a vyučování.

Všichni starší sboru jsou hodni cti. Musíme si vážit lidí, kteří nás vedou a vyučují nás, kteří nás napomínají a budují. Písmo nás vede k tomu, abychom se jim podřizovali a poslouchali je.

• Židům 13:17 Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim, protože oni bdí nad vámi a budou se za vás zodpovídat. Kéž to mohou činit s radostí, a ne s nářkem; to by vám nebylo na prospěch.
• 1 Tesalonickým 5:12-13 Žádáme vás, bratří, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi pracují, jsou vašimi představenými v Kristu a napomínají vás. Velmi si jich važte a milujte je pro jejich dílo.

Náš text v 1. Timoteovi mluví o starších, kteří dělají svou práci dobře, znamenitě. Tento verš také nabízí vysvětlení toho, co je to dobrá práce – je práce vyučování a kázání. Pavel ukazuje, že dobrá práce staršího souvisí s kázáním a učením. Mluví zde o tom, že se namáhají v kázání a vyučování. Je zde použité slovo, které znamená usilovně, namáhavě pracovat – je to slovo, které bychom mohli přeložit také jako dřina.

Všichni starší mají vést, mají se jako pastýři starat o ovce, musí se modlit za svěřené stádo, chránit ho a pečovat o něj, všichni starší musí být schopní učit, ale každý starší, stejně jako každý člen sboru, má sloužit především podle svého obdarování. A jistě si vzpomenete, že důraz při výběru starších je položen na charakter, nikoliv na schopnosti. Starší musí mít schopnost vést a schopnost učit, musí být pevně zakotvený v učení Písma, aby byl schopen jak povzbuzovat zdravým učením, tak usvědčovat odpůrce (Tt 1,9). Nemusí to ale nutně znamenat, že stojí v neděli tady vepředu a vykládá Boží slovo. Ne každý starší bude obdarován k výkladu Božího slova. Místo toho může některý učit malou skupinku nově obrácených základům víry, zatímco jiný bude obdarovaný k tomu, aby vysvětloval evangelium nevěřícím jednotlivcům. Pokud to každý z nich dělá, potom každý z nich namáhavě ‚pracuje v Slově‘, což je doslovný překlad závěru sedmnáctého verše. Ale starší, který nekope v Božím slově, není do něj ponořený, nedělá svou práci dobře.

Nicméně starší, který je obdarovaný k tomu, aby vykládal Boží slovo, aby sytil církev, aby kázal a vyučoval, to je starší, který má být nepochybně podporován také finančně, materiálně. Ten důvod je jasný – je tady přímá úměra, která platí v každé věci, kterou děláme – pokud chceme něco dělat lépe a více, potom tomu musíme dát více času. A to znamená, že musíme odebrat čas na jiné věci. Pokud má starší kázat Boží slovo a vyučovat církev, pokud má svou práci dělat dobře, musí sám strávit hodně času v Božím slově a ve zdravém učení. Už jsme na příkladu Pavla viděli, že je možné věnovat se kázání evangelia i ve volném čase, po práci, ale také jsme na příkladu Pavla viděli, jaký užitek plyne z toho, když se člověk může cele oddat práci na Božím díle. Proto církev musí podporovat ty starší, kteří kážou Boží slovo a vyučují.

Tato podpora neznamená jenom vykoupení času, tedy zajištění živobytí pro takového staršího, ale měla by jít mnohem dále. Pokud jako sbor chceme mít na tomto místě lidi, kteří nás povedou ke Kristu, kteří nás povedou do hloubky Božího slova, potom se o takové lidi musíme starat. Měli bychom podporovat takové lidi nejenom finančně, ale zajímat se a starat se o všechny další věci, které jsou spojené s jejich službou – ať již jde o dobrou a kvalitní literaturu, nebo setkávání s dalšími vedoucími kvůli povzbuzení, sdílení i vyučování, nebo podporu při studiu, nebo vyslání starších na konferenci, kde budou moci sami čerpat a růst, atd.

