Nezvaný host, který přežil na palubě archy

Jaroslav Kernal, Praha 20. března 2022

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milí v Kristu. Dneska budeme pokračovat ve výkladu knihy Genesis. Jsme na konci deváté kapitoly, která jednoduše shrnuje situaci po potopě. Na Boží pokyn lidé i zvířata vystoupili z archy, Noe obětoval Bohu oběť chvály, oběť zápalnou z čistých zvířat, která měl s sebou a Bůh se nejprve zavázal ve svém srdci, že už nezničí zemi vodami potopy, potom zjevně požehnal Noemovi a jeho synům a všemu tvorstvu a uzavřel s nimi smlouvu, o které jsme mluvili minule, že bude pamatovat na to, k čemu se zavázal ve svém srdci. To bylo rychlé shrnutí toho, co jsme dosud viděli od konce osmé kapitoly až do začátku našeho textu v deváté kapitole.

Život po potopě se začíná vracet do starých kolejí. Tím mám na mysli to, že lidé i zvířata vystoupili z archy a začali zase pomalu žít. Nic už nebylo stejné, jak si to pamatovali z doby před potopou. Tvář země byla jiná. Veškerá civilizace, kterou znali, byla pryč – myslím, že to bylo mnohem horší, než si dokážou i jen představit tvůrci postkatastrofických filmů. Jen si to zkuste představit – Noe se narodil šest století před potopou, tisíc let po stvoření světa. Byl desátou generací Adamových potomků. Na světě už mohly být v době jeho narození miliony lidí. Na zemi stála města a lidé zpracovávali měď a železo. Byla tu rozvinutá civilizace. Noemovi synové se narodili ještě o půl tisíciletí později, a i když byla země zkažená a ta zkaženost byla rok od roku větší, současně zde byla také civilizace, která byla rok od roku rozvinutější. Nemůžeme jít do detailů, protože žádné nemáme a nevíme, jak si tu civilizaci představit. Naše měřítko pro civilizační pokrok souvisí s technologií. Což mohlo být podobné, ale také vůbec nemuselo. Lidská společnost může mít i jiná měřítka, zvlášť pokud by žila v prostředí, kde všechno podporuje život, kde všechno roste a kypí životem. Ale po potopě se všechno změnilo. Celé to prostředí, v němž těchto osm lidí vyrostlo, bylo pryč. Když vystoupili z archy, byla před nimi prázdná zem. Je tady nový začátek lidského rodu. Všechno lidstvo na zemi má dva společné praotce – prvního, který se vzbouřil proti Bohu, to je Adam, a druhého, který byl ospravedlněn z milosti skrze víru, který chodil s Bohem, a to je Noe. My všichni jsme Noemovými potomky.

Dneska před sebou máme zvláštní a tak trochu do mlhy a nejasnosti zahalený příběh, který někdy kazatelé používají, aby z něj vyvodili mravní ponaučení. Ale myslím, že to vůbec není příběh o mravnosti. Možná souvisí s mravností, ale nejde o ni na prvním ani na druhém místě. O čem tedy je? To bude prvním bodem dnešního kázání. Dále se podíváme na to, proč tady vůbec tento příběh máme a nakonec si ukážeme, jak nás tento příběh vede k Pánu Ježíši Kristu, který je hlavním tématem celého příběhu Bible, což je důvod proč bychom měli očekávat, že i tento příběh povede k němu.

I. Co se tady vlastně děje?

O čem to celé vůbec je? Je tu řada nejasností a podivností, které nám do sebe úplně nezapadají. Podívejme se na ten příběh. Hned první věc, která by nás měla trochu zaujmout, je v 18. verši, kde jsou synové Noema, kteří vyšli z archy s dodatkem, že Chám je otec Kenaanův. Proč je tedy taková zmínka? Má nám vysvětlit něco, co se děje dál? Zdá se to pravděpodobné. Také to vypadá, že Noe už po potopě neměl žádné další děti, protože podle jeho tří synů se rozdělila celá země (v. 19). Ale vedle jeho tří synů tu byl také nezvaný host – hřích. Hřích, který přečkal potopu v arše – hřích je totiž problémem lidského srdce. Není někde mimo nás, nebydlí někde za rohem, ale přebývá v nás. Rodíme se jako hříšníci, a to je důvod, proč potom hřešíme.

Někdy můžete slyšet, že Bůh miluje hříšníka a nenávidí hřích, ale měli bychom být opatrní na taková vyjádření, protože to vypadá, že člověk není zodpovědný za svůj hřích, a hřích je vlastně něco, co nepatří k člověku, co na vás číhá někde za bukem a při první příležitosti to na vás skočí. Ale tak to není. Hříšníka nelze oddělit od hříchu. Patří k sobě. V jistém slova smyslu patří k nám, i když skrze víru jsme již hříchu zemřeli. Přesto v našem smrtelném těle stále přebývá. Adam s Evou byli stvořeni bez hříchu, ale s možností hříchu. Mohli zhřešit a zhřešili, takže se z nich stali hříšníci. Všichni jejich potomci se rodí jako hříšníci. Přirozený potomek Adama a Evy nemůže nehřešit. Když Bůh říkal Kainovi (Gn 4,7), že má nad svým hříchem vládnout, neříká mu tím, že má moc to udělat. Ale vede ho k tomu, aby si uvědomil svou neschopnost a svou potřebu Boží milosti a moci. Když člověk přijde k Bohu a chodí s ním, dostává tuto moc. Když jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista, stali jsme se novým stvořením, a nyní máme moc nehřešit. Hřích ještě nebyl odstraněn z našeho těla, ale skrze víru v Pána Ježíše Krista získáváme tu moc, o které Bůh říkal Kainovi – vládnout nad hříchem. Můžeme ho v tomto životě porazit definitivně? Ne. Ale můžeme nad hříchem vítězit. A potom přijde den, kdy se zjeví náš Pán a povolá nás k sobě a my oblékneme nesmrtelnost a spolu s ní také definitivně odložíme schopnost hřešit. Adam mohl hřešit, neznovuzrození lidé nemohou nehřešit, znovuzrození mohou nehřešit, a oslavení nemohou hřešit. Zpátky k Noemovi.

Náš text mluví o hříchu, ale kdo je ten, kdo tady hřeší? Noe začal obdělávat půdu a vysadil vinici (v. 20). To je také zajímavé. Noe je zemědělec, rolník (ČSP), muž země (dosl.), nebo bychom to mohli přeložit jako hospodář. Není pánem země, ale mužem země. Z prachu země byl člověk vzat, k zemi má vztah a o tu zemi se stará. Vysadil vinici – nezasadil révu, ale vysadil vinici. Je tu plán, záměr, cílevědomé jednání. Noe sklidil úrodu a vyrobil víno – Noe se opil a odhalil se ve svém stanu. Mnohokrát jsem odkazoval na tento text a na Noema s odkazem na to, že se opil a svlékl a uváděl to jako důkaz toho, že lidé po potopě byli stále hříšní. Ale dnes si nemyslím, že toto by byl ten problém, o němž se tady mluví. V žádném případě neobhajuji opíjení se, ale chtěl bych poukázat na to, že Bible odsuzuje opilství a opilce, což jsou věci, které charakterizují člověka – mluví o tom, že opilec nebude mít účast v Božím království (1K 6,10). Opilství Písmo řadí mezi skutky těla, spolu s hádkami, žárlivostí, podlostí, závistí nebo působením rozkolů, a říká, že ti, kdo takové věci dělají, nebudou mít podíl na Božím království (Ga 5,21). Bůh nám dal jídlo pro zachování života, ale nejenom – dal nám ho i k vychutnání života. Bůh dává také lahůdky, pochoutky, které nejsou pro zachování života, ale jsou jenom pro radost srdce. Podobně čteme o tom, že Bůh dává víno pro radost lidskému srdci (Ž 104,15). Jídlo i víno lidé zneužívají – k nestřídmosti a k opilství. A před tím Bůh opravdu varuje.

• Lk 21:34 Mějte se na pozoru, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a starostmi o živobytí a aby vás onen den nepřekvapil jako past.

Pavel píše křesťanům, aby se neopíjeli vínem, ale naplňovali se Duchem svatým (Ef 5,18). Šalomoun v knize Přísloví hned několikrát varuje před opilstvím a opíjením se (Př 23,29–35; 31,4–7). Na mnoha dalších místech najdeme podobná varování. Ale Pán Ježíš proměnil na svatbě v Káně Galilejské vodu ve víno. Nevěřím tomu, že by podporoval hřích, přesto dal lidem, kteří už předtím vypili všechno víno, další víno, a dokonce lepší než to předchozí a hodně. Pavel káral Korinťany kvůli jejich chování při Památce Páně, ale podstatou problému nebylo to, že se někdo opil (1K 11,21), ale že nečekali jedni na druhé, snižovali bratry a pohrdali církví Boží. V našem textu také není problém to, že se Noe opil ani to, že byl ve svém stanu nahý.

Spojení, které tam je (odkryl, odhalil), trochu evokuje některá vyjádření z Leviticu 18, kde se mluví o odkrytí nahoty svých příbuzných, čímž je míněn sexuální akt s nimi, ale náš text nic takového ani nenaznačuje, tak bychom to tam neměli vkládat. Nahota sama o sobě není hříchem, zvláště v tomto případě, kde se Noe odhalil ve vlastním stanu – i když znovu – právě zde jsou zase věci, které jsou poněkud zamlžené, nejasné a nemáme na ně odpověď. Noe byl ve svém stanu a mohli bychom říct, že by neměl být problém, že se ve svém stanu odhalil. Ale v tom stanu byl i Chám! Proč? Co tam dělal? A jeho bratři sklízí chválu, že nepohlédli na nahotu svého otce (v. 22). To znovu vzbuzuje víc otázek, než nám dává odpovědí. Když mluvíme o té nahotě, v Písmu může být nahota známkou chudoby, hanby nebo ponížení, nicméně jako taková není hříchem. Děti přicházejí na svět nahé a lidé odcházejí ze světa nazí – nic si na svět nepřinášíme a nic si nemůžeme odnést. Noe nejednal správně a chvályhodně, v tuto chvíli není příkladem, který bychom měli následovat, ale také nejde tak úplně o něj. Co tedy bylo hříchem v našem textu? A o koho jde? To nás vede k dalšímu bodu:

II. Proč tady máme tento příběh?

Není to o Noemově hříchu, ale je to o hříchu jeho syna Cháma. Noe nebyl bez hříchu – už jsme o tom mluvili, že nikdo není bez hříchu. Ani jeho jednání nebylo nejlepší. Kalvín v komentáři k tomuto textu říká, že opilec si zaslouží takovouto odměnu, neboť když svým stavem pokřivuje Boží obraz, obraz svého nebeského Otce, stává se jako otec předmětem výsměchu svým vlastním dětem. Dodává ovšem také, že rodiče jsou hned po Bohu tím prvním, komu mají děti prokazovat úctu. I kdybychom neměli knihy ani kázání, říká, příroda sama nás k tomu vede. Na Chámově jednání se ukazuje lidský hřích. A myslím, že by nás mělo zarazit, o jaký hřích se tady jedná – je to neúcta k otci, je to pomlouvání svého otce, a můžeme za těmi slovy cítit opravdu i výsměch. Nový zákon popisuje hříchy modlářů:

• Ř 1:29–31 Jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, jsou donašeči, pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, nadutí, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče, nemají rozum, nedovedou se s nikým snést, neznají lásku ani slitování.

To je dokonalý popis Cháma v našem textu. Jeho bratři se zachovali přesně opačně než on. Prokázali lásku a slitování. A všimněte si, že Boží slovo tady zdůrazňuje, že odvrátili svůj zrak od nahoty svého otce (v. 22) a přikryli ji. Na Noemově jednání můžeme vidět pošetilost, na Chámově jednání zpupnost a na jeho bratrech bázeň Boží a milosrdenství. V zahradě Eden Bůh sám přikryl hřích Adama a Evy a zakryl jejich nahotu. Jenom Bůh může přikrýt náš hřích, zahalit naši duchovní nahotu, naši ošklivost a prázdnotu. Adam s Evou to chtěli udělat sami pomocí fíkových listů, ale to nikdy nefunguje. Potřebujeme obléknout svaté roucho, potřebujeme lepší svatost a lepší spravedlnost, než je ta naše. A takovou můžeme najít jenom u Boha, jenom v Pánu Ježíši Kristu, jenom ve víře v něj. Ale opět tady máme zádrhel, mlhu, podivnost, pro kterou nemáme vysvětlení.

Když Noe vystřízlivěl a dozvěděl se, co se stalo, co mu provedl jeho nejmladší syn, vynesl klatbu nad synem svého syna. Cože? Proč? Kde se tam vzal Kenaan? Dvakrát je zmiňován Chám jako otec Kenaanův a potom, co Noe vystřízlivěl – ne v opilosti ani v kocovině – proklel Kenaana. Jeden starší komentátor přichází s vysvětlením, že to mohl být Kenaan, kdo jako první spatřil svého dědečka opilého a nahého v jeho stanu a šel to říct svému otci Chámovi, který neudělal to, co udělali jeho bratři, ale našel potěšení v bídném stavu svého otce. To dává nějaký smysl, ale musíme zůstat na tom, že náš text to blíž nevysvětluje.

• Ab 2:15–16 Běda tomu, kdo napájí svého bližního, tobě, který přiměšuješ jed svého hněvu a opíjíš ho a na jeho nahotu se díváš. Dosyta se najíš pohany, ne slávy. I ty budeš pít a ukáže se tvá neobřezanost. I na tebe dojde číše z pravice Hospodinovy a zlořečení na tvou slávu.

Toto vysvětlení by dávalo smysl a dávalo by smysl i v tom, že nebyl proklet Chám a jeho potomci, ale jenom jeden z jeho potomků, což asi nevylučuje Cháma, ale vylučuje to všechny jeho ostatní potomky, o nichž budeme mluvit v další kapitole.

Noe proklel Kenaana a přiřkl mu, že bude nejbídnějším otrokem svých bratří. A tady se podle mě dostáváme k vysvětlení toho, proč máme tento příběh v Bibli. Abychom to pochopili, musíme se vrátit k tomu, kdo napsal tuto knihu, kdy ji napsal a proč ji napsal. Mojžíš ji dal Izraelcům, když vyšli z Egypta. Kam šli? Do zaslíbené země. Jak se jmenovala? Nebyla to Palestina ani Izrael, ale Kenaan! Proč? Protože v ní žili potomci Kenaana. Tohoto Kenaana, jak uvidíme příště. Co s nimi měli udělat? Měli je vyhladit.

• Dt 7:1 Až tě Hospodin, tvůj Bůh, uvede do země, kterou přicházíš obsadit, zažene před tebou početné pronárody, Chetejce, Girgašejce, Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce, sedm pronárodů početnějších a zdatnějších než ty. (viz Gn 10,15–18)

Bůh se rozhodl soudit Kenaance a Izrael měl být nástrojem jeho soudu. Měli si je podrobit (Dt 9,1) a obsadit jejich zemi, měli je vyhladit kvůli jejich hříchu – protože spalovali své děti jako oběti svým modlám, byli to věštci, čarodějové, hadači a zaklínači, doptávali se duchů zemřelých (Dt 19,10–12). Ti, kteří nebudou vyhlazeni, se měli stát otroky Šéma, z něhož pocházeli Izraelci.

Mojžíš žil odhadem nějakých tisíc let po potopě a ukazoval Izraelcům kořeny, povzbuzoval je na jejich cestě do zaslíbené země. Mimochodem, není to první povzbuzení tohoto druhu – další najdeme třeba v příběhu zničení Sodomy a Gomory, kenaanských měst, která byla tak zkažená a hříšná, že na ně Bůh poslal oheň z nebe (protože řekl, že vodou už svět nezatopí). Ukazoval jim zkaženost lidí, kteří byli před nimi, a skrze to měla jejich víra růst. Měli se spoléhat na to, co Bůh říká ve svém Slově, co jim přikazoval skrze Mojžíše – aby zabrali tu zemi. To je podle mě hlavní důvod, proč tady máme tento text. Měl být posilou a povzbuzením pro Izrael na cestě do zaslíbené země, při jejím dobývání. Ale není to jediný důvod – náš text nás vede ještě dál, vede nás k dalšímu bodu dnešního kázání, k otázce:

III. Jak nás to vede k Pánu Ježíši?

Když se Židé přeli s Pánem Ježíšem a zpochybňovali ho, řekl:

• Jan 5:39 Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně.

Hlavním tématem Písem je Pán Ježíš Kristus, což znamená, že všechno, co je tady napsáno, by mělo mít nějakou souvislost s ním samotným. Na začátku deváté kapitoly jsme mluvili o požehnání, které Bůh dal Noemovi a jeho synům a ukazovali jsme si, že plnost všech požehnání, o nichž Písmo mluví, je v Kristu. Viděli jsme, jak Bůh uzavřel smlouvu s Noemem a jeho potomky, a ukázali jsme si, že naplnění všech smluv je v nové smlouvě, kterou je sám Pán Ježíš a která je zpečetěná jeho krví. Kam nás povede náš dnešní text?

Noe dobrořečí Bohu Šétovu. Proklíná syna Chámova a žehná Bohu Šétovu. Ale v požehnání se znovu objevují slova kletby – všimněte si toho – třikrát za sebou se v tom textu mluví o tom, že Kenaan bude otrokem svých bratří. Poprvé se to týká Cháma, resp. Kenaana (v. 25), podruhé se to týká Šéma (v. 26) a potřetí je to řečeno v souvislosti s Jefetem (v. 27). Jako by prokletí Kenaana bylo refrénem, který je potřeba zopakovat. Je tady požehnání pro Šéma – Bůh Šémův buď požehnán. Z Šéma vzešel Mesiáš, který byl Bohem Šémovým. Bůh Šémův se stal tělem a přišel jako potomek Šéma, stejně jako potomek Abrahama, který slyšel velmi podobné požehnání, stejně jako potomkem Davida, který v Žalmu říká zase podobná slova – Pán Ježíš ta slova použil jako otázku pro farizeje: Jestliže David nazývá Mesiáše Pánem, jak může být jeho synem? (Mt 22,45). Je tady Bůh Šémův, jemuž se Kenaan stane otrokem, což se do nějaké míry naplnilo, když Izraelci dobyli zaslíbenou zemi a potom v plnosti za krále Šalomouna, syna Davidova, který podrobil všechny, kteří nebyli z Izraele, ale žili na jeho území otrockým pracím – stavěli Hospodinův chrám. Mnozí z nich byli potomci Kenaanců.

Jefet bude bydlet ve stanech Šémových. Nechci rozvíjet žádné rasové teorie, k nimž byl v minulosti mnohokrát tento text zneužit, ale chci říct jednu věc – my jsme potomci Jefeta. A když jsme uvěřili, zabydleli jsme se ve stanu Šéma, protože jsme přišli k jeho potomku, Pánu Ježíši Kristu a našli jsme u něj své útočiště a svůj domov. U něj máme svůj příbytek. Jemu patří sláva, že nám dal tak veliké a slavné spasení. Osoba Šéma nás vede ke Kristu. Osoba Boha Šémova nás vede ke Kristu.

Osoba Noema nás v našem textu vede ke Kristu. Jak? Ukazuje nám, že potřebujeme někoho lepšího než je Noe. Noe byl spravedlivý ve své generaci, chodil s Bohem (Gn 6,9). Noe uvěřil Hospodinu a Bůh ho ospravedlnil skrze víru. Skrze něj bylo zachráněno všechno živé na zemi – tedy všechno ve smyslu každého druhu, který na zemi žil. Nicméně i tento úžasný člověk tady jedná nemoudře, pošetile a hříšně. To nemůže být ten zachránce, kterého zaslibuje Boží slovo. Noe je jenom člověk. Nehledě na to, co říkají poslední dva verše našeho textu – Noe žil ještě tři sta padesát let po potopě a zemřel. Hřích, který v něm přebýval, dokonal svou práci a Noe, jehož jméno znamená „odpočinutí“, došel na své pozemské odpočinutí u Pána.

To ukazuje na potřebu někoho lepšího a většího než je Noe. A to je Pán Ježíš Kristus, potomek Noema a Šéta, požehnaný Bůh Šétův. Když se naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna narozeného z ženy (Ga 4,4). Bůh poslal svého Syna, který je potomkem Davida, potomkem Abrahama, potomkem Šéta a Noema. Pán Ježíš Kristus je dokonalý zachránce, protože v něm je to odpočinutí, které Bůh zaslíbil, v něm je záchrana, v něm je ukryt před soudem každý, kdo v něho věří.

Přišel do tohoto světa a stal se smírnou obětí za naše hříchy. Svou obětí nás vysvobodil z mocí hříchu, z moci temnoty a přenesl nás do svého podivuhodného světla. Svým křížem nás zachránil před přicházejícím Božím hněvem, před Božím soudem, který přijde na celou zemi. Nebude to soud potopy, ale bude to soud ohně, který zjeví všechny záměry lidského srdce. Celá země se všemi svými skutky bude postavena před soud. A bude to naprosto spravedlivý a dokonalý soud.

Takže ta zásadní otázka, ke které nás vede náš dnešní text, zní, zda stejně jako Noe uctíváme Boha Šémova i Boha Noemova. Zda jsme skryti v Pánu Ježíši Kristu. Bez něj není žádné spasení. Bez něj není žádné požehnání ani žádné ujištění. Jako novorozené děti máme přicházet k němu, k živému kameni a pít duchovní mléko, kterým nás sytí (1Pt 2,2). Máme odhodit všechnu špínu a špatnost – a mnohou jsme viděli i v našem dnešním textu – a v tichosti máme přijmout zaseté slovo, abychom jím rostli ke spasení (Jk 1,21).

A tak moji milí, jak je to s vámi? Už jste přišli ke Kristu? Možná jsme byli jako Noe v našem textu a mnohokrát se prohřešili proti Pánu svým pošetilým jednáním, ale teď nás Pán volá, abychom odložili všechnu svou pošetilost a spolehli se na něj. Ve víře v něj je vítězství nad hříchem. Možná jsme nedrželi na uzdě svá ústa a roznášeli pomluvy o druhých nebo se těšili z jejich bídy – možná to byli naši bratři v Kristu, kteří upadli do ponížení svou vlastní vinou, svou hloupostí a my jsme jimi ve svém srdci pohrdli a tak jsme se připojili ke hříchu Kenaana, syna Chámova. Ale Kristova krev očišťuje od každého hříchu – nikdo není vyloučen – ani potomci Šéma, ani potomci Jefeta, ani potomci Cháma. Dokonce i potomci Kenaana došli slitování v Božích očích a spasení. Vzpomeňte si na Rachab z Jericha – ona byla z rodu Kenaana. Všichni v jejím městě byli vyhlazeni, ale ona a její rodina byli zachráněni z milosti skrze víru. A její jméno nacházíme v rodokmenu Pána Ježíše Krista (Mt 1,5). Gibeonští se nejprve lstí vetřeli do smlouvy s Izraelem, ale stali se součástí Božího lidu a mnozí jistě došli požehnání skrze víru v zaslíbeného Mesiáše. Bůh volá k pokání všechny a nikoho nevynechává. Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen ty i tvůj dům. Žádný národ není vyloučen. V nebi bude ohromný zástup vykoupených ze všech národů, jazyků, kmenů a ras a všichni budou společně jako jedno tělo oslavovat vzkříšeného Beránka. 

Přesně sem vede náš dnešní text. Je to ještě dlouhá cesta, kterou bude ještě potřeba urazit, ale ta cesta je jasná. Je to cesta milosti a víry, která je spojená s milosrdenstvím, pokorou a bázní před Bohem. Boží slovo nás i skrze tento text z počátku Bible volá k víře a k pokání, ke spolehnutí na Mesiáše a k životu v jeho následování. Jaká bude vaše odpověď, moji milí? Modlím se za to, abychom všichni jak jsme tady spočívali v náruči Kristově a těšili se na jeho druhý příchod, kdy budeme proměněni do jeho slávy.