Bůh ospravedlňuje bezbožné

Jaroslav Kernal, Praha 31. července 2022

Jsme v knize Genesis v patnácté kapitole a dnes před sebou máme jedno z nejdůležitějších učení, které se týkají člověka a jeho spasení. Je to jeden z nejdůležitějších textů v Písmu vůbec – Bůh ve svém Slově mluví o ospravedlnění z víry. Ospravedlnění z milosti skrze víru je něco, s čím stojí a padá křesťanství. Jestliže někdo věří v ospravedlnění ze skutků, nemůžeme o něm smýšlet jako o křesťanovi – takový člověk nezná pravdu evangelia, nebyla mu zjevena jeho zvěst, pravda o spasení, takový člověk je ještě mrtvý ve svých hříších, protože nepoznal, že všechno, co máme, máme jenom z milosti. A je jedno jestli mluvíme o římském katolíkovi, kde je to součástí jejich doktrinálního systému, ačkoliv v jednotlivých případech to může být jinak, nebo o Svědcích Jehovových, kteří sice také – podobně jako římští katolíci – mluví o milosti, ale je to nemilosrdná milost, milost bez milosti, protože je postavená cele na lidských zásluhách a skutcích, na lidském snažení. Může to být klidně někdo, kdo se prohlašuje být evangelikálním křesťanem, ale pokud vám bude tvrdit, že jsme se museli nejprve učinit spasitelnými, museli jsme se nejprve stát nějakými, aby nás Bůh mohl zachránit, ještě nepoznal nádheru, pravdu a proměňující moc Boží milosti a je ještě ve svých hříších, i když navenek může být hodný, vypadat zbožně a dělat spoustu dobrých skutků. Otázka spasení z milosti skrze víru nebo ospravedlnění z pouhé víry bez skutků zákona, je otázkou života a smrti, je to otázka pravého evangelia a falešného, jiného evangelia, je to rozdíl mezi skutečným křesťanem a náboženským člověkem, tato otázka dělá rozdíl mezi Kristovou církví a náboženskou organizací, nebo chcete-li sektou. Tohle je jedna z těch věcí, které jsou naprosto zásadní pro křesťanství. Pojďme přečíst náš text a potom ho společně projdeme – Gn 15,1–6.

Jako sbor se hlásíme k pěti pilířům reformace, k tzv. „solas“: 1. sola scriptura, pouhé nebo samotné Písmo je zdrojem poznání Boha i člověka a poznání cesty spasení a je naprosto dostatečné ke zbožnému životu jednotlivce i církve, 2. sola gratia, jenom z milosti, pouhou milostí jsme spaseni, 3. sola fide, pouhou vírou jsme ospravedlněni – to je jádro našeho dnešního textu – mluvíme o spasení jenom z milosti, bez jakýchkoliv zásluh na straně člověka, které přijímáme jenom samotnou vírou, bez skutků – skutky následují až po víře, jsou produktem víry. 4. Solus Christus – tady samotný Kristus – jenom on je alfou i omegou našeho spasení, jenom on sám je vykupitelem (Marie není spoluvykupitelkou), jenom on jediný je prostředníkem (žádný jiný člověk, ani kněz ani pastor, ani žádná organizace (Strážná věž) nemají žádný podíl na zprostředkování vztahu mezi člověkem a Bohem), 5. soli Deo Gloria, jedině Bohu, pouze Bohu a samotnému Bohu budiž sláva. Bůh svou slávu nikomu nedá, a všechno, co my děláme – ať jíme nebo pijeme nebo jde o cokoliv jiného – děláme k Boží slávě. Těmito pěti body se dá shrnout postoj reformace, která se v těchto věcech oddělila od římské církve, ačkoliv dnes se mnoho protestantů zase v těchto věcech k té římské církvi a teologii přibližuje.

V dnešním textu uvidíme tři jednoduché věci, které se týkají Abrahamovy víry: Bůh jeho víru povzbuzuje svým Slovem a tím, že se mu dává více poznat, Bůh dává růst ve víře tím, že předkládá k uvěření neuvěřitelné a nakonec uvidíme, jak Bůh upevňuje ve víře, když vyhlašuje Abrahamovo ospravedlnění.

I. Bůh povzbuzuje ve víře

V prvním verši čteme, že se k Abrahamovi stalo Hospodinovo slovo – Bůh k němu promluvil ve vidění. Bůh silně ujistil Abrahama, jak jsme viděli minulý týden, když jsme se zabývali prvním veršem. Proč byl Abraham sklíčený? Ve verších 2–3 nacházíme jasnou odpověď – neměl žádného potomka. A je skutečně zajímavé se na chvilku zastavit u těchto veršů a zkusit si přehrát ten dialog – Bůh říká Abrahamovi, že je jeho štít a přehojná odměna. Jakou byste očekávali přirozenou odpověď na taková slova? Něco jako „díky, Bože“ nebo „haleluja“ nebo asi něco podobného. Ale všimněte si, jak reaguje Abraham: Panovníku, Hospodine, co mi chceš dát? V kontextu toho, co říká Bůh a následných slov Abrahama, bych tady viděl sklíčené srdce. „Jsem stále bezdětný.“

Abraham se Sárou jsou v Kenaánu už nějakou dobu (na zač. násl. kap. to je deset let – viz Gn 16,16), ale pořád nemají vlastního potomka. Mimochodem jméno Abram (já používám už to jméno, jímž ho Bůh pojmenoval později, Gn 17,5) znamená „vznešený otec“. To asi nebylo jednoduché pro Abrahama, když takhle někam šel a s někým se potkal a představili se navzájem – já jsem „Veliký otec“. Aha, hm … a kde máš děti? Proto ta slova „Panovníku, Hospodine, co mi chceš dát?“

Bůh už Abrahamovi zaslíbil množství potomků, ale pořád nic. Když odcházeli z Uru (nebo z Cháranu, což není úplně jasné) v Gn 12,2: učiním tě velikým národem. To bez potomků nejde. Když přišli do Kenaánu a prošli tu zemi v Gn 12,7: tuto zemi dám tvému potomstvu. Když se navzájem oddělili s Lotem:

• Gn 13:15–16 Zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvému potomstvu až navěky. A učiním, že tvého potomstva bude jako prachu země. Bude-li kdo moci sečíst prach země, pak bude i tvé potomstvo sečteno.

A potom přichází Bůh a říká Abrahamovi, že on sám je jeho štít a jeho přehojná odměna. My dobře vidíme, na co Abraham myslel, co ho trápilo. Bůh odpovídá svým slovem právě na tuto Abrahamovu otázku, když mu říká, aby se nebál, že on je jeho štít a přehojná odměna. Abraham myslel na odměnu ve svých potomcích, protože to je, nebo lépe řečeno může být, velká odměna a požehnání – může být říkám proto, že syn hlupák je neštěstím pro otce (Př 19,13) a trápením pro matku (Př 10,1).

• Ž 127:3–4 Hle, synové jsou dědictví od Hospodina, mzdou od něho plod lůna. Čím jsou šípy v ruce bohatýra, tím jsou synové zplození v mládí.
• Ž 128:3 [1 Blaze každému, kdo se bojí Hospodina.] Tvá žena bude jak plodná réva uvnitř tvého domu, tvoji synové jak olivové ratolesti kolem tvého stolu.

Tady v patnácté kapitole můžeme vidět, že Abraham se sytil Božím slovem, jakkoliv bylo nepatrné v jeho době. Abraham stavěl na Božích slibech, na zaslíbeních, která mu Bůh dal, jeho nitro jimi bylo naplněno, přemítal o těch slovech ve své mysli, takže když mu Bůh říká, že je jeho přehojná odměna, Abraham odpovídá: „Panovníku, Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný.“ Slíbil jsi mi potomstvo, které obdrží tuto zemi, ale já nemám nikoho. Bůh Abrahama ujišťuje o tom, jak to bude s jeho potomstvem a na stvrzení toho všeho s ním uzavírá smlouvu. Bůh mu postupně odkrývá, jak to bude s jeho synem. Nejprve mluvil o potomstvu, jehož bude jako prachu země. Nyní už mluví daleko konkrétněji – mluví o vlastním Abrahamově potomku – o jeho synu, který vzejde z jeho lůna, mluví o jeho dědicovi.

Bůh Abrahama ujišťuje o své věrnosti. Všimněte si, jak trpělivě a vytrvale Bůh jedná s Abrahamem. Jak ho učí a vychovává, jak se mu pomalu dává poznat, krůček za krůčkem – a dává se mu poznat víc a víc. A Abraham trpělivě, ochotně s dychtivou touhou a s láskou poznává svého Boha. Jeho důvěrná znalost Boha je taková, že je nazván přítelem Božím. Jakub tuto událost vztahuje právě k této kapitole knihy Genesis, k okamžiku, kdy Abram uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost (Jk 2,23, podobně to čteme 2Pa 20,7 nebo Iz 41,8).

Abraham věří Bohu a následuje ho. Bude to trvat ještě nejméně dalších patnáct let, než Boží slib dojde svého naplnění. Abraham byl věrný a trpělivý. Čekal na Boha a důvěřoval mu a spoléhal se na něj. Tohle je něco, co se musíme od Abrahama naučit, dnes, v naší generaci, v naší společnosti, protože žijeme v překotné, hektické době. Neustále se něco nebo někdo snaží získat naši pozornost, náš zájem, naše prostředky, naše nasazení, nás samotné. Cítíme se pod neustálým tlakem a jsme nervózní, když se věci nehýbou, když se nic neděje, když nemáme to, co chceme ještě dnes, maximálně zítra. Jsme jenom velmi málo ochotní na něco čekat. A už vůbec nechceme čekat na naplnění Božích slibů. Moji milí, dokonce i pro Božího přítele to byla těžká zkouška a přišly chvíle, kdy neobstál a padl, což je příběh hned následující kapitoly. Ale Bůh s ním přes to všechno stále znovu trpělivě a laskavě jednal a povzbuzoval ho v jeho víře. Úplně stejně jedná Bůh s námi. Je to určitý znak křesťanské nezralosti a někdy to může být i důsledek špatného učení, že křesťané si myslí, že se obrátí a hned budou jako Abraham ve 22. kap. Genesis, kdy ho Bůh povolal k tomu, aby mu obětoval svého syna. Je to příběh o veliké víře Abrahama a o nesmírně pokorném následování Boha a poslušnosti jeho Slova. Nějak zapomínáme na to, že se ten příběh odehrál po čtyřiceti letech, kdy Abraham chodil s Bohem, kdy ho Bůh vyučoval a povzbuzoval, po mnoha ujištěních, která od Boha dostal, že Bůh své slovo vždy splní. Naše víra potřebuje růst a roste jako strom – pouze o jeden letokruh ročně.

II. Bůh dává růst ve víře

• Genesis 15:4–5 Hospodin však prohlásil: „Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna.“ Vyvedl ho ven a pravil: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat.“ A dodal: „Tak tomu bude s tvým potomstvem.“

Tam, kde Bůh zasadil semínko víry – a víra je Božím darem, darem jeho milosti – tam se o něj také stará a tam dá, že tato víra také poroste. Je to slovo víry, Boží slovo, slovo pravdy, slovo evangelia, které člověk slyší a přijme, a které začne klíčit z moci Ducha svatého, když je jím zavlaženo nebo ještě lépe řečeno zavlažováno. Potřebujeme, aby Duch svatý zavlažoval Slovo, které v nás má v plnosti přebývat, abychom se naplňovali Pánovým slovem (Ko 3,16) a abychom byli naplňováni Božím Duchem (Ef 5,18–19). Když Duch svatý takto zavlažuje duši člověka, bude jako rajská zahrada, všechno poroste Božím růstem, všechno pokvete pestrou nádherou a všechno bude plodit rozmanité druhy ovoce. V takových okamžicích bude Pán Ježíš Kristus před našima očima jako hmatatelný, jasně přítomný ve své moci a slávě, ve své svatosti i ve své lásce. Tohle jsou vzácné chvíle, které Bůh dává do našich životů, když hledáme úzké společenství s ním samotným. Ale i když nedochází k takovému intenzivnímu zavlažování, pořád v nás Duch svatý přebývá a pořád dává růst naší víře. Možná ne tak intenzivně, přesto však vytrvale. Kde začal dílo své milosti, tam ho dovede až do konce (Fp 1,6).

Bůh vyvedl Abrahama ven, ukázal mu hvězdnou oblohu a řekl mu, aby spočítal hvězdy, jestli to dokáže. Tolik bude tvých potomků. Spočítej prach, spočítej hvězdy … Ale nikdo nikdy nemůže spočítat hvězdy, nikdo nemůže spočítat prach. Vědci odhadují, že v Mléčné dráze je nějakých 100 až 400 miliard hvězd. Číslo této velikosti nemá pro nikoho z nás reálný, tedy nějak představitelný obsah. Kdybyste byli schopni říct deset čísel za vteřinu, potřebovali byste skoro 1270 let čistého času, abyste napočítali 400 miliard. Spočítej hvězdy, jestli to dokážeš …

Nicméně Bůh nikdy neslibuje, co nemůže splnit. A obvykle nás šokuje a překvapí tím, co všechno může splnit. Ovšem otázka na nás je, jak dlouho a zda vůbec jsme ochotní čekat na Boží čas, na Boží naplnění? Moji milí, musíme si zapamatovat, že Bůh může skutečně všechno, protože je Bůh. Bůh je všemohoucí Bůh. Žádná reálná věc pro něj není nemožná, žádná věc pro něj není bezvýznamná, okrajová. On určuje počet hvězd, on každou vyvolává jménem (Ž 147,4). Když tedy říká Abrahamovi, aby sečetl hvězdy, on už ví, kolik jich je, a nejen to, zná je jménem. On je stvořil a upevnil na nebeskou klenbu, určil jim jejich přesné místo na nebi, od něhož se nemohou odchýlit, a každou z nich pojmenoval. Bůh tady předkládá Abrahamovi něco naprosto nemožného, a chce po něm, aby se na to spolehl, aby tomu přesně takhle věřil.

• Židům 11:1 Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.

Bůh nám předkládá věci, které nejsou vidět, a chce, abychom se na ně spolehli, abychom s nimi počítali. Bylo nemožné, aby Abraham spočítal hvězdy na nebi, ale měl se spolehnout na Boha, že Bůh to s jeho potomstvem udělá, jako s hvězdami na nebi. Totéž platí o nás – Bůh chce, abychom věřili tomu, čemu se náš rozum vzpírá věřit. Vypadá to nereálně a možná to dokonce vypadá nelogicky, ačkoliv to nakonec vůbec nelogické není, tedy pokud je Bohem Bůh a nikoliv svět.

Bůh po nás chce, abychom věřili, že je stvořitelem světa. A pokud neodmítneme kreační pohled hned na začátku, ale přijmeme ho i s jeho důsledky, potom je nejenom konkurentem současného materialistického a evolucionistického pohledu na vznik světa, ale převažuje ho ve všech směrech. To je víra!

Bůh nás vede k tomu, že Slovo se stalo tělem, věčný Boží syn na sebe vzal tělo, jako má hříšný člověk. Máme věřit tomu, že panna počala a porodila syna. Máme věřit tomu, že tento Syn jednal v rozporu s přírodními zákony, protože křísil mrtvé, uzdravoval nemocné, vysvobozoval posedlé, sytil hladové – z několika chlebů a dvou ryb nasytil tisíce lidí, chodil po vodě, měnil svůj vzhled, přikazoval počasí, poroučel rybám, kde mají být, aby mohly naplnit sítě rybářů … to je víra.

Tento Boží syn zaplatil za naše hříchy … byl ukřižován, zemřel a byl pohřben … třetího dne vstal z mrtvých a žije … vystoupil na nebesa a znovu přijde jako soudce a vládce. Máme věřit tomu, že jeho oběť na kříži je dostatečná k tomu, aby zahladila všechny naše hříchy a přivedla nás k samotnému zdroji života, k Bohu. To je z hlediska přirozeného chodu věcí skutečně bláznovství, je to nemožné a nereálné. To všechno jsou věci, které jdou proti přirozenému, materialistickému, tělesnému chápání světa a reality. A přesně to je víra. A to jsou věci, které se týkají „jenom“ evangelia. A co teprve, když přistoupíme ke každodenním věcem našeho života – a tom je nakonec náš text. Je to o Abrahamově životním problému, v němž ho Bůh vedl k tomu, aby se spolehl na nemožné. Tohle je způsob, jak Bůh dává růst naší víře.

Bůh před nás dává věci, které jsou z lidského pohledu nemožné, a chce, abychom se spolehli na to, že on je mocen je učinit. Máme se spolehnout na něj a on to zařídí. To je víra. To je spoléhání se na Boha. Důvěřujme Bohu, následujme ho. Učme se trpělivosti ve víře, učme se pokoře, učme se znát Boha tak, jak ho znal Abraham, což znamená, že se na něj cele spolehneme. Vždyť nakonec nejenom Abraham byl Božím přítelem, protože i nás Pán nazval svými přáteli (J 15,15).

III. Bůh upevňuje ve víře

• Gn 15:6 Abram Hospodinu uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.

Viděli jsme, že Bůh povzbuzoval Abrahama ve víře. Proč? Protože Abraham byl Božím přítelem, byl Božím dítětem. Bůh také dával růst Abrahamovi ve víře – staral se o své dítě, stejně jako se o své děti stará dnes. Žádné ze svých dětí neopustí, žádného se nezřekne, žádné nezavrhne, ale bude pracovat v našich životech, aby ještě v tomto světě a v tomto tělesném životě do nás vymodeloval podobu svého Syna, Pána Ježíše Krista – a při jeho druhém příchodu, až ho spatříme tváří tvář, budeme do jeho podoby dokonale proměněni. To je naše naděje!

Ale nyní v tomto životě Bůh naší víru povzbuzuje a buduje a ještě navíc nás ve víře upevňuje, staví naši víru na pevný základ, kterým nic nepohne. Tímto základem je odpuštění našich hříchů a to, že nás Bůh prohlašuje za spravedlivé před sebou samým, před jeho spravedlností, před jeho svatostí, před jeho soudem.

Máme před sebou nejdůležitější teologické prohlášení nejen celého našeho oddílu, ale celého Božího slova. A nejde jenom o teologické prohlášení. Toto prohlášení je srdcem křesťanské víry, protože mluví o spasení z milosti skrze víru.

• Ef 2:8–9 Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.

Se spasením tomu nikdy nebylo jinak! Vždy se jednalo o dar Boží milosti. Podívejte se na Abrahama – spolehl se cele na Boží slovo, na Boží zaslíbení a bylo mu to počítáno za spravedlnost. Jinými slovy je tu řečeno, že Abraham byl zachráněn pro věčnost. Vyvstává nám tady ale otázka, jak to bylo s Abrahamem v přechozích kapitolách. Byl už tehdy spasen z víry nebo ještě nebyl zachráněn a ta víra se ukázala až nyní? Odpověď je celkem jednoduchá – najdeme ji v Božím slově:

• Žd 11:8 Abraham věřil, a proto uposlechl, když byl povolán, aby šel do země, kterou měl dostat za úděl; a vydal se na cestu, ačkoli nevěděl, kam jde.

Abraham věřil, už když byl v Uru – víra byla příčinou jeho poslušnosti. Kdyby nevěřil, tak by nikdy z Uru Kaldejského nevyšel. Proč ale tedy Bůh mluví o ospravedlnění teprve nyní? Myslím, že dobrou a uspokojující odpověď nám nabízí Martin Luther ve svém komentáři. Říká, že podstatnou součástí víry, která vede ke spasení, je víra v Ježíše Krista. Abraham ještě nic nevěděl o Kristu – Bůh zjevuje své poselství o spasiteli postupně. Viděli jsme to na příběhu Adama a Evy – Bůh jim dal zaslíbení vysvoboditele, který se narodí z ženy, který přemůže satana a spolu s ním také smrt a hřích. Pro lidi před potopou bylo toto poselství dostatečné k tomu, aby ve víře v toto zaslíbení došli ke spasení. Bůh ve své moudrosti postupně odhaloval další detaily svého plánu. Povolal Abrahama a slíbil mu, že skrze něj dojde požehnání celý svět. Nyní Bůh vymezil to zaslíbení, které Abrahamovi dal, na Abrahamova potomka – na toho potomka, skrze kterého dojdou požehnání všechny národy země. To je zaslíbení, které ukazuje dopředu na Spasitele, a to daleko lépe než všechna předchozí zaslíbení. Abrahamova víra tady byla ukotvena do spravedlnosti našeho Boha a Spasitele Ježíše Krista (2Pt 1,1). To je evangelium! Podívejte se, jak ho popisuje Pavel:

• Ř 1:16-17 Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘

Spravedlivý bude žít z víry! To je přímý odkaz na Abrahama. O něco dále Pavel dokonce cituje Gn 15,6, aby vysvětlil rozdíl mezi snahou dojít ke spasení skrze víru, která vede k ospravedlnění a skrze skutky, které vedou k odsouzení. Svými skutky žádný člověk nikdy nemůže dosáhnout ospravedlnění! A nikdy to nebylo jinak. Skutky, které Bůh hledá na člověku, jsou vždycky ty skutky, které pramení z víry! Přesně tak, jak to vidíme na Abrahamovi. Abraham věřil, proto jednal. A protože věřil, tak mu to Bůh počítal za spravedlnost. Proto může Ježíš říci Židům, když se ho ptali na to, jak mají dělat skutky Boží, což je ekvivalent otázky, kterou si často kladou křesťané: jak mám žít, abych se líbil Bohu, co mám dělat, jaké skutky Bůh chce?:

• J 6:29  Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal.

Víra je základ a skutky jsou důsledek. Bez víry nejsou žádné zbožné skutky. A na druhé straně – víra, která nemá skutky, je mrtvá víra. Víra vždy ospravedlňuje. V okamžiku, kdy člověk uvěří Bohu, tak je ospravedlněn.

• Ř 10:9-10 Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.

Abraham vyznával Pána již předtím. Zde však dochází k další hluboké zkušenosti v Abrahamově životě víry – není první, a jak uvidíme, tak není ani poslední. To je život víry, to je život s Bohem. To jsou naše každodenní zkušenosti s Bohem. Není to počátek jeho víry a tedy ani jeho spasení, ale je velkým krokem na cestě víry. Bůh s ním tady mocně jedná, jak ještě uvidíme. A stejné to bude v životě každého křesťana. Budeme procházet zkouškami, které prověří naši víru a náš charakter, budeme procházet chvílemi Boží blízkosti a nového odevzdání se Bohu. Budeme z Boží milosti zakoušet ono svlažení Duchem svatým, kdy naše duše rozkvete jako rajská zahrada a poroste do nádhery a dokonalosti Pána Ježíše Krista. Bůh nám ve svém Slově, ale také v našem chození s ním, v našem vztahu s ním a v našich zkušenostech s ním, odhaluje svůj charakter a dává nám svá zaslíbení. A jak se na ně stále více spoléháme, tak naše víra roste. To je dílo Boží milosti. Ježíš k tomu výstižně poznamenal:

• Jan 7:17 Kdo chce činit jeho vůli, pozná, zda je mé učení z Boha, nebo mluvím-li sám za sebe.

Amen.