Evangelium je Boží moc ke spasení

Adam Vondruška, Praha 24. dubna 2022

Než se vrhneme na druhou kapitolu, rozvzpomeňme se v krátkosti na to, čeho jsme byli svědky v té první. V první kapitole si autor obouvá teologické boty a vydává se na cestu s cílem objasnit nám Kristovo Božství a jeho naprostou nadřazenost nad stvořením, dokonce i nad anděly. Nyní se autor vrhá k aplikaci. Doteď se zabýval teorií, mohli bychom říct. Nyní se hodlá dotknout hodně bezprostředně životů těchto křesťanů, kterým píše, a tak možná pohnout jejich svědomím, což nikdy není ta příjemná část práce. Ale je naprosto nezbytná. Dokud člověk nedokáže vztáhnout tyto pravdy na sebe a na svůj život konkrétně, je mu celá teologie první kapitoly naprosto k ničemu, není mu ani ke spáse, ale často spíš k zatvrzení nebo dokonce k odsouzení. O tom je začátek druhé kapitoly listu Židům. V celém tomto listě se nachází celkem pět strategicky rozmístěných varování před odpadnutím od víry. A toto je první z nich.

Autor ovšem není bezcitné teologické monstrum, které pouze chrlí zpaměti citace ze starého zákona a které v sobě nemá špetku lidskosti. Vždyť se sám pokládá za jednoho z adresátů (Žd 2,1 – první pád množného čísla). Nesmíme taky zapomenout, že psal původně zákona znalým Židům a sám jím také pravděpodobně byl, tudíž věděl, kam má šáhnout mohli bychom říct, aby zaujal a získal pozornost svých adresátů – proto je tenhle list prodchnutý citacemi ze starého zákona. Nepíše lidem novým ve víře, kteří nic neznají, ale jak uvidíme, ani zcela zralým křesťanům – vždyť jim vytýká v dalších kapitolách, že jim stále musí opakovat základní nauky křesťanské víry, protože nejsou schopni přijmout nic duchovně opravdu podstatného. Skoro jako by stále byli lepšími znalci zákona než Ježíšova evangelia i po všech těch letech, což pravděpodobně byli. Proto se takřka v celém listě stále střídá totéž; učení a na základě toho napomínání neboli praktické rady do života těchto a všech křesťanů, kteří mohli bychom říct stále plavou v mnoha základních doktrínách (autor je možná kupodivu mnohých nazývá základy v 6. kapitole listu).

1. Jedinečnost evangelia

A autor začíná zostra. Jakoby nám odpovídá na otázku, která nám možná vyvstane po přečtení té první kapitoly, kde jsme mohli žasnout nad tím, jak nám je Ježíš vykreslen. Ve slávě a v moci, jako válečník, prorok, velekněz a král. Řekneme si, k čemu nám to ale je? Co z toho plyne? K čemu je mi dobré tohle všechno vědět? Měl bych se snad začít bát tohoto Ježíše, je to cílem té první kapitoly, vzbudit ve mně bázeň před ním nebo dokonce strach? Strach z toho, že se ocitnu na té špatné straně, společně se všemi ostatními nepřáteli, které budou nakonec Bohem položeni za podnož Jeho trůnu? Odpověď na to je, že ano, i ne. Jelikož je tento dopis psaný křesťanům a ti přece nemají důvod pokládat se za Boží nepřátele, je tu i jisté nebezpečí spojené s evangeliem, nebo spíše s jeho slyšením a následnou ignorací. Tito Židé si vážně pohrávali s myšlenkou vrátit se k židovství, a byli tak připraveni zapomenout na to všechno, co se doteď naučili nebo věděli o Ježíši a křesťanství obecně. Byli ochotni to jednoduše hodit za hlavu. Byli na pokraji odpadnutí od Boha. A pro to všechno, co jsme viděli v první kapitole, teď autor nasazuje tón pečujícího a starostlivého pastýře, když je varuje a zahrnuje tím i sám sebe:

Verš 1: „Proto se tím více musíme držet toho, co jsme slyšeli, abychom nebyli strženi proudem.“

Je dobré si povšimnout toho, jak je tato věta postavená a komu je určená. Není určená lidem, kteří o Bohu nikdy neslyšeli, kteří s evangeliem zkrátka nepřišli do styku. Nejde tu o ani o to, že bychom o evangeliu nikdy nic neslyšeli jen proto, že prostě nedáváme pozor nebo nás to nezajímá, i když jsme tu možnost měli. Je to pastýřské naléhání na ovce, které znají jeho hlas. Je to totéž, jako když Mojžíš v Dt 6 naléhá na Izrael: (viz Dt 6,4–9). Není to přece prvně, co něco takového Izraelci slyší. Vždyť své vyznání víry znali pravděpodobně všichni nazpaměť. Jde o to, jestli pro ně něco znamenalo. Všichni tito lidé přeci vyšli z Egypta a viděli Boží zázraky po desítky let. Otázkou je, jestli to vše pro ně něco znamenalo, jestli si to vzali k srdci.

Stržení proudem je lodnický termín, který má za cíl ilustrovat situaci, kdy lodník nedostatečně přiváže svou loď lanem ke kůlu, takže proud řeky, anebo odliv na moři postupně zcela uvolní loď a ta se začne nezadržitelně pohybovat směrem po proudu řeky anebo na otevřené moře. Směrem ven z přístavu, který jí účelně chrání před okolními vlivy, jako je vítr, tak aby neztroskotala ve vlnách nebo se nerozbila o skálu.

To, co charakterizuje odklon a následné odpadnutí od Boha je to, že jsou stejně jako uvolnění lan a stržení lodi proudem pro člověka téměř nezpozorovatelné. Všechno se děje velice pomalu a nenápadně. Ale jednoho dne se loď zkrátka ocitne mimo přístav. Ale jak se to může stát? Myslím, že neexistuje nikdo, kdo se jednoho rána vzbudí a řekne si: „Dnes ráno se vysměju Bohu do tváře.“ To neudělá nikdo. Ani Izraelci na poušti to neudělali. Jde tu o postupnou, pomalou, často nepostřehnutelnou degradaci toho všeho, co jsme kdy slyšeli ve svém srdci a ve své mysli. Ale naštěstí existuje několik indikátorů, které nás mohou před něčím podobným včas varovat.

Tedy, jak můžeme vědět, že ke stržení proudem už nenastalo v našem životě? Jak můžeme vědět, jestli se ta naše loď už nepohybuje směrem z přístavu na otevřené moře? Myslím, že existuje několik jednoduchých ukazatelů, na základě, kterých si můžeme zkontrolovat náš uzel. Například to, jak často a opravdově přistupujeme k Bibli. Je nám stále vzácnější nebo spíš čím dál tím víc zapadá do knihovny, až se stane spíš její ozdobou? Těší nás si připomínat verše a zkoumat jejich hloubku? Nemluvím o tom, kolik, kdo denně načte. O kvantitu tu nejde v první řadě. Jde o přístup a postoj srdce. A co naše modlitby? Jsou stále více biblické a zaměřené k Bohu nebo spíš reflektují naše přízemní myšlení a vlastní názory? Je tam patrná rostoucí závislost na Bohu a důvěra v něj? Je každá minuta navíc strávená s Bohem problém? Jaké jsou vaše priority? Jaké jsou vaše zdroje radosti a potěšení? Jste schopni a ochotni činit stále větší kompromisy? To je jen několik základních věcí, které dohromady stojí a padají s tím, jaký je váš vztah s Pánem Ježíšem Kristem. Vztah s ním je skutečně reflektován do našich životů způsobem, jaký si často vůbec nepřipouštíme. Přistupujeme ke všemu duchovnímu jen teoreticky? Nebo si tím necháme mluvit i do života?

Pokud pozorujeme něco znepokojivého, je to na jednu stranu dobrá věc, protože to znamená, že naše svědomí není zcela otupělé a naše smysly byly již v minulosti vypěstované právě pro takové chvíle. A pokud zažíváme odklon od Boha, tak ve skutečnosti máme jen dvě možnosti, jak se zachovat. Buď nečině přihlížet anebo přitáhnout lano. Dřív, než bude příliš pozdě. Dřív, než to bude naprosto patrné a zřejmé. A nemusí to dojít ani tak daleko, jak by někdo mohl čekat – že se jednoho rána probudím s prázdnou flaškou od whiskey nebo injekční stříkačkou na nočním stolku, nebo vedle někoho, kdo není mým manželem nebo manželkou. Ne. Ne nutně.

Autor nám tady naznačuje, že do pekla je to jen pár kroků, možná jeden, možná dva. Měli bychom to pokoušet? Stojí to za to? Zeptejme se těch, co padli na poušti. Nemůžeme vědět, kdy se Bůh zapřísáhne a neřekne o mě to, co o těch na poušti: „Nevejde do mého odpočinutí!“ „Je to člověk bloudící srdcem, k mým cestám se nezná“ (Ž 95,11).

To, co říká tento list dál v 6. kapitole a před čím varuje je v podstatě to, že stačí, když člověk pohrdne evangeliem, a znovu tím křižuje Krista a podílí se tak na jeho pohanění. A to je podle Bible ten jediný opravdu smrtelný hřích. Nevíra, hřích, který nebude odpuštěn. V tom tkví jedinečnost, nebo spíš výlučnost, evangelia.

První kapitola končila otázkou a myslím, že tady můžeme vidět spojitost, v původním dopise žádné kapitoly nebyly, jedna věta následovala druhou. „Což není každý anděl jen duchem, vyslaným ke službě těm, kdo mají dojít spasení?“ (Žd 1,14) Proč se na to autor ptá? Neukazuje nám právě na tu událost předání desatera Mojžíšovi na hoře Sínaji, kterou zprostředkovali andělé? A nechce v nás vzbudit dojem naprosté nadřazenosti Pánovi služby a jeho zákona a spravedlnosti, před kterými se tato služba andělů zdá být až téměř nepatrná a nepodstatná, protože co jsou andělé ve srovnání s Božím Synem? Tím se přece autor zabýval ve většině první kapitoly. A Právě „Proto se tím více musíme držet toho, co jsme slyšeli, abychom nebyli strženi proudem.“ A teď v dalším verši se dostáváme k dalšímu vysvětlení, proč to tak je, proč se musíme držet toho, co jsme slyšeli, ze všech sil.

2. Předchůdce evangelia

Verš 2-3a: „Jestliže už slovo zákona, které vyslovili andělé, bylo pevné a každý přestupek i každá neposlušnost došla spravedlivé odplaty, … (jak bychom mohli uniknout my, pohrdneme-li tak slavným spasením?“)

V předchozí kapitole jsme už o andělech něco slyšeli, a ne málo. Anděl tady, anděl támhle, všude samí andělé. A proč vlastně? Abychom správně pochopili právě ty další verše, jako je tento. Autor nám nyní říká, že Bůh zde použil své posly, anděly, aby předložil Izraeli slovo zákona – Starý zákon, který pro ně byl závazným právě proto, že za ním nestáli pouze andělé, ale Bůh sám, který s nimi uzavřel smlouvu na hoře Sinaji skrz anděly. To Bůh dává svému slovu důvěryhodnost, protože on je ‚Bohem zachovávajícím smlouvu‘. Nebylo to andělské slovo, kterým se židé měli řídit a které měli zachovávat, i když je zde Bůh znovu mocně použil.

Štěpán Sk 7,38 popisuje Mojžíše, který stál mezi praotci a andělem a přijal od něho zákon. Mojžíš v Dt 33,2 ovšem popisuje desetitisíce svatých – andělů, ne jednoho. Ať to bylo tak nebo tak, zákon byl Izraelcům předán v oslňující slávě a moci Boha za přítomnosti jeho andělů.

A starý zákon přetéká případy, kdy každá neposlušnost zákonu došla spravedlivé odplaty. Autor se ovšem nevydává touhle cestou a nepřipomíná jim ani jeden z nich. Autor namísto toho klade důraz na princip – že každé přestoupení zákona si vyžaduje trest. Že každé jeho porušení je zlé. Každý skutek neposlušnosti zákonu, že je urážkou Boha.

Ve Starém zákoně je jeden příklad neposlušnosti, který v mnohých z nás vyvolává obavu a nejistotu v tom, nakolik rozumíme Boží spravedlnosti, svatosti a jeho řádům. Asi jich je více, ale tento jeden mě osobně vždycky hodně znepokojoval: Nu 15,32–36. Je tam nějaký muž, který se v sobotu vydal sbírat dříví, aby si mohl večer rozdělat oheň. Nějací lidé ho ale při tom sbírání přistihli a Bůh rozkázal Mojžíšovi toho člověka ukamenovat. Jak je to možné? Vždyť ten chudák si šel jen nasbírat pár klacíků, aby si mohl večer udělat s rodinnou oheň, aby si mohl opéct něco k jídlu a trochu se zahřát! Za to musí zemřít? Možná, že měl v úmyslu obětovat jiným Bohům, to nevíme.

Nechci se zde zabývat ani sobotou a jejích aplikací. Pointa tohoto krátkého příběhu s tragickým koncem je někde jinde: je to vědomé a úmyslné porušení Božího příkazu nedělat v sobotu žádnou práci. Ten člověk nebyl nevědomý, byl přece podrobně seznámen s Boží vůlí skrze Mojžíše. Sami můžeme číst ty dlouhé pasáže v Mojžíšových knihách, kdy Mojžíš promlouvá k lidu a předkládá jim, co mají a nemají dělat. Ten člověk tady se ale rozhodl tato přikázání ignorovat. Možná ne úplně okatě, tak že by v sobotu otevřel živnost, aby si přilepšil, zatímco ostatní nepracují. Asi se snažil být nenápadný, ale stejně se mu to nakonec nepodařilo utajit. On se ve svém srdci rozhodl nedbat na to, co slyšel. A musel zemřít.

A jak dopadli všichni ti, kterým byl dán zákon? Nepadli do jednoho na poušti? Jen Jozue a Káleb přešli Jordán do zaslíbené země, i Mojžíš tam zemřel, protože pochyboval a nedosvědčil Boží svatost a ryzost jeho slibů lidu u vod sváru. Nechal se strhnout proudem všech těch kolem sebe, těch, které vedl do zaslíbené země? Juda ve svém listě naznačuje, že ďábel na něm měl velký zájem a přel se s andělem o jeho mrtvé tělo. Věřím, že Mojžíš přesto nakonec vešel do země, kterou mu Bůh zaslíbil, do té nebeské, bez ohledu na to, jak se díváme na verše jako je tento. Ten princip tu je ovšem velmi jasný a nemůžeme ho jen tak snadno přehlédnout, čteme-li starý zákon. Že slovo zákona bylo pevné, nebo dokonce tvrdé mohli bychom říct, tak že bylo velmi lehké se o něj rozbít a ublížit si. Každý přestupek a každá neposlušnost došly totiž spravedlivé odplaty.

Verš 3a „Jak bychom mohli uniknout my, pohrdneme-li tak slavným spasením?“

O spasení jsme zatím slyšeli jen v kontextu s anděly, kteří mají posloužit těm, kdo mají dojít spasení (Žd 1,14), tj. těm dědicům, kteří mají podíl na zaslíbení. O kolik víc bychom si tedy měli vážit spasení a zkoumat se, když už každé porušení zákona došlo spravedlivé odplaty. Tento text nám říká, že jestliže pohrdneme spasením, následky budou více než tragické. Mnohem horší než důsledky porušení zákona.

Autor zde v žádném případě nenapadá učení, nebo tzv. doktrínu zachování svatých. Bůh tu svou část dodrží. Ale nesmíme zapomínat na tu druhou stranu mince – na lidskou zodpovědnost.

Pokusím se to ilustrovat: Pokud vstupuji na silnici s tím, že vím, že se blíží kamion, neměl bych se k smrti bát vstoupit mu do cesty? Nebyl bych úplný blázen, když se mu postavím, když vím, že váží desítky tun a jede vysokou rychlostí? Je to moje zodpovědnost. Pokud ho nevidím, dopadne to taky strašně, ale je to úplně jiný případ. Není to sebevražda. Je to tragédie. Tato nebo podobná ilustrace mě vždy napadne, když čtu verš 19 a 20 z žalmu 73: „Jaký úděs náhle vzbudí, hrůzou se obrátí vniveč, zajdou. Jako sen po procitnutí, Panovníku, pohrdneš jejich přeludem, až je probudíš.“ To je člověk, který buď neslyšel, nebo slyšel, ale neuposlechl. A najednou se setkává s Bohem na pokraji věčnosti. Proto píše David v Ž 90: „Kdo zná sílu tvého hněvu, tvou prchlivost, jak by se tě nebál?“

Pokud člověk slyšel, pokud jste alespoň jednou v životě slyšeli o Ježíši, jsem si stoprocentně jistý tím, že je to proto, že vás Bůh chce zachránit. Zachránit před tou největší možnou tragédií – věčnou smrtí ne těla, ale duše. Všechno, co je dobré, je z Boha. A strávit věčnost bez Boha znamená nezakusit už nikdy nic dobrého po celou věčnost!

A proto Bůh své lidi vždy vede k sobě, když jsou spolu, jsou silnější, v církvi, ve společenství i dvou nebo tří se projeví jeho síla tím mocněji. Ďábel obchází kolem jako lev řvoucí a hledá, koho by uchvátil. Když bude člověk sám, dosáhne svého, bude to pro něj velice jednoduché. Bůh si přeje, aby drželi spolu, a to až takhle daleko jako tito adresáti listu židům, nejen dokud si spolu ve všem rozumí a nehádají se. Pochyby jsou lidské, nedá se jim vyhnout, ale můžeme s nimi bojovat jen jediným způsobem. Stejně jako tito Židé – Božím slovem. A Bůh je neopustil, i když měli pochybnosti. Ježíš šel sice napřed a už nebyl fyzicky s nimi, ale teď jim ‚běží‘ naproti, skrze tento nádherný list jim utíká vstříc, aby se neotočili a nevydali se zpátky. Dopustí jen tolik, kolik vydrží, protože On dobře ví, že už pro ně není žádné cesty zpět, že mohou utíkat už jenom kupředu, jenom k Němu. Kéž to máme více na paměti a smýšlíme a jednáme podle toho v našich okolnostech, které Bůh účelně dopouští, i my. Možná jen proto, abychom si lépe uvědomili, že On je nejen naší největší potřebou, ale i tím největším požehnáním, které jsme od Boha kdy dostali, a to i když se nám to vzhledem k životním turbulencím, ve kterých se ocitáme, vždycky nemusí tak jevit a máme tendenci vše znovu velice dobře zvažovat a hodnotit, jestli jsme náhodou neuvěřili někomu, komu jsme uvěřit neměli. A vzpomínáme na dobu, kdy jsme se měli dobře. Kdy nás hostil svět.

Tato skupina Židů si mohla velice dobře vybavit Mojžíše, který vyváděl lid z Egyptského područí: Stěžovali si mu takto: „Vzpomínáme na ryby, které jsme měli v Egyptě k jídlu zadarmo, na okurky a melouny, na pór, cibuli a česnek. Jsme už celí seschlí, nevidíme nic jiného než tu manu“ (Nu 11,5–6) – to je obrázek Božího lidu a Mojžíš, jejich pastýř, na tom kvůli nim nebyl o nic lépe, svěřuje se Bohu, že je to nad jeho síly a prosí Ho, aby mu vzal život, aby se nemusel dívat na svoje trápení. Bůh je už vyvedl z otroctví, zachránil je, ale to nestačilo, protože ta cesta do zaslíbené země byla delší a náročnější, než očekávali. A s tím oni rozhodně nebyli spokojeni.

Izraelci si na manu stěžovali. Opravdu si i my chceme stěžovat, na to, jak se o nás Bůh stará, čím nás zaopatřil v duchovním slova smyslu a co nám slibuje? Na to, že nás vyvedl z područí ďábla, kterému jsme otročili ve světě a po jehož pochoutkách se nyní ohlížíme zpátky? Kdo jiný zvítězí než ten, který nemiluje svět a který nedychtí po jeho pochoutkách? Ježíš přece jako první přemohl svět a slavil nad ním vítězství a dal nám tak příklad.

Vojta mi říkal, že někteří lidé věří, že nás chce ďábel vyvést z Božího otroctví. On totiž nedokáže nic jiného, než vzít pravdu a otočit jí vzhůru nohama. Svět nás hostí tak, jak to stojí v Př 23,6–8, kde se s varováním píše: ‚Nejez pokrm nepřejícího, nedychti po jeho pochoutkách! Vždyť je to duše vypočítavá. Říká ti: Jez a pij, ale jeho srdce s tebou není. Snědené sousto zvrátíš a pokazíš svá vlídná slova.‘ Tak hostí svět, nepřeje nikomu nic dobrého. Nakonec budeš nadávat a stěžovat si na to, protože budeš muset draze zaplatit. Je to duše vypočítavá, protože ví, že nezaplatíš ničím menším než vlastním životem, svojí věčnou duší.

Když člověk uvěří lžím, zaprodá se světu a potřese si rukou s ďáblem, něco málo tím možná získá, ale nesrovnatelně víc tím ztratí. Ježíš říká: „Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět?“ (Lk 9,25) To je utěšení i varování zároveň. Musí nám být líto lidí, kteří se nechají hostit světem, protože, jak píše Petr: ‚prchavý požitek pokládají za rozkoš‘ namísto toho, aby se věčně radovali z Boha, k čemuž byl člověk stvořen. Jak říká Žalmista: „Vrcholem radosti je být s tebou!“ A nic k tomu nedodává, to znamená, že je to obecně platná pravda. Ať už prožíváme cokoliv, ať už jsme kdekoliv.

V mnoha případech ale mají lidé ve světě soužení, bez Boží zachraňující lásky a na konci toho všeho je čeká ještě věčný Boží hněv.

Pán nás ovšem hostí jinak: Iz 55,1 ‚Pojďte, kupuje a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko!‘ Zj 21,6 ‚Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé.‘ Spása nás vůbec nic nestojí! Ale je tam háček, protože dodává: ‚Kdo zvítězí, dostane toto vše‘. Ti židé na poušti se chtěli vrátit do Egypta. Tady totiž nedostaneme vše hned, proto je svět pro většinu lidí lákavější.

Avšak čím vzácnější dar, tím větší zaplatíme penále (odškodné), když ho odmítneme přijmout. A co bible nazývá darem? Co jsem dohledal, tak pouze dvě věci. Dar ducha svatého a věčného života. A jedno jde ruku v ruce s tím druhým. Není možné očekávat věčný život bez ducha svatého a není možné mít ducha svatého a zároveň nemít věčný život.

Co říká Ježíš? „Slova, která jsem k vám mluvil, jsou duch a jsou život“ (J 6,63)

A Pavel v listu Římanům: „Jestliže ve vás přebývá duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla duchem, který ve vás přebývá“ (Ř 8,11). A věci týkající se věčného života a spasení můžeme chápat a vidět jedině skrze ducha svatého.

A čím více nám bylo ukázáno a zjeveno, tím horší pro nás budou důsledky, jestliže tím pohrdneme, jestliže zarmoutíme ducha svatého až k smrti. Co říkal Ježíš při vyslání sedmdesáti do okolních měst? „Pravím vám, že Sodomě bude v onen den lehčeji než městu, které vás nepřijme. Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido! Kdyby se byly v Týru a Sidónu udály takové mocné skutky jako u vás, dávno by byli seděli v žíněném šatě, sypali se popelem a činili pokání. Ale Týru a Sidónu bude na soudu lehčeji než vám. A ty Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do propasti klesneš!“ (Lk 10,12–15).

Tito lidé, o kterých Ježíš mluví, nechtěli slyšet, nechtěli věřit, i když slyšeli o věcech a viděli všechny ty věci, o kterých čteme v evangeliích. Tak jak by mohli uniknout, pohrdnou-li tak slavným spasením?“ Jak můžeme uniknout my, pohrdneme-li tak slavným spasením? Tou jedinou logickou odpovědí je, že nemůžeme. To je úskalí evangelia. To je to jediné úskalí evangelia. A Ježíš je tou skálou, o kterou se roztříští každý, kdo pohrdne jeho slavným spasením. Utopí se ve vlnách, v moři hříchu, ve vodách smrti.

3. Původ evangelia

Verš 3b: „První je zvěstoval sám Pán, a ti, kdo uslyšeli, dosvědčili toto spasení i nám.“

Až teď se nám autor rozhodl napsat, kde se to evangelium vlastně vzalo a proč je o tolik slavnější než zákon. Stejně jako v první kapitole autor argumentuje stylem od menšího k většímu, od dobrého k lepšímu, od andělů k Synu. Tak i zde. Autor zdůrazňuje kontrast mezi anděly, kteří pouze zprostředkovali zákon a Ježíšem, který sám zvěstoval spasení. A které jeho následovníci poté potvrdili mluveným i zapsaným slovem. Kontrast mezi pouhým slovem, které přišlo skrz anděly a spásou od Pána je naprosto zřejmý. Autor zde používá metonymii, spasením myslí evangelium samozřejmě (podobně jako Lk 16,29 Mojžíš a proroci = Starý zákon).

Pro mnohé je možná kamenem úrazu následující: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit zákon nebo proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž dovršit.“ To prohlásil Ježíš v Mat 5,17 A my jsme se už dozvěděli, že celé Boží slovo skýtá jedno jediné zjevení, které bylo svěřeno Božímu lidu postupně a vícero způsoby. (mnohokrát a mnohými způsoby) tj. zákon byl dán Izraelcům skrze anděly na hoře Sinaji; evangelium zvěstoval sám Pán.

O tom přesně pojednává Pavel ve svém druhém listu do Korintu, když zdůrazňuje, jak je důležité, abychom žili a sloužili nové smlouvě a neustrnuli na liteře starého zákona, která je pro mnohé lidi léčkou, pokud jim duch neotevře oči. Pavel v podstatě říká: Jestliže nerozumíte Starému zákonu ve světle Kristova kříže, radši ho vůbec nečtěte. Jestliže jste na začátku nebo pochybujete, přidržte se toho, co zvěstoval sám Pán a bude to pro vás lepší, budete v bezpečí (2K 3,7–18).

Je tu vykreslený markantní rozdíl kvantitativně i kvalitativně v tom, jak se zjevuje sláva dané smlouvy a na kom. Ve verši 7 Pavel říká, že ta sláva staré smlouvy byla jen jednou událostí, jedním momentem předání desatera na Sinaji, jejíž lesk se odrážel po nějakou dobu na Mojžíšově tváři, kterou si zakrýval před Izraelci. Ve verši 11, že sláva té nové smlouvy ovšem trvá a nemá konce a k jejímu zrcadlení Bůh nepoužívá jen jednoho člověka – jako tady Mojžíše –> Verš 18: „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí ducha Páně.“ Bůh se rozhodl zjevit slávu nové smlouvy – evangelia, aby zastínil slávu té staré – andělské – nikoliv, aby ji zrušil. Zjevuje jí na obyčejných lidech, protože I my se díváme na něčí tvář, avšak už se nezahalujeme, jako Mojžíš, protože to světlo není k vidění na těle, ale v srdci. A pro všechny ty, kdo věří evangeliu a čtou starý zákon dnes, Ježíš v duchu svatém odstraňuje tu oponu z jejich srdcí. Pavel zakončuje tuhle myšlenku v 2K 4,6: „Neboť Bůh, který řekl, ze tmy ať zazáří světlo, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.“ Na něj hledíme a slávu jeho evangelia zrcadlíme lidem kolem nás – ať už ho přijímají nebo ne. Pokud ne – nemusí to být nutně naše chyba a neměli bychom se tím trápit. O lidech na poušti čteme, že viděli Mojžíše a jeho tvář a jejich mysl na tom ustrnula. Ale k žádné proměně nedošlo. Byli pořád nevěřící.

Ježíš si také téměř postesknul na začátku evangelia podle Jana: „Kdo přichází z nebe, svědčí o tom, co viděl a slyšel, ale jeho svědectví nikdo nepřijímá“ (J 3,32). Tady vidíme Ježíšovu hlubokou lítost a pohnutí nad lidmi, kterým On sám svědčí, ale oni to svědectví nepřijímají. Ježíš se z toho vůbec neraduje. Naopak, je přemožen lítostí. Dokážete si představit, že by vám evangelium pověděl Ježíš osobně?

Pánova služba, trvající zhruba tři roky, a to především v Izraeli, nezasáhla mnoho lidí ani té doby osobně. Včetně autora a adresátů. Autor listu je součástí druhé nebo třetí generace věřících, jak sám říká, tzn. Už je to pár desítek let od Ježíšova ukřižování. Proto je tolik důležitá služba těch, kdo toto spasení dosvědčili dalším lidem.

Jedním z nich byl Lukáš, který píše svému příteli Theofilovi a od něhož máme celé jedno evangelium: Lk 1,1-2 „I když se již mnozí pokusili sepsat vypravování o událostech, které se mezi námi naplnily, jak nám je předali ti, kteří byli od počátku očitými svědky a služebníky slova, rozhodl jsem se také já Lukáš, když jsem vše znovu důkladně prošel, že ti to v pravém sledu vypíšu, vznešený Theofile, abys poznal hodnověrnost toho, v čem jsi byl vyučován (abys poznal pravou povahu událostí, o nichž ses dozvěděl).

Řekneme si možná, Ježíš zcela jistě zvěstoval všechno správně, ale potom to šlo strmě z kopce. Když se k té zprávě dostali apoštolové a poté další a další lidé a další generace, každá to nějakým způsobem pokroutila a ubrala tomu všemu na důvěryhodnosti. Něco jako tichá pošta. U pátého člověka je z toho nějaká prapodivná zkomolenina a u desátého je to už něco naprosto jiného s úplně jiným významem. Proto je tak důležité to, co zapsal Lukáš a jiní. Co je psáno, to je dáno, jak se říká. A pokud nevěříme v Boží autorství celé bible, v to, že Bůh používal obyčejné lidi, aby zapsal svoje slovo, a aby šířil svoje evangelium, potom musíme dojít k takovým závěrům a nemůžeme nic z toho brát vážně. Jestliže ten Bůh, který promluvil ve svém Synu hned na začátku první kapitoly, je nakonec slabý a nedokázal ochránit svoje zjevení určené lidem, potom platí, že už hned druhá generace křesťanů se nechala do nějaké míry strhnout proudem a nic z toho, co tu máme zapsané, není celá pravda a je to irelevantní, protože od té pravé cesty už jsme dnes na míle daleko.

Je to částečně pravda, všemožné „křesťanské“ denominace dneska si vymýšlejí vlastní učení a nechávají se unášet různými trendy a překrucují pravdu. Učí a obhajují čím dál tím větší nesmysly, aby se nabídly světu. A všechny mají společný jmenovatel, a to, že se nedrží toho, co jsme slyšeli od počátku, toho, čeho se dotýkali ruce apoštolů, toho, co zvěstoval sám Pán, co je zapsáno v bibli, to je kořen všech problémů, neshod a mezi-denominačních rozdělení. Pokus o vlastní interpretaci Božího slova. Interpretaci, která často postrádá přítomnost toho vykladače s velkým V – Ducha svatého. Bůh pracuje v trojici. Bůh poslal svého Syna, ten přinesl slova evangelia, lidé je sepsali pod vedením Ducha svatého, aby nám je skrze toho stejného Ducha vykládal a připomínal. A navíc Bůh používá v každé generaci lidi, aby toto spasení dosvědčili dalším, těm, co přijdou po nich. A v té první generaci křesťanů Bůh navíc používal lidi jedinečným způsobem, aby jednou provždy upevnil svoji pravdu. Tu bláznovskou zvěst.

4. Pravdivost evangelia

Verš 4: „Bůh potvrzoval jejich svědectví znameními, divy i rozličnými projevy své moci a rozdílením Ducha svatého podle své vůle.“

Autor předpokládá, že adresáti znají církevní historii, to, jak to vše začalo, že spasení zvěstoval sám Pán a potom se šířilo přes apoštoly dál, přičemž Bůh potvrzoval jejich svědectví divy a zázraky. Také dobře vědí o duchovních darech vypsaných Pavlem v 1K 12,4–11.

Kniha Skutků je plná zázraků, toho, jak Bůh v prvních dekádách církve potvrzoval apoštolský mandát učedníků. Petr uzdravil chromého u krásné brány (Sk 3,1–10), usvědčil Ananiáše a Zafiru (Sk 5,1–11), pomohl vstát muži upoutanému na lůžko (Sk 9,32–35) a vzkřísil z mrtvých Dorkas (Sk 9,36–43). V 9 z 12 případů, kdy v NZ čteme o znameních a divech se ocitáme v první polovině knize Skutků, která pojednává o začátcích církve. V ostatních případech se jedná o souvislosti popisující konec světa Mt 24,24, Mk 13,22, J 4,48). Evangelia jsou samozřejmě plné Ježíšových zázraků. Petr o nich mluví v kázání o letnicích (Sk 2,22) a působení mocných činů je i jedním z duchovních darů k našemu podivu v 1K 12,10.

Čteme ovšem, že Bůh nebo duch svatý je rozdílí podle své vůle, ne podle naší (1K 12,11) a Bůh sám tak dosvědčuje pravdivost a důvěryhodnost svého slova, když se rozhodne někoho nějak obdarovat. Pokud rozumíme tomu, že znamení, divy a zázraky spadají pouze a jenom do kompetence Ducha svatého tak je to pouze Bůh, kdo se rozhodl obdarovat tyto věřící v prvních církvích tak aby „potvrdil jejich svědectví“ a nikoliv, aby se oni cítili zbožněji a lidi je pro to následovali, ne-li přímo uctívali.

Lidé často staví svoji víru na svých duchovních zážitcích, zkušenostech a emocích, na základě toho, co dokážou, co prožívají a jak se při tom cítí. Ale Bůh nás přece nestvořil jen jako nějaké rozevláté, neutěšené uzlíčky plné emocí, které s námi zmítají sem a tam. Stvořil nás ke svému obrazu, to znamená i jako rozumné a stálé bytosti, no alespoň některé z nás. Máme v moci být stálí a rozumní, používat svoji hlavu a spolehnout se na ty informace, které nám jsou předány v Božím slově. O tom je víra podle Žd 11,1. Ne o tom, jak jsem se cítil dneska ráno, jestli se mi chtělo se modlit nebo si něco číst v bibli anebo spíš ne, protože jsem nezažil poslední dobou nic mimořádného, ale na té neměnné pravdě, která je navěky zapsaná v nebi. Na naději, která je zakotvená v nebesích, jak píše Pavel v Ko 1,5, když už jsme dnes nakousli ten námořnický žargon. Nakonec je to ale jenom Bůh v Duchu svatém, kdo může člověka přesvědčit o pravosti a pravdivosti toho, co je zapsané v bibli, bez ohledu na znamení nebo zázraky, kterých je kdo svědkem.

A není tím největším zázrakem právě evangelium? To, že Bůh poslal svého Syna na zem, aby zde zemřel za naše hříchy a poté ho vzkřísil z mrtvých? Nač chceme další zázraky? Není to rouhání? Pán takovým lidem říká to, co farizeům, kteří na něj naléhali: „Mistře, chceme od tebe vidět znamení!“ On jim však odpověděl: „Pokolení zlé a zpronevěřilé si hledá znamení, ale znamení mu nebude dáno, leč znamení proroka Jonáše“ (Mt 12,38–39). A znamení proroka Jonáše není nic jiného než kříž Pána Ježíše Krista.

Závěr

Tento začátek druhé kapitoly je krásným pokračováním té první, navazuje tak trochu na první dva verše první kapitoly, kde autor píše, že: „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků. V tomto posledním čase promluvil ve svém Synu.“ V evangeliu, které sám Pán zvěstoval a které jeho posluchači dosvědčili dalším, se totiž naplnilo vše, co Bůh plánoval odhalit. Bůh člověku nic nezatajil, ale oznámil mu vše, co mu kdy zamýšlel oznámit. At’ už je to zákon, který přišel skrz anděly, anebo ta dobrá zpráva vyhlášená Pánem, dohromady představují kompletní Boží zjevení určené člověku.

Prvně avšak ne naposledy v tomto dopise zde autor varuje čtenáře, aby se pro nic na světě neodvraceli od živého Boha; a dále v listě píše i důvody, např. proto, že je hrozné upadnout do rukou živého Boha (Žd 10,31), protože náš Bůh je oheň sžírající (Žd 12,29), který jediný má v moci zahubit tělo i duši v pekle. Říkám si někdy při čtení listu Židům, že už začínám možná trochu rozumět tomu, na co kázal Jonathan Edwards v jednom ze svých neznámějších kázání o pekle. Autor nás ale nechce strašit. Nemá za to, že tato skupina Židů je na nejlepší cestě do záhuby. Vždyť o nich později tvrdí, že je o nich pevně přesvědčen, že jsou na dobré cestě ke spáse. Jde ovšem o to vytrvat. Má o ně starost. Proto je chce nasměrovat k Ježíši, do jeho náruče, aby nebyli strženi proudem tohoto světa a neskončili tam, kam se svět žene.

Zanedbání nebo nezájem o Boží slovo se nejeví být velkým hříchem pro mnohé dnešní křesťany, a už vůbec ne pro nevěřící lidi. Autor ovšem srovnává tento hřích s neposlušností lidí starého zákona a vyučuje nás tak tomu, že vědomé přehlížení Božího slova je vážnou urážkou Boha, která si ponese následky. Protože nám Bůh odhalil celou svou vůli na stránkách starého a nového zákona, nemůžeme uniknout důsledkům neposlušnosti, když je budeme ignorovat nebo zanedbávat, ačkoliv o nich víme. Únik před odplatou za hřích je možný jedině skrze Pána Ježíše Krista a vytrvalou víru v něj. On je tou jedinou únikovou cestou z komnat smrti.

Autor nám nakonec ukazuje, jak spasení ohlášené Pánem je nekonečněkrát větší a slavnější než Zákon, který byl dán Izraelcům skrz anděly na Sinaji. Divy, znamení a zázraky prováděl pouze sám Ježíš a jeho apoštolové, kteří toto pověření a tuto moc dostali v době rozmachu první církve, aby potvrdili pravost a slávu evangelia. Dary ducha svatého tu máme ovšem dodnes a každý křesťan je příjemcem darů v různé míře podle toho, jak Bůh sám chce – ne jak chceme my. Tak prosme Boha, aby nás štědře obdarovával, abychom se mohli navzájem povzbudit a budovat a nebyli strženi proudem, ale vytrvali ve víře, abychom i v té nejhlubší duchovní bídě, kterou můžeme zažít, mohli s čistým svědomím volat společně s žalmistou: „Bloudím jako zatoulané jehně, hledej svého služebníka, vždyť jsem na tvá přikázání nezapomněl!" (Ž 119,176). Tak kéž nám Bůh odpoví, najde si nás a potěší naše srdce svojí blízkostí. Amen