Dobré ráno, milost vám a pokoj. Jak jistě víte, dnes budeme pokračovat ve výkladu listu Filipským. Jestli si vzpomínáte, v předchozích kázáních jsme se dívali na založení filipského sboru, na to, jak Bůh otevíral lidská srdce, jak z těch nejroztodivnějších hříšníků udělal rodinu, jak z nich udělal svaté na společné cestě za věčným domovem. Pojďme tedy teď otevřít Boží Slovo a podívat se, co apoštol Pavel psal Božím svatým, našim sourozencům a předchůdcům, v Kristu Ježíši ve Filipech…

Pasáž, s níž dnes máme tu čest, tvoří jediná děkovná věta, která přímo přetéká radostí. Až zase přijdou dlouhé zimní večery, můžete si doma sednout a zkusit ji nějak poskládat, teď si ji však pojďme trochu rozebrat a podívat se, za co apoštol Pavel děkuje, jak a proč se za Filipské modlí, proč jsou mu Filipští takovou radostí a povzbuzením… Pojďme se tedy napít z proudů živé vody, které plynou z Pavlova nitra (J 7,38), a podívat se, jak se naše vlastní životy odráží na jejich hladině…

„Děkuji svému Bohu při každé vzpomínce na vás a vždy v každé své modlitbě za vás prosím s radostí…“ Drtivá většina Pavlových dopisů začíná díkůvzdáním Bohu, ale o filipském sboru to platí ještě více než jinde. Na začátku čtvrté kapitoly čteme „Moji bratři, milovaní a vytoužení, má radosti a koruno, takto stůjte pevně v Pánu, milovaní“ (Fp 4,1). Pouhá vzpomínka na filipský sbor plní Pavla radostí. Vzpomíná na Lydii a její dům, vzpomíná na žalářníka a jeho domácnost, vzpomíná na dívku, kterou Bůh skrze něj vysvobodil od démonické posedlosti… a raduje se. Nedokáže se neradovat. A… k čemu ho to vede? K tomu, že vzdává díky Bohu. To je zvyk, který si potřebuje pěstovat každý jeden z nás, však každé dobré dání a každý dokonalý dar je shůry, sestupuje od Otce světel (Jk 1,17). A skutečně je, za co děkovat, za co být vděční. Bůh je Ten, kdo buduje církev (Mt 16,18), kdo „ne-lid“ a „ne-slitované“ povolává do svého podivuhodného světla (1Pt 2,9–10), On je ten, kdo nás vysvobodil z pravomoci temnoty a přenesl do království Syna své lásky, v němž máme skrze jeho krev vykoupení, odpuštění hříchů (Ko 1,13–14). On je ten, kdo nás podle zalíbení své vůle předurčil sobě k synovství skrze Ježíše Krista ke chvále slávy Jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu. V něm máme vykoupení skrze jeho krev -- odpuštění našich provinění podle bohatství jeho milosti. V něm jsme se stali i dědici, když jsme byli předurčeni podle předsevzetí Toho, který působí všechno podle rady své vůle, abychom tu byli k chvále jeho slávy (Ef 1,5–7.11–12). Vždyť z Něho a skrze Něho a pro něho jsou všechny věci. Jemu buď sláva na věky. Amen (Ř 11,36). Bůh je ten, kdo staví církev (Ef 4), kdo křísí mrtvé (Ef 2,1–5), kdo otevírá srdce (Sk 16,14), kdo ospravedlňuje skrze víru v Krista (Ř 4,25), kdo z nás buduje Kristovo tělo (1K 12,26), kdo nám dává lásku k druhým (Ga 5,22–23) a kdo nás dovede do slávy (Ř 8,29–30), ke chvále slávy Jeho milosti (Ef 1).

Každý sbor, kde se věrně káže Boží Slovo, a především každý jeden znovuzrozený křesťan, každé jedno nové stvoření v Kristu (2K 5,17) je zázrakem Boží milosti, proti kterému je rozdělení Rudého moře při Exodu z Egypta naprosto zanedbatelné. Tam, kde se v pravdě káže evangelium o dokonaném díle ukřižovaného a vzkříšeného Spasitele, tam září a pálí a žhne slunce nového stvoření a my bychom měli být unešeni, unešeni k díkům a chválám. Jsme? Nebo… spíše jen nedůvěřivě mžouráme jako nějaký vyoraný krtek, protože nám tak strašně moc nedochází, jak úžasně dobrou zprávou je, že Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi, že Bůh se stal člověkem, zemřel za hříchy na kříži a třetího dne vítězně vstal z hrobu?

Pavel v našem textu mluví o tom, že se raduje z účasti a spoluúčasti Filipských na evangeliu, na dobré zprávě o Boží nezasloužené milosti. Uvědomujeme si ale, co je ta dobrá zpráva Kristova kříže? My všichni, každý jeden z nás, hřešil a hřeší. Nikdo z nás jedinou vteřinu našich životů nežije podle Božího dokonalého standardu, podle normy, kterou Bůh požaduje. Každý jeden z nás zasluhujeme věčné zatracení. A není, čím bychom to mohli napravit. Žádný sebelepší skutek nás nedokáže zachránit. Naše věčné zatracení je nevyhnutelné. Svou přirozeností jsme děti hněvu (Ef 2,3). Každý jeden z nás. Každý jeden člověk. Ale. Ale! „Bůh tak miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby byl svět skrze něj zachráněn“ (J 3,16–17). Bůh Syn, druhá osoba Trojjediného Boha, se v Ježíši Kristu stal člověkem, prožil dokonalý život, zemřel na kříži za hříchy, vytrpěl náš trest a třetího dne vstal z mrtvých… Co tedy k tomu řekneme? Je-li Bůh pro nás, kdo je proti nám? On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky ho vydal. Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno? Kdo bude žalovat na Boží vyvolené? Vždyť Bůh je ten, kdo ospravedlňuje! Kdo je ten, který je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a byl i vzkříšen z mrtvých, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! (Ř 8,31–34). Díky tomu teď v listu Římanům 5,1 čteme: „Když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ A v Koloským 1: „Otci se zalíbilo, aby v Něm přebývala veškerá plnost a aby skrze Něho smířil všechno se sebou a způsobil pokoj skrze krev Jeho kříže -- aby skrze něho smířil vše jak na zemi, tak v nebesích. I vás, kteří jste kdysi byli odcizeni a myslí nepřátelští ve zlých skutcích, nyní smířil ve svém lidském těle skrze svou smrt, aby vás před sebou postavil svaté, bez poskvrny a bez úhony“ (Ko 1,19–22). Máme pokoj s Bohem, skrze Něho smířil všechno, způsobil pokoj, smířil vše… Když 2. září 1945 skončilo 6 dlouhých let utrpení Druhé světové války, lidé s jásotem vycházeli do ulic, zpívali, tančili, objímali se s lidmi, které nikdy předtím a nikdy potom už neviděli… Dobrá zpráva zbořila bariéry a sjednotila je ve společné radosti. A co my? Je konec. Konec se smrtí. Konec s věčností nepopsatelného utrpení. Konec s odsouzením. Konec s nepřátelstvím s Bohem. Konec s naším životem sirotků. O co víc bychom měli jásat, o co víc bychom měli zpívat, o co radostnější jednota by mezi Božími dětmi měla být. Máme, za co být vděční. Máme, z čeho se radovat.

George Whitfield řekl: „Celá věčnost bude příliš krátká, než aby dokázala vystihnout lásku našeho Pána Ježíše Krista.“ A právě tato láska je podle slov Římanům 5 (v. 5–8) „vylita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Vždyť když jsme ještě byli bezmocní, zemřel Kristus v určený čas za bezbožné. Sotva kdo podstoupí smrt za spravedlivého, i když za dobrého by se snad někdo i odvážil zemřít. Bůh však projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“ A právě Boží láska projevená nám, bezbožným hříšníkům, to, že nevěstky a vrazi, kterým je mnoho odpuštěno, mnoho milují (Lk 7,47), nám vysvětluje Pavlova slova: „při každé vzpomínce – a vždy a v každé modlitbě – za vás všechny – prosím s radostí“. Ach, kéž bychom si mohli více uvědomit Boží svatost a naši padlost a ztracenost a Boží milost a odpuštění a přijetí v Kristu… Kolik bychom pak milovali? Jak bychom se potom modlili? S jakou touhou bychom s bratry a sestrami sdíleli kalich požehnání, který žehnáme, tedy společenství krve Kristovy, a chléb, který lámeme, tedy společenství těla Kristova? (1K 10,16) Kolik díků a slz radosti bychom před Boží trůn přinášeli?

Je pravda, že zdaleka ne všechny slzy, které před Boží trůn neseme, jsou slzy radosti. Celý zástup pasáží v Písmu (Ga 4,19; 2K 11,29; Ko 4,12) nám svědčí o tom, že modlitba může být i bolestivým a vyčerpávajícím zápasem. A máloco tuto pravdu vykresluje tak zřetelně, jako krvavý pot našeho Pána v Getsemane (Lk 22,44). A právě proto přistupujme s důvěrou k trůnu milosti, abychom přijali milosrdenství a nalezli milost ku pomoci v pravý čas (Žd 4,16), uchovávejme ve svých srdcích zaslíbení našeho Pána: „Nezastane se Bůh svých vyvolených, kteří k němu volají dnem i nocí? Bude s pomocí pro ně otálet? Pravím vám, že se jich rychle zastane!“, však „Hospodin je má skála, má tvrz, můj vysvoboditel. Můj Bůh je má skála, v Něm hledám útočiště; On je můj štít a roh mé záchrany, můj nedobytný hrad.“ (Ž 18,3) Právě proto si denně znovu a znovu a znovu potřebujeme prošlapávat cestičku k našemu Útočišti a naší mocné Skále, protože… dříve nebo později nás v pustině tohoto světa zastihne krutá bouře a přijdou krvelační nájezdníci… a pak bude pozdě učit se hledat v mapě.    

Charles Spurgeon řekl, že se naučil líbat bouře a vlnobití, které ho vrhají proti Skále věků. Slovy proroka Izajáše: „Důvěřujte Hospodinu až navěky, protože v Hospodinu, v Hospodinu je skála věků“ (Iz 26,4). Jak je ale možné důvěřovat Hospodinu, když je život plný bolesti a utrpení, když je peněženka prázdná, když ti přátelé vrazili nůž do zad, dceru srazil opilý řidič a lékaři zjistí, že ty bolesti hlavy působí zhoubný nádor? Ano, Efezským 1,11 nám říká, že Bůh působí vše podle rady své vůle. Bůh je tedy svrchovaný nade vším. Vše má ve své ruce. Kdyby chtěl, mohl to auto zastavit. Mohl zařídit, abych nepřišel o práci. Mohl by mě jedinou myšlenkou uzdravit. Ale… nic. To se mě snaží zbavit? Bije mě a bije, dokud se Ho nepustím? Snaží se mě připravit o víru a navěky zavrhnout? Snaží se přeřezat to lano, na kterém visím nad propastí věčného zatracení? Tak jak to je?

Kdyby člověk mohl ztratit spásu, bylo by to dost pravděpodobné vysvětlení. Ale Písmo nikde nic takového neříká. Duch Svatý nenechal jedinkrát zapsat, že by někdo přišel o spasení. Proč? Podívejte se na šestý verš. „Jsem si jist právě tím, že Ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Krista Ježíše.“ Tady je odpověď. Bůh nevzdá to, co v nás započal. A i to je důvod, proč se Pavel při vzpomínce na Filipské raduje, proč za ně prosí s radostí. Je, za co být vděčný. Je, proč se radovat.

Chtěl bych, abychom se zde mohli na chvilku zastavit. Michael Horton říká: „Celý náš křesťanský život je proces, kdy sebejistě vyplujeme na otevřené moře, padneme nedostatkem větru a vyčerpáním, a Bůh pak znovu naplní naše plachty svými drahocennými zaslíbeními.“ Můj drahý přítel, dávno mrtvý puritán John Bunyan ne náhodou mluvil o nejistotě spasení jako o pekle na zemi. Dost možná to místo znáte, znáte tu tmu a nejistotu a zoufalství, kdy Bůh čeká se stopkami v ruce a „jestli se nebudeš modlit tak dlouho, jak říkám já, a nebudeš dostatečně hodný a nedáš tolik a tolik do kasičky a nebudeš se dostatečně řídit Duchem a nebudeš mít dostatečně silnou víru a spousta dalších podmínek, tak tě odkopne“. To je ďábelská zvrácenost. To je falešné, prokleté pseudoevangelium přímo z pekla. Milovaní, jsem si jist právě tím, že Ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Krista Ježíše. A vysvětlení najdeme u golgotského kříže… a večer před tím.

Matouš 26, nebo, chcete-li, Marek 14 či Lukáš 22: „Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, rozlomil ho, dal učedníkům a řekl: „Vezměte, jezte. Toto je mé tělo.“ Pak vzal kalich, vzdal díky a dal jim ho se slovy: „Napijte se z něho všichni. Neboť toto je má krev nové smlouvy, která se vylévá za mnohé na odpuštění hříchů.“ Kristus s námi na kříži sepsal svou krví smlouvu, novou smlouvu. Smlouvu, o které hovořil prorok Jeremiáš: „Hle, přicházejí dny, je Hospodinův výrok, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novou smlouvu. Ne jako smlouvu, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země -- smlouvu, kterou porušili, ačkoliv jsem byl jejich Pánem, je Hospodinův výrok, ale toto je ta smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po těchto dnech, je Hospodinův výrok: Svůj zákon dám do jejich nitra a zapíšu jej na jejich srdce. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem. Nebudou již učit jeden druhého ani každý svého bratra slovy: Poznejte Hospodina! Protože mě budou znát všichni, od nejmenšího do největšího, je Hospodinův výrok, protože odpustím jejich vinu a na jejich hřích již nevzpomenu. Budou mým lidem a já budu jejich Bohem. Dám jim jedno srdce a jednu cestu, aby se mě báli po všechny dny, aby se dobře dařilo jim i jejich synům po nich. Uzavřu s nimi věčnou smlouvu, že jim nepřestanu prokazovat dobro, a dám do jejich srdce bázeň přede mnou, aby se ode mě neodvrátili. Rozjásám se nad nimi, abych jim prokazoval dobro; spolehlivě je v této zemi zasadím, celým svým srdcem a celou svou duší.“ (Jr 31,31–34, 32,38–41).

Čistě pro pořádek, Římanům 11, Galatským 3 a řada dalších pasáží nám ukazují, že my, kdo jsme vírou v Kristu, jsme skutečný Izrael, skutečný Boží lid, neboť pravý Žid není ten, kdo je jím navenek, a pravá obřízka není ta, která je zjevná na těle; ale pravý Žid je ten, kdo je Židem uvnitř, a pravá obřízka je obřízka srdce Duchem, nikoli literou (Ř 2,28–29). Kristus tedy svou smlouvu sepisuje s námi. A co je Božím závazkem, Božím slibem v této smlouvě, kterou Bůh stvrdil krví vlastního Syna?

„Nebude jako smlouva, kterou porušili… svůj zákon dám do jejich nitra a zapíšu jej na jejich srdce. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem… budou mě znát všichni… odpustím jejich vinu a na jejich hřích nevzpomenu… budou mým lidem a já budu jejich Bohem. Dám jim jedno srdce a jednu cestu, aby se mě báli po všechny dny, aby se dobře dařilo jim i jejich synům… uzavřu s nimi věčnou smlouvu, že jim nepřestanu prokazovat dobro, a dám do jejich srdce bázeň přede mnou, aby se ode mě neodvrátili. Rozjásám se nad nimi, abych jim prokazoval dobro.“ Bůh krví svého Syna podepsal věčnou přísahu, že bude naším Bohem, že se z nás bude radovat, bude nám prokazovat dobro, nikdy už nevzpomene na naše hříchy… a dá nám bázeň, abychom se od Něj neodvrátili. Otázkou tedy není, jestli si dokážeme my udržet víru… upřímně, ani já sám nevím, jak se víra vyrábí, natož jak se udržuje… a tak díky Bohu, že otázkou není, jestli si já dokáži udržet víru, ale jestli všemocný a dokonale svrchovaný Bůh dokáže dodržet své zaslíbení. A my víme, že ano… a proto jsem si jist právě tím, že Ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Krista Ježíše.

A Duch Boží nám o sladké jistotě toho, že dokonale naplní své dílo, nepřestává svědčit skrze Boží Slovo: Amen, amen, pravím vám, že kdo slyší mé slovo a věří tomu, kdo mne poslal, má věčný život a nejde na soud, ale přešel ze smrti do života (J 5,24). Nepřijali jste ducha otroctví, abyste se opět báli, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Sám ten Duch svědčí spolu s naším duchem, že jsme děti Boží. Jsme-li však děti, jsme i dědicové -- dědicové Boží a spoludědicové Kristovi, pokud vskutku spolu s ním trpíme, abychom spolu s ním byli také oslaveni (Ř 8,15–17). On vás také bude utvrzovat až do konce, abyste byli bez úhony v den našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je Bůh, skrze něhož jste byli povoláni do společenství jeho Syna Ježíše Krista, našeho Pána (1K 1,8-9). A sám Bůh pokoje kéž vás celé posvětí a celého vašeho ducha i duši i tělo kéž zachová bez poskvrny až k příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, kdo vás povolává; on to také učiní (1Te 5,23-24). …jste mocí Boží střeženi skrze víru k záchraně, která je připravena, aby byla zjevena v posledním čase. Vždyť jste se znovu narodili ne z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a na věčnost zůstávající slovo Boží (1Pt 1,5.23). Skrze oběť těla Ježíše Krista jsme posvěceni jednou provždy. Neboť jedinou obětí učinil navždy dokonalými ty, kteří jsou posvěcováni (Žd 10,10.14). Nyní tomu, kdo je mocen vás zachovat bez klopýtnutí a postavit bezúhonné s veselím před svou slávu, jedinému moudrému Bohu, našemu Zachránci skrze Ježíše Krista, našeho Pána, jemu buď sláva, velebnost, vláda i pravomoc před veškerým časem, i nyní, i po všechny věky věků. Amen (Ju 24-25).

Právě proto můžeme v Římanům 8 číst, jak už jsme slyšeli dříve: „Víme, že těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému, těm, kdo jsou povoláni podle jeho předsevzetí. Neboť ty, které předem poznal, také předem určil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, tak aby on byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; a které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil. Co tedy k tomu řekneme? Je-li Bůh pro nás, kdo je proti nám? On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky ho vydal. Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno? Kdo bude žalovat na Boží vyvolené? Vždyť Bůh je ten, kdo ospravedlňuje! Kdo je ten, který je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a byl i vzkříšen z mrtvých, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! (Ř 8,28–34). Ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Krista Ježíše. Máme, za co být vděční. Máme, proč se radovat.

A stejnou, sladkou, životadárnou pravdu slyšíme i z úst našeho Pána: „Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil svou vůli, ale vůli toho, který mne poslal. A toto je vůle toho, který mne poslal, abych neztratil nic z toho, co mi dal, ale vzkřísil to v poslední den. Neboť toto je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já ho vzkřísím v poslední den.“ (J 6,38–40) Kdyby jediné Boží dítě, jediný člověk, který skutečně věří v Krista, jediný člověk, za kterého Kristus zemřel, byl ztracen… Kristus by selhal. A kdyby Kristus selhal, zhřešil by. A kdyby Kristus zhřešil, znamenalo by to, že zhřešil Bůh. A Bůh by tak vůbec nemohl být Bohem.

Už dříve jsme si řekli, že pokud by se jediný skutečný věřící, jediné skutečné Boží dítě odvrátilo od Boha a bylo ztraceno, Bůh by tím porušil zaslíbení Nové smlouvy… a lhal. A kdyby v tomto lhal, musel by býval lhát i tehdy, když skrze autora listu Židům řekl: „Není možné, aby Bůh lhal“ (Žd 6,18). Jak bychom takovému sedmilháři mohli věřit jediné slovo? Nikdy. Nemohli bychom. Ne, Bůh by tak vůbec nemohl být Bohem. A stejnou pravdu vidíme i v listu Efezským 1,13–14: „V něm, [v Kristu,] byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy.“ Duch Svatý, třetí osoba Trojjediného Boha, je závdavkem našeho vykoupení, On sám je zálohou, že Ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Krista Ježíše. A pokud by to neudělal… přišel by o svou zálohu, přišel by o Ducha Svatého. Trojjediný Bůh by přestal být Trojjediným… A Bůh by tak vůbec nemohl být Bohem. To se ale nestane. Ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Krista Ježíše.

Bůh v nás svým Duchem (Ga 3,3) začal dílo spásy, otevřel nám srdce (Sk 16,14), vzkřísil nás z duchovní smrti (Ef 2,1–4), dal nám dar pokání a víry (2Tm 2,25; Fp 1,29)… ale to ani zdaleka není vše. Pravda Boží milosti v Kristu je ještě mnohem hlubší, průzračnější, sladší a nádhernější. Náš svrchovaný Bůh, náš milující Otec, si nás před založením světa v Kristu vybral, abychom… byli svatí a bez poskvrny před Jeho tváří v lásce (Ef 1,4), On si nás vybral jako prvotinu k záchraně v posvěcení Ducha… (2Te 2,13). V listu Židům 12,14 čteme, že máme usilovat o posvěcení, bez něhož nikdo neuvidí Pána. Znamená to, že spása je ze skutků, z našeho dostatečného snažení se, z… ani náhodou (Ef 2,8–9). Znamená to, že spása je neoddělitelně spojená s posvěcením. Bůh neurčil jen cíl naší cesty a to, že do něj dorazíme. Určil i to, jak do něj dorazíme. Ještě jednou: „Bůh neurčil jen cíl naší cesty a to, že do něj dorazíme. Určil i to, jak do něj dorazíme.“ Boží Slovo nám zaslibuje, že Ten, který v nás začal dobré dílo, dovede je až do dne Krista Ježíše, a právě z toho důvodu tu čteme výzvu „Proto i my odložme veškerou zátěž a hřích snadno nás ovíjející a s vytrvalostí běžme závod, který je před námi, upřeně hledíce k původci a dokonavateli víry Ježíši, který pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou, a sedí po pravici Božího trůnu“ (Žd 12,1–2). „A právě proto vynaložte všechno úsilí a doplňte svou víru ctností, ctnost poznáním, poznání sebeovládáním, sebeovládání vytrvalostí, vytrvalost zbožností, zbožnost bratrskou náklonností, bratrskou náklonnost láskou. Máte-li totiž tyto vlastnosti a rozhojňují-li se, způsobí, že nebudete nečinní ani neplodní pro poznání našeho Pána Ježíše Krista. Kdo však tyto vlastnosti nemá, je slepý, krátkozraký; zapomněl, že byl očištěn od svých starých hříchů. Proto se, bratři, tím více snažte upevňovat svoje povolání a vyvolení; neboť budete-li to činit, nikdy nepadnete.“ (2Pt 1,5–10) Slovy 2. kapitoly listu Filipským (12–13): „Proto, moji milovaní … s bázní a chvěním uvádějte ve skutečnost svou záchranu. Neboť Bůh je ten, který ve vás působí i chtění i činění podle své dobré vůle.“

Jinými slovy, Ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Krista Ježíše, a proto odložte hřích a utíkejte, proto nezapomínejte, že jste očištěni od hříchů, a žijte v pravdě svého vyvolení, proto uvádějte do praxe to, že jste spasení milostí skrze víru, však to ve vás působí Bůh sám. Stvořitel světa, Pán pánů a Král králů, Počátek i Konec… v nás žije svým Duchem, zná každičkou naši myšlenku, slyší každé jedno slovo, vidí každý jeden náš skutek, každou jednu věc děláme před Jeho tváří, ať se nám to líbí, nebo ne. To je důvod k bázni a chvění, důvod usilovat o svatost, důvod činit pokání, důvod radovat se a být věrní právě i v těch nejkaždodennějších věcech.

…a důvod k děsu a znepokojení, pokud posvěcující, vychovávající a tvarující působení Ducha není realitou našeho života, pokud neroste naše nenávist k hříchu, náš hlad po Bohu, naše touha po svatosti, a náš zápal pro věrnost ve službě. A každý z nás se potřebujeme ptát – začal ve mně Bůh své dobré dílo? Patří vůbec útěcha šestého verše mně? Patří tobě? Začal v tobě Bůh své dobré dílo? Milovaní, prosím vás, podívejte se do dnešního textu, do pátého a sedmého verše. V pátém verši vidíme, že Pavel se z Filipských raduje proto… že se od prvního dne účastní díla evangelia. Jsme spaseni samotnou vírou, ale spásná víra nikdy není sama. Vidíme, že život Filipských byl od prvního dne formovaný Boží pravdou a Božím Duchem. A jedině díky tomu jim patří Pavlovo ujištění. 2. kapitola listu Titovi (2,11–14) nás učí, že Boží spásná milost vede ty, ve kterých Bůh začal své dobré dílo, ke svatosti, k moudrosti, k rozvážnosti, ke spravedlnosti a zbožnosti, k horlivosti pro Boží věci. Milovaní, je to váš případ? Jaké jsou vaše priority? To, jak trávíte čas, na co myslíte, za co utrácíte peníze, do čeho investujete energii, co čtete a sledujete a posloucháte a studujete, za koho a co a jak dlouho se modlíte… vypovídá to o tom, že ve vás Boží Duch působí chtění a činění (Fp 2,12–13), abyste byli účastni díla evangelia?

Pojďme se podívat do našeho textu, o čem přesně apoštol Pavel mluví, co myslí účastí na díle evangelia… Podívejte se do 5. verše. Řečtina zde uvádí slovo koinōnia, což může znamenat prostě „společenství“… ale Písmo nám na jiném místě vysvětluje, o čem zde Pavel hovoří. Pojďme se podívat do 2. listu Korintským 8. „Oznamujeme vám, bratři, Boží milost, která byla dána sborům v Makedonii: Ve veliké zkoušce soužením se rozhojnila jejich překypující radost a jejich hluboká chudoba do bohatství štědrosti. Dosvědčuji, že dali podle své možnosti, ba i nad možnost; sami od sebe nás velmi naléhavě prosili o tu milost, aby se mohli účastnit na službě pro svaté. A učinili to nejen tak, jak jsme očekávali, ale dali sami sebe nejprve Pánu a skrze Boží vůli i nám“ (2K 8,1–5). Jedná se zde o finanční podporu díla evangelia. A tuto skutečnost nám dosvědčuje i 4. kapitola listu Filipským. Filipští od prvního dne, od té doby, co jim Boží Duch otevřel srdce, co v nich započal své dobré dílo, podle svých možností podporovali velké poslání církve jít do světa, činit učedníky, křtít je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učit je zachovávat všechno, co nám náš Pán přikázal (Mt 28,19–20).

Milovaní, je tohle váš případ? Každý jsme v životě na jiném místě, každý máme jiné časové a finanční a intelektové možnosti. A je to v pořádku, každý jsme jiný, každý jsme jedinečným nositelem Božího obrazu… jsme Kristovo tělo, potřebujeme se navzájem a pro každého z nás znamená věrná služba tam, kde jsme, něco jiného. Tuto skutečnost vidíme v Pavlových listech znovu a znovu (1K 12–14; Ef 4; 1Tm 3; Ti 2)… a vidíme ji i napříč listem Filipským. V devatenáctém verši první kapitoly vidíme, že se Pavel spoléhal na modlitby Filipských. Ve druhé kapitole vidíme, že Filipští poslali Epafrodita, aby Pavla praktickou službou a svou přítomností podpořil v jeho utrpení. Ve čtvrté kapitole čteme, že Filipští Pavla finančně podporovali podle příležitostí a možností, které měli. A nenechte se mýlit, podporovat buřiče a kriminálníka, jako byl Pavel, s sebou neslo hanbu v očích světa okolo a především obrovské riziko. Starat se o uvězněného křesťana znamenalo jasně se přihlásit k tomu, že jsem také křesťan, a stát se tak horkým kandidátem na uvěznění… pokud ne něco horšího.

…ač nevím, jestli výraz „horší“ je zde na místě. Podívejme se do sedmého verše. „Jak ve svých poutech, tak při obhajobě a utvrzování evangelia jste vy všichni se mnou spoluúčastníky milosti.“ O jaké milosti Pavel mluví? S tím, co jsme viděli ve 2. listu Korintským 8, i vzhledem k tomu, že Pavel píše v kontextu svého boje za šíření evangelia a obhajoby Boží pravdy, věřím, že odpověď najdeme ve 29. verši: „Vám je z milosti pro Krista dáno, abyste nejen v Něj věřili, ale i Něho trpěli; vedete týž zápas, jaký jste při mně viděli a o jakém nyní slyšíte“ (Fp 1,29–30). Je vám z milosti, nezaslouženým darem, dáno, abyste pro Krista trpěli. Možná, že se vám vybaví scéna ze Skutků 5: „[Členové velerady] zavolali apoštoly, zmrskali je a přikázali jim, aby nemluvili v Ježíšově jménu, a propustili je. Oni tedy šli z velerady a radovali se, že byli uznáni za hodné, aby byli potupeni pro to jméno.“ A do mysli se derou i další pasáže: „Blahoslavení ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království Nebes. Když vás budou tupit a pronásledovat a mluvit proti vám lživě všecko zlé kvůli mně, jste blahoslavení. Radujte se a jásejte, neboť hojná je vaše odplata v nebesích; vždyť takto pronásledovali proroky, kteří byli před vámi“ (Mt 5,10–12). „Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškerého povzbuzení, který nás povzbuzuje v každém našem soužení, abychom i my mohli povzbuzovat ty, kteří jsou v jakémkoli soužení, tím povzbuzením, kterým Bůh povzbuzuje nás. Neboť jako se na nás rozhojňují Kristova utrpení, tak se skrze Krista rozhojňuje i naše povzbuzení. Jsme-li tedy v soužení, je to k vašemu povzbuzení a záchraně; jsme-li povzbuzováni, je to k vašemu povzbuzení, které se projevuje ve vytrvalém snášení týchž utrpení, jež snášíme i my “ (2K 1,3–6). Písmo znovu a znovu svědčí o tom, že utrpení je darem a výsadou, které Bůh dává svým milovaným, aby se k Němu přimknuli co nejblíže a aby se o to více upínali k Jeho zaslíbením, jako je to, že Ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Krista Ježíše, Božího Milovaného, Božího Ukřižovaného.

Další z Božích zaslíbení čteme ve 2. listu Timoteovi 3,12: „Všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, budou pronásledováni.“ Bůh, který je svrchovaný nad tím, že Boží lid bude spasen, je Bohem, který je svrchovaný nad tím, že Boží lid bude trpět. Tam, kde je Boží láska, je Boží výchova (Žd 12,8). Tam, kde je Boží láska, je pronásledování a utrpení… A proto tam, kde je účast na díle evangelia, tam, kde je sebeobětování, pronásledování a utrpení, tam je i útěcha Boží neselhávající lásky v Kristu.

A právě Kristova láska je tím, čím končí dnešní text a čím chci končit i já. „Bůh je mi svědkem, jak po vás všech toužím v srdci Krista Ježíše.“ Nebo, jak říkají jiné překlady, „toužím po vás láskou Krista Ježíše, miluji vás láskou Krista Ježíše, toužím po vás v střevách Ježíše Krista.“ Pavel zde doslova hovoří o útrobách, o niterné, hluboké lásce, která dalece přesahuje jeho vlastní prožívání, jeho vlastní sympatie. Otevřeně přiznává, že láska, kterou cítí k Filipským, není z něj, že je působením Kristova Ducha. Pavel je nádobou, skrze kterou Kristus miluje svou církev. A je na každém z nás, abychom prosili, aby nás Bůh proměňoval v nádoby a nástroje své lásky.

A tady se vám chci k něčemu přiznat. Apoštol Pavel napsal korintským křesťanům: „Žárlím na vás; žárlím Boží žárlivostí; zasnoubil jsem vás jedinému muži, abych vás jako čistou pannu představil Kristu. Ale bojím se, aby snad tak, jako had svou vychytralostí svedl Evu, nebyla porušena i vaše mysl a neodvrátila se od upřímné a čisté oddanosti Kristu“ (2K 11,2–3). Každý jeden z nás je vše, jen ne dokonalý, a když se dívám na nás, kdo stáváme tady vepředu, vidím, že o nás to platí dvojnásob. A i když nepřestáváme žasnout nad Božím proměňujícím dílem v nás, nemilujeme vás tak, jako bychom měli a chtěli. Chtěl bych vás v tom prosit za odpuštění… a věřím, že Jarda s Pavlem také.

Je ale něco, co bych vám z lásky Krista Ježíše chtěl předat více než vše ostatní. My selháváme, ale On je dokonalý. A… já žárlím. Žárlím, protože mě bolí a trápí a ničí, když vidím, jak se Boží děti toulají, jak se raději týdny a měsíce a roky mlátí v nejistotě a pochybách, než aby se na dvě hodiny sešly se starším nad Písmem. Žárlím, protože bych si přál, abyste Krista více znali a více milovali. Abychom my všichni Krista více znali a více milovali. Přál bych si… a přál bych vám, abyste mohli více zakoušet život, který Kristus dává, abyste více toužili po Jeho Slově a nacházeli v něm skálopevnou naději a vzácný, sladký, dech beroucí život, o kterém Písmo znovu a znovu mluví, ke kterému nás Bůh znovu a znovu zve. Milovaní, naději, nasycení, pokoj a radost nenajdete jinde než u Boha. Bůh své děti miluje tak, že jim nedovolí, aby došly spočinutí a štěstí bez Něj a bez Jeho pravdy.

Šimon Petr vyznal: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi Kristus, ten Svatý Boží“ (J 6,68). Ježíš později řekl: „Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já jsem zachoval přikázání svého Otce a zůstávám v Jeho lásce. Toto jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a aby vaše radost byla naplněna“ (J 15,10–11). Boží dítě… následování Krista není o tom, abys „byl vším, čím můžeš být“. Nepotřebuješ procestovat svět, potřebuješ být účastníkem díla evangelia. Nepotřebuješ umět a znát a učit se spoustu věcí… potřebuješ znát Krista. Nepotřebuješ přečíst mnoho knih, potřebuješ znát jedinou Knihu. Nepotřebuješ kariérní růst, potřebuješ v poslední den slyšet „Dobře, služebníku dobrý a věrný.“ Nepotřebuješ se víc a víc snažit, potřebuješ spočinout u Toho, který řekl: „Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci; a naleznete odpočinutí svým duším.“ Nepotřebuješ znát neustále se měnící kulturu okolo, potřebuješ znát neměnné a na věčnost zůstávající Slovo Boží. Nepotřebuješ se dotlačit do toho, aby sis připadalo, že „se máš víc rádo“, potřebuješ se upnout k lásce dokonalého Spasitele. Věř mi, když půjdeš za světem, budeš povlávat kam vítr, tam plášť, a nikdy nedojdeš nasycení a pokoje. Svět ti nadiktuje, proč bys mělo být nespokojené, co všechno nemáš a neznáš a neumíš a kde jsi nebylo a co jsi ještě nezkusilo… ale ani v nejmenším ti nedá směr, nedá ti Cestu, Pravdu a Život (J 14,6). Není důležité „být sám sebou“, ale mít účast na evangeliu. Není důležité „být vším, co můžeš“, ale mít účast na evangeliu. Ne světský úspěch, ale účast na evangeliu. Ne morálka, ale účast na evangeliu. Ne další jazyk a koníček a film… ale účast na evangeliu. Jak řekl Pán Ježíš: „Neradujte, že se vám i poddávají démoni; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích“ (Lk 10,20). Ale, Boží Dítě, i tahle mince má dvě strany. Věz, že když se neupneš ke Kristu, když nebudeš studovat Jeho Slovo, když za ním znovu a znovu a víc a víc nebudeš přicházet… On se postará, abys žilo ve strachu a nejistotě. Jestli jsi Jeho, miluje tě natolik, že ti nedá žít bez Něj. Ale… On má slova věčného života, ve kterých je dokonalá radost… tak mi řekni, kam jinam bys chodilo?

Slovy apoštola Pavla: „Cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista uznal za ztrátu. A opravdu také pokládám všechno za ztrátu pro nesmírnou vzácnost poznání Krista Ježíše, svého Pána. Pro něho jsem se všeho zřekl a pokládám to za odpad, abych získal Krista“ (Fp 3,7–8). Je to něco, na co můžeš a chceš kývnout, čemu chceš zasvětit svůj život? Jestli ano, věz, že pro tebe platí, že Ten, který v nás začal dobré dílo, dovede je až do dne Krista Ježíše. Vždyť naše občanství je v nebesích, odkud také dychtivě očekáváme Zachránce, Pána Ježíše Krista, který přetvoří tělo naší poníženosti ve stejnou podobu těla jeho slávy působením, kterým je mocen si také všecko podmanit (Fp 3,20–21). A tehdy, v Kristův den, až se naposledy zavře kniha dějin, budeme všichni proměněni, naráz, v okamžiku, při zvuku poslední polnice. Zazní polnice, a mrtví vstanou jako neporušitelní a my budeme proměněni. Neboť toto porušitelné tělo musí obléci neporušitelnost a toto smrtelné musí obléci nesmrtelnost. Když toto porušitelné tělo oblékne neporušitelnost a toto smrtelné oblékne nesmrtelnost, tehdy se uskuteční slovo, které je napsáno: ‚Smrt byla pohlcena ve vítězství.‘ ‚Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvůj osten?‘ Budiž dík Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista. Tak tedy, moji milovaní bratři, buďte pevní a nepohnutelní, stále se rozhojňujte v Pánově díle, vědouce, že vaše námaha není v Pánu zbytečná (1K 15,51–58). Kdo nemiluje Pána, ať je proklet! Maranatha! Pane, přijď. Milost Pána Ježíše buď s vámi. Moje láska je s vámi všemi v Kristu Ježíši (1K 16,22–24). Amen.