… abychom konali dobré skutky …

Jaroslav Kernal, Praha 21. listopadu 2021

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milí svatí. Náš Bůh nám požehnal svou milostí a my jsme se znovu sešli ve společenství Božího lidu. Je to skutečné potěšení a radost. Ale není to ten hlavní důvod, proč jsme se sešli. A možná je dobré položit si tu otázku, proč jsme dneska tady, proč jsme ve shromáždění? A mohli bychom jít ještě o krok dál – proč jsme křesťané? Jsme tu proto, že máme hezké vztahy a ve společenství je nám dobře? Jsme křesťané proto, že víra pomáhá v životě a máme se o co opřít? Jsme křesťané proto, že křesťanství vede ke šťastnému životu? Jsme křesťané proto, že to funguje? Drogy také fungují, ale nechceme je brát, střelné zbraně dobře fungují, ale nechceme je používat proti lidem. Dokonce i falešná náboženství fungují! Proč jsme křesťané? Máme nějaké dobré lidské odůvodnění? Ty věci, které jsem zmiňoval, nejsou špatné a v nějaké míře také platí o křesťanství, ale to nejdůležitější je, že to je pravda. I lež vám může pomoct, lež může udělat člověka šťastným, lež může také dobře fungovat. Ale neobstojí na soudu, neobstojí před Bohem. Jenom pravda obstojí. David napsal ve chvále Písma:

• Žalm 119:160 To hlavní v tvém slovu je pravda.

Uvěřili jsme pravdě a tato pravda nás učinila svobodnými. To je ten hlavní důvod, proč věříme – protože to je pravda. A jestliže známe pravdu, nemusíme se bát lži. Pravda se nemusí bát žádné konfrontace, žádného zpochybnění nebo jiného názoru. Lež se bojí jiných názorů, proto se je snaží umlčet. Pravda se bát nemusí.

Dneska máme před sebou oddíl, který stále ještě mluví o stvoření člověka a ukazuje nám smysl života člověka. Už jsme to viděli minule, kdy jsme si ukázali na smysl existence člověka ve vztahu k Bohu. Bůh stvořil člověka a uvedl ho do odpočinutí, do vztahu a společenství s Bohem samotným, uvedl ho do zahrady, kterou pro něho připravil, Bůh sám zajistil všechno potřebné pro člověka, ze zahrady nechal vytékat řeku, která napájela zahradu, rozdělovala se a obtékala celou zemi. To ukazuje na požehnání, které plyne ze společenství s Bohem a které se šíří společně se zvěstí evangelia do celého světa. Budeme číst Gn 2,15–25.

Nazval jsem toto kázání „Stvořený k práci“, čímž vás nechci odradit hned na začátku. Ale chci, abychom viděli, že když Bůh stvořil člověka, nestvořil ho k nečinnosti, ale k činnosti. A dneska si ukážeme tři druhy činnosti, které nacházíme v zahradě Edenu – je činnost rukou, protože Bůh postavil člověka do zahrady, aby ji obdělával a střežil, činnost mysli, protože Bůh přivedl všechna zvířata a člověk je měl pojmenovat a konečně činnost srdce nebo bychom mohli také říci duše, protože člověk nenašel mezi zvířaty pomoc sobě rovnou, a Bůh mu dal ženu, se kterou se muž stal jedním tělem.

Ještě než se pustíme do našeho textu, chtěl bych zmínit jednu důležitou věc – Bůh nám dal svět, abychom rozuměli evangeliu. Co tím chci říct? Bůh nám dává tělesné věci, abychom skrze ně porozuměli věcem duchovním. V první kapitole jsme viděli, že Bůh stvořil svět určitým způsobem – v šesti dnech, postupně, podle řádu a harmonicky, v plnosti a rozmanitosti, se strukturou – abychom se z toho naučili něco o Bohu, jaký je Bůh, abychom se z věcí pozemských mohli naučit něco o věcech nebeských.

I. Bůh dává člověka práci rukou

• Gn 2:15 Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil.

Bůh stvořil pro člověka zahradu, ve které bylo všechno, co člověk potřeboval. Všechno v zahradě bylo k požehnání a ke službě člověku, k jeho radosti, k jeho potěšení, uspokojení, k plnosti. Ale Bůh nestvořil člověku v zahradě lehátko a bazén, aby se tam mohl opalovat, ani mu tam nedal televizi, ale místo toho dal Bůh člověku práci. Práce není prokletím, není tím, co přišlo po pádu člověka, ale je požehnáním a potěšením, protože byla dána člověku v zahradě potěšení a souvisí s požehnáním, kterým Bůh člověku požehnal – má naplnit zemi, podmanit si ji a panovat nad ní (Gn 1,28). Všimněte si toho, že Bůh dal Adamovi práci ještě před pádem. Práce není prokletím, ale je součástí stvoření. Šestého dne stvoření Bůh stvořil někde na zemi muže z prachu země, potom pro něj vysadil zahradu na východě, postavil tam člověka a dal mu úkol zahradu obdělávat a střežit. Práce je součástí identity člověka. Člověk nebyl stvořen k nečinnosti, ale k aktivitě, k činu, ke smysluplnému jednání. A to je součást identity člověka. Člověk má pracovat. To je jedna z věcí, která z něj dělá člověka. To je jedna z věcí, ve které byl stvořen podle Božího obrazu. Bůh pracuje. Bůh tvoří a udržuje všechno své stvoření při životě a v chodu. Proto i člověk pracuje.

Tohle je jeden z důvodů, proč se Písmo tak ostře vymezuje proti lenosti. Lenost je hloupá a ohlupuje (Př 6,6), uspává (Př 6,9), lenost je protivná a nepříjemná pro druhé lidi (Př 10,26), lenost je marná, prázdná (Př 13,4), lenost je nezodpovědná (Př 15,19), zatemňuje rozum a vede k trápení duše (Př 19,15), nepřemýšlí ani neplánuje (Př 20,4), vede ke smrti (Př 21,25), hledá výmluvy a vymýšlí nesmysly (Př 22,13), vede k nadutosti a pýše (Př 26,16). Pavel musel kárat křesťany na Krétě, aby nebyli neužiteční, ale učili se dobrým skutkům (Tt 3,14), v kontextu nového života stvořeného podle Božího obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy (Ef 4,24) napomíná křesťany v Efezu, aby už nekradli, ale přiložili ruce k pořádné práci, aby se měli o co rozdělit s potřebnými (Ef 4,28). A nejznámější jsou jeho slova:

• 2 Tesalonickým 3:10 Kdo nechce pracovat, ať nejí!

Už v předchozím listu jim psal, aby si zakládali na tom, že si budou získávat obživu vlastníma rukama (1Te 4,11), protože tím získají úctu nevěřích a nebudou na nikom závislí (v. 12). Toto Pavlovo učení má své kořeny v zahradě Edenu. Kdykoliv v historii došlo ke skutečnému probuzení, kdekoliv Bůh probudil hříšné lidi svou mocí a svým Slovem, došlo vždy (nedošlo-li k pronásledování) také k hospodářskému oživení. To můžeme sledovat v našich dějinách stejně jako v zemích jako je Švýcarsko, Holandsko, Anglie nebo Spojené státy. Pokud k tomu křesťané mají možnost a nejsou pronásledováni pro svou víru, usilovně pracují, aby nebyli na nikom závislí, a modlí se za své vládce, aby mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti (1Tm 2,2). To je výsada a radost křesťanů, to je to, k čemu nás Pán povolal.

Dnes mnozí křesťané říkají, že by chtěli sloužit Bohu – a v jejich myšlení to znamená někde stát a dělat „velké“ věci, možná kázat Boží slovo ve shromáždění, nebo vést shromáždění, stát na ulici a evangelizovat, prostě být v záři reflektorů. Ale Písmo mluví o službě jinak – služba Pánu začíná v těch obyčejných věcech, doma, v zaměstnání, v každodenní práci, kterou děláte, a je jedno jestli jste zaměstnanec, podnikatel, student nebo maminka na mateřské či žena v domácnosti.

• Ko 3:23–24 Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu, s vědomím, že jako odměnu dostanete podíl na jeho království. Váš Pán je Kristus, jemu sloužíte.

A můžeme jít ještě o kousek dál, protože Boží slovo nás vede ještě dál. Otevřete si Bibli v Matoušovi 9. Na konci té kapitoly čteme o tom, že Pán Ježíš obcházel všechna města a vesnice, kázal evangelium a uzdravoval. A co viděl v těch městech? Viděl zástupy, které byly skleslé jako ovce bez pastýře.

• Matouš 9:37–38 Tehdy řekl svým učedníkům: „Žeň je velká, dělníků málo.“ Proste proto Pána žně ať vyšle dělníky na svou žeň!"

Koho Pán hledá? Dělníky! Volá ty, kdo budou pracovat pro evangelium, kdo budou dřít pro evangelium, kdo vezmou Boží slovo a budou s ním dobře nakládat, budou ho dobře rozdělovat (2Tm 2,15), aby jím nasytili Boží lid. Jestli chce někdo sytit Boží lid, musí pracovat jako dělník. Jestli chce někdo pást Boží ovečky, musí pracovat jako dělník, tvrdě, těžce, neúnavně, vytrvale, neústupně, musí kopat v Božím slově, aby mohl přivést Boží ovečky na dobrou pastvu. Nestačí jít jenom po povrchu, je potřeba jít do hloubky. A to je dřina, to je těžká práce, která nás vede až do samotného nitra, do srdce člověka, do podzemí Božího slova. Nejde jenom o to, co máme dělat, ale jde o to, proč to máme dělat, kdo je ten, kvůli komu to máme dělat.

Když Pán mluví se samařskou ženou, mluví o rozsévači a ženci – oba namáhavě pracují, aby přinesli Boží úrodu do Boží sýpky. Pole už zbělela ke žni (J 4,35). Kde jsou dělníci, kteří půjdou a budou rozsévat Boží slovo, kde jsou ženci, kteří budou sklízet? Komu je to slovo určeno? Kdo se má starat o zahradu, kterou mu Bůh svěřil? Nikdo jiný, než Boží dítě! Každé Boží dítě má svůj díl, na kterém má pracovat, za který se bude Bohu zodpovídat, každé Boží dítě má své hřivny, ze kterých bude vydávat Bohu počet.

II. Bůh dává člověku práci mysli

Viděli jsme, že už v zahradě Edenu, bezprostředně po stvoření, dal Bůh člověku práci, svěřil mu zodpovědnost. Nyní půjdeme ještě dál, protože Bůh člověku dává také svůj příkaz a kromě něj ho pověřuje prací mysli. Bůh nežehná jenom práci rukou, ale žehná také intelektuální práci, práci mysli. Podívejte se do textu – v. 16–20. Bůh ukazuje Adamovi, nejenom co má dělat, ale vede ho také k zodpovědnosti za to, co nemá dělat – nemá jíst ze stromu poznání dobrého a zlého.

Mnoho lidí se tady zasekne a řeší otázku, co přesně znamená ten strom poznání dobrého a zlého. Jednoduchá odpověď je, že nevíme. Složitější odpověď nás vede k tomu, že člověk chce být jako Bůh a a poznávat zlé i dobré. Pravdou je, že člověk si myslí, že ví, co je dobré. A tady je koncetrovaná pýcha člověka. Máme zásadní problém, který pramení z toho, co se stalo ve třetí kapitole – z pádu. Jsme padlá stvoření. Jsme hříšníci a hřích nás nenávratně a do všech detailů poškodil. Jsme porušení do té míry, že jsme neopravitelní! Všimněte si, že Bůh nás musí stvořit znovu – sice postupně, ale kompletně: Musí nám dát nového vnitřního člověka (mluvíme o znovuzrození) a již brzo nám dá také nového vnějšího člověka – nové tělo (mluvíme o vzkříšení z mrtvých). Bůh na nás nebude nic opravovat! Tato skutečnost ukazuje míru naší hříšnosti a zkaženosti.

Naše padlost nás vede k tomu, že se díváme velmi zkresleně nejenom na Boha, ale také na sebe. Většina lidí řekne, že nejsou zas tak špatní, ale to je jenom špatně skrývaný pokus, jak říci: „Jsem dobrý.“ A nejenom nějak dobrý, ale dost dobrý. A právě tohle je jádro našich problémů. Odtud pramení všechna lidská pýcha. Zde leží původ každého lidského náboženství – spasení ze skutků. Tady má své kořeny humanistická filosofie, která říká, že člověk se rodí nevinný a bez hříchu. Tady je zdroj evolučního náboženství a moderní psychologie. Myslíme si totiž, že Bůh je dobrý právě tak, jako my jsme dobří. Ale co může padlý člověk vědět o dobru? Máme nějakou objektivní možnost, jak poznat, co je dobré a co je zlé pokud nebudeme nijak počítat s Bohem?

Bůh člověku přikázal jednu jedinou jednoduchou věc – aby nejedl z jednoho stromu v zahradě. Ze všech stromů člověk může jíst, včetně stromu života (!), ale z jednoho jediného jíst nemá. To je zodpovědnost, která byla daná člověku. Jednoduchý úkol. Prostá věc. Malá zodpovědnost. Jak to pak s mnohem větší zodpovědností, která byla svěřena každému člověku? Zodpovědnost život, za duši, zodpovědnost za něj samotného. Mimochodem, není to zodpovědnost, která by byla svěřená vládě, není to zodpovědnost, která by byla svěřená lékařům nebo rodinným příslušníkům, ale je to zodpovědnost, kterou Bůh dal jednomu každému člověku. Kromě této zodpovědnosti, v níž člověk naprosto totálně selhal a selhává dodnes, je svěřena člověku další zodpovědnost – Bůh přivedl k člověku všechna zvířata a člověk je měl pojmenovat. Na jedné straně je tady vidět, jak má člověk panovat nad stvořením. Není to stvoření, co definuje člověka, ale je to člověk, který definuje stvoření, pojmenovává všechny živé tvory a tak nad nimi uplatňuje svou vládu. Tím, jak je pojmenovává, definuje, čím ten daný tvor je. A Bůh to cele svěřuje do rukou člověka. To souvisí s kreativitou člověka, s jeho myslí, s jeho schopností být jako Bůh, být stvořen k Božímu obrazu. Člověk má pojmenovat všechna zvířata, která k němu Bůh přivedl. Ale primárně nejde o intelekt, nejde jenom o mysl člověka – všimněte si, jak začíná ten oddíl: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ (Gn 2,18).  

Proto k němu přivedl všechna zvířata, aby viděl, jak je Adam pojmenuje. To totiž byla také první zkouška – Bůh chtěl vidět, jak člověk obstojí, když bude hledat pomoc sobě rovnou. Tohle byla zkouška, ve které člověk obstál. Bylo to proto, že jsme pořád ještě u intelektu. Bůh dal člověku práci rukou a Bůh mu dal také práci mysli. Vidíme, že intelektuální práce není menší nebo horší než práce rukou, ale není také ani lepší. Bůh dal člověku obojí. Bůh k člověku přivedl všechna zvířata, ale tím důvodem bylo, že Bůh chtěl stvořit člověku pomoc jemu rovnou, stvořit ženu. Ale Bůh chtěl, aby o tom muž přemýšlel, a aby se zapojilo také jeho srdce.

Takže tady vidíme něco úžasného – muž má pracovat, má používat svou sílu, muž má také přemýšlet, doopravdy, to není žert, muž má myslet, tedy má používat svůj mozek, má vymýšlet a být kreativní, a konečně – a k tomu to všechno vede, muž má také toužit a milovat. A i když tu není nic o lásce, vidíme tady minimálně prázdnotu, kterou Adam zakoušel, protože nenašel pomoc sobě rovnou. Mezi zvířaty nebylo nic, co by bylo podobného člověku. Je zjevné, že Adam neznal Darwina a nevěděl, že by si měl myslet, že člověk je z opice. Není! Máme krásný text u Lukáše, který nám předkládá rodokmen Pána Ježíše Krista, který je dovedený až k Adamovi, o němž je řečeno, že byl „od Boha“ (Lk 3,38).

Člověk je stvořený k Božímu obrazu, podle Boží podoby. Bůh mu dává práci rukou, aby se staral o zemi, kterou mu Bůh svěřil, dává mu práci mysli, aby se staral o živé tvory, které Bůh podřídil jeho vládě a nakonec mu dává práci srdce – třetí bod mého kázání.

III. Bůh dává člověku práci srdce

Mezi zvířaty se pro člověka nenašlo pomoc jemu rovná (Gn 2,20). Bůh chtěl, aby Adam přišel na to, že potřebuje ženu. A tady najdeme první záznam o operaci v dějinách lidstva:

• Gn 2:21-22 I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu.

Adam byl stvořen na syrové a novotou vonící zemi z prachu země a byla mu daná zodpovědnost, vláda i úkol. Eva byla stvořena v zahradě Edenu, z mužova boku, na místě, které bylo nádherné, kde všechno bylo uzpůsobeno pro člověka. A byla přivedena k muži, kterému měla být pomocí jemu rovnou.  Po první operaci následuje záznam prvního sňatku v dějinách lidstva. Byl to Bůh sám, kdo k Adamovi přivedl ženu, kdo mu dal nevěstu. Adam už do té doby něco zažil, něco poznal, už měl nějaké zkušenosti, už věděl, že mezi zvířaty nenašel pomoc sobě rovnou. Ale nyní mu Bůh přivádí ženu! A první člověk žasne:

• Genesis 2:23 Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať ženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.

V originále je vyjádření obrovského úžasu, radosti a obdivu. Wov, tohle je ta, kterou jsem hledal, ta, po které jsem toužil, ta, která mi chyběla a kterou jsem nemohl najít mezi všemi živými tvory. To je ona! To je kost z mých kostí a tělo z mého těla! To místo přímo srší nadšením. To je první setkání muže a ženy a to je také první svatba. A ačkoliv zde nebyla žádná předchozí rodina, je tu ustanovení platné pro všechno lidstvo od stvoření světa, ustanovení, které najdeme v každé kultuře a mezi každým národem na celém světě:

• Genesis 2:24 Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.

Bůh přivádí ženu muži a ukazuje jim, co to znamená být manželi – opustí otce i matku, přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. Toto je popis manželství, jak ho Bůh ustanovil. Toto je definice manželství podle Písma. Manželství není definováno státem, ale definováno Bohem. To je něco, čemu potřebujeme dobře rozumět. Definice manželství nepochází od státu, ale od Boha. A dneska dochází k předefinování toho, co je manželství – mluví se o vztahu nějakých ani ne osob, ale entit – před časem proběhla tiskem zpráva o někom, kdo v USA uzavřel manželství sám se sebou. V Izraeli před 16 lety britská milionářka uzavřela manželství s delfínem (asi neřekl ‚ano‘ a nenavlékl jí prsten…). Potřebujeme rozumět tomu, že svět nechápe, co je to manželství. Bůh to určuje. A určil to už v ráji, ještě před tím, než člověk padl. Je to vztah jednoho muže a jedné ženy. Bůh stvořil Adama a Evu (ne Adama a Edu), aby byli jedním tělem. A Bůh přivedl ženu k muži a dal mu ji za manželku. Chtěl bych zdůraznit, že manželství pochází z ráje. Je to něco, co je vlastní všem kulturám po celém světě. A všimněte si, že se jedná o monogamní vzat, tedy vztah mezi jedním mužem a jednou ženou. V šesté kapitole Genesis Bůh skoncoval s předpotopním světem – co zachoval? Čtyři manželské páry! Byl tu Noe se svou ženou a jeho synové se svými manželkami. V našem textu máme první pár, a následně – po potopě – jsou zde čtyři páry, z nichž pochází veškeré současné lidstvo. Člověk deformuje manželství mnoha způsoby – vidíme to před potopou i po ní (např. mnohoženství), ale ten Boží vzor je jasný a ještě jasněji vyniká na příkladu Krista a jeho nevěsty.

Bůh dává Adamovi ženu. Jenom pár postřehů k zamyšlení – Bůh stvořil člověka jako muže a ženu (Gn 1,27). Muže stvořil mimo zahradu, protože ještě zahrada nebyla, z prachu země. Ženu stvořil v zahradě, která byla daná člověku, a podporovala život. Muž byl stvořen z prachu země, žena byla stvořená z těla muže. Už tady můžeme vidět rozdíly mezi mužem a ženou. Nejsou jenom vnější, biologické – nikdo si mě nesplete s mou ženou – je to zjevné na první pohled, ale jsou i ve způsobu stvoření. Vidíme i rozdíl v zodpovědnosti – Bůh dal Adamovi zodpovědnost. To neznamená, že žena je nesvéprávná. To rozhodně ne. Bůh stvořil ženu, aby byla muži pomocí jemu rovnou. A to je velmi důležité prohlášení. Rychle se podívejme na ta slova, která jsou tu použitá – pomoc. Žena není pomocnice ani služka. To slovo je v Žalmu 121 použité o Bohu! Bůh je pro člověka pomocí – rozhodně ne pomocí člověku rovnou. Ale žena je pomocí muži rovnou. Bůh vzal z boku Adama a stvořil ženu. Nestvořil ji z hlavy, aby muži vládla, nestvořil ji z nohou, aby po ní muž šlapal, ale stvořil ji z boku – tam, kde je srdce, aby ji muž miloval. Milovaní, křesťanství jako jediné náboženství na světě chápe rovnost a současnou rozdílnost muže a ženy. Muž a žena jsou si rovni před Bohem, jsou si rovni ve svém lidství a ve své hodnotě i ve svém přístupu k Bohu, ale současně jsou rozdílní ve svých funkcích. Nelze zaměňovat muže a ženu. Znovu tady můžeme vidět to ohromné požehnání prvních dvou kapitol Bible, a také můžeme snadno domýšlet, kam nás to dovede, pokud opustíme historický pohled na stvoření: do zmatku, v jakém je dnešní společnost. Bůh dal člověku zaměstnání pro ruce, pro mysl i pro srdce.

To nás vede k samotnému závěru. Bůh pracuje se srdcem, myslí i rukama člověka. Skrze dílo Pána Ježíše Bůh tvoří nového člověka a dává mu nové srdce, které je schopné milovat a rozumět tomu, co je láska. Obnovuje mysl člověka svým slovem a skrze poslušnost srdce a obnovenou mysl vede člověka k tomu, aby pracoval pro Boží slávu.

• Efezským 2:8–10 Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

Spasení není ze skutků, ale není ani bez skutků. Spasení zasahuje celého člověka – jeho srdce, mysl i ruce. Proto nás Bůh také vyzývá k tomu, abychom ho milovali celým svým srdcem, celou svou myslí a ze vší své síly. A je to on sám, kdo v nás působí, že chceme i konáme, co se mu líbí. Byl to on, kdo stvořil člověka, dal mu práci rukou, mysli i srdce, dal mu všechno, co k této práci bylo potřeba a v tom všem mu požehnal. I nyní nás vede k tomu, abychom milovali – jeho i své bližní, abychom zaměstnávali svou mysl jeho slovem a pracovali na díle evangelia.

• Žd 13:20–21 A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen.