Požehnání pro zachování života

Jaroslav Kernal, Praha 6. března 2022

Pokoj vám a milost, milí v Kristu, posvěcení a svatí v Kristu Ježíši. Bůh nám dal další příležitost, abychom společně otevřeli jeho Slovo, a žasli nad dokonalostí, nádherou, hloubkou, leskem, slávou, dobrotou, výživností (nutriční hodnotou), čistotou (přirozenou kvalitou) a bohatstvím jeho zapsaného Slova. Pro mě samotného je to veliká radost, že mohu dnes spolu s vámi znovu otevřít knihu Genesis. Bůh je úžasný ve své prozřetelnosti – minulý týden nám připravil pokrm, který přesně odpovídal společenské a politické situaci, do které jsme se dostali. Věřím, že i dnes nám dá mnohé odpovědi na otázky, které si klademe, na věci, které nás trápí a zajímají. Bůh ve své nekonečné moudrosti nechal zapsat své Slovo tak, aby odpovídalo na to, co se děje v životech těch, kdo ho čtou. Když před sto lety lidé v naší zemi otevírali Písmo, dostávali jasnou odpověď na situaci, v níž byli – bylo to po pandemii španělské chřipky (20 – 100 miliónů obětí), po hrůzách první světové války (10 mil. mrtvých, 8 mil. pohřešovaných, a 15 mil. zraněných), po rozpadu státu, který tu byl dlouhé tři století (Rakousko-Uhersko) – navzdory s těmito, nebo spíš v souladu se všemi těmito okolnostmi Bůh ze svého Slova promlouval velmi jasně a aktuálně. Boží slovo je živé (Žd 4,12)! Chvála Pánu za to! Je mocné a promlouvá i dneska.

Dnes budeme pokračovat v našem výkladu knihy Genesis. Dostali jsme se na začátek deváté kapitoly. Bůh zničil, potrestal, zahladil, očistil svět celosvětovou potopou, kterou přežilo osm lidí a spolu s nimi zvířata podle jejich druhu. Bůh se rozhodl soudit, ale spolu se soudem přichází také zachování života. Minule jsme se zabývali jenom dvěma slovy ze začátku deváté kapitoly – Bůh požehnal. Mluvili jsme o Božím požehnání a o tom, co to znamená. Dneka budeme pokračovat a podíváme se na to konkrétní Boží požehnání, jímž Bůh požehnal Noemovi a jeho synům a spolu s nimi také všem lidem na celém světě a nad to celému stvoření jako takovému. Budeme číst Gn 9,1–7.

Na konci předchozí kapitoly říká Bůh sám k sobě velmi vlídné a laskavé věci, které se týkají stvoření i lidí. Máme zde zachovaný ostatek lidstva, který se má stát semenem nového lidstva, a totéž platí o všech druzích zvířat a ptáků. A nyní jsou tady slova milosti, která jsou řečena lidem, Noemovi a jeho synům a týkají se jak jich, tak jejich potomků, tedy lidstva jako takového, tak také zvířat, tedy všech živých tvorů, které Bůh kromě člověka stvořil a které Bůh do této doby zachoval. Bůh dává lidem své požehnání. Minule jsme si připoměli, co je to požehnání a dnes to musíme mít na paměti, protože ne všechno v našem textu na první pohled vypadá jako požehnání. Požehnání je dobrořečení, je to zahrnutí dobrem. Bůh svolává na lidi dobro. V tom dnešním textu je to kriticky důležité, abychom tomu takto rozuměli, protože v každém bodu dnešního kázání uvidíme, že to co Bůh nazývá dobrem, minimálně část dnešní společnosti jako dobro rozhodně neoznačuje a někdy to dokonce nazývá zlem.

V našem textu jsou zjevně a jednoduše tři věci, na které se dnes podíváme: Boží požehnání, které se týká 1. šíření života, 2. zachování života a 3. ochrany života. O život jde od začátku až do konce a i samotný text je uvozen požehnáním života.

I. Boží požehnání k šíření života

• Genesis 9:1 Bůh Noemovi a jeho synům požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“

Velmi jednoduše je to požehnání, které je v první kapitole knihy Genesis. Stejné požehnání, které dostali do vínku Adam s Evou, které dostali všichni tvorové, které Bůh svým slovem stvořil z prachu země. Byla to země, která vydala rozličné druhy zvířat (Gn 1,24), vody i vzduch se zahemžily rozmanitými živočichy, havětí a létavci. Vidíme tu nový začátek, opětovný začátek. Před Noemem a jeho rodinou je celá země a Bůh jim ji znovu dává. A všimněte si, že to je požehnání ve formě příkazu – ploďte se, množte se, naplňte zemi. Nejedná se výslovný rozkaz k rozmnožování, ale je víc než pouhé svolení, je to pobídka a návod, co mají dělat. Dokonce to v sobě nese – protože to je požehnání – příslib plodnosti a hojnosti. Jiná místa v Písmu nám zjevují, že se nejedná o příkazy, které by byly absolutní, ale jsou podmíněné dalšími okolnostmi. Požehnání plodnosti patří do manželství, které je dané muži a ženě, a na tomto místě opakovaně vidíme, že se jedná o jednoho muže a jednu ženu. A kdyby to nebylo jasné z první kapitoly Genesis, kde Bůh stvořil jednoho muže a jednu ženu a přivedl je k sobě, aby se stali jedním tělem, mělo by to být mnohem zřejmější zde, kde jsou čtyři páry mužů a žen a jsou to čtyři muži a jejich čtyři manželky. A to je biblický pohled na muže a ženu, biblický pohled na manželství a biblický pohled na rodinu. Ale ne každý muž najde svou manželku a ne každá žena svého manžela. A ne každé manželství Bůh požehná dětmi. To jsou ve zkratce okolnosti, které omezují toto požehnání plodnosti a množení se.

Z tohoto požehnání také vyplývají určitá práva nebo bychom mohli říci i svobody, které Bůh lidem dává. Bůh dává člověku souhlas k tomu, aby člověk měl rodinu, aby měl děti. To znamená, že oženit se nebo se vdát, mít děti, mít dokonce hodně dětí v monogamním vztahu, není něco, co by mohl nějaký člověk jinému člověku odepřít nebo o čem by mohl říkat, že to je špatné. Takže pokud dnes z některých kruhů zní, že je špatné, aby lidé měli děti, protože to škodí planetě a životnímu prostředí, nebo že je třeba omezit plodnost lidí, jde to přímo proti tomu, co Bůh říká ve svém Slově, je to přímo proti Božímu požehnání – a my jsme si minule ukázali, co je protikladem k Božímu požehnání – je to kletba, prokletí. Nový zákon dokonce mluví o démonských naukách (1Tm 4,1nn), které zakazují lidem ženit se a vdávat a jíst určité pokrmy, k čemuž se dostaneme za chvíli.

Podobně se můžeme podívat i na to, že lidé mají naplnit zemi. Mají svobodu jít, kam budou chtít. To je právo, které Bůh dal člověku. Když tedy v minulosti vláda této země obehnala zemi plotem s ostnatým drátem – a mimochodem, ta vlády neříkala, že to dělá proto, aby lidé nemohli odejít, ale aby lidi chránila před těmi zlými lidmi, kteří jsou tam za plotem – bylo to přímo proti tomu, co Bůh dává lidem ve svém Slově, přímo proti svobodě a požehnání, které Bůh lidem dává. A totéž platí o každé další lidské snaze omezit svobodu pohybu člověka. Podobně jako v předchozím případě i zde jsou další místa Písma, která nějakým způsobem zpřesňují a vymezují toto požehnání, když mluví o dalších závazcích a vztazích, které máme, ale toto jsou svobody, nebo práva, která Bůh člověku dal, způsoby, jimiž člověku požehnal, milosti, kterými člověka zahrnul.

Bůh dává lidem zemi, aby ji naplnili, aby ji zabydleli. Byla to země po potopě – to nebyl ráj, nebyla to zahrada Eden (ta mimochodem zmizela z povrchu zemského, ale předtím tam byla jako svědectví o lidském pádu, i když byla střežená anděly), země spíš vypadala trochu jako poušť, na které začínalo ledaco růst. A lidé i zvířata měli tuto pustou zemi naplnit. To je obsah i podstata tohoto požehnání. Bůh dává život. A chce, aby se život rozhojnil. To ukazuje na to, kdo je Bůh a jaký je.

Bůh je život. Je dárce života a je podporovatel života. Svým požehnáním ukazuje, že chce dávat život – a je dárce nejenom toho života fyzického, ale také toho života duchovního. Bůh dává fyzické narození i duchovní narození. A Bůh žehná životu – chce, aby se rozhojnil, aby bujel, vzkvétal, aby se šířil a rostl. Bůh není Bohem živoření, zoufalství a bídy. Bůh tohle vše v našem světě používá, ale chce, abychom skrze to viděli, svou bídu, svůj hřích a svou zoufalou potřebu Boha samotného i jeho požehnání. Někdy nerozumíme tomu, co se děje, nerozumíme tomu, proč jsme se dostali do těžké situace, podobně jako Jób nerozuměl tomu, co s ním Bůh dělá, ale jeho touhou bylo oslavit Boha. „Byť by mě i zabil, což bych v něho nedoufal?“ (Jb 13,15 KRAL). Když mu jeho vlastní manželka řekla, aby zlořečil Bohu a (za své zlořečení) zemřel, řekl jí, že je pošetilá žena – copak má člověk od Boha přijímat jen dobro? (Jb 2,9–10). Nerozumíme všem Božím cestám (možná skoro žádným), ale víme, že Bůh je plný milosti a slitování, že je dobrý ve všem, co dělá.

• Př 10:22 Hospodinovo požehnání obohacuje a trápení s sebou nepřináší.

Ne vždy se nám to tak zdá, ale vždycky to tak je. Jenom musíme na základě Písma pochopit, co je Boží požehnání.

II. Boží požehnání k zachování života

Bůh požehnal Noemovi k životu. Viděli jsme, že se jedná o požehnání, které Bůh udělil lidem už v ráji, před pádem. A v podstatě úplně stejně pokračuje i nyní. Při stvoření Bůh dal člověku vládu nade vším živým. Každý živý tvor ho měl poslouchat. Dnes je to trochu jinak, takže si to vůbec nedovedeme představit, ale je možné, že před potopou, každé zvíře poslouchalo člověka – pokud tedy nebylo ve vzpouře, což tak mohlo být, protože i člověk byl ve vzpouře proti Bohu. Je možné, že takhle Noe přivedl do archy zvířata, která tam měla být. Ale je to jen názor, není to dogma. K tomu patří také to, že lidem nebyla před potopou dána zvířata za pokrm. Ale víme také, že lidé obětovali zvířata (Kain) a Písmo ukazuje, že bylo běžné jíst to, co se obětovalo. Takže nemůžeme být moc dogmatičtí, protože to vypadá, že nemáme úplně pevnou půdu pod nohama. Ale pokud by lidé z podstaty věci nejedli zvířata, bylo by více pochopitelné, že by zvířata lidi poslouchala, když byla lidem dána vláda nad zvířaty (Gn 1,28). Což by nevylučovalo, že by někteří lidé zvířata jedli, stejně jako některá zvířata, že by jedla jiná zvířata nebo i lidi – četli jsme, že země byla před Bohem zkažená a plná násilí. Ani po potopě nedovolil Bůh člověku jíst lidi, a přece byli a stále ještě jsou lidé, kteří jedí jiné lidi. To je zvrácenost hříchu a důsledek lidského pádu.

Nyní Bůh znovu svěřuje člověku vládu nad zvířaty, ale je to jiná vláda – zvířata se budou bát lidí. Padne na ně bázeň a děs z člověka. To má mimochodem ukázat, jak na tom člověk je – budí hrůzu a děs. Hřích vzbuzuje odpor nejenom u Boha, ale také u Božího stvoření! Možná předtím – a před pádem to tak nepochybně bylo – vládli lidé nad zvířaty skrze lásky, ale po potopě to bude skrze strach. Tohle je velmi důležitý princip, který potřebujeme znát – Bůh je svatý a vzbuzuje bázeň, o tom není žádných pochyb, ale Bůh vždycky vede a vládne skrze lásku a nikdy skrze strach. I když je oheň stravující (Žd 12,29) a vzbuzuje v nás hrůzu, nepůsobí na nás mocí strachu, ale vede nás mocí své lásky. Strach používá ďábel k tomu, aby ovládal lidi a mohl s nimi manipulovat. Strach používají lidé k tomu, aby mohli ovládat jiné lidi, případně zvířata. Zbožný člověk cítí i se svým dobytkem, ale nitro svévolníků je nelítostné (Př 12,10).

Bůh dal zvířatům strach z lidí – jednak proto, že jsou zvířata vydána lidem do rukou. To je ten důsledek vlády člověka nad stvořením. Stvoření tady není proto, aby ovládalo člověka, ale člověk je tu proto, aby vládl nad stvořením. A dalším důvodem tohoto strachu je, že člověku bylo dáno tvorstvo za pokrm. A všimněte si dobře toho, co říká třetí verš – každý pohybující se živočich – není tu rozdělení na čisté a nečisté, přestože Noe zjevně věděl o nějakém rozlišení zvířat na čistá a nečistá, protože čistá obětoval Bohu, ale nečistá nikoliv. Nicméně byl mu dán za pokrm každý živočich. Když Bůh chtěl oddělit Izrael od okolních národů, dal mu vnější znamení, nařízení, jak se má odlišit od těch národů – byly to zjevné, vnější, tělesné věci, které se týkaly jídla – Izraelci nesměli jíst nečistá zvířata, které se týkaly těla – muži Izraelci museli obřezat svá těla, tedy odříznout kus kůže ze svého pohlavního orgánu, a týkala se způsobu života – Izraelci, a spolu s nimi všichni, kdo žili na jejich území, museli zachovávat den odpočinku, sabat, sobotu, což byl sedmý den. Je zajímavé, že když Bůh vysvobodil Izrael z Egypta, to poslední rozlišení bylo nejdůležitější. Během čtyřiceti let na poušti jedli Izraelci manu, křepelky a čistý dobytek, který měli s sebou a který přinášeli Hospodinu jako oběti na oltář. Během čtyřiceti let na poušti se neobřezávali, takže se museli obřezat až před tím, než překročili Jordán, což je něco, co v sobě nese hlubokou symboliku, protože musíte být obřezaní, než vejdete do zaslíbené země, slovy Nového zákona – musíte se znovu narodit, jinak nemůžete spatřit Boží království. Nejdřív tady musí být nové narození, teprve potom tu může být nějaký duchovní život.

Čtyřicet let na poušti znamenalo 2090 týdnů, kdy šest dní v týdnu se z nebe sypala mana a šestý den jí bylo dvakrát tolik, co v předešlých dnech a sedmý den byl den odpočinutí. Což může mimo jiné také ukazovat na to, že tady musíte mít nejdřív nebeský pokrm, než vejdete do odpočinutí. Což nás vede zpátky k našemu textu, kde čteme, že Bůh dal člověku za pokrm všechna zvířata. To se shoduje s tím, co učí Nový zákon, v němž Bůh prohlásil všechny pokrmy za čisté (Mk 7,19) a řekl, že ohledně pokrmů se nemá zavrhovat nic, co člověk přijímá s díkůvzdáním (1Tm 4,4). Což navazuje na to, že Bůh dal lidem všechna zvířata za pokrm, včetně těch, která my bychom třeba nejedli, jako jsou třeba psi, kočky, krysy, veverky, hadi nebo jiná zvířata. Tohle je způsob vlády člověka nad stvořením.

Bůh vložil na zvířata strach z člověka. Víte, Bůh mohl použít zvířata tak, jako použil potopu – jako nástroj svého soudu. A někdy to tak skutečně dělá. Bůh použil různé stvořené tvory, aby přinesl Boží soud. Vzpomeňte si na Egypt, odkud vyšli Izraelci, kteří četli tato Mojžíšova slova – Bůh poslal nejprve žáby, aby zamořily celý Egypt. Když potom vymřely, nahrnuli je na hromady a zápach z nich naplnil zemi (Ex 8,10). Potom Bůh seslal komáry, nicotné stvoření, aby byli Boží ranou pro Egypt. Pak Bůh poslal mouchy, které se nahrnuly na Egypťany, ale vyhnuly se Izraelcům.  A potom kobylky, které zničily veškerou úrodu. Na jaře roku 2020 kobylky zaplavily východní Afriku – hejno o rozměru 60 x 40 km, které za jediný den zničilo tolik jídlo, kolik by bylo pro 35 tisíc lidí. Skrze kobylky Bůh často v Bibli i v mimobiblické historii přináší svůj soud. Ale mohou to být třeba lvi, kteří útočili na národy, které přišly na místo severního Izraele (viz 2Kr 17,25). Bůh je na ně poslal. U nás nemáme lvy, ale máme třeba divočáky. Dovedete si představit, co by se stalo, kdyby je na nás Bůh poslal?

Ale trochu jsme utekli od toho podstatného – od požehnání. Bůh požehnal člověku a dal mu za pokrm zvíře – zvíře, které musí člověk zabít, aby mohl žít. Když to postavíme takhle, vidíme velmi jasně, kam to vede – přímo ke kříži našeho Pána Ježíše Krista. Abychom mohli žít, musel někdo jiný zemřít. To je princip, který tu máme od potopy, a který ukazuje jedním jediným směrem – na Golgotu. On, Ježíš, za nás zemřel, abychom mohli žít, abychom měli život věčný v jeho jménu.

III. Boží požehnání k ochraně života

Viděli jsme Boží požehnání k rozhojnění života, dále Boží požehnání k zachování života – které s sebou nese také prokletí, tedy smrt. Ale je to stále požehnání a je to také svoboda, kterou Bůh dal člověku, že může jíst, co chce, že může jíst živé tvory, které musí nejprve zabít a zbavit je krve. Nejsmí je jíst živé! Nesmí jim zaživa utrhnout nohu a sníst ji. A musí život – a teď mluvíme o životě člověka, také chránit. Člověk může zabít každé živé zvíře – ne pro potěšení, ne pro slávu nebo pocit moci, ne kvůli své zvrácenosti, ale pro to, že ho chce sníst. A když ho zabije, potom ho má sníst. Ale to neplatí o životě člověka.

A tady jsme možná u nejvíce kontroverzní části dnešního textu. Kdo prolije krev člověka, toho krev musí být prolita.

Bůh žehná lidem svým požehnáním, požehnáním života. Chce, aby život kypěl a přetékal. Ruku v ruce s tím zajišťuje život člověka tím, že dává lidem jako pokrm každé zvíře a ukazuje, jak ho má člověk jíst – řádně zabité. Nejde o to, že zvíře má být řádně vykrvené, jako to mají např. muslimové, ale musí být zabité, mrtvé, nesmí být oživené krví. A problém není ani v krvi samotné – teprve Mojžíšův zákon zakazoval lidem požívat krev. Nic takového zde nevidíme. Jediné, co je zakázané jíst, je maso oživené krví. Není to ani syrové maso, ale je to živé maso. A krev člověka bude Bůh vyhledávat, jak u člověka, tak u zvířete. Člověk i zvíře budou voláni k odpovědnosti za zmařený život člověka. Můžeme tady vidět jasnou posloupnost – Bůh je dárcem života, Bůh je udržovatelem života – a to i skrze smrt živého tvora, jakéhokoliv stvoření, které nebylo stvořené k Božímu obrazu, a Bůh je také ochráncem života, a to především těch tvorů, kteří byli stvořeni k Božímu obrazu.

Bůh žádá život za život. Jediný život, který může ten, kdo život vzal, dát Bohu, je jeho vlastní život. Podívejme se v rychlosti na několik věcí, které z tohoto textu vyplývají. Především tu stojí, že žádný člověk ani zvíře nemají právo vzít život člověku. Člověk nemá právo vzít život jinému člověku a nemá právo vzít ani svůj vlastní život. Člověk není tím, kdo by život dal, proto ho nemůže ani vzít. Nemá ve svých rukou ani svůj vlastní život, proto nemá právo svůj život jakkoliv zkrátit. Kromě toho Bůh žádá smrt pro toho, kdo vzal život někomu jinému. Bůh je ten, kdo život dává, Bůh je také ten, kdo si život bere zpět – Bůh povolává k životu, Bůh odvolává ze života.

Člověk i zvíře, kteří by vzali život jinému člověku, mají zemřít. Myslím, že sem spadá i to, když člověk používá zvíře jako zbraň proti jinému člověku. Jakkoliv je Bůh dárcem života, zde žádá smrt. Ani zvíře se nesmí beztrestně dopustit hříchu vraždy, natož člověk. Úmyslná vražda, ať již vykonaná s rozmyslem, nebo učiněná v afektu, má být potrestaná smrtí vraha. Boží slovo nám ale také ukazuje, že neúmyslné zabití, má být potrestáno, protože to může být (ale nemusí!) problém nedbalosti člověka, ale nemá skončit smrtí toho, kdo se ho dopustil. Někdy lidé říkají, že raději dají svůj život, aby ten, kdo se dopouští násilí, dostal šanci poznat milost, ale Boží slovo nic takového neříká. Vypadá to na první pohled duchovně, ale je to světské a tělesné smýšlení. Proč Bůh zaplavil zemi vodami potopy? Kvůli násilí, jehož se lidé (a asi i zvířata) dopouštěli. Kvůli tomu, že brali život druhým.

V naší zemi máme zkušenosti se strašlivým zneužitím trestu smrti. Proto je také u nás zakázaný „Listinou práv a svobod člověka“. Ale tady je, co říká Bůh a co dává člověku jako požehnání. A kromě toho můžeme vidět v tomto textu kořeny veřejné moci – musí tu být někdo, kdo rozhodne, že se někdo dopustil vraždy. A i v Písmu v této věci vidíme vývoj – na počátku je krevní msta, potom jsou zde soudcové v lidu, starší, kteří mají vykonávat spravedlnost a soud – a každá výpověď má být potvrzena ústy dvou nebo tří svědků (2K 13,1). Nakonec tady vidíme něco na způsob státní správy – krále, který vládne a soudí, později soudce, kteří soudí na jeho místě. Nicméně i král i soudce jsou vždy podřízeni zákonům a nestojí nad nimi. Římanům 13 mluví o tom, že autoritám je dáno právo meče, aby trestali zlo – pokud však převracejí právo a spravedlnost, nedělají to, k čemu je Bůh povolal a lidé nejsou povinni se jim v takových případech podřizovat.

Tento text také říká, že člověk má nejen právo, ale dokonce povinnost bránit svůj vlastní život. A jestliže má bránit život svůj a také životy druhých, což je projevem lásky k bližnímu, musí nejprve zachovat svůj vlastní. Kromě toho náš text ukazuje, že Bůh nakonec potrestá každou vraždu. I kdyby nebyla potrestána v tomto světě, nakonec přijde Boží spravedlnost, které nic neunikne. A tím si můžeme být naprosto jistí. Boží mlýny melou možná pomalu, ale melou naprosto jistě. Přijde den, kdy se každý bezbožník postaví před Boží soud a bude se zodpovídat za své činy. A všimněte si také toho, že tu máme vysvětlení – člověk byl stvořen k Božímu obrazu, takže kdo ničí Boží obraz, a slovy Nového zákona, který tuto myšlenku vztahuje na křesťany, kdo ničí Boží chrám, toho zničí Bůh (1K 3,16–17).

Nakonec nás tento text vede k tomu, že za život člověka musí být dán život člověka. Rodíme se jako ti, kdo jsou odsouzeni k smrti. Rodíme se v hříchu a mzdou hříchu je smrt. Žádá si náš život, ale místo něj byl dán život někoho jiného – život Božího syna. Dal svůj život za náš. Vylil svou krev místo té naší. Dal nám sám sebe jako pokrm, skrze který budeme mít život věčný. A jako dobrý pastýř nám dává život, který je hojným životem, překypujícím, přetékajícím, který naplňuje zemi Boží slávou.