Ke komu bychom šli? Ty máš slova života!

Jaroslav Kernal, Praha 17. května 2020

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Vítám vás ještě jednou na tomto shromáždění. Bůh se nad námi slitoval a dal nám další příležitost, abychom se znovu sešli jako Boží lid a abychom ho společně uctívali, abychom se společně modlili, abychom se společně radovali, abychom společně naslouchali jeho Slovu, abychom měli společenství, abychom v jednotě Ducha chválili Boha a povzbuzovali se navzájem. Jsem opravdu vděčný Bohu za to, že se nad námi smiloval a dal nám další příležitost, abychom byli spolu. V této době koronavirové procházíme společně žalmy a nacházíme v nich útěchu, potěšení, povzbuzení i napomenutí a výzvu k tomu, abychom se spoléhali na Pána. Nejinak tomu bude i dneska a také příště, kdy bude kázat Karel na text Žalmu dva. Dneska společně otevřeme jeden z těch krátkých Davidových žalmů, žalm 131. Přečteme ho. Ž 131.

Máme před sebou žalm důvěry a spolehnutí se na Pána, „mateřský“ žalm, s intimním obrazem náruče kojící matky. A tento žalm je velmi intimní. Vede nás do přímo do náruče Pána Ježíše Krista, vede nás k jeho nohám, do jeho blízkosti, do jeho přítomnosti, k němu samotnému a k nikomu jinému. Není tady nic jiného, než vyjádření důvěry, vyjádření hluboké, intimní lásky, vyjádření vztahu s Pánem. Podíváme se na tři věci z našeho života, a na to, jak každá z nich souvisí s naším Pánem. V prvním verši David vyznává čtyři negativní věci – čím není a co nedělá. Ve druhém uvidíme duši, která miluje Pána a je k němu pevně přitisknutá. A nakonec si ukážeme, proč je tak důležité čekat na Hospodina. Pojďme tedy k prvnímu verši této Davidovy písně, která se později zpívala, když lid přicházel v ustanovené svátky do Jeruzaléma poklonit se Hospodinu. Je tu:

I. Srdce spočívající v Pánu

• Ž 131:1 Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu,

V prvním verši jsou čtyři negativní vyznání, která mluví o tom, jaký David není a co nedělá. Čtyřmi způsoby David vyznává, že není pyšný, aby vystihl a zdůraznil tuhle jedinou myšlenku. Je to odvážný, a současně upřímný výrok.

V první řadě David mluví o domýšlivém, pyšném srdci. Pýcha je hluboké vnitřní přesvědčení o vlastní hodnotě, která je v očích pyšného člověka vyšší, než je ve skutečnosti. Je to nadhodnocení sebe sama. Pyšný člověk se hodnotí lépe, než jak ho hodnotí Bůh. A je bytostně přesvědčen o tom, že jeho hodnocení je správné. Typickým příkladem z evangelií jsou farizeové. Ne úplně všichni, přesto je pro ně charakteristická pýcha a náboženské pokrytectví. Dobře je to vidět na farizeovi, který vstoupil do chrámu, aby se modlil. Pán Ježíš o něm mluví jako o člověku, který spoléhá na svou vlastní spravedlnost. Dívá se na sebe úplně jinak, než jak se na něj dívá Bůh. Známe jeho modlitbu, v níž děkuje Bohu, že není jako:

• Lk 18:11-12 … ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.

Jeho přesvědčení o sobě bylo sice upřímné, ale naprosto mylné. Neviděl se tak, jak ho viděl Bůh. Proto odešel neospravedlněn, zatímco celník, který se v pokoře ani neodvážil pozvednout oči, bil se do prsou a prosil Boha, aby se nad ním slitoval, byl ospravedlněn. Pán Ježíš tady mluvil o těch, kteří si o sobě mysleli, že jsou spravedliví a ostatními pohrdali. To je základní charakteristika pýcha. Je to sebestřednost. Když není něco podle mě, je to špatně. Já jsem ten důležitý, beze mne se to neobejde, já to dokážu nejlépe, já k tomu musím ještě něco říci, můj názor musíte také znát … Takové lidi většinou poznáte velice brzy. A jejich charakteristickým rysem bývá neochota podřídit se.

Je to přesný opak toho, co vidíme u Davida. Samuel pomazal Davida králem nad Izraelem, ale vládl Saul. Saul byl pomazaný Hospodinův. A Davidova pokora byla vždy taková, že se nikdy nepostavil proti Hospodinovu pomazanému. Raději nechal lidi, aby si mysleli, že je blázen (když přišel ke gatskému králi Akíšovi), nebo zbabělec (když před Saulem stále prchal), a dokonce, když měl Saula na dosah ruky a jeho věrní mu říkali, že mu ho Hospodin vydal, David byl tak blízko Božímu srdci, že mohl říci: „Nevztáhnu ruku na Hospodinova pomazaného“ (1S 24,11). Žádná pýcha. Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce.

A David dále rozvíjí tuto svou myšlenku: Nemám povýšený pohled. V Přísloví 6,17 čteme, že Hospodin nenávidí přezíravé oči. To jsou oči, které dělají, že nevidí. Oči, které se dívají na nesprávné věci. Oči, které si vybírají jenom to, co chtějí vidět. Jakub ve svém listě mluví o tom, jak přijdou do shromáždění dva muži – jeden nádherně oblečený a druhý v ošuntělých šatech. A křesťané toho s prstenem posadí dopředu a tomu druhému řeknou, ať si sedne někde na zem. Jakub mluví o dělání rozdílu mezi lidmi, ale co za tím stojí? Povýšený pohled! Pýcha srdce! Přezíravé oči. Ty oči jsou stejné, jako to pyšné srdce.

David dobře věděl, o čem mluví. Znal tento pohled. Pohled, který ho zavedl do hříchu, pohled, který zatvrdil jeho srdce, tak, že ztratil obecenství s Pánem. Jediný pohled na koupající se ženu, který v něm vzbudil žádost, pohled, který byl završen smilstvem a následně úkladnou vraždou. Povýšený pohled. Pohled, který říkal: „Já jsem král. Kdo mi může odporovat.“ Já jsem někdo, já něco znamenám, co jsi ty, že nám tady budeš něco vykládat, apod. David věděl dobře, o čem mluví, proto mohl říci: „Nemám povýšený pohled.“ Ztráta obecenství s tebou, Pane, mě naučila dívat se správně. Dobře vím, že když chci vidět vzhůru a vidět Boží slávu a nádheru, nemohu mít povýšený pohled, ale musím mít skloněnou hlavu. Pokorné srdce a ponížený pohled na sebe na prvním místě. Jako když Pán Ježíš mluví o tom, jak si lidé vybírají místa na svatbě. Říká, abychom si nesedali dopředu, ale dozadu:

• Lukáš 14:10-11 Jsi-li pozván, jdi a posaď se na poslední místo; potom přijde ten, který tě pozval a řekne ti: ‚Příteli, pojď dopředu!‘ Pak budeš mít čest přede všemi hosty. Neboť každý, kdo se povyšuje, bývá ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.

Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu. JB: Nedal jsem se cestou velikášství, ani věcí neobvyklých, které jsou nad mé síly. Charles Spurgeon v komentáři k tomuto verši říká, že to je text pro všechny křesťany, kteří proniknout do tajemství vztahu mezi Boží svrchovaností a lidskou zodpovědností. Nežeňte se za velkými věcmi. Spokojte se s tím, co vám Bůh zjevil, co vám Bůh dal, kam vás Bůh postavil. Ten text říká, že vím dobře, na co stačí moje síly, kde je moje místo. Nemusím si něco dokazovat. Nepotřebuji se zviditelňovat. Je tu velmi důležité a velmi duchovní slovo: nemusím. Rozumějte mi dobře, Písmo nám říká, co je naší povinností, a to opravdu musíme dělat, protože to je povinnost. Ale kolikrát přijdou lidé se svými představami a říkají – toto bys měl, na tomto místě bys měl sloužit, tam bys měl být … Nemusím. Dokonce my sami říkáme sobě – toto by ukázalo lidem (možná i Bohu), že na to mám, že jsem opravdu duchovní člověk, toto bych měl udělat, do této služby vstoupit … Nemusím! Neženu se za velkými věcmi. (viz Jr 45,1-5)

David dobře věděl to, co později říkal Pán Ježíš, že po správcích se žádá jediná věc, věrnost. Proto budu věrný právě na tom místě, kam mě Pán postavil, nepoženu se za velkými věcmi. David čekal. Nehnal se bezhlavě. Samuel ho pomazal za krále, ale nedal mu království. Království měl Saul. Když Saul zemřel (10, 12, 15 let po Davidově pomazání?), David se stal králem jenom nad jedním kmenem, nad Judou. A sedm a půl roku kraloval v Chebrónu, dokud za ním nepřišli izraelští starší a nepomazali ho za krále nad celým Izraelem. Od pomazání po usednutí na trůn bylo minimálně 20 let! Čekal na Hospodina, na jeho jednání, na jeho čas. Tohle bylo možné jenom proto, že David věděl, kdo je jeho Bůh. Věděl, že Bůh je Nejvyšší, že je jeho hradem, jeho pomocí, jeho skálou. Spoléhal na Boha. Měl u něj svůj domov. Věděl, že Bůh za něj dokončí zápas. Proto mohl spočinout v důvěře. Věděl, že Bůh má jeho život ve své ruce. Věděl, jak veliký je Bůh, proto mohl říci tak silná slova: „Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce, ani povýšený pohled, neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu.“ Jak je na tom tvé srdce, bratře, sestro? Co tvůj pohled? Za čím se ženeš? Znáš svého Boha? Spoléháš na něj? Spočíváš v něm?

Davidovo srdce se nevypínalo v pýše, ale bylo pokorné, protože David čekal na Pána a spoléhal na něj. Byl uspokojen v Bohu samotném a Bohem samotným. A to nás vede dál:

II. Duše závislá na Pánu

Druhý verš je v našem překladu v kontrastu s prvním.

• Ž 131:2 … nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše.

„Nýbrž“ v ekumenickém překladu vyzdvihuje důležitost a sílu následujícího: Chovám se klidně a tiše, tedy důvěřuji Pánu. Tomu Pánu, který mě zve: „Pojďte ke mně … a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce“ (Mt 11,28-29). Nejsem pyšný, nemám tvrdé srdce, neženu se za velkými věcmi, ne, jsem naplněný důvěrou a spoléhám na Pána celým svým srdcem. Je tady pozitivní vyjádření toho, co říká v prvním verši. Opakem pýchy je pokora, která je vyjádřená ve druhém verši. Být pokorný znamená vidět sám sebe tak, jak mě vidí Bůh. Pokora není na prvním místě o chování, ale je na prvním místě o vědomí, uvědomění si vlastní závislosti na Bohu.

Když pokoru definujeme tak, jak jsem ji definoval já, tedy vidět sám sebe tak, jak mě vidí Bůh, pochopíme, proč není jednoduché pokoru uchopit – protože má velmi mnoho různých aspektů. Jeden z nich je vyjádřen v tomto žalmu, a to je závislost na Bohu a spočinutí v něm, v jeho náruči. S pokorou je velmi těsně spojené vědomí závislosti na Bohu. Kde je nezávislost nebo vzpoura, tam nemůže být žádná pokora. Pokorné srdce je závislé srdce. A spolu se závislostí na Bohu vidíme také nějaké chování – klidné a tiché. To často doprovází pokoru, a je to také ovoce Ducha svatého, pokoj a tichost. Je to vnitřní pokoj, který vyplývá z toho, že člověk je smířený s Bohem skrze Pána Ježíše Krista. Už není Božím nepřítelem, už není ve vzpouře a ve vzdoru. Někdy se lidská vzpoura proti Bohu může projevovat apatickou lhostejností, ale ani ta nepůsobí skutečný vnitřní pokoj. Toho je možné dosáhnout jenom spolehnutím se na dokonané dílo Pána Ježíše Krista na kříži Golgoty. Jenom když se člověk spolehne na to, že Ježíš Kristus je jedinou cestou k Bohu, dostane nové srdce, které má skutečný pokoj s Bohem. Člověk může být neklidného ducha, roztěkaný, temperamentní, ale přesto má pokoj s Bohem a jeho srdce je klidné, uspokojené v Bohu. Tento pokoj srdce vede i k pokoji mysli a úst. Tichost, o které se tu mluví, není jenom fyzická tichost, tedy zavřená pusa – je to pokora mysli, která ví, že musí dvakrát naslouchat a jednou mluvit. Jakub říká:

• Jk 1:19-20 Pamatujte si, moji milovaní bratří: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu; vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš.

Pán nám dal dvě uši a jenom jeden jazyk, abychom tuto skutečnost měli každodenně před sebou. Kdo ovládne svůj jazyk, je dokonalý muž. A může ho ovládnout jenom tehdy, pokud spočine v Bohu, pokud poddává svůj život Boží vládě a drží se Pána jako to odstavené dítě své matky. Pán Ježíš je v tom pro nás dobrým vzorem – je dokonalým člověkem, do jehož podoby mocí Ducha svatého dorůstáme. Je neustále v náruči svého Otce, v trvalém společenství s Otcem, ví, že ho Otec vždycky slyší, že mu odpoví, i když je v těle, má s ním nepřetržitý intenzivní vztah. Proto je tichý a pokorného srdce. Izajáš o něm napsal:

• Mt 12:18-21 Hle, služebník můj, kterého jsem vyvolil, milovaný můj, kterého si oblíbila duše má. Vložím na něho svého Ducha. A vyhlásí soud národům. Nebude se přít ani rozkřikovat, na ulicích nikdo neuslyší jeho hlas. Nalomenou třtinu nedolomí a doutnající knot neuhasí, až dovede právo k vítězství. A v jeho jménu bude naděje národů.

Můžeme se modlit tento žalm a vyjadřovat tak svou závislost na Pánu, přemýšlet o tom, kým je Bůh pro mě, jaký je můj vztah s ním, jak k němu přistupuji, jestli v něm spočívám, jestli ho znám a jestli si uvědomuji jeho přítomnost, jestli mě to naplňuje důvěrou a pokojem. Není to samozřejmé. Někdy nechceme přijít k Bohu, protože víme, že v našem životě není něco v pořádku. Proto nemůžeme zakoušet tento pokoj a toto spočinutí v Pánu. Jindy musíme bojovat za to, abychom měli takové obecenství s Pánem. Není tu žádná zjevná překážka, není tu hřích, ale přesto nezakoušíme pokoj. Možná Bůh jenom chce, abychom vytrvali, chce nám ukázat naše srdce (protože on sám ho dobře zná), jestli vůbec, a co všechno jsme ochotni obětovat pro to, abychom měli společenství s ním samotným, abychom zakoušeli jeho blízkost. Odměnou této vytrvalosti je potom spočinutí v jeho náruči.

Můžeme si představit Pána Ježíše Krista v zahradě Getsemane, kde se modlil tak silně až mu krev stékala po čele. Bojoval mimo jiné právě o toto důvěrné obecenství. A vidíme, že ho vybojoval – nechává se pokojně odvést, tichý a pokorný, jako ovce vedená na porážku. Napomíná učedníky, kteří chtěli bojovat proti tělu a krvi a nestavěli na důvěře v Boha. Jak to řekl Izajáš:

• Iz 53:7 Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel.

Jako odstavené u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše. Jako dítě, které se najedlo a pokojně spočívá v náručí své matky. Klidné, tiché. Přitisknuté s důvěrou, s pocitem bezpečí, v důvěrně známém prostředí. David navozuje představu matky, která chová své děťátko. Něžně ho tiskne a nikým si ho nenechá vyrvat. Je to Boží láska, od které nás nic nedokáže oddělit. David zde zakusil něco, co bylo doširoka a v plnosti otevřeno až nám, věřícím v Pána Ježíše Krista: nádheru Boží lásky, Božího přijetí. David odhaluje své čisté srdce, které mu dovoluje mít důvěrný vztah s Pánem. Zakouší zde hloubku Boží lásky. Nebyl to jenom důsledek pilného studia Písma – a bez něj nemůžeme poznávat Pána v pravdě, nebylo to ani hodinami na modlitbách, ačkoliv bez modliteb není možné takové společenství vybudovat ani zachovat. Nešlo ani o hodiny služby, ale šlo o tiché a důvěrné následování Pána ve víře, která na něj spoléhá. Je to spočinutím v jeho náruči, u jeho nohou. Jako Marie, která seděla u Pánových nohou, zatímco její sestra Marta měla plno práce, aby Pána obsloužila. Pán pochválil Marii, která si vybrala to, oč nepřijde (Lk 10,38-42). Právě z tohoto tichého obecenství s Bohem vychází Davidův příkaz pro Izrael – a to je třetí bod kázání:

III. Život zaměřený na Pána

• Ž 131:3 Čekej, Izraeli, na Hospodina nyní i navěky.

Žalm 131 je jedním z nejvíce osobních žalmů v Písmu. Mluví o hluboké osobní zkušenosti. Ale všimněte si, že David se nedívá jenom na sebe. To vyplývá už z těch prvních dvou veršů. Pyšné srdce, povýšený pohled, touha po velkých věcech a ohromných divech – to jsou ambice, které jsou obvykle sobecké. Ale David nemá takové ambice a nemyslí jenom na sebe. V posledním verši se obrací k celému Božímu lidu, ke všem, kteří jdou úzkou cestou následování Pána Ježíše Krista. Volá celý Izrael, aby čekal na Pána, aby se ve víře spolehl na Hospodina.

Je tady čekání, nebo naděje. V češtině je obojí spíše pasivní, ale v tomto žalmu jde o aktivní vyjádření důvěry, aktivní čekání na Hospodina. Mohli bychom také říci: „Pamatuj na Hospodina.“ Počítej s Bohem, čekej na něj. Žalm 131 můžeme chápat jako reakci na Žalm 130, kde je volání z hlubin bezedných a duše, která vyhlíží Panovníka Hospodina, jako strážní vyhlížejí jitro. To je aktivní čekání. To je aktivní víra, spoléhání se na Pána, že on sám bude jednat, že nebude mlčet, ale odpoví na modlitbu, skloní nebesa a sestoupí, zatřese zemí, promluví v bouři. Možná Bůh nebude jednat hned, stejně jako nedal Davidovi království hned potom, co byl David pomazán. Ale máme se spoléhat na to, že Bůh bude jednat. David se na to spoléhal od svého mládí až do svého stáří. Když se postavil proti Pelištejci Goliášovi z Gatu, řekl královi Saulovi, že spoléhá na Boha:

• 1S 17:37 Hospodin, který mě vytrhl ze spárů lva a medvěda, ten mě vytrhne i ze spárů tohoto Pelištejce.

To nebylo pasivní čekání, ale David bil medvěda i lva, dokud ho neubil k smrti. A stejně naložil i s Goliášem. Svou sílu nehledal u sebe, ale u Pána, v jeho veliké moci. A stejně přistupoval i k jiným věcem ve svém životě. Nebo si vzpomeňte na zbožného Simeona, který přišel do chrámu, když tam Marie s Josefem přinesli nedávno narozeného Ježíše. Simeon očekával Boží království a Duch svatý mu zjevil, že nezemře, dokud nespatří Mesiáše. V chrámu vzal Pána do náruče a volal:

• Lk 2:29 Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova.

Simeon jako ostatek pravého Izraele čekal na Pána. Nebo to bude jako v životě George Müllera, který se za jednoho svého přítele modlil dlouhých šedesát tři let. Müller se dožil devadesáti dvou let, ale nedožil se obrácení tohoto svého přítele. Ten totiž vydal svůj život Kristu až několik měsíců po Müllerově pohřbu. Müller napsal: V listopadu 1844 jsem se začal modlit za obrácení pěti jednotlivců. Modlil jsem se každý den bez jediného přerušení – ať už jsem byl zdráv nebo nemocen, na pevnině nebo na moři, bez ohledu na to, co se dělo v mée žiroTě. Uplynulo osmnáct měsíců, když se obrátil první z těch pěti. Děkoval jsem Bohu a modlil jsem se dál za ostatní. Přešlo pět let a obrátil se druhý z nich. Děkoval jsem Bohu za něj Bohu a modlil jsem se za zbývající tři. Den za dnem jsem pokračoval v modlitbách a za dalších šest let se obrátil třetí. Děkoval jsem Bohu za ty tři a modlil se za zbývající dva, kteří byli stále neobrácení. O třicet šest let později Müller napsal do deníku o zbývajících dvou: „Doufám v Boha, modlím se a vyhlížím jeho odpověď. Stále ještě nejsou obrácení, ale budou.“ V roce 1897, padesát dva let poté, co se začal denně a bez přerušení modlit za tyto muže, se obrátil čtvrtý z nich. To je skutečná vytrvalost na modlitbách, to je čekání na Pána, aktivní vyhlížení Pána, to je obraz duše, která přilnula k Pánu, takže je spokojená v jeho přítomnosti jako odstavené dítě u své matky. Úplně stejně David čekal na Pána a jeho jednání. Když se stal králem Izraele a postavil si dům v Jeruzalémě, zatoužil postavit dům také Bohu. Hospodin mu to nedovolil, protože jeho ruce prolily mnoho krve. Přesto David čekal na Hospodina a udělal všechno, co mohl, aby se naplnilo Boží slovo, že ten dům postaví jeho syn. Spočíval v Boží lásce a vyhlížel Pánovu přítomnost a jeho slávu.

Kdo je v Kristu, už přilnul k Bohu a nebude nikdy odstaven od něj ani od jeho lásky. Ale kdo je v Kristu, je nové stvoření, a je odstaven od světa a lásky ke světu. Když jsme patřili světu, sáli jsme jako kojenec mléko světa a hledali uspokojení v každé třeba i jen nepatrné radosti světa. Ale nyní jsme přilnuli k Pánu a sytíme se jeho Slovem, na modlitbách zakoušíme jeho blízkost, a skrze víru rosteme ve stále větším pokoji. Dostali jsme novou přirozenost a už nejsme hnáni zvrácenými touhami do záhuby spolu se světem (2Pt 1,4). Naše ambice už nejsou světské, naše chlouba už není tělesná, už nežijeme podle toho, co vidíme. Vždyť jsme okusili, že Bůh je dobrý. Bůh je věrný, Bůh je laskavý a něžný jako matka, která chová své právě nakojené dítě. Minule jsme mluvili o tom, že v Bohu máme útočiště a domov, ale tento žalm jde ještě dál, protože představuje Boha jako zdroj veškerého potěšení a radosti, pokoje a dobroty. Jenom v Bohu je naše naděje. Bůh poslal svého Syna, aby byl naším Spasitelem.

• Ř 8:31-35 Co k tomu dodat? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! Kdo nás odloučí od lásky Kristovy?

Odpověď Božího slova je, že nikdo, nic a nikdy nás neodloučí od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši. Proto je naše naděje v Kristu nyní i navěky. Proto čekáme a vyhlížíme Pánovo jednání a vytrváme v tom nyní i navěky. Není nic lepšího, co bychom mohli udělat. Máme velkého Boha, který je naším ochráncem, v něm máme všechno požehnání, které si dovedeme představit – navzdory všem těžkostem, které nám přináší život v tomto světě. Bůh je s námi! Bůh za nás dokončí náš zápas. Proto vás chci povzbudit, milovaní, abyste hledali svou útěchu, svůj pokoj, uspokojení i radost v Kristu samotném. Nikde jinde to nenajdete – ani ve světě, ani v hříchu, ani v zábavě, ani lidech, ani v dobrých věcech, které tento svět dává. Jenom v Kristu je život, jenom u něj je plnost života a plnost radosti. Proto pojďte k němu a radujte se v něm. Hledejte ho, volejte, proste, tlučte, dokud neodpoví. Čekej, Izraeli, na Hospodina, nyní i navěky.