Slavné vítězství skrze ponižující smrt na kříži

Jaroslav Kernal, Praha 7. dubna 2023

Pokoj vám a milost, milí v Kristu. Jsem rád, že jsme se zase společně sešli k uctívání našeho Pána. Dneska se scházíme při trochu zvláštní příležitosti, protože si připomínáme den Pánova ukřižování. Je tu určitá křesťanská tradice, která dnešní den označuje jako Velký pátek, ale musíme říci, že je jenom lidská tradice, která je nad to vše ještě mnohdy opentlená mnoha dalšími lidskými, tělesnými nápady. Jako sbor nechceme stavět na lidských tradicích, přesto tento den můžeme využít k tomu, abychom měli společenství, abychom společně šli do Božího slova a znovu – tak, jak to děláme každý týden – si připomněli dílo Pána Ježíše Krista, jeho ukřižování a následně vzkříšení.

Dnes společně otevřeme knihu proroka Zacharjáše a podíváme se na krátký text ze třinácté kapitoly:

• „Probuď se, meči, proti mému pastýři, proti reku, mému společníku“, je výrok Hospodina zástupů. „Bij pastýře a ovce se rozprchnou! K maličkým však obrátím svou ruku.“ „Z celé země“, je výrok Hospodinův, „budou dvě třetiny vyhlazeny, zajdou, jen třetina v ní zbude. Tu třetinu však provedu ohněm. Přetavím je, jako se taví stříbro, přezkouším je, jako se zkouší zlato. Ti budou vzývat mé jméno a já jim odpovím. Řeknu: ‚Toto je můj lid.‘ A oni řeknou: ‚Hospodin je můj Bůh.‘“ (Za 13,7–10)

Chtěl bych vás požádat, abyste si doma přečetli buď celou knihu proroka Zacharjáše nebo alespoň kapitoly 11–14. Je to poněkud složitější kniha, protože jsou tu části, které jsou psané apokalyptickým žánrem, což je žánr, který dneska nemáme a nepoužíváme, takže je nám dost vzdálený a málo srozumitelný. Je to žánr, který používá k popisu věcí a dějů obrazy, a používá je cíleně, záměrně. Přesto vás chci vyzvat, abyste si přečetli ten text a seznámili se s širším kontextem tohoto textu. Prorok Zacharjáš, syn Idův, je jedním z asi 28 Zacharjášů, kteří jsou zmíněni v Bibli. Prorokoval po návratu Izraelců z babylonského zajetí a volal – jako všichni proroci – Boží lid k pokání. Ale současně, a o tom je náš dnešní text, mluví o naději, kterou Bůh dává. Ovšem je to naděje, která má jakousi hořkou příchuť. Mluví se tu o meči, který se obrátí proti Hospodinovu pastýři – a to je první věc, na kterou se podíváme, identita pastýře. Až budeme seznámeni s identitou pastýře, podíváme se na jeho ponížení, na meč, který se proti němu obrátí a nakonec na stádo, které bude rozprášeno. Ale nebude rozprášeno definitivně, nýbrž projde ohněm, bude přetaveno a zazáří nádherná sláva Božího lidu, která je výsledkem pokoření Hospodinova pastýře.

I. Identita pastýře

Když budete číst ten oddíl od jedenácté kapitoly, vypadá to, jako kdyby tyto verše ve třinácté kapitole jaksi nenavazovaly na ty předchozí, jako kdyby spíš patřily na konec jedenácté kapitoly, kde se mluví o špatných pastýřích. Někteří učenci dokonce navrhují přesunout tyto verše jinam. Věřím tomu, že  tyto verše jsou na správném místě, i když to nemohu nijak stoprocentně dokázat – což mimochodem nemůže skutečně nikdo, protože prostě nemáme původní rukopis Zacharjášova proroctví, ani žádný jiný, ať již z Nového nebo ze Starého zákona. Ale to, co máme je dostatečné. Až budete číst dvanáctou až čtrnáctou kapitolu Zacharjáše, jistě vás praští do očí jedna fráze, která se tu opakuje jako refrén – je 7x ve 12. kap., 3x ve 13. kap. a opět 7x ve 14. kapitole – je to fráze „v onen den“. Mluví o tom, co Bůh učiní v onen den. Mluví o soudu (kap. 12), mluví o očištění (kap. 13) a mluví o novotě života (kap. 14).

• V onen den vytryskne pro dům Davidův i pro obyvatele Jeruzaléma pramen k obmytí hříchu a nečistoty. (Za 13,1)

•  V onen den poplynou z Jeruzaléma živé vody, polovina k moři východnímu, polovina k západnímu, v létě jako v zimě. (Za 14,8)

A na konci třinácté kapitoly jsou naše tři verše, které mluví o pastýři a o Božím lidu. Co přesně tyto verše říkají o onom pastýři? Především tady čteme, že to je Hospodinův pastýř. Bůh říká: „Je to můj pastýř.“ Je Hospodinův, patří Bohu, je od Hospodina. V jedenácté kapitole prorok mluví o špatných pastýřích, kteří pasou Boží lid. Jsou to pošetilí pastýři, kteří nevyhledají zahnané, kteří nepátrají po ztracených ovcích, kteří neléčí polámané a nestarají se o vyčerpané. Nemají žádný soucit a slitování s ovečkami, které jsou jim svěřené. A nejenom to, dokonce tam stojí, že krmí masem těch nejtučnějších a strhnou jim paznehty. Jsou to ničemní pastýři, kteří opouštějí stádo! Jsou to nájemci, kteří utíkají, když přijde vlk. Bůh proti nim vyhlašuje svůj soud:

• Meč proti jeho paži a proti jeho pravému oku! Paže ať mu nadobro uschne a pravé oko úplně vyhasne. (Za 11,17)

To jsou slova, která můžeme slyšet i od dalších proroků:

• Ale jsou to psi hltaví, nenasytní. A to jsou pastýři! Bez zájmu a pochopení. Všichni jsou obráceni k svým cestám, každý za svým ziskem, odkudkoli. (Iz 56,11)

• „Běda pastýřům, kteří hubí a rozptylují ovce mé pastvy,“ je výrok Hospodinův. (Jer 23,1)

•  Toto praví Panovník Hospodin: Hle, chystám se na ty pastýře, budu je volat k odpovědnosti za své ovce. Nedovolím jim už pást ovce, aby místo nich pásli sami sebe. Vysvobodím své ovce z jejich chřtánu, nebudou jim potravou. (Ez 34,10)

Ovšem proroci také mluví o dobrém pastýři.

• Ustanovím nad nimi pastýře a ti je budou pást, nebudou se již bát ani děsit a žádná nebude pohřešována, je výrok Hospodinův. (Jer 23,4)

• Ustanovím nad nimi jednoho pastýře, který je bude pást, Davida, svého služebníka. Ten je bude pást a ten bude jejich pastýřem. David, můj služebník, bude nad nimi králem a jediným pastýřem všech, budou se řídit mými řády, budou zachovávat má nařízení a jednat podle nich. (Ez 37,23–24)

Jenom pro souvislost, abychom porozuměli tomu dějinnému kontextu, Izajáš, Jeremjáš i Ezechiel prorokovali o dvě stě až sto let dříve než Zacharjáš. A Zacharjáš tady na ně navazuje. Mluví o Hospodinovu pastýři. A nazývá ho společníkem Hospodina, druhem, bližním Hospodina. Je tady pastýř, který je Bohu roven, je mu společníkem, druhem. David v Žalmu 23 vyznává, že Hospodin je jeho pastýř. A skrze proroka Ezechiela říká:

• Tak jako pastýř pečuje o své stádo, když je uprostřed svěřených ovcí, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam byly rozptýleny v den oblaku a mrákoty. (Ez 34,12)

Bůh bude pást svůj lid, Bůh ustanoví pastýře, Davida, svého služebníka, který bude druhem Hospodina zástupů. Pět století před příchodem Pána Ježíše Krista, syna Davidova, prorok Zacharjáš mluví o Božím synu, mluví o pastýři, který bude stejné podstaty s Bohem, takže se bude moci zvát Božím společníkem. To jsou slova samotného Pána Ježíše Krista, který o sobě mluví tímto jazykem, těmito slovy. Přesně toto je jedno z jeho slavných prohlášení z Janova evangelia, jedno z jeho slavných „já jsem“!

• Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. (J 10,14)

Zacharjáš říká tyto věci v kontextu „onoho dne“ – jakého dne? Dne, kdy pro dům Davidův vytryskne pramen k očištění a obmytí. Když tedy Ježíš mluví o tom, že je tím dobrým pastýřem, odkazuje mimo jiné také na tento text a celou řadu dalších. On je ten dobrý pastýř, jeho ovce slyší jeho hlas, znají ho, jdou za ním, poslouchají ho, ale ti, kdo v něj nevěří, nevěří proto, že nejsou z jeho ovcí (J 10,26).

Toto je identita našeho pastýře. Zacharjáš mluví o pastýři Božím, který bude druhem samotného Boha. Může být někdo takový? Žádná stvořená bytost nemůže být postavena vedle Boha a nelze o ní mluvit jako o Božím společníkovi, ani anděl, ani člověk. My jsme jenom stvoření, prach, který je ve svém padlém stavu určený k tomu, aby se zase vrátil do prachu. Jenom ten, kdo je stejné podstaty jako Bůh, tedy Bůh sám, může být nazván Božím společníkem, Božím druhem. A o Pánu čteme:

• Způsobem bytí byl roven Bohu. (Fp 2,6)

• V něm je přece vtělena všechna plnost božství. (Ko 2,9)

• A jsme v tom pravém Bohu, protože jsme v jeho Synu Ježíši Kristu. On je ten pravý Bůh a věčný život. (1J 5,20)

Ježíš je ten, který je první i poslední, v něm je život, on je světlo světa, on je to Slovo, které bylo na počátku u Boha a Bůh bylo to slovo (J 1,1). On je tím zaslíbeným pastýřem, on je naplněním toho, když Bůh říká, že on sám bude pást svůj lid a současně ustanoví Davida, aby pásl Boží lid. Syn Davidův, syn Boží! Tak to je identita tohoto pastýře, o němž mluví Zacharjáš. Ale podívejte se na to, jaké další zvláštní věci tu o něm říká – mluví o tom, že Bůh pošle proti svému společníkovi meč!

II. Ponížení pastýře

„Probuď se, meči, proti mému pastýři … Bij pastýře …“ Co to má znamenat, co jsou tato zvláštní slova? Jak jim máme rozumět? Pán Ježíš jim porozuměl velmi dobře a vztáhl je přímo na sebe. I kdybychom chtěli nějak spekulovat ohledně identity tohoto pastýře, Písmo je nakonec velmi jasné, protože Pán Ježíš vztahuje tato Zacharjášova slova na sebe.

Tu noc, kdy ho Jidáš zradil, šel Pán Ježíš se svými učedníky do zahrady Getsemane, zatímco Jidáš šel pro stráže a pro vojáky a s nimi za Ježíšem. Domluvil si s vojáky znamení, aby poznali, kdo je Ježíš – polibek. Jak zrádné mohou být polibky těch, kteří nenávidí.

Ježíš šel s ostatními na Olivovou horu, kde je getsemanská zahrada, a navázal na svá slova, která řekl učedníkům při večeři, kdy mluvil o tom, že jeden z nich ho zradí. Nyní jim řekl, že od něj všichni té noci odpadnou (Mt 26,31). A jaké bylo jeho zdůvodnění? Zacharjáš 13,7! – „Budu bít pastýře a ovce se rozprchnou.“ Učedníci to nechtěli slyšet a nakonec se začali hádat a vytahovat se, že ten nebo onen určitě nezradí. A Petr říkal, že i kdyby všichni odpadli, on nikdy!

Když Jidáš dohodnutým znamením označil Ježíše, chrámová stráž ho chtěla chytit. Musíme si uvědomit, že to vůbec nebylo jednoduché. Zahrada Getsemane byl vlastně olivový háj, sad, kde rostly stovky let staré stromy, rozložité a košaté olivy, které mají husté větve nízko nad zemí. Je to hora, takže je to ve svahu, nerovný terén, tma, která je osvětlovaná hvězdami, loučemi, možná ohněm, který si učedníci rozdělali. Pár metrů od ohně už je tma, kde nevidíte na krok. Jidáš přišel do zahrady s oddílem vojáků a se strážemi od velekněží a farizeů. Jan používá k popisu oddílu vojáku (J 18,3) slovo speira, což je řecké slovo pro kohortu. Římská kohorta měla v ideálním případě, což nebývalo úplně vždycky, šest set mužů. Je možné, a asi také velmi pravděpodobné, že pro Ježíše přišla skupina několika set ozbrojenců. Myslím, že to dává smysl, protože ti vedoucí nemohli vědět, kolik přesně lidí s Ježíšem bude, jestli nebudou klást odpor – a Petr kladl! – a především si nemohli dovolit žádné selhání. Všechno vsadili na sílu. Proti dobrému pastýřovi byl vyslán meč. Podívejte se se mnou do Jana 18,4–11.

Ježíš vyšel dopředu před učedníky a ptal se, koho hledají. „Ježíše Nazaretského!“ – Odpověď v originále zní: ego eimi, což znamená: já jsem. Jakmile řekl „já jsem“, couvli a padli na zem. To je velmi zvláštní scéna. Vojáci, kteří padají před samotným Ježíšem. Vznikla tam určitá vřava, ale Ježíš chtěl, aby nechali všechny ostatní odejít (J 18,8). Myslím, že ve chvíli, kdy tohle Ježíš říkal, tak ti učedníci, kteří byli vzadu, ve stínu, už začali ustupovat víc do tmy a stahovat se pryč. Jeden meč se trochu neúspěšně a nešikovně postavil na Pánovu obranu. Ale Ježíš odmítl bojovat mečem, použít zbraně tělesného boje. A tak se ho zmocnili, spoutali ho a odvedli ho k veleknězi.

Všichni odpadli, všichni ho opustili. Petr s Janem se sice vplížili na nádvoří velekněze, protože Jan měl známé v tom domě, ale ještě než kohout zakokrhal, byl minimálně Petr pryč (a Jan možná ještě dřív). Ovce se rozprchly. A pastýř byl bit. Zatím jenom od lidí. Vojáci ho tloukli a posmívali se mu, mučili ho, upletli korunu z trní, vrazili mu ji na hlavu a potom ho přes ni tloukli holí, aby se ty trny zarazily pěkně hluboko. Bili ho přes obličej a později ho na příkaz Piláta zbičovali římskými důtkami, což byl nesmírně brutální nástroj, který dokázal vyrvat kusy masa z těla. Nakonec na něj naložili břevno kříže a vedli ho městem na popraviště, které bylo u jedné z cest, která vedla do Jeruzaléma, na hoře zvané Lebka, Golgota. Tam ho ukřižovali. Ale tohle všechno, jakkoliv je to strašlivé, kruté, brutální a ohavné, je stále ještě bití rukama lidí. Teprve na kříži přichází ta chvíle, kdy Bůh sám bije svého pastýře.

Proč tam Ježíš visel přibitý za ruce a za nohy? Na začátku jsme četli Izajáše 53 – byly to naše nemoci, které na sebe vzal. Stal se zástupnou obětí za naše hříchy, byl potrestán za naše viny.

• Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti. (2K 5,21)

Tady se objevuje ten meč Hospodinův proti jeho pastýři. Na kříži byl na Pána Ježíše vylit Boží hněv. Věčný Boží syn se musel stát člověkem, aby byl hřích potrestán na lidském těle.

• … sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. (Fp 2,7–8)

Pán Ježíš Kristus musel snášet hněv svého nebeského Otce, plnost tohoto hněvu, všechen Boží hněv, který byl namířený proti našim hříchům. Proto ho slyšíme volat na kříži ta slova z Žalmu 22: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil!“ Tohle je ten Zacharjášův meč, který udeřil na dobrého pastýře – oddělení od nebeského Otce, nutnost snést soud až do samotného konce. To je nejhrubší, nejhorší a nejhrůznější ponížení Božího syna. Vzal na sebe naše hříchy a spolu s nimi také trest za ně – a tím trestem je smrt, to je důsledek hříchu, mzda hříchu. Pán Ježíš se v lidském těle, v lidské přirozenosti dobrovolně poddal tomu největšímu Božímu nepříteli, smrti. Smrt je opakem všeho, čím je Bůh. Bůh je život, smrt je smrt, Bůh je plnost, smrt je prázdnota, Bůh je světlo, smrt je temnota, Bůh dobro, smrt je zlo, Bůh dává, smrt jenom bere, Bůh je vroucí láska, smrt je chladná netečnost. A přes to vše se Původce života, jak je Pán Ježíš nazván (Sk 3,15), sám a dobrovolně poddal smrti a nechal se zavléci do její říše, aby ji následně zevnitř zničil. Nemohla ho udržet ve své moci, protože byl svatý a nevinný, takže vstal z mrtvých. Přemohl smrt, zlomil její osten, porazil tohoto nepřítele. Ještě není položena pod Pánovy nohy, ale už je poraženým nepřítelem, stejně jako hřích, stejně jako všechny duchovní mocnosti, které se vzpírají proti Bohu. Ježíš zvítězil.

Kristův kříž je místem jeho vítězství. Je to ponížené, ponižující vítězství. Je to vítězství, které vítěze stálo všechno. Ale on to dal dobrovolně, aby si to vzápětí sám zase vzal.

• Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán. (Fp 2,9–11)

III. Požehnání pastýře

Když se vrátíme zpět do Zacharjáše, vidíme v dalších verších důsledek, který přinesl meč proti Božímu pastýři. Nebudu dělat, že rozumím všemu, co je tu napsáno, nerozumím. Ale několika věcem přece rozumím natolik, abych je mohl s vámi sdílet. Mluví se tu o ostatku, který zbyde, který bude proveden ohněm, který bude přetaven a prozkoušen, který bude protříben. To je Boží lid. To jsou svatí, kteří jsou z Židů i z pohanů, to je Kristova církev, která musí projít mnohým soužením, než vejde do Božího království. Slovy apoštola Petra je to „rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu“ (1Pt 2,9). To je ta třetina, která vyvázla. To je lid protříbený soužením a pronásledováním, to je lid naplněný mocí Ducha svatého. To jsou ti, kdo vzývají Pánovo jméno, kdo se klaní před jménem Ježíšovým, kdo jsou spaseni z milosti skrze víru. To jsou ti, které Bůh sám nazývá svým lidem. Jsou to lidé víry, o nichž je napsáno, že se Bůh nestydí nazývat jejich Bohem (Žd 11,16)

Dobrý pastýř, Pán Ježíš Kristus, musel projít trpkou zkušeností smrti, aby nám mohl přinést život. Musel zaplatit za naše hříchy, abychom mohli být očištěni. Byl nesmírně ponížen a pokořen. Přesto právě toto byla jeho cesta, cesta, kterou si dobrovolně zvolil, cesta poslušnosti Otcovy vůle, cesta ponížení, které vedlo ke slávě. A tato cesta nepřinesla slávu jenom našemu Pánu, ale přinesla slávu a spasení také nám. Pán Ježíš už udělal všechno! Na kříži zvolal: „Je dokonáno!“ a potom zemřel. Je dokonáno, protože Pán už všechno udělal, už vyrovnal onu bilanci hříchu, která se týká jeho lidu. Všechny naše hříchy nám odpustil – minulé, přítomné i budoucí. Není nic, co by nebylo odpuštěno. Nyní je tu Boží lid vykoupený z milosti. Nyní jsou tu Kristovy ovečky, které on sám přivádí do svého ovčince. Ten pastýř, který byl zbit pro naše nepravosti, který snášel trestání pro náš pokoj, nyní k sobě vede všechny, které mu Otec dal před stvořením světa a krok za krokem, den za dnem je proměňuje do své podoby. Kdo uvěřil jeho zprávě? Jenom tento ostatek zachráněný kvůli tomu meči, který dopadl na jejich pastýře. A nyní pracuje na jeho pročišťování, aby byl ryzí a bezúhonný.

Náš Pán prošel těžkými věcmi, ponížil se až na smrt, dal svůj život za druhé. A my, jako jeho následovníci, nemůžeme jít jinou cestou, ale i pro nás, že do slávy se dostaneme jenom skrze ponížení, pokoření, odložení sebe samého. I pro nás platí, že musíme nejprve zemřít, v tuto chvíli tomu našemu starému já, naší staré přirozenosti, tělesnému člověku, který by tak rád vzal do ruky meč na obranu Pána Ježíše Krista. Nyní není čas na boj fyzickými zbraněmi. Místo toho musíme ukřižovat své staré já a být naplněni mocí z výsosti, mocí Ducha svatého. Což je mimochodem další důsledek Pánova díla – vylil na nás svého Ducha, jímž nás zapečetil pro den vykoupení (Ef 4,30).

Možná to zní trochu temně a depresivně, ale není to tak. Ten Hospodinův meč byl namířen na jeho pastýře, na Toho pastýře, na Pána Ježíše Krista. A na něm se tento meč plně uspokojil. Tento meč už nikdy nebude obrácen proti nám, kteří jsme složili svou důvěru v Pána Ježíše Krista. Když jsme v něj uvěřili, stali jsme se Božími dětmi, byli jsme přijati do Boží rodiny, Bůh ze svých nepřátel, jimiž jsme před svým obrácením byli, udělal členy své domácnosti, takže můžeme sedávat u jeho stolu, můžeme v tichosti naslouchat Pánovým slovům u jeho nohou. Bůh nás miluje jako své děti. A to znamená, že nás také přísně vychovává. Jeho výchova není jeho soud. Soud vede k odsouzení – vede na stejné místo, kam dovedl našeho pastýře, proti němuž se obrátil Hospodinův meč, vede ke smrti a k věčnému zahynutí. Ale výchova vede k proměně do podoby Pána Ježíše Krista. Boží výchova je důkazem toho, že jsme Božími dětmi!

• Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna. Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? (Žd 12,6–7)

Meč namířený proti Pánu Ježíši nebyla výchova, ale soud. Pán Ježíš nesl ten trest za nás, je zástupnou obětí, která cele a dokonale usmířila Boží hněv, který planul proti našim hříchům. Jsme usmířeni s Bohem, proto nás Bůh nyní vychovává jako své milované děti.

Takže nám zbývá jedna jediná věc – abychom se ujistili, že jsme skutečně Božími dětmi, abychom měli jistotu, že patříme Pánu. To není něco, co bychom mohli získat od jakéhokoliv člověka. Tuto jistotu může dát jenom Duch svatý, který nás vede do Písma a k tomu, abychom se postavili na Boží slovo, abychom ho přijali do svých srdcí a žili podle něj. Duch svatý nás uvádí do pravdy, a to znamená, že nás vede k Božímu synu, k Pánu Ježíši Kristu. Otevírá nám oči, abychom viděli jeho nádheru, abychom žasli nad dokonalostí a moudrostí jeho díla. A to je jeho práce i dnešního dne. Slyšeli jsme o Pánově kříži, slyšeli jsme o meči, který povstal proti Hospodinovu pastýři, a viděli jsme, jak strašný tento meč byl. Ale zároveň jsme mohli zahlédnout také něco z Pánovy slávy. A nyní ho můžeme v úžasu obdivovat a velebit, můžeme pozvednout svůj hlas a vyznat jeho jméno, znovu vyznat, že v něj věříme, že ho milujeme, že jsme cele v jeho rukou. A Boží slovo nás nenechává na pochybách, když říká, že každý, kdo vzývá jeho jméno, bude spasen (Ř 10,13).  Právě sem nás vede Kristův kříž, sem nás vedou Velikonoce a Velký pátek.

• Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! ‚Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?‘ ‚Kdo mu něco dal, aby mu to on musel vrátit?‘ Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen.