I. Úvod: monergismus vs. synergismus

Otázka, která se mezi křesťany od nepaměti, tedy od počátku křesťanství neustále přetřásá, se týká spasení a víry. Předchází víra spasení? Je víra příčina a spasení důsledek? Nebo je to úplně obráceně? Předchází spasení víru? Je spasení příčina a víra důsledek?

Co bylo dřív? Slepice nebo vejce? Na tuto otázku je jednoduchá odpověď. Pán Bůh stvořil slepici se schopností rozmnožování, proto snáší vejce. Slepice byla dřív. Konec argumentu.

Zásadní otázka reformace byla, zda křesťanství, pokud se spasení týká, je (1) učením naprosté závislosti na Bohu nebo, zda počítá (2) s lidským úsilím ještě před znovuzrozením.

Naprosté závislosti na Bohu ve spasení teologové říkají monergismus. Monos = jeden, ergon = skutek, práce (od toho máme třeba slovo energie). Monergismus je tedy práce, kterou vykonává pouze a toliko jen jeden.

Jestliže má ale na spasení jistý podíl Bůh a jistý podíl člověk, ať vírou, skutky nebo obojím, tak takovému úsilí teologové říkají synergismus. Syn = spolu nebo současně, ergon = skutek, práce. Synergismus je tedy práce, kterou společně vykonává více osob než jedna, je to spolupráce.

II. Tělesné i duchovní narození je Boží výnos

Věříme, protože jsme spaseni (tak problém chápe kalvinismus), nebo věříme, abychom byli spaseni (tak problém chápe arminianismus)? Spasení je Boží hájemství. Nemůžeme být v podrobnostech dogmatičtí. Na čem ale trváme, je:

1. Tělesné narození člověka je Boží svrchovaný, nepodmíněný výnos Jeho dekretivní vůle:

• „Tys to byl, kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal“(Ž 139,13).

2. Duchovní znovuzrození, první vzkříšení, stvoření nového vnitřního člověka je Boží svrchovaný, nepodmíněný výnos Jeho dekretivní vůle:

• Spolu s ním nás vzkřísil [znovuzrodil] a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši (Ef 2,6).
• Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději (1Pt 1,3).

Jak tělesné narození, tak duchovní znovuzrození jsou výnosy Boží dekretivní vůle. Ta výsostně rozhodla o našem tělesném i duchovním bytí. Stvoření se přece nemůže podílet na své tvorbě:

• Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním? (Ř 9,21).

Svrchovaná, námi neovlivnitelná Boží vůle je tedy nad jakoukoli pochybnost prvotní příčina, jež předchází a zapříčiňuje současně jak naše spasení, tak naši víru. To znamená, že spasení a víra je jeden nedělitelný celek. Kdo je spasen věří, a kdo věří je spasen. Jedno nepředchází ani nepodmiňuje druhé. Mezi spasením a vírou není žádná příčinnost, žádná kauzalita.

Je to Boží nepodmíněná dobrota a z ní vyplývající milost, která předchází a zapříčiňuje obojí, jak naše spasení tak naší víru. Toto reformované chápání spasení a víry je v každém ohledu pouze a jenom bohostředné neboli teocentrické.

Svrchovaná, spásná Boží milost uděluje nepodmíněně Božím vyvoleným, v jednom tvořivém okamžiku obojí, „spasení & víru“. Dovolte, abych se opakoval znovu a znovu; musíme si to zapamatovat. Kdo věří, je spasen a věřit může jen ten, kdo je spasen. Víra spasení nepředchází, není mu nadřazená, ani jej nezapříčiňuje. Obojí, „spasení & víra“, je jeden celek jako dvě strany jedné mince, jeden nezasloužený, celistvý, Bohem monergicky stvořený dar. Jediná příčina tohoto daru „spasení & víry“ je Boží svrchovaná nepodmíněná milost, nic jiného poslouchejte:

• Milostí tedy jste spaseni skrze víru (Ef 2,8).

Písmo dále jasně učí, že nepodmíněná Boží milost, která udělila ztracenému člověku spasení, mu současně udělila víru v Krista:

• Neboť vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit“ (Fp 1,29).

III. Co je tělesný a duchovní život?

Jaký je mezi nimi rozdíl? Podívejme se na tuto věc tak trochu od Adama. Stvořený člověk Adam neměl na svém stvoření žádný podíl. Dokud byl stvořen jen tělesně z prachu země, byl nehybný, neměl vědomí, nemohl vnímat zjevné viditelné, ani neviditelné Boží stvoření kolem sebe, jeho tělo bylo v této zjevné fázi stvoření dotud mrtvé. Proto, jako „mrtvola“, byl nutně netečný k tomu, že jeho tělo je hmotný organizovaný celek, který má orgány, nohy, ruce, uši, oči a další části, dokud mu Bůh nevdechl v chřípí dech života. Teprve Boží vdechnutí lidského ducha do nehybného, „mrtvého“ těla bez ducha, rozpohybovalo člověka jak tělesně tak duchovně:

• I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země [v tomto stádiu byl nutně netečný ke všemu, neměl ducha], a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. (Gn 2,7).

Tělesně živý lidský tvor je tedy spojení zjevného těla s vnitřním duchem. Člověk si vnitřně uvědomil sám sebe, a skrze své tělesné smysly uchopil, uviděl Bohem stvořený svět kolem sebe, do kterého byl zasazen.

Obdobně, tak jako je tělesný život spojení ducha s tělem, tak je duchovní život (a tím myslíme „spasení & víru“) spojení Božího Ducha s lidským duchem. Obráceně řečeno, není-li Boží Duch spojen s lidským duchem, potom je takový člověk duchovně mrtev. Život je tedy spojení, smrt je rozpojení.

Všichni lidé se rodí duchovně mrtvi, tzn. jejich vnitřní duch je oddělen, není propojen s Duchem Božím:

• Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka. (Ž 51:7)

Nebo:

• Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil. (Gn 8,21)

Proto je každý přirozený člověk, před svým duchovním znovuzrozením podobně mrtvý netečný k věcem Božího Ducha:

• Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha [nemůže uvěřit, nemůže být spasen]; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem [Duchem Božím, který není spojen s duchem přirozeného člověka]. (1K 2,14).

Proto přirozený člověk nemůže mít na svém znovuzrození žádný podíl, protože je od narození v Adamovi duchovně mrtev. V tomto duchovně mrtvém stavu Bůh svoje vyvolené, podle své svrchované vůle, duchovně křísí, tvoří je, propojuje svého Ducha s jejich duchem, dává jim, aby se narodili znovu z Božího Ducha. Ježíš řekl Nikodémovi:

• Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu [z Božího Ducha]. Vítr [Boží Duch] vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha. (J 3,7-8).

Boží Duch, vítr, vane, kam chce. Jen Bůh ví, kam vane, a koho „ofoukne“. Ježíš řekl:

• Všechno je mi dáno od Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. (Matouš 11:27)

IV. Spasení a víra, rozlišení

Jak si ale náhle nově stvořený, duchovně narozený, spasený člověk vůbec uvědomí, jak pozná, že byl Duchem Božím převeden z duchovní smrti v satanovi, do duchovního života v Kristu? Jak si znovuzrození lidé uvědomí, že jsou spaseni, že jsou

• …rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu´, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy [satana] do svého podivuhodného světla [Krista]. (1Pt 2,9)

Je jejich spasení, které zahrnuje (1) znovuzrození, (2) ospravedlnění, (3) posvěcování a (4) budoucí tělesné vzkříšení vnitřně i navenek nějak viditelné? Jak to na sobě poznají? Jak to na nich poznají ostatní lidé? Poznají to tím, že věří, že mají víru, že jsou obdarováni duchovním zrakem.

Svým tělesným okem vidíme, uchem slyšíme, svýma nohama chodíme; ale oko, ucho, nohy a všechny orgány se všemi smysly nám stvořil Bůh. Jsou nedílnou, stvořenou součástí naší přirozené bytosti.

Obdobně je víra nedílnou stvořenou součástí nového stvoření, nově narozeného, Duchem vzkříšeného člověka. Víra není nic jiného, než duchovní zrak a sluch. Uschopňuje Boží znovuzrozené dítě, aby duchovně vidělo, slyšelo, chápalo a přijímalo plnost Božích záměrů, které jsou tělesným zrakem neviditelné a tělesnými smysly neuchopitelné. Tak jako okem, které nám stvořil Bůh, vidíme fyzické věci, tak duchovním zrakem totiž vírou, kterou nám také stvořil Bůh, vidíme věci Božího Ducha.

• Ježíš mu [nevěřícimu Tomášovi] řekl: „Že jsi mě viděl [tělesným zrakem], věříš. Blahoslavení, kteří neviděli [neviděli Mne tělesným zrakem], a uvěřili [uviděli Mne duchovním zrakem, tj. vírou]“ (J 20,29b).

Obecně, víra není nějaké zaklínadlo, které by člověka spasilo. Nějakou víru má každý. Židé, muslimové, budhisté, hinduisté i komunisté, fašisté, humanisté a všichni ostatní mají svoji víru. Každý něčemu nebo někomu věří. Každý vidí nebo chce vidět něco, co není vidět tělesným zrakem. Zcela podstatný je ale obsah víry. Víra je natolik dobrá, nakolik je dobrý objekt víry. Poslechněme si Ježíše, co řekl svým učedníkům:

• …Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte [Mne, Ježíše]. Říkám vám, že mnozí proroci a králové chtěli vidět, na co vy hledíte, ale neviděli; a slyšte, co vy slyšíte, ale neslyšeli. (Lukáš 10,23b-24)

Objekt biblické víry, který vidí jen novězrození z Ducha je obsažen v evangeliu. Je to Kristus! My, kdo jsme znovu narozeni z Ducha Božího, věříme, totiž jasně vidíme svým duchovním zrakem, že:

 (1) Bůh přišel na tento svět v lidském těle, jako má hříšný člověk, aby na Jeho lidském těle odsoudil hřích:

• Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích. (Ř 8,3)

(2) Ježíš Kristus byl počat Duchem svatým, narodil se z panny:

• Anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.“ (L 1,35),

(3) Ježíš Kristus se obětoval na kříži, vykoupil pouze svůj lid z jeho hříchů:

• Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. (Mt 1,21);

(4) proto jej Bůh znovuzrodí, ospravedlní, posvětí a oslaví v novém těle při vzkříšení v poslední den:

• A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla. (Ř 8,23).

To je v kostce evangelium, kterému věří, které vidí svým duchovním zrakem pouze znovuzrození z Ducha, protože jim Bůh stvořil oči, které vidí a uši které slyší.

Vskutku, „víra & spasení“ je jeden celek. Víra vidí, duchovní skutečnost spasení, že jsem byl už Bohem bezpodmínečně znovuzrozen a ospravedlněn (minulost), že jsem posvěcován (přítomnost), a že budu oslaven v novém těle (budoucnost). Spasení má minulou, přítomnou i budoucí stránku. Kdo tohle vidí, kdo tomu věří, je už spasen, vidí svoji věčnou duchovní realitu v Kristu, věří Mu, doufá v Něj a spoléhá se na Něj. Víra nestvořila nového člověka v Kristu, toho stvořil bezpodmínečně Bůh z milosti. Ale, víra tuto Boží milost vidí; víra vidí nové stvoření.

Koho Bůh neznovuzrodil, komu nestvořil nové duchovní oči, ten nemá víru, ten prostě nemůže vidět to, co nemá, nemůže vidět Krista. Ten může intelektuálně rozumět evangeliu, ale nechce věřit, nechce vidět:

• Učedníci k němu přistoupili a řekli: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ On jim odpověděl: „Protože vám je dáno znáti tajemství království nebeského, jim však není dáno. Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší a nechápou [věci Božího Ducha]. A plní se na nich proroctví Izaiášovo: `Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět a neuvidíte. Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže nevidí očima a ušima neslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se - a já je neuzdravím.´ (Mt 13,10-15)

Písmo rozlišuje mezi spasením a vírou, přestože jedno nemůže existovat bez druhého, protože obojí stvořil v jednom okamžiku Bůh. Krátce řečeno, víra zrcadlí, reflektuje celistvé spasení. Víra nás ujišťuje, dává nám a lidem kolem nás vědět, že patříme Kristu, že patříme Bohu. Bůh nám dal víru, uschopnil nás, abychom viděli, že jsme spaseni, tzn.:

že nás (1) znovuzrodil, (2) ospravedlnil (minulý čas), že nás (3) posvěcuje (přítomný čas), a že nás (4) v poslední den obleče do oslaveného těla (budoucí čas).

V. Více o víře

Bůh uděluje svým dětem nejen víru, ale i různou míru víry:

• Každému z vás říkám na základě milosti, která mi byla dána: ‚Nesmýšlejte výš, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry [jak veliký duchovní vhled] udělil každému Bůh‘ (Ř 12,3).

Míra víry, míra duchovního vhledu, kterou Bůh udělil např. apoštolovi Pavlovi, byla nesrovnatelně vrchovatější než ta naše. Tak hluboko do věcí Božího Ducha viděl snad jen on. Znovuzrozený člověk je skrze víru posvěcován, přijímá nové poznání, duchovním zrakem postupně proniká do tajemství evangelia, roste ve víře a nese ovoce víry. Když v Písmu narazíte na slovo „víra“, chápejte jej ve smyslu „vidět, přijímat, chápat, porozumět“. Uvedu jeden příklad:

• Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří [přijímá/vidí/chápe evangelium], předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou [viděním/porozuměním/pochopením evangelia] a vede k víře [k rostoucímu přijímání/vidění/chápání evangelia]; stojí přece psáno: „Spravedlivý [ten kdo je zproštěn z vin hříchu] z víry [z průběžného přijímání/vidění/pochopení evangelia] bude živ (Ř 1,16–17).

Boží Duch to v Písmu vyjádřil následovně: „Které [1] předem vyhlédl, ty také [2] předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také [3] povolal; které povolal, ty také [4] ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také [5] uvedl do své slávy“ (Ř 8,29–30).

Za prvé, ti, kdo byli předem vyhlédnuti, ti, které Bůh miloval odvěkou láskou, jsou zapsáni v Beránkově knize života od stvoření světa.

Za druhé, ti, kdo jsou zapsáni v knize života toho zabitého Beránka, jsou ještě před svým přirozeným, tělesným narozením předem určeni k věčnému životu, tzn. k věčnému poznávání Boha.

Za třetí, ti, kdo byli předem určeni k věčnému životu, věčnému poznávání Boha, jsou po svém přirozeném narození, v běhu svého tělesného, hříšného života povoláni ke „spasení & víře“.

Za čtvrté, ti, kdo byli „spaseni & věří“, byli současně také Bohem ospravedlněni, byli zproštěni vin hříchu.

Za páté, ti, kdo byli zproštěni vin hříchu, jsou novým stvořením, jsou duchovně vzkříšeni spolu s Kristem do života, rostou ve víře, jsou ze satanovy tmy uvedeni do Boží slávy, do Kristova podivuhodného světla, což vyvrcholí druhým vzkříšením do oslaveného těla.

VI. Pouze nepodmíněná Boží milost je příčina „spasení & víry“

Prostudujme nakonec následující tabulku, abychom dobře porozuměli všemu, co se týká „spasení & víry“. Nazvěme ji SINGULARITA CELISTVÉHO SPASENÍ:

Všechna políčka tabulky musí platit současně. „Spasení & víra“ a vše, co zahrnuje, je Bohem stvořená singularita, jedinečnost, je to jeden nedělitelný „balíček“. Vymažte jedno políčko a vymažete celou tabulku. Obsah v každém políčku tabulky vždy pochází z nepodmíněné, jednostranné, monergické aktivity svrchovaného Boha. Nepodlehněme teď představě, že člověk je loutka. Aktivní počin člověka je věřit, zajímat se o Boha, milovat Ho, činit pokání, oddělovat se od světa, růst ve znalosti Boha skrze poznávání evangelia (posvěcování), hlásat mocné Boží skutky, být Kristovým svědkem, královským knězem a představitelem, reprezentantem nebeské vlasti, žít spravedlivý život bez hříchu atd. Víme, že vše činíme skrze duchovní zrak, skrze víru, kterou nám dal a v nás stvořil Bůh:

• Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Ef 2,10)

Kdykoli narazíte na pojmy znovuzrození, ospravedlnění, posvěcování nebo vykoupení těla, pomozte si výše uvedenou tabulkou, která vám pomůže lépe poznávat souvislosti a pojmy vztahující se ke „spasení & víře“ a nepodmíněné Boží milosti.