… kromě toho, co je nezbytně nutné …

Jaroslav Kernal, Praha 28. března 2021

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, posvěcení v Pánu Ježíši Kristu. Jsme v knize Skutků, v patnácté kapitole, a zabýváme se těžkými věcmi, které musela vyřešit první církev. Jednalo se především o to, jak se vyrovnat s židovstvím, jak se vyrovnat s mojžíšovým zákonem a s obřízkou – a to především ve vztahu k pohanům. Viděli jsme, jak to církev vyřešila:

• Skutky apoštolské 15:11 Věříme přece, že [my, Židé] jsme stejně jako oni [pohané] spaseni milostí Pána Ježíše.

Z toho vyplývá všechno ostatní. Pavel se touto otázkou důkladně zabývá v listu Galatským, kde mluví o spravedlnosti ze zákona a spravedlnosti z víry. Těm, kteří chtěli zakládat svou spravedlnost na plnění skutků zákona, říká velmi jasně:

• Ga 5:2-4 Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje. Znovu dosvědčuji každému, kdo se dá obřezat, že je zavázán zachovávat celý zákon. Odloučili jste se od Krista vy všichni, kteří chcete dojít ospravedlnění na základě zákona, pozbyli jste milosti.

Jestliže chcete obřízku jako znamení své spravedlnosti před Bohem, jako něco, co by vás mělo přiblížit k Bohu, co by vás mělo více posvětit, Kristus vám nic neprospěje. Všimněte si, že jde o víru, jde o motivy, jde o teologické vysvětlení. Snaha získat ospravedlnění skrze skutky zákona nebo jakékoliv jiné skutky, je zlá a vede pryč od Krista. Není slučitelná se spravedlností darovanou z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. To jde přímo proti sobě. Proto byla snaha bratrů farizeů, kteří chtěli, aby se pohané obřezali a nařídilo se jim, aby zachovávali mojžíšovů zákon, tak špatná. Spravedlnost ze zákona znamená dodržet všechna přikázání do posledního puntíku. Selhat v jednom znamená porušit všechna. Budeme číst Sk 15,13-34 a projdeme tento text. Zaměříme se na Jakubovu odpověď a dopis, který apoštolové poslali.

Máme před sebou text, který v mnoha ohledech kontroverzní, proto ho procházíme samostatně. Jednak je to otázka trvalosti příkazů, které byly dány pohanům, dále jak to souvisí s kazateli Mojžíše, co to znamenalo pro tehdejší církev a co to znamená pro nás? Abychom tomu rozuměli, musíme se vrátit k základu evangelia, ke spasení z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista, pak pochopíme pouto lásky, které vyplývá z evangelia a vede k radosti, která je spojená s nadějí věčného života.

I. Evangelium milosti – pevný základ

Jakub se ujal slova nakonec, po bouřlivé rozpravě a debatě. Chci, abyste si všimli dvou věcí z  jeho prohlášení. Nejprve říká:

• Sk 15:14 Šimon vypravoval, jak Bůh poprvé projevil pohanům svou milost a povolal si z nich svůj lid.

Bůh si povolal svůj lid, doslova pro své jméno. Tento lid si Bůh povolal z pohanů. Byl to Boží plán od samotného počátku. To nebyl nějaký okamžitý Boží nápad, protože evangelium u Židů selhalo, ale byl to záměr, který Bůh odhaloval skrze proroky. Jakub říká, že prorok Amos mluví o tomto Božím plánu. Nemluví o něm úplně otevřeně a jasně, ale to, co prorok Amos říká, se vztahuje na spasení pohanů a vybudování Davidova domu. Je tady zvláštní lid, který je Božím vlastnictvím a je složený z Židů, kteří se obrátili ke Kristu a přijali ho jako svého Mesiáše a z pohanů, kteří se obrátili ke Kristu a přijali ho jako svého Spasitele. To je Boží lid, který si Bůh povolal. A protože to Bůh takto udělal, říká Jakub druhou věc:

• Sk 15:19 Proto já soudím, abychom nedělali potíže pohanům, kteří se obracejí k Bohu.

Jakub říká totéž, co Petr a Barnabáš s Pavlem. Jsme spaseni Boží milostí, Židé i pohané, proto nelze ke spasení přidávat žádné skutky, protože zde nemohou být žádné jiné podmínky kromě víry. Kdo věří, je spasen a nebude souzen, kdo nevěří, už je odsouzen (J 3,18). Jedinou podmínkou spasení je víra v Pána Ježíše Krista. Jestliže toto chybí, žádné spasení není. Jestliže jsou k víře přidávané nějaké skutky, už se nejedná o pouhou víru, ale je to víra překroucená, která nevede ke spasení.

A samozřejmě samotná víra v Pána Ježíše Krista vede k dalším věcem – vede k pokání, vede k odvrácení se od hříchu, vede ke svatosti, vede ke každodennímu spoléhání se na Pána, vede nás do jeho Slova, do Bible, vede nás k modlitbám. Petr mluví o tom, co máme připojit k víře a všimněte si dobře těch věcí:

• 2Pt 1:5-9 Proto také vynaložte všecku snahu na to, abyste ke své víře připojili ctnost, k ctnosti poznání, k poznání zdrženlivost, ke zdrženlivosti trpělivost, k trpělivosti zbožnost, ke zbožnosti bratrskou náklonnost a k bratrské náklonnosti lásku. Máte-li tyto vlastnosti a rozhojňují-li se ve vás, nezůstanete v poznání našeho Pána Ježíše Krista nečinní a bez ovoce. Komu však scházejí, je slepý, krátkozraký a zapomněl na to, že byl očištěn od svých starých hříchů.

Není tady žádný skutek, který bychom měli připojit k víře, ale je tady proměný charakter, srdce, vnitřní člověk, obnovená mysl, jsou tady vlastnosti, které – pokud budou přítomné ve vašem životě – nepochybně povedou k vnějším projevům, ke skutkům. Ale jde o proměnu srdce na základě víry. Jakub tomu v našem textu podle mě rozumí velmi dobře. Proto říká, že Židé nemají dělat potíže pohanům a nakládat na pohany břemeno, které nemohli unést ani samotní Židé. Tohle je základ, na který musíme postavit všechno, co následuje. Ale současně je potřeba, abychom pečlivě rozlišili to, o čem jsme už mluvili a co je také zjevné i v našem textu, kde jsou někteří lidé, kteří se snaží na křesťany uvalit břemeno zákona a jsou zde také křesťané, kteří se snaží o totéž. V obou případech je tady špatná teologie, a přece se bude v jednom případě jednat o falešné bratry, špióny, svůdce (viz Ga 2,4) a v druhém případě jde o bratry, kteří ale dělají špatnou práci – chtějí uvést druhé pod jho zákona.

Musíme pochopit, že farizeové, kteří uvěřili, nepřestali žít jako farizeové. Víme jenom o jednom z farizeů, který šel do důsledků evangelia, takže mohl být pro Židy Židem a pro pohany jako ten, kdo je bez zákona (viz 1K 9,20-23). Deset let po této události se Pavel znovu dostal do Jeruzaléma (Sk 21). Podívejte, co mu vyčítají:

• Sk 21:20-21 Potom řekli Pavlovi: „Pohleď, bratře, kolik tisíc židů uvěřilo v Krista, a všichni jsou nadšenými zastánci Zákona. O tobě se doslechli, že prý učíš všechny židy, žijící mezi pohany, aby odpadli od Mojžíše: aby přestali obřezávat své syny a žít podle otcovských zvyků.

Nevyčítají mu jako Petrovi, že se stýká s pohany – to už je vyřešené, ale vyčítají mu, že odvrací Židy od Mojžíše. To už je potom, co Pavel napsal listy do Korintu i list Římanům a list Galatským napsal ještě před setkáním v Jeruzalémě ve Sk 15. Pavel dobře rozuměl tomu, co evangelium znamená – svobodu od zákona, svobodu od lidských tradic, svobodu od hříchu, svobodu od modlářství a od model, svobodu od sebe sama, jinými slovy dokonalou svobodu v Kristu. A na této svobodě stojí i vztah Židů k pohanům. Tohle potřebujeme pevně uchopit, abychom mohli správně porozumět tomu, co v našem textu následuje.

II. Evangelium lásky – trvalé pojítko

Chtěl bych, abychom se zaměřili na tři věci, které nám pomohou pochopit Jakubova slova, když říká o pohanech:

• Sk 15:20-21 … ale jen jim napsali, aby se vyhýbali všemu, co přišlo do styku s pohanskou bohoslužbou, aby nežili ve smilstvu, aby nejedli maso zvířat, která nebyla zbavena krve, a aby nepožívali krev. Vždyť Mojžíš má odedávna po městech své kazatele, kteří čtou jeho Zákon v synagógách každou sobotu.

Ta první věc se týká slov „jen jim napsali“ a „aby se vyhýbali“. Ve verši 28 se mluví o povinnostech, které jsou naprosto nutné, ČSP mluví o tom, co je nezbytné a KRAL o věcech potřebných. Hodně tady může pomoci to slovo vyhýbat se, nebo zdržovat se (viz v. 28, kde je stejné slovo jako ve v. 21, kde je přeložený slovem vyhýbat se). Mluví se tu o určité zdrženlivosti. V češtině si to můžeme představit na spojení zdržet se hlasování. Stojí za tím představa, že někdo má nějaké možnosti, které jsou legitimní (pro, proti, zdržet se), a podle daných okolností využije jednu z nich. Jinými slovy – nevkládáme na vás žádné břemeno, ale jsou zde věci, v nichž vás kvůli křesťanům ze Židů, žádáme o zdrženlivost. Přesně tohle je tady řečeno. Má to ale jeden háček – a to je druhá věc, na kterou se musíme zaměřit – jsou to ty věci, jichž se mají křesťané z pohanů vyvarovat. S třemi z nich bychom v tomto kontextu asi neměli žádný problém, ale ta čtvrtá nám to narušuje – je tady maso obětované modlám (v. 28, ve v. 21 to, co přišlo do styku s pohanskou modloslužbou), je tady maso zvířat, která nebyla zbavena krve, je tady požívání krve, a je tady smilstvo. A o smilstvu přece nemůžeme říci, že to je něco, co by bylo v pořádku, o čem by se křesťan mohl rozhodovat v kontextu svobody v Kristu. To přece není jako maso obětované modlám. Rozhodně ne. Jak tomu tedy rozumět?

Tyto čtyři věci, které Jakub zmiňuje, byly zjevným problémem pro křesťany ze Židů. Bylo to něco, co poskvrňovalo jejich svědomí, co jim bránilo mít společenství s křesťany z pohanů. Po staletí byli Židé zvyklí oddělovat čisté a nečisté jídlo. A tady se mluví o jídle, které bylo zasvěcené modlám, o mase, které nebylo správně zbavené krve, o krvi samotné a jejím požívání. To všechno bylo zakázané zákonem. A přece – ani Jakub, ani Pavel s Barnabášem a dokonce ani křesťané z pohanů, nerozumí tomuto doporučení, vyhýbání se, jako příkazu zákona. Není to tak, že by vybrali něco málo ze zákona a to vložili na pohany. Naopak, když křesťané z pohanů slyšeli, k čemu je bratři zavazují, radovali se (Sk 15,31).

Pro pohany byly všechny tyto věci naprosto normální. Jediné maso, které obvykle jedli, bylo maso obětované modlám, které si koupili v masných krámech. Nikdo z nich neřešil, jestli a jakým způsobem bylo to maso zbavené krve. Při pohanské modloslužbě se často požívala krev. A to souvisí i s tím čtvrtým příkazem – se smilstvem. Pohané neměli takový morální standard ohledně manželství jako Židé. Bylo běžné, že součástí pohanského uctívání model byl pohlavní akt s chrámovou nevěstkou, který byl chápán jako něco normálního. Podobně to asi fungovalo obecně ve vztazích. A často platilo to, že na ženy byla kladena věrnost manželovi, muž ničím takovým nebyl vázán. Pro Židy to bylo samozřejmě pohoršením, a pokud nějaký pohan uvěřil v Krista a dál takhle žil – ale musíme rozumět tomu, že to byl způsob jejich života, jejich norma, jejich standard. To neříká, že to je biblický standard ani to neříká, že bychom s něčím takovým měli souhlasit. Písmo je v tomto ohledu naprosto jasné. Je velmi jasné v otázce jídla, kdy Pán Ježíš prohlásil všechny pokrmy za čisté (Mk 7,19), kdy Pavel mluví o tom, že nezáleží na tom, jestli jíte maso obětované modlám nebo ne, protože modla nic neznamená (1K 8,4), pokrm nás Bohu nepřiblíží (1K 8,8).

• 1K 10:25-26 Jezte všechno, co se prodává v masných krámech, a pro své svědomí se nepotřebujete na nic ptát. ‚Hospodinova je země i její plnost.‘

Stejně jasné je to v otázce smilstva. Znovu a znovu Boží slovo varuje před smilstvem. Křesťanům v Korintě Pavel píše, aby nechodili za nevěstkami (1K 6,16-20). Efezským píše, aby o smilstvu ani nemluvili (Ef 5,3), Koloským, aby umrtvovali pozemské sklony: smilstvo … (Ko 3,5), Tesalonickým, že Boží vůlí je posvěcení, aby zdržovali smilstva (1Te 4,3). Už z tohoto výčtu je zjevné, že to byl problém mezi pohany a nepochybně to bylo velmi těžké pro Židy, aby měli společenství s křesťany, kteří takto žili. Je to zajímavé, protože jestli tomu rozumíme dobře, vidíme slabost na obou stranách – na straně Židů, kteří nerozuměli svobodě v Kristu, která je svobodou od zákona a od všeho toho dělení jídla a všech stravovacích a dalších předpisů. A na straně pohanů, kteří – protože neměli Písmo, takže nerozuměli tomu, jak má žít muž se ženou jako jedno tělo – žili ve smilstvu.

Poslední věc, kterou jsem chtěl zmínit, se týká toho, že Mojžíš má ve městech své kazatele (v. 21). Je to tu řečeno jako součást toho, co Jakub říká pohanům. Říká jim, že na ně nevkládá zákon, ale že se mají zdržet některých věcí, které působí problém některým křesťanům ze Židů. A touhle větou říká, že možná budou další věci, které by mohly způsobit třenice – a takové se objevily například mezi křesťany v Římě, kde řešili otázku svěcení dnů, tedy otázku sabatu, možná novoluní nebo svátků. Ale vy, pohané, se o těchto věcech můžete dozvědět, protože Mojžíš má své kazatele ve všech městech. A když se je dovíte, jednejte v lásce se svými bratry v Kristu, kteří jsou ze Židů a nechtějte poskrvrnit jejich očištěné svědomí.

• Ga 5:13 Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým.

V listu Římanům Pavel dobře vysvětluje, co to znamená. Ř 14-15 a 1K 8 a 10 řeší přesně tyto problémy. Oba dopisy Pavel napsal do církví, které byly složené z mnoha obrácených Židů a mnoha obrácených pohanů. Cílem bylo zachování jednoty církve, pokoje mezi křesťany a vzájemné lásky. A dává důležitou radu:

• Ř 14:1 Bratra ve víře slabšího přijímejte mezi sebe, ale nepřete se s ním o jeho názorech.

Otázka je, kdo je slabší ve víře. Na to není snadná odpověď, ale Pavel měl velkou moudrost a proto napsal následující slova:

• Ř 15:1-2 My silní jsme povinni snášet slabosti slabých a nemít zalíbení sami v sobě. Každý z nás ať vychází vstříc bližnímu, aby to bylo k dobru společného růstu.

Všimněte si, že silní jsou povinni snášet slabosti slabých, ale také, že každý má vycházet vstříc bližnímu. Jak to bude ale vypadat? Neznamená to, že se církev bude nakonec neustále přizpůsobovat těm nejslabším? Ano i ne. Je to jako v rodině, kde jsou rodiče a děti. Rodiče musí rozumět slabosti dětí a podle toho přizpůsobovat své jednání a do nějaké míry i chod rodiny. Ale pořád to musí být rodiče, kdo vedou rodinu, a ne děti. A právě tak v církve nemůžeme dopustit „tyranii“ slabšího bratra, ale je potřeba takového bratra vést k poznání pravdy, k zakotvení v Kristu, v pochopení toho, na čem záleží, co je důležité a na co musíme klást důraz. V našem textu to byly jídelní předpisy na jedné straně a sexuální praktiky na straně druhé. Kdyby křesťané z pohanů řekli, že nebudou jíst maso, protože to předepisuje Mojžíšův zákon, provinili by se, protože by nejednali z lásky, ale z touhy získat spravedlnost ze zákona. A kdyby křesťané ze Židů řekli, že nezáleží na tom, jak pohané chápou manželství, provinili by se, protože by popírali jasné pravdy Božího slova.

Dneska to možná nebudou otázky zákona, které budou působit takové problémy, ale mohou to být třeba otázky teologické, např. jak to bude v posledních dnech, nebo otázky praktické, např. slavení svátků – Velikonoc, Vánoc nebo jiných svátků, mohou to být aktuálně různé pohledy na očkování proti covidu nebo nošení roušek. Mohou to být i otázky morální, např. co máme dělat, když k nám přijdou lidé, kteří jsou homosexuálové nebo mají změněné pohlaví. Víme, že podle Písma nemůžeme přijmout takové jednání, ale nemůžeme odmítnout člověka, který hledá spasení. Potřebujeme hodně moudrosti a s ní laskavost, trpělivost, dobrotu – tedy ovoce Ducha svatého, moudrost z Ducha (Jk 3,17).

Každý z nás je silný v něčem, a proto musí snášet druhého, a současně je každý z nás slabý a potřebuje, aby druzí snášeli jeho a nesli ho v jeho slabostech. Jenom tak můžeme růst jako církev a jenom tohle může vést ke společné radosti.

III. Evangelium radosti – věčná naděje

• Sk 15:30-31 Pak se pověření bratří odebrali do Antiochie. Tam všechny shromáždili a odevzdali jim dopis. Když jej bratří přečetli, velmi se zaradovali, protože je uklidnil.

Ti učitelé, kteří přišli do Antiochie na začátku patnácté kapitoly, přinesli neklid, nepokoj, způsobili zmatek, rozkoly, hádky, rozdělení. Nyní, když se bratři rozhodli pod vedením Ducha svatého (v. 28), vedlo to k pokoji a k veliké radosti. A všimněte si těch slov – Nikdo ať vás nezatěžuje jinými břemeny. Pán nás povolal k tomu, abychom byli jeho služebníky. On je naším Pánem, on sám na nás vkládá svá břemena. Ježíš řekl:

• Mt 11:28-30 Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.

Jenom Pánovo břemeno netlačí. Jenom Pánovo jho sedí jako ulité. Je to o odložení vlastních břemen a přijetí Pánových. Je to o následování Pána Ježíše a učení se od něj. To je klíč. Klíčem není dívat se okolo na druhé, ale dívat se na Pána. Klíčem není řešit, co nese ten či onen, ale odpočinout v Kristu. Nenechat se zneklidnit těmi, kteří by na nás chtěli vložit to, co na nás nevkládá Pán Ježíš a učit se od něj pokoře a tichosti srdce. To vůbec není jednoduché. Ale jenom když tohle uděláme, zakusíme, že Pánovo jho netlačí a břemeno netíží. Ale když se nebudeme soustředit na Pána a budeme se srovnávat s druhými, bude nám to připadat, že to naše břemeno je k neunesení, zatímco tenhle bratr nebo tamta sestra pořád řeší nějaké malichernosti, které bych já zvládnul levou zadní. Pavel o tom napsal křesťanům do Galácie. Povzbuzoval je, aby nesli břemena jedni druhých, aby se silní ve víře ujímali těch, kteří padají. A potom dodal důležitá slova, kterými podtrhl naši zodpovědnost:

• Galatským 6:3-5 Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe. Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe.

To je cesta k pokoji a k radosti v církvi. To je způsob, jak máme sloužit Bohu i jak máme sloužit jedni druhým. Když budeme sloužit Bohu ve svých vlastních životech, když budeme pěstovat vztah s Pánem Ježíšem Kristem, každodenní chození s ním, tím posloužíme nejvíce Kristově církvi. Znamená to hledat Pána a jeho království na prvním místě. Znamená to jít do Písma a sytit se Božím slovem. Zůstávat v Božím slově, naplnit jím svou mysl – stačí jeden verš, nad kterým budete každý den přemýšlet, který budete chtít strávit, do něhož budete chtít proniknout, aby se usadil ve vašem srdci a proměnil vaše životy. Znamená to strávit čas na modlitbách. To je chození s Bohem. Ve své podstatě je to velmi jednoduché. K tomu nepotřebujete vystudovat teologii, nepotřebujete znát řečtinu nebo hebrejštinu ani systematickou teologii. Stačí vám Bible, zápisník, vyhrazený čas.

Tohle je způsob, jak můžeme stát pevně, jako stál Petr, jako stáli Barnabáš s Pavlem, jako stál Jakub. Neuhnuli od pravdy evangelia ani na okamžik, ale bojovali za evangelium, bojovali za pravdu, bojovali za svobodu v Kristu. Tu svobodu, kterou nám Pán vydobyl, ve které máme pevně stát a nemáme na sebe znovu nechat vložit otrocké jho (Ga 5,1). Víte, jenom v téhle svobodě budeme opravdoví, jenom v téhle svobodě budeme důvěryhodní svědci Pána Ježíše Krista. A jenom v téhle svobodě budeme schopní nést evangelium druhým – pokojně, s láskou, přirozeně a nenuceně. Jenom v téhle svobodě se můžeme radovat a bude to opravdová radost, ne umělá nebo nějak vynucená. Jenom svoboda v Kristu nám dá odvahu milovat druhé.

Proto jsem chtěl, abychom zůstali déle v 15. kapitole Skutků a připomněli si tyto zásadní věci, abychom pozvedli svůj zrak vzhůru, kde Kristus sedí po pravici Boží. Pohleďte na beránka, na Božího beránka, který snímá hříchy světa a který nás zve, abychom s ním měli společenství. Volá nás k tomu, abychom s ním měli vztah – a to je to jediné, na čem doopravdy záleží. Pohleďte na lva z Judy, který zvítězil, který přemohl svět, ďábla i hřích, který přemohl smrt. Spolehněte se na něj a budete žít.

Pán nás postavil do doby, která je těžká a temná. Ještě nejsme fyzicky pronásledovaní, ale je tady stále větší tlak. Když mluvím s vámi, mluvíme o tom. Prožíváme úzkost. Před rokem jsme slavili Velikonoce každý sám doma, protože byl zákaz vycházení, navštěvování, shromažďování. Letos je to skoro stejné. Vidíme mnoho nespravedlnosti a bezpráví, vidíme manipulaci lidmi, strach a spoustu nepravosti. Ale Pán nám řekl, že ve světě budeme mít soužení (J 16,33). Apoštolové říkali křesťanům, že musíme vejít do Božího království skrze mnohá utrpení (Sk 14,22). Ale Pán přemohl svět a dokonalá láska přemáhá strach. Proto stůjte pevně, milovaní, zapusťte své kořeny do Krista a s radostí vyhlížejte jeho brzký příchod. Amen.