A tak zůstává víra, naděje a láska.

Jaroslav Kernal, Praha 27. prosince 2020

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, sestry a bratři, milí v Kristu. Dneska máme poslední neděli v roce a já bych chtěl, abychom se dnes zastavili a přemýšleli nad svým křesťanským životem. Jsme tu, abychom uctívali našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Chceme se radovat z jeho milosti, kterou nás zahrnul, chceme obdivovat jeho nádheru a dobrotu. Otevíráme jeho Slovo a uctíváme ho skrze výklad, skrze naslouchání, skrze následování jeho Slova. Dnes půjdeme do jedné z nejkrásnějších kapitol celé Bible, do 1K 13 a budeme mluvit o lásce. To je něco, co si potřebujeme neustále připomínat. Ale nejenom to – minule jsme si ukazovali, že musíme své životy stavět na pravdě, jinak se všechno zhroutí. A když chceme mluvit o lásce, je to dvakrát důležitější, protože za lásku se dneska vydává kdeco. Proto je potřeba, abychom šli do Písma a učili se od Boha, co to je láska. Projdeme dnes celou kapitolu, a nejvíc se zastavíme u v. 4-7, kde jsou vlastnosti lásky a k nim si něco málo povíme. Pojďme nyní přečíst celou kapitolu a potom už se do ní pustíme.

Třináctá kapitola je doslova vklíněna do Pavlova vyučování o duchovních darech. Na začátku dvanácté kapitoly říká:

• 1K 12:1 Pokud jde o duchovní dary, bratří, nechtěl bych vás nechat v nevědomosti.

Tady byl jeden z vážných problémů korintské církve. Byli tam lidé, kteří se považovali za něco víc než jiní, protože byli jinak – viditelněji – obdarovaní než druzí. A proto se povyšovali a pohrdali druhými. Pavel věnuje dvě poměrně dlouhé kapitoly vyučování o duchovních darech. Ale mezi ty dvě kapitoly, potom co vysvětlil, že všichni jsou obdarovaní a všichni jsou součástí jednoho těla a ukázal, jaké jsou různé duchovní dary, říká:

• 1K 12:31 Usilujte o vyšší dary! A ukážu vám ještě mnohem vzácnější cestu:

A pokračuje kapitolou o lásce. A potom se znovu vrací k duchovním darům a k jejich používání v církvi. My se nyní podíváme na tu vzácnější cestu. To slovo ‚vzácnější‘ je slovo ὐπερβολη, což se dá přeložit jako nadměrnost, nesmírnost, přemíra. Pavel chce ukázat cestu, která je lepší, znamenitější než kterákoliv jiná cesta. A to už nás vede přímo k našemu textu.

I. Kdybych neměl lásku … (v. 1-3)

Pavel začíná trojverším, kdy vykresluje nějakou podmínku, která je nesplnitelná, tedy jde ad absurdum, čímž chce zároveň ukázat důležit lásky. Ukazuje na duchovní dary – mluvení v jazycích, prorokování, dar poznání, dar víry, dar dávání, dar oběti – a uvádí tyto dary v absolutní míře: mluvení jazyky lidskými i andělskými – andělé se nedorozumívají jazyky jako my, jazyk je fyzickou záležitostí, ale jako duchovní bytosti mají nepochybně jiný způsob komunikace, dále mluví o proroctví a duchovním porozumění, poznání a o víře, která přenáší hory (což mimochodem odkazuje na slova Pána Ježíše Krista, která Pavel musel znát – Mt 21,21), mluví o dávání a o obětování sebe sama, což je nejvyšší možná míra oběti. A do protikladu k těmto ohromným věcem, k těmto velikým duchovním darům, staví nicotnosti – dunící kov, zvučící zvon, nic nejsem, nic mi to neprospěje. I kdybych měl tak ohromné věci, nebude to znamenat vůbec nic, pokud mi bude chybět jedno jediné – láska. To je jádro výpovědi prvních tří veršů. Jsou tam věci, které jsou skutečně ohromné, a současně je tam naprostá nicotnost (nic nejsem). Kdybych měl víru, kdybych měl duchovní poznání, kdybych měl duchovní porozumění jako nikdo jiný na celém světě, dokonce kdyby bylo možné (což možné není) obsáhnout všechno poznání, bez lásky to neznamená vůbec nic. Je to úplně prázdné. Ale rozumějte mi: Bible klade důraz na víru, poznání, pravdu a na duchovní porozumění. Bez toho se neobejdeme. 

Jiná velká kapitola Bible je Židům 11, galerie svědků víry, kde je napsáno, že bez víry není možné zalíbit se Bohu (Žd 11,6). Bible klade důraz na poznání a pochopení duchovních skutečností, na duchovní rozlišování – patří to ke křesťanské zralosti. Kdo nemá poznání, kdo nerozlišuje, je unášen závanem kdejakého učení, lidskou falší a chytráctvím (Ef 4,14). Ale v kontextu korintské církve, kdy byli rozdělení na skupiny a hlásili se k různým lidem (k Pavlovi, Petrovi, Apollovi), kdy se povyšovali jeden nad druhého a soudili se mezi sebou, kdy na sebe navzájem nebrali ohledy, pohrdali jeden druhým – v této situaci Pavel musí mluvit o lásce. A je tady řeč na prvním místě o bratrské lásce – o lásce jedněch k druhým. Křesťané v Korintu měli opravdu hodně a opravdu vážných problémů: se svatostí, sektářstvím, sobectvím, s napomínáním, s kázní, dokonce i s falešným učením ohledně vzkříšení Krista, o čemž někteří pochybovali, s používáním a zneužíváním duchovních darů, s chaotickým a dokonce hříšným životem jednotlivců a v některých ohledech i celé církve. Nicméně všimněte si, že pořád Písmo mluví o církvi. Pavel píše církvi. Oslovuje je jako svaté a posvěcené v Kristu Ježíši. Nejsem si jistý, jestli bychom i my byli ochotní takové společenství označit za církev. Možná to souvisí s tím, že málo rozumíme tomu, co je to hřích a jak snadno se nás přichytí, a že málo rozumíme Boží milosti a její velikosti a moci. Pavel se ve svém listě zaměřil na pár praktických věcí, na opravdu několik málo doktrinálních vysvětlení – především ohledně Kristova vzkříšení a mnoho místa věnoval lásce. Táhne se jako nit celým listem – láska k Bohu, kterou listu uzavírá (Kdo nemiluje Pána, buď proklet! 1K 16,22), Pavlova láska k nim (1K 16,24) a jejich vzájemná láska. Zdá se, že to Pavel považoval za podstatu jejich problémů, takže prvním krokem k nápravě měla být obnova jejich vzájemné lásky. Musí to však být láska, která bude postavená na pravdě Božího slova, jinak se nebude jednat o skutečnou lásku. Proto ji Pavel popisuje a tolik se jí věnuje.

V prvních třech verších popisuje její nezbytnost a důležitost – je důležitější než cokoliv jiného a v dalších čtyřech verších vysvětluje charakter, povahu této křesťanské lásky. A to je druhý bod našeho dnešního kázání – zde zůstaneme trochu déle.

II. Láska je …  (v. 4-7)

V následujích čtyřech verších je přímo vypsaných patnáct charakteristik křesťanské lásky, ale když budete nad těmi verši rozjímat, najdete jich mnohem víc – a chtěl bych vás povzbudit, abyste si udělali čas a zkusili přemýšlet nad těmi čtyřmi verši, abyste je probrali slovo od slova, zamysleli se nad každičkým slovíčkem, které tady je a vztáhli ho k lásce – jaká láska je a jaká není, co dělá a co nedělá, z čeho se raduje a co ji rmoutí. A protože Bůh je láska (1J 4,8), můžete si dosadit místo lásky Boha a promýšlet tyto verše znovu ve vztahu k Bohu, ve vztahu k Boží lásce, a potom znovu ve vztahu k Pánu Ježíši Kristu a jeho dílu. Můžete ty verše promýšlet v kontextu různých situací ve vašem životě a představit si, jak je můžete aplikovat do různých situací, jak je můžete aplikovat do vašich vztahů s různými lidmi, s věřícími i nevěřícími.

Všimněte si, že Pavel se nezaměřuje na detailní pochopení problémů, které Korinťané mají, ale od samého začátku dopisu je vede k Pánu Ježíši Kristu, protože Kristus je Boží moc a Boží moudrost (1K 1,24). A když popisuje svou službu v Korintě:

• 1 Korintským 2:2 Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného. 

Proto mluví o lásce a o životě v lásce. A začíná tím, že láska je trpělivá. To je totiž cesta k proměně lidské mysli. Nemusí se zabývat tím, jestli je lepší Apollos nebo Petr a jestli mají pravdu ti, kteří se hlásí k jednomu či druhému, ale jde ke Kristu, jde k tomu, co je dobré a dokonalé, protože jenom to může přemoci rozdělení v církvi, proměnit mysl, uzdravit srdce.

Láska je trpělivá. Pravá láska má svůj původ v Bohu a proto je trpělivá. Nespěchá, netlačí ani se nesnaží něco vynutit. Přichází s pravdou a předkládá ji, ale nesnaží se pravdou utlouct druhého. Je trpělivá právě tak, jak Bůh je trpělivý. Láska je ochotná snášet těžkosti – nejenom těžké okolnosti, které Bůh připravil, ale také nejrůznější těžkosti a pronásledování ze strany lidí kvůli Kristu a kvůli evangeliu. Pavel popisuje to, co dobře vysvětlil Jakub:

• Jakubův 1:19-20 Pamatujte si, moji milovaní bratří: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu; vždyť lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš.

To je trpělivost lásky. A ruku v ruce s ní jde laskavost. Laskavost je opakem hněvu, výbušnosti, tvrdosti. Je to jemné a příjemné jednání. Bude vytrvalé, protože láska je trpělivá. Obojí se můžeme učit od Pána Ježíše Krista, který trpělivě snášel život mezi hříšníky a potom i trest za naše provinění. A skoro vždy – až na několik výjimek – jednal s lidmi laskavě. Pouze v několika málo případech mluvil s lidmi tvrdě, např. když je nazval plemenem zmijí, ale nikdy nemluvil arogantně nebo příkře, podrážděně, jak se to např. často stává mě, nebo nevrle. Láska je laskavá, dobrotivá, usiluje o to, jednat s druhým co nejlépe.

Láska nezávidí. To souvisí s důležitou věcí – totiž s tím, že láska není zaměřená na sebe, ale na druhé. Hledá dobro druhých, což znamená, že se s nimi nesrovnává. Proto jim nezávidí. Znovu Jakub, když mluví o ďábelské moudrosti, spojuje ji se závistí:

• Jk 3:16 Vždyť kde je závist a svárlivost, tam je zmatek a kdejaká špatnost.

Ale kde je láska, tam nebude ani závist ani žádné vychloubání. Jedinou chloubou, pro kterou bude místo, bude sám Pán Ježíš Kristus. Jsme-li zaměřeni na něj, potom je každá lidská chlouba vyloučena. Zaměříme-li se na sebe, začneme se srovnávat s druhými. A věřte mi, že nikdy se nebudeme srovnávat s těmi lepšími, ale vždycky s těmi horšími. To je lidská přirozenost, to je povaha našeho srdce, to je způsob myšlení naší neproměněné mysli. To je něco, co nakonec vede k domýšlivosti, tedy k pýše. Pýcha je zkreslený pohled na sebe sama. Začíná srovnáváním, možná tam může být něco závisti, vychloubání, které souvisí s prázdným mluvením a nakonec s domýšlivostí. Někdy chlouba nemusí vypadat jako chlouba – lidé např. mluví o tom, jak hříšní byli před svým obrácením, co všechno dělali, čeho všeho se dopustili. Někdy chtějí ukázat, jak hrozný byl jejich život, ale často je za tím jenom prázdné chlubení se, protože všichni jsme byli mrtví ve svých vinách a hříších, a to nejdůležitější nebylo, co my jsme dělali, ale co udělal Pán Ježíš Kristus. Co udělal pro svůj lid na kříži, a co to znamená pro nás, co udělal konkrétně s námi. Proto Pavel říká, že se pro evangelium napracoval víc, než všichni ostatní apoštolové, ale potom, jako by se zastyděl, že tak mluví a rychle dodává – nikoliv já, ale Boží milost, která byla se mnou (1K 15,10). Chce se chlubit Kristem.

A s tím souvisí skutečnost, že láska nejedná nečestně. Nebude se chlubit cizím peřím, nebude jednat podle a neférově, křivě. Jedná přímo a otevřeně, upřímně, ale s úctou. Láska respektuje druhou stranu, i když s ní třeba nesouhlasí. To je čestné jednání. Nesnaží se manipulovat, tedy využít nějaké jiné věci, aby druhou stranu donutila jednat podle svého. Když Juda mluví o falešných učitelích, popisuje je jako ty, kdo „lichotí lidem pro svůj prospěch“ (Ju 16). Lichotkami nebo z druhé strany strachem, chtějí dovést lidi k tomu, aby dělali, co by sami od sebe neudělali. To je manipulace, to je nečestné jednání. Ale láska nejedná nečestně. Dokonalá láska zahání strach.

A také nehledá svůj prospěch. To je další charakteristika, která souvisí se závistí, domýšlivostí, vychloubáním. Láska se soustředí na druhé. Láska nikdy neřekne: „Já tě hrozně miluju, ale už to s tebou nemůžu vydržet, takže ty se musíš změnit nebo něco udělat.“ To je hledání vlastního prospěchu, to je přenesení odpovědnosti na druhého, nečestné jednání, manipulace. To dělali Adam s Evou v zahradě Edenu, pamatujete? „Žena, kterou jsi mi dal, za to může, had za to může …“ (Gn 3,12-13). Čestné jednání lásky hledá prospěch druhého. V originále je to řečeno jednoduše (viz KRAL) – nehledá své věci. Ale člověk může rozdat všechno, co má, dokonce sám sebe vydat k upálení, a přece to může být bez lásky. Proto se musíme učit rozlišovat a nesoustředit se jenom na jednu větvičku, ale na celý strom.

Láska se nedá vydráždit a nepočítá křivdy. To spolu velmi úzce souvisí. Je trpělivá a nejedná nečestně. Pavla dráždily modly v Athénách, ale nevedlo ho to k hněvu, ale k tomu, že každý den mluvil s obyvately Athén na náměstí a vedl je ke Kristu. Láska se nedá snadno vydráždit k hněvu, ale dá se jednoduše pobídnout k dobrému jednání. Když Pán Ježíš visel na kříži a vysmívali se mu, provokovali ho, aby sestoupil z kříže, neudělal to. Nepovolal nespočetné legie andělů, neseslal na posměvače oheň z nebe, ani nesestoupil z kříže, ale místo toho volal k Otci, aby jim odpustil. To je dokonalý obraz lásky, která se nedá vydráždit a nepočítá křivdy. Taková láska nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy (1K 13,6). V Přísloví čteme:

• Přísloví 24:9 Vymýšlet pošetilost je hřích, posměvač se lidem hnusí.
• Ef 5:9-11 Žijte proto jako děti světla – ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda; zkoumejte, co se líbí Pánu. Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem.

To je práce lásky (podívejte se do Ef 5,1-2 – jako milované děti, žijte v lásce), to je ovoce lásky. Pravda, oddělení se od špatnosti, odhalení skutků tmy. To je život křesťana – odhaluje skutky temnoty, nazývá je pravým jménem, protože se neraduje ze špatnosti, ale raduje se v pravdě. A vyvrcholení celého tohoto popisu křesťanské lásky najdeme v sedmém verši. Pavlík:

• 1K 13,7 … vše snáší, všemu věří, ve vše doufá, vše vydrží.

Ekumenický překlad spojil všechna ta čtyři „vše“ do vyjádření „ať se děje cokoliv“. Za všech okolností, ve všech situacích, v každém vztahu, s každým břemenem láska vydrží, věří, doufá, vytrvá. Pavel to napsal křesťanům do Korintu, kteří nechtěli nést jeden druhého – nechtěli se podělit s druhými o jídlo, nechtěli nést břemena druhých, zvláště těch slabých ve víře, nevěřili si navzájem, místo toho se spolu soudili před světskými soudy a dělili se na skupiny podle lidí. Ale láska nese břemena druhých lidí. Láska má naději. Někdy se lidé ptají – zvlášť když jde o nějaké rozbité vztahy nebo neobrácené blízké – jak dlouho mám věřit, jak dlouho mám mít naději? Tady je odpověď! Pořád. Láska vydrží, vytrvá a na začátku dalšího verše je, že nikdy nezanikne. Láska projde zkouškou, láska obstojí v pokušení, láska překoná zradu, láska vytrvá, i když se všechno hroutí, láska obstojí uprostřed soužení a pronásledování, navzdory nemoci a zranění, láska dokonce vítězně projde i údolím stínu smrti.

Láska se raduje z pravdy, proto všemu věří – ne každé hlouposti, ne každému závanu kdejakého učení, ale pravdě. Proto všechno snáší, proto má naději a proto vytrvá. Je pevně a hluboko zakořeněná v pravdě. Ale, moji milí, kdo je schopen takto milovat? Kdo je schopen mít takovou lásku? Odpověď je jednoduchá – nikdo. Žádný člověk sám ze sebe není schopen takto milovat druhé. Jenom jeden je schopen takto milovat – Pán Ježíš Kristus, a on musí žít v nás, abychom i my takto milovali. On musí růst a já se menšit (J 3,30). Potom bude skrze mě žít svou lásku. Takže, kde máme hledat? Kam máme jít? K sobě? Rozhodně ne! Jedině k němu. A k němu směřuje i zbytek kapitoly – ne úplně přímo, ale přece jasně a srozumitelně.

III. Láska zůstává navěky (v. 8-13)

Láska nikdy nezanikne (v. 8). Pavel směřuje zrak i mysl křesťanů směrem k věčnosti, tedy směrem k Pánu. Pozvedá náš zrak vzhůru, kde Pán sedí po pravici Boží. Podívejte se, jak jemně a citlivě nás tam vede. Pořád mluví o lásce, ale vrací se k tomu, co říkal na začátku a ukazuje, že láska je narozdíl od proroctví, poznání a nakonec i víry a naděje věčná. Všechno ostatní skončí, pomine. Proroctví pomine, jazyky pominou. Všechny duchovní dary pominou. Duchovními dary byli všichni křesťané – a nikdo nebyl vynechán – obdarováni ke společnému prospěchu (1K 12,7), k budování Kristova těla (Ef 4,12), k přípravě ke službě a k vzájemné službě svatých. Duchovní dary jsou pro tento čas, pro budování církve v této době, jsou pro tento svět, ale ten pomíjí. A až pomine a my budeme s Pánem, tehdy uvidíme Pána tváří v tvář, tehdy poznáme v plnosti, i když ani slovo plnost nemůže vystihnout pravou podstatu skutečnosti, že budeme poznávat Boha bez jakýchkoliv překážek. Nebudeme znát plně v tom smyslu, že bychom snad obsáhli Boha, ale poznáme pravdivě a cele. Budeme jako otevřená nádoba ponořená do oceánu – ta nádoba je plná oceánu a přece nemůže nikdy postihnout a obsáhnout celý oceán. Takto budeme poznávat Boha.

Potom už nebude třeba proroctví, jazyků, poznání. Už nebude ani víra – nyní žijeme z víry a ve víře. Předmět naší víry je mimo nás a my spoléháme na to, v co doufáme a máme jistotu víry v tom, co nevidíme (viz Žd 11,1). Ale potom budeme s ním. A už nebudeme muset věřit, protože uvidíme. Nyní chodíme vírou nikoliv viděním, ale potom uvidíme a budeme vědět, protože budeme žít v jeho přítomnosti a blízkosti. A stejné je to s nadějí. Křesťanská naděje je očekávání toho, co Bůh zaslíbil a co se ještě nestalo. Tím nejdůležitějším je slib, že Pán přijde pro svou církev a vezme ji k sobě. Věříme tomu a máme naději, tedy doufáme – nikoliv ve smyslu možná ano možná ne – ale doufáme, tedy čekáme, nikoliv zda se to stane, ale kdy už se to stane. Křesťanská naděje je naprosto jistá. Víme, že se to stane, víme, že Pán přijde se svými anděly pro svou církev a bude soudit tuto zem a všechno stvoření na ní. Je to naprosto jisté, ale ještě se to nestalo, proto na to čekáme – a to je naděje. A tato naděje se jednoho dne naplní. A potom ani naděje nebude. Už bude jenom slavná jistota, slavná skutečnost – Bůh bude všechno ve všem. Už bude jenom věčná radost a potěšení. A věčná láska. Plnost a dokonalost lásky. Bude to přesně taková láska, jaká je popsaná ve verších 4-7. A tato láska nikdy neskončí. Proto je láska největší z té trojice – víra, naděje a láska. Tuto lásku budeme zakoušet na věky věků. Touto láskou budeme prostoupeni a naplněni. Touto láskou budeme milovat Boha a spolu s ním všechny svaté na věky věků.

Tohle je Pavlova cesta k vyřešení problémů korintské církve. Vyučuje je o lásce. Nedefinuje lásku, ale říká jim, jaká je. Nenaříká, že je mezi nimi málo lásky. Nevyčítá jim, že nemají lásku k druhým. Nenapomíná je, že se mají milovat ještě víc, ale vede je ke Kristu a ukazuje jim na jeho lásku. Jenom Pán Ježíš Kristus má moc dát všechny věci na správné místo. V prvním listu do Korintu najdeme také napomenutí a pokárání. Najdeme zde i něco jako výhrůžku:

• 1K 4:21 Vyberte si: Mám na vás přijít s holí, nebo s láskou a mírností?

Najdeme místa, kde je Pavel přísný, tvrdý, kde kárá. Ale přes to vše, jednu celou kapitolu věnoval lásce. Popisu pravé lásky, která nás vede do náruče Pána Ježíše Krista, která nás vede k němu a do věčnosti, která nás učí, jak máme žít Duchem, chodit v Duchu svatém v tomto těle a v tomto světě. To byla cesta pro Korintské. A to je cesta i pro nás. I my se musíme učit milovat jedni druhé. Ze světa umíme dobře manipulovat druhými nebo ve jménu lásky citově vydírat. Umíme se dostat k tomu, co chceme, dosáhnout toho, jak to chci já. Ale neumíme milovat. Milovaní, kéž bychom byli jako církev v Tesalonice:

• 1Te 4:9-10 O bratrské lásce není třeba, abych vám psal, neboť Bůh sám vás vyučil, jak se máte mít mezi sebou rádi. A takoví opravdu jste ke všem bratřím v celé Makedonii; jen vás prosíme, bratří, abyste v tom byli stále horlivější.

Díky Kristu a díky jeho kříži je nyní Boží láska vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Ř 5,5). To ale neznamená, že se nemusíme učit, co to je láska. Je to právě naopak – potřebujeme se upevňovat v pravdě Božího slova, abychom správně rozuměli lásce. Proměnit mysl, srdce, postoje, jednání, mluvení. Kolik nelásky se objevuje v našich slovech nebo v tónu naší řeči? Sám za sebe musím říci, že to je něco, z čeho musím často činit pokání. A to je jen zlomek toho, co to znamená milovat! Přemýšlejte o Kristově lásce a velmi rychle uvidíte, jak zoufalá stvoření jsme. Přemýšlejte o Kristově lásce k vám, a uvidíte, jak vzácná stvoření jsme – vždyť Boží syn za nás položil svůj život. Přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10). Přišel kvůli vám, přišel kvůli tobě, přišel z lásky k tobě. A z lásky k tobě dal svůj život jako výkupné za ten tvůj. Pojď ke Kristu a Bůh sám tě bude vyučovat, jak milovat druhé. Proto Pavel nechce „znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného“ (1K 2,2). Amen.