Služebníci a spolupracovníci na poli evangelia

Jaroslav Kernal, Praha 4. července 2021

Pokoj vám a milost, milí v Kristu. Pán nám dal další příležitost společně se sejít a uctívat ho, chválit jeho jméno, modlit se, slyšet výklad Božího a mít společenství. To jsou věci, které Pán, který hlavou své církve, přikázal církvi, aby je dělala. Procházíme postupně knihou Skutků a viděli jsme první církev v Jeruzalémě:

• Sk 2:42 Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.

Učedníci stavěli na pravdě Božího slova. To je naprostý základ. Pokud budeme stavět na čemkoliv jiném – a mohou to být klidně dobré a svaté věci, klidně některá z těch, které následují v tomto verši, ale pravdu Božího slova zařadíme až za ně, dostaneme se velmi jednoduše mimo. Nakonec přestaneme stavět na pravdě, protože dáme přednost něčemu jinému. Tohle je důvod, proč každou neděli a každou středu společně otevíráme Písmo, to je důvod, proč sami nebo v rodinách otevíráme Písmo každý den – chceme znát pravdu a stavět na ní. Pavel na konci svého života varoval Timotea, že přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení (2Tm 4,3). Nemluvil primárně o nevěřících lidech, ale o lidech, kteří se hlásí ke Kristu. Podle svých choutek, podle toho, co je baví, co se jim líbí, podle svých vlastních představ o Bohu si seženou učitele, kteří budou lechtat jejich uši, kteří jim budou říkat to, co tito lidé chtějí slyšet. Potom dodává:

• 2 Timoteovi 4:4 Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím.

Přikloní se k výmyslům lidí a zavrhnou pravdu. A na jiném místě čteme, že je Bůh sám vydá do moci klamu, aby uvěřili lži, protože nemilovali pravdu, která by je zachránila (2Te 2,10-11). To jsou velmi silná a důležitá slova, která si potřebujeme vzít k srdci – a zvlášť v dnešní době. Znovu, více než kdy jindy v posledních desetiletích, musíme stavět na pravdě Božího slova, ne na laciných frázích, na bezmyšlenkovitém opakování toho, co někdo řekl a nám se to zrovna hodí do krámu. David říká:

• Ž 1:1-2 Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci.

Požehnaný křesťan přemýšlí nad Božím slovem. Pojďme to udělat i v tuto chvíli. Budeme číst Sk 20,1-16.

Dneska máme před sebou část kapitoly, která popisuje Pavlovy cesty, úklady, kterým čelil a také povzbuzování, jímž zahrnoval křesťany a církve, které navštívil. Jsme v roce 56-57 po Kr. Před třemi lety Pavel vyrazil ze Syrské Antiochie, prošel Malou Asii, navštívil sbory, které založil spolu s Barnabášem a se Silasem a došel do Efezu. V Efezu zůstal přes dva roky a učil Boží slovo, takže celá provincie Asie byla naplněna evangeliem a vzniklo mnoho dalších sborů, které založili ti, kteří se obrátili skrze Pavlovu službu v Efezu. Duch svatý vedl Pavla (Sk 19,21), aby se znovu vydal na cestu a šel dál po té trase, kterou už dříve absolvoval se Silasem a Timoteem. Vydal se z Efezu do Makedonie a poslal před sebou Timotea a Erasta (Sk 19,22). Sám šel Troady, kde se mu otevřela příležitost zvěstovat evangelium.

• 2K 2:12-13 Když jsem přišel do Troady zvěstovat evangelium Kristovo, našel jsem tam dveře otevřené pro dílo Páně, a přece jsem neměl stání, neboť jsem tam nezastihl bratra Tita; rozloučil jsem se s nimi a vydal se do Makedonie.

Znovu vidíme (už podruhé, poprvé Sk 18,20-21, Efez), že Pavel nevyužil příležitost kázat evangelium v Troadě. Místo toho šel dál. Ovšem i v Troadě vznikla církev. Nevíme kdy, ale další text ukazuje, že tam církev byla a Pavel se tam vrátil. Nyní mířil do Makedonie.

I. Úklady v Řecku (v. 2–6)

• Sk 20:2-3 Prošel tamější krajiny, vytrvale povzbuzoval bratry slovem Božím a přišel do Řecka, kde strávil tři měsíce. Když se chystal vyplout do Sýrie, zosnovali proti němu Židé úklady, a proto se rozhodl vrátit se přes Makedonii.

Pavel prošel Makedonii. Navštívil sbory, které tam vznikly – určitě sbor ve Filipech, kde trpěl kvůli evangeliu a odkud musel odejít. Určitě také navštívil sbor v Tesalonice a v Beroji. A podívejte se, co dělal: povzbuzoval bratry mnoha slovy. Nejspíš s nimi sdílel něco z toho, co se dělo na dalších místech, kde kázal evangelium, možná mluvil o tom, jak v Efezu vycházeli démoni z nemocných a posedlých, když na ně lidi dali Pavlovy upocené zástěry a šátky, které používal při práci na otírání potu a špíny. Ale nejvíc vždycky dělal to, co popisuje ve svých listech – bral Boží slovo, otevíral ho a mluvil o Kristu. To je totiž to nejlepší povzbuzení, jakého se nám může dostat. Když Petr psal křesťanům, povzbuzoval je k tomu, aby vždycky byli připraveni:

• 1Pt 3:15 … dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte.

Naše naděje je v Pánu Ježíši Kristu. On je náš život. V něm máme všechno požehnání nebeských věcí. On je náš pokoj. V něm nacházíme svou radost. On je náš prostředník, naše cesta k Bohu, on je pravda – ta jediná pravda, která osvobuzuje, jenom skrze něj, ve víře v něj, může člověk dosáhnout věčného života. Kdo v něho věří, nezahyne navěky, ale má život věčný. On nás vysvobozuje před přicházejícím Božím hněvem. On nás utěšuje v našich bolestech, on nás pozvedá v našich pádech, on nás vede v temnotě tohoto světa, protože on je světlo světa a kdo je v něm, má světlo života. Proto s radostí otevíráme jeho slovo, Bibli a sytíme se tímto slovem. Proto chceme i jiné vést do Božího slova a povzbuzovat je nikoliv prázdnými slovy lidské moudrosti, ale slovy o Kristu, slovy Písma. Vždyť celé Písmo svědčí o něm. Pavel na své cestě vytrvale povzbuzoval křesťany Božím slovem. Lukáš na tomto místě použil sloveso παρακαλέω (parakaleó), které se dá přeložit jak slovem povzbudit, tak slovem napomenout. Ale myslím, že to není úplně napomínání ve smyslu kárání nebo nějakých výtek. Spíš bychom mohli řící, že jde o naléhání, protože ať už mluvíme o povzbuzování nebo domlouvání vždycky to slovo nese význam naléhavosti, nutnosti a našem textu je to umocněné ještě spojením „mnoha slovy“. Co si pod tím máme představit, uvidíme za chvíli, když Pavel vyučoval v Troadě. I když je to spíš o formě a délce. Ale ve druhé polovině kapitoly, kde vidíme setkání se staršími z Efezu, kteří za Pavlem přišli do Milétu, vidíme i obsah, tedy to, co Pavel těmto bratrům v Kristu říkal. A nepochybně jim opakoval i to, co říkal sborům, které založil na své první misijní cestě:

• Sk 14:22 Všude tam posilovali učedníky a povzbuzovali je, aby vytrvali ve víře; říkali jim: „Musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království.“

To platilo v prvním století i v patnáctém i ve dvacátém prvním. Být učedníkem Pána Ježíše Krista znamená mít v tomto světě soužení. Jediná cesta, jak se vyhnout soužení kvůli Kristu, je stát přítelem světa a podobat se světu, připodobnit se k němu, poslouchat svět a jednat podle toho, jak diktuje svět. Ale ve skutečnosti to není cesta, jak se vyhnout soužení – ale je to cesta, jak se vyhnout kříži Pána Ježíše Krista.

Pavel prošel Makedonií a šel do Řecka (Athény, Korint). Z Makedonie napsal druhý dopis do Korintu, kde psal o tom, co bylo v Troadě. A podívejte se do našeho textu, jak nyní vypadal Pavlův doprovod. Do Efezu přišel sám. Z Řecka s ním jdou:

• Sk 20:4-5 … Sopatros, Pyrrhův syn z Beroje, Aristarchos a Sekundus z Tesaloniky, Gaius a Timoteus z Derbe a Tychikos a Trofimos z Asie. Ti šli napřed a čekali na nás v Troadě.

Postupně Pavel nabíral lidi k sobě a ti tvořili stále větší skupinu, která s ním byla na cestách. Tady je to sedm mužů, plus Lukáš, který se v pátém verši připojuje k Pavlovi (viz 1. os. pl.). Z Korintu Pavel napsal dopis do Říma, ve kterém jmenovitě pozdravuje 27 lidí (plus další, kteří jsou s nimi, matky, sestry, rodiny, církve v jejich domě). Jak Pavel pracoval s těmito lidmi, velmi dobře vidíme na konci 2. Timoteovi. To nebyli mladí muži, kteří by zbožně se zastřeným zrakem zírali na Pavla, ale byli učedníci Pána Ježíše Krista, kteří pracovali na díle evangelia, a Pavel jim pomáhal růst v poznání Krista.

• 2Tm 4:10-12.20 Krescens odešel do Galacie, Titus do Dalmácie. Jediný Lukáš je se mnou. Marka vezmi s sebou, bude mi užitečný jako pomocník. Tychika jsem poslal do Efezu. Erastos zůstal v Korintu. Trofima jsem nechal v Milétu, protože byl nemocen.

Pavel věrně povzbuzoval církve i jednotlivce Božím slovem, aby všichni dorůstali do zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. Aby rostli v poznání Pána Ježíš a v lásce ke svatým.

Když chtěl Pavel odejít z Korintu, Židé proti němu zosnovali úklady – už poprvé, když byl v Korintu, tak mu chtěli ublížit a nyní zas. Proto Pavel neplul do Sýrie, ale vydal stejnou cestou, kterou přišel zase zpátky. Znovu do Filip, kde nejspíš vyzvedl Lukáše. A společně pluli do Troady, kde na ně ostatní čekali.

II. Povzbuzení v Troadě (v. 7–12)

• Sk 20:7 První den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba a Pavel promluvil ke shromáždění. Protože chtěl na druhý den odcestovat, protáhl řeč až do půlnoci.

Tady je jeden z mála veršů v Novém zákoně, který nám říká o tom, kdy se scházela Kristova církev. A navíc je to popis, nikoliv předpis. Tradičně se většinou křesťané schází první den v týdnu, z biblického pohledu tedy v neděli. Ale viděli jsme také, že církev v Jeruzalémě se na začátku scházela každý den, v Efezu Pavel vyučoval každý den v přednáškové síni filozofa Tyranna. Můžeme říci, že máme nějaký vzor ve Starém zákoně, kdy se v domě Božím každý den, ráno a večer, přinášely oběti. A jednou týdně bylo bohoslužebné shromáždění (Lv 23,3). Je to určitý princip, který se opakuje. Boží slovo nám říká, že v Kristu je den jako den, takže není až tak podstatné, který den se církev schází, ale je podstatné, že se schází pravidelně, a zjevně minimálně jednou týdně. Tady se církev první den v týdnu sešla k lámání chleba, což je způsob, jak Lukáš popisuje Večeři Páně. Sešli se, aby si připomínali Kristovo dílo na kříži. Vypadá to, že se sešli navečer nebo pozdě odpoledne. To dává smysl, protože první den v týdnu byl pracovní den, takže se sešli po práci, četli Boží slovo, chválili Pána, modlili se, lámali chléb. Lukáš říká, že Pavlovi přátelé byli v Troadě už pět dní, když tam Pavel dorazil a Lukáš s Pavlem tam zůstali po příjezdu sedm dní. To ukazuje, že dorazili druhý den v týdnu, což je naše pondělí. Nejspíš se sešli s různými jednotlivci, ale až první den v týdnu se sešla církev ke společnému uctívání Pána. A druhý den chtěl Pavel jet. Takže nakonec protáhl svou řeč, své povzbuzování až do půlnoci.

• Sk 20:8-9 Byli jsme shromážděni v horní místnosti, kde bylo mnoho lamp. Nějaký mladík jménem Eutychos seděl na okně, a protože Pavel mluvil dlouho, přemáhal ho spánek. Usnul a spadl z třetího poschodí a když ho zvedli, byl mrtvý.

V Korintě se církev scházela v domě Tita Justa, v Efezu Pavel vyučoval v přednáškové síni i po domech, v Troadě se scházeli k uctívání s lámáním chleba v soukromém domě první den v týdnu. Všimněte si, že tady je popis od očitého svědka. Lukáš si pamatoval zajímavý detail: bylo tam mnoho lamp. Byly to olejové lampy, což znamená, že tam bylo asi dost začouzeno a vzduch musel být těžký. A kromě toho Pavel měl co říct. Mluvil dlouho a stalo se, co se stává, když někdo dlouho mluví – někteří lidé začali klimbat. Přemáhají spánek, hlava jim pomalu klesá, svaly se uvolňují, potom ta hlava klesne a člověk se probudí. Je to správně? Zjevně nejsem první kazatel, který to zná z vlastní zkušenosti. Problém je, když je shromáždění ve třetím patře a lidé sedí v oknech. Asi tam bylo hodně lidí, takže seděli, kde se dalo. Mladý muž jménem Eutychos, usnul, vypadl z okna a zabil se. Spadl ze třetího patra a byl mrtvý. Lukáš to tady popisuje velmi stroze. Usnul, spadl a byl mrtvý.

• Sk 20:10-11 Pavel sešel dolů, sklonil se nad ním, objal ho a řekl: „Upokojte se, je v něm život.“ Pak se vrátil nahoru, lámal a jedl chléb, dlouho do rána s nimi rozmlouval a potom odešel.

Tady je velmi suše popsané vzkříšení z mrtvých. Jako kdyby se tím Lukáš nechtěl ani zabývat. V evangeliích čteme o třech lidech, které Pán Ježíš vzkřísil z mrtvých – dcera představeného synagogy Jaira, syn chudé vdovy z Naim a Lazar, přítel Pána Ježíše. Ve Skutcích jsou další dvě vzkříšení – Tabita a Eutychos. Jednou je to Petr, koho Pán použil ke vzkříšení, podruhé Pavel. Tím jsou všechna vzkříšení, kromě toho Pánova, vyčerpána. Znovu tu vidíme potvrzení Pavlovy apoštolské autority. Z Makedonie Pavel napsal list Korintským, v němž musel obhajovat to, že je apoštol. Nyní o tři měsíce později, Bůh Pavlovu autoritu znovu potvrzuje tímto znamením. Ale podívejte se, na co klade důraz Lukáš – na kázání a vyučování Božího slova, Památku Páně, a společenství. Dvanáctý verš je neskutečně strohým vyjádřením, skoro to vyznívá jako úplné zlehčení toho, co se stalo:

• Sk 20:12 Chlapce přivedli živého a to je velice povzbudilo.

V originále je tady jeden z oblíbených Lukášových výrazových prostředků – doslovně ten verš překládá Žilka: „Přivedli pak hocha živého a byli nemálo povzbuzeni.“ Výraz „nemálo“ je typický pro Lukáše. Nemálo může znamenat opravdu hodně, Lukáš to píše opravdu velmi suše. Zdá se, že nechce klást důraz na zázračné věci, ale život církve a společenství, na Boží slovo a na připomínání Pána Ježíše Krista. O tom mluví, na to klade důraz, to vyzdvihuje. O tom je totiž křesťanský život. Není o zázračných znameních, ale o vztahu s Pánem Ježíšem Kristem. Je to o životě s Bohem, o pravdě a milosrdenství. O každodenním hledání Božího království a jeho spravedlnosti, když použiju slova Pána Ježíše (Mt 6,33).

Každý den mít společenství s Bohem, jít do jeho Slova, do Bible, mluvit s Bohem na modlitbách, mít s ním vztah, živý vztah. Hledat jeho království, učit se od Pána a být proměňován mocí Ducha svatého. Bůh je milosrdný a povzbuzuje nás skrze mnoho věcí – zde povzbudil církev skrze Boží slovo, skrze Pavlovo vyučování a společenství, i vzkříšení Eutycha. Církev zůstala, Pavel odchází. Povzbudil to společenství a odešel. Ale nebyl v Troadě naposled. Když o deset let později píše z vězení v Římě Timoteovi, prosí ho, aby mu až za ním půjde z Efezu, přinesl z Troady od Karpa plášť, který tam Pavel nechal a s ním knihy a pergamen (2Tm 4,13).

III. Spěch do Jeruzaléma (v. 13–16)

Lukáš se po letech znovu připojil k Pavlovi a zůstal s ním následující čtyři roky (až do konce Skutků). Když byl Pavel vězněn v Caesareji, napsal Lukáš evangelium a později v Římě knihu Skutků. Nebylo to dlouho od doby, kdy tyto události proběhly, takže je jistě měl ještě v paměti. Pavel spěchal do Jeruzaléma, proto se rozhodl, že nebude ztrácet čas v provincii Asii a mine Efez, kde strávil více než dva roky.

Je to zajímavé, že Pavel spěchal. Izajáš 28,16 říká, že kdo věří, nemusí spěchat, ale někdy je třeba spěchat. Pavel vezl finanční pomoc církvi v Jeruzalémě (Sk 24,17). Kromě toho říká, že chtěl přinést oběti v chrámu. Říká to ve své obhajobě před Félixem, a je otázka, jestli to byl jeho původní záměr nebo tím popisuje situaci, do které se dostal – starší církve v Jeruzalémě mu řekli, aby šel do chrámu a obětoval za své očištění společně s nějakými dalšími bratry z Jeruzaléma. Každopádně vidíme, že Pavel spěchal do Jeruzaléma a byl kvůli tomu ochoten opustit církev v Troadě, která asi byla v šoku po Eutychově pádu z okna, jeho smrti a následnému vzkříšení. Byl ochoten jenom ke krátkému setkání se staršími efezské církve. Bůh ho vedl a Pavel se nedal zastavit lidmi. Jeho cílem bylo oslavit Pána Ježíše Krista.

Tady je zajímavá paralela: v Lukášově evangeliu čteme o tom, že tvář Pána Ježíše byla obrácena k Jeruzalému, a tak ho nepřijali v samařské vesnici, kde chtěl přespat (Lk 9,53). Ježíš směřoval do Jeruzaléma, protože musel zemřít v Jeruzalémě. Tady i Pavel směřuje do Jeruzaléma – jeho cílem, jak uvidíme dále, bylo vydat svědectví o Kristu před císařem. Lukáš určitě nechtěl srovnávat Pavla s Ježíšem, ale v evangeliu ukazuje, jak Ježíš jde, aby naplnil to, co měl udělat – v Jeruzalémě měl být odsouzen svým národem a rukama pohanů zabit. Měl trpět, zemřít a vstát z mrtvých. A k tomu směřoval od samotného začátku až do konce. Proto přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo, aby zaplatil za hříchy svého lidu svou smrtí na kříži, aby byl pohřben podle Písem, aby vstal z mrtvých podle Písem. Kdo v něho věří, nebude zahanben (Ř 10,11.

Pavel také jde přesně tak, jak ho Pán povolal. Je to jen člověk, ale je cele oddaný evangeliu, které řídí jeho život. Pán mu řekl, že bude svědčit před králi (Sk 9,15-16) a Pavel dělá všechno pro to, aby naplnil Pánovu vůli. Stejně tak každého z nás Bůh postavil na nějaké místo, abychom tam byli jeho svědky. Bůh nepovolal Timotea, aby byl jako Pavel, aby dělal to, co dělal Pavel, ani ostatní z Pavlova okolí neměli být malé kopie Pavla, ale každého povolal k něčemu jinému. Aristarchos doprovázel Pavla až do Říma (Sk 27,2), byl vězněn spolu s Pavlem a nejspíš mu pomáhal a sloužil ve vězení. Pavel o něm mluví jako o svém spolupracovníkovi (Fm 24). Podobně mluví o Tychikovi, který byl nositelem a možná i písařem listů do Efezu a do Kolos. Pavel ho nazývá milovaným bratrem a věrným pomocníkem, který s ním slouží Pánu (Ko 4,7). Tito muži byli poslové Pavla, byli také kazatelé, jak to vidíme na příkladu Timotea, který strávil nejspíš několik let v Efezu, kde měl ustanovit starší. V příští kapitole uvidíme, že Pavel ustanovil starší v Efezu, ale také věděl, že to jsou jenom lidé a že mezi nimi samotnými povstanou takoví, kteří budou chtít strhnout učedníky na svou stranu. Proto požádal Timotea, aby zůstal v Efezu a nikomu nedovolil učit odchylným naukám (1Tm 1,3-4). Proto mu dal instrukce ohledně výběru a ustanovení starších. Totéž bylo později s Titem, se kterým se chtěl setkat v Troadě, a kterého nechal na Krétě, kde měl jasný úkol – měl dát do pořádku, co v pořádku nebylo a ustanovit v každém městě starší (Tt 1,5). Titus se také velkou měrou podílel na sbírce, kterou teď Pavel vezl do Jeruzaléma. Ve druhém dopisu do Korintu psaném po cestě z Makedonie, píše:

• 2K 8:16-18 Buď Bohu dík, že dal Titovi do srdce stejně horlivý zájem o vás! Nejenže vyhověl mé výzvě, nýbrž ve své horlivosti sám od sebe se rozhodl k vám jít. Spolu s ním posílám bratra, který si službou evangeliu získal uznání ve všech církvích.

Titus, Timoteus, Tychikus, Trofimos, Aristarchos a mnozí další – to byli Pavlovi spolupracovníci na Božím díle. Nebyli to jeho zaměstnanci, nebyli to ani jeho učedníci – byli to učedníci Pána Ježíše Krista, věrní bratři, přátelé. Mnozí jistě mladší, některé z nich, jako byli Timoteus a Titus, přivedl ke Kristu, takže je nazývá vlastními syny ve společné víře (viz 1Tm 1,2; Tt 1,4). Byli to služebníci Krista, kteří sloužili společně s Pavlem. Každý z nich podle svého obdarování, každý z nich podle toho, jak ho Pán vedl. Každý z nich na místě, kam ho Bůh postavil. Po osmi letech se k Pavlovi vrátil Lukáš – je dost možné, i když to nemůžeme tvrdit s jistotou, že strávil těch osm let ve Filipech. V Jeruzalémě či v Judsku se seznámil se vznešeným Theofilem, tedy s někým z nejvyšších vrstev společnosti a věnoval velkou část své služby tomuto jedinému člověku. O Theofilovi nevíme jinak vůbec nic, ale čtvrtina Nového zákona byla původně určena jenom jemu a Bůh to použil i pro nás. To je věrná služba. To jasně ukazuje, kromě mnoha jiných míst, že Lukáš byl věrným služebníkem evangelia. A to je výzva pro každého z nás.

Nemusíme nutně zasáhnout celý svět. Nejsme toho schopni. Většina z nás je dokonce velmi omezená na malý okruh lidí. Tady se má prokázat naše věrnost Pánu Ježíši Kristu – na těch nejbližších, na místech, kde to obvykle není moc vidět, kde většinou není mnoho jiného publika, kde to až příliš často žádný člověk neocení. Ale Bůh vidí, co je skryto a odplatí (Mt 6,4.18).

Pavel byl jinak obdarovaný a jeho zodpovědnost byla jiná. Na srdci mu ležely všechny tyto církve – od Antiochie po Korint. Byly to desítky sborů. Kromě toho měl vždy starost o svůj národ a o církev v Jeruzalémě. Proto nyní spěchá do Jeruzaléma, aby tam byl na letnice – jeden ze tří velkých židovských svátků. Jde za povoláním, ke kterému ho Pán povolal – navzdory útrapám cest, navzdory námaze, navzdory těžkostem a úkladům jeho vlastních krajanů, Židů, kteří mu nedají pokoj a neustále se mu snaží uškodit nebo ho přímo zabít. Na jeho životě můžeme vidět Pána Ježíše Krista. Z jeho moci a v jeho síle Pavel jedná. U jeho nohou spočívá. Někdy máme možná sny, že bychom chtěli vykonat veliké věci jako třeba Pavel. Ale začít musíme u Pánových nohou, v Kristově blízkosti, v jeho náruči, v jeho Slově, v jeho milosti a odpočinutí.

• Mt 11:28 Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.

Vlož svůj život do jeho rukou, věř v Krista a budeš žít! Amen.