Na počátku (Gn 1,1)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Kristova sláva v knize Genesis

Jaroslav Kernal, Praha 3. září 2021

Pokoj vám a milost, milé sestry, milí bratři. V uplynulém roce jsme společně prošli knihu Skutků a viděli jsme úžasné Boží dílo, které Pán Ježíš vykonal skrze svého Ducha prostřednictvím apoštolů a dalších křesťanů v prvních desetiletích existence církve. Dnes společně začneme studium další knihy Bible, a budeme se jí v následujících měsících. Je to kniha Genesis, první kniha Písma. Ve Skutcích jsme mluvili o počátcích církve, nyní budeme mluvit o počátcích stvoření. Ale kniha Genesis není jenom o stvoření, je o mnoha dalších věcech, o mnoha dalších počátcích, což je něco, na co bych se chtěl podívat dneska. Tím dnešním kázáním bych vás chtěl navnadit ke studiu knihy Genesis, vzbudit vaši pozornost, zvědavost, podnítit vaši touhu ponořit se do této knihy, znovu si ji přečíst, nebo možná poprvé, pokud jste ji ještě nečetli. Chtěl bych, abychom porozuměli tomu, proč je důležité a nutné, abychom studovali knihu Genesis a věnovali se jí stále znovu v průběhu svého křesťanského života. Když jsem se teď začal připravovat a začal znovu tuto knihu studovat, musím říct, že se jsem opravdu nadšený a těším se na to, jak budeme tuto část Božího slova společně procházet a odkrývat ty ohromné věci, které tam pro nás Bůh vložil. Pojďme nyní přečíst první verš této knihy a vyprosit si Boží milost, vedení a požehnání pro dnešní kázání:

  • Genesis 1:1 Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.

Dnešní kázání jsem rozdělil do tří částí, jimiž vás chci povzbudit ke studiu této vzácné knihy. Kniha Skutků, kterou jsme studovali dosud, je vzácná, protože je to jediná inspirovaná historie církve, kterou máme. Kniha Genesis je také vzácná, protože to je jediná inspirovaná kniha, která detailně popisuje vznik světa, historii prvních lidí a rozšíření lidstva po světě. První bod kázání se zabývá tím, jak máme přistupovat ke knize Genesis. Ve druhém bodě se dotkneme obsahu knihy a ukážeme si směr, kterým nás tato kniha vede a ve třetí části budeme mluvit o důležitosti této knihy a jejím významu pro nás.

I. Kristova pravda

V posledních dvou staletích je neustále zpochybňována historicita, pravdivost minimálně prvních kapitol knihy Genesis, případně celé knihy jako takové. Zdá se, že mezi křesťany je stále méně těch, kdo jsou ochotni přijímat první kapitoly knihy Genesis jako popis skutečných událostí. Velmi jednoduše je to o tom, čemu věříme a na co spoléháme. Někdy se materialisté ptají křesťanů, kde se vzal Bůh. Můžeme jim odpovědět otázkou, kde se vzala hmota? Správný materialista vám řekne, že hmota je věčná, to je přece jasné. Potom mohu stejně prostě odpovědět, že Bůh je věčný a nepotřebuji nic vysvětlovat ani dokazovat.

Když přistupujeme ke Genesis, mohli bychom se pustit do zkoumání různých vědeckých teorií, srovnávat kreační vědu s evoluční vědou, mohli bychom se pustit do studia literárních žánrů v hebrejštině a vidět tu nádhernou strukturu knihy Genesis – pak bychom mohli říci, stejně jako někteří tvrdí, že to je vlastně báseň, minimálně tedy první kapitoly a báseň přece nemůžeme brát doslovně. Mohli bychom udělat řadu dalších věcí, ale ten základní princip výkladu Písma je jednoduchý – vykládáme Písmo Písmem. Oddíl, který je méně jasný, vysvětlíme oddílem, který je jasnější. A přesně to můžeme udělat s knihou Genesis. Můžeme se jednoduše podívat na to, jak k této knize přistupovali ostatní autoři biblických knih, apoštolové, a jak k ní přistupoval Pán Ježíš Kristus, což je podle mě nejdůležitější.

