Charakteristiky Kristovy církve III. (Sk 2,43-45)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Opakování z veršů Sk 2,36-42

Církev stojí a padá s evangeliem a jeho kázáním, což vede k následujícím čtyřem základním charakteristikám církve:

1. Zůstávali v učení apoštolů (vytrvale poslouchali učení apoštolů)

  • Vyučování evangelia (celé rady Boží – viz Sk 20,27) „dovnitř“ církve.

2. Byli spolu (měli společenství)

  • Život podle evangelia (prokazování vzájemné lásky – viz např. 1J 3,16-18).

3. Lámali chléb (Památka Páně)

  • Praktické, fyzické znázornění evangelia ustanovené Kristem.

4. Modlili se

  • Důsledek porozumění evangeliu – vyjádření naprosté závislosti na Bohu.

Charakteristiky církve ze Sk 2,43-45

Následující charakteristiky vyplývají z předchozích čtyř a jsou jejich rozvedením:

Bázeň (v. 43)

Bázeň je český překlad řeckého slova „fobos“, které znamená obecně strach. Jde o strach z Boha, který v sobě může spojovat nejrůznější aspekty – ohromení z Boží velikosti, svatosti a slávy, zděšení nad vlastní hříšností (viz. Iz 6,1-5), úžas nad tím, že i hříšníci mohou z milosti přistupovat k Bohu atd. Podstatnou složku bázně bude tvořit také strach z Božího soudu – je to součást evangelia:

  • Tu jsem viděl jiného anděla, jak letí středem nebeské klenby, aby zvěstoval věčné evangelium obyvatelům země, každé rase, kmeni, jazyku i národu. Volal mocným hlasem: „Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu; poklekněte před tím, kdo učinil nebe, zemi, moře i prameny vod.“ (Zj 14,6-7)
  • [abyste] očekávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, Ježíše, jenž nás vysvobozuje od přicházejícího hněvu. (1Te 1,10)

V souvislosti s bázní text mluví také o zázracích. Vidíme, že zázraky se děly rukama apoštolů – nejedná se tedy (na rozdíl od bázně) o charakteristiku církve, ale o popis Božího jednání v dané situaci. Bůh potvrzoval slova apoštolů a jejich kázání evangelia mocnými činy:

  • Oni pak vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními. (Mk 16,20)
  • Bůh potvrzoval jejich svědectví znameními, divy i rozličnými projevy své moci a rozdílením Ducha svatého podle své vůle. (Žd 2,4)

Činění zázraků patřilo k daru apoštola a bylo jeho součástí:

  • Znaky mého apoštolství se mezi vámi projevily s přesvědčivou vytrvalostí, v znameních, divech a mocných činech. (2K 12,12)

Pavel byl posledním ze všech apoštolů (viz 1K 15,7-9) a na apoštolech a prorocích je postavená celá církev (Ef 2,20). To neznamená, že by Bůh dnes nedělal zázraky nebo neuzdravoval, ale pokud se takové věci dějí (a o tom, jak se mají dít, mluví např. Jk 5,14-16), nejsou potvrzením autority nějakého člověka (jak to bylo v případě apoštolů), ale jsou dílem veliké Boží milosti (jak to bylo i v případě apoštolů).

Kromě toho Písmo svědčí o tom, že budou lidé se satanovou mocí, kteří budou dělat veliké zázraky a znamení:

  • Neboť vyvstanou lžimesiášové a lžiproroci a budou předvádět veliká znamení a zázraky, že by svedli i vyvolené, kdyby to bylo možné. (Mt 24,24)
  • Ten zlý přijde v moci satanově, bude konat kdejaký mocný čin, klamná znamení a zázraky a všemožnou nepravostí bude svádět ty, kdo jdou k záhubě, neboť nepřijali a nemilovali pravdu, která by je zachránila. (2Te 2,9-10)

Měli všechno společné (v. 44-45)

Nešlo o komunitní způsob života, ale o rozdělování podle potřebnosti. Velmi důležité je, že se to týká „těch, kdo uvěřili“ – tedy šlo o jednání v církvi, zaměřené do církve, nikoliv ven. Mohli bychom to nazvat vnitrocírkevní charitou. Písmo nám nikde neukazuje, že by se církev tímto způsobem měla starat o lidi nevěřící (mimo církev).

Je povinností jednotlivých křesťanů pomáhat i nevěřícím (viz např. Mt 6,2-4), ale není to ani charakteristika, ani povinnost ani program nebo náplň činnosti církve.

Náš text ukazuje, že ne všichni prodávali doma, a ti, kteří je prodávali, neprodávali všechny domy, protože jim stále ještě zůstávali domy, v nichž se scházeli (viz v. 46). Ukazuje to na velikou štědrost prvních křesťanů, kteří byli ochotní vzdát se části svého majetku, aby mohli zabezpečit bratry a sestry v nouzi (viz také Jk 2,14-17).

Tyto dva verše tedy znovu mluví o společenství, o sounáležitosti křesťanů, o tom, že se znali navzájem a věděli dost o situaci druhých, aby jim mohli pomoci. Je to o prokazování vzájemné křesťanské lásky, podle které svět pozná, že jsme Kristovi učedníci (J 13,35).