Boží vedení navzdory tlaku lidí

Jaroslav Kernal, Praha 25. července 2021

Pokoj vám a milost, milí v Kristu. Pokračujeme v našem výkladu knihy Skutků a pomalu se blížíme k jejich závěru. Trochu také zrychlíme tempo, abychom se pokud možno do konce léta dostali na konec knihy Skutků. Dnes máme před sebou dvacátou první kapitolu, kterou projdeme celou.

V devatenácté kapitole jsme viděli, že Pavel byl veden Duchem k tomu, aby po třech letech odešel z Efezu a přes Makedonii a Acháju šel do Jeruzaléma (Sk 19,21). Prošel tu oblast, navštívil sbory, které založil, a když chtěl odplout z Řecka do Sýrie, Židé proti zosnovali úklady, takže se nakonec vracel stejnou cestou, kterou přišel (Sk 20,2–3). Spěchal do Jeruzaléma, takže se na zpáteční cestě ani nezastavil v Efezu, pouze se setkal se staršími efezské církve, které si zavolal do Milétu (Sk 20,17). Když se s nimi loučil, řekl jim mimo jiné také následující slova:

• Sk 20:22–23 Nyní jdu do Jeruzaléma, protože mě Duch nutí, a nevím, co mě tam potká. Vím jen tolik, že mi Duch svatý město od města ohlašuje, že na mne čekají pouta a utrpení.

Od svého odchodu z Efezu, tedy celou řadu měsíců už Pavel věděl, že má jít do Jeruzaléma, a že ho tam čekají řetězy a utrpení. Duch svatý ho na to celou dobu připravoval. Ale nebylo to tak s učedníky, s nimiž se Pavel v jednotlivých městech setkával. Ti byli – jak dnes uvidíme – překvapení a zaskočení, nebo byli zarmoucení, jako starší z Efezu, kteří byli dojati Pavlovými slovy, že už ho víckrát neuvidí (Sk 20,38).

Dnes se podíváme na Pavlův zprvu celkem nenápadný příchod do Jeruzaléma. Uvidíme, jak přišel do Jeruzaléma, jak věrně následoval vedení Ducha navzdory tlaku ze strany lidí, jak se potom v Jeruzalémě nechal vést Kristovou láskou a byl pro Židy zase Židem, ačkoliv byl křesťanem, kristovcem a nakonec uvidíme, jak se nenápadný příchod změnil v obecné pobouření, takže nakonec muselo zasahovat vojsko. Pojďme nyní do textu:

I. Pavel je vedený Duchem (v. 1–16)

V úvodních verších kapitoly Lukáš popisuje některé detaily cesty, které nám ukazují, že byl očitým svědkem těchto událostí. Jeho vyprávění nás přivádí do Týru a můžeme vidět, že v tomto starověkém městě byla skupina učedníků. Pavel a jeho přátelé je navštívili a zůstali s nimi sedm dní. Tito učedníci z vnuknutí Ducha říkali Pavlovi, aby nechodil do Jeruzaléma (Sk 21,4). Tady máme první kontroverzi dvacáté první kapitoly. Duch vede Pavla do Jeruzaléma, a naproti tomu učedníci z vnuknutí Ducha říkají Pavlovi, aby nechodil do Jeruzaléma. Mluví Duch sám proti sobě? Rozhodně ne! V Bohu není žádné protiřečení, v Bohu není žádný rozpor. A nic takového není ani v jeho Slově, v Bibli. Jsou lidé, kteří hledají rozpory v Bibli, a dělají to proto, aby ukázali, že na Bibli se nemůžeme spolehnout. Ale my vyznáváme, že Bible je Boží slovo, a je cele inspirovaná Duchem svatým, je bezchybná a neomylená. V Bibli nacházíme pravdu. To je důvod, proč nestavíme proti sobě texty Písma, které si zdánlivě protiřečí, ale místo toho hledáme způsob, jak jim porozumět, aniž bychom snížili jeden nebo druhý text. A v některých případech nás to vede k tomu, že prostě věříme tomu, co Boží slovo říká, aniž bychom byli schopni to vysvětlit – to je příklad třeba Ježíšova plného Božství a současného lidství. To jsou věci, které nedokážeme spojit, ale protože obě učí Písmo velmi jasně, věříme oběma z nich, aniž bychom se snažili proniknout dál, než nám dovoluje Písmo jít. Totéž platí např. o Boží svrchovanosti a lidské zodpovědnosti. Obojí učí Bible velmi jasně, a přece nejsme schopni obojí – z našeho pohledu – logickým způsobem smířit. Chtěl bych vám připomenout slova, která Bůh dal svému lidu, tedy nám, skrze Mojžíše:

• Dt 29:28 Skryté věci patří Hospodinu, našemu Bohu, zjevné však patří navěky nám a našim synům, abychom dodržovali všechna slova tohoto zákona.

Nicméně toto není úplně ten případ, že bychom měli dvě pravdy, které nemůžeme logicky smířit. Na jedné straně vede Duch svatý Pavla do Jeruzaléma a na druhé straně vidíme, že mu město od města skrze svůj lid ohlašuje, že ho čeká utrpení a pouta (Sk 20,23) a to vede Boží lid k tomu, aby na Pavla naléhali, aby do Jeruzaléma nechodil. Podívejte se do verše 11, kde se mluví o prorokovi Agabovi, který už dříve předpověděl hlad, který přijde na celý svět (Sk 11,28):

• Sk 21:11  Přišel k nám, vzal Pavlův opasek, svázal si jím nohy i ruce a řekl: „Toto praví Duch svatý: Muže, kterému patří tento opasek, židé v Jeruzalémě takto svážou a vydají pohanům.“

Tady můžeme dobře vidět, co Duch svatý ohlašoval. Nevypadá to, že by Duch svatý říkal, že Pavel nemá chodit do Jeruzaléma. Ale říkal, co se s Pavlem v Jeruzalémě stane. A také vidíme, jak to interpretoval Lukáš i křesťané, kteří to slyšeli:

• Sk 21:12 Prosili jsme my i tamější bratří Pavla, aby do Jeruzaléma nechodil.

Učedníci z lásky k Pavlovi naléhali na Pavla, aby nechodil do Jeruzaléma, protože Duch svatý jim ukazoval, co tam Pavla čeká. Duch zjevně nemluvil sám proti sobě. Pán Ježíš Pavlovi jasně řekl už v Damašku, že mu ukáže, co musí podstoupit pro jeho jméno (Sk 9,16). Od třinácté kapitoly jsme toho viděli už dost. Další věci Pavel popisuje ve druhém listu do Korintu (2K 11,23–33), který mimochodem napsal právě v této době, kdy byl na cestě do Jeruzaléma. Pavel byl připravený trpět. Vidíme to i z jeho odpovědi:

• Sk 21:13–14 Ale on odpověděl: „Proč pláčete a působíte mi tím větší bolest? Vždyť já jsem připraven nejen nechat se svázat, nýbrž i zemřít v Jeruzalémě pro jméno Pána Ježíše!“ Protože se nedal přemluvit, přestali jsme naléhat a řekli jsme: „Děj se vůle Páně!“

Vidíme, že vysvětlení onoho zdánlivého napětí v našem textu není nijak komplikované. Proč ale Duch svatý město od města ohlašoval církvi, že Pavel bude trpět v Jeruzalémě?

Duch svatý tímto způsobem připomínal církvi, která jak se zdá byla v tuto chvíli celkem v klidu a nezakoušela žádné velké těžkosti a pronásledování, že utrpení pro evangelium patří ke křesťanskému životu. Vzpomeňte si, jak Pavel s Barnabášem povzbuzovali všechny církve, které založili, když je navštívili:

• Sk 14:22 Posilovali učedníky a povzbuzovali je, aby vytrvali ve víře; říkali jim: „Musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království.“

Řekl bych, že něco podobného dělá Bůh s námi a církví v tzv. západním světě. V posledních sto letech vidíme trvalý úpadek církve na západě – početní, teologický i morální. Mnoho z těch, kdo se dnes považují za křesťany, se vůbec ničím neliší od těch, kteří se za křesťany nepovažují – ani způsobem života ani pochopením toho, kdo je Bůh. Proto nám Bůh připomíná skrze události ve světě, kým je a jaký je jeho záměr s jeho církví – že musíme projít mnohým soužením, než vejdeme do jeho království.