Lidský autor této a čtyř následujících knihy, Mojžíš, zjevně chápal Genesis doslovně a historicky, jak je patrné ze čtvrtého přikázání. V Exodu 20,11 čteme: „Šest dní budeš pracovat a sedmého dne odpočineš, neboť Bůh v šesti dnech stvořil svět a sedmého dne odpočinul.“ Jestliže budeme první kapitoly Genesis vykládat jakkoliv jinak než historicky (tedy jako šest po sobě jdoucích čtyřiadvacetihodinových dní), potom čtvrté přikázání, které Bůh dal Izraeli, nedává žádný smysl. V nejlepším případě bychom mohli mluvit o jakési tradici založené na neznalosti autora desatera. V důsledku by to znamenalo, že Bůh přistoupil na Mojžíšovu neznalost toho, jak Bůh stvořil svět, nechal Mojžíše věřit tradici, kterou Mojžíš považoval za pravdivou a tím všechny čtenáře Genesis záměrně uváděl do omylu.

Také král David přijímal Genesis historicky. V Žalmu 29,10 mluví o tom, že Hospodin trůnil nad potopou, a paralelně s tímto vyjádřením mluví o věčné svrchované Boží vládě. Ačkoliv se jedná o poetické vyjádření, souvislost s Boží vládou ji umisťuje do jasného historického rámce. Pokud by totiž potopa byla mýtem nebo lokální záležitostí, co by z toho vyplývalo pro Boží vládu? Totéž můžeme vidět v Ž 33,6–9 nebo v Ž 104,5–9.19. Prorok Izajáš odkazuje k potopě jako k historické události a zmiňuje Noeho jako historickou osobu (Iz 54,9). Prorok Ezechiel uvádí v jedné řadě Daniela, Jóba a Noeho (Ez 14,14–20). Autor Paralipomenon uvádí první ze svých knih několika kapitolami rodokmenů, v nichž začíná Adamem, a přijímá Genesis jako historický záznam. A podobně autor knihy Jób poetickým jazykem popisuje stvoření země. Bůh sám říká Jóbovi:

  • Kdo to zatemňuje úradek Boží neuváženými slovy? Nuže, opásej si bedra jako muž, budu se tě ptát a poučíš mě. Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li něco rozumného o tom. (Jb 38,2–4)

Nikdo z lidí nebyl přítomen při stvoření světa, přesto se stvoření neobešlo beze svědků (Jb 38,6–7), z nichž tím nejvěrohodnějším je sám Stvořitel.

Evangelista Matouš  ve vyučování Krista několikrát odkazuje na historicitu Genesis. Lukáš jde v rodokmenech až k Adamovi. Pavel přijímá historicitu Adama a Evy a staví na ní velmi závažné teologické argumenty, které se týkají spasení. V Ř 5,12 mluví o tom, jak skrze jednoho člověka vstoupil do světa hřích a spolu s ním smrt. Následně mluví o tom, že skrze dokonalého Božího člověka, Ježíše Krista, přišla milost na všechny, kdo jsou v Kristu (Ř 5,18-19). Jestliže byl ale první Adam mýtus, co nám zbude z posledního? Petr nepochybuje o záchraně pouhých osmi lidí při potopě a mluví o posměvačích, kterým zůstává utajeno, jak Bůh stvořil svět (2Pt 3,4–7). Pavel i Petr znali mýty (viz Tt 1,14; 2Pt 1,16), ale Genesis nepovažovali za mýtus nebo báji, ale přistupovali k ní jako k historické knize. Jan mluví o zavraždění Ábela a přijímá to jako historický fakt (1J 3,12), protože mluví o Kainových skutcích, které byly zlé. A konečně Pán Ježíš Kristus spojuje historicitu Genesis s manželstvím a s tím, jak máme rozumět manželství, se svým druhým příchodem („jako bylo za dnů Noeho“), přijímá historického Adama a historickou Evu, resp. přijímá záznam o stvoření jako historický záznam (Mk 10,6; Mk 13,19–20; Lk 11,50–51). Úplně stejně se dívá na Lotovu ženu, vyvrácení Sodomy a Gomory, manu z nebe, rozdělení mrtvého moře, Jonáše v břiše velké ryby… Pokud popřu historicitu knihy Genesis a budu tvrdit, že Kristus se „snížil“ na úroveň tehdejšího pochopení, potom mohu (a měl bych) úplně stejným způsobem popřít také ostatní starozákonní zázraky, o kterých Kristus mluví. Tohle musí být náš přístup ke knize Genesis, a nejenom k ní. Stavíme na Božím slově. Bible je naší finální autoritou a podle ní musíme rozsuzovat, co máme dělat, jak to máme dělat, co je správné a špatné, jak vznikl svět a jak nevznikl, co je hřích a co není, kdo je muž a kdo žena atd.

Bůh nám dává víru a součástí tohoto daru je, že věříme Bibli, věříme, že Bible je autoritativním a pravdivým Božím slovem. Ve víře přijímáme všechno, co Bible učí. To není slepá ani hloupá víra. To je biblická víra. Kdybychom se nemohli spolehnout na to, co říká Bible na jednom místě (v Genesis), proč bychom měli věřit tomu, co říká v evangeliích? Proč bychom měli věřit tomu, co říká o spasení z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista? Proč bychom měli věřit tomu, že Pán Ježíš vstal z mrtvých a naše hříchy jsou nám odpuštěné. Jeho vzkříšení je toho důkazem!

II. Kristova sláva

Viděli jsme Kristovu pravdu v Genesis. Ukázali jsme si, jak máme k této knize přistupovat – jako další Boží muži a ženy před námi. Brali Boží slovo vážně, proto se vší vážností kázali evangelium Kristovo, Krista samotného z Božího slova. A to je další věc, která je před námi – to je obsah knihy Genesis. V jednom slova smyslu je obsah knihy Genesis velmi jednoduchý – je to Pán Ježíš Kristus. Veškeré Písmo mluví o něm. Zákoníkům řekl, že kdyby věřili Mojžíšovi, věřili i jemu (J 5,46). Jestliže nevěří Mojžíšovi, jestli nevěří tomu, co Mojžíš napsal, věří skutečně Kristu?

Když se podíváme na příběh knihy Genesis, vidíme, že knihu můžeme rozdělit na dvě hlavní části: Gn 1–11, 12–50, přičemž druhou část můžeme rozdělit na příběhy patriarchů, Abrahama, Izáka a Jákoba, které jsou spíše zlomkovité a ukazují nám takové střípky z jejich života a potom je tady život Josefa (kap. 37.39-50). Vyprávění o Josefovi je souvislé a vysvětluje, jak Jákobova rodina v počtu sedmdesáti pěti lidí přišla do Egypta. V knize Exodus potom vidíme, jak tato rodina po čtyřech stech letech jako celý velký národ z Egypta odchází.

Ale je tu ještě jiné rozdělení: v celé knize Genesis se celkem jedenáctkrát vyskytuje jedno zvláštní slovní spojení, které je do češtiny překládáno slovy: toto je rodopis. A potom následuje něčí jméno – tedy kromě prvního výskytu. Poprvé se totiž mluví o rodopisu nebe a země (Gn 2,4). Jinak jde o Adama, Noeho, jeho syny, Šema, Teracha, Izmaela, Izáka, Ezaua, Edóma, Jákoba. Z tohoto pohledu má kniha Genesis úvod – první kapitolu a potom jedenáct příběhů, jedenáct historií. Ukazuje nám to na celistvost knihy, kterou nejde rozdělit na nějaké báje na začátku, v prvních kapitolách a na historii na konci. Je tady souvislé vypravování, které je hluboce zakotvené v historii. Je zde popis událostí tak, jak se doopravdy staly. Knihu napsal Mojžíš a dal ji Izraelcům, když je vyváděl z Egypta.

Ale jak jsem řekl před chvílí, hlavním tématem knihy je Pán Ježíš Kristus. Hlavním tématem každé z těch jedenácti částí je Pán Ježíš. Nakonec v každém příběhu, který kniha Genesis vypravuje, je zjevná Pánova sláva, můžeme tam vidět osobu a dílo Pána Ježíše Krista. Geneis začíná Bohem – na počátku Bůh … to jsou slova, která odpuzují všechny tělesné lidi od této knihy, protože říkají, že na samotném počátku stál samotný Bůh!

  • Jan 1:1-3 Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.

Na počátku byl Bůh. Janovo evangelium nám odhaluje, že první verš Bible je o Pánu Ježíši Kristu. Ježíš Kristus je Bůh Stvořitel. Bez něho nepovstalo nic, co jest. To je náš Pán, to je Kristus, kterého uctíváme. On je to pravé světlo, je světlo světa a odraz tohoto světla můžeme vidět ve stvoření fyzického světla ve světě hned ve třetím verši Genese. On je světlo, které je oddělené od tmy, je dokonale svatý a čistý, a protože jsme Boží děti, budeme jednoho dne proměněni a spatříme ho takového, jaký skutečně je. A kvůli této naději usilujeme o to, abychom byli čistí, jako on je čistý (1J 3,2–3).

V prvních třech dnech stvoření Bůh odděluje, světlo od tmy, vody pod klenbou od vod nad nebeskou klenbou, vody na zemi od souše. To nám ukazuje, jak je Bůh oddělený. Nemůžeme pít z kalicha Páně a současně z kalichu démonů (1K 10,21). Během stvoření Bůh také naplňuje – zemi rostlinami, nebe hvězdami a nebeskými tělesy, vody a vzduch rybami, létavci a všelijakou havětí, zemi zvířaty a nakonec tvoří člověka podle svého obrazu. Můžeme vidět, jak z Boha samotného tryská tvůrčí a plodivá moc, která naplňuje. Znovu to ukazuje na Pána Ježíše Krista, který je „vzkříšení a život“ (J 11,25). On je ten, který řekl:

  • Jan 7:37–38 Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, ‚proudy živé vody poplynou z jeho nitra‘, jak praví Písmo.

První Adam je předobrazem druhého Adama. Je tady člověk, který nebyl zrozený z ženy, ale stvořený Bohem, který je zástupce všech lidí v jejich vzpouře proti Bohu, protože každý, kdo byl zplozen mužem, nese jeho hříšnou přirozenost. Je tady druhý Adam, který se stal člověkem, když se narodil z ženy, ale nebyl zplozen mužem, nýbrž Bohem, věčný Boží syn, který se stal zástupcem všech vykoupených, protože každý, kdo v něj věří, má život věčný a sdílí spolu s ním jeho svatou přirozenost.

Muž a žena ukazují hned od druhé kapitoly Bible na Krista a jeho nevěstu, což je naprosto zjevné v posledních dvou kapitolách Bible. Bůh stvořil Adama z prachu země a potom z jeho těla stvořil jeho ženu, nevěstu, Evu, matku všech živých. Bůh zplodil svého Syna, který sestoupil ze slávy do prachu, a vzal na sebe lidské tělo, aby z tohoto těla vytvořil svou nevěstu, církev, která je tu jen díky prolití jeho krve a zkrušení, zničení jeho fyzického těla, na které nechal dopadnout Boží hněv kvůli našim hříchům a které poddal smrti místo nás.

Ve třetí kapitole Genese je vykoupení z hříchu, když se Adam s Evou vzbouřili proti Bohu a Bůh je potrestal, ale současně jim prokázal svou milost a zaslíbil jim vysvoboditele, který se narodí z ženy a který zničí ďáblovo dílo i ďábla samotného (Gn 3,15).

V prvních jedenácti kapitolách vidíme tři globální Boží soudy, které se týkají celého lidstva – soud nad Adamem a vyhnání ze zahrady Edenu, potopa a zmatení jazyků při stavbě babylonské věže, a které znovu ukazují na Pána Ježíše Krista, který, až se naplní stanovený čas, přijde v moci a slávě, přijde jako vznešený král a nelítostný válečník a bude soudit zemi (Zj 19,11–16).

Životy a příběhy praotců znovu ukazují na Pána Ježíše Krista. Jeden vrchol je ve 22. kapitole, kdy Abraham jde podle Božího příkazu obětovat svého jediného syna zaslíbení, milovaného Izáka na horu Mórija. A když se jeho syn ptal, kde mají beránka k oběti, Abraham mu řekl, že Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné. Potom svázal svého syna, položil ho na oltář, a když zvedl ruku s nožem, Bůh sám ho zastavil, protože Izák nebyl tou obětí, nebyl tím beránkem. Tou obětí byl jednorozený milovaný Boží syn. Když ho Jan Křtitel spatřil, jak přichází k Jordánu, aby se nechal pokřtít:

  • Jan 1:29 … řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa.“

Druhým vrcholem je Josef a jeho příběh, který byl prodán svými bratry jako otrok, ale stal se vládcem a vysvoboditelem svých bratrů a celého Izraele. Moji milí, kniha Genesis je od začátku až do konce naplněná evangeliem, je plná slávy Pána Ježíše Krista a jeho samotného. Pán Ježíš promlouvá a zjevuje se doslova na každém řádku této úžasné knihy.

III. Kristova moc

Podívali jsme se na to, jak máme přistupovat ke knize Genesis, viděli jsme, jak k ní přistupují další bibličtí autoři a přijímají tuto knihu jako prostou historickou pravdu. Není to mýtus, není to báje, není to pohádka. Není to vědecké vysvětlení vzniku světu, ale je to pravdivý popis vzniku světa, na jehož počátku stál Bůh, který dal světu povstat svým slovem a svou mocí. Ne skrze evoluční procesy, ne během miliard let, ale svou mocí v šesti dnech. Je to prostá pravda, je to také slavná pravda, Kristova pravda, která nám odhaluje Kristovu slávu, kterou můžeme vidět doslova na každé stránce knihy Genesis. A vidíme v ní také Kristovu moc. A to je to poslední, na co se dnes podíváme.

Už jsem zmínil nějaké silné texty z Genesis, v nichž můžeme jasně vidět Kristovo evangelium, které je Boží mocí ke spasení. Kromě samotného evangelia je tady také množství doktrín, které jsou součástí evangelia. Pokud se budeme chtít učit něco o Bohu, musíme začít v knize Genesis. Ukazuje nám Boha Stvořitele, Boha Udržovatele, vidíme Boží moc, vidíme Boha Soudce, který přichází se svými soudy, vidíme také Boha Spasitele. V knize Genesis je Bůh označen jako Nejvyšší Bůh (Gn 14,18–22). Abrahamovi se dává poznat jako „Přehojná odměna“ (Gn 15,1). Otrokyně Hagar poznala Boha jako „Živého, který mě vidí“ (Gn 16,13) a nazvala takto studnu na místě, kde ji Bůh zastavil. A jsou zde další označení Boha, jako Bůh všemohoucí (Gn 17,1), Soudce celé země (Gn 18,25), Hospodin vidí, JHVH-Jireh (Gn 22,14), věrný Bůh (Gn 32,4). A našli bychom řadu dalších.

Pokud chceme vědět, co Bible učí o člověku, musíme začít v knize Genesis. Člověk není Bůh, i když přijal satanovu lež a chce být jako Bůh. Člověk není zvíře, i když i někteří křesťané přijímají satanovu „vědeckou“ lež, že člověk je vylepšené zvíře. Pravdou je, že někdy se člověk chová jako zvíře. Člověk není anděl, i když se tak někdy tváří. Člověk je sice stejně jako anděl nebo jako zvíře jenom stvořenou bytostí, ale na rozdíl od anděla nebo zvířete, učinil Bůh člověka ke svému obrazu, podle své podoby. Člověk nese obraz Boží. A Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Nestvořil padesát bytostí s padesáti pohlavími, nestvořil ani dvě bytosti s proměnlivými pohlavími, ale stvořil člověka jako muže a ženu. A potom Bůh přivedl ženu k muži, aby ti dva – jeden muž a jedna žena – byli jedním tělem, aby byli manželé, aby se plodili a množili, aby spolu měli děti. To je co znamená manželství a co znamená rodina. To je učení první a druhé kapitoly knihy Genesis.

Jaký je smysl existence člověka? Jakou roli hraje v životě člověka práce? Jaký má být vztah člověka ke stvoření? To všechno začíná v zahradě Edenu ve druhé kapitole Genesis.

Učení o hříchu – jedno ze zásadních učení Písma, učení, bez něhož není možná vysvětlit ani pochopit evangelium. Základ je ve třetí kapitole první knihy Bible. Tady všechno začíná a odtud se všechno odvíjí. Je tady vysvětlení hříchu – vzpoura proti Bohu, která se projevuje neposlušností jeho Slovu, jsou tu popsané důsledky hříchu – od třetí kapitoly dále je to jenom popis důsledků hříchu. Je tu mnoho o moci hříchu i o spravedlivém Božím hněvu, který hřích vyvolává, což vidíme jak v Edenu, tak při potopě nebo zmatení jazyku, tak při zničení Sodomy a Gomory. Ale nejenom tam – vidíme nevraživost mezi lidmi, vidíme řadu zvráceností, rozbité lidské životy a vztahy.

Vykoupení – toto učení začíná v knize Genesis, kdy Bůh sám obětoval zvířata, aby navenek přikryl důsledky hříchu Adama a Evy – oblékl je do kožených suknic. Jsou tu mnohá zaslíbení vysvoboditele, nejenom Gn 3,15, ale také zaslíbení daná Abrahamovi nebo Judovi skrze jeho otce Jákoba. Je tady první oběť, je tu první uctívání Boha, je tu princip kněžství – a to nikoliv Áronského, ale kněžství podle řádu Melchisedechova.

Je tu učení o Božím soudu – o globálním Božím soudu i o tom osobním soudu, který se týká každého člověka, je tu učení o životě i o smrti. Je tu počátek učení o chození s Bohem, což vidíme jak na Ábelovi, tak na Henochovi, nebo na Abrahamovi či Izákovi. Ačkoliv tu není a ani nemůže být zmínka o Božím slově, čteme o tom, že Abraham poslouchal Hospodina. V Genesis nacházíme učení o spasení z milosti skrze víru. Noe našel u Hospodina milost. Abraham uvěřil a bylo mu to počítáno za spravedlnost. Lidé žili podle Božích zaslíbení a docházeli hojného Božího požehnání. Tohle Boží slovo je tak plné obsahu, významu, důležitosti a požehnání, že bychom v každé kapitole mohli klidně strávit roky. Pokud jen připustíme, že kniha Genesis není historií, ale mýtem nebo alegorickou básní, povede nás to k vyprázdnění všech hlavních doktrín Písma a zůstane nám jenom prázdná slupka náboženství bez jakékoliv pevného obsahu.

V knize Genesis uvidíme příběhy velikých Božích mužů – o dvou z nich můžeme číst: zemřel stár a sytý dnů (Abraham, Gn 25,8 a Izák, Gn 35,29). Ale o jiném muži, králi Saulovi, čteme:

  • 1Pa 10:13 Tak zemřel Saul pro svoji zpronevěru; zpronevěřil se Hospodinu, protože nedbal na Hospodinovo slovo.

Bůh k nám promlouvá a my nechceme být jako král Saul, který dobře slyšel Boží slovo, ale nejednal podle něj, nepodřídil mu svůj život, a proto přišel o všechno, co měl – přišel o rozum, přišel o království, přišel o svou rodinu, přišel o svůj život a přišel o Boží přízeň a s ní také o věčný život v Boží přítomnosti. Proč? Duch svatý to shrnul do pěti slov: protože nedbal na Hospodinovo slovo!

  • Filipským 2:16 Držte se slova života, abych se vámi mohl pochlubit v den Kristův, že jsem nadarmo neběžel ani se nadarmo nenamáhal.

Osnova kázání: