Petr mocně oslavuje Pána Ježíše Krista

Jaroslav Kernal, Praha 10. ledna 2021

Pokoj vám a milost, milí v Kristu, milé sestry a milí bratři. Znovu jsme se dnes sešli, abychom společně uctívali Boha skrze Pána Ježíše Krista v Duchu svatém a v pravdě. A to nejde jinak, než skrze jeho Slovo. Budeme pokračovat ve výkladu knihy Skutků. Jsme v deváté kapitole a minule jsme viděli proměnu pronásledovatele v pronásledovaného. Saul/Pavel chtěl vyhladit církev, ale Pán ho srazil do prachu země a dal mu nové srdce (Ez 36,26-27). Nové srdce je hladové po pravdě, takže první otázka Saula byla: „Kdo jsi, Pane?“ (Sk 9,5). Nové srdce je také poslušné, takže hned jedná podle Pánových příkazů a následuje je (Sk 9,6). Nové srdce je také pokorné, takže jsme viděli, že Saul se postil (Sk 9,9) a modlil (Sk 9,11). A když potom povstal, povstal v moci Ducha svatého a kázal Krista, kázal evangelium. Viděli jsme také věrného služebníka Ananiáše, jednoho z těch, které Saul přišel odvést v řetězech do Jeruzaléma, který se ale místo toho stal požehnaným nástrojem v Saulově životě. Bůh začal také používat Saula, takže v jediné kapitole, která popisovala jeho obrácení, jsme viděli také to, že hned dvakrát se ho Židé pokusili zabít – nejprve v Damašku a potom v Jeruzalémě. Proto ho apoštolové poslali domů, do Tarsu. V listu Galatským 1,21 Pavel říká, že odešel do Sýrie a Kilikie. Text v deváté kapitole je završen slovy o tom, že církve měli klid a Duch svatý je posiloval – to jsou slova, jimiž musíme začít i dneska, ale nejprve přečteme závěr 9. kapitoly a potom půjdeme to toho textu.

Dneska máme před sebou kratší oddíl, který se zaměřuje na dalšího služebníka – v deváté kapitole jsme viděli Ananiáše, který věrně sloužil Pánu, Saula, který se stal nástrojem v Pánově ruce a nyní Lukáš obrací naši pozornost na Petra, který se prokazuje jako Pánův apoštol uzdravením chromého Eneáše a vzkříšením zemřelé Tabity. Jak uvidíme, Petr nejednal ve vlastní síle, ale v moci Pána Ježíše Krista, který se ve všech případech oslavil a svou mocí vybudoval a posílil učedníky. Pojďme teď do našeho textu – začneme tam, kde jsme minule skončili:

I. … žila v bázni Páně (v. 31)

Pavel/Saul přišel z Damašku do Jeruzaléma a připojil se k apoštolům. Kázal v Jeruzalémě a řecky mluvící Židé ho chtěli zabít. Jeho kázání vyvolávala velmi ostrou negativní odezvu. Když se bratři dozvěděli, že ho chtějí zabít, vypravili ho domů.

• Sk 9:31 A tak církev v celém Judsku, Galileji a Samaří měla klid, vnitřně i navenek rostla, žila v bázni Páně a vzrůstala počtem, protože ji Duch svatý posiloval.

Zastavme se na okamžik u tří věcí z tohoto verše, které se týkají církve. Vidíme, že se tady mluví o církvi v Judsku, Galileji a Samaří, což ukazuje, jak byla v té době církev rozšířené. Ale viděli jsme také, že učedníci Pána Ježíše Krista byli i v Damašku, který patřil v průběhu prvního století buď do římské provincie Syrie, nebo k Nabatejskému království, které se nakonec stalo také součástí římské říše.

Nejprve je tady napsáno, že církev měla klid a rostla. Duchovně rostla, budovala se. To souvisí s tím klidem. Boží slovo nás vede k tomu, abychom se modlili za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti (1Tm 2,2). To je důležité, protože když není klid, když není pokoj, ale je chaos nebo pronásledování, nebo je válka nebo nějaký podobný stav, církev nemůže dobře růst ve zbožnosti. Církev se může dobře šířit v době pronásledování, protože věřící utíkají na všechny strany – vidíme to dobře ve Skutcích. Učedníci Pána Ježíše utekli před Saulem z Jeruzaléma (Sk 8,1) – na konci osmé kapitoly už se mluví o církvi v Judsku, Galileji a Samařsku. A abychom si to zasadili do časových souvislostí, mezi začátkem osmé kapitoly a koncem deváté jsou dva až tři roky. Církev se šíří – z Jeruzaléma do celého Judska, Samařska a až na sám konec země (Sk 1,8). A pronásledování v tomto může sehrát svou roli. Ale obvykle není užitečné k tomu, aby se církev budovala. K tomu potřebuje alespoň nějaký klid.

Aby lidé mohli růst, musí se ponořit do Božího slova a strávit čas na modlitbách. Musí mít možnost scházet se, vyučovat se, sloužit si navzájem. V době rekatolizace u nás byli nekatolíci pronásledováni – nemuseli utíkat, ale mnohdy se museli skrývat, neměli dostupné žádné zdroje – pokud je odhalili, obvykle jim vzali všechny knihy a spálili je a je zavřeli nebo odsoudili k vysokým pokutám nebo jiným trestům. Ti křesťané často neměli ani Boží slovo, kterým by se mohli sytit. Aby mohla církev růst, potřebuje určitou míru klidu.

Další věc, kterou vidíme v tom verši je bázeň Páně. Už jsme viděli, jak byla církev i lidé mimo církev naplněni bázní, když Bůh svým soudem radikálně a dramaticky potrestal pokrytce v církvi – Ananiáše a Safiru (Sk 5). Ale bázeň nemusí být způsobena jenom Božími soudy, ale může přijít, když vidíme, jak velký je Bůh ve své milosti, ve své lásce, ve své slávě (jako když Izajáš viděl Panovníka sedícího na trůnu – Iz 6) nebo v odpuštění:

• Žalm 130:3-4 Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku? Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň.

Když kážeme evangelium o Boží milosti a o odpuštění hříchů skrze víru v Pána Ježíše Krista, Bůh nás vede k bázni, protože vidíme jeho velikost. Když přemýšlíme o kříži a o díle Pána Ježíše Krista, přemáhá nás jeho láska k nám a vede nás to k tomu, že žasneme nad tím, jak dobrý je Pán ve své lásce k nám. A to je bázeň Boží. Jde ruku v ruce s budováním Kristovy církve, s jejím růstem, především s tím vnitřním. A vede k životu v opravdové zbožnosti a vážnosti. A znovu – začíná u pravdy Božího slova, protože jenom v něm vidíme, kdo je Pán a jak velké je jeho dílo.

Třetí věc, kterou jsem chtěl zmínit z verše 31, je skutečnost, že Duch svatý posiloval církev, takže početně vzrůstala. Mohli bychom ta slova přeložit také tak, že přispěním nebo potěšováním Ducha svatého se církev násobila, rostla, přibývala. Znovu je to něco, co jsme viděli od začátku knihy