Zaslíbení vládce (Gn 49,10)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Dokud nepřijde …

Jaroslav Kernal, Praha 23. prosince 2018

Pokoj vám a milost, milí svatí. Dnes nebudeme pokračovat v našem výkladu listu Galatským, ale podíváme se na něco, co nakonec s Pavlovým listem církvím v Galacii úzce souvisí. Četli jsme:

  • Galatským 4:4-5 Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.

Nacházíme se v období, kdy si podle tradice připomínáme první příchod Božího syna. Přišel, aby nás vykoupil z našich hříchů, přišel, abychom byli přijati za syny, přišel vysvobodit zajaté, přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Tradičně je jeho první příchod, kdy se narodil z ženy, spojován s časem Vánoc. Písmo nám nikde neříká, ani kdy přesně se Pán Ježíš Kristus narodil, ani že bychom měli tomuto narození věnovat nějakou zvláštní pozornost. Matouš a Lukáš ve svých evangeliích zmiňují Ježíšovo narození, Jan mluví o tom, že světlo přišlo na svět a přebývalo mezi námi (J 1,9-14). Výše zmíněný text je dalším textem Písma, který zmiňuje Kristovo narození a další najdeme v knize Zjevení, ve dvanácté kapitole. A tím je tuším výčet vyčerpán. Kristus se musel narodit jako člověk, aby mohl na lidském těle zaplatit za hříchy svého lidu, ale podstata jeho díla není v jeho narození, ale v jeho smrti. Jeho smrt na kříži Golgoty nám přinesla smíření s Bohem, vykoupení z hříchu, vysvobození se smrti, vítězství nad satanem i nový život. Jeho kříž je tím, na co se musíme soustředit.

Dneska se podíváme do Starého zákona, do knihy Genesis. V Genesis 49 jsou zapsaná požehnání, která stařičký Jákob dal svým dvanácti synům. Součástí těchto požehnání je také zaslíbení vládce, který bude panovat nad národy. Mluví se tam o tom, že jednoho dne takový muž přijde a bude z kmene Juda. Řeč není o nikom jiném než o Kristu – on je ten, koho Písmo nazývá Lvem z Judy, Pánem pánů a Králem králů. Mezi mnoha věcmi, jimiž Jákob žehnal svým synům a které prorokoval o jejich potomcích, najdeme následující slova:

  • Genesis 49:10 Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde; toho budou poslouchat lidská pokolení.

To jsou slova, na která se dnes zaměříme. Z tohoto verše si dnes ukážeme 1. Proroctví o Mesiáši, 2. Příchod Mesiáše, 3. Postavení Mesiáše. Ale než půjdeme k těmto věcem, skloňme svou hlavu před Pánem a prosme ho o jeho milost a proměňující moc.

I. Proroctví o Mesiáši

Jákob žehnal svým synům. Měl dvanáct synů, Juda byl čtvrtý v pořadí. Ale pokud bychom studovali knihu Genesis, pokud bychom četli celé Jákobovo požehnání, jistě bychom si všimli, že první tři synové přišli o své postavení dané pořadím jejich narození. Prvorozený Rúben vstoupil na otcovo lože a spal s otrokyní Jákobovy druhé ženy, Bilhou (Gn 35,22), matkou dalších dvou Jákobových synů (Dana a Neftalího). Další dva synové, Šimeón a Lévi, vyvraždili město Šekem, když syn vládce toho města, zneuctil jejich sestru Dínu. Proto pro ně Jákob nemá požehnání, ale spíš kletbu:

  • Gn 49:7 Buď proklet jejich hněv, že byl tak prudký, jejich prchlivost, že byla tak krutá. Rozdělím je v Jákobovi, rozptýlím je v Izraeli.

První tři bratři byli zbaveni svého postavení kvůli svým hříchům. A na místo prvorozeného nastupuje ten, který byl až na čtvrtém místě:

  • Gn 49,8 Tobě, Judo, tobě vzdají čest tví bratři. Na šíji nepřátel dopadne tvá ruka; synové tvého otce se ti budou klanět.

Juda bude tím, kdo bude mít hlavní slovo v Izraeli. Kdybychom procházeli knihou Genesis, mohli bychom si všimnout, jak se Juda dostává do popředí, jak Bůh pracuje s tímto tvrdým mužem, jak ho mění a pokořuje, jak ho přitahuje k sobě. Jákob svému synovi žehná:

  • Genesis 49:10 Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží.

Juda bude vládnout. Nebude zbaven vlády, prvenství, bude zachován, dokud nepřijde skutečný vládce. Hebrejský text obsahuje eufemismus, narážku, která je obtížně přeložitelná. Nejdoslovněji ten text překládá Pavlík: „Od Júdy se nebude odvracet žezlo ani zprostřed jeho nohou hůl zákonodárce.“ Jde tam o ten prostředek nohou, což je výraz, který se v hebrejštině používá pro označení potomků. Smysl toho verše je, že Juda bude vládnout a po něm budou vládnout také jeho potomci. Je tady zaslíbení, že Juda, resp. jeho potomci, zde bude až do příchodu toho, který bude vládnout, do příchodu Mesiáše, Spasitele.

V knize Genesis to není první slib, že Bůh pošle zachránce, který vysvobodí lidi z hříchu, do kterého je uvrhli první lidé, Adam s Evou. Už oni sami dostali slib, který jim Bůh dal skrze kletbu nad hadem:

  • Genesis 3:15 Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.

Ve čtvrté kapitole jsou potom určité náznaky toho, že Adam s Evou porozuměli Božímu slovu a očekávali vykupitele. Zdá se, že uvěřili Bohu, stejně jako později Abraham, jemuž to bylo počítáno za spravedlnost. Ve dvanácté kapitole knihy Genesis je další zaslíbení, které bylo dané Abrahamovi – skrze něj budou požehnány všechny národy. Bůh zaslíbil Abrahamovi potomka, který bude požehnáním pro celý svět – tím potomkem není nikdo jiný, než Ježíš Kristus. Bůh vybral Abrahama, dal mu syna Izáka, který měl být prostředkem k zaslíbenému požehnání, z Izákových dvou synů vyvolil Jákoba a učinil z něj velký národ. A z Jákobových synů vyvolil Judu, aby z něj vzešel zaslíbený zachránce, který vysvobodí Boží lid z jeho hříchů.

Už první hříšníci, Adam s Evou, dostali „malé“ evangelium, že se narodí dítě, syn, který sejme prokletí, do něhož uvedli veškeré lidstvo svým hříchem. Od samotného počátku, od pádu, mohli lidé uvěřit Bohu a být zachráněni z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Kristus ještě nebyl zjeven v takové plnosti, v jaké se zjevil, když se stal člověkem, když se narodil Marii – dokonce ani dalším, kteří uvěřili a o kterých nám Písmo jasně svědčí – jako byl syn Adama a Evy Ábel, nebo později Noe. O Abrahamovi Ježíš vydává svědectví, že zdálky spatřil jeho den a zaradoval se. Přesto to od Abrahama trvalo ještě skoro dva tisíce let, než se Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi. Abrahamův pravnuk Juda dostal slib, že to bude jeho potomek, jehož budou poslouchat lidská pokolení.

Linie Božích slibů se táhne dál celým Starým zákonem – v Judovi Bůh v době Mojžíše ukázal na Káleba, který byl spolu s Jozuem jediným dospělým mužem, který vyšel z Egypta a vešel do zaslíbené země. Všichni ostatní zemřeli na poušti. Dalším potomkem Judy byl Boáz, manžel Rút, pradědeček krále Davida, který dostal další veliký slib od Boha – znovu došlo k ještě přesnějšímu nasměrování:

  • 2S 7:12-14 Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království. Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky. Já mu budu Otcem a on mi bude synem.

Apoštol Petr ve svém kázání v den letnic říká, že tato slova došla naplnění v Ježíši Kristu. V jeho zmrtvýchvstání ho Bůh vyvýšil a dal mu trůn jeho otce Davida (Sk 2,30-32). David se stal králem Izraele a jeho potomci vládli až do chvíle, kdy byl Izrael odveden do Babylonu. Davidův syn Šalomoun, miláček Boží, vybudoval dům pro Hospodina, vládl nad obrovskou říší od řeky Eufratu až po hranice Egypta. Později král Achaz dostal slib, jehož naplnění znovu vidíme na Pánu Ježíši Kristu – na jeho narození z panny:

  • Izajáš 7:14 Proto vám dá znamení sám Panovník: Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh).

Po babylónském zajetí to byl znovu potomek Davida, Zerubábel, judský místodržitel, kterému Bůh znovu potvrdil slib daný Davidovi a předtím Abrahamovi:

  • Ag 2:23 V onen den, je výrok Hospodina zástupů, vezmu tebe, svého služebníka, Zerubábeli, synu Šealtíelův, je výrok Hospodinův, a učiním tě pečetním prstenem, neboť jsem tě vyvolil, je výrok Hospodina zástupů.

Ježíš Kristus je tím pečetním prstenem. On je tím, kdo svou obětí zapečetil smlouvu, novou smlouvu, kterou Bůh dal svému lidu, ve které slíbil, že jim dá nové srdce, které ho bude poslouchat, že jim dá víru, že je naplní svým Duchem, že z nich učiní svůj lid, královské kněžstvo, které ho bude uctívat v Duchu a v pravdě. Krok za krokem Bůh ukazoval na toho, který měl přijít, na Ježíše Krista. On je naplněním Božích slibů, v něm Bůh žehná všem národům a každý, kdo v něj věří, je zachráněn a má život věčný.

V době, kdy Jákob žehnal svým synům, byly tyto události ještě dalekou budoucností, přesto je tady slib, který Bůh dává, který ukazuje do budoucnosti, na Spasitele. A to je druhý bod kázání.

II. Příchod Mesiáše

  • Genesis 49:10 Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde.

Juda tady bude, dokud nepřijde ten zaslíbený potomek, Ježíš. V Ježíši Kristu dochází naplnění zákon, v něm je zrušen zákon ustanovení a předpisů a ze Žida a z pohana je stvořen jeden nový člověk. V Kristu Ježíši už není Žid ani pohan, ale nové stvoření, Boží dítě, křesťan. V Ježíši Kristu došel svého naplnění celý Starý zákon, v něm byla naplněna Judova linie, v něm došla svého cíle královská linie, protože on je věčným králem, v něm došly svého naplnění starozákonní oběti, protože on je tím obětním beránkem, na kterého všechny oběti ukazovaly. V Kristu se naplnilo starozákonní kněžství, protože on je veleknězem našeho vyznání, on je jediným prostředníkem mezi člověkem a Bohem. V Kristu už ztrácí smysl rozdělení na kmeny, jako to bylo ve starozákonní době, v Kristu končí obětní řády a rituály, v Kristu přichází nový zákon, ne Mojžíšův, ale Kristův, jehož naplněním je láska – láska k Bohu a láska k bližnímu. S příchodem Krista končí starý věk a začíná nový. Kristovým ukřižováním vrcholí jedna část dějin a vylitím Ducha svatého o letnicích začíná nová část dějin, začíná poslední doba, která bude ukončena Kristovým druhým příchodem, Božím soudem nad všemi, kteří neuvěřili v Pána Ježíše Krista, stvořením nového nebe a nové země a vzkříšením těla, které už nebude propadlé hříchu, ale bude dokonale svaté.

Tohle všechno a ještě mnohem víc můžeme dnes vidět za slovy, jimiž Jákob požehnal svému synovi Judovi. Bude vládnout, dokud … Dokud se Boží syn nestane člověkem. A to je ta událost, kterou si v naší společnosti a v naší kultuře připomínáme v těchto dnech – Ježíš Kristus se vzdal slávy, kterou měl u Otce, ponížil se a stal se jedním z nás, stal se člověkem. Narodil se jako člověk, žil jako člověk, byl ukřižován a zemřel jako člověk – ale nezemřel kvůli svým hříchům, ale kvůli našim hříchům. Vzal na sebe naše hříchy a stal se smírnou a vykupující obětí. Vykoupil nás z otroctví hříchu a smrti a smířil nás s Bohem.

  • 2 Korintským 5:21 Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.

Tohle je skutečné poselství Vánoc – ne dárky ani stromeček, betlém nebo koledy, ale Kristovo vtělení, které vedlo k vykoupení. Bez vtělení by nebylo vykoupení. Kristus se musel stát člověkem, protože hřích musel být odsouzen na lidském těle, protože to jsou lidé, kteří se bouří proti Bohu a vzpírají se mu svou nevěrou. To si musíme připomínat, když mluvíme o Kristově narození. Bible nezmiňuje žádné přesné datum jeho narození, stejně jako nezmiňuje datum jeho ukřižování, protože datum není podstatné. Podstatné je, že se to stalo. Podstatné bylo, že se Kristus narodil. A naprosto zásadní potom bylo, že byl ukřižován, zemřel a vstal z mrtvých. A každý kdo se spolehne na to, že tohle je Bohem určená jediná cesta ke spasení, k záchraně lidské duše, bude zachráněn.

  • Římanům 10:9 Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.

Od samotného počátku, od pádu, volá Bůh lidi k víře v Ježíše Krista. Nejprve k víře v zaslíbeného Krista a po jeho příchodu k víře ve zjeveného Krista. Náš text mluví o tom „dokud nepřijde …“ Jeho příchod si připomínáme v tomto čase. Je to Kristův první příchod. Je to příchod ke spasení. Když se Ježíš stal člověkem, nepřišel proto, aby soudil svět, ale aby skrze něj byl svět spasen. Stal se člověkem, aby nám jasným, jedinečným a naprosto srozumitelným způsobem ukázal, kdo je Bůh a jaký je. Když po něm jeho učedník Filip chtěl, aby jim ukázal Otce, jeho odpověď byla jednoduchá:

  • Jan 14:9 Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce?

Boha nelze poznat jinak, než skrze jeho Syna, Pána Ježíše Krista. On je ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Bohu než skrze něj. Chcete poznat Boha? Musíte jít ke Kristu? Chcete žít s Bohem? Musíte se soustředit na Krista. Chcete mít vztah s Bohem? Musíte mít vztah s Ježíšem Kristem. Jinudy cesta nevede!

Do Kristova prvního příchodu bylo obtížné mít vztah s Bohem. Způsob, jakým to bylo možné, nebyl jiný, než je dnes – je to skrze zjevení, skrze to, že Bůh sám se dá člověku poznat, ale dnes jsme na tom přeci jenom lépe, protože Pán Ježíš Kristus se stal člověkem. Aby člověk skutečně a pravdivě pochopil, kým Kristus je, k tomu stejně potřebuje zjevení, potřebuje, aby mu Bůh dal nové srdce, aby mu dal víru, která je nástrojem, jímž se držíme Boha a jeho Slova, ale toto zjevení k nám přichází v jasném evangeliu o Ježíši Kristu. A to je něco, co tady před Kristovým příchodem nebylo. Všechno bylo skryté, bylo to zahalené závojem, zastřené oponou. Ale nyní je vše zjevené. Stejně jako se rozzářilo nebe nad Betlémem, když se narodil Ježíš, právě tak září sláva Kristova evangelia do každé temnoty lidského srdce, lidské duše, lidského poznání. Nyní je zde evangelium, které je Boží mocí pro každého, kdo věří. Nyní je čas milosti, nyní je čas spasení. Kristus přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Přišel pro svůj lid, přišel pro své stádo. Přišel, aby nás zachránil.

Každý z nás byl pod Božím hněvem, Písmo mluví o tom, že jsme byli doslova dětmi hněvu, byli jsme hříšníci, vzbouřenci proti Bohu, odporovali jsme Duchu svatému, rouhali jsme se, naše srdce bylo tvrdé a nepokorné, ale Bůh se ve své milosti a lásce nad námi slitoval a vyměnit to tvrdé srdce za srdce měkké, masité, poddajné. Dokud jsme nepoznali Krista, byli jsme odsouzeni k záhubě, ale nyní v něj věříme a tak docházíme cíle víry, to je spasení duše. Evangelium se stalo skutečností, protože Slovo se stalo tělem, narodil se zaslíbený Spasitel a svou smrtí na kříži zachránil svůj lid a posvětil se za něj. Stařičký Simeon, který očekával vykoupení Izraele, spatřil malého Ježíše, kterého Marie s Josefem přinesli do chrámu, aby splnili, co o dítěti nařizoval zákon. Simeon chválil Boha:

  • Lk 2:29-32 Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.

Koho to Simeon uctíval? Odpověď najdeme v poslední části našeho dnešního textu, v posledním bodu tohoto kázání:

III. Postavení Mesiáše

  • Genesis 49:10 Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde; toho budou poslouchat lidská pokolení.

Hebrejský text v tomto verši je docela obtížný na překlad. Je tam zvláštní slovo a doslovný překlad najdeme např. v kralickém překladu, který říká „dokud nepřijde Šílo“. Je to otázka, co přesně to znamená. Obvykle najdeme dva významy, které jsou oba dobré a smysluplné. Může tam být „dokud nepřijde ten, který z něho vzejde“, jak je to v ekumenickém překladu, nebo tam může být „ten, kterému patří [žezlo]“, jak je to v ČSP nebo B21. Ježíš Kristus vzešel z Judy a jemu po právu patří žezlo vlády. Nádherným způsobem je to shrnuto v Novém zákoně v Matoušovi – poslouchejte, jak začíná:

  • Mt 1:1-3 Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. Abraham měl syna Izáka, Izák Jákoba, Jákob Judu a jeho bratry, Juda Farese a Záru z Támary

Ježíš Kristus je syn Abrahamův, potomek Davidův, lev z kmene Juda. A podívejte se, jakými slovy toto evangelium končí! Jsou to slova Pána Ježíše Krista, která říká svým učedníkům:

  • Mt 28:18-20 Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.

Jemu patří žezlo vlády. On je Pán pánů a Král králů, on je ten zaslíbený vládce, o něm svědčí Písma Starého zákona, a nakonec celé Písmo vydává svědectví o něm samotném. Bylo prorokováno, že se mu budou klanět národy, že ho budou poslouchat lidská pokolení a přesně tak to je. I když se narodil jako nemluvně, přece byl od svého narození králem. Ačkoliv vypadal bezmocně, přece to byl stvořitel světa – všechno bylo stvořeno skrze něho a pro něho. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Pavel o něm vydal svědectví:

  • Fp 2:6-11 Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

Bůh ho vyvýšil nade všechno. Ježíš měl prvenství ve všem a předcházel všechno, ale skrze zmrtvýchvstání ho Bůh ještě znovu nade všechno vyvýšil – vyvýšil ho zjevně, veřejně, otevřeně. Vyvýšil ho na nebi i na zemi. Na kříži Kristus porazil hřích a smrt, ale stavil triumfální vítězství také nad nebeskými mocnostmi, které se na počátku vzbouřily proti Bohu. Porazil ďábla a jeho anděly. A nyní září slávou a svatostí. Ježíš zaslíbil, že přijde znovu – už ne kvůli spasení, ale kvůli soudu.

Jeho příchod bude jako blesk – bude náhlý, bude nečekaný, bude ohromující, bude slavný. Přijde s nespočetnými zástupy svatých andělů a bude soudit zem. Tehdy se každé koleno skloní před Pánem a každý jazyk bude ke slávě Boha Otce vyznávat, že Ježíš Kristus je Pán. Budou se mu klanět lidé ze všech národů, protože onen den bude dnem vzkříšení – všichni lidé všech dob povstanou a budou souzeni. Jedni povstanou k životu, zatímco druzí k odsouzení. A rozlišovacím klíčem je Boží milost, která se projevuje vírou v Ježíše Krista. Kdo v něho věří, nebude souzen, kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného syna Božího (J 3,18).

Božímu synu se již nyní klaní národy a poslouchají ho – to jsou všichni, kdo uvěřili evangeliu, uvěřili té dobré zprávě, že Ježíš Kristus je smírnou obětí za naše hříchy. To jsou ti, kdo Pána poslouchají. Jsou to lidé ze všech kmenů, jazyků, národů a ras. Vyznávají, že Ježíš Kristus je jejich Pánem, majitelem, vlastníkem, protože je vykoupil z otroctví hříchu a z vlády temnoty. Proto poslouchají svého Pána, proto s radostí naplňují jeho vůli a nesou evangelium do celého světa.

Když Kristus vzkřísil Lazara, zvolal mocným hlasem: „Lazare, vstaň!“ Lazar nemohl neposlechnout, musel vstát. V den svého druhého příchodu poručí Pán všem národům a všichni vstanou. A i když se dneska mnozí vzpírají jeho vládě a nechtějí se podřídit pod jeho dobrou a laskavou vládu, v onen den budou muset. Nebude možné neposlechnout hlas Božího syna, nebude možné se mu vzepřít, nebude možné nesklonit svá kolena před Pánem. V onen den se pokloní všichni – na nebi, na zemi i pod zemí a každý jazyk vyzná, že Ježíš je Pán. Mnohý jazyk to bude vyznávat skrze zaťaté zuby, ale moc Páně bude tak velká a nepřekonatelná, že nebude moci odolat ani jeden jediný. Všechny mocnosti se skloní, nejmocnější andělé odloží své královské koruny a padnou před Pánem.

A zástupy svatých andělů budou společně se zástupy vykoupených radostně a hlasitě vyznávat to, co vyznávají již nyní – že Ježíš Kristus je Pán, že jemu patří všechna sláva i moc.

  • Zj 5:12-13 „Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení.“ A všechno stvoření na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všecko, co v nich jest, slyšel jsem volat: „Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!“

To je nebeská sláva. Tato sláva se rozzářila, když se Pán Ježíš narodil Marii a tato sláva zazáří při jeho druhém příchodu. Blaze tomu, kdo bude mít podíl na této slávě. Blaze těm, kdo uvěřili ve slavné jméno Ježíš. V nikom jiném není spásy, není pod nebem jiného jména, ve kterém bychom mohli být spaseni (Sk 4,12). Proto si s radostí připomínáme Kristův první příchod, protože je zaslíbením druhého. Zároveň je také potvrzením Boží věrnosti a zárukou druhého příchodu. Bůh splnil své slovo, které dal Judovi, synovi Jákoba, a úplně stejně splní své slovo, které dal nám, učedníkům Ježíše Krista. Proto se můžeme radovat, protože máme věrného Spasitele, dokonalého člověka a velkého Boha, Ježíše Krista. Amen.

Osnova kázání: