Duch svatý odděluje první misionáře k dílu služby

Jaroslav Kernal, Praha 14. února 2021

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, bratři a sestry, milovaní v Kristu. Z Boží milosti se dostáváme do třinácté kapitoly knihy Skutků. Před námi se otevírá to, co Pán předpověděl ještě před svým nanebevstoupením, když mluvil o tom, jak se bude šířit evangelium do celého světa. Řekl učedníkům, že dostanou moc Ducha svatého a budou jeho svědky v Jeruzalémě, Judsku, Samařsku a až na sám konec země (Sk 1,8). Přesně to jsme viděli, jak procházíme knihou Skutků. Duch svatý byl vylit na učedníky a na všeliké tělo v Jeruzalémě, vznikla zde první církev, která kázala Pána Ježíše Krista, jeho ukřižování, smrt, vzkříšení z mrtvých. Jako první tato církev zakusila pronásledování, když jí židovská velerada zakázala kázat Krista, když se Saul rozhodl zničit církev a pronásledoval učedníky dům od domu, dveře od dveří. Učedníci se rozprchli do celého Judska a Samařska a všude, kam přišli, kázali evangelium. A Bůh je provázel svou mocí a lidé se obraceli ke Kristu.

Petra Bůh poslal do Cesareje za setníkem Kornéliem. Byli to jedni z prvních pohanů, kteří se obrátili ke Kristu. Bylo to mocné dílo Ducha svatého a pro mnohé z učedníků šokující dílo, protože Duch svatý působil také mezi pohany. Proto vznikla určitá rozepře mezi učedníky v Jeruzalémě, když se Petr vrátil z Cesareje a byli tací, kteří Petrovi vyčítali, že jedl s pohany a byl u nich doma. Ale Petr jim vyprávěl o svém vidění i o tom, jak Duch svatý sestoupil na Kornélia a všechny, kdo byli shromážděni v jeho domě. Řekl jim:

• Skutky 11:17-18 „Jestliže tedy jim Bůh dal stejný dar jako nám, když uvěřili v Pána Ježíše Krista, jak jsem já v tom mohl Bohu bránit?“ Po těch slovech bratří už nic nenamítali, ale velebili Boha: „Tak i pohany povolal Bůh k pokání, aby dosáhli života!“

Bůh povolal pohany k pokání, aby dosáhli věčného života, protože Bůh tak miloval svět, že poslal svého Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (J 3,16). To je dobrá zpráva evangelia. To je moc Boží ke spasení, pro každého, kdo věří (Ř 1,16-17). Bůh povolal pohany ke spasení a druhá polovina knihy Skutků je o tom, jak se evangelium šíří mezi pohany. Dnes máme před sebou začátek této mise. Budeme číst Sk 13,1-5 a podíváme se na to, jak si Bůh v církvi, složené převážně z pohanů, povolal své misionáře, kteří ponesou dobrou zprávu o vzkříšení Pána Ježíše Krista do celého světa.

Bůh ve své milosti ustanovil církev v Antiochii. Byla to církev složená z Židů a z pohanů, kterým někteří z Židů kázali evangelium. Bůh se smiloval a ve své dobrotě poslal Barnabáše, aby zaopatřil tuto církev zdravým učením. Když Barnabáš viděl, co se děje, zašel do Tarsu pro Pavla a společně vyučovali církev v Antiochii celý rok. Představte si roční vyučování od apoštolů! To muselo být velké požehnání a radost. Když si srovnáme časové údaje z knihy Skutků, vypadá to, že mezi jedenáctou a třináctou kapitolou uplynulo několik let. Učenci nám říkají, že mohlo jít až o šest let. Církev v Antiochii rostla, přišel tam Barnabáš, učil tam, potom šel pro Pavla, učili tam spolu rok, potom šli do Jeruzaléma, aby předali sbírku starším církve v Jeruzalémě a vrátili se do Antiochie. Život církve pokračoval a církev ustanovila své starší. A to jsme u našeho dnešního textu:

I. Vedení církve (v. 1)

Když studujeme knihu Skutků, musíme se zastavit na začátku třinácté kapitoly, protože zde je výčet jmen, který má moc nám prozradit mnoho o církvi v Antiochii. 

• Sk 13:1 V Antiochii byli v církvi proroci a učitelé: Barnabáš, Simeon zvaný Černý, Lucius z Kyrény, Manahem, který býval druhem tetrarchy Heroda, a Saul.

První věc, které si musíme všimnout, je, že v církvi byli proroci a učitelé. Jak rozumíme slovu proroci? V Novém zákoně jsou proroci lidmi, kterým Bůh zjevil tajemství evangelia. Musíme si říct, že je rozdíl mezi prorokem ve Starém zákoně a v Novém zákoně. Nový zákon říká o prorocích, že je na nich postavena stavba celé církve, jsou jejím základem společně s apoštoly:

• Efezským 2:20 Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš.

Máme tady stavbu, kterou je církev. Boží slovo říká, že církev je jako stavba, jako dům, jako chrám. Je to stavba, která má své pevné základy. A těmito základy jsou apoštolové a proroci. V tom textu je zvláštní vazba, která pojí apoštoly a proroky dohromady – nejedná se o dvě skupiny lidí, o dva druhy základů, ale jde o jeden základ, který je tvořený apoštoly a proroky. Mluví se tu o prorocích novozákonní církve. Pavel v další kapitole mluví o tom, že mu bylo dáno poznat Kristovo tajemství, které:

• Efezským 3:5 …v dřívějších pokoleních nebylo lidem známo, ale nyní je Duchem zjeveno jeho svatým apoštolům a prorokům.

Všimněte si onoho nyní – nyní je zjeveno apoštolům a prorokům. To jsou ti apoštolové a proroci, kteří tvoří základ, na kterém je budována církev. Prorokovi (stejně jako apoštolovi) Bůh zjevil tajemství evangelia. Je to učení o Kristu a jeho lidu. Je to učení o spasení z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Nelze pokládat jiný základ (1K 3,11), stejně jako nelze přinášet jiné evangelium (Ga 1,8) – protože jiné evangelium není! Pokud se liší od toho, které je zapsané v této knize, je to vždycky falešné evangelium. Proto můžeme říci, že církev, která nestojí a nestaví na tomto základě, na Písmu, není skutečnou církví. Církev, která by chtěla stavět na lidech, které nazývá apoštoly nebo proroky, chce stavět nový základ. Ale základ je jednou provždy položen. Na základě se staví. Víte, můžete zapomenout postavit v domě koupelnu a najednou si na to vzpomenout – Ha! Nemáme koupelnu, musíme jí dostavět. Nebo můžete přistavět další koupelnu v domě nebo dokonce celé další patro. Ale nemůžete zapomenout základ. Ani nemůžete postavit nový základ v prvním patře, ani přistavět kus dalšího základu. Základ je položen jednou provždy. Základem církve jsou apoštolové a proroci, tedy zapsané Slovo Boží. Kdo na tomto základě staví, buduje Kristovu církev, kdo staví na něčem jiném, buduje stavbu, která se jednoho dne zhroutí. A že Písmo je skutečně tímto základem apoštolským a prorockým můžeme doložit z toho, že celé Písmo svědčí o Kristu:

• Efezským 2:20 … úhelným kamenem [je] sám Kristus Ježíš.

Úhelný kámen byl tím nejdůležitějším kamenem celé stavby. Od něj celá stavba vychází, on určuje její rozměry, on určuje její základ a celý základ směřuje k němu, ke kameni úhelnému. Na něm byla postavena také církev v Antiochii. A tuto církev budovali proroci a učitelé, které Pán do církve poslal, jimiž Pán tuto církev obdaroval. Podívejme se rychle na ta jména:

Barnabáš. Toho známe. Levita z Kypru, Josef, „Syn útěchy“, požehnaný bratr, který měl schopnost povzbuzovat a měl odvahu překonávat hranice, které ustanovili lidé. Ujal se Saula, když přišel do Jeruzaléma, nyní je Antiochii, kde káže evangelium pohanům. V následující kapitole je označen za apoštola (Sk 14,4.5.13). Skrze něho bylo mnoho lidí v Antiochii přivedeno k Pánu.

Simeon, zvaný Černý. Podle toho, jak byl nazývaný, to vypadá, že se jednalo o Afričana, o černocha – proto byl nazývaný Černý. Byl to obvyklý způsob, jak v tehdejší společnosti označovali lidi. Možná to byl propuštěný africký otrok, těžko říci. Ale byla tady církev, která byla složená z obrácených Židů a obrácených pohanů a v tehdejší společnosti mohli být lidé z dalekého severu – Keltové nebo Germáni, možná i Slovani, i lidé z dalekého jihu, tedy Afričani, Arabové, mohli zde být lidé z východu, Peršané, nebo dokonce Indové. Simeon mohl být klidně jedním z nich. Učitel církve v Antiochii, pravděpodobně starší toho sboru.

Lucius z Kyrény. Kyréna byla v severní Africe mezi dnešním Egyptem a Libyí. Dnes je zde převaha arabského obyvatelstva, tehdy zde byli bílí obyvatelé, obchodníci, kteří cestovali po Středozemním moři. Lucius mohl být jedním z nich. Ale je dost možné, že byl jedním z Židů z Kyrény, kteří hlásali evangelium i pohanům, jak to Lukáš zmiňuje v 11,20.

Manahem, který býval druhem tetrarchy Heroda. Tetrarcha Herodes byl ten Herodes, který nechal popravit Jana Křtitele. Zemřel roku 39 n. l. Náš příběh se odehrává o nějakých sedm až devět let později. Starý přítel Heroda. Pravděpodobně muž vysokého postavení, který pil s Herodem, byl na jeho dvoře, bavil se spolu s ním a později uvěřil evangeliu a stal se křesťanem. Evangelium zasahuje všechny společenské vrstvy. Bůh ve své milosti zachraňuje chudé i bohaté, urozené i neurozené, vzdělané i nevzdělané, bílé i barevné. Evangelium jde napříč lidskou společností a spojuje Žida i pohana, bělocha i černocha, Čecha i Roma. Je tady jedno nové stvoření, křesťan, který má nové srdce zamilované do Pána Ježíše Krista. Takový byl i Manahem. Miloval Pána a Bůh ho obdaroval, aby učil Boží lid.

A konečně jako poslední v řadě je uvedený také Saul. Žid ze Židů, farizeus, učenec, apoštol, kterého Bůh povolal k tomu, aby se stal jeho nástrojem mezi pohany. Aby Bůh toto povolání potvrdil, použil k tomu církev v Antiochii. A to nás vede ke druhému bohu dnešního kázání:

II. Modlitby církve (v. 2-3)

Máme před sebou jeden z nejkrásnějších popisů rané církve, jaký najdeme v Božím slově. Stálo by za to zůstat u těchto veršů a mít několik kázání, protože vidíme církev, která koná bohoslužbu Pánu, což je samo o sobě téma, u něhož bychom mohli zůstat, vidíme církev, která se postí, vidíme církev, kde Duch svatý promlouvá, vidíme církev, která odděluje své služebníky, která vysílá své starší, která dává to nejlepší, co má, vidíme církev, která ustanovuje a vysílá. Každá z těchto věcí by mohla být samostatným tématem ke kázání.

• Sk 13:2-3 Když konali bohoslužbu Pánu a postili se, řekl Duch svatý: „Oddělte mi Barnabáše a Saula k dílu, k němuž jsem je povolal.“ A tak po modlitbách a postu na ně vložili ruce a vyslali je k dílu.

Chtěl bych zdůraznit jednu věc hned ze začátku druhého verše – Bůh jedná v církvi, když se církev shromažďuje ke společnému uctívání. „Když konali bohoslužbu Pánu …“ Tady je něco, co se neodehrálo někde v ústraní, někde v tajnosti. Tady nebyl nikdo, kdo by řekl, že Bůh mu ukázal, že má dělat to nebo tamto, že má být tím či oním a tak se za to prohlašuje, ale je tady celá církev, která je shromážděná, je tady sbor, který stojí za rozpoznáním toho, co Bůh řekl a za ustanovením Pavla a Barnabáše. A to je velmi důležitá věc, zvlášť v dnešní době, kdy je tolik křesťanů, kteří jsou mimo církev, kteří nemají žádné společenství s církví. Možná mají společenství s Božími dětmi, mají vztahy s nějakými dalšími křesťany, ale kdybyste se jich zeptali, kdo jsou jejich starší – a tady máme vyjmenovaných pět vedoucích církve v Antiochii – nemohli by jmenovat nikoho.

Takže tady máme církev, která má své vedoucí. Nejde o náhodně seskupené křesťany ani o věřící kamarády, kteří se občas vídají. Je tady církev, která pravidelně koná bohoslužby. Jinými slovy je to společenství křesťanů, kteří se pravidelně scházejí – a zdá se, že to nebylo možné nijak jinak než fyzicky – a společně uctívají Boha. Uctívají ho tak, jak jim to Bůh ukázal ve svém Slově, tady kázáním Božího slova, společnými modlitbami, společným zpěvem, lámáním chleba, tedy slavením Památky Páně, půstem a společenstvím, které zahrnuje všechny ty věci, které jsem řekl. Už to, že děláme nějaké věci společně, znamená, že máme společenství.

A všimněte si důležité věci – když se církev shromáždila, když konali bohoslužbu Pánu – Bůh s nimi jednal. Bůh jedná uprostřed svého lidu. Ne vždycky můžeme jeho jednání popsat exaktně, ale tohle je jedno z míst, kde vidíme, jak Bůh jedná zvláštním způsobem s celou církví. Myslím, že všichni máme podobnou zkušenost, že Bůh s námi jedná jinak při poslouchání kázání ve shromáždění a při poslouchání téhož kázání doma. Asi neumíme úplně přesně vysvětlit ten rozdíl, ale velmi dobře vnímáme, že tady rozdíl je. Je velký rozdíl v tom, když se církev modlí v jednu chvíli každý sám doma a když se církev modlí a je přitom shromážděná na jednom místě. Je to jiné, když si sami zpíváme chvály a je to něco úplně jiného, když zpíváme jako společenství Božího lidu. Bůh pracuje jiným způsobem. Ve společenství se nám dává poznat mnohem více.

Nepochybně má své místo také modlitební komůrka každého jednotlivce a osobní vztah jednoho každého křesťana s Pánem – o tom vůbec nemá cenu diskutovat. Ale ruku v ruce s tím jde také společné uctívání Pána. Proto nás Písmo vybízí, abychom nezanedbávali společná shromáždění, ale povzbuzovali se tím více, čím více vidíme, že se blíží den Kristův (Žd 10,25).

V našem textu máme církev, která se schází, která společně slouží Pánu, která uctívá Boha, která se společně modlí a která se také postí. Tady je dobrý příklad toho, že je správné a je v pořádku, když se křesťané postí. Obvykle to znamená vzdát se jídla (někdy i pití) na určitou omezenou dobu a věnovat tento čas Pánu. Vzdát se jídla kvůli Pánu, abychom mohli mít intenzivnější a hlubší vztah s Pánem. To je křesťanský půst. Není to záležitost zdravotní – postím se, protože je to zdravé a protože mi to pomáhá mít dobrou váhu, není to záležitost manipulativní – postím se, protože chci Boha dotlačit k tomu, aby něco udělal, ale je to záležitost uctívání. Postím se, protože chci vzdát chválu svému Bohu a chci s ním mít hlubší vztah. To je křesťanský půst. Bude se projevovat tak, jak to řekl Ježíš:

• Mt 6:16-18 A když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazovali, že se postí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.

Vidíme tady církev, která uctívá Pána, která se modlí, která se postí a která odděluje své služebníky k dílu služby. Všimněte si, že Pán si povolal ty nejlepší z celého společenství. Ten sbor nevyslal na misii někoho, kdo jim dělal problémy doma, ale vyslal ty, kteří jim potom chyběli. Oni vyslali své dva nejlepší učitele. To znamená skutečnou oběť. A přesně k tomu nás Pán volá – abychom mu dávali to nejlepší, co mu můžeme dát. A to platí o nás jako o jednotlivcích, stejně jako o církvi. Máme se modlit za to, co můžeme dát Pánu, co máme dát Pánu a co Pán chce, abychom mu dali. To je cesta růstu, cesta zralosti v Kristu.

A všimněte si, že v našem textu není nic o tom, za co se církev modlila. Nemodlili se za to, aby se mohli zbavit Barnabáše a Saula. Nechtěli se jich zbavit. Sk 11,26 říkají, že prospěli mnoha lidem v jejich duchovním růstu. A nemodlili se ani za to, aby je mohli vyslat. Myslím, že je nechtěli vyslat. Ale Bůh chtěl, aby je vyslali a podporovali v díle, ke kterému je Bůh povolal. A to také křesťané v Antiochii udělali. To je poslední bod dnešního kázání.

III. Misie církve (v. 4-5)

Duch svatý církvi ukázal, že mají oddělit Barnabáše a Saula od ostatních učitelů v církvi a vyslat je k dílu, k němuž je Bůh povolal. Tohle je dobrý vzor pro církev v dnešní době. Máme hledat a rozpoznávat, koho Bůh povolal k dílu služby a potom tyto služebníky oddělit pro jejich službu, ustanovit je, a vyslat je. Tohle je Boží cesta, skrze kterou se šíří evangelium do světa. Každý jednotlivec je zodpovědný za to, aby šířil Boží slovo na místě, kam ho Pán postavil. Ale církev je také zodpovědná za to, aby vysílal služebníky, které Pán povolal.

• Sk 13:4-5 Posláni tedy Duchem svatým, odešli Barnabáš a Saul do Seleukie a odtud se plavili na Kypr. Když dopluli do Salaminy, zvěstovali tu slovo Boží v židovských synagógách. Měli s sebou i Jana jako pomocníka.

Podívejme se jen krátce na tuto první misii, na její samotný začátek. To nejdůležitější je hned v úvodu čtvrtého verše. Byli posláni Duchem svatým. Kdyby vyrazili z Antiochie a šli ve své vlastní síle, i kdyby vyšli a byli posláni lidmi, církví v Antiochii, ale nebyli by posláni Duchem svatým, bylo by to k ničemu. Jenom v moci Ducha svatého může být kdokoliv svědkem Pána Ježíše Krista. Bez Ducha bude jenom svědkem sobě. Kdo nemá Ducha Kristova, není jeho (Ř 8,9). Je to na prvním místě o novém narození z Ducha, ale je to také o vedení Duchem svatým. Proto Pán Ježíš řekl učedníkům, aby čekali na naplnění Otcova zaslíbení, aby čekali na vyzbrojení z výsosti (Lk 24,49). Jenom v Duchu svatém můžeme kázat Boží slovo v moci a pravdě. To je zaslíbení Starého zákona, které Bůh promluvil k Zacharjášovi:

• Zach 4:6 Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů.

Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí a budete mi svědky (Sk 1,8). Posláni Duchem svatým tedy šli. Byli cele závislí na Pánu Ježíši Kristu – jako církev, což můžeme vidět v tom, že hledali Pánovu vůli na modlitbách, a následně jako jednotlivci. Ale neznamená to, že hledali nějaké tajemné vedení, že čekali na to, až uslyší Boží hlas, nebo až jim Bůh nějak zjeví, kam mají jít. Podívejte se, kam vyrazili – na Kypr. Proč na Kypr? Myslím, že se nám nabízí jednoduchá odpověď – protože Josef, tedy Barnabáš, byl z Kypru (Sk 4,36). Z Antiochie mohli jít v podstatě všemi směry a všude by byli pohané. Ale oni se rozhodli přeplavit se na nevelký ostrov a tam kázat evangelium.

A tady je druhá důležitá věc, kterou musíme zmínit – posláni Duchem svatým zvěstovali Boží slovo. Tady je popis práce misionářů. Je to zajímavé, protože neučili angličtinu, ani se nestali trenéry amerického fotbalu nebo kriketu, nezačali dělat na Kypru charitativní práci, ale kázali Boží slovo. Tohle je totiž to nejdůležitější, co mají dělat Kristovi učedníci, co je naprosto typické pro svědky Pána Ježíše, a je to přesně to, co mají dělat ti, kdo jsou vysláni na misii – šířit Boží slovo. Když Pavel mluví o spasení v listu Římanům, říká ta známá slova:

• Římanům 10:9 Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.

O několik veršů dál to vysvětluje a říká, že víra je ze slyšení Božího slova (Ř 10,17). Aby někdo mohl uvěřit, musí nejprve slyšet Boží slovo! Jak by mohl uvěřit v toho, o kom neslyšeli?

• Ř 10:14 A jak mohou uslyšet, není-li tu nikdo, kdo by ho zvěstoval?

Apoštolové byli posláni, aby kázali Boží slovo, aby lidé uslyšeli dobrou zprávu evangelia a byli zachráněni z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy, Bůh na něj vylil svůj hněv, místo na nás. I když se nedopustil hříchu, přece se poddal smrti, která je mzdou hříchu. Zemřel na kříži a byl pohřben. Ale třetího dne vstal z mrtvých. Každý, kdo věří této zprávě, bude zachráněn. Proto stačí někdy jenom ta jednoduchá věta, kterou Pavel řekl žalářníkovi ve Filipech: „Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen“ (Sk 16,31).

Poslední poznámka z našeho textu – Barnabáš se Saulem kázali v židovských synagogách. Nebyl snad Pavel poslán k pohanům? Byl! A přece vždycky, kamkoliv přišel, začínal svou práci u Židů. Proč? Jednak proto, že sám byl Žid. Byl to jeho národ, proto šel vždycky nejdřív k těm svým a obvykle tam byl tak dlouho, dokud ho nevyhnali. Druhý důvod, proč šel obvykle nejdřív za Židy, byl ten, že měli Boží slovo. Mohl vzít Písmo a vykládat Písmo. Mohl jít k Mojžíšovi, začít u něj jako Pán Ježíš, a krok za krokem ukazovat, že Ježíš byl ten zaslíbený Mesiáš. U pohanů to bylo o něco složitější – tam musel začít tím, že je Bůh, který stvořil nebe i zemi, který stvořil člověka a každý člověk se bude před ním zodpovídat ze svého života. A Bůh ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil – a dal lidem důkaz, že je to pravda, když toho muže – Pána Ježíše Krista – vzkřísil z mrtvých. Nakonec je zpráva evangelia úplně stejná pro Židy i pro pohany. Ale Pavel raději začínal tam, kde byli otevřené dveře, kde byly trochu lepší podmínky, protože tam lidé měli Písmo. To neznamená, že tam byla lepší půda pro evangelium – jak uvidíme, bylo to často opačně – Židé nechtěli slyšet evangelium, zatímco pohané poslouchali a radovali se z Boží dobroty.

I my jsme vysláni Duchem svatým, abychom kázali Boží slovo. Zatím nás Pán neposílá do cizích zemí, ale chce, abychom byli jeho svědky na tom místě, na které nás postavil. Kéž v moci Ducha svatého můžeme svědčit o Boží dobrotě, kterou nám prokázal a prokazuje v Pánu Ježíši Kristu. Amen.