Bůh nemá zalíbení ve smrti svévolníka

Jaroslav Kernal, Praha 30. ledna 2022

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milí v Kristu. Jsme v šesté kapitole knihy Genesis. Minule jsme si ukázali některé velmi důležité pravdy o Bohu, které zde nacházíme – mluvili jsme o Božím soudu, Božím hněvu a Boží spravedlnosti. Dneska půjdeme o krok dál a podíváme se na konkrétní důvody Božího soudu a Božího hněvu. Podíváme se tedy na člověka, na to, co dělali lidé a proč se to Bohu nelíbilo do té míry, že se rozhodl zničit celou zemi vodami potopy. Přečteme celou kapitolu. 

Hned v úvodu bych chtěl říct, že bych byl nerad, abychom nabyli dojmu, že předpotopní svět byl nějak mnohonásobně horší, než svět popotopní nebo než je ten náš dnešní. Boží hněv plane proti každému hříchu. Každý hřích, i ten nejmenší, je urážkou svatého Boha, Stvořitele. A v jistém slova smyslu je to jako s tím příslovečným džbánem, s nímž se chodí tak dlouho pro vodu, než se ucho utrhne. Pavel napsal, že Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu (Ř 1,18). Každá bezbožnost vede k Božímu hněvu a někdy vede dokonce k okamžitému soudu. Áronovi synové Nádab a Abíhú přinesli před Hospodina cizí oheň a Bůh je na místě zabil. Davidův přítel Uza vztáhl ruku, aby chytil schránu, když se povoz, který ji vezl, naklonil, a Bůh ho zabil. Dvakrát padesát vojáků i s jejich veliteli, kteří šli pro proroka Elijáše bylo pozřeno ohněm, který sestoupil z nebe. Ananiáš a Safira padli mrtví před Petrem, protože lhali Duchu svatému. A mohli bychom pokračovat dál a dál. Každý hřích bude jednou náležitě, tedy naprosto spravedlivě potrestán. A někdy se Bůh rozhodne vykonat ten trest hned. To se stalo při potopě. Neměli bychom se domnívat, že stav lidí byl takový, že už to Bůh nemohl vydržet – částečně to tak bylo a náš text to tak říká, ale je to jenom část, protože když se podíváme na to, jak Bůh popisuje člověka před potopou, je o něm řečeno, že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý (Gn 6,5). Nicméně o dvě kapitoly dále čteme o člověku totéž (Gn 8,21). A v Novém zákoně čteme, že jsme byli odcizeni Bohu a byli jsme nepřátelští vůči němu svým smýšlením i zlými skutky (Ko 1,21). Situace je stále stejná. To je důvod, proč ti lidé tehdy stejně jako my dnes potřebujeme někoho, kdo nás zachrání, kdo nás vysvobodí z pout hříchu, kdo nás promění. Proto přišel Pán Ježíš Kristus, abychom už nebyli odcizeni a nepřátelští, aby už žádný výtvor našeho srdce a naší mysli nebyl v každé chvíli jen zlý, ale abychom byli smířeni s Bohem skrze víru v Pána Ježíše Krista a byli naplněni jeho pravdou a láskou.

I. Kompromis víry

Podívejme se do prvních čtyř veršů šesté kapitoly. Je tam cosi, co vzbuzuje naši zvědavost, co rozněcuje fantazii poblázněných lidí, a co skutečně není úplně jednoduše vysvětlitelné. Jsou tam Boží synové, kteří si berou dcery lidské, jak se jim zachce a na zemi se rodí zrůdy. Když se toto vše na zemi dělo, Bůh se rozhodl, že to celé ukončí. Co se ale dělo? O co tady šlo? O jaké zrůdy se jednalo? V hebrejštině je slovo nefilim, o němž se neví, jak by se mělo překládat (a navíc je jenom třikrát v celém Písmu), takže některé překlady (angl.) dělají prostě to, že to slovo použijou v hebrejské podobě. V českých překladech se používá slovo obři, nebo zrůdní obři (B21), které je použité v řeckém překladu Starého zákona. Myslím, že k vysvětlení nám nakonec stačí závěr čtvrtého verše, který mluví o bohatýrech, tedy válečnících, doslova o silných mužích, věhlasných ode dávna. Kde se tito muži vzali? Text na to jasně odpovídá. Synové Boží vcházeli k dcerám lidským. To je místo, kde lidská představivost pracuje na plné obrátky. Mimozemšťani? Andělé? Démoni? O koho se jedná? Variant je řada, i těch serióznějších, biblických – vypsal jsem vám je a je to k dispozici zde, ale nechci se tím nyní do podrobností zabývat. Myslím, že nejprostší a pro mě nejvíce smysluplné vysvětlení je, že se jednalo o zbožné lidi, zbožné muže, syny Boží, kteří nezůstali zbožní, ale ve své žádostivosti si brali bezbožné ženy, takže se jim rodily děti kompromisů, válečníci, nefilim.

Víme, že před potopou lidé uctívali Boha. Kain s Ábelem přinesli Hospodinu oběť. Věděli dost na to, aby přinášeli oběti. Na konci čtvrté kapitoly jsme četli o narození Šetova syna Enóše. Je tam dodatek – tehdy se začalo vzývat Hospodinovo jméno (Gn 4,26). V páté kapitole jsme viděli Henocha, který chodil s Bohem (Gn 5,24). Nový zákon mluví o tom, že Henoch prorokoval o příchodu Pána Ježíše Krista, o Božím soudu nad bezbožnými a o falešných učitelích (Ju 14–15). Když někdo v Písmu prorokoval, nebylo to tak, že by někde potají něco sepsal a ono to pak vyšlo, aniž by se o autorovi moc vědělo – spíš to bylo naopak – takový člověk veřejně a aktivně vystupoval a přinášel Boží slovo a vyhlašoval Boží soudy i evangelium. Henoch byl mužem, který svědčil o Bohu. Narodil se tisíc let před potopou a žil jenom tři sta šedesát pět let, ale mohl sto, dvě stě, možná i tři sta let kázat Boží slovo, které mu Bůh dal.

Noe je označen jako kazatel spravedlnosti (2Pt 2,5). Narodil se šest století před potopou, chodil s Bohem (Gn 6,9). Kázal o Boží spravedlnosti a nepochybně také o Božím soudu. Byli tu zjevně lidé, kteří byli zbožní, a určitě bylo takových mnohem víc. Ale jak se blížila potopa, můžeme vidět, jak jich ubývalo. V sedmé kapitole je otřesné svědectví o generaci, která zažila potopu.

• Gn 7:1 I řekl Hospodin Noemu: „Vejdi ty a celý tvůj dům do archy, neboť vidím, že ty jsi v tomto pokolení jediný můj spravedlivý.“

Co se stalo? To, o čem mluví Pán Ježíš Kristus – ale on to vztahuje k budoucnosti, ke svému příchodu – a na jiném místě mluví o tom, že při jeho příchodu to bude jako za dnů Noemových – na jedné straně se nebude dít nic neobvyklého a lidé budou jíst, pít, ženit se, vdávat, nakupovat, prodávat (Lk 17,26–30).

• Mt 24:9–13 Tehdy vás budou vydávat v soužení i na smrt a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno. A tehdy mnozí odpadnou a navzájem se budou zrazovat a jedni druhé nenávidět; povstanou lživí proroci a mnohé svedou a protože se rozmůže nepravost, vychladne láska mnohých. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.

Mluví se tu o svodu, zradě, nenávisti, lži, odpadnutí a vychladnutí lásky mnohých. To je náboženský úpadek, to úpadek víry, kompromis. Takový kompromis byl v době před potopou – byl tak hluboký, že nakonec zůstal jenom Noe jako jediný spravedlivý ve svém pokolení. Podobně když Ježíš mluví o konci, ptá se, zda nalezne Syn člověka víru na zemi při svém druhém příchodu (Lk 18,8). Situace před potopou se příliš neliší od situace dnes. Nemáme mnoho informací o tom, jak to vypadalo tenkrát, ale z jiných míst Písma dobře víme, jak takový kompromis víry vypadá. Jeden z mnoha textů říká:

• 2 Timoteovi 3:5 Budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň.

Ta výzva je stejná, jako byla v době před potopou. Znamená to oddělit se od bezbožnosti, od falešného náboženství, od odpadlictví, od zrady, lži a nespravedlnosti. Je tu popsané prázdné náboženství, které má vnější podobu, ale chybí mu moc. Doslova v tom verši je, že budou mít tvar (morfé) zbožnosti, tedy navenek to bude vypadat podobně jako zbožnost, ale budou popírat její moc. Budou všechno dělat jenom tělem. Zní to podobně jako v knize Zjevení, kde je nevěsta a nevěstka. Kde je beránek a šelma, která má rohy jako beránek, ale mluví jako drak. Když Pavel popisuje satana, mluví o tom, že se převléká za anděla světla, stejně jako jeho služebníci. Takových se straň!

Kompromis ve víře, poskvrněné svědomí, nesvatá aliance, spojení s bezbožníky ke „svatým účelům“ – to je ohavnost před Bohem. Je to varování, které nacházíme hned na začátku knihy Genesis, které potřebovali slyšet Izraelci, kteří vycházeli z Egypta, jimž Mojžíš tuto knihu dal. Neposlouchali její slova. Vyslali zvědy do zaslíbené země, ale zvědové jim tu zemi svými pomluvami pohaněli, takže Izraelci reptali a chtěli se vrátit do egyptského otroctví. Jejich nevěra byla kompromisem, který je stál čtyřicet let života na poušti a to, že nikdo z té generace nevešel do zaslíbené země kromě Jozua a Káleba, kteří jako jediní z vyslaných zvědů osvědčili svou víru. Jak se vyvarujeme takového kompromisu? Chytneme se pevně Pána Ježíše Krista a postavíme se na pravdu jeho Slova!

II. Zkaženost srdce

To nás vede k dalšímu bodu, k dalšímu popisu stavu lidstva – a jak jsme už viděli, nejenom před potopou, ale i po potopě. Máme před sebou jeden z nejsilnějších popisů lidské zkaženosti:

• Genesis 6:5 I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý.

Je tady zlo člověka, zlovůle, výtvor mysli i srdce. A nejenom některý výtvor lidské mysli a srdce, ale každý výtvor. A nejenom někdy, ale v každé chvíli. Slova, která jsou tady použitá, jsou velmi univerzální – museli bychom použít hodně z řečnického umění, abychom se dokázali „vykecat“ z této univerzální a naprosté zkaženosti. Není to nemožné, ale není to potřeba. Svědectví Božího slova je v tomto ohledu velmi jasné od začátku až do konce, a velmi konzistentní. Pán Ježíš říká lidem, včetně svých učedníků, že jsou zlí (Mt 7,11; Mt 12,34). A mladému vládci, který za ním přišel s touhou po věčném životě, a oslovil ho slovy „mistře dobrý“, odpověděl, že nikdo není dobrý, jenom Bůh (Lk 18,18–19). Jediný Bůh je dobrý!

Všimněte si dobře, že náš text nemluví v první řadě o skutcích člověka, ale o jeho mysli a jeho srdci. Tohle učení o zkaženosti člověka zevnitř ven, je tak odporné modernímu člověku. Asi bylo lidem odporné vždycky, protože pýcha lidí tu byla od pádu v zahradě Edenu. Snaha být jako Bůh, řídit svůj život a v tom lepším případě ještě životy lidí kolem sebe, v tom ideálním případě být ředitelem zeměkoule nebo CEO (generální ředitel) vesmíru – to je trvalá snaha každého člověka, jakkoliv to navenek popírá. Krizové situace, jako např. údajná pandemie koronaviru, potom takové věci vynášejí na povrch a ukazuje se pravda o člověku, odhaluje se lidské srdce. A můžeme to vidět nejenom na mediálně známých tvářích, ale především sami na sobě. Tato pravda není krásná, ale je osvobozující. Boží slovo nám tu říká hrozné věci o nás samotných, ale pokud tuto pravdu přijmeme, jsme schopni porozumět hříchu, jak vlastnímu, tak hříchu druhých, jsme schopni porozumět evangeliu o spasení z milosti, protože vidíme, že nic jiného než milost, pouhá milost, Boží milost, milost Kristova, nám nemůže pomoci. Jsme jako ten Kúšijec, černoch, který nemůže změnit barvu své kůže, jak o tom mluví prorok Jeremjáš (Jr 13,23). Jako levhart, který není schopen změnit svou skvrnitost. A k tomu dodává:

• Jer 13:23 Jak vy byste mohli jednat dobře, když jste se naučili páchat zlo?

Stará jednota bratrská před necelými pěti sty lety popsala stav padlého člověka těmito slovy: Co pak ještě v něm pozůstalo z toho obrazu Božího, to jako čisté víno jedem lítým zprznil a nakazil: a tak v stav hříchu, smrti a všech strastných, časných i věčných pokut, sebe i rodinu svou pohřížil. (Bratrské vyznání víry z r. 1535.) Člověk je padlé stvoření a čím déle je na tomto světě, tím více se projevuje jeho hříšnost. Ale tato hříšnost má svůj původ v srdci, v nitru, a projevuje se navenek (Mk 7,21). Vychází zevnitř. Je to problém srdce, které je nevyléčitelné.

Tohle učení doslova a do písmene uráží moderního člověka. Copak je člověk zlý? Ano, Bible říká, že je. A říká to od samotného začátku, od první knihy Bible do poslední. Ale to není něco, co by chtěli lidé slyšet. Samozřejmě, to je jasné. Přesto bez toho není pochopení hříchu. Nemusíme plně rozumět tomuto učení o naprosté lidské zkaženosti, ale abychom byli schopni uchopit učení o milosti, musíme ho přijmout. V opačném případě – pokud budeme mít jenom špetku toho, že člověk není úplně zkažený a je jenom trochu dobrý, úplně ztratíme spasení z milosti, protože tu budeme mít prostor pro lidské zásluhy. A i ten sebemenší prostor, který se dá lidským zásluhám, naprosto ničí Boží milost – to jsou dva protiklady, které není možné smířit ani spojit dohromady. Buď je spasení jenom z milosti skrze víru, nebo není z milosti, ale je ze skutků. A to nejdůležitější slovo v předchozí větě, je slovo „jenom“. Pavel napsal:

• 1K 4:7 Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?

Jestli je něco, na čem si zakládáš – a může to být opravdu cokoliv, co vás napadne, od toho, že člověk je dobrý ve svém jádru, přes to, že dělá nějaké dobré skutky, až k tomu, že je z dobré, rozumějte křesťanské rodiny a má křesťanskou výchovu nebo vystudoval opravdu dobrý (a někdo i řekne „ten nejlepší na světě“) teologický seminář, jestli je i jen malá špetička něčeho, na čem si člověk zakládá, pořád je to veliká hromada pro lidskou pýchu, která chce své zásluhy předložit Bohu. Ukázat na to, jak „já“ jsem dobrý.

Šestá kapitola Genesis tohle všehno smete ze stolu. Bůh pohlédl z nebe a viděl, že nikdo není dobrý, není ani jeden. A jak uvidíme příště, skutečností je, že ani ten Noe nebyl. Navzdory tomu, že bychom o něm mohli říct mnoho dobrého, uvidíme, že byl jenom obyčejným hříšníkem, který byl ospravedlněný z Boží milosti a nijak jinak. Podívejte se do osmého verše, kterým se ještě více budeme zabývat příště – Noe našel u Hospodina milost. Co nám to říká o Noemovi? Že to byl hříšník, který stejně jako všichni ostatní, potřeboval milost od Hospodina. Bůh se nad ním smiloval, jak to později řekl Mojžíšovi: „Smiluji se však, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji“ (Ex 33,19). Noe byl tím, nad kým se Bůh smiloval. Proto čteme, že našel u Hospodina milost. Kdyby ji našel proto, že byl tak dobrý, našel by Boha zásluhy, dostal by mzdu za svou dobrotu, zasloužil by se o své spasení svými skutky, ale on našel milost, tedy ničím nezaslouženou Boží přízeň. Nikdo nebyl spravedlivý, ani Noe nebyl, ale Bůh se nad ním smiloval a ospravedlnil ho z milosti. Dal mu nové srdce a do nitra mu vložil svého Ducha. To je přesně to, co potřebujeme úplně všichni – Boží smilování. Hojnost milosti, kterou nám prokázal v Pánu Ježíši Kristu – on se stal smírnou obětí za naše hříchy. Na našem místě zaplatil cenu, kterou jsme měli za svůj hřích zaplatit my.

Když se rozmáhá lidská svévole, zlovůle člověka, když se pozdvihují svévolníci, lidé se skrývají, protože se šíří zvůle, zlo, bezpráví, nespravedlnost (Př 28,28). Rozmáhá se násilí, a slovy knihy Soudců, „každý si dělal, co uznal za správné“ (Sd 17,6 a 21,25). To nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Násilí rukou

Když se podíváte pozorně do našeho textu, uvidíte, že země byla plná násilí. Ve v. 4 se mluví o válečnících, v dalším verši o zlovůli člověka, ve v. 11 o tom, že země byla zcela zkažená a plná násilí, a v dalším verši, že všechno tvorstvo pokazilo svou cestu – tedy nejenom lidé, ale všechno tvorstvo, i zvířata, protože i ona byla zasažena hříchem, který vešel do světa. A znovu ve v. 13 čteme, že země je plná lidského násilí. A po potopě, když Bůh uzavírá s člověkem (s Noemem) smlouvu, co připomíná?

• Gn 9:5–6 A krev, která vás oživuje, budu vyhledávat. Budu za ni volat k odpovědnosti každé zvíře i člověka; za život člověka budu volat k odpovědnosti každého jeho bratra. Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím.

Řekl bych, že to trochu naznačuje, co se asi na zemi dělo. Ten náznak je už ve čtvrté kapitole, když se Lámech, potomek Kaina vychloubal svým dvěma ženám, že za své zranění zabil chlapce (Gn 4,23). Stejně jako se na zemi rozmnožilo lidstvo, což je hlavní myšlenka páté i první části šesté kapitoly, rozmnožil se spolu s ním i lidský hřích. Zkaženost člověka byla stále zjevnější. Myslím, že i toto byl jeden z důvodů, proč Bůh zkrátil život člověka z oněch devíti set let na sedmdesát, je-li při síle tak osmdesát (Ž 90,10). Malé srovnání – před chvílí jsme mluvili o válečnících, kteří byli pověstní, známí, proslavení. Podobným válečníkem byl král David, který se dožil sedmdesáti let. Možná čtyřicet let byl při síle jako válečník. Když čteme o jeho bojích a vítězstvích, nemůžeme se ubránit takovému mrazení – takřka celý svůj život vedl nějaké války a dobýval nějaká království. Sám Bůh řekl, že mu David nepostaví chrám, protože jeho ruce jsou zalité krví. A teď si představte takového válečníka, který žije v té své plné válečné síle např. nějakých šest století. O Davidovi izraelské ženy zpívaly: „Saul pobil své tisíce, ale David své desetitisíce“ (1S 18,7). A co potom takový člověk, který žil třináctkrát déle než David? Statisíce? Je to hrůza jenom pomyslet! Země byla plná lidského násilí.

Celá lidská historie je plná lidského násilí. Naše generace dnes žije v naprosto výjimečné době na naprosto výjimečném místě. Když nepočítáme studenou válku, která měla také své oběti, i když ne tak zjevné, a také ruskou okupaci v šedesátém osmém roce, je to už osmdesát let od doby, kdy na našem území naposledy probíhal otevřený válečný konflikt. Když se podíváte do naší historie, nenajdete nic podobného. A totéž platí o řadě dalších států západního světa. Znamená to, že násilí zmizelo? Že se lidstvo vyvinulo? Poučilo? Naprosto ne.

Zloba, hněv, arogance, tvrdost, křik, utrhání, rozbroje, hádky, rozpory, rozkoly, vyzývavost, neúcta, nedostatek sebeovládání, domácí násilí, manipulace – to všechno a mnoho dalšího jsou projevy lidského násilí. Nemusí to být nutně hromady mrtvol. Bůh soudil zemi mimo jiné kvůli násilí, které bylo páchané na lidech. Je to dneska jiné? Není. Ale křesťané jsou voláni k tomu, aby žili jinak a jednali jinak. Připomenu pár veršů:

• Ef 4:32 … buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.
• Filipským 4:5 Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko.
• Tt 3:2 Ať nikoho nepomlouvají, ať se nepřou, jsou mírní a vždycky se ke všem chovají vlídně.
• 2Tm 2:24–25 Služebník Kristův se nemá hádat, nýbrž má být laskavý ke všem, schopný učit a být trpělivý. Má vlídně poučovat odpůrce.

Tohle je povolání Kristových služebníků, velvyslanců na místě Kristově. To je povolání, jemuž máme dělat čest svým životem. To je také moc evangelia, která proměňuje lidské životy. Není možné proměnit lidský život zvenku dovnitř. Můžete se naučit nějak se chovat, můžeme změnit své zvyky a zvyklosti, ale nemůžete změnit své srdce. To může jen Bůh. To dělá jenom skrze víru v Pána Ježíše Krista. Jenom to je cesta, jak své srdce naplnit pokojem a láskou. Jak proměnit své nitro, aby se život proměnil i navenek. Ta proměna musí vycházet ze srdce a bude směřovat zevnitř ven. Teprve když člověk dostane nové srdce, začne proměňovat svou mysl a to bude mít dopad na jeho skutky, na jeho jednání a chování. Opačně to nejde.

Jak se to může stát? Musíte se znovu narodit. Je to duchovní znovuzrození, obmytí Duchem svatým, výměna srdce – místo starého kamenného je tady nové, masité, měkké. Je to srdce naplněné láskou k Bohu a láskou k lidem. Je to srdce, které mají ti, kdo věří v Pána Ježíše Krista. Když se lidé ptali Petra v letnic, co mají dělat, aby byli zachráněni, řekl jim:

• Sk 2:38 Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého.

Jenom Duch svatý může takto proměnit člověka. Je tady víra v Pána Ježíše Krista, který zemřel za naše hříchy a třetího dne vstal z mrtvých, je tu závislost na Kristu a jeho díle, která znamená přítomnost a proměňující moc Ducha svatého v životě člověka. Noe chodil s Bohem, a když my chodíme s Bohem, když žijeme ve víře v Krista, Duch svatý produkuje ovoce v našich životech – lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, tichost a sebeovládání. To je Boží dílo. Bůh volá všechny lidi k tomu, aby se odvrátili od svých hříchů a věřili v Pána Ježíše Krista. A kdo v něho věří, nebude zahanben. Kdo k němu přijde, toho nevyžene ven. Ale kdo nevěří, už je odsouzen. Ještě není čas potopy, ještě nenadešel čas soudu, ale kdo v něho nevěří, už je na tom tak, jako kdyby byl pohřben na dno oceánu a přikryt rozlomenou zemskou deskou. Jeho údělem už je ohnivé jezero, které nikdy nevyhasne a z něhož není úniku. Ježíš je naše archa, a kdo je v něm, bude vychvácen z Božího soudu a nezahyne navěky. Amen.