Zaslíbení Božího království

Jaroslav Kernal, Praha 7. listopadu 2021

Pokoj vám a milost, milé sestry, milí bratři, milí přátelé. Jsme v knize Genesis, v první kapitole, a mluvíme o stvoření. Mluvili jsme o Boží slávě ve stvoření, o stvoření světa, potom o stvoření člověka k Božímu obrazu a dneska budeme pokračovat stvořením člověka. Pojďme přečíst Gn 1,26–31.

Zabývali jsme se tím, že člověk byl stvořený k Božímu obrazu. Nakonec u toho zůstaneme i dneska, i když to trochu posuneme směrem ke vztahu člověka a stvoření. Mluvili jsme o tom, že je řada aspektů, v nichž máme chápat, že člověk je stvořen k Božímu obrazu. Tím hlavním z nich je jedinečnost člověka v celém stvoření. Znovu to uvidíme ve druhé kapitole, kde Bůh postavil člověka do zahrady, kterou pro něj vytvořil a přivedl k němu všechna zvířata i nebeské ptactvo, které stvořil a chtěl vidět, jak je člověk pojmenuje. Ale mezi zvířaty nebylo nic člověku podobného, pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná (Gn 2,19–20). Člověk je jiný než všechno ostatní stvoření, stejně jako Bůh je jiný, než je stvoření. A i když nalezneme mnoho podobných věcí mezi člověkem a stvořením, jenom člověk byl stvořen k Božímu obrazu, nikdo jiný. Žádné zvíře ani žádný anděl nedostal takovou výsadu jako člověk – být nositelem Božího obrazu. Dneska uvidíme, jak se člověk liší od stvoření v tom, že je mu svěřena vláda nad stvořením, dále si všimneme podobnosti se stvořením, protože člověku je přikázáno – stejně jako všem živým tvorům, aby se množil. Ale kromě toho, a to je třetí věc, kterou dnes uvidíme, má také člověk – jako obraz Boží, a to musíme zdůraznit, naplnit zemi. Od první kapitoly Bible je tady vláda Božího obrazu nad celou zemí. To je něco, co v plnosti a definitivně vidíme v posledních dvou kapitolách Bible, kde je Syn člověka, obraz Boha neviditelného (Ko 1,15), záře Boží slávy a výraz Boží podstaty (Žd 1,3), Pán Ježíš Kristus, který naplnil celou zemi dokonalým Božím obrazem, vykoupenými a Duchem svatým proměněnými křesťany a vládne jako král navěky. Hned v první kapitole Bible se otevírá téma, které překlenuje celou Bibli a spojuje Starý zákon s Novým – téma Božího království, Boží vlády, resp. Kristovy vlády nade vším stvořením. Tuto Kristovu vládu zde reprezentuje člověk. Dokonce i padlý člověk je pořád nositelem Božího obrazu, ale daleko více se tento Boží obraz zjevuje na znovuzrozeném člověku. Proto Pavel napsal:

• Ef 4:22–24 Odložte dřívější způsob života, staré lidství, které hyne klamnými vášněmi, obnovte se duchovním smýšlením, oblecte nové lidství, stvořené k Božímu obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy.

Ve svatosti a spravedlnosti pravdy (!) můžeme i na člověku velmi zřetelně vidět nádheru Božího obrazu. Pojďme nyní do našeho textu k prvnímu bodu dnešního kázání:

I. Obraz Boží vlády

Vede nás to znovu do v. 26. Bůh se rozhodl učinit člověka, aby byl Božím obrazem podle Boží podoby. A potom to rozvádí:

• Gn 1:26 Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.

Bůh stvořil stvoření pro člověka. Člověk má být pánem tvorstva. Je stvořen k Božímu obrazu a je mu svěřena vláda nade vším živým na zemi. Člověk má panovat nade všemi vodními, vzdušnými i všemi pozemskými živočichy. Chtěl bych, abyste si všimli, že jsou tam výslovně uvedeni také plazi. Není to tam uvedené stejně, jako je to ve v. 24, kde čteme, že Bůh stvořil rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře, ale je tu výslovně napsáno, že člověk má vládnout nad každým plazem, plazícím se po zemi. Hned na začátku třetí kapitoly uvidíme, jak tragicky člověk na tomto místě selhal. Místo aby vládl, podřídil se vládě – poslechl hada a nechal se svést ke vzpouře proti Bohu.

Během celé historie lidstva lidé podléhali v této oblasti a uctívali zpodobení různých zvířat. Egypťani uctívali kočku, šakala, krokodýla, ibise, krávu, nám bližší Keltové jelena, koně nebo kohouta, Římané vlčici nebo orla. Dokonce Izraelci se klaněli před býčkem pod horou Sínaj, později před bronzovým hadem, kterého Mojžíš udělal na poušti. V trochu jiné podobě to vidíme v naší společnosti dodnes – lidé neuctívají podobu zvířat, ale uctívají své domácí mazlíčky. To není vláda nad stvořením, ale vláda stvoření nad člověkem. A to je hřích. To je v přímém rozporu s tím, jak Bůh stvořil člověka a co měl člověk dělat. Tím se ještě více budeme zabývat ve druhé kapitole, kde člověk pojmenoval všechna zvířata, což byl projev jeho vlády nad nimi, kde člověku byla svěřena zahrada, aby se o ni staral a střežil ji.

Samozřejmě s hříchem přicházejí všechny možné druhy této zvrácenosti, kdy stvoření vládne nad člověkem. Ať již to, co jsem zmiňoval, kdy člověka ovládají jeho domácí mazlíčci a jsou pro něj víc než lidé, nebo tím, že člověk zneužívá zvířata nebo přírodu jako takovou, ať už třeba tím, že týrá zvířata nebo tím, že se snaží využívat přírodu včetně zvířat pro své choutky – mohli bychom sem zařadit např. vybíjení slonů kvůli klům, nebo vybíjení tygrů kvůli zubům a drápům. Do téhle kategorie patří všechny zlaté horečky historie, které byly motivované chtivostí a chamtivostí. Ale na druhé straně sem v dnešní době musíme zařadit také mnoho tzv. zelených aktivit, zvlášť takových, které dávají větší hodnotu stvoření – ať již zvířatům nebo rostlinám – než člověku. I takové věci jsou hříchem a my musíme dobře rozlišovat a pořád se vracet k tomu, co to znamená, že Bůh dal člověku vládu nad vším živým na zemi. David to poeticky popsal v osmém žalmu, když říká, že Bůh všechno tvorstvo klade člověku pod nohy, tedy svěřuje ho jeho vládě (Ž 8,7–9).

Tato vláda trvá i po potopě, kdy Bůh dal člověku zvířata za pokrm – do té doby to tak nebylo, jak vidíme v našem textu.

• Genesis 1:29–30 Bůh také řekl: „Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu.“ A stalo se tak.

Po potopě se situace mění a Bůh spolu s požehnáním říká:

• Gn 9:2–4 Bázeň před vámi a děs z vás padnou na všechnu zemskou zvěř i na všechno nebeské ptactvo; se vším, co se hýbe na zemi, i se všemi mořskými rybami jsou vám vydáni do rukou. Každý pohybující se živočich vám bude za pokrm; jako zelenou bylinu vám dávám i toto všechno. Jen maso oživené krví nesmíte jíst.

Zdá se, že do potopy žil člověk se zvířaty úplně jinak, než je to dneska. Teprve po potopě přichází děs z člověka na zvířata. Je to také kvůli tomu, že zvířata jsou dána lidem za pokrm. Proto se mají bát. Jak to bylo mezi zvířaty, nevíme. Bible nám to prostě a jednoduše neříká, takže bychom neměli spekulovat a vymýšlet něco, co v Bibli není. Jedna z teorií, která by na to mohla odpovědět, je, že před potopou byly rostliny, jejichž plody obsahovaly bílkoviny, takže dnes masožravá zvířata i lidé mohli mít stravu, která byla vyvážená ve všech směrech. Ale jak říkám, víme o tom jenom málo, proto bychom o tom měli málo mluvit.

Mnohem zásadnější věc, kterou musíme zdůraznit, je hlavně ta skutečnost, že člověk jako obraz Boží má panovat. A to ukazuje na to, kdo je Bůh – že Bůh je Pánem, Bůh kraluje, vládne, vlastní, řídí, rozhoduje. Podívejte se do toho textu – učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby, ať vládne! Bůh vládne, proto člověk vládne. Bůh je zdrojem. Člověk je obrazem. Člověk reprezentuje Boží vládu. Boží člověk je obrazem Boží vlády. Čím více je Boží člověk proměňován do Božího obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy, tím více je obrazem Boží vlády. Tím dokonalým obrazem byl Pán Ježíš Kristus. Proto musíme dorůstat do zralého lidství měřeno mírou jeho plnosti (Ef 4,13). Čím více se podobáme Pánu Ježíši Kristu – a všimněte si, že v Efezským 4 jsou tři věci, které jsou zdůrazněné – spravedlnost, svatost a pravda – tím více jsme tím, čím měl být Adam, tím více naplňujeme to, co z nás Bůh chce mít. Mimochodem ty tři věci – spravedlnost, svatost a pravda – jsou naprosto zásadní jak pro Adama v zahradě Edenu, tak pro každou lidskou autoritu po pádu, tak pro chození ve světle, v růstu do Kristovy podoby, a v tom, abychom jako Kristovi učedníci byli světlem tomuto světu. Dnes křesťané hodně zdůrazňují lásku, a je to správné, protože to je nové přikázání, které dostali od Pána jeho učedníci, je shrnutí zákona a proroků, ale musíme rozumět tomu, že bez spravedlnosti, svatosti a pravdy nemůžeme mluvit o žádné lásce.

Bůh vládne. Pán Ježíš Kristus řekl svým učedníkům, když se s nimi loučil, že jemu je dána veškerá vláda na nebi i na zemi. Vládne i ve vašem životě? Je Kristus tvým Pánem? Ať už si myslíte, co chcete, on je vaším Pánem. Jde o to, zda se poddáváte jeho vládě nebo jí vzdorujete. Jak je to s vámi? Ve vašem životě?

II. Obraz Boží hojnosti

• Gn 1:28 A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se.“

Bůh stvořil člověka jako muže a ženu a Bůh jim požehnal. Podívejte se, jaké to je požehnání! Ploďte se a množte se. No, možná to není až taková výhra, protože totéž požehnání dal Bůh také velikým netvorům, rozmanitým druhům všelijakých hbitých živočichů, jimiž se zahemžily vody a rozmanitým druhům všelijakých okřídlených létavců (Gn 1,21). Už se to opakuje. Nebo ne? Ne. Protože člověk byl na rozdíl od všech těchto zvířat stvořen k Božímu obrazu. Co je nyní jeho úkolem? Úkolem a také požehnáním člověka je rozmnožit Boží obraz. Pojďme se podívat alespoň na tři věci, které tady máme.

Máme tady Boží požehnání. Je důležité, abychom rozuměli tomu, že ta slova „ploďte se a množte se“ jsou požehnáním. Co je to požehnání? Požehnání je v obecném slova smyslu udělení dobra. Když Bůh žehná, uděluje nějaké dobro. Obvykle je to chápáno jako materiální dobro. Zde je tímto dobrem plození dětí. V knize Genesis uvidíme celou řadu žen, kterým Bůh na čas odepřel toto požehnání, takže nerodily. Bůh zavřel jejich lůno, takže byly neplodné. Požehnání je spojené s plodností. Boží dobrota, Boží přízeň a hojnost se projevuje v množství potomků. Když Bůh potrestal Evu kvůli tomu, že poslechla hada, místo aby poslouchala Boha, prokletím bylo, že bude rodit v bolestech (Gn 3,16). Plození potomků nepřestane být požehnáním, ale bude spojené s bolestí a s trápením, což může potvrdit každá matka.

V této oblasti můžeme dnes vidět veliké množství hříchu – ať již v tom, že kvůli zachování čistého ovzduší je lepší, aby ženy neměly děti (protože děti produkují CO2), nebo v tom, že lidé nechtějí mít děti, aby si mohli žít jenom pro sebe, pro své sobectví, nebo dokonce v tom, že se zabíjejí nenarozené děti. Co to znamená ve vztahu k tomuto Božímu požehnání? Co tím lidé říkají? Říkají Bohu, že nechtějí jeho požehnání, že ho raději odstraní, zavraždí, zlikvidují, než aby takové požehnání přijali. Je to výraz velkého vzdoru proti Bohu. Je to obrácení pravdy v lež – Bůh říká, že plození dětí je požehnání, lidé si myslí, že to je prokletí.

Bůh stvořil muže a ženu, aby byli jedním tělem, a požehnal jim tím, že je zahrnul potomstvem. Dneska lidé odmítají i vztah mezi mužem a ženou, nechtějí mít děti, protože je vidí jako překážku v životě nebo chtějí mít děti jako hračku pro své sobectví. To se často týká lidí, kteří chtějí žít s někým stejného pohlaví – což přirozeně znemožňuje přijmout toto Boží požehnání, ale současně by takoví lidé chtěli mít děti, protože v hloubi svého svědomí rozumí tomu, že to je Boží požehnání. Ovšem ve skutečnosti chtějí mít děti jenom kvůli sobě, k uspokojení sebe sama, jako takovou hračku, která jim dodá důležitosti, jako domácího mazlíčka, který je vysvobodí z jejich samoty. Mimochodem toto Boží požehnání skutečně je řešením lidské samoty, je to též Boží sociální program, protože děti se mají postarat o své nemohoucí staré rodiče. Myslím, že ani celé samostatné kázání na toto téma, by to téma plně neobsáhlo a nevyčerpalo. A my musíme jít dál.

Máme tady také Boží příkaz. Kromě toho, že to je požehnání, je plození potomků také Božím příkazem. Muž a žena se mají plodit a množit. Muž a žena se stávají manželi proto, že chtějí být spolu, chtějí se stát jedním tělem, chtějí spolu strávit život, a v tom nejlepším případě chtějí společně sloužit Bohu a uctívat Pána Ježíše Krista. Toto uctívání je nakonec tím, co je nejvíc spojuje. Ale manželství nemá být samoúčelné. Není jenom o těch dvou. Je tady příkaz – plodit se a množit se. Něco přesahuje ty dva – jejich děti.

Znamená to, že každá muž se musí oženit, každá žena vdát a že musí mít děti? Ne. Bible jednak mluví o manželích, kteří nemohli mít děti – dítě je Boží požehnání, není to samozřejmost. Dítě je Božím darem, není výsledkem úsilí člověka. Izák se dvacet let modli za svou ženu, kterou velmi miloval, než jí Bůh požehnal a dal jí dvojčata, ohromné hříšníky, Jákoba a Ezaua. Kromě toho Boží slovo mluví o lidech, kteří nemají manželku nebo manžela, nenajdou manželku nebo manžela nebo nechtějí mít manželku nebo manžela kvůli Kristu. Ta poslední dvě slova předchozí věty jsou naprosto zásadní – kvůli Kristu. Kvůli Kristu někteří lidé chtějí zůstat sami a neženit se nebo nevdávat. Chtějí sloužit Pánu, a jejich manželem nebo manželkou je Pán Ježíš Kristus sám. V něm a s ním zakoušejí plné uspokojení.

Jiní lidé by chtěli mít manželku nebo manžela a zakoušet Boží požehnání rodiny, ale kvůli Kristu něco takového nemají. Je to proto, že chtějí být věrní Kristu a hledají svého partnera mezi věřícími, chtějí někoho, kdo bude duchovně zralý, což je naprosto v pořádku a je to správné, chtějí někoho, s kým budou moci společně sloužit Bohu. Ale nikdo takový kolem není. Takoví lidé musí udělat to, co ti předchozí dělají naprosto přirozeně – musí jít k Pánu Ježíši Kristu a hledat naplnění a uspokojení jenom v něm, u něj  a ve společenství s ním. Musí použít Pánova slova, která směřoval k Otci a říci: „Ne má, ale tvá vůle se děj!“ (Lk 22,42). Těmto dvěma skupinám lidí se Pán Ježíš sám stává požehnáním, o němž je řeč v našem textu a také naplněním tohoto příkazu. A to nás vede ke třetí věci, kterou chci zdůraznit.

To, co máme před sebou, je Boží plán. Je to Boží plán, který zahrnuje jak fyzickou, tak duchovní oblast. Ta fyzická rovina je zjevná – lidé se mají množit, mají mít děti, které pro ně budou požehnáním. Musíme ale také rozumět tomu, že žijeme v padlém světě, takže Boží požehnání je spojené mnohdy i s prokletím – ne všechny děti jsou radostí, ale s mnohými je spojeno mnoho bolesti a trápení. To je to fyzické požehníní.

Ale je tu také duchovní rozměr. Myslím, že tento duchovní rozměr je nejlépe vidět na velkém poslání, které dal Pán Ježíš své církvi, když se s ní loučil – a to je činit mu učedíky.

• Mt 28:19–20 Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.

Tohle potomstvo, které zůstává na věky, to je potomstvo, které je zapsané do knihy životato je požehnání Krisovy církve, jak to vidíme třeba v knize Skutků, kde opakovaně čteme, jak církev početně rostla. Pavel nazývá Timotea nebo Tita svými syny ve víře. Timotea dokonce vlastním synem ve společné víře (1Tm 1,2). Tohle je něco, co ukazuje dopředu – Adam s Evou ani mnohá pokolení po nich o tom neměli tušení, ale skrze evangelium je to zjeveno a nyní můžeme Pánu činit učedníky, a máme (!), čímž naplníme tento příkaz z první kapitoly knihy Genesis.

III. Obraz Boží plnosti

• Gn 1:28 A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“

Lidé mají naplnit zemi. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Dva! A tito dva stvoření k Božímu obrazu mají naplnit zemi. Chtěl bych tady zdůraznit něco z dobového kontextu. Mojžíš napsal tato slova, když Bůh vyvedl svůj lid z Egypta. V té době neexistovalo nic takového jako hranice, jak je známe dneska. Každý král, který kde byl, vymezoval oblast svého vlivu tím, že tam, kam až mohl, postavil svůj obraz, nebo nějaké znamení, které ukazovalo na něj. Když Izraelci byli pod vládou Pelištejců, byly na jejich území výsostná znamení Pelištejců. To znamenalo, že Izraelci jsou pod vládou Pelištejců. První král Izraele, Saul, měl porazit výsostné znamení Pelištejců (1S 13,4). O Davidovi opakovaně čteme, že postavil své výsostné znamení – v Aramu nebo v Edómu, což znamenalo, že Aramejci nebo Edómci jsou poddáni Davidovi. To byl důkaz toho, že David panuje v Edómu a v Aramu. Král umístil svůj obraz tam, kde vládl.

A nyní Bůh říká svému obrazu, člověku, kterého stvořil podle svého obrazu, aby se množil a naplnil zemi. Co tím Bůh říká? Bůh říká: tady je země, kterou jsem stvořil. Je obrostlá bylinami nesoucími ovoce, je plná zvěře a nejrůznějších životčichů, ale není na zjevná Boží vláda. Proto ty, člověče, který jsi byl utvořen jako vrchol stvoření podle Božího obrazu, naplníš zemi. Po celé zemi budou umístěna výsostaná znamení toho člověka, jenž je stvořen k Božímu obrazu a reprezentuje Boží vládu na zemi. S tím přímo souvisí i ta další slova, která jsou řečená ve 28. verši – je tam podmaňte si zemi a panujte nad ní. Je tady slovo, které mluví o nějakém odporu, o tom, že nepůjde všechno úplně hladce, ale bude to stát nějaké oběti. Podmaňte zemi a panujte nad ní. Bůh dává člověku celou zemi, aby nad ní panoval, aby ji dobyl, aby si jí podmanil a aby nad ní vládl.

Tady je mandát, který máme jako křesťané, díky němuž můžeme jít a studovat Boží stvoření, díky kterému můžeme objevovat nové věci a zkoumat, jak Bůh věci stvořil, protože to obojí znamená podmanit si … a následně vládnout.

Člověk je tady nástrojm Božím a jako takový má ukazovat na nádhernou Boží vládu. Ve verši 30 našeho textu, že Bůh přehlédl všechno své dílo, a řekl, že je velmi dobré. Co to znamená? Teologové se dodnes přou, co přesně bychom si za tím mohli představit. Ale nemusíme se držet toho, co si myslí učenci – naší normou je Boží slovo, které říká, že všechno, co Bůh stvořil, bylo velmi dobré. Kamkoliv se Bůh podíval, bylo to dobré. Bůh stvořil nádhernou zemi, která byla skvěle uzpůsobená pro život. Všechno se tady zelenalo, hemžilo, plodilo, množilo, rostlo, kypělo a nabývalo, přetékalo a rozhojňovalo se. A člověku bylo dáno a přikázáno, aby nad tím vším vládl, aby si to vše podmanil a aby celou zemi naplnil Božím obrazem. Boží vláda – zde reprezentovaná Božím obrazem – bude zjevná po celé zemi.

• Abakuk 2:14 Země bude naplněna poznáním Hospodinovy slávy, jako vody pokrývají moře.

To říká prorok mnoho staletí po pádu člověka do hříchu. Přesto reflektuje to, co Bůh člověku dal při stvoření – země bude naplněna … Boží sláva bude všude. Přesně to měl člověk udělat – Božími obrazy naplnit celou zemi. Boží sláva měla pokrýt celou zemi. Kamkoliv by se člověk podíval, tam by se setkal s Božím obrazem, s Boží slávou a s Boží přítomností.

Moji milí, jak tragicky tady člověk selhal. Kamkoliv se dnes podíváte, jste konfrontováni s tragédií pádu, s lidským hříchem, se zkažeností, s marností, s pýchou, která se vzpíná k nebi, s troufalostí, která vzdoruje Bohu. Člověk na zemi vzbuzuje strach – to jsme slyšeli v kázání minulý týden (Ž 10,18).

• Ž 14:2–3 Hospodin na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli. Zpronevěřili se všichni, zvrhli se do jednoho, nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo.

To je stav padlého člověka! Ale je tady naděje! Ta naděje je v Pánu Ježíši Kristu, který na sebe vzal lidské tělo, stal se člověkem a na lidském těle zaplatil za hříchy svého lidu. Boží světlo přišlo do temnoty lidské bídy. Byl ukřižován pro naše nevěrnosti, pro naši vzpouru a náš vzdor. Vzal na sebe všechny naše hříchy a prolil za ně svou krev. Všechny je vystavil Otcovu zničujícímu hněvu, takže nezůstal ani jediný, který by nebyl nepotrestán. Každý jeden hřích jeho lidu – minulý, současný i budoucí – je očištěn jeho krví. Za každý hřích je zaplaceno. Svou smrtí na kříži obnovil tvář padlého člověka. A s touto zprávou vyslal svůj lid do celého světa – v moci Ducha svatého máme kázat evangelium všemu stvoření a být jeho svědky až na sám kraj světa. Evangelium má naplnit celou zemi, aby po celé zemi byla zjevná jeho sláva. Bratři a sestry, jsme povoláni k tomu, abychom hlásali evangelium a šířili dobrou zprávu o Božím království až na sám konec země a dokod Pán nepřijde. S jeho příchodem bude nastoleno jeho království a celá se rozjásá tak, jak nejásla nikdy předtím.