Křesťanská zralost V.

Jaroslav Kernal, Praha 3. listopadu 2019

Dobré dopoledne, milovaní svatí, pokoj vám a milost. Pokračujeme v naší sérii o křesťanské zralosti v Janově evangeliu 17. kapitole. Minule jsme si na příkladu Pána Ježíše Krista ukázali modlitbu jako základ křesťanské zbožnosti a našeho chození s Bohem. Dneska se podíváme na zaměření křesťanského života. I dnes zůstaneme v prvním verši sedmnácté kapitoly a podíváme se na to, na co se soustředil Pán Ježíš Kristus, a to je Boží sláva.

• Jan 17:1 (VP) Toto Ježíš pověděl, pozvedl své oči k nebi a řekl: „Otče, přišla hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe.“

Na samotném konci svého vyučování v horní místnosti se Ježíš modlí. Svou modlitbu začíná Boží slávou. Celý jeho pozemský život byl zaměřen na Boží slávu. A tím má být prostoupen také život každého následovníka Pána Ježíše Krista. Pavel napsal do Korintu:

1K 10:31 Ať tedy jíte či pijete či cokoli jiného děláte, všecko čiňte k slávě Boží.

K tomu jsme byli určeni. V listu Efezským se hned v první kapitole Pavel zabývá dílem trojjediného Boha – mluví o tom, že jsme byli vyvoleni Otcem před stvořením světa, vykoupeni Synem, když se naplnil stanovený čas, a zapečetěni Duchem, když jsme uvěřili slovu pravdy, evangeliu o našem spasení. Každý oddílek, každá část Božího díla na našem spasení, je zakončená podobnou větou, která nám ukazuje důvod, proč to Bůh právě takto udělal – aby byl oslaven.

• Ef 1:6 … [abychom] chválili slávu jeho milosti …
• Ef 1:12 … abychom … se stali chválou jeho slávy. (viz také v. 14)

Dneska se tedy podíváme na to, jak Otec oslavil svého Syna, a jak Boží syn oslavil svého nebeského Otce, a pak uvidíme, co to znamená také pro nás, pro náš křesťanský život, pro naši duchovní zralost.

Mluvíme o slávě, ale co je to sláva? Rozumíme vůbec tomu slovu? Dnes je sláva do velké míry spojená se známostí, a je to slovo, které se stále častěji používá v lehce negativním zabarvení. Slavní lidé nejsou nejčastěji ti nejlepší, ale ti nejznámější, kterým se dostalo největší publicity. Al Capone je slavnou osobností, přestože to byl gangster a šéf mafie. U nás je podobně slavnou osobností odsouzený a následně omilostněný nájemný vrah Kájínek. Méně slavní jsou lidé, jako byl evangelický farář Jan Jelínek, vyznamenaný minulý týden prezidentem republiky, který za druhé světové války skrýval Židy, a v padesátých letech byl vězněn komunistickým režimem. Ale to není něco, co dnes přitahuje pozornost. Ale jak je to se slávou v Písmu?

Ve Starém zákoně se toho můžeme dočíst dost o slávě, především o Boží slávě. V hebrejštině je sláva od slova, jehož kořen vyjadřuje váhu, tíhu nebo cennost, tedy něco, co činí někoho významným, důležitým, váženým, jde o něco, imponuje a budí úctu. Je možné to slovo použít k popisu lidského bohatství, nádhery nebo věhlasu.  I zde souvisí se známostí, ale patří k ní také kvalita. Slávou země mohou být její pastviny nebo pevná města. O Abrahamovi čteme:

• Genesis 13:2 Abram byl velice zámožný, měl stáda, stříbro i zlato.

Doslova bychom mohli říci, že Abram byl těžký na dobytek, známý, proslulý dobytkem. Je tam to slovo, které má stejný kořen jako sláva.

Když mluvíme o Boží slávě, mluvíme o Boží nádheře, o vážnosti, úctě, o moci a síle, mluvíme o tom, že Bůh je strašlivý, takže se všichni třesou, Bůh budí strach, bázeň. Kenaanci se třásli hrůzou, protože se doslechli o tom, jak Bůh s velikou mocí a slávou vyvedl Izraelce z Egypta. Bůh se mezi nimi proslavil. Boží sláva je vždy spojená s Boží přítomností. Ezechiel viděl Boží slávu u průplavu Kebaru a byla nepopsatelná. Mojžíš žádal Boha, aby směl spatřit jeho slávu, ale bylo mu dovoleno jenom ji zahlédnout, a to pouze zezadu. Když na horu Sinaj sestoupila Hospodinova sláva, vypadala jako stravující oheň a oblak (Ex 24,16-17), když Šalomounův chrám naplnila Boží sláva, kněží nemohli konat službu (1Kr 8,11). Když Izajáš spatřil Panovníka na trůnu a jeho sláva naplňovala celou zemi, vyznal před Bohem svou ztracenost a hříšnost (Iz 6,5). I náš dnešní text je o Boží slávě.

I. Otec oslavil Syna

Pán Ježíš se modlí k Otci, aby Otec oslavil svého Syna. Čtyři dny před touto poslední večeří Pána s Jeho učedníky se Ježíš modlil, aby Otec oslavil své jméno (J 12,28) – a jakou doslat odpověď?

• Jan 12:28 Z nebe zazněl hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“

Otec oslavuje jméno, o němž se Syn často zmiňuje v této své modlitbě – je to jméno, které Otec Synovi dal a které Syn zjevil těm, které mu Otec ze světa dal. A Písmo je v tomto ohledu velmi jasné:

• Sk 4:11-12 Ježíš je ten kámen, který jste vy, stavitelé odmítli, ale on se stal kamenem úhelným. V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.

Nyní se Ježíš znovu modlí a volá k Otci, aby Otec oslavil Syna. A Syn skutečně bude oslaven. Bude vyvýšen – nejprve na dřevo kříže, vyzdvižen ze země vzhůru, proboden, ponížen, zesměšněn a ubit. Všechna váha Božího hněvu, který je namířen proti hříchům všech vyvolených, spočine na Synovi na kříži Golgoty. Je tohle nějaké oslavení Syna? Z lidského pohledu nám to nepřijde příliš slavné. Ani učedníkům to nepřišlo moc slavné, když o tom s nimi Pán Ježíš neustále mluvil během svého pozemského života. Petr ho dokonce zrazoval od té cesty a vysloužil si přísné napomenutí, protože se pro Pána stal pokušitelem, svůdcem.

Otec oslavil Syna, když před stvořením světa připravil cestu, kterou měl Boží syn jít, když svého milovaného Syna přijal jako svého služebníka, když svého jedinečného a jediného Syna dal jako oběť smíření za naše hříchy. Otec oslavil Syna, když paradoxně odstoupil od svého Syna a zahalil ho temnotou, když ho vydal do spárů svého nepřítele, smrti. Už v tom byla Boží sláva, protože Syn byl skrze smrt učiněn vítězem, protože skrze vlastní smrt zabil smrt, nebo jak to popsal puritán Owen ve své eseji s názvem „Smrt smrti ve smrti Kristově“. Na kříži se setkáváme s Boží slávou. Nejenom v samotné osobě Pána Ježíše Krista, který je vyjádřením, nebo také září či odleskem Boží slávy (Žd 1,3), ale také v samotném díle kříže.

• Koloským 2:14-15 Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. Tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství.

Na kříži Golgoty Bůh oslavil svého Syna. Smrt Božího syna byla vítězstvím nad hříchem, byla porážkou smrti a byla zlomením moci duchovních mocí, satana na prvním místě. Ďábel byl svržen z nebe, už nebude přicházet před Boží tvář, jako to bylo v době před křížem, jako to známe třeba z Jóba. Je poražen. Je poddán Kristu, Božímu synu, který se stal člověkem. Pán Ježíš byl skrze kříž učiněn hlavou všech mocností sil (Ko 2,10). Důkaz této slávy nám Bůh dal sám:

• Ef 1:20-23 Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím. ‚Všechno podrobil pod jeho nohy‘ a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.

Pán Ježíš se modlil za to, aby Otec oslavil Syna. Věděl, jak bude oslaven? Věděl to dobře. Za pár desítek minut po této modlitbě se modlil jinou modlitbu v zahradě Getsemane. Věděl, kam jde, věděl, proč tam jde, věděl, co ho čeká a co musí podstoupit. Jeho srdce bylo sevřené úzkostí a jeho duše byla smutná až k smrti (Mt 26,38). Volal k Otci, aby Otec oslavil Syna. A Otec odpověděl – když byl Ježíš v té nejhorší agónii před smrtí, zahalil ho Otec temnotou, stejně jako celou zemi, protože „slávou Boží je věc ukrýt“ (Př 25,2). Když byla prolita krev Beránka, země se otřásla, chrámová opona se roztrhla a odhalila prázdnotu zlatem nazdobeného chrámu, setník, který velel popravě, vyznal, že Kristus je Boží syn (Mk 15,39).

Jenom pár lidí a jenom na chvíli spatřilo mrtvé tělo Pána Ježíše Krista. Byl položen do prázdného hrobu nedaleko popraviště, hrob byl zavřen a Pán byl znovu ukryt před zraky lidí. Třetího dne, když ho hledali, nebyl k nalezení, protože vstal z mrtvých. Bůh ho vzkřísil. Boží syn byl oslaven Otcem. Jeho vzkříšení je důkazem našeho vzkříšení, a zjeví se na něm Kristova sláva. Jeho vzkříšení je důkazem přicházejícího soudu, kdy Pán bude soudit živé i mrtvé a všem bude zjevena jeho sláva. Jeho vzkříšení je důkazem, že Otec přijal jeho oběť a hříchy všech, kdo v něj věří, jsou jednou provždy odpuštěné. Díky této oběti budeme jednoho dne proměněni do Kristovy slávy. Jak víc by Otec mohl oslavit svého Syna v této přicházející hodině? Oslavil ho dokonale, oslavil ho v plnosti a tak, že to již víc není možné. Otec se zaměřil na svého Syna a dal mu úplně všechno, aby svého Syna oslavil. To je projev Otcovy lásky k Pánu Ježíši Kristu, to je vylití této lásky na Syna, aby byl oslaven a vyvýšen. A aby – a to je druhý bod:

II. Syn oslavil Otce

Ježíš se modlil: „Otče, oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe.“ Otec se soustředí na Synovu slávu a Syn se soustředí na Otcovu slávu. To je dokonalá láska. Syn poslal jiného Přímluvce, Ducha svatého, který zastupuje Božího syna, který o něm vydává svědectví, který připomíná učedníkům všechno, co Pán Ježíš řekl. Duch svatý je Duch pravdy, který vychází od Otce a svědčí o Synu (J 15,26). Trojjediný Bůh pracuje v dokonalé harmonii a lásce. Otec oslavuje Syna, aby Syn oslavil Otce. Otec dává Synovi všechnu slávu a Syn ve všem dokonale oslavuje svého Otce. Velmi jasně je to popsané v listu Filipským:

• Fp 2:6-11 Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

Pán Ježíš Kristus pro spásu vyvolených, pro lásku k Otci a pro touhu oslavit Otce sestoupil z nebe a stal se člověkem. Na lidském těle zaplatil za hřích. Dokonal dílo, které mu Otec dal – a tím oslavil svého Otce. Proto ho Bůh vyvýšil nade všechno – stal se hlavou všech mocností a sil, a byl ustanoven svrchovanou hlavou církve. Což je také důvod, proč můžeme mluvit o církvi až po Kristově ukřižování a vzkříšení. Ne že by zde nebyli spasení před křížem, ale církev ještě nebyla zjevena – tito starozákonní svatí byli připojeni k církvi až po Kristově zmrtvýchvstání, až poté, co byl Pán ustanoven hlavou církve a církev byla označena jako nevěsta Kristova. Bůh ho vyvýšil a oslavil ho – dal mu jméno nad každé jméno – znovu to připomínám, že to je jméno Ježíš. To je jméno, které Ježíš dostal od Otce a zjevil ho lidem, jméno, ve kterém jsme spaseni. Proto je napsáno:

• Římanům 10:9 Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.

Bůh mu dal jméno, nad každé jméno – a podívejte se do toho textu, proč to tak Bůh udělal: aby ke slávě Boha Otce pokleklo každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí a každý jazyk vyznal, že Ježíš Kristus je Pán. Otec oslavil Syna, aby Syn oslavil Otce. Otec nedělal nic pro sebe, ale dělal všechno pro Syna, a Syn ve všem, co dělal, chtěl vždy na prvním místě jediné – oslavit Otce. Podívejte se rychle do Janova evangelia na pár veršů, které o tom mluví – co bylo pokrmem, kterým se Ježíš sytil? Činit vůli Boží a dokonat vůli toho, který ho poslal (J 4,34). To je způsob, jak Syn oslavil Otce (J 17,4). A dále – Ježíš říká:

• J 8:50 Já sám nehledám svou slávu. Jest, kdo ji pro mne hledá, a ten soudí.

Ježíš nepřišel kvůli sobě – přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo a tím oslavil svého nebeského Otce. Ježíš neoslavoval sám sebe:

• J 8:54 Kdybych oslavoval sám sebe, má sláva by nic nebyla. Mne oslavuje můj Otec, o němž vy říkáte, že je to váš Bůh.

Když vyučuje učedníky o Duchu svatém, mluví o tom, že musí odejít a bude u Otce. Ale Duch svatý bude stále působit spojení mezi jím a jeho učedníky. A to se bude projevovat také na modlitbách:

• J 14:13 A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu.

Ježíš odpovídá na modlitby svých vyvolených a dělá to ke slávě Boha Otce. Nedělá to pro sebe, ale dělá to kvůli Otci. Nedělá to proto, aby on sám byl vyvýšen, přestože to je způsob, jak je Ježíš vyvýšen, ale cílem je Otcova sláva, protože Otec je oslaven v Synu a skrze něj.

• J 15:8 Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky.

Když učedníci následují Pána Ježíše Krista, když rostou do jeho podoby, když se oni sami zmenšují, tedy zapírají sami sebe, a roste v nich Kristus, což také jinými slovy znamená, že nesou hojné ovoce Ducha svatého, potom je znovu skrze Syna oslaven Otec. Jak je to možné? Samotní učedníci, kteří byli s Pánem, to nechápali. Filip prosil Pána Ježíše, aby jim ukázal Otce, že nic víc nepotřebují.

• J 14:9-10 Ježíš mu odpověděl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně?“

Janovo evangelium začíná jednotou Otce a Syna:

• J 1:1 Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh.

Ježíš stále znovu zdůrazňoval, že je v Otci a Otec v něm, že on a Otec jsou jedno, že Otec dělá své skutky skrze něj, že slova, která mluví, nejsou jeho, ale Otce. To je způsob, jak Syn oslavil Otce. A v našem textu se Ježíš modlí, aby oslavil Otce a také ho oslavil, protože dokonal dílo spasení, šel až na kříž a poddal se smrti. To udělal proto, aby oslavil svého Otce. Před Golgotou se modlil – ne jak já chci, ale jak ty chceš. To nebyla jednoduchá cesta, to nebylo snadné řešení, to nebylo zadarmo. Pána Ježíše to stálo život. Tady na to upozorňuje, když začíná svou modlitbu slovy: „Otče, přišla hodina.“ Přišla ta hodina, kvůli které přišel. Přiblížil se ten okamžik, kvůli kterému se stal člověkem – přišla hodina smrti. Všechno ostatní během celého jeho pozemského života, celá jeho služba, všechno směřovalo právě sem. Tohle byl ten čin, který oslavil Otce – Ježíšův kříž. Tento jediný čin spravedlnosti přinesl ospravedlnění a život, věčné odpuštění hříchů i posvěcení vyvoleným (Ř 5,18; Žd 10,10).

Co to znamená pro nás? Co z toho vyplývá pro náš křesťanský život? Co z toho vyplývá pro život těch, kdo nejsou křesťany? To je poslední bod našeho dnešního kázání:

III. Svatí oslavují trojjediného Boha

Pán Ježíš Kristus obětoval své tělo, které mu Otec dal, aby přinesl Otci slávu a nám věčné vykoupení. Proto je každý člověk pod nebem volán k tomu, aby činil pokání, aby litoval své vzpoury proti Bohu a své neposlušnosti Bohu, aby vyznal Bohu své hříchy a věřil v Pána Ježíše Krista, aby se spolehl na to, co Bůh říká, že Ježíš Kristus je tou jedinou Bohem ustanovenou cestou k věčnému životu. Kdo v něho věří, nebude zahanben (Ř 10,11). Tohle je začátek toho, jak mohou lidé oslavovat Boha, tedy že uvěří v Pána Ježíše Krista. Není to volba, ale je to příkaz. Někdy lidé říkají, že nevědí, jak mají věřit – Písmo říká, abychom vyznali svou nevěru Bohu, abychom jí opustili a věřili, tedy spolehli se na Boha. Ježíš vyzývá lidi k tomu, aby prosili, hledali a tloukli. A mají to dělat tak dlouho, dokud nedostanou odpověď. A živý Bůh odpovídá. Jeho ruka není krátká na spasení, jeho ucho není zalehlé, aby neslyšel, jeho srdce není zatvrzelé, aby se nesmiloval.

Ale jak máme jako křesťané oslavovat Boha? Všechno máme dělat k Boží slávě (1K 10,31). Co to znamená? V podstatě je to velmi jednoduché – před chvílí jsme četli o tom (Fp 2,6-11), jak Ježíš nelpěl na své rovnosti s Otcem, ale sám sebe zmařil, pokořil se a sloužil až na smrt. Těmto veršům předchází výzva určená křesťanům:

• Filipským 2:3-5 … v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši.

Jak můžeme oslavit Pána Ježíše Krista? Tím, že budeme jednat, jako jednal on. Tím, že budeme mít smýšlení, jaké bylo v něm. Tím, že budeme mluvit, jako mluvil on. Tím, že budeme mít srdce, jaké měl on, tedy soucitné, citlivé, pokorné, jemné, laskavé, něžné. Vzpomeňte si, jak viděl zástupy, které byly jako ovce bez pastýře, a jak byl pohnut lítostí ve svém srdci. Ó, jak často jsme pohnuti hněvem nebo tvrdostí, jak často námi lomcuje pýcha nebo jsme naopak úplně lhostejní. Moji milí, jak moc potřebujeme proměnu od Boha, jak málo jsme podobní Božímu synu. Musíme volat a prosit ho, aby se nad námi slitoval.

Podívejte se na Pána Ježíše – co udělal, když byl vyčerpán a chtěl si odpočinout? Odjel na pusté místo, ale zástupy se to dozvěděly a lidé běželi, aby tam byli dříve než on. A když vystoupil z lodi, tak je učil, sloužil jim až do večera, a když viděl, jak byli hladoví, neposlal je pryč, ale nasytil je. A když přišel večer, odešel na horu, aby se o samotě modlil. Milovaní, nechci nás zabít službou, ale chci vás povzbudit, abyste se dívali na postoj Pána Ježíše – svou sílu nehledal v lidských věcech, ale v moci Ducha svatého, takže mohl sloužit druhým. Nebál se, jestli náhodou nebude příliš vyčerpán, nebo jestli neslouží moc, ale prokázal svou lásku až do krajnosti. To je způsob, jak má vypadat naše služba svatým Někdy by lidé chtěli prodat svůj majetek a žít pro Pána – obyčejně ale nechtějí začít u sebe, ale chtěli by, aby s tím začali druzí. Ale to není to, co nám Písmo přikazuje. Bůh chce, abychom to, co máme, použili pro druhé. Abychom jim tím sloužili. Ne že si to schováme pro sebe a striktně oddělíme své soukromí od své služby, ale že svým soukromím budeme soužit druhým. Jinými slovy, že dáme sami sebe Bohu a jeho lidu. To udělal Bůh, když dal svého Syna, aby byl obětí smíření za naše hříchy. To udělal Boží syn, když všechno, co zde dělal, dělal podle vůle svého nebeského Otce, a dělal to k jeho slávě. Nenechal si nic pro sebe, ale sám sebe vydal. To je velká výzva pro nás, jeho následovníky. To je mnohem náročnější než prodat všechno a rozdat to chudým. To je totiž promyšlené uctívání. To je radikální oslava Boha. To není uctívání zaměřené na člověka, uctívání, v jehož centru jsem já sám, ale je to uctívání, v jehož centru je Bůh sám. A to znamená dát sám sebe, se vším, co jsem a co mám, druhým. Přesně k tomu nás volá závazek dělat všechno k Boží slávě.

Boží sláva je tak radikální, je tak ohromná, přemáhající, vznešená, čistá, dobrá a dokonalá, že žít pro Boží slávu neznamená nic méně, než se cele a dokonale odevzdat Pánu Ježíši Kristu. A to znamená, že se vydáme nejenom tak trochu, ale v podstatě úplně napospas druhým lidem, konkrétně svatým, tedy Kristově církvi. Tohle je radikální křesťanství. To je křesťanská zralost, tedy udělat druhého přednějšího než sebe, žít pro Boží slávu. Bez ohledu na to, že ten druhý je mnohem méně zralý, a tedy mnohem více sobecký, než já. Bez ohledu na to, že ten druhý je mnohem méně milosrdný a mnohem více zákonický, než já. Bez ohledu na to, že ten druhý je mnohem méně zodpovědný než já. Přesně tohle udělal Pán Ježíš Kristus. Přesně tohle byl způsob, jak oslavil svého nebeského Otce. Naším niterným přáním je tohle všechno udělat, ale udělat to tak, aby nás to nic nestálo a nijak nás to nebolelo. Ale podívejte se znovu na Pána Ježíše Krista. On byl svatý od svého početí. Byl svatý, tedy neměl vůbec nic společného s hříchem. A přece zůstal v hříšném světě. Sloužil hříšníkům. Poslouchal hříšníky, Marii a Josefa. Podřizoval se hříšníkům a jejich zákonům. Platil chrámovou daň. Jednal podle zákonů tohoto světa. I když se narodil jako král. I přes to, že skrze něho, pro něho a v něm bylo stvořeno všechno, co jest.

A když došlo na tu hodinu, na ten jediný čin, kterým definitivně a v plnosti oslavil svého Otce, neuhnul ani na okamžik. I když ho pokoušeli svými slovy, jestli jsi Mesiáš, sestup z kříže a my ti uvěříme, nepodlehl tomuto pokušení ani na okamžik, ale vytrval. Neřekl, že už skončila jeho trpělivost, už toho má dost, nechá ty odporné hříšníky v jejich hříších – nic takového. Podívejte se do našeho textu – Pán Ježíš prosí za své učedníky. Jsou ve světě, ale už nejsou ze světa. Byli ze světa, patřili tomuto světu, byli pod vládou ďábla, hříchu a smrti, ale on je vysvobodil a nyní se za ně modlí:

• Jan 17:12  Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je v tvém jménu, které jsi i dal; ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl zavržen, aby se naplnilo Písmo.

I když se hned v další chvíli – po cestě do Getsemane – učedníci pohádali, kdo z nich je největší, Ježíš je zachoval a ochránil. I když se Petr ve své pýše bil do prsou, že on Pána nikdy nezapře, Ježíš se za něj modlil, zachoval ho a ochránil. I když věděl, že ho všichni opustí a zapřou, modlil se za ně a sloužil jim v lásce. Tak oslavil svého nebeského Otce, a k tomu samému volá i nás.

• Ko 3:12-13 Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.

To je radikální následování Pána Ježíše Krista, to je život k Boží slávě. Bude charakteristický slovy, jako je odpuštění, milosrdný soucit, dobrota, pokora a trpělivost. A trpělivost, protože láska je trpělivá a laskavá (1K 13,4). Milovaní, chci vás vyzvat, abyste se od Pána Ježíše Krista učili milosrdenství a soucitu, a byli trpěliví a laskaví jeden vůči druhému. Podle toho lidé poznají, že jsme jeho učedníci, když budeme mít lásku – jeho lásku – jedni k druhým (J 13,34-35). To je způsob, jak budeme ve všem žít k Boží slávě. Amen.