Očekával potěšení Izraele

Jaroslav Kernal, Praha 11. prosince 2022

Milí v Kristu, dnes je třetí adventní neděle. Adventní tradice má poměrně dlouhou historii a křesťané si během této doby vždy připomínali příchod Pána Ježíše Krista. A když se podíváme do historie, obvykle, i když ne výlučně, nicméně poměrně často, si křesťané připomínali ten druhý příchod Pána Ježíše, až přijde ve své slávě obklopený nebeskými zástupy, vezme k sobě svou milovanou nevěstu a celá země se všemi svými skutky bude postavena před soud, jak to připomíná Petr (2Pt 3,9–13).

Víte, že nejsem velkým příznivcem křesťanských tradic, takže tady nemáme žádné adventní svíčky nebo věnce nebo nějaké jiné podobné tradiční věci, ale pokud je něco v křesťanské tradici, co nás vede do Božího slova a skrze Slovo k oslavě Pána Ježíše Krista, neváhám toho využít. V dnešní době je možná čas na to, aby si křesťané připomínali ten první příchod, protože je tady mnoho popíračů zázraků a pravdivosti Božího slova a na prvním příchodu Pána Ježíše Krista můžeme vidět obojí – je tu zázračné početí Duchem svatým, je tu narození z panny, je tu obrovské množství starozákonních zaslíbení, která ukazovala na příchod Pána Ježíše Krista a následně jejich naplnění, což ukazuje na věrnost Boží a na pravdivost a bezchybnost Božího slova. Proto bych chtěl tuto příležitost využít a obrátit naší pozornost k několika veršům z Lukášova evangelia, která se týkají právě narození Pána Ježíše Krista. Podíváme se na kratičký příběh jednoho z posledních starozákonních svatých, který se liší od těch ostatních ve Starém zákoně a je výjimečný tím, že se dočkal příchodu Mesiáše, ačkoliv se nedočkal naplnění jeho díla – je to příběh Simeona. Budeme číst z Lk 2,21–39.

Náš příběh se odehrává čtyřicet dní po narození Pána Ježíše Krista. Četli jsme, že osmého dne po narození byl Pán Ježíš obřezán, jak to vyžadoval Mojžíšův zákon. V Leviticu 12 čteme o očišťování ženy po porodu – sedm dní byla nečistá a dalších 33 dní se měla očišťovat. Potom měla jít do chrámu a obětovat za své očištění jehně, a pokud neměla jehně, měla dát dvě hrdličky nebo holoubata. V našem textu je ještě další odkaz na Ex 13,2 a Numeri (3,13; 18,15), kdy všechno prvorozené, zvíře i člověk, mělo být zasvěceno Hospodinu, ale protože si místo prvorozených Bůh vybral kmen Lévi, aby mu sloužili, mělo být všechno prvorozené vyplaceno.

Náš příběh se odehrává v chrámu, kam Josef s Marií přinesli narozeného Pána Ježíše Krista, aby ho zasvětili Hospodinu a aby přinesli oběť za očištění Marie. Přišli z nedalekého Betléma (cca 12 km). A v chrámu, kam proudily tisíce lidí denně, se setkali s jedním konkrétním člověkem, kterého Bůh toho dne a v tu hodinu poslal do chrámu. Přichází Simeon, spravedlivý muž, který očekával Mesiáše, jemuž bylo zaslíbeno, že nezemře, dokud nespatří Mesiáše, a který se nakonec – podle Božího slibu – setkává s Mesiášem.

I. Očekávání Mesiáše

Simeon očekával Mesiáše. Podívejte se do 25. verše:

• V Jeruzalémě žil muž jménem Simeon; byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele a Duch svatý byl s ním. (Lk 2,25)

Jsou zde čtyři mocné výroky o Simeonovi, na které se musíme podívat trochu blíže, protože souvisí s očekáváním Mesiáše, popisují život obráceného člověka, tedy křesťana v našem slova smyslu – i když to o Simeonovi ještě říct nemůžeme, protože se narodil, žil a nejspíš také zemřel ještě před dokonáním Pánova díla na kříži Golgoty. Proto jsem ho označil jako starozákonního svatého – byl to jeden z posledních lidí, kteří uvěřili před tím, než Pán Ježíš na kříži vyřkl ta slova: „Je dokonáno!“ (J 19,30). Patřil k těm lidem, které zastihl přelom věků. Ještě víc se na to podíváme příště, kdy se budeme zabývat jeho chválou, ve které s radostí a s láskou vyznává, že jeho oči spatřily své spasení. Spatřil Mesiáše – čtyřicetidenní miminko! To je takový uzlíček, úplně maličké děťátko! Přesto Simeon dosáhl toho, co mu Bůh zaslíbil a viděl toho, který i jemu přinesl dokonalou spásu. Co tedy o Simeonovi čteme v našem textu?

1. Byl to člověk spravedlivý. Lukáš, stejně jako ostatní evangelisté a spolu s nimi také pisatelé Starého zákona, používá toto slovo velmi specifickým způsobem – nemluví o člověku, který by žil naprosto spravedlivě, ale mluví o člověku, který byl samotným Bohem prohlášen za spravedlivého. V Lukášově evangeliu byl ještě dříve jiný muž, který byl označen jako spravedlivý. Vzpomenete si na něj? Ano, byl to kněz Zachariáš, otec Jana Křtitele. Skoro na den přesně o třináct měsíců dříve, se Zachariáš v Jeruzalémě, v chrámě setkal s andělem, který mu řekl, že se mu narodí syn a bude se jmenovat Jan. A tento Jan, že bude předcházet Mesiáše, Spasitele. Po třinácti měsících se jiný spravedlivý člověk, jménem Simeon, setkává v Jeruzalémě, v chrámě s tímto Spasitelem. Bůh naplňuje svůj záměr.

Simeon je zde nazván spravedlivý. To neznamená, že by byl dokonalý ve všech ohledech, není to primárně charakteristika jeho života a jeho životního stylu, ale je to popis jeho stavu před Bohem. Což nakonec – a uvidíme to za okamžik – souvisí také s jeho životním stylem. Je-li někdo prohlášen za spravedlivého, jeho život se bude stále více vyznačovat spravedlností, a tedy bezúhonností, zbožností, prosazováním spravedlnosti a práva, světlem! Takto je v Písmu označován jenom takový člověk, který byl samotným Bohem ospravedlněn skrze víru.

• Je jasné, že nikdo není před Bohem ospravedlněn na základě zákona, neboť čteme: ‚Spravedlivý bude živ z víry.‘ (Ga 3,11)

Víra předchází spravedlnost! Tohle je nesmírně důležitá věc, protože někdy chtějí křesťané jít opačně, chtějí dosáhnout spravedlnosti, aby si dokázali, že mají víru. Ale to je snaha dosáhnout spasení svými vlastními skutky. „Stanu se spravedlivým, abych byl věřícím.“ Ale Boží slovo říká, že musím být napřed věřícím, abych mohl být prohlášen za spravedlivého, a abych se následně také stal spravedlivým.

2. Byl to člověk zbožný. Protože to byl muž spravedlivý, protože žil z víry, žil také zbožně a Boží slovo nám zde vydává svědectví, že Simeon byl muž zbožný. To znamená muž vroucně oddaný Bohu, muž, který miloval Boha. Zbožný život je důsledek víry v Pána Ježíše Krista – a platilo to úplně stejně v době Starého zákona, jako to platí dnes. Když Bůh dá člověku nové srdce, když se člověk narodí z Ducha, začíná proces posvěcení. Podobně jako u spasení ani posvěcení není dílem lidských skutků, ale je to dílo Boží milosti, kterou přijímáme skrze víru, ale ani zde se neobejde bez skutků. Když člověk uvěří, je to Boží dílo v člověku, které působí to, že člověk chce činit to, co do té doby nikdy činit nechtěl – lituje svých hříchů, své vzpoury proti Bohu, své nevěry vůči Pánu Ježíši Kristu a z celého srdce a z lásky se odevzdává Pánu. Je to akt jeho vůle, je to jeho rozhodnutí, je to jeho skutek, jehož příčinou je ale Boží dílo v nás. A stejné je to s posvěcením. Bůh nám dal nové srdce, takže ve víře v Pána Ježíše Krista a s pohledem upřeným na něj, ho následujeme a zapíráme sami sebe (někdy dokonce musíme ranami nutit své tělo ke kázni jako Pavel – 1K 9,27), spoléháme se na to, že jsme zemřeli spolu s Kristem a žijeme Bohu. To je zbožnost. Tato zbožnost má pohled upřený vzhůru:

3. Simeon očekával potěšení Izraele. Víte, Simeon mohl vědět o různých zvěstech, které se šířily – ať už to byly zvěsti o narození Jana Křtitele (víme, že ta zpráva se roznesla široko daleko), nebo to mohla být slova pastýřů, která se donesla až do Jeruzaléma. Přesto mnohem důležitější bylo svědectví Božího slova, které zaslibovalo příchod Mesiáše a ono osobní svědectví, které mu Duch svatý dával. Potěšení Izraele bylo naplněním Božích slibů, o nichž mluví Petr ve svém kázání v den letnic, že Bůh dá povstat mocnému králi z rodu Davidova, který bude kralovat navěky. A tím králem je Pán Ježíš Kristus – ten, kterého Simeon držel ve svém náručí v chrámu. To je křesťanská naděje – těžíme se na to, že jednoho dne budeme v Pánově náručí, že budeme doslova ležet na jeho prsou jako Jan, že ho budeme objímat jako Simeon, že budeme ležet u jeho nohou, jako ležela Marie-Magdaléna po Pánově vzkříšení. Tyto věci dokazují, že:

4. Duch svatý byl s ním. To je čtvrtá charakteristika, která mimo jiné ukazuje na rozdíl mezi starozákonním věřícím a novozákonním věřícím. U toho prvního je Duch svatý s ním, zatímco v tom druhém přebývá, má v něm svůj chrám. Proto Pán Ježíš říkal svým učedníkům, když vyučoval o Duchu svatém:

• Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. (J 14,15–17)

II. Zaslíbení Mesiáše

Duch pravdy dosvědčoval Simeonovi příchod Mesiáše. Když Pán Ježíš přišel na tento svět, byly tu pravděpodobně tisíce věřících, kteří čekali na to, až se zjeví tento zaslíbený Mesiáš. Písmo některé z nich uvádí jménem, další jen popisuje – kněz Zacharjáš a jeho manželka Alžběta, rodiče Jana Křtitele, který je dalším z těchto věřících, největší ze starozákonních proroků (Mt 11,11), protože jedině on mohl ukázat prstem přímo na Pána Ježíše Krista a říci: „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa“ (J 1,29). Pastýři, kteří přišli do Betléma, patřili k těmto starozákonním svatým, mudrci z východu, lidé, kteří se dali pokřtít Janem Křtitelem, Nikodém, který přišel za Pánem v noci, Josef z Arimatie, který dal Pánovi svůj hrob, všichni Pánovi učedníci, kteří s ním byli od křtu Janova až do ukřižování … a mohli bychom pokračovat dál a dál. Ti všichni čekali na zaslíbeného Mesiáše. Proč na něj čekali? Protože Bůh to ve svém Slově zaslíbil. Protože věřili tomu, co Bůh oznámil skrze proroky a nechal zapsat do Písma!

Vedle nich tu byla celá řada náboženských lidí, kteří žili navenek velmi dobře, kteří se vykazovali mnoha skutky spravedlnosti, které vystavovali druhým na odiv, kteří byli velmi chytří a svou chytristikou se snažili obalamutit i samotného Boha. Tito lidé slyšeli o Mesiáši, mnozí z nich spatřili zázraky, které dělal, ale přesto ho odmítli. Začalo to už při jeho narození – když přišli mudrci z východu do Jeruzaléma, ptali se po právě narozeném králi. Šli za králem Herodem, který povolal zákoníky a ptal se jich, kde se má tento král narodit. Co na to zákoníci? Měli to v malíčku – Micheáš 5,1 – Betlém! Herodes poslal mudrce do Betléma a ti tam šli a klaněli se právě narozenému králi. Co zákoníci? Mudrci z východu byli pohani, zákoníci byli ti věřící, ti správní, praví, spravedliví … ale zůstali doma. Nikam nešli. Nově narozený král z pokolení Davidova je nezajímal! Co Herodes? Toho ten král zajímal! Čuchal konkurenci. Neměl nejmenší zájem o nějakého dalšího krále – proto – nikoliv z víry, ale z čiré bezbožnosti – nechal povraždit všechny chlapce v Betlémě do věku dvou let. Pojďme zpátky k Simeonovi:

• Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. (Lk 2,26)

Všimněte si, že to bylo předpověděno Simeonovi. Byla to osobní záležitost, nebylo to nic veřejného. Simeon si nezaložil vlastní službu s názvem „Do příchodu Mesiáše neumřu“ nebo něco podobného. Bylo to mezi ním a Bohem. Protože byl zbožný, byl také pokorný, střízlivý, prostý. Stačil mu jeho život s Bohem! Tím byl cele uspokojen. Písmo nám neříká, jak mu to Duch svatý předpověděl, ani nám neříká, jak se to Lukáš dozvěděl. Lukáš napsal knihu Skutků nejdříve v roce 62 – tedy až potom, co se skutečně odehrála poslední kapitola Skutků. Evangelium napsal zjevně dříve – ale i kdyby ho napsal o deset let dříve, stále by to bylo půl století potom, co se Simeon setkal s právě narozeným Pánem Ježíšem. Lukáš neměl tuto informaci přímo od Simeona – všechno nasvědčuje tomu, že Simeon byl starý a zemřel dříve, než Pán Ježíš dokonal své dílo na kříži Golgoty. Dokonce bych řekl, že zemřel krátce poté, co se setkal s Pánem Ježíšem v chrámu. Alespoň tak na mě působí jeho následující slova: „Nyní propouštíš svého služebníka v pokoji“ (Lk 2,29).

Přesto měl zaslíbení, něco, co ho posilovalo a vedlo v naději, že spatří příchod Mesiáše. Mohlo to být nějaké konkrétní zaslíbení Božího slova, které Bůh vtiskl do jeho nitra tak silně, že nemohl dělat nic jiného, než na to neustále myslet. Mohlo to být přímé slovo od Ducha svatého, stejné, jako když Duch svatý mluvil k prorokům. Ale ať už to bylo cokoliv, bylo zjevné, že Simeon čekal potěšení Izraele a měl plnou jistotu v tom, že se ho dočká dřív, než zemře. Slovy Nového zákona bychom mohli říci, že Duch svatý ho ujišťoval, dával mu zaslíbení, dával mu pokoj. Duch svatý byl s ním a Duch svatý ho posiloval. A to je známka opravdových následovníků Pána Ježíše Krista, jak o tom mluví Pavel v listu Římanům v osmé kapitole:

• Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. (Ř 8,16)

Simeonovi dal Bůh zaslíbení, dal mu něco navíc, co ostatní starozákonní věřící neměli – dostal slib, že nezemře, dokud nespatří Mesiáše. Možná bychom čekali, že Simeon bude každý den stát u matričního úřadu v Jeruzalémě a zkoumat, kdo byl zrovna zapsán do matriky, kdo se zrovna narodil (Saul z kmene Benjamín – hm … to nic, to není on, ten není z Judy … navíc se narodil v Tarsu, že …), ale nemyslím, že to bylo něco, o co by se Simeon pokoušel. Je zjevné, že to byl trpělivý muž, který čekal na Boží čas, na Boží vedení, na Boží milost. Žil svůj život, jak ho měl žít – ať už byl čímkoliv – řemeslníkem, obchodníkem, vojákem, politikem nebo učencem – prostě žil svůj každodenní život v očekávání příchodu zaslíbeného Mesiáše.  A to je výzva pro každého z nás – abychom i my žili své životy v očekávání brzkého příchodu Pána Ježíše Krista, který přijde, aby soudil živé i mrtvé, abychom žili zbožně a spravedlivě, abychom byli užiteční v tomto světě a přinášeli ovoce spravedlnosti pro Boží království, abychom celým svým životem oslavovali Pána! Když se ptali Martina Luthera, co by dělal, kdyby se dozvěděl, že Pán Ježíš přijde odpoledne, odpověděl, že by dělal totéž, co každý den – modlil by se, četl Boží slovo, zasadil by strom – prostě by dělal ty každodenní věci jako jindy!

III. Setkání s Mesiášem

A stařičký Simeon se dočkal. Jednoho dne byl Duchem svatým veden do chrámu a mezi tisíci, kteří sem přicházeli a mezi stovkami, kteří přicházeli s právě narozeným synem, neochvějně mířil k Pánu. Jen Bůh může takto pracovat. Jen Bůh dovede vybrat ze všech dun na poušti to pravé zrníčko písku, které je zapotřebí na správné místo. Jen Bůh dovede dovést toho správného muže ke správné ženě, aby se potkali, zamilovali se do sebe a vzali se. Jenom Bůh dovede zařídit to, aby se k člověku, kterého si vyvolil před stvořením světa, dostalo jednoho dne evangelium, tento člověk ho uslyšel, uvěřil a byl zachráněn. To všechno je dílo Boží milosti. To všechno nás vede k úžasu nad Boží velikostí a naplňuje to naše srdce i ústa chválou.

Duch svatý byl se Simeonem, Duch svatý jednal se Simeonem – jednal s ním velmi osobně! To nebyla a není žádná neosobní síla, jak tomu věří mnozí falešní učitelé. Duch svatý je osoba Boží trojice, Bůh sám, který přichází do životů Božích dětí a jedná s nimi ke chvále Boha Otce i Boha Syna. Jeho největší touhou je vydat svědectví o Pánu Ježíši Kristu (J 15,26). Pán Ježíš říkal svým učedníkům, že až přijde Duch svatý, tak ho oslaví. Nebude tu kvůli sobě, ale bude tu kvůli tomu, aby ukázal na Pána. Bude o něm svědčit nevěřícím a usvědčovat je z jejich nevěry a bude o něm svědčit také věřícím, aby byli stále více připodobňováni do jeho podoby – a to mocí Ducha svatého.

Toho dne vedl Duch svatý Simeona do chrámu a vedl ho jediným směrem – k Mesiáši. Vůbec nezáleží na tom, že to bylo teprve sedmitýdenní miminko, protože to byl ten zaslíbený Mesiáš. Bylo to Slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Byl to potomek Davidův, lev z Judy, zaslíbený Spasitel, potomek ženy, Syn člověka, Syn Boží, který přišel proto, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10). K němu Duch svatý vedl Simeona. Nevedl ho k Marii, jak to můžete slyšet dneska od lidí z charismatické obnovy v římské církvi. Nevedl ho k nějakým zážitkům nebo k zázrakům, nevedl ho k nějakým zvláštním nebo nadpřirozeným zkušenostem, ani ho nevedl k tomu, aby byl Duch svatý vyvýšen, což vypadá velmi zbožně a svatě a co dnes můžete slyšet mezi mnoha charismatiky. Vedl ho přesně tak, jak o tom učí Písmo, že Duch svatý bude vést – k Pánu Ježíši Kristu.

Moji milí, kde není tento směr, kde není toto vedení, tam mohou být nejrůznější zázračné věci, tam se může skutečně dít všelicos, ale můžeme si být naprosto jistí, že to není dílo Ducha svatého, ale je to dílo jiného ducha, ducha lži a ducha svodu. Duch svatý totiž vždycky ukazuje na Pána Ježíše Krista. Kde je člověk narozený z Ducha svatého, tam je člověk, který je vedený k Pánu Ježíši Kristu. Duch svatý je Duch pravdy a uvádí věřící do veškeré pravdy, což znamená, že je vede k tomu, který jediný je Pravda, cesta, pravda i život (J 14,6). Vede je do Slova, které je Slovem pravdy, tedy do Písma. Jestliže někdo odmítá Boží slovo nebo ho zlehčuje či relativizuje, nestaví na něm a nespoléhá na ně, není to Duch pravdy, který ho vede, ale je to duch antikristův.

Duch svatý vede člověka k tomu, aby poznal pravdu sám o sobě, aby viděl svou vlastní hříšnost, nevěru a hloubku zkaženosti, která se nachází v něm samotném, ale také aby viděl velikost Boží milosti a lásky, aby viděl, co všechno pro něj Pán Ježíš Kristus udělal. Duch svatý nám otevírá oči, abychom viděli, že jsme Božími dětmi, abychom byli ujištěni o odpuštění hříchů, abychom měli jistotu, že jsme byli přijati do Boží rodiny. To je dílo Ducha svatého a to je také opravdová křesťanská zkušenost. Jestliže Duch svatý nedosvědčuje člověku, že je Božím dítětem, jestliže člověk neví, že mu byly odpuštěny jeho hříchy, jestliže nechápe, co je hřích a kdo je Pán Ježíš Kristus, jestliže není přitahován do Slova Pravdy, tedy do Písma, potom musíme s bázní říci, že takový člověk není křesťanem, že je ještě ve svých hříších, že jeho údělem je ohnivé jezero daleko od Boží slávy. A takový člověk musí činit pokání, obrátit se k Bohu, volat k němu a prosit ho, aby ho Bůh sám zachránil, aby ho Bůh sám ujistil, aby mu Bůh sám dal svého Ducha a spolu s ním také svědectví o své lásce, kterou nám prokázal ve svém Synu, který se kvůli nám stal obětí smíření za naše hříchy.

Duch svatý vedl Simeona k tomu, aby měl hluboký, osobní a intimní vztah s Pánem Ježíšem Kristem. Simeon držel Pána v náručí. Tohle je něco neopakovatelného, co se mohlo stát jenom tehdy. Nikdo z nás už nemůže držet Pána v náručí jako Simeon. Ale každý křesťan může a v nějaké míře by také měl zakoušet to, že Pán Ježíš drží v náručí jeho. To je něco, co zakoušíme, když padáme pod tíhou hříchu, když se propadáme do temnoty tohoto světa, do bažiny našeho vlastního sobeckého a zvráceného „já“, když už nemáme sílu dál pokračovat na cestě následování Pána Ježíše Krista. V takových chvílích je to jenom on sám, kdo nás bere do náručí a nese nás dál. A když se později podíváme zpátky, můžeme to zcela jasně vidět. A ne že by to v jiných chvílích našeho života bylo jiné – je to stále Pán Ježíš, kdo nás drží, kdo nás vede, kdo v nás přebývá a kdo v nás žije svůj život. Společně s Pavlem vyznáváme:

• Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. (Ga 2,20–21)

To je dílo Ducha svatého v životě křesťana! A z pochopení tohoto díla pramení chvála, kterou můžeme vidět také na Simeonovi. Vzal Pána do náruče a vzdával chválu Bohu. Kdekoliv je srdce dotčené Duchem svatým, tam je vděčnost a chvála. Kdekoliv je reptání, nevděčnost, kritika, souzení nebo dokonce pomluvy, tam si můžeme být naprosto jistí, že chybí dílo Ducha svatého, že chybí Pán Ježíš Kristus. Jak je to ve vašich životech, moji milí?

Simeon očekával potěšení Izraele, příchod zaslíbeného Mesiáše a totéž očekávají Boží děti i dnes. Už nečekáme první příchod, narození Syna, ale čekáme, až se zjeví Pán slávy jako mocný válečník, který bude soudit všechny národy. Úplně stejně jako Simeon upínáme svou naději vzhůru k Bohu a prosíme ho, aby Pán přišel a přišel brzy. Toužíme po jeho náruči, po spočinutí v něm samotném, po tom, abychom ho mohli spatřit tváří v tvář a byli proměněni do jeho podoby. Duch svatý, který v nás přebývá, volá k Pánu, aby Pán přišel, dosvědčuje nám Pánovu blízkost a vede nás do hlubin Pánovy lásky. A tak jsme den za dnem proměňováni do stále větší slávy mocí Ducha Páně. Amen.