Křesťanská zralost XV.

Jaroslav Kernal, Praha 23. února 2020

Pokoj vám a milost, milí svatí. I dnes budeme pokračovat v naší sérii vyučování o křesťanské zralosti. Prošli jsme sedmnáctou kapitolu Janova evangelia, kde jsme mluvili o řadě osobních aspektů zralosti. Dneska se přesuneme do listu Koloským, kde se podíváme na další charakteristiku křesťanské zralosti, a tou je vděčnost. List Koloským je velmi silně zaměřený na dostatečnost Krista. Církev v Kolosách se dostávala pod vliv falešného učení, které spojovalo uctívání andělů, lidské filozofie, nějaké niterné duchovní prožitky, asketismus a zákonictví. Byl to takový guláš, který motal křesťanům v Kolosách hlavu. Pavel se snaží zaměřit jejich pozornost na Krista. Proto je v první kapitole ten nádherný oddíl o Kristově prvenství a vyvýšenosti. A ve druhé kapitole čteme o tom, že v Kristu je vtělena všechna plnost Božství (Ko 2,9). A třetí kapitola začíná slavnými slovy:

• Ko 3:1-2 Protože jste byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem.

Následují instrukce, které se týkají toho, jak prakticky mají křesťané hledat Krista a směřovat k nebeským věcem. Od pátého do jedenáctého verše se mluví o osobním růstu do Krista, od dvanáctého verše je potom řeč o společenství – o tom, jak jako církev, jako společenství křesťanů, máme růst v Kristu. Tam také dnes zaměříme svou pozornost a budeme číst verše 12-17. Sledujte text Písma se mnou ve svých Biblích.

Máme před sebou oddíl, který se zabývá vztahy v církvi. Je to o zralých vztazích mezi křesťany. Uprostřed tohoto oddílu je tak trochu schovaná větička, která nám přikazuje, abychom byli vděční. A ačkoliv je tak trochu schovaná, mám za to, že je v celém oddíle klíčová, protože všechno, co je v tomto oddíle, s vděčností souvisí. A bez toho, o čem zde čteme, nemůže být o vděčnosti řeč. Proto v dnešním kázání projdeme tento oddíl a podíváme se na to, jaké jsou prameny vděčnosti, tedy kde je její zdroj, jak se projevuje v praxi a jaké jsou její důsledky, mohli bychom také říci, jaká požehnání vděčnost přináší do životů křesťanů. Pojďme tedy k prvnímu bodu dnešního kázání:

I. Prameny vděčnosti (v. 12-13)

• Ko 3:12 Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblečte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost.

Tady jsme na samotném začátku. Oddíl, který je před námi, mluví ke křesťanům. Jenom ti, kdo jsou vyvolení, svatí a milovaní Bohem, mohou obléci milosrdenství a soucit jako svůj šat. Jenom ti, kdo mají nové srdce stvořené Duchem svatým, jsou schopni být plni dobroty, skromnosti, pokory a trpělivosti. A ani u těch to není něco samozřejmého. V našem textu je příkaz. Přikazovat není potřeba něco, co je samozřejmé. A pro nás rozhodně není samozřejmý milosrdný soucit, nebo soucitné srdce, jak bychom mohli také přeložit tato dvě slova. Pavlík to překládá jako niterné city, ale jde o soucit, o nitro, o srdce, které je soucitné, milosrdné, které se slitovává. Naše přirozenost taková není. Naše stará, neproměněná přirozenost, je nemilosrdná, vypočítavá, chce něco za něco. Ale soucit je niterné pohnutí, které nás nutí k tomu, abychom druhého zahrnuli dobrem, což je další věc, kterou máme oblékat. Pán Ježíš byl pohnut soucitem, když viděl vdovu z města Naim (Lk 7,13), jak doprovází svého jediného syna na márách, aby ho pohřbila. Zastavil průvod a jejího syna vzkřísil. To je projev dobroty – udělal pro tu vdovu maximum.

Náš text pokračuje třemi slovy, jejichž významy se překrývají a v různých překladech najdeme skromnost, poníženost, pokoru, tichost, mírnost, jemnost, trpělivost, vytrvalost, shovívavost, velkodušnost. Tady dobře vidíme, co máme obléknout: tichého a pokorného ducha, který bude po vzoru Pána Ježíše Krista zlo přemáhat dobrem (Ř 12,21). A jestliže nebudeme oblékat tyto vlastnosti, nemůžeme být doopravdy vděční. Můžeme sice děkovat, ale ty díky nebudou vycházet z pravého zdroje, jímž je Duchem svatým obnovené srdce. Vzpomeňte si na toho farizea v chrámu, který se sám u sebe modlil:

• Lukáš 18:11 Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník.

Ústa mohou říkat slova, ale srdce může být tvrdé jako kámen a pyšné jako srdce samotného ďábla! A naopak – ústa mohou být zavřená, ale srdce naplněné vděčností bude plnit oči slzami a ruce chválou a skutky uctívání, jako to bylo u té prostitutky, která přišla do domu farizea Šimona, když tam pozval Ježíše a smáčela Pánovo nohy svými slzami a vytírala je svými vlasy. Šimon byl pohoršený, ale vzpomeňte si, co mu řekl Pán:

• Lukáš 7:47 Komu se málo odpouští, málo miluje.

A tady je ten niterný i objektivní zdroj pravé vděčnosti, jak je popsaný ve druhé polovině 13. verše. Vlastnosti, které máme obléknout, jsou nezbytným, nutným předpokladem vděčnosti, ale samotná vděčnost vyvěrá z odpuštění hříchů, kterého se nám dostalo od Pána. Máme si odpouštět navzájem, jako Pán odpustil nám. Co tedy můžeme říci o tom, jak nám Pán odpustil?

Kdybychom četli celý ten list, už bychom to věděli, protože Pavel už o tom psal v první i ve druhé kapitole. V první kapitole mluví o tom, že jsme smířeni s Bohem, a to navzdory tomu, že jsme byli odcizeni Bohu a byli jsme nepřátelští Bohu svým smýšlením a zlými skutky. A ve druhé kapitole je slavný oddíl:

• Ko 2:13-14 Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil. Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž.

Protože náš text mluví o tom, jak máme odpouštět, musíme se zastavit u toho, jak Bůh odpustil nám. Nejdřív si ale musíme říct, co znamená odpuštění. Když nám Bůh odpustil, ve skutečnosti nám tím slíbil, že nám už nebude mít za zlé naše provinění, naši vzpouru, naše zlé činy. Ale nejenom to – odpuštění dále znamená, že Bůh tyto věci přikryje a už je nikdy nevytáhne na světlo. A nejenom že je už proti nám nevytáhne, ale ani s námi nebude jednat na základě těchto provinění, mohli bychom říci, na základě jeho zkušenosti s námi. Aby to bylo jasnější: Bůh nikdy neřekne, odpouštím ti, ale ty jsi byl takový darebák a tak moc si se proti mně vzpouzel, že už s tebou nechci mít nic společného. Nechoď mi na oči! To není odpuštění. Odpuštění souvisí s překonáním zla dobrem. Bůh se rozhodl – a odpuštění je rozhodnutí, slib druhé straně, že zakryje naše hříchy, že je od nás ve svém pohledu na nás vzdálí tak, jako je vzdálen východ od západu (Ž 103,12). I kdyby byly jako šarlat, zbělají jako sníh (Iz 1,18). Naše hříchy se nestaly něčím bezvýznamným nebo dokonce nevinným, ale v Božích očích jako kdyby nebyly. A s tímto postojem k nám Bůh nyní přistupuje. Učinil z nás své děti, přijal nás do své blízkosti a udělal z nás své velvyslance v tomto světě. Naše hříchy – ani ty minulé, ani ty současné, ani ty budoucí – nemají žádný vliv na to, jak k nám Bůh přistupuje a jak nás přijímá. Bůh nám totiž neodpustil naše hříchy kvůli tomu, že jsme mu hříchy vyznali, ale kvůli tomu, co Pán udělal na kříži.

Když jsme uvěřili, vyznali jsme Pánu svou nevěru, ale neměli jsme ani potuchy o tom, jak ohromná je. Vyznali jsme ty nejviditelnější a nejhorší hříchy, z nichž jsme byli usvědčeni, ale vůbec jsme nerozuměli tomu, že všechny naše skutky, které jsme bez Krista udělali, byly zlé, že všechny naše myšlenky bez Boha, byly bezbožné, že všechna naše slova, bez nového srdce, byla hříšná. A přece nám to všechno Bůh odpustil. Tím nechci říci, že bychom neměli vyznávat své hříchy. Písmo jasně říká:

• 1J 1:9 Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.

Je tak věrný a spravedlivý, protože se rozhodl nám v Kristu odpustit a kvůli Kristu nám všechny hříchy odpustil. Všechna naše provinění přibil spolu s Kristem na kříž. Toto je zdroj naší vděčnosti. A vede nás to k druhému bodu dnešního kázání:

II. Projevy vděčnosti (v. 13-15)

Viděli jsme, odkud pramení vděčnost křesťanů – jejím zdrojem je evangelium, tedy Kristovo dílo na kříži Golgoty a jeho důsledky – na prvním místě odpuštění hříchů, Boží láska a pokoj. V tomto smyslu je zajímavé si všimnout, že v podstatě kdykoliv Bible mluví o vděčnosti, jedná se o vděčnost Bohu. V Novém zákoně najdeme tři výjimky – jedna se týká Pána Ježíše Krista, kdy za ním přišel Samařan uzdravený z malomocenství, padl před ním a děkoval mu za své uzdravení (Lk 17,16) – a i tady bychom mohli říci, že se jedná o uctívání a chválu Bohu.

Další případ je negativní, kdy Židé dostavili s právníkem Tertullem před místodržitele Félixe a žalovali na Pavla a říkali mu, jak s vděčností vždycky a všude přijímají jeho moudrou a požehnanou péči (Sk 24,2-3). Poslední případ je v Římanům 16,4, kde Pavel vyjadřuje svou vděčnost Priscille a Akvilovi, kteří kvůli němu nasadili život – proto jsou jim zavázány vděčností také všechny církve z pohanů. Všech dalších padesát odkazů na vděčnost, děkování, díkůvzdání apod. se týká vděčnosti Bohu. Jak se má tato vděčnost projevovat prakticky? Už jsme mluvili o té ženě v domě Šimona farizeje – vděčnost se projevuje uctíváním, službou Pánu, a tedy jeho svatým. Ale v našem textu nacházíme ještě pár dalších věcí.

Zásadní věcí je odpuštění. Kdo zakusil odpuštění svých hříchů od Boha, nemůže zůstat ve stavu neodpuštění vůči lidem. Písmo obsahuje tak vážná slova, jaká čteme např. v kázání na hoře:

• Matouš 6:15 Jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení.

Odpuštění hříchů není podmíněno tím, že my odpustíme. Není podmíněno žádným naším skutkem. Jedinou podmínkou je víra v Pána Ježíše Krista, a to je podmínka, kterou naplňuje sám Bůh, protože on nám dává víru, která vede ke spasení. Ale odpuštění lidem je důkazem spasení, je projevem vděčného srdce vůči Bohu. Jestliže mi Bůh odpustil všechno, čím jsem se já provinil proti němu, jak bych mohl já zadržovat odpuštění někomu jinému? Jak bych si mohl klást podmínky?

Odpuštění je povinností křesťanů. Ten text říká, že kdokoliv má nějakou stížnost nebo výtku proti bratrovi nebo sestře, má mu odpustit, jako Kristus odpustil nám. Když Pán Ježíš vyučoval o tom, že bratr zhřeší proti bratru v Mt 18, zeptal se ho Petr, kolikrát by měl svému bratrovi odpustit. A jako takovou nadsázku navrhl číslo plnosti: „Snad až sedmkrát?“ (Mt 18,21). Řekl bych, že Pán Ježíš na tomto místě Petra úplně převálcoval.

• Mt 18:22 Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesát sedmkrát.

V našem textu se nemluví ani tak o hříchu, i když slovo, které je tam použité a které většinou české překládají slovíčkem „něco“ v sobě nese i prvek obvinění. Jde o stížnost, výtku a může jít i o hřích, jehož se někdo proti mně dopustil. Může mě například štvát, že bratr, který vede shromáždění, nenosí kravatu. Možná jsem vyrostl v církvi, kde to tak vždycky bylo, a cokoliv jiného bylo chápáno jako projev neúcty vůči Bohu. A naše hříšná mysl je velmi náchylná k tomu, abychom snadno a rychle vytvořili takové konstrukce, které nám říkají, jak je něco urážkou Boha. Ale v tomto případě se jedná o můj problém, ne o problém mého bratra. Já musím vyřešit s Bohem své představy a svůj hněv, který z nich vyplývá. A co mám dělat s bratrem? Mám mu odpustit. To jsou věci, které s ním vůbec nemusím řešit, protože se jedná o mé představy o jeho chování. Jde-li o hřích, jsou případy, kdy mám hříšné jednání konfrontovat, a o tom, jak to mám udělat, mluví např. Mt 7,1-5 a proces je potom popsán v Mt 18,15-17. Má to být v případě, kdy to znevažuje Boha nebo poškozuje další lidi nebo takové jednání dlouhodobě ničí náš vztah či tu druhou osobu samotnou. Někdo třeba může chodit pozdě do shromáždění – je to hřích? Je. Ale můžu takový hřích odpustit a nemusím to  s ním vůbec řešit. Ale pokud to bude kazatel a lidé ve shromáždění budou muset kvůli němu každou druhou neděli čekat, potom ho musím napomenout a tento hřích konfrontovat. Ale i když jde o hřích, je povinností křesťanů odpustit, když provinilec činí pokání. Odpuštění boří hradby, které si stavíme, když máme „něco“, nějakou stížnost nebo výtku vůči druhým. Neodpuštění tyto hradby zvedá do výše. Proto čteme o tom, že se máme navzájem snášet a odpouštět si.

Zde se mluví o biblické toleranci – to není tolerování falešného učení ani hříchu, který znevažuje Boha a ničí druhé, ale je to o nesení druhých, doslova o strpění. Je tam slovo, které se dá přeložit jako „nechat si něco líbit“, „strpět škodu“, což bez odpuštění nejde. Není to možné bez vlastností z v. 12, které je možné obléci jenom tak, že oblékneme Krista. Že strávíme čas s ním, v jeho blízkosti, na modlitbách a v Božím slově, a jeho moc, moc Ducha svatého promění naše srdce, naší mysl, naše postoje. Poznání Pána vede k větší vděčnosti, která je silou pro nesení, snášení, strpění druhých a odpouštění toho, co máme proti nim. Tohle je v jistém slova smyslu negativní stránka celé věci, vztahů ve společenství. Je to něco, co musím udělat sám se sebou, sám v sobě – snášet druhé a odpouštět. Pozitivní stránka je v dalších dvou verších:

• Ko 3:14 Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti.

Láska překonává zlobu, hněv, nenávist, strach. Není zaměřená dovnitř, ale ven. Láska jedná navenek. Láska je prokazování dobra druhé osobě. Nad to vše (co bylo řečeno v předchozích dvou verších) mějte lásku. Láska neučiní bližnímu nic zlého, proto je láska naplněním zákona (Ř 13,8-10). Láska je poutem, které spojuje k dokonalosti. Láska přikrývá všechna přestoupení (Př 10,12). Je trpělivá, laskavá, nezávidí a nevychloubá se a není domýšlivá, nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Kde je láska, tam nemůže chybět ani pokoj.

• Koloským 3:15 A ve vašem srdci ať vládne pokoj Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo.

Pokoj vládne v srdci člověka, který je smířen s Bohem, jemuž byly odpuštěny jeho hříchy. Mezi ním a Bohem už není žádné nepřátelství. Místo toho je jeho srdce naplněné vděčností a spolu s ní také láskou. Tento pokoj je objektivní realitou – v Kristu jsme byli skutečně smířeni s Bohem a přijati do Boží rodiny, do jednoho společného těla. Ale je také velmi subjektivní, protože doopravdy zakoušíme pokoj ve svém srdci. Pavel dokonce mluví o tom, že když všechno vkládáme Bohu do rukou, když mu svěřujeme všechny své starosti, pokoj Boží bude střežit naše srdce i mysl v Kristu Ježíši (Fp 4,6-7). Kdo má tento pokoj, působí pokoj. Jak? To je poslední bod dnešního kázání.

III. Požehnání vděčnosti (v. 16-17)

Ukázali jsme si, co je zdrojem naší vděčnosti: náš vztah s Bohem skrze Ježíše Krista, odpuštění hříchů, které v Kristu máme. Mluvili jsme o tom, jak se bude vděčnost projevovat ve společenství Božího lidu: vzájemným trpělivým snášením se, odpouštěním si, láskyplnou službou, tedy prokazováním si dobra a působením pokoje. To je vděčnost, která je nám přikázaná na konci patnáctého verše.

• Ko 3:16-17 Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.

Je tady další příkaz našeho textu. První příkaz se týkal oblečení Kristových vlastností, Krista samotného. Druhý příkaz se týkal vlády Kristova pokoje v našich srdcích, třetí příkaz byl příkaz k vděčnosti a čtvrtý příkaz je příkaz k přebývání Kristova slova. Znovu chci ukázat na to, že vděčnost je klíčem – jenom vděčné srdce je srdce, proměněné Duchem svatým. Jenom vděčné srdce je srdce dobyté evangeliem pokoje. Je-li v srdci vděčnost, je v něm pochopení evangelia, přebývá v něm sám Pán. Pokud je srdce oblečené do pokory, soucitu, lásky, snášenlivosti a odpuštění, je to srdce, v němž přebývá Ježíš Kristus. Takové srdce s dychtivostí hltá Boží slovo. Jenom v takovém srdci může Pánovo slovo přebývat v celém svém bohatství.

Je to slavné a krásné označení Božího slova – slovo Kristovo. On je Alfou i Omegou celého Písma, celé Písmo svědčí o něm, on je skrze Ducha svatého také autorem celého Písma a celé Písmo je jeho Písmo, jeho Slovo. A konečně on sám je Slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Nyní má jeho slovo přebývat v nás. Ale můžeme se na to podívat také z druhé strany – pokud v někom nepřebývá Slovo Kristovo, ještě se nenarodil z Ducha svatého. Ale kdo se narodil z Ducha svatého, narodil se skrze Slovo, proto v něm už Slovo Kristovo přebývá. Petr napsal:

• 1Pt 1:23 Vždyť jste se znovu narodili, nikoli z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a věčné slovo Boží.

Duch svatý použil Slovo Kristovo, evangelium, které bylo zaseto do lidského nitra, a skrze něj dal vzklíčit novému životu. Kdo je v Kristu, v tom již slovo Kristovo přebývá. Ale náš text volá po tom, aby v nás přebývalo bohatě, v celém svém bohatství. A kde je vděčné srdce, tam bude Boží slovo přijímané v celém svém bohatství. Jakub také píše o tom, že jsme se narodili ze slova pravdy a potom mluví podobně, jako Pavel v našem oddíle – abychom nechtěli prosazovat Boží spravedlnost svým vlastním hněvem, protože to není možné. Místo toho:

• Jakubův 1:21 … odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše.

Zaseté slovo vede ke chvále, vede ke společenství – podívejte se do našeho textu, který mluví o vyučování a napomínání skrze žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně, mluví o srdci, které je rozezpívané v milosti a vděčnosti. Srdce naplněné vděčností ochotně přijímá Boží slovo, které vzápětí také vyučuje ve vší moudrosti, s láskou napomíná, poučuje, varuje a vždycky za všechno chválí Boha skrze Pána Ježíše Krista.

Nenápadný příkaz k vděčnosti uprostřed našeho oddílu nás táhne do náruče Spasitele. Nemůžeme být vděční, jestliže nevidíme, kdo je Pán Ježíš a co pro nás udělal. Nemůžeme obléci Krista, jestliže ho neznáme v jeho plnosti – jak v jeho Božství, tak v jeho lidství. Nemůžeme snášet druhé v lásce ani si odpouštět navzájem, jestliže jsme sami nezakusili odpuštění vlastních hříchů. Naše srdce nemůže být naplněné pokojem, jestliže jsme nebyli smířeni s Bohem Kristovým dílem kříže. Jeho slovo v nás nemůže ve všem bohatství přebývat, jestliže se cele nevydáváme do služby jeho spravedlnosti. Jestliže naše životy nejsou plně odevzdané jemu samotnému – a to vyplývá jenom z poznání toho, kdo je a co udělal, potom naše srdce budou jenom těžko znít chválou a uctíváním, potom nebudeme mít Boží moudrost, abychom se navzájem vyučovali a napomínali.

Milovaní svatí, zpívali jsme, že jenom v Kristu máme svou naději. Vyznávali jsme to svými ústy a já se vás chci zeptat, jestli je to také realita vašeho života. Je Kristus vaší nadějí uprostřed společenství církve? Je vaší nadějí, když to skřípe mezi vámi a vaším bratrem nebo sestrou? Bratře, je Kristus tvou nadějí ve vztahu s tvou manželkou? Sestro, je Pán tvou nadějí ve vztahu s tvým manželem? S vašimi rodiči, s vašimi dětmi? Díváte se na své vztahy brýlemi toho, co vám Bůh odpustil? Čerpáte odtud svou sílu k tomu, abyste sami odpouštěli? Abyste milovali, jako si Kristus zamiloval vás? Abyste vyučovali a napomínali, abyste chválili Boha každým slovem i každým skutkem?

Moji milí, je Kristus vaší nadějí tváří tvář nevěřícímu světu? Kolegům v práci, kteří vás štvou? Nespokojeným nadřízeným nebo neochotným podřízeným? Posmívajícím se spolužákům? Nechápavým členům rodiny? Všechno, o čem jsme mluvili ve vztahu k církvi, se v nějaké míře vztahuje také na nevěřící lidi, které kolem sebe máme. Trpělivost, laskavost, milosrdný soucit, pokora, snášenlivost, odpuštění, přemáhání zla dobrem, láskou, vyučování a napomínání Božím slovem, nepřetržitá vděčnost Bohu – takový život bude vyvolávat otázky lidí kolem vás, protože to je život v Kristově světle. Takový život bude přitahovat ty, které Bůh povolává k víře a povede k ještě větší vděčnosti Bohu za jeho milost a dobrotu, k stále větší chvále a oddanosti Kristu.

• Koloským 2:6-7 Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.