Duch svatý také vedl křesťany k tomu, aby si uvědomovali hodnotu vztahů, které mají. Viděli jsme to na starších z Efezu, kteří byli dojati Pavlovými slovy, že už ho víc neuvidí. Vidíme to i v Pavlových slovech ve v. 13. Mají si to uvědomit na vztahu k Pavlovi, o kterém jim Duch svatý říká, že ho čeká utrpení a mnozí z nich už ho možná nikdy neuvidí.

A myslím, že Duch svatý tady také ukazoval křesťanům, co to znamená být vedený Duchem, co to znamená být odhodlaný následovat Pána Ježíše Krista, i když tomu lidé kolem nerozumí. Pavel měl jistotu svého povolání. Věděl, co má dělat a kam má jít. Lidé kolem něj to nemohli sdílet spolu s ním – jenom viděli, že Pavel, kterého milují, bude trpět. Proto se ho snažili odvrátit od jeho cesty. Ale nakonec ho vydávají do Božích rukou – „Děj se vůle Páně!“ Jsou to podobná slova, která řekl Pán Ježíš v Getsemane, když prosil Otce, aby ho minula cesta kříže.

• Lukáš 22:42 Ne má, nýbrž tvá vůle se staň.

Pavel věrně následuje Pána Ježíše Krista i po cestě utrpení. Někdy přichází utrpení do života křesťana nečekaně, náhle, skrze nejrůznější okolnosti a události. A náš postoj v tom musí být stejný, jako učedníků v našem textu. Jindy nás Bůh připravuje na soužení, které může přijít jako důsledek věrného následování Pána Ježíše Krista jako v Pavlově případě.

II. Pavel je vedený láskou (v. 17–26)

Dostáváme se k druhé kontroverzi této kapitoly. Tato druhá kontroverze není textová, ale je teologická. Pavel byl na jedné straně radostně přijat církví v Jeruzalémě. Ale vedoucím církve jeho příchod udělal vrásky na čele. Podívejte se, co říkají:

• Sk 21:20–22 Potom řekli Pavlovi: „Pohleď, bratře, kolik tisíc židů uvěřilo v Krista, a všichni jsou nadšenými zastánci Zákona. O tobě se doslechli, že prý učíš všechny židy, žijící mezi pohany, aby odpadli od Mojžíše: aby přestali obřezávat své syny a žít podle otcovských zvyků. Co teď? V každém případě se dovědí, žes přišel.“

Už v tomto textu jsou dvě věci, které nás nutí k zamyšlení. Jakub mluví doslova o desetitisících Židů, kteří uvěřili a jsou horliteli (ČSP, zélótés) zákona. Horlí pro zákon. Ale nečetli jsme už patnáctou kapitolu? Neřešili tam otázku zákona? Jak tomu máme rozumět? Myslím, že to znovu není nic složitého. Skutky 15 jsou o vztahu zákona k pohanům. Neřeší se tam otázka Židů a zákona. Byli tam bratři z řad farizeů, což byli horlivci, co se týče zákona. Petr tenkrát jasně vystoupil a řekl, že zákon je břemenem, který nemohli unést ani otcové, ani křesťané ze Židů. Proč tedy tito Židé horlili pro zákon? Jediné rozumné vysvětlení je v tom, že to byla součást jejich národní identity. Byli potomky Abrahama, byli následovateli Mojžíše. Písmo o nich mluví jako o těch, kdo uvěřili, proto jsem přesvědčený o tom, že rozuměli tomu, že ze skutků zákona nebude nikdo ospravedlněn. Ale jako Židé v Jeruzalémě chtěli být co nejlepšími následovníky Mojžíše, ale ne skrze skutky zákona, ale skrze víru v Pána Ježíše Krista.

Je velmi pravděpodobné, ale nikoliv překvapivé a nemůžeme se tomu ani divit, že nerozuměli roli zákona stejně jako Pavel. Ten text říká, že o Pavlovi se proslýchalo, že učí Židy, kteří žijí mezi pohany, že není potřeba obřezávat své syna, zachovávat zákon a žít podle tradic otců. To jsou slova, která musela na horlivé zastánce zákona působit jako červený hadr na rozzuřeného býka. Ale bylo to skutečně to, co učil Pavel? Známe jeho listy, takže myslím, že můžeme odpovědět – a odpověď bude: „Ano i ne.“ Nikde v Pavlových listech nenajdeme podobné vyjádření. Pavel učil Krista. Vedl lidi do vztahu s Pánem Ježíšem. Jeho touhou bylo kázat Krista ukřižovaného (1K 1,23; 2,2). Ale z jeho učení vyplývaly některé důsledky, které se blížily tomu, co bylo řečeno. Pavel učil, že opravdový Žid není ten, kdo je obřezaný na těle, ale kdo má obřezané srdce (Ř 2,28–29). Mají proto Židé, kteří uvěřili v Krista, přestat obřezávat své syny? Jaká je Pavlova odpověď? Dvojí:

• Ř 3:1–2 Jaký je užitek obřízky? Veliký v každém ohledu! Předně ten, že židům byla svěřena Boží slova.
• Galatským 6:15 Nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření.

Mají Židé, kteří uvěřili v Krista, přestat obřezávat své syny? Mají naprostou svobodu v tom, jestli to budou dělat nebo nebudou. Podstatné je, zda znají Krista, zda uvěřili v jeho dokonané dílo na kříži Golgoty, zda se spoléhají na jeho skutky a jeho zásluhy a ne na své vlastní. A s tím souvisí i vše ostatní ohledně Mojžíšova zákona. Nejde o to plnit jednotlivé konkrétní příkazy – nikdo je nemůže všechny zachovat. Ještě jednou list Galatským:

• Galatským 5:6 V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou.

Proč víra, která se uplatňuje láskou? Protože:

• Ř 13:10 Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.

Láska je také tím důvodem, proč Pavel jedná tak, jak jedná v následujících verších našeho textu (viz v. 23–26). Pavel nebyl zastánce zákona, rozuměl tomu, jakou roli má zákon (viz 1Tm 1,8–11), nebyl pod zákonem ani bez zákona. Jeho zákonem byl Kristus a kvůli němu, kvůli zachování lásky a pokoje mezi bratry nyní jde do chrámu a podrobuje se očistnému obřadu. Nepřišel do Jeruzaléma, aby se stal pohoršením pro tamní církev. Už předtím si s Jakubem, Petrem a Janem vysvětlili evangelium (Ga 2,2.6–9), podali si pravice a věděli, že kážou stejné evangelium. Nyní Pavel ví, že může jít do chrámu a podrobit se očistnému obřadu. Ti Židé rozuměli evangeliu, věděli, že záleží na novém narození, ale chtěli žít podle Mojžíšova zákona. Proto Pavel jedná, jako kdyby byl pod zákonem, i když dobře ví, že není. Když před lety přišel do Jeruzaléma spolu s Titem, nedovolil, aby byl Titus obřezán, i když na něj tlačili a naléhali, i když se o to snažili ze všech sil. Titus byl Řek a nebyl nejmenší důvod, aby byl obřezán. Nyní zde byli bratři, kteří byli Židé a chtěli žít podle zákona. A Pavel jim v tom vyšel vstříc.

Byl Pavel pokrytec? Kompromitoval evangelium? Nemyslím si to. Pokrytectví je, když někdo něco říká a něco jiného dělá, nebo když někdo chce, aby druzí něco dělali, ale sám to dělat nechce. Člověk takto může jednat z nevědomosti, když mu nedochází nějaké souvislosti a nevidí, jak jdou slova a skutky ruku v ruce – potom je to hlupák. Ale může také jednat pokrytecky ze zbabělosti, protože zachovat se konzistentně by znamenalo nějaké nepohodlí nebo oběť – to je asi nejčastější důvod, proč my sami mnohdy jednáme pokrytecky. To byl případ Petra v Antiochii, který se bál zastánců obřízky (Ga 2,11–12). Nebo může takhle někdo jednat z vypočítavosti – a to je čiré zlo, protože takový člověk hraje vědomě s druhými lidmi hru, která mu má zajistit, aby vypadal lépe před druhými, je to manipulace s druhými ve svůj prospěch. Pavel ale nic takového nedělá. Chce zachovat pokoj mezi bratry. A to nás vede k tomu, čemu říkáme sebezapření. Někdy musíme zapřít sami sebe, abychom mohli posloužit druhým. Motivem sebezapření není strach z lidí, ani hloupost ani snaha ovládnout druhé – tím hlavním motivem je láska. Láska k Bohu a láska k lidem. Právě proto tady Pavel jedná způsobem, který je pro nás hůře pochopitelný. Ale rozumí tomu, že nejde o podstatu evangelia, takže je ochoten zapřít sám sebe a jednat jinak, než cele podle svého přesvědčení. Ale kdyby viděl, že Židé v Jeruzalémě nerozumí evangeliu a Ježíš je pro ně jenom takovým přídavkem k zachovávání zákona a cesta spasení je skrze skutky zákona, jednal by úplně stejně jako v případě Tita – neuhnul by ani o krok, aby jim byla zachována pravda evangelia. Důkladně potom rozebírá tyto otázky v Ř 14-15 a 1K 8-10. Jeho cílem je oslavit Pána Ježíše Krista, zachovat jednotu Ducha, působit pokoj a nikoliv rozdělení a jednat v lásce. Pavel usiloval o to, aby zachoval jednotu v církvi a prokázal bratrům svou lásku. Přesto nakonec došlo v Jeruzalémě k pozdvižení.

III. Dav je veden předsudky (v. 27–40)

• Skutky 21:27–28 Když se těch sedm dní chýlilo ke konci, uviděli ho v chrámě židé z provincie Asie. Pobouřili celý dav, zmocnili se Pavla a křičeli: „Izraelci, pojďte sem! To je ten člověk, který všude všechny učí proti vyvolenému lidu, proti Zákonu a proti chrámu. A teď ještě přivedl do chrámu pohany a znesvětil toto svaté místo.“

Pavel jednat v tichosti, kterou nás učí Kristova láska, přesto se nevyhnul skandálu. Ale nebyl to on, kdo ten skandál způsobil, byli to Židé z provincie Asie, tedy lidé z Efezu. V. 29 říká, že viděli Trofima z Efezu, někdo ho poznal a v už se to rozjelo. Viděli Pavla a předtím viděli Trofima – ti dva byli spolu v Efezu, to určitě znamená, že ho Pavel přivedl do Jeruzaléma, aby ho vzal do chrámu, protože Pavel učí proti chrámu. Mimochodem, vzpomenete si, proč ve Sk 7 ukamenovali Štěpána?

• Sk 6:13–14 Tenhle člověk znovu a znovu mluví proti tomuto svatému místu i proti Mojžíšovu zákonu. Na vlastní uši jsme slyšeli, jak řekl, že Ježíš Nazaretský zboří tento chrám a změní ustanovení, která nám dal Mojžíš.

To bylo před nějakými skoro dvaceti lety. A Pavel tam byl. Hlídal kabáty, když Štěpána kamenovali. Nyní je tu stejná situace, stejné obvinění. Akorát je vznesené proti Pavlovi. A na přihoršenou je tady Trofimos. V celém městě nastal rozruch (v. 30), vyvlekli Pavla z chrámu a chtěli ho zabít. Nicméně zasáhl vojenský oddíl Římanů, kteří měli ve městě svou posádku. Vyrvali Pavla rozběsněnému zástupu a spoutali ho dvěma řetězy. Vyšetřování na místě nikam nevedlo – všimněte si, jak je to ve svých projevech podobné tomu, co se dělo v Efezu, když lidé skandovali „veliká je Artemis efezská“ – byl tam zmatek, nikdo nevěděl nic jistého, nevěděli, proč se sešli, co tady dělají, komu to dělají a proč. Ale dav má svou sílu, takže nakonec se jeho násilí začalo obracet i proti vojákům.

Pavel se obrací na velitele a prosí ho, aby směl promluvit k zástupu. Tady máme jasný doklad toho, že Pavel mluvil řecky a vzápětí (v. 40), že mluvil také hebrejsky. Všimněte si také, že i ten velitel měl své předsudky, protože si myslel, že Pavel je nějaký vzbouřenec, který nedávnou podnítil ke vzpouře čtyři tisíce lidí. Jeruzalém byl horkým místem. O několik let později došlo k veliké vzpouře proti Římanům, v podstaě k občanské válce, protože jednotlivé frakce vzbouřených Židů bojovaly také proti sobě, nakonec došlo k obléhání Jeruzaléma a v roce 70 k jeho naprostému zničení. Tohle byla nejspíš Pavlova poslední návštěva chrámu. O jedenáct let později nezůstal kámen na kameni, všechno bylo rozmetáno, přesně tak, jak to Pán řekl.

Tahle kapitola nám mimo jiné ukazuje, jak slabí a hříšní jsme. Podívejte se, jak lidé jednají v celé té kapitole – neustále jednají na základě nějakých předsudků. Když šel Pavel do Jeruzaléma, učedníci měli své předsudky a naléhali na Pavla, aby nechodil do Jeruzaléma. Ale on chtěl oslavit Pána Ježíše Krista – životem nebo smrtí. Jeruzalémská církev měla předsudky vůči Pavlovi – nejspíš byly živené tím, co o Pavlovi roznášeli lidé ze světa, například ti Židé z provincie Asie. A ti křesťané, místo aby odmítli pomluvy, raději jednali s Pavlem podle toho, co se o něm proslýchalo. To je smutná vizitka těch křesťanů.

Celý ten dav, který chtěl Pavla zabít, jednal na základě pomluv. Někdo jim něco řekl, a oni se podle toho zařídili. Byla to pravda, že chtěl Pavel přivést pohany do chrámu? Ne. Ale to nikoho nezajímalo. Místo toho se ti lidé nechali strhnout druhými lidmi a šli tak daleko, že chtěli Pavla zabít. Člověk je tak slabá bytost, že jen málokdy vydrží jít proti proudu. Obvykle se nechá strhnout ostatními. A nakonec je to jedno, jestli je to křesťan nebo ne – to je vidět i na našem textu. Jediný, kdo je tady pevný a nenechá se strhnout, je Pavel. Drží se pravdy a jde za Pánem Ježíšem Kristem. V tom pro nás musí být vzorem.

Jsme často v pokušení nechat se strhnout – světem, davem, médii, strachem z lidí, pohodlnější a širší cestou, jednoduchými řešeními – jsou to věci, které útočí na naše sklony k lenosti, pohodlnosti, povrchnosti. A mnohdy je velmi lákavé jim podlehnout. Místo toho, abychom se ptali, co by dělal Pán Ježíš, se řídíme tím, co dělají ostatní. Jak je to možné, že Pavel vytrval, když i jeho přátelé naléhali, aby se odvrátil od cesty, na kterou se vydal? Odpověď jsme viděli minule:

• Sk 20:24 Ale já nepřikládám svému životu žádnou jinou cenu, než abych dokončil svůj běh a splnil úkol, který jsem dostal od Pána Ježíše: hlásat evangelium o Boží milosti.

Pavel byl cele zaujat Pánem Ježíšem Kristem, byl zaměřený na evangelium. Nespustil oči z Ježíše. A to je to, co nám tak často chybí. Jsme jako Petr, který ve víře vykročil z lodi na rozbouřené moře, když Pán Ježíš procházel po vodě kolem lodi s učedníky.

• Matouš 14:30 Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mne!“

Pán Ježíš slyší modlitby svých dětí a žádné z nich neopustí. Petr se přestal soustředit na Ježíše, proto se začal topit. Když byl v Antiochii, přestal se soustředit na Ježíše a na evangelium, které boří zeď mezi Židy a pohany – místo toho se začal bát lidí, takže kompromitoval evangelium. Ale Pavel zůstal pevný.

• Fp 3:13–14 Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.

Ke stejné věci chci povzbudit i vás. Držte se Pána Ježíše Krista. Zůstaňte věrní v tom, k čemu vás povolal. A pokud padnete, pokud se necháte strhnout proudem, volejte k němu, aby vás obnovil, aby vás znovu postavil na nohy a dal vám sílu jít za ním. On je věrný – nejedná s námi podle toho, co bychom si zasloužili, ale jedná s námi na základě své milosti. Jestliže vyznáváme své hříchy, on nám je odpouští a vodí nás ve svém světle. V jeho síle jsme schopni stát pevně, držet se pravdy, držet se jeho samotného, v jeho lásce jsme schopni zapírat sami sebe, brát na sebe kříž a následovat Pána, v jeho milosti jsme schopni obstát navzdory předsudkům i rozvášněnému davu. Amen.