Koho takto uctíváte a neznáte, toho zvěstuji!

Jaroslav Kernal, Praha 9. května 2021

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, bratři a sestry, milí v Kristu. Dneska před sebou máme další část knihy Skutků. Zastavili jsme se ve druhé polovině sedmnácté kapitoly, kde je popsána Pavlova návštěva Athén. Pavel se svými společníky přepluli z Malé Asie do Evropy a kázali evangelium ve Filipech, potom v Tesalonice, kde proti nim povstali Židé naplnění závistí a hněvem, protože se ke Kristu obrátilo mnoho pohanů, kteří předtím uvěřili v jediného Boha a chodili do synagogy. Nyní se tito pohané z celého srdce obrátili ke Kristu. Pavel o nich napsal, že si je jist jejich vyvolením (1Te 1,4), protože se na nich objevily znaky skutečné křesťanské víry – protože evangelium k nim přišlo v moci Ducha svatého a v přesvědčivé plnosti a rozeznělo se od nich po celé Makedonii i Řecku (1Te 1,5–10). Pavel děkuje:

• 1Te 2:13 Proto i my děkujeme Bohu neustále, že jste od nás přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest. Vždyť také projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte.

Z Tesaloniky musel Pavel odejít a šel do Beroje, kde byli Židé přístupnější než ti v Tesalonice a chtěli slyšet výklad Božího slova. Milovali Boží slovo a každý den zkoumali v Písmu, jestli je to tak, jak jim Pavel zvěstuje (Sk 17,11). Výsledek se dostavil:

• Sk 17:12 A tak mnozí z nich uvěřili a s nimi nemálo Řeků, vznešených žen i mužů.

Ale Židé z Tesaloniky se dozvěděli, že Pavel káže Boží slovo v Beroji a přišli tam a s pomocí ničemných lidí začali dělat Pavlovi problémy. Proto bratři vypravili Pavla pryč z Beroje a doprovodili ho až do Athén. Ve druhé polovině sedmnácté kapitoly jsme právě v Athénách. Minule jsme viděli, že athénská společnost byla velmi nábožensky založená. Bylo tam mnoho modlářství, mnoho pověrčivosti, byli tam filozofové, kteří si zakládali na své vzdělanosti a na lidské moudrosti. Byli tam i Židé, se kterými Pavel mluvil, ale vypadá to, že se natolik přizpůsobili společnosti, v níž žili, že evangelium pro ně bylo jenom nějakým dalším náboženským názorem. Pavel mluvil s Židy i s pohany a svědčil jim o Kristu. Židé nejevili velký zájem – ani v pozitivním smyslu (jako Židé v Beroji) ani v negativním (jako Židé v Tesalonice) slova smyslu. Ale někteří pohané byli Pavlovými slovy zaujati a chtěli slyšet víc. Pojďme nyní přečíst text od v. 16. do konce kapitoly a potom zůstaneme u v. 17–23.

Boží slovo nám ukazuje, kdo je Bůh, kterému věříme – v našem textu nám to ukazuje na příkladu Pavla a Boha, kterého zvěstoval řeckým bezvěrcům. Podíváme se na tři věci z našeho textu, které mluví o tom, jak lidé v době Nového zákona chápali křesťanství a uvidíme, že to je stejné i dnes. Z pohledů Řeků v Athénách jim Pavel kázal 1. cizího Boha, 2. nové Božstvo, 3. neznámého Boha. Není až tak podstatné, zda Pavel mluvil s Židy nebo s pohany, kteří se obrátili k židovství, nebo mluvil s Řeky, které potkával na ulicích Athén – pro všechny to nakonec bylo stejné. Ani Židé, kteří měli Písma, neznali Pána Ježíše Krista, což znamená, že neměli přístup k Otci. Pokud se Bůh nesmiloval a nedal jim nově se narodit z Ducha svatého, neměli s Bohem osobní vztah a byli ztraceni. Proto Ježíš řekl Nikodémovi, že se musí znovu narodit (J 3,3). Pojďme tedy k prvnímu bodu:

I. Cizí Bůh

Chtěl bych zdůraznit to, co čteme v sedmnáctém verši – že Pavel rozmlouval se všemi skupinami lidí. Osmnáctý verš nám ukazuje, o čem s nimi mluvil – o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání. To byl základ Pavlovy služby těm lidem. To kázání, které Lukáš ve zkratce zaznamenal v této kapitole, je úplným vyvrcholením celé Pavlovy služby. Bylo to něco navíc – to nebyl základ, nebyla to podstata toho, co Pavel dělal. Pavel využil příležitosti, která se mu naskytla – podobně jako v Tesalonice, kde mu dovolili tři soboty po sobě mluvit v synagoze – a na Areopagu předstoupil před shromážděné Řeky, kteří si ho vyžádali, protože chtěli slyšet víc, a vysvětlil jim evangelium. Ale ten důvod, proč se shromáždili, byl, že s nimi Pavel předtím mluvil.

• Sk 17:18 Rozmlouvali s ním i někteří epikurejští a stoičtí filosofové. Jedni se ptali: „Co nám to chce ten nedovzdělanec vykládat?“ Druzí říkali: „Zdá se, že nás chce získat pro cizí božstva.“ Tak soudili, protože Pavel kázal o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání.

Tady je znovu podobnost k naší době – byli tam filozofové, kteří se dívali na Pavla trochu z patra. Lukáš zaznamenal, že se jednalo o dvě filozofické školy – historie nám říká, že to byly konkurenční školy – epikurejci a stoici. V obou případech šlo o filozofii, která kladla velký důraz na etiku, na morálku, na to, aby lidé byli slušní. Ale smysl života tkvěl podle nich v různých věcech. Epikúrejci byli v podstatě materialisté. Smysl života byl podle nich v tom, aby si ho člověk užil, aby dosáhl blaženost, aby dosáhl slasti. Nemělo jít o pudovou slast, ale nějakou životní harmonii, která bude zbavena bídy a zoufalství. Stoici směřovali jiným směrem – cílem bylo odpoutat se od vášní, řídit se čistě rozumem a žít morálně. Obě ty školy kladly velký důraz na morální život, na ctnost. Ti lidé žili docela slušně – a ve svých očích žili dost dobře. Těmto lidem Pavel říkal o Kristu. A podívejte se do našeho textu – znělo jim to velmi divně. Zdálo se jim, že je chce získat pro cizí božstva. A tak to skutečně bylo.

Je to určitý paradox, protiklad, který tady vidíme. V 16. verši Pavel viděl, že celé to město je naplněné modlářstvím. Bylo to starověké řecké město – v každém takové městě obvykle bylo alespoň několik chrámů, které byly zasvěceny různým bohům. Zdá se, že Athény vynikaly v množství. Hlavní bohyní byla Athéna, ale – a zde je jistě ten vliv filozofů – vedle ní tu bylo množství dalších bohů, kterým Athéňané přinášeli oběti. Nechtěli nikoho vynechat, nechtěli si žádné božstvo znepřátelit, nechtěli si nikoho rozhněvat – byli to takoví pověrčiví racionalisté. Jedním ze znaků epikurejců bylo to, že pro ně bylo skutečné jenom to, co mohli prozkoumat svými smysly. Byla to taková snaha pojistit si všechno ze všech stran.

A do toho jim Pavel říká něco o Kristu. Jistě mluvil o jedinečnosti Krista, jak jí zmiňuje ve své promluvě na Areopagu, určitě mluvil o pravdě, která je v Kristu – Ježíš je cesta, pravda i život. Na jednu stranu to znělo těm lidem docela srozumitelně, ale na druhou stranu – protože mluvil o člověku, nikoliv o filozofii, jim to bylo velmi cizí a vzdálené. Ve skutečnosti je pro každého přirozeného člověka zvěst o Kristu cizí a vzdálená. Je to něco, co z podstaty své vzbouřené a Bohu nepřátelské přirozenosti nemůže přijmout. Boží slovo jasně říká, že když jsme byli bez Krista, byli jsme Boží nepřátelé, byli jsme cizinci, byli jsme vzbouřenci. Každý přirozený člověk je svou podstatou, svou přirozeností, modlář. Modlářství znamená uctívání někoho nebo něčeho jiného než je jediný pravý Bůh. A přirozený člověk nezná pravého Boha, nechce ho znát, nemiluje ho a neuctívá ho. Ať už si to přizná nebo ne, uctívá a miluje něco jiného nebo někoho jiného, modlu. Tou může být socha nebo nějaký úkaz, může to být duchovní mocnost, může to být materiální i nemateriální povahy, ale vždycky je to něco jiného než Bůh sám. A to je důvod, proč každému člověku – úplně každému, více náboženskému nebo méně náboženskému, více racionálnímu nebo méně racionálnímu, více inteligentnímu nebo méně – zní zpráva o Kristu jako zpráva o cizím božstvu.

Řekové v Athénách uctívali množství bohů. Uctívali jich tolik, že je ani neznali. Takže bychom si řekli, že by neměl být problém, aby do svého náboženského systému zařadili někoho dalšího. Problém by to nebyl, kdyby to nebyl jediný pravý Bůh. Jediný pravý Bůh si totiž nárokuje absolutní výlučnost. Jediný pravý Bůh, Pán Ježíš Kristus (1J 5,20) totiž říká, že pokud nežijeme v něm, pokud jsme ho nepoznali osobně, pokud s ním nemáme osobní niterný vztah, pokud s ním nechodíme a tedy nežijeme ve světle a v pravdě, žijeme ve lži a v temnotě. V duchovní temnotě je to celkem jedno, jestli tady máte množství bohů – v té temnotě se ztratí. Ale když do tmy zazáří světlo evangelia, je to něco naprosto jiného, cizího, zvláštního. Proto se jim zdálo, že je chce Pavel získat pro cizí božstva – mluvil totiž o Ježíšovi a o zmrtvýchvstání. A to zní přirozenému člověku cize.

Vzpomenete si ještě, jak jste poprvé slyšeli o Ježíši? O Ježíši z Bible. Nepřipadalo vám to cizí? Nepřipadalo vám to zvláštní? Divné? Vzpomínám si, jak jsem četl Janovo evangelium a říkal jsem si, že to je jako z jiného světa. Nikdy jsem nic podobného neslyšel ani neviděl. Myslel jsem si, že jestli tohle je pravda, potom je to naprosto revoluční, je to tak jiné, tak zvláštní, tak odlišné, že – pokud je to pravda – to chci rozhodně poznat. To bylo Boží dílo v mém životě. To je zázrak. Je to podobný zázrak, jaký jsme viděli u Lydie – Pán otevřel její srdce, takže uvěřila (Sk 16,14). Bez tohoto zázraku zůstane evangelium zprávou o cizím – a ve výsledku velmi nechtěném – Bohu.  Tento cizí Bůh je pro přirozeného člověka také novým Bohem – a to je další bod:

II. Nový Bůh

• Sk 17:19–21 Pak ho vzali s sebou, dovedli na Areopag a tam mu položili otázku: „Rádi bychom se dověděli, jaké je to tvé nové učení, které šíříš. Vždyť to, co nám vykládáš, zní velice podivně. Chceme se tedy dovědět, co to je.“ Všichni Athéňané i cizinci, kteří tam pobývají, ničemu totiž nevěnují tolik času jako tomu, že vykládají a poslouchají něco nového.

Ti lidé chtěli slyšet o Pavlově novém učení. To, co slyšeli, znělo podivně a oni ještě nikdy nic podobného neslyšeli. A to už slyšeli mnoho – určitě jste aspoň trochu slyšeli o řecké mytologii, o řeckých bozích. Mnozí vypadali jako lidé nebo na sebe brali lidskou podobu a chovali se jako lidé – měli své rozmary, své klady i zápory, někteří byli mstiví, jiní dobří a příjemní. Každé pohanské náboženství obsahuje mnoho příběhů – je to jedno, jestli je to řecké nebo jakékoliv jiné náboženství. Obvykle je tu nějaký hlavní příběh, kterým je vysvětlená existence světa a místo člověka na světě a potom množství dalších příběhů, které s tím více nebo méně souvisí. Ale učení o Kristu je jiné. V tomto smyslu je nové pro každé neznovuzrozené srdce. Není tady nic podobného. Nikdo není jako Bůh, který stvořil nebe a zemi, nikdo není jako Otec, který poslal Syna, aby byl spasitelem světa, nikdo není jako Syn, který „byl způsobem bytí roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži“ (Fp 2,6–8). Nikdo není jako on.

Pavel kázal o Kristu a o zmrtvýchvstání a to znělo úplně nově. Křesťanství je úplně jiné než všechna ostatní náboženství. Pán Ježíš Kristus je úplně jiný, než všichni jiní takzvaní bohové tohoto světa. Nikdo není svatý jako Boží syn, nikdo není tak plný milosti a slitování jako on, nikdo není tak plný lásky, aby kvůli ní položil život za své ovce. Nikdo není plně Bůh a plně člověk v jedné osobě, tedy tak nepochopitelný a neuchopitelný, protože Bůh nemůže být jiný, a současně tak blízký, protože je jedním z nás. To slovo se stalo tělem, a přebývalo mezi námi (J 1,14).

• 1J 1:1 Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.

Pavel mluvil o životě v Kristu. Možná mluvil o spasení z milosti, což je kladivo na každé náboženství, na každou lidskou snahu dosáhnout Boha svým vlastním způsobem – a přesně o tom každé lidské náboženství je. Lidé se snaží dostat se k Bohu, ale Bůh se sklonil k lidem a přišel mezi nás. Tahle zpráva je vždycky nová – pro každou generaci, pro každého člověka, který se nově setkává s evangeliem. Nikdo nečeká, že by spasení bylo jenom z milosti a jenom skrze víru a jenom v Pánu Ježíši Kristu. Proto to těm Řekům připadalo, jako kdyby je Pavel chtěl získat pro nějaká nová božstva, pro nějaké nové náboženství. Nic podobného předtím ještě neslyšeli. Spasení je darem Boží milosti, aby se nikdo nemohl chlubit před Bohem a aby všechna sláva za spasení byla jenom Boží (Ef 2,8–10).

Je tady nové učení, které není nové, podle Písma, protože to je učení, které tady bylo od počátku, od stvoření světa. Nikdy neexistovala jiná cesta spasení než z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Ale až do příchodu Pána Ježíše Krista byla tato cesta do velké míry skrytá. Nebyla neviditelná, takže byli lidé, kteří byli zachráněni i před příchodem Krista. Ale nebyla tak odhalená a tak zjevná, jako je v evangeliu. V tomto smyslu je evangelium úplně nové. A pro ty lidi v Athénách to bylo něco, co je velmi přitahovalo – ale nikoliv kvůli svému obsahu, ale kvůli své novotě. Dychtili po tom, aby slyšeli další a další novinky.

Asi by byli šťastní, kdyby mohli žít v naší době – mohli by den co den projíždět zprávy na internetu, mohli by zjišťovat novinky ze všech koutů světa, z míst, o kterých ani netuší, že existují. A nemuseli by přitom vůbec vytáhnout paty z domu. Dneska stačí zapnout počítač nebo odemknout displej telefonu. Ale v téhle zvědavosti se skrývá také past – a tou je povrchnost. Dobře to vidíme právě v Athénách – ti lidé sice chtějí slyšet o tom novém náboženství, ale když slyší o zmrtvýchvstání, přestává je to bavit. Byli to racionalisté. Tohle už na ně bylo moc. Kdyby na ně Pavel přišel s nějakou lidskou moudrostí, s nějakými „duchovními“ řečmi, použil by pár cizích slov, o kterých skoro nikdo neví, co znamenají, dal by tomu určitý nádech tajemna, a možná by tam vložil i nějaký ten zázrak, něco velkého a nevysvětlitelného, potom by ho možná poslouchali ještě dneska. Ale on mluvil o tom, že Boží syn se stal člověkem, a tento člověk, Ježíš Kristus, byl ukřižován, zemřel a byl pohřben, ale třetího dne vstal z mrtvých. A kdo se na něj spolehne, tomu budou odpuštěny jeho hříchy a bude zachráněn. „Poslechneme si tě někdy jindy.“

• 1K 1:22–24 Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.

A tak Bůh, kterého kázal Pavel, zůstal pro Athéňany neznámý.

III. Neznámý Bůh

Jsme u posledního bodu dnešního kázání – Pavel káže neznámého Boha. Respektive mluví o tom, koho v Athénách uctívají jako neznámého a říká, že on tohoto Boha zná.

• Sk 17:22–23 Pavel se tedy postavil doprostřed shromáždění na Areopagu a promluvil: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji.“

Abychom předešli každému nedorozumění, musíme si hned říct, že Pavel tady nemluví o skutečném uctívání, o uctívání v tom smyslu, jak o něm mluví Boží slovo, o uctívání pravého Boha, o klanění se Bohu, které přináší Bohu slávu. Mluví o jejich náboženství, o tom, že přinášejí oběti, a v tomto smyslu uctívají, ale nemluví o tom, co Bible nazývá uctívání. Neexistuje uctívání bez poznání pravdy. Nikde na světě není žádný pohan, který by ve skutečnosti uctíval pravého Boha, a tedy byl spasen, a přitom neměl poznání tohoto Boha. Když Ježíš mluvil se samařskou ženou, říkal jí, že Samařané uctívají, co neznají, ale Bůh hledá ty, kteří ho budou uctívat v Duchu a v pravdě (J 4,22–23). A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. Nelze ctít Boha bez poznání pravdy o něm. A nelze poznat pravdu o Bohu, bez poznání Pána Ježíše Krista. Znovu jsme u výlučnosti Krista, u jeho jedinečnosti nejen z hlediska podstaty toho, kým Pán je, ale také z hlediska toho, co udělal a co nám zprostředkoval. Neexistuje žádný jiný způsob, jak poznat Boha, než skrze víru v Pána Ježíše Krista. Bez poznání Pána Ježíše Krista zůstává Bůh neznámým Bohem.

• 1 Janův 2:22–23 Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus? To je ten antikrist, který popírá Otce i Syna. Kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má i Otce.

Pavel se snažil najít cestu k Řekům skrze jejich náboženskou horlivost. Mohl by úplně stejně mluvit o pověrčivosti nebo o modlářství, ale nechtěl ty lidi ztratit hned na začátku, bez toho, aby jim řekl to hlavní – evangelium. Proto je chválí za jejich náboženskou horlivost, i když jeho duch byl rozhorlen kvůli tomu všemu modlářství, kterého byly Athény plné. A tak navázal na to, co viděl v jejich posvátných hájích – viděl oltář s nápisem „Neznámému bohu“. A viděl, že to je přesně ono – tady je Bůh, kterého tito lidé neznají, o kterém vůbec nevědí, takže jim připadá cizí a nový, ale především je to Bůh neznámý.

Ale jak uvidíme příště, není to Bůh, který by byl vzdálený, nebo se nedal poznat, i když je pro ně v tuto chvíli neznámý. Svou myslí může člověk poznat mnoho pravd o skutečném Bohu. Bůh se dává člověku poznat ve stvoření. A Pavel napsal:

• Ř 1:20 Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.

I ten nejvzdálenější pohan v nejzapadlejším koutě světa může poznat, že je tady Bůh, který stvořil svět, když se bude dívat kolem sebe a přemýšlet o věcech, které vidí. Král David to dobře popsal v Žalmu 19, kde mluví o řeči stvoření, které vypravuje o Boží slávě. Žádný člověk pod sluncem není bez důkazů o Bohu a jeho existenci, jeho slávě, jeho spravedlnosti, jeho moci. Ale žádný člověk sám od sebe nehledá Boha, proto Bůh zůstává pro přirozeného člověka neznámým Bohem. Jenom když se Bůh dá člověku poznat, když otevře jeho srdce, jako otevřel srdce Lydie, člověk poznává pravdu o Bohu a potom ochotně a s radostí věří v Pána Ježíše Krista a jeho dílo.

Chtěl bych k tomu říci ještě dvě poznámky, než skončíme – především je to dílo Boží milosti a moci, dílo Boží lásky k hříšníkovi, že Bůh se dává člověku poznat. Když Bůh tohle neudělá v životě člověka, člověk nemůže poznat Boha. Když toto Bůh udělá, člověk nemůže neznat Boha. Proto se mluví o znovuzrození, proto je toto dílo nazývané také vyučením od Boha (J 6,45), kde se odkazuje na zaslíbení proroků, kteří mluvili o Božím lidu, o novém nebo spíš pravém duchovním Božím lidu, kde všichni budou vyučeni od Boha. Ti, kdo se označují Božím jménem, budou ti, kdo Boha skutečně znají, protože ho poznali niterně, protože byli vyučeni samotným Bohem. Kdo není vyučen od Boha, Boha nezná. Může znát nějaké pravdy o Bohu, může znát spoustu věcí z Písma a z teologie, ale jestliže nezná Boha samotného, jestliže není v Kristu a nemá pokoj s Bohem skrze Ježíše Krista, nepatří do Božího lidu.

Jak se může člověk dostat k tomu, že bude vyučen od Boha? To je ta druhá poznámka – je to jenom skrze slovo Boží zvěsti, skrze kázání evangelia, skrze Boží slovo, které člověk slyší a které Duch svatý použije v životě toho člověka, aby mu dal nově se narodit. Proto Boží slovo mluví o tom, že lidé musí slyšet evangelium, aby mohli být spaseni. Nemohou uvěřit, jestliže neuslyší (Ř 10,14). A nemohou uslyšet, jestliže není, kdo by zvěstoval. Proto Pavel káže evangelium v Athénách. Proto mluví s lidmi – aby slyšeli a uvěřili. Proto uvěřilo tolik Židů v Beroji, protože šli do Písma, protože sami zkoumali Boží slovo a Bůh ho použil v jejich životech, aby je zachránil. Proto bylo zachráněno jen nemnoho lidí v Athénách – nechtěli slyšet Boží slovo. Petr napsal, že lidé přicházejí k pádu svým vzdorem proti Slovu (1Pt 2,8). Což nás nutně musí vést k otázce, jaký je můj vztah k Božímu slovu? Jaký je může vztah k Bohu? Znám Boha? Znám Pána Ježíše Krista? Jak to je ve vašem životě, milí přátelé? Znáte Boha? Není pro vás cizí, nový nebo neznámý? Máte vztah s Bohem? Je to jednoduchá otázka, a přece je to naprosto zásadní otázka – s ní stojí a padá věčnost. Můžete vyznat, že jste Božími dětmi? Můžete vyznat, že milujete Boha z celého svého srdce? Možná nedokonale, ale opravdově? V Duchu a v pravdě?

Jestliže znáte Boha a milujete ho, potom běžte a mluvte o něm s druhými lidmi, mluvte s nimi o Ježíši a zmrtvýchvstání, řekněte jim evangelium, řekněte jim, že bez Krista jim nepomůže morálka ani náboženství, ale čeká je soud a věčné odsouzení v ohnivém jezeře daleko od Pána a jeho lásky, jeho dobroty a jeho slitování. Buďte věrnými svědky Pána Ježíše Krista. I my jsme byli cizí a vzdálení, ale Bůh nám dal tu milost, že nám někdo řekl evangelium a Bůh z nás učinil svůj lid, který nyní hlásá mocné skutky toho, který nás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla (1Pt 2,9). Amen.