Abychom nedělali pohanům potíže

Jaroslav Kernal, Praha 21. března 2021

Pokoj vám a milost, milovaní v Pánu Ježíši Kristu. Pán je dobrý a my z jeho milosti znovu otevíráme Boží slovo v knize Skutků a budeme pokračovat ve  výkladu této knihy, která popisuje život rané církve. Jsme v patnácté kapitole, která je v knize Skutků přelomová, a zabýváme se otázkou, zda se pohané musí stát Židy, aby mohli být spaseni. Je to otázka, která se týká podstaty evangelia a její teologické rozměry najdeme vyjádřené a shrnuté v listech apoštola Pavla. Chtěl jsem na tomto místě zmínit některé z listů (Římanům,  Galatským, Efezským), ale uvědomil jsem si, že všechny listy apoštola Pavla jasně formulují evangelium, každý z nich má své místo a má nám co říci i v kontextu toho, co řešíme. Výše zmíněné listy jasně formulují evangelium o spasení z milosti skrze víru. Ale ostatní listy za nimi nijak nezaostávají – Korintským, Filipským, Koloským, Tesalonickým ukazují na pravdu evangelia pod tlakem nějakého falešného učení – ať už jde o maso obětované modlám, zvěstování ze špatných motivů, přidávání zkušeností nebo lidských filozofií k evangeliu, nebo jednoduchá aplikace evangelia do každodenního života – pořád je evangelium o spasení z milosti skrze víru tou hlavní zprávou, a Pán Ježíš Kristus hlavním hrdinou a tou nejdůležitější postavou zprávy evangelia. Boží syn se stal člověkem, slovo, které vychází z Hospodinových úst, se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Pán byl ve všem kromě hříchu člověkem jako my, byl ukřižován, zemřel a byl pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých a ve víře v něj má každý, kdo se na něj spolehne, odpuštění hříchů a život věčný. To je evangelium, které můžeme shrnout do slov: „Věř v Pána Ježíše a budeš spasen.“ (Sk 16,31). Pojďme tedy přečíst text – budu číst v. 1-34, přičemž dnes se budeme zabývat jenom verši 7-19.

Jsme na klíčovém místě v knize Skutků i v dějinách církve. Minule jsme mluvili o tom, že se církev dostala na křižovatku. Stála před otázkou, zda se musí každý, kdo se obrátí k židovskému Mesiáši stát Židem nebo je to ještě jinak? Kniha Skutků nám ukazuje, že to je ještě jinak – a to hned od samého začátku, kdy ve v. 1,8 se píše o tom, že učedníci zmocnění Duchem svatým budou svědky Pána Ježíše Krista … až na sám konec země, tedy že půjdou k pohanům. Zní to znovu v kázáních a vidíme to v jednání apoštolů. Přesto to byl stále problém. Ale musíme se vžít do situace Židů, kteří uvěřili v Pána Ježíše Krista.

Dva tisíce let se budovala identita židovského národa, která byla spojená s jistou výlučností. Bůh sám se rozhodl, že bude jednat zvláštním způsobem s tímto národem a ukáže na něm svou slávu, svou milost, svou svatost, své soudy i své požehnání. Proto může Pavel napsat, že z nich rodem pochází Kristus, Bůh, který je nade všemi (Ř 9,5). Ale byl Kristus dán židovskému národu jako Mesiáš s tím, že každý, kdo v něj uvěří, se musí stát součástí tělesného židovského národa? Nebo – a to je jádro poselství patnácté kapitoly Skutků i dnešního kázání – Bůh použil židovský národ k tomu, aby světu dal Mesiáše a aby všichni, kdo v něj uvěří, byli připojeni k jednomu novému stvoření, ke skutečnému Božímu lidu, aby byli naroubováni do kmene pravého Izraele, jímž je sám Kristus? Na to se dneska podíváme a ukážeme si to na tom, jak Jakub používá starozákonní Písma a uvidíme i další příklady z dalších míst Bible. Pojďme tedy už do našeho textu:

I. Argumenty z Božího jednání (v. 7-12)

Někteří lidé zneklidnili křesťany z pohanů svou snahou uvést pod jho Mojžíšova zákona. Proto se sešli apoštolové a starší v Jeruzalémě a řeší tuto otázku. Křesťané z řad farizeů v tom měli naprosto jasno (jak už to i u těch moderních farizeů bývá) – „musí se jim nařídit!“ Musíme vynutit poslušnost vnějším tlakem, podmínkami, hrozbami, sankcemi. Ale Petr to viděl jinak.

Petr připomněl všem přítomným Boží jednání. Bůh použil Petra, aby ukázal, že nedělá rozdíl mezi lidmi, ale „v každém národě je mu milý ten, kdo v něho věří a činí, co je spravedlivé“ (Sk 10,35). Bůh dal pohanům, kteří uvěřili, Ducha svatého úplně stejně, jako Židům. Dokonce nechal sestoupit Ducha svatého na pohany ještě dříve, než byli pokřtěni ve vodě, takže když to viděli bratři, kteří přišli ke Kornéliovi s Petrem, mohli spolu s Petrem říci, co nám brání, aby tito pohané byli pokřtěni, když uvěřili a Bůh jim dal Ducha svatého stejně jako nám? Je zajímavé, že tato otázka už nemusela padnout v Pisidské Antiochii, v Ikoniu, Lystře nebo Derbe, kde uvěřilo mnoho pohanů.

Petr vysvětloval, že Židé i pohané jsou spaseni milostí Pána Ježíše Krista. To je evangelium. To je podstata a vlastní jádro evangelia. Cokoliv je k tomuto přidáno, nebo cokoliv je z toho ubráno, činí z evangelia jiné evangelium, tedy prokletí (Ga 1,7-8) – ať už pro ty, kdo takové jiné evangelium kážou, tak i pro ty, kdo takové evangelium přijímají, protože to není moc ke spasení, ale lidská cesta, která vede k odsouzení. Proto Petr varuje, aby křesťané ze Židů nechtěli na křesťany z pohanů vložit břemeno zákona, které nemohli unést ani jejich otcové ani oni sami.

Všimněte si toho – je to důležité – Petr říká, že oni sami, apoštolové a starší církve v Jeruzalémě, nemohli unést břemeno zákona. Je tady řeč o celém zákonu, o jhu přikázání, které je vyjádřené v tom, co známe jako Starý zákon. Žid staré smlouvy, mojžíšovské smlouvy, byl vázán celým tímto zákonem a každým příkazem, které z tohoto zákona vyplýval. Proto Pavel napsal, že kdo by se chtěl dát obřezat z toho důvodu, aby naplnil zákon, je povinen zachovávat celý zákon (Ga 5,3). Nejde sloučit život ve víře a život podle zákona. Buď žijete ve víře v Pána Ježíše Krista a cele spoléháte na jeho dílo. Jenom skrze něj přistupujete před Boha, jenom ve víře v něj hledáte jeho tvář a žijete k jeho slávě, protože milujete Boha a milujete bližního. A potom porostete na prvním místě v poznání Boha a ruku v ruce s tím také v poslušnosti jeho Slovu. Ale je to důsledek víry, něco, co z ní vyplývá. Protože Bůh nám dal nové srdce, a on sám v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí (Fp 2,13).

Vedle toho je život podle skutků zákona. Ten vylučuje víru, protože nestaví na prvním místě na Kristu, ale staví na člověku, staví na tom, co já mám nebo nemám dělat. Není to o Kristu, ale o člověku, není o díle Pána Ježíše, ale o lidských skutcích. A Pavel jasně říká, že jedno vylučuje druhé. Nelze mít obojí dohromady. Proto Petr v našem textu uzavírá svou řeč vyhlášením spasení, které je pro Židy i pro pohany jenom z milosti Pána Ježíše. Žádný lidský skutek nás ke spasení nepřiblíží ani nás od něj neoddělí.

Na Petrova slova navázali Pavel s Barnabášem a vypravovali, jaké divy a jaká znamení Bůh skrze ně učinil mezi pohany. Všimněte si dvou věcí – první je, že Pavel s Barnabášem mluví o tom, jak Bůh jednal mezi pohany. Když jsme četli o jejich misijní cestě, viděli jsme, že obvykle šli nejdříve za Židy, a také jsme viděli, že mnozí Židé uvěřili. Ale na všech místech uvěřilo také mnoho pohanů a Židé vyhnali apoštoly a spolu s nimi nejspíš také ty, kteří uvěřili v Mesiáše. Na všech těch místech vznikla církev a byla to církev oddělená od judaismu, židovství. A i když Pavel i Barnabáš věděli, že neuvěřili jen pohané, zdůrazňují Boží dílo mezi pohany. Bůh se přiznal k pohanům svou milostí, svou mocí, oslavil se na nich. Evangelium pro ně bylo mocí ke spasení. Byl jim před oči postaven Ježíš Kristus ukřižovaný (Ga 3,1). Bůh jim dal svého Ducha – a to nikoliv proto, že činili skutky zákona, ale proto, že uvěřili zvěsti, kterou slyšeli (Ga 3,2). Bůh mezi nimi působil veliké věci a mocné činy – a proč to dělal? Pavel se ptal křesťanů v Galácii (Ga 3,5) – činí tak Bůh proto, že plníte zákon, nebo proto, že jste slyšeli a uvěřili?

Druhá věc – teprve když Pavel s Barnabášem začali vyprávět o tom, jak veliké věci udělal Pán skrze ně mezi pohany, bratři se uklidnili. Teprve tehdy všichni ve shromáždění zmlkli a začali poslouchat. To ukazuje, jak rozjitřené to shromáždění bylo, jak velké tato otázka vyvolávala emoce, jak těžké bylo pro Židy, aby přijali pohany jako bratry bez toho, že by se předtím stali Židy. Evangelium se odděluje od židovství a také od židovského nacionalismu. Bůh už nejedná primárně v jednom národě, který si vybral mezi mnoha národy na tváři země, ale jedná s těmi, kteří věří v Pána Ježíše Krista, ať už jsou z jakéhokoliv národa. Vzpomeňte si na Janovo vidění ve Zjevení, kde před trůnem Božím a Beránkovým andělé písní oslavují Beránka, protože vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras a učinil je královským kněžstvem našeho Boha (Zj 5,9-10). Na Pavla a Barnabáše navazuje Jakub – a to je druhý bod dnešního kázání.

II. Argumenty z Božího slova (v. 13-18)

Jakub vystupuje a dělá to, co je opravdu důležité – otevírá Boží slovo. Bratří před ním mluvili o tom, jak Bůh jednal a vyvozovali z toho také teologické závěry, ale teprve Jakub to staví do světla Písma. Bůh vždycky jedná v souladu se svým Slovem. Pokud je někde něco, co není v souladu s Písmem, není to Boží dílo, i kdyby to lidé označovali jakkoliv. Lidé v Mt 7 dělali skutky v Ježíšově jménu a přece od Pána slyšeli: „Nikdy jsem vás neznal. Jděte ode mě, kdo se dopouštíte nepravosti“ (Mt 7,23). A to jejich skutky nebyly v rozporu s Písmem – prorokovali, vymítali a činili mocné činy – ale oni dělali tyto skutky jako zásluhu. To nebyly skutky víry, které vyplývaly z toho, že znají Pána, ale byly to skutky, jimiž se chtěli chlubit před Pánem. Co teprve skutky, které jdou proti tomu, co je zapsané v Písmu! Proto Jakub říká:

• Sk 15:14-15 Šimon vypravoval, jak Bůh poprvé projevil pohanům svou milost a povolal si z nich svůj lid. S tím se shodují slova proroků, neboť je psáno:

Milovaní, ta poslední tři slova musí být skálou, na které budeme stavět – neboť je psáno! Cokoliv nad to, je od zlého. Kolikrát jen jsme slyšeli tato slova z úst našeho Pána! Když ho ďábel pokoušel, slyšel „je psáno“, když ho lidé pokoušeli, slyšeli „nečetli jste?“, tedy jinými slovy „je psáno“, když se Jan Křtitel ptal, zdali je Ježíš Mesiášem, co se dozvěděl? Řekněte Janovi, co jste viděli a slyšeli (Lk 7,22) a potom cituje několik veršů z proroka Izajáše, jinými slovy, řekněte Janovi, co je psáno. V našem textu pokračuje Jakub citací z proroka Ámose:

• Sk 15:16-18 ‚Navrátím se zase a znovu postavím Davidův zbořený dům, z jeho trosek jej opět vystavím a zbuduji, jako byl dřív, aby také ostatní lidé hledali Pána, všechny národy, které jsem přijal za své. To praví Pán, který to oznámil už před věky.‘

Tady musíme zastavit a podívat se na důležitou věc. Založte si Skutky 15 a otočte spolu se mnou ve svých Biblích do Ámose 9. Přečtu celou kapitolu, abychom viděli širší kontext a pochopili, co vlastně Jakub dělá s tím textem. Am 9,1-15.

Komu je určený text proroka Ámose? Izraeli. Mluví k Izraelcům. Mluví o tom, že Bůh zachová ostatek Izraele a obnoví Davidův zbořený dům. Ámos prorokuje proti celé řadě národů, kritizuje sociální nespravedlnost a aroganci mocných – jak aktuální, že? Ale hlavně se soustředí na severní Izrael, ale spolu s ním mluví i k Judovi. A ten text, který Jakub cituje, mluví o spojení obou království, obnovení domu Davidova, opětovném sloučení království, aby zde byl jeden lid a jeden král. Jakub bere tento text a vztahuje jeho význam na pohany, resp. na církev. To je to jedno království, jeden Davidův zbořený dům, jeden lid spojený jedním Duchem, který šíří evangelium, aby také ostatní lidé hledali Pána. Jakub k Ámosovým slovům připojuje slova dalších proroků a není snadné rozlišit, co je od kterého proroka, případně co je výklad proroctví, ale to vůbec nevadí, protože ta zpráva je jasná. To, co Starý zákon vztahoval na Izrael, Jakub vztahuje na církev. Ti, kdo věří v Krista, Židé i pohané, se stanou domem Davidovým, jedním lidem, s jedním srdcem, jednou vírou, jedním Pánem. Proto může Petr napsat křesťanům v Pontu, Galacii, Kappadokii, Asii a Bithynii, že nebyli lidem – na rozdíl od Izraele, který byl lidem, tito křesťané nebyli lidem, resp. byli ne-lidem, ale stali se lidem Božím. Když uvěřili v Krista, všechno se změnilo. Pořád jsou součástí národa, do něhož se narodili, ale jejich občanství je nebeské, jejich vládcem je Ježíš.

• 1Pt 2:9 Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.

Starozákonní zaslíbení jsou vztažená na novozákonní Boží lid. Totéž můžeme vidět například na zaslíbení nové smlouvy. Podívejte se do Ezechiela 36,26-27. Znovu jsou to slova, která jsou určená ve staré smlouvě Izraeli, který bude rozptýlený mezi národy (viz v. 24 nebo 28). Důležitá jsou zde slova o tom, že Bůh jim do nitra vloží svého Ducha. Komu Bůh vložil do nitra svého Ducha? Židům i pohanům. Všem Židům a pohanům? Ne! Jenom vyvoleným jak z Židů, tak z pohanů. A z těch dvou učinil jednoho nového člověka, nové stvoření v Kristu (Ef 2,15). Opět je tu starozákonní zaslíbení vztažené na Kristovu církev, na novozákonní Boží lid. V Jeremiášovi 31,31 je zaslíbení nové smlouvy, které je spojené s odpuštěním hříchů. Je to určeno domu judskému a izraelskému. Komu jsou odpuštěny hříchy? Každému, kdo věří v Pána Ježíše Krista! Kdokoliv věří v Pána, tomu jsou odpuštěny hříchy, tomu byl dán Duch svatý, to je člověk, který se narodil z Boha, který byl adoptován do Boží rodiny a stal se Božím dítětem – dříve byl dítětem ďábla, Žid i pohan (viz J 8,44; Ef 2,1-3), ale nyní je dítětem Božím.

A tato i podobná další místa ve Starém zákoně nám ukazují, jak máme rozumět starozákonnímu Izraeli. Ve své většině to byl tělesný nevěřící předobraz skutečného duchovního Božího lidu, jímž jsou ti, kdo jsou znovuzrozeni skrze Ducha svatého, Židé i pohané. To je jádro Jakubovy výpovědi. Nový zákon tak jasně zjevuje, že kdokoliv je bez Krista, není Božím lidem. Jenom ti, kdo jsou v Kristu, mohou být nazýváni Božím lidem, Božími dětmi. Jenom ti, kdo věří v Pána, malí nebo velcí, staří nebo mladí, muži nebo ženy, otroci nebo svobodní, Židé nebo pohané – na ničem z toho nezáleží. To jediné, na čem záleží je nové narození, obřízka srdce způsobená nikoliv literou zákona, ale Duchem Božím. Toto přímo vyplývá z evangelia o spasení z milosti skrze víru. Jestli rozumíme správně, co znamená spasení z milosti, potom nám bude jasné, jak to bylo se starozákonním Izraelem, jak je to s Božím lidem dnes. A to nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání – k aplikaci:

III. Aplikace pro ně i pro nás (v. 19)

Jakub dobře pochopil evangelium. I když bychom si z toho, co následuje, mohli myslet, že to tak úplně není, doufám, že uvidíme a pochopíme, že Jakub opravdu porozuměl evangeliu. Myslím, že to je zjevné už z verše 19, u kterého dneska skončíme. Příště se budeme zabývat těmi dalšími aplikacemi, které jsou od dvacátého verše a které některým lidem připadají jako kompromis s evangeliem. Doufám, že se mi podaří ukázat vám, že to tak není, ale že se jedná jenom o důsledek spasení z milosti a projev lásky k slabším bratrům a sestrám ze Židů. Ale nyní se podívejme na to, čím Jakub začíná:

• Sk 15:19 Proto já soudím, abychom nedělali potíže pohanům, kteří se obracejí k Bohu.

Jakub říká, že starozákonní proroci mluvili o tom, že tady bude jeden lid, a vysvětluje, že i když mluvili o Izraeli a Judovi, ve skutečnosti se to týká Židů a pohanů, všech, které si Bůh povolá jako svůj lid skrze víru v Pána Ježíše Krista. Jaké potíže má na mysli ve vztahu k pohanům? Je to totéž, o čem mluvil Petr – břemeno, které nemohli unést ani otcové ani apoštolové, zákon a obřízka.

Jakub nechce umetat pohanům cestičku, aby se cítili pohodlně a mohli snadno uvěřit. Nechce dát stranou evangelium o spasení z milosti. To je samo o sobě dost velkou překážkou, protože odstraňuje všechny lidské pokusy o záchranu, všechnu lidskou chloubu. Jeden bratr popsal současnou církev v jednom svém tweetu takto: Za poslední léta církev neustále vymýšlela, jak se co nejvíce přiblížit a zalíbit lidem. Nejprve odstranila z evangelia kříž, pokání, pak veškeré Boží soudy, přestala mluvit o úzké cesta a začala šířit zábavu. Nyní konečně našla ten správný klíč: přestala existovat! Ale Jakub nic takového nedělá. Je to přesně naopak – jde k tomu, co je psáno! Ale aplikuje to, co je psáno skrze Pána Ježíše Krista a jeho kříž, skrze dílo Boží milosti. Proto říká, že nemáme dělat potíže pohanům, kteří se obracejí k Bohu. A to platilo před dvěma tisíci lety v situaci, kdy nábožensky založení obrácení Židé chtěli vložit na obrácené pohany skutky svého náboženství. A platí to úplně stejně i dneska, kdy mnozí nábožensky založení křesťané chtějí vložit skutky zákona – ať již Božího nebo nějakého lidského, lidská nařízení a přikázání, na lidi, kteří se obracejí k Bohu.

Pohybujeme se po úzké cestě. Je to cesta spasení z milosti. Není to cesta skutků, není to cesta břemen, není to cesta zásluh. Ale na druhé straně to také není cesta, kde by na ničem nezáleželo, která by naopak bylo volnou vstupenkou na cestu hříchu. Nic takového – je to cesta, kterou vyznačuje Boží slovo, které je věrně vykládané ve světle Kristova kříže. Pavel napsal o Boží milosti, že zachraňuje, ale kromě toho také vychovává k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní (Tt 2,11-12), jinými slovy nás tato zachraňující milost také posvěcuje. Vede nás k životu ve svatosti. Je to úzká cesta následování Pána Ježíše Krista, je to úzká cesta zapření sebe sama a nesení kříže. Není to cesta kompromisu – ani na straně skutků ani na straně svatosti. Proto je ta cesta tak úzká. Vylučuje každou lidskou chloubu a každou snahu dostat se do cíle bez milosti Pána Ježíše.

Židé i pohané jsou povoláni k víře. Evangelium je Boží mocí ke spasení jak pro Žida, tak i pro pohana (Ř 1,16). Proto máme nést evangelium všem národům, všemu stvoření. Ale máme nést evangelium, tedy zprávu o spasení z milosti Pána Ježíše. Tuhle jedinou a naprosto jedinečnou zprávu. Nepřicházíme k lidem s tím, že musí změnit svou morálku, že musí začít něco dělat jinak, ale jdeme za nimi se zprávou o Pánu Ježíši Kristu. Na tom vše závisí a z toho všechno vyplývá.

Někdy se lidé ptají, co mají dělat, když nevěřící lidé kolem nich (rodina, přátelé, spolupracovníci) žijí v nějakém zjevném hříchu. Mají je napomínat kvůli tomu hříchu? Jako křesťané máme být jasní a čitelní v tom, co je hřích a co ne. Jsme povoláni k tomu, abychom byli světlem i solí světa. Máme odhalovat skutky temnoty, pojmenovat je, ukázat na ně. Ale jedinou cestou, která vede ven z hříchu, je evangelium. Proto musíme na prvním místě mluvit s lidmi o Pánu Ježíši Kristu. Někdy se křesťané zaměří na některé hříchy – typicky dnes homosexualita, transgender, pornografie nebo potraty – a chovají se tak, jak kdyby odstranění těchto hříchů přineslo nebe na zem. Ale co třeba lakomství nebo utrhání (1K 6,10), zlá touha nebo hrabivost (Ko 3,5) žárlivost, závist, hádky, rozkoly (Ga 5,19-21) – Písmo říká, že kvůli takovým věcem lidé nevejdou do Božího království (v. 21).

Máme jasně pojmenovat hřích, jako je např. lež, když někdo říká, že na dva týdny potřebujeme nouzový stav a už ho máme šestý měsíc! Máme označovat nespravedlnost a bezpráví, třeba když je lidem zakazováno pracovat, ačkoliv Písmo přikazuje lidem, aby se živili prací svých rukou. Nebo když nesmíme uctívat Pána společným zpěvem; i to je bezpráví, nespravedlnost a tedy hřích. A jako křesťané máme tyto věci jasně říct, jasně na ně ukázat a pojmenovat je. Ale to není naše hlavní bitevní pole. Ta hlavní bitva, kterou vedeme, je duchovní bitvou. Je to bitva, kterou bojujeme na kolenou před Pánem, na modlitbách a ve vyhlašování slavného díla Pána Ježíše Krista, evangelia o spasení z milosti skrze víru. To je naše bitevní pole. My kážeme Krista ukřižovaného. On jediný může změnit lidská srdce, on jediný může proměnit lidské životy, vysvobodit člověka z hříchu a dát mu svobodu žít svatě. Proto musíme jít k němu, dívat se nahoru, kde Kristus sedí po pravici Boží (Ko 3,1-2). To je naše skutečná naděje, jediná naděje a naprosto jistá naděje.

Pán Ježíš Kristus nás zachránil, očistil naše hříchy skrze víru, učinil z nás Boží děti, Boží dům, církev, chrám Boha živého. Skrze víru v Pána jsme se stali Davidovým domem, který není budovaný lidskýma rukama, ale který buduje Bůh sám mocí Ducha svatého, který v nás přebývá. Amen.