Potřebujeme, aby nás vyučovali lidé, kteří budou odvážní, kteří se nebudou bát člověka, ale Boha, kteří budou kázat čisté slovo Boží vhod i nevhod, kteří budou svými slovy i svými životy oslavovat Krista. Takoví lidé si zaslouží naší úctu a ta jim musí být vyjádřena – slovně i materiálně, morálně i duchovně.

Znovu v našem textu vidíme sounáležitost církve a starších. To je důvod, proč se musíme modlit za starší, proč se musíme modlit za to, aby Bůh povolával další bratry, kteří se budou připravovat na práci starších. Z Boží milosti jako sbor rosteme – duchovně i početně, a to je důvod, proč budeme potřebovat další starší. Všichni potřebujeme duchovně růst, potřebujeme hodně zralých bratrů ve sboru, a mezi nimi i takové, které si Bůh povolá jako pastýře pro svůj lid. To jsou muži, kteří nás budou sytit Božím slovem.

Milovaní, sedmnáctý verš nám ukazuje nejen to, že církev se má starat o své starší, ale ukazuje nám, co musí být v centru života církve – a to je kázání a vyučování Božího slova. Bible nemluví o mnoha věcech, do nichž by měla církev investovat. Ale říká, že starší, kteří vyučují a kážou Boží slovo, mají dostat dvojnásobnou odměnu. Kázání Božího slova je tím hlavním způsobem, jak je církev vedena a budována, je to hlavní způsob, jak lidé mohou poznat Ježíše Krista, je to nejdůležitější prostředek Kristova vyvýšení a oslavení v církvi. Jestliže chceme zakoušet víc slávy Kristovy ve svých životech, potřebujeme víc na Krista zaměřeného kázání a vyučování – a to dostaneme jenom tehdy, když tu budeme mít bratry, kteří budou cele odevzdaní tomuto krásnému úkolu.

Viděli jsme příkaz pro církev podporovat své starší, viděli jsme potřebu a důvod, proč mají být starší církve podporováni, zvláště ti, kteří se namáhají kázáním a vyučováním. Pojďme ještě k 18. verši, který je:

III. Potvrzení podpory starších

Pavel mluví o zaopatření starších a říká, že jsou hodni dvojí cti, že si za svou dobrou práci zaslouží dvojnásobnou odměnu. Osmnáctý verš jednoznačně ukazuje, jaký druh odměny má Pavel na mysli:

• 1 Timoteovi 5:18 Neboť Písmo praví: ‚Nedáš náhubek dobytčeti, když mlátí obilí‘, a jinde: ‚Dělník si zaslouží svou mzdu‘.

Pavel v sedmnáctém verši záměrně nemluví o mzdě, ale o cti, i když v osmnáctém verši dává jasně najevo, že touto ctí myslí mzdu. Používá slovo čest, aby ukázal na důležitost společenství, na důležitost vzájemných vztahů. Navazuje tak na předchozí verše, které mluví o tom, že církev má ctít vdovy, které jsou skutečně osamělé.

Verš 18 dalšími příklady z Písma jenom potvrzuje, co Pavel řekl ve verši sedmnáctém. Všimněte si jedné drobnosti – Pavel odkazuje na slova Písma a cituje verš z Deuteronomia 25,4, což není úplně překvapující, ale také cituje Lukáše 10,7 – slova Pána Ježíše Krista, že dělník je hoden své mzdy. 

V 18. verši, který je jasným potvrzením toho, že starší, kteří konají svou práci dobře, mají být církví podporováni, jsou také pro starší ne zcela lichotivá přirovnání – starší, kteří se namáhají kázáním a vyučováním jsou přirovnáni k tažným dobytčatům, doslova k volovi nebo k býkovi, a námezdnímu dělníkovi. To mimo jiné znovu ukazuje na to, že nemluvíme o pozicích, ale mluvíme o práci, o zodpovědnosti, která byla starším svěřena. A práce staršího v Božím slově má skutečně být jako práce dělníka. Právě Timoteovi, který je zde jako vzor staršího, ve druhém listu připomíná:

• 2 Timoteovi 2:15 Usiluj o to, aby ses před Bohem osvědčil jako dělník, který se nemá zač stydět, protože správně zvěstuje slovo pravdy.

Nízké smýšlení o sobě samém, tvrdá, těžká, usilovná a namáhavá práce v Božím slově a správné zvěstování slova pravdy – to je nejdůležitější část práce starších. Jestli má být Kristus oslaven a vyvýšen uprostřed církve, potom to starší bude stát hodně potu, úsilí, dřiny a času, který stráví na modlitbách. Ale díky tomu bude znít evangelium – jasně a srozumitelně. Díky tomu se rozezní dobrá zpráva, že Ježíš Kristus přišel, aby zachránil hříšníky. Věrní bratři, dobří dělníci v Božím slově se nebudou ostýchat volat lidi k pokání a k víře v Ježíše Krista. Starší, kteří dělají svou práci dobře, jsou bratři, kteří jsou věrní Božímu slovu. Kážou to, co Boží slovo říká a nekážou to, co neříká. To je způsob, jak oslavují Krista. Takto sami ukazují, že se podřizují Božímu slovu, že tedy na prvním místě milují Krista.

Naše láska ke Kristu se nepozná podle toho, že o ní hodně mluvíme, ale pozná se podle našeho vztahu k Písmu – jestli podle Božího slova jednáme.

Milí přátelé, jestliže věříte v Pána Ježíše Krista, podřiďte se jeho slovu. Znamená to, že každý z nás přijme zodpovědnost za tento sbor, že budeme zodpovědně přistupovat k tomu, co děláme, proč to děláme a jak to děláme. Znamená to, že se budeme zajímat jeden o druhého a sloužit druhým. To je Kristovo dílo v Božích dětech. K tomu nás vede Duch svatý. Nevede nás k pasivitě, ale vede nás horlivé službě. Bratři v Kristu, nebuďte pasivní ani lhostejní, ale modlete se za to, jak byste mohli sloužit druhým – počínaje těm, které máte doma, přes bratry a sestry v církvi až po nevěřící lidi kolem nás. Milí svatí, nechtějte žít jenom pro své zájmy, pro své koníčky nebo pro své sobectví, ale buďte ochotní položit svůj život pro Krista. A jestli jste ochotní obětovat svůj život pro Pána, jistě budete ochotní obětovat i mnohem méně z materiálního požehnání, kterým každého z nás Bůh zahrnuje. Nechtějte být jako křesťané, kteří by chtěli oslavovat Krista, ale nechtějí obětovat nic z toho, co jim Bůh dává, aby podporovali své starší.

To je způsob, jak se buduje Kristova církev, jak můžeme růst ve vzájemné lásce a službě. To je způsob, který z nás učiní společenství lásky, podle které ostatní lidé poznají, že jsme Kristovi učedníci. To je láska, která se má kumulovat v našem společenství a potom z něj vytékat do okolního světa.

Potom lidé, kteří neznají Krista – a možná jsou i nyní takoví mezi námi – vyznají, že Ježíš Kristus je Pán, že i oni potřebují takového Spasitele, který by tak mocně změnil jejich život. Potom budou litovat své vzpoury proti Bohu a své hloupé nevěry a budou prosit Boha, aby se nad nimi slitoval a zachránil je.

Podpora starších je významným dokladem Kristovy lásky, která mění ty, kteří uvěřili. Tato láska velmi jasně ukazuje právě na Krista – ať skrze jednotlivé věřící, kteří jsou ochotní obětovat ze svých příjmů, aby mohli podporovat své starší, nebo skrze starší, kteří věrně vykládají Boží slovo, sytí a budují jím Boží lid a oslavují tak Krista, hlavu církve.

• Efezským 2:20-22 Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; v něm jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží.

Amen.