Spirála hříchu (Gn 4,1–26)

Milosrdenství vítězí nad soudem

Jaroslav Kernal, Praha 5. prosince 2021

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milé sestry, milí bratři, milí přátelé. Slyšeli jsme Boží slovo, další kapitolu z knihy Genesis, kterou se dnes budeme zabývat. Než ale půjdeme do Božího slova, pojďme se nejprve ztišit k modlitbě.

Minule jsme prošli třetí kapitolou první knihy Bible a viděli jsme hrůzu pádu člověka – ze svatosti do hříchu, z nevinosti do nečistoty, z poddanosti do povstání, z života do smrti, z hojnosti do bídy, ze zahrady do pustiny, ze světla do temnoty. Ukázali jsme si, jak pracuje ďábel, jak působí hřích a jak svatý, spravedlivý a také neskonale milosrdný je Bůh. Jakub napsal:

  • Jk 1:14–15 Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí. Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt.

To jsme dobře viděli na Evě, která byla vábena svou vlastní žádostivostí, kterou had šikovně použil. Viděla strom s ovocem žádoucím na pohled. Utrhla a jedla a dala jíst také svému muži, který byl s ní. Vzpoura byla dokonaná. A po vzpouře následovala snaha o smíření. Zakryli se fíkovými listy. Hříšný člověk potřebuje zakrýt, aby unikl Božímu hněvu. Ale jediné zakrytí, které je pro Boha přijatelné, je to, které udělá Bůh sám. Jakékoliv jiné je jenom další lidskou snahou vystoupat od nebe, uchvátit to, co člověku nenáleží, je to jen další rouhání a další vzpoura. To je důsledek hříchu. Bůh sám zakryl Adama s Evou koženým oděvem. Nebyla to umělá kůže, byla to kůže zvířat. Za tímto aktem můžeme celkem jasně vidět, že Bůh sám obětoval zvířata, aby lidé byli dočasně očištěni a nezemřeli okamžitě také fyzickou smrtí. Tou duchovní smrtí zemřeli v okamžiku, kdy se vzepřeli Božímu slovu. Bůh sám prolil krev zvířat a přioděl člověka, zakryl ho tím, co sám připravil. A to platí dodnes. Bůh sám si vyhlédl Beránka, jediného, který byl schopen přinést takovou oběť, aby přikryla hříchy každého, kdo v něho uvěří. Nikdo jiný, nikdo menší, nikdo dokonalejší než Boží syn to nemohl být. Boží syn prolil svou převzácnou krev, aby usmířil Boží hněv, který planul proti našim hříchům a svou obětí přikryl všechny naše hříchy. Nyní jsme my, kteří věříme v Pána Ježíše Krista, oděni do jeho spravedlnosti, kterou nám získal svou obětí na kříži.

  • Římanům 5:18 Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život.

Třetí kapitola se soustředila na první dva lidi, na Adama a Evu. Následující dvě kapitoly nám ukazují, jak narůstá na jedné straně bezbožnost a na straně druhé zbožnost. Dnes uvidíme, jak se roztáčí spirála hříchu. Začíná u prvorozeného Adama a Evy a jde dále skrze jeho potomky. Nicméně uvidíme znovu také Boží milost, která se rozhojňuje tam, kde se rozmohl hřích (Ř 5,20) a která je mocnější, než nepřátelství vůči Bohu (Jk 4,6).

I. Vražda místo sebeovládání (v. 1–15)

Čtvrtá kapitola začíná příběhem dvou bratrů. V prvním verši je náznak toho, že Eva uvěřila Bohu, že se spolehla na Boží slib, který Bůh dal skrze soud nad hadem, že z lůna ženy povstane muž, který přemůže ďábla a napraví to, co Adam s Evou pokazili (Gn 3,15). Ten text není úplně jednoduchý a jednoznačný, ale tohle může být jeden z jeho možných významů. Zdá se, že to je vyjádření důvěry v Boha, které je podobné tomu z předposledního verše kapitoly.

Adamovi a Evě se narodil prvorozený syn, Kain. A po něm jeho bratr Ábel. Ábel se stal pastýřem a Kain zemědělcem. A další verše nám odhalují, že oba přinesli oběť Hospodinu. Ale jenom jednu z nich Bůh přijal, oběť Ábelovu. Nebylo to proto, že to byla krvavá oběť, zatímco Kainova byla z plodin, ale Nový zákon jasně vysvětluje, že Ábel přinesl oběť s vírou, proto byla lepší než Kainova a proto ji Bůh přijal (Žd 11,4 Ábel věřil …). Kain přinesl také oběť, ale byla to oběť svévolníka, protože jeho skutky byly zlé (1J 3,12).

  • Př 21:27 Oběť svévolníků je ohavností, tím spíše, když se přináší s mrzkým záměrem.

Tito dva synové Adamovi reprezentují dva druhy náboženství, které v tomto světě existují. Přes veškerou rozmanitost můžeme mluvit jenom o dvou zásadních skupinách náboženství – na jedené straně je náboženství člověka, vymyšlené člověkem a prosazované člověkem (to byl způsob Adama a Evy, když se pokoušeli zakrýt fíkovými listy) a na druhé straně je náboženství, které je od Boha. To první vždy bylo, je a bude Bohem zavrhované a bude ohavností pro Boha, to druhé vždy bylo, je a bude Bohem přijímané. To první obětuje druhé lidi pro sebe, to druhé obětuje sebe pro Boha. To první vždy pronásleduje to druhé a to druhé vždy prolévá krev pod mečem toho prvního. Kain zabil svého bratra Ábela. Ten, na koho Eva spoléhala, že jí přinese vysvobození, jí přinesl trápení a bolest. Podívejte se do sedmého verše, který patří k těm důležitým v této kapitole – je to klíč k pochopení toho, co se v tomto příběhu děje – Bůh jedná s Kainem ještě před tím, než Kain zabil svého bratra. Ale je zjevné, že vražda už byla v jeho srdci. A pak ji dokonal.

  • Gn 4:7 Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.

Známý text z Janova evangelia velmi dobře popisuje a teologicky vysvětluje, co se tady děje. Podívejte se spolu se mnou do Jana 3,16-21. Kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo. Proto Jan napsal o Kainovi, že byl z ďábla. Nešel ke světlu, nečinil dobro, nevládl nad hříchem – ale hřích ovládl jeho. Ovládl ho natolik, že se neovládl a zanechal na poli bezvládné tělo svého bratra. A ještě dělá, jako že se nic nestalo! Cožpak jsem strážcem svého bratra? Já nevím, co s ním je … Slyšíte tu ozvěnu z předchozí kapitoly? To žena … To had … Ale Bůh to ví! Neptal se Adama, kde je proto, že nevěděl, kde Adam je, a právě tak se neptá Kaina na jeho bratra proto, že by nevěděl, co se stalo Ábelovi. Jeho krev křičí ke mně ze země. Prolitá krev vždycky křičí k Bohu ze země. A nejenom krev Božích mučedníků, ale každá nespravedlivě prolitá krev. Bible nám ukazuje, že je i spravedlivě prolitá krev. Když po potopě Bůh požehnal Noemovi a jeho rodině, dal jim také nějaké příkazy – dva z nich se týkaly krve. První byl o krvi zvířat, ten druhý se týkal prolité krve lidí:

  • Gn 9:5–6 A krev, která vás oživuje, budu vyhledávat. Budu za ni volat k odpovědnosti každé zvíře i člověka; za život člověka budu volat k odpovědnosti každého jeho bratra. Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím.

Zdá se, že Bůh by nehlasoval pro zrušení trestu smrti. Nicméně v případě Kaina se Bůh slitoval. Slitování bylo v tom, že ho Bůh zachoval při životě. Ale současně byl Bohem proklet a vyvržen. Stal se psancem, a když obdělával půdu, už mu nedala svou sílu. Když Kain uslyšel o tom trestu, projevil nějakou lítost – ale podívejte se dobře do toho textu, koho se ta lítost týkala. Nebyla to lítost kvůli tomu, že zavraždil svého bratra, nelitoval svou matku a svého otce, kteří přišli o syna, nelitoval své vzpoury proti Bohu, ale litoval sebe! Naprosto šokující je ale Boží reakce – znovu tu vidíme to, co říká Nový zákon – že milosrdenství vítězí nad soudem (Jk 2,13). Bůh poznamenal Kaina znamením, aby ho nikdo nepřipravil o život, když ho najde. Bůh prokázal Kainovi sedmeronásobné milosrdenství, protože tomu, kdo by Kaina zabil, vyhlásil Bůh sedmeronásobnou pomstu. Bůh se znovu slitoval. Od začátku Písma vidíme Boží charakter – vidíme Boží spravedlnost, protože nenechává hřích bez trestu. Vidíme jeho svatost, protože varuje před hříchem. Vidíme ale také jeho slitování. Bůh je plný milosti a slitování. Ezechiel to popsal takto:

  • Ezechiel 18:23 Což si libuji v smrti svévolníka? je výrok Panovníka Hospodina. Zdalipak nechci, aby se odvrátil od svých cest a byl živ?

V první kapitole jsme viděli Boží dobrotu ve stvoření světa – všechno, co Bůh stvořil, bylo dobré. Ve druhé kapitole to byla Boží štědrost a překypující hojnost, se kterou tvořil a kterou zahrnoval člověka. Ve třetí kapitole je Boží milosrdenství a ve čtvrté vidíme Boží věrnost – Bůh je věrný sám sobě, věrný své dobrotě, své spravedlnosti a svému milosrdenství. Jedná vždycky v souladu se svým charakterem. Proto se smiloval i nad námi. Ne kvůli nám, ne kvůli tomu, že by na nás bylo něco dobrého a hodného smilování, ale proto, že on je dobrý a jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost sahá do všech pokolení (Ž 100,6).

Proto poslal svého Syna, aby byl naším Spasitelem. Proto Boží syn přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Proto nás volá k pokání a k víře v Pána Ježíše Krista, abychom měli život v jeho jménu.

II. Pomsta místo pokání (v. 16–24)

Kain se svou ženou odešel do země Nódu. To okamžitě vzbuzuje tradiční otázku: „Kde vzal Kain ženu?“ Odpověď je velmi jednoduchá – byla to jeho sestra. Bylo to v pořádku? Naprosto. Bůh dal Adamovi Evu. Kde se vzala Eva? Byla z Adama! Bůh ji stvořil z Adamova žebra. Oba byli stejného původu, pocházeli z jednoho těla, z jedné krve. Odlišovali je chromozomy, které Bůh Evě změnil. Nyní tady jsou jejich děti. Aby mohly mít další děti, musí se brát mezi sebou a mít spolu děti – přinejmenším nějaká část druhé generace lidí. A třetí generace už se může mísit s druhou, což je vzhledem k dlouhému věku pravděpodobné a čím je více lidí, tím větší mix tady je. Ti první lidé měli perfektní genetický kód, takže když se brali mezi sebou, nedocházelo k nějakým závažným problémům. Ale čím půjdeme dále, tím narůstá pravděpodobnost působení hříchu také v této oblasti. Několik tisíc let po stvoření Bůh v zákoně, který byl dán skrze Mojžíše Izraeli, zakázal sňatky mezi nejbližšími příbuznými. Pojďme ale zpět k našemu textu.

Máme tady krátký rodokmen Kaina. Kain byl prvním stavitelem města, které pojmenoval (H)Enoch podle svého syna. Je to jen drobná zmínka, stejně jako většina ostatních věcí v těchto kapitolách, ale není bez významu, stejně jako všechny ostatní věci v těchto kapitolách. Nový zákon nám ukazuje, že město je v Božím plánu. O Abrahamovi čteme, že věřil, a proto:

  • Židům 11:10 … upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh.

Také další starozákonní svatí věřili a vyznávali, že jsou na zemi jen hosty, cizinci a přistěhovalci, kteří touží po lepší, nebeské vlasti. A v listu Židům je velmi silný verš, který je řečený o těch, kteří takto věří Bohu a v Boha:

  • Židům 11:16 Proto sám Bůh se nestydí nazývat se jejich Bohem. Vždyť jim připravil své město.

Bůh jim připravil své město! O tom městě je více ve Zj 21–22. Je to Boží plán od počátku – Žd 11 začíná u Ábela a zahrnuje ho do skupiny těch, pro které připravil své město. A zdá se, že Bůh tento svůj plán nějakým způsobem zjevoval lidem hned od počátku. Co dělá Kain? Staví své město! Co dělají hříšní lidé po potopě? Staví své město a věž, která bude sahat až do nebe (Gn 11,1–9). To, co Kain dělá je znovu jiný způsob toho, co udělali Adam s Evou, když na sebe naplácali fíkové listy – chce dosáhnout Boha svým vlastním způsobem. V knize Zjevení je stejné město, které se jmenuje Babylón, a je to obraz všech lidských snah dosáhnout Boha svým vlastním způsobem. Kainovo náboženství pokračuje v celých dějinách lidstva až do knihy Zjevení a bude tady až do samotného konce světa. A náš text pokračuje.

V Kainově linii sedmý od Adama je Lámech. V Šétově linii – a o Šétovi budeme mluvit za chviličku – je sedmý od Adama Henoch. Ten Henoch, který chodil s Bohem, a nebylo ho, protože Bůh si ho vzal (Gn 5,24). V Kainově linii je sedmý od Adama Lámech, který nechodil s Bohem, ale chodil přímo proti Bohu. První věc, kterou o něm čteme v 19. verši, je, že si vzal dvě ženy. Tady začínají dějiny mnohoženství, které se znovu táhne celou historií lidstva a bude tu až do samotného konce. Boží normou je manželství jednoho muže s jednou ženou. Bůh stvořil Adama a Evu. Pán Ježíš Kristus má jednu nevěstu. To jsou dva vzory, které na to jasně ukazují. Ale jak jsme si řekli minule, důsledek hříchu se masivně projevil právě na vztahu mezi mužem a ženou. Tohle je jeden ze způsobů, jak se to projevuje. Je trochu překvapivé, že Boží slovo nikde nenazývá mnohoženství hříchem. Dokonce Mojžíšův zákon upravoval vztahy v manželství, kde byla více než jedna manželka. Současně varoval před tím, aby měl král mnoho manželek. Normou vždy zjevně byla jedna žena a jeden muž. A náš text jde ještě dál.

Lámech se chlubí svým ženám tím, že zabil! Proč zabil? Kvůli zranění, které mu někdo jiný způsobil. Mluví o něm jako o muži, resp. jako o chlapci (v. 23). Někdo si něco dovolil a já jsem ho bez milosti zabil! Podívejte se na mě a obdivujte mě. Nemáme tušení, jak rychle šly tyto Kainovo generace po sobě. Henoch se narodil, když bylo Adamovi 622 let. Pokud by to bylo s Lámechem podobné, stačilo pár stovek let (a možná to netrvalo ani tak dlouho) a vražda stíhala vraždu a spolu s ní tu byla i chlouba takovým činem. Tady můžeme skutečně vidět, jak se roztáčí ta spirála hříchu. Nabírá rychlost i hloubku.

A všimněte si, že jde ještě dál – jde až k rouhání. Bůh dal milost Kainovi, takže jestli si Kain za svou vraždu zaslouží být pomstěn sedmkrát, Lámech za vraždu chlapce chce být pomstěn sedmdesát krát sedmkrát. To je obrovská pýcha a sebestřednost.

Jenom krátce – čím se chlubíme? Co je naší chloubou? Co chceme, aby na nás lidé obdivovali? Jak sám sebe prezentuji? Jak chci, aby mě lidé viděli? To přímo souvisí s tím, o čem mluvím, čím se chlubím, co vystavuji na odiv. Co k tomu říká Písmo?

  • Ef 5:3–4 O smilstvu, jakékoliv nezřízenosti nebo chamtivosti ať se mezi vámi ani nemluví, jak se sluší na ty, kdo patří Bohu. Vést sprosté, hloupé a dvojsmyslné řeči se nepatří; vy máte vzdávat Bohu díky!
  • 1 Korintským 1:31 … jak je psáno: ‚Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu‘.

Co znamená „chlubit se v Pánu“? Znamená to, že už teď nebudu mluvit o ničem jiném, než o Pánu Ježíši Kristu? Někdo si může brát do úst Pána Ježíše Krista, ale při tom se bude chlubit sám sebou, svou vzdělaností, výřečností, zábavností nebo čímkoliv jiným. Je to o tom, čím se zabývá mysl, nad čím přemýšlím, co je v centru mého života, čím je naplněno moje srdce, protože ústa mluví, čím srdce přetéká (Mt 12,34). Čím plníte své srdce?

  • Filipským 4:8 Bratří, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu.

Toto je verš, který stojí za to znát zpaměti a často si ho připomínat. Tohle je způsob proměny života, tohle je cesta, jak chodit s Pánem Ježíšem Kristem. A vidíte, že to neznamená přemýšlet jenom o Bohu a chlubit se jenom Bohem, ale přemýšlet o všem, co je pravdivé (zajímavé, že to Pavel uvedl jako první, že?), čestné (to velmi těsně souvisí s tím, co je pravdivé), spravedlivé (kolik tzv. křesťanů se otřese při té myšlence na spravedlnost – to je Starý zákon!, ne?), čisté (to je o svatosti!), ale ani na lásku Pavel nezapomněl, a s ní na ctnost (ale, kdo dneska rozumít tomuto slovu, že?) a to, co je hodné chvály. To je chlouba v Pánu. To způsob života proměňovaný Pánem Ježíšem Kristem.

III. Uctívání Boha (v. 25–26)

Než se ponoříme do posledních dvou veršů našeho textu, musíme se ještě na okamžik vrátit k potomkům Lámecha. Asi nebudeme daleko od pravdy, když řekneme, že byli dětmi svého otce. Nechci je soudit, neznáme jejich charakter, ale prostředí, v němž vyrůstali, nebylo nic moc. Přesto i s nimi Bůh jednal. Bůh jim požehnal a velmi je obdaroval. Jábal se stal praotcem pastýřů a kočovníků, Júbal praotcem hudebníků a Túbal-kain byl mistrem všech řemeslníků, kteří obráběli nebo zpracovávali měď a železo. Jiné překlady ho nazývají praotcem kovářů.

Dvě myšlenky: 1. Předpotopní společnost nebyla primitivní. Evoluční teorie nám říká, že lidé byli primitivní a pomalu se postupně vyvíjeli. Bible tento názor nepodporuje. Osmý od Adama, Túbal-kain, byl mistrem v obrábění mědi a železa. Měli technologie k získání těchto kovů! A uměli je zpracovat.

2. Bůh dává své dary a žehná i lidem, kteří mu vzdorují. Důkazů můžeme dodnes vidět bezpočet. Ti nejúspěšnější jsou obvykle – ne vždy – lidé bezbožní. Největší malíři nebo sochaři – někteří z nich byli lidmi zbožnými, ale většina z nich byli rouhači. Hudebníci, vynálezci, objevitelé, vědci … Bůh je štědrý ve svém milosrdenství a dává svítit svému slunci na dobré i zlé, obdarovává dobré i zlé. Nyní ale pojďme k závěru našeho textu.

Konec kapitoly nás vrací na začátek: I poznal opět Adam svou ženu … Nemáme tady časové souvislosti, ty jsou trochu více odhalené v následující kapitole – Adama zplodil Šéta ve 130 letech. Nejsme ani schopni říci, zda se během těchto let narodili nějaké další děti. Vypadá to, že ne, ale s jistotou to říci nemůžeme. Co ale můžeme říct s jistotou je, že Eva vzdává chválu Bohu: Bůh mi vložil do klína jiného potomka … Kain byl prvorozený, Eva truchlí nad Ábelem, což je pochopitelné a přirozené, a raduje se z dalšího potomka, Šéta. Mimochodem s provorozenými to v Bibli není vždy úplně jednoduché. Abrahamův prvorozený byl Izmael, který pronásledoval syna zaslíbení, Izáka. Izákův prvorozený byl Ezau, který chtěl zabít svého bratra Jákoba. Jákobův prvorozený byl Rúben, který spal se svou nevlastní matkou, Áronův prvorozený Nádab, který se svým bratrem Abíhúem přinesl cizí oheň před Hospodina a Bůh je zabil, Davidův prvorozený Amón, který znásilnil svou nevlastní sestru a jeho nevlastní bratr ho za to zabil. Chci tím říct, že naší přirozeností je dívat se tělesnýma očima – prvorozený bude ten nejlepší. Adamův prvorozený byl vrah. Teprve z třetího (?) syna se mohl radovat. A teprve Šétův syn, Adamův vnuk, Enóš, narozený 235 let po stvoření Adama, začal uctívat Hospodina. A dokonce ani toto Bible takhle neříká. Za jeho dnů se začalo vzývat Hospodinovo jméno.

Ábel věřil, a proto obětoval Bohu lepší oběť než jeho bratr Kain. Ábel vzýval Boha. Na konci této kapitoly dochází nejspíš k ustanovení nějaké formy vzývání, nějakého ustáleného způsobu, vytvoření nějakého náboženství. Bůh chce, aby ho lidé uctívali v Duchu a v pravdě (J 4,24). To je podstata uctívání Boha. O tomto předpotopním vzývání Hospodina víme opravdu velmi málo, ale můžeme si být celkem jistí, že podstata bude stejná, jako to bylo v době Starého zákona:

  • Žalm 18:4 Když jsem vzýval Hospodina, jemuž patří chvála, byl jsem zachráněn před svými nepřáteli.
  • Ž 18:7 V soužení jsem vzýval Hospodina, k svému Bohu o pomoc jsem volal. Uslyšel můj hlas ze svého chrámu, mé volání proniklo až k jeho sluchu.

Což odpovídá také tomu, jak nás to učí Nový zákon:

  • Římanům 10:13 ‚každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen‘. (Jl 3,5)

V době Adamova vnuka se začalo vzývat Hospodinovo jméno. Co Bůh zjevil lidem a jak, nám Písmo neříká. Ale víme, že lidé vzývali Boží jméno a byli zachráněni. Víme, že lidé věřili v Boha, věřili zaslíbením o Spasiteli, a byli zachráněni. Lidé chodili s Bohem jako Henoch, a byli zachráněni. Bůh byl, je a bude plný milosti a slitování. V době, kdy byl Izrael nevěrný Bohu, Bůh poslal proroka Jóela, aby volal lidi k pokání. Jóel mluví o mnoha soudech, které postihnou Izrael, ale mluví také o mnoha požehnáních, která dopadnou na všechny, kdo vzývají Boží jméno. A mezi tím vším mluví o Jóel o Bohu, který ho poslal:

  • Jl 2:12–13 Nyní tedy, je výrok Hospodinův, navraťte se ke mně celým srdcem, v postu, pláči a nářku. Roztrhněte svá srdce, ne oděv, navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný. Jímá ho lítost nad každým zlem.

Bůh je plný slitování. To je Bůh, kterého vidíme od samotného počátku. Je stále tentýž, včera, dnes i na věky. Nechce, aby někdo zahynul, ale volá lidi k pokání. Volá i nás. Volá nás k tomu, abychom se spolehli na dílo Pána Ježíše Krista, abychom se obrátili k němu, tomu jedinému prostředníku mezi námi a Bohem, abychom ho vzývali, abychom svým jazykem vyznali, že on je Pán. V nikom jiném není spásy a není pod nebem jiného jména zjeveného lidem, v němž bychom mohli být spaseni.

Pán Ježíš se procházel v zahradě Edenu a mluvil s Adamem. Pán Ježíš domlouval Kainovi, Pán Ježíš byl vzýván v době Enóše. S ním chodil Henoch a nebylo ho, protože byl vzat. V něj uvěřil Noe, uposlechl jeho slova a začal stavět archu. K němu nás volá Boží slovo a pomocí Božího slova i my voláme další lidi, aby se odvrátili od svých hříchů, aby činili pokání a věřili v Ježíše. On je ta cesta, pravda i život. On je světlo světa. Bez něj je člověk ve tmě, je bez naděje, je bez života, je vystaven strašlivému Božímu hněvu, který na něj dopadne v den Pánova druhého příchodu.

Osnova kázání: