Charakteristiky Kristovy církve II. (Sk 2,42)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Opakování z veršů Sk 2,36-42a

  • Církev stojí a padá s evangeliem.
  • Evangelium je v církvi doma.
  • Církev je tvořena těmi, kdo přijali Boží slovo a byli pokřtěni.

1. Zůstávali v učení apoštolů (vytrvale poslouchali učení apoštolů)

  • Slovo učení je v originále DIDACHÉ, což často znamená souhrn doktrín, vyučování, souhrn toho, čemu mají křesťané věřit. Vyučování Bible, studium Písma, je tedy podstatnou složkou křesťanského života a života církve.

2. Byli spolu (měli společenství)

  • Církev jsou lidé, kteří spolu sdílí své životy, jsou odevzdáni jeden druhému a povzbuzují se i napomínají v následování Krista, což stojí to čas, úsilí, oběti, sebezapření a je k tomu potřeba hodně pokory a vzájemné lásky. Poznat jeden druhého znamená strávit s druhým čas v rámci přirozeného budování vztahů. Není to o aktivismu, ale o kvalitě vzájemných vztahů.

Charakteristiky církve ze Sk 2,42b

3. Lámali chléb

Odkazuje na Památku Páně. V evangeliích může být i v obecném slova smyslu jako jedení, jídlo, ale po Poslední večeři Páně, obvykle odkazuje na tuto Památku.

Ve Sk 20,7 čteme o tom, jak se církev sešla k „lámání chleba“ – nesešli se k jídlu, ale ke společnému uctívání, jak je zjevné z kontextu, kdy Pavel protáhl svou řeč až do půlnoci.

Toto „lámání chleba“ je odkazem na celou Památku Páně – tedy na chléb i víno:

  • Není kalich požehnání, za nějž děkujeme, účastí na krvi Kristově? A není chléb, který lámeme, účastí na těle Kristově? (1K 10,16)

Církev je tam, kde se slaví svátosti – Památka Páně i křest věřících (viz Sk 2,41).

Písmo neříká, jak často by se měla slavit Památka Páně, ale zdá se, že první církev slavila Památku, kdykoliv se sešla ke společnému uctívání – tedy přinejmenším každý týden. Ale vzhledem k tomu, že to není jasně definované Písmem, může být v této věci mezi církvemi rozdílná praxe.

4. Modlili se

Modlitba byla od začátku součástí života jak jednotlivých křesťanů, tak nově vzniklé církve. Učedníci se modlili ještě před vylitím Ducha svatého (viz Sk 1,14) – od Kristova nanebevstoupení až do dne letnic (celkem 10 dní), se vytrvale modlili, potom Petr kázal v moci Ducha svatého a tři tisíce lidí uvěřilo. To je praktická ukázka moci modlitby a spoléhání se na Boha a ne na lidské techniky.

Modlitba musí být pevnou součástí života církve – osobní i společná, přičemž společná vyrůstá z té osobní, soukromé, z modlitebního života jednotlivých křesťanů. Modlitba by měla být součástí každého setkání křesťanů a církve.

Podobně jako učedníci se i my potřebujeme od Pána učit modlit se (Lk 11,1). Přestože jsme přijali Ducha svatého, nevíme, za co a jak se máme modlit (Ř 8,26). Duch svatý nám v této naší slabosti pomáhá a kromě toho se On sám za nás modlí:

  • Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle. (Ř 8,27)

Dokonalým vzorem modlitebníka je Pán Ježíš Kristus, protože se bez přestání přimlouvá za své vyvolené (Ř 8,34). V tom se naplňuje část jeho role velekněze (nejvyššího přímluvce a prostředníka):

  • Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně. (Žd 7,25)