Každý má důvod chválit Boha (Ž 117,1–2)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Bůh prokazuje své milosrdenství každému člověku

Jaroslav Kernal, Praha 26. září 2021

Pokoj vám a milost, milé sestry, milí bratři. Jsem vděčný Bohu za to, že jsme se dnes opět z jeho milosti sešli ke společnému uctívání. Máme před sebou nejdelší knihu Bible, knihu Žalmů a v ní půjdeme od její nejkratší kapitoly, totiž do nejkratší kapitoly v Bibli jako takové, do Žalmu 117. Tento Žalm má jenom první a poslední verš. Ale ačkoliv jsou to jenom dva a ani ne příliš dlouhé verše, stejně nestihneme vyčerpat všechno, co se v nich nachází. Každé slovo v tomto kratičkém Žalmu je nabité významem a doslova přetéká Boží milostí a hojností, Boží dobrotou, láskou a slávou. Je to Boží slovo, které je věčně ukotvené v nebesích a i když nebe i země pominou, toto slovo nepomine. Je to mocné slovo, živé a ostré, které proměňuje lidské životy.

V Žalmu 117 máme před sebou čtyři krátké a velmi jednoduché věty zakončené zvoláním: „Haleluja!“, což znamená „sláva“ nebo „chvála Hospodinu“. Martin Luther věnoval výkladu tohoto žalmu 36 stran a Charles Spurgeon zmiňuje pět doktrín, které se v tomto žalmu nacházejí – povolání pohanů, souhrn evangelia, cíl požehnání evangelia, povinnost Božího lidu a výsada Božího lidu. Je to pátý ze šesti žalmů, které Židé zpívali při slavení hodu Beránka (Ž 113-118). My se podíváme na tři věci: Nejprve si vysvětlíme příkaz ke chvále, a co z něj vyplývá, dále se zaměříme na rozsah tohoto příkazu, protože všichni lidé mají chválit Hospodina, a nakonec se podíváme na důvod, na vysvětlení toho, proč všichni lidé a všechny národy mají chválit Boha.

I. Příkaz

  • Ž 117:1 Chvalte Hospodina, všechny národy, všichni lidé, chvalte ho zpěvem.

V prvním verši jsou dvě slovesa v rozkazovacím způsobu, která jsou v podstatě synonyma a která obě přikazují chválit Boha. Tohle je to, co Spurgeon nazývá povinností Božího lidu – je to příkaz chválit a velebit Boha. To není něco, co bychom si mohli vybrat, ale pokud chceme být církví, která bude věrná Božímu slovu, je to něco, co musíme dělat. Podívejme se tedy na obě dvě ta slova, která tam jsou a zastavme se na chvilku u nich.

To první sloveso obvykle znamená chválu – a je to chvála v tom nejširším slova smyslu, která se může týkat Boha, lidí nebo i věcí. Abrahamovu ženu Sáru vychválila egyptská knížata faraónovi pro její krásu a on si vzal jako jednu ze svých žen (Gn 12,15). V Přísloví 12,8 čteme, že muž bude chválen pro svá prozíravá ústa a v Přísloví 20,14 je člověk, který kupuje nějaké zboží a před prodejcem poukazuje na jeho vady, zatímco když odejde od prodejce, tak se tím zbožím před ostatními chlubí, chválí ho. Takže to slovo chválit je takový souhrnný pojem, který zahrnuje poukazování na dobré vlastnosti, na charakter, na vznešenost, kvalitu, ušlechtilost předmětu, člověka nebo Boha samotného. A v našem textu je přikázáno chválit Boha.

Ve Starém zákoně je toto slovo použité ve 136 verších a více než polovina (76) z toho je v knize Žalmů a většina z toho se týká chvály Boha. Bůh je hoden chvály. On je hoden proto, že je Bůh. Proto mu patří chvála celého jeho stvoření. Je Stvořitel. Je dobrý. Je čistý a svatý. Je tou nejvznešenější, nejkrásnější, nejlepší a nejdokonalejší bytostí, která byla, je a bude. Nikoho a nic není možné srovnávat s Bohem. Proto je hoden chvály. Zpíváme a dnes budeme zpívat píseň z Žalmu 148:

  • Ž 148,1-2.13 Haleluja. Chvalte Hospodina z nebes, chvalte ho ve výšinách! Chvalte ho, všichni jeho andělé, chvalte ho, všechny jeho zástupy. Ať chválí Hospodinovo jméno, pouze jeho jméno je vyvýšené, jeho velebnost je nad zemí i nebem.

Chtěl bych říci pár věcí k tomu, jak máme chválit Boha.

Především ho máme chválit z celého srdce (Ž 111,1) – celým srdcem vzdávám chválu Hospodinu. Ústa mluví, čím srdce přetéká (Mt 12,34). Chvála vychází ze srdce, ale projevuje se ústy. A srdce se sytí tím, nad čím rozvažuje mysl.

  • Ž 145:3–6 Veliký je Hospodin, nejvyšší chvály hodný, jeho velikost nelze vyzpytovat. Všechna pokolení chválí tvoje skutky zpěvem, hlásají tvé bohatýrské činy. Tvoje velebnost je důstojná a slavná, chci přemýšlet o tvých divuplných dílech. Všichni budou mluvit o tvých mocných, bázeň vzbuzujících skutcích, i já budu vypravovat o tvé velikosti.

V Žalmu 146,1 přikazuje žalmista své duši, aby chválila Hospodina, a podobně zpíváme v jedné písni: „Kéž má duše žije, smí tě chválit“ (Ž 119,175). Chválíme Boha celým srdcem, z celé duše, celou svou myslí a ze vší své síly. Podívejte se do Žalmu 149,3, kde je napsáno, že máme chválit Boha tanečním rejem nebo do posledního Žalmu, kde je řada různých nástrojů, které mají být použité ke chvále našeho Boha. To je odraz největšího přikázání, což je „milovat Boha z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí“ (Lk 10,27). Nový zákon nám ukazuje, že každá chvála, ať již v církvi nebo když chválíme Boha v soukromí, začíná v srdci. Když chválíme Boha v církvi, má to sloužit ke společnému vyučování, napomínání a budování:

  • Ko 3:16 (KRAL) Slovo Kristovo přebývejž v vás bohatě se vší moudrostí; učíce a napomínajíce sebe vespolek Žalmy, a zpěvy, a písničkami duchovními, s milostí zpívajíce v srdci vašem Pánu.

To ukazuje, že všichni máme být zapojeni, že všichni máme zpívat Pánu a sobě navzájem. To je naše společná bohoslužba. K tomu nakonec vede i to druhé sloveso, které je v našem textu.

To je slovo velebit, nebo jak je to v našem překladu „chválit zpěvem“. Je to slovo, které najdeme ve SZ jenom osmkrát a znovu je použité jak ve vztahu k Bohu, tak k lidem nebo věcem či skutečnostem (Kaz 8,15 – vychvaloval jsem radost). To slovo nese význam „mluvit o něčem s chloubou“, takže ho překladatelé také překládají jako „chvalořečit“ nebo jak je v našem textu „chválit zpěvem“. Podobné slovo je oslavovat. Znamená to mluvit o něčem nebo o někom s nadšením, s úctou a obdivem. Jako Boží lid velebíme Boha, chválíme ho, vyvyšujeme ho.

Bůh dal zpěv a hudbu pro radost srdci (podobně jako olej a kadidlo, viz Př 27,9 nebo víno, Ž 104,15), ale když zpíváme ve společenství jako církev, je to zpěv Bohu na prvním místě a je to také služba druhým na druhém místě. Nezpíváme SI, ale zpíváme Pánu. A nezáleží na tom, jestli někdo umí zpívat dobře nebo ne, ale jde o to, že zpíváme spolu. Zpíváme s radostí, protože zpíváme Pánu, zpíváme z celého srdce a to znamená mimo jiné také z plných plic. Bible nikde nemluví o uctívání Boha tichým pobrukováním nebo mumláním a už vůbec ne o neslyšitelném zpívání. Ale na druhé straně, když zpíváme společně, nejde o to přezpívat všechny ostatní, ale zpívat společně S ostatními. To je společná bohoslužba a to je také vzájemná služba. A to je také to, o čem mluví Spurgeon, když zmiňuje oněch pět doktrín v tomto krátkém žalmu, jako o výsadě Božích dětí. Tohle je naše výsada, že můžeme z celého srdce uctívat Boha, vyvyšovat ho, chválit ho, dobrořečit mu, děkovat mu, velebit ho, hlaholit Bohu a radovat se z něj. Tohle je něco, co svět nezná a nemá, co je vlastní jenom Božím dětem, co mohou dělat jenom ti, kdo jsou v Kristu, protože byli vykoupeni jeho obětí a očištěni jeho krví. Ve víře v Pána Ježíše Krista přistupujeme až před Boží trůn a radujeme se z Boha. To je služba královského kněžstva – přinášíme oběť chvály, naše rty vyznávají jeho jméno, a chvála stoupá před Boží tvář jako vůně kadidla, která je Bohu milá a příjemná. Ale kdo není v Kristu, nemůže takto uctívat Boha z celého svého srdce jednoduše proto, že nemá nové srdce, které by milovalo Boha. Kde není láska k Bohu, není skutečné uctívání. Ale přesto platí to, k čemu nás vede druhý bod našeho kázání a co je velkým důrazem našeho textu a co Spurgeon zmiňuje jako další doktrínu v tomto žalmu – a to je chvála všech lidí, všech národů, spasení pohanů.

II. Rozsah

  • Ž 117:1 Chvalte Hospodina, všechny národy, všichni lidé, chvalte ho zpěvem.

Všechny národy, všichni lidé! Tohle je myšlenka, která přinášela spoustu problémů prvním křesťanům, kteří byli ze Židů. Copak Bůh nevyvolil židovský národ? Copak Bůh nejednal jenom s Izraelem?

  • Ž 147:19–20 Oznámil své slovo Jákobovi, nařízení svá a soudy Izraeli. Tak žádnému z pronárodů neučinil, jeho soudy nepoznaly. Haleluja.

Bůh vyvolil Abrahama a učinil z něj veliký národ. Bůh mocně požehnal potomkům Abrahama. Dal Izraeli zákon, dal mu své Slovo, dal jim bohoslužbu, dal jim poznat svou slávu a svou milost, jednal s nimi, takže zakusili vysvobození z Egypta, rozdělení Rudého moře, dobytí Kenaánu. Bůh promlouval k Izraeli tak, jak nepromlouval k žádnému jinému národu, posílal proroky, kteří říkali Boží slovo. Dal Izraeli smlouvy: Mojžíšovu smlouvu, Davidovu a zaslíbil novou smlouvu. Z Izraele povstal Mesiáš podle zaslíbení a podle smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem a s Davidem. Žádný jiný národ neměl nic takového. Přesto Božím plánem nebylo jednat jenom s Izraelem – Abrahamovi řekl:

  • Genesis 12:3 V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.

Nový zákon to vysvětluje tak, že Bůh slíbil Abrahamovi svět za dědictví (Ř 4,13). Abrahamovým dědictvím neměl být národ Izrael, ani země Izrael, ale celý svět, lidé ze všech jazyků, národů, kmenů a ras (Zj 5,9). To jsou lidé, kteří zpívají novou píseň a oslavují Beránka, to je nespočetný zástup vykoupených (Zj 7,9), to jsou ti, kdo oslavují Boha a jejich zpěv je jako hukot mohutných vod.

Naše Bible je rozdělena do 1190 kapitol. Je to lidské rozdělení. Není to Boží rozdělení. Nicméně Bůh nechal lidi, aby to takhle udělali a takto Boží slovo používali. A používáme to takto s velikým užitkem a požehnáním. A nejpozději od dvanácté kapitoly Bible, což znamená v podstatě od samotného začátku biblického příběhu, Bůh zjevuje, že jeho plánem je spasení pohanů, spasení lidí ze všech národů, jazyků, kmenů a ras. V osobě potomka Abrahama dojdou požehnání veškeré čeledi země. Vzpomenete si, jak začíná Nový zákon? Zanedlouho to budou čtyři roky, co na to jeden bratr v našem sboru kázal – Matouš 1,1 – „Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova.“ Ježíš Kristus je syn Abrahamův. On je tím potomkem, v němž měly dojít požehnání všechny čeledi země. A skutečně také došly. „V jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem.“ (Lk 24,47). „V jeho jménu bude naděje národů.“ (Mt 12,21). „Kdo věří v jeho jméno, je Božím dítětem“ (J 1,12).

  • Skutky apoštolské 4:12 V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni.

Někteří lidé si myslí, že Bůh Ježíše jenom pro Izrael, ale netušil, že Izrael svého Mesiáše odmítne, takže říkají, že Bůh na poslední chvíli vymyslel takovou vsuvku, které se říká církev. Bůh měl plán, ale on nevyšel, takže Bůh musel vymyslet nějakou alternativu a tou bylo spasení pohanů. Ale co říká náš text? Že lidé všech národů mají chválit Boha. Je to povinnost každého člověka, ať už je věřící nebo ne, protože Bůh je hoden chvály, a je to výsada každého Božího dítěte, ať už je z jakéhokoliv národa. A to je něco, co Bůh plánoval už před založením světa a co krok za krokem zjevoval ve svém Slově – Žalm 117 je toho jedinečným dokladem. Vzpomeňte si, jak jsme procházeli knihou Skutků – v jednom ze závěrečných veršů Pavel mluví k Židům z Říma, kteří chtěli slyšet zprávu evangelia:

  • Sk 28:28 „Vězte,“ dodal Pavel, „že tato Boží spása byla poslána pohanům. A oni ji přijmou.“

Jak říká Spurgeon, tady se odhaluje cíl a plnost evangelia – spasení pohanů, kteří budou chválit Hospodina. V knize Skutků je mnoho veršů, které mě velmi oslovují. Opravdu mnoho. Je několik veršů, které jsou zvlášť silné, jako Sk 1,8, nebo 4,12. K těmto veršům patří také následující verš, který se týká kázání evangelia pohanům:

  • Skutky 13:48 Když to pohané uslyšeli, radovali se a velebili slovo Páně; ti pak, kteří byli vyvoleni k věčnému životu, uvěřili.

Toto je verš, který mě fascinuje z mnoha důvodů. Jedním z těch důvodů je, že nevěřící pohané se radovali a velebili slovo Páně. To jsou lidé, o nichž mluví Žalm 117. A stejně tak mluví o těch, kteří byli vyvoleni k věčnému životu a uvěřili. I ti se radovali a velebili slovo Páně. Ale i pohané, kteří nebyli vyvoleni k věčnému životu, se radovali z toho, že Bůh se o ně zajímá, že Bůh jim prokazuje svou milost, že Bůh se jim dal poznat skrze Pána Ježíše Krista, kterého poslal, aby se stal smírnou obětí za naše hříchy. Proč? Protože Bůh má zájem o pohany. Protože Bůh jedná s pohany. Protože Bůh zachraňuje nejenom Židy, ale také pohany. Protože Pán Ježíš Kristus je Spasitelem nejenom Židů, ale také pohanů, zachraňuje každého, kdo věří v jeho jméno. Židům mělo být evangelium zvěstováno nejprve, ale protože ho odmítli, odsoudili se ke ztrátě věčného života (Sk 13,46). Nyní je evangelium rozhlašováno až na sám konec země – a to je důvod radosti pohanů. Nevěřící pohané se radují ze zvěsti evangelia! To je naplnění Žalmu 117, to je naplnění Žalmu 150 (vše, co má dech, chválí Hospodina). To je naplnění zaslíbení, které Bůh dal Abrahamovi, že skrze jeho potomka budou požehnány veškeré čeledi země. A nad to, „kdo byli vyvoleni k věčnému životu, uvěřili.“ Neexistuje lepší zpráva, než je zpráva evangelia – to je Boží moc pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro pohana (Ř 1,16-17). Všechny národy se mohou radovat z této dobré zprávy. Bůh zachraňuje každého, kdo věří v dokonané dílo Pána Ježíše Krista, a nezáleží na tom, jestli je obřezán nebo není, nezáleží na tom, jestli je pohan nebo Žid, nezáleží na tom, jakou řečí mluví, k jakému lidu patří, jaké náboženství vyznává. Podstatné je, zda činí pokání a věří v dostatečnou oběť Pána Ježíše Krista, v jeho dokonané dílo na kříži Golgoty. To je ta naprosto zásadní otázka, která se týká také každého z nás. Věříte v Pána Ježíše Krista? Vzýváte jeho jméno? Máte nové srdce? Milujete Krista? To je otázka, která stojí za prvním veršem našeho textu. Druhý verš je vysvětlením:

III. Důvod

Je to důvod, proč bychom měli milovat Pána, proč bychom měli vzývat jméno Pána Ježíše Krista, proč bychom se měli radovat z Boha a chválit jeho dílo. Ten důvod je skutečně monumentální – a není lepší slovo, jakým to označit:

  • Žalm 117:2 … neboť se nad námi mohutně klene jeho milosrdenství. Hospodinova věrnost je věčná! Haleluja.

Boží milosrdenství se mohutně klene nade všemi národy, nade všemi lidmi, Boží milosrdenství zasahuje každého člověka, který žije na tomto světě. Jeho věrnost nebo také jeho pravda je věčná.

Stejně jako v prvním verši i zde jsou dvě vyjádření, která jsou do nějaké míry synonymní, dají se zaměnit. Ale nejsou to úplně stejná vyjádření, nýbrž jedno rozvíjí a prohlubuje druhé. To je charakteristický rys hebrejské poezie. Podívejme se v rychlosti na obě části tohoto verše, abychom si vysvětlili důvod, proč nemá nikdo výmluvu, když nechválí Boha.

Mluví se tu o milosrdenství, nicméně slovo, které se tu používá, se dá přeložit také jako láska, milost, laskavost, nebo oddanost. Ale ten hlavní význam je milosrdenství. To je prokazování dobroty. Když mluvíme o Božím milosrdenství, mluvíme o prokazování dobroty nejčastěji v časných věcech, v tom tom, co se týká tohoto světa. Tím se liší milosrdenství a milost, protože milost se obvykle týká hříchu a věčnosti, týká se prokazování dobroty v souvislosti s hříchem, tedy odpuštěním hříchu, týká se věčnosti, věčného života, a tedy spasení. Zatímco milosrdenství se projevuje tím, že Bůh prokazuje svou dobrotu ve fyzických, tělesných věcech. Jeho dobrotu můžeme vidět v tom, že se stará o své stvoření. Citoval jsem Žalm 147 ve vztahu k Izraeli, a tento žalm se primárně týká vyvolených, ale:

  • Ž 147:7–9 Pějte Hospodinu píseň díků, zpívejte našemu Bohu žalmy při citaře, tomu, který zahaluje nebe mračny, který připravuje zemi deště, který dává na horách růst trávě, tomu, který zvířatům potravu dává, i krkavčím mláďatům, když křičí.

Po potopě, o které čteme na začátku knihy Genesis (kap. 6-8), uzavřel Bůh smlouvu s Noem, který byl v tomto smyslu v dané chvíli zástupcem celého lidstva. V té smlouvě Bůh slíbil stabilitu na zemi, střídání ročních období, setby a sklizně – Bůh slíbil, že bude prokazovat světu své milosrdenství. Pán Ježíš o tom mluví v kázání na hoře, když říká, že Bůh dává svítit slunci na dobré i zlé a stejně tak posílá déšť. A nejenom to – dává život lidem, dává světlo lidem, dává se poznat všem lidem skrze své stvoření – vidíme to dobře v Žalmu 19, kde nebesa vypravují o Boží slávě a obloha mluví o díle jeho rukou (Ž 19,2). A tohle je jeden z důvodu, proč se Boží milosrdenství mohutně klene jako obloha nad každým člověkem, nad celým stvořením. Je to jako klenba, která se rozkládá od východu na západ. Je to klenba, která nemá konec, protože jejím zdrojem je samotný Bůh, který je nekonečný. Je to mohutná klenba. Různé překlady si zde pomáhají nejrůznějšími způsoby – Pavlík: vzmohla se nad námi jeho laskavost, ČSP: jeho milosrdenství je mocné, B21: jeho láska je tak veliká, KRAL: jeho milosrdenství je rozšířeno, Jer: jeho láska je mocná. A k tomu můžeme přidat to, o čem mluví prorok Jeremjáš, když říká, že Hospodinovo milosrdenství nepomíjí, ale obnovuje se každého rána (Pl 3,22–23). A připojuje k tomu slova Žalmu 117, když říká, že jeho věrnost je neskonalá.

Boží věrnost je věčná. Je tu slovo, které se dá přeložit také jako pravda (KRAL). Pravda a věrnost jsou přítelkyně, které nejdou od sebe odloučit. Kde není pravda, není věrnost, a kde není věrnost, tam není pravda. Hospodinova věrnost trvá navěky. Bůh se nemůže změnit, Bůh nemůže lhát, Bůh bude vždycky věrný sám sobě a tedy pravdě a také svému milosrdenství. Tohle je něco, co nás ve svých důsledcích vede přímo k evangeliu. Pán Ježíš Kristus je ta pravda, která má moc nás osvobodit. Každý, kdo pozná tuto pravdu, každý, kdo pozná Pána Ježíše Krista, zakusí vysvobození ze lži, ze tmy, z hříchu, ze smrti, ze zkázy, ze soudu, který přichází na tento svět.

Každý, kdo přijde k Pánu Ježíši, kdo ho volá a prosí ho o pomoc, o záchranu, slitování, spasení, zakouší hojnost Božího milosrdenství a vidí, že se nad ním klene jako mohutná klenba. Kdo k němu přijde, toho Pán nevyžene ven (J 6,37), ale věrně mu prokáže svou laskavost a zůstane věrný až do konce. Boží věrnost se projevuje nejlépe právě ve spasení. Bůh zachránil tak nicotné, vratké, nestabilní, nevěrné, slabé a zoufalé stvoření jako jsem já, jako jste vy. Když byl Pán Ježíš v zahradě Getsemena a sváděl svůj boj, prosil učedníky, aby se modlili spolu s ním – ale oni usnuli. A Ježíš jim říká: „To jste nemohli jedinou hodinu bdít se mnou?“ (Mt 26,40). To jste nemohli být jedinou hodinu věrní? Přesně takoví jsme. Naše myšlenky jsou rozlítané – v jednu chvíli se soustředíme na Pána a nádheru nebeských věcí a v dalším okamžiku přemýšlíme o nějaké hlouposti. To je člověk! To jsme celí my. Ale Bůh není jako člověk, není jako my. Jeho věrnost je věčná. Slíbil, že naše spasení dovede až do konce, do věčné slávy, že neztratí ani jednoho z těch, kteří k němu přišli, ale všechny vzkřísí v poslední den. A za to mu patří naše chvála, naše velebení, proto ho svými rty oslavujeme zpěvem. To je ohromná výsada Božích dětí. Ale všem lidem je zde přikázáno, aby chválili Boha a oslavovali ho. Bůh jim prokazuje své hojné milosrdenství, Bůh se jim dává poznat ve stvoření a mnohým z nich také v evangeliu Pána Ježíše Krista. Pavel o tom napsal:

  • Ř 1:20–21 Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě.

Pavel mluvil o Božích soudech a o Božím hněvu, který se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti lidí. Místo aby vzdávali Bohu chválu, pyšně prohlašují, že Bůh tu není. To je varování také pro nás, abychom nežili jako pohané, abychom nejednali jako oni. Poznali jsme Boha, tak mu vzdávejte čest jako Bohu a buďte mu vděční. Kéž je vaše myšlení upřené k věčnosti, k Božím věcem, k jeho milosrdenství, které se nad námi mohutně klene, k jeho věrnosti, kéž se vaše srdce sytí pravdou, která nepomíjí, je uchvácené Boží věrností, je naplněné Božím slovem, takže přetéká chválou a velebením Boha. Milí křesťané, oslavujte Krista, radujte z jeho díla, radujete se z jeho osoby, ať se rozjasní vaše tvář pohledem na Pána a na odhalené tváři vás všech se zrcadlí slavná zář Páně a tak jste mocí Ducha proměňováni k Pánovu obrazu ve stále větší slávě (2K 3,18). Ž 117. Amen.

Osnova kázání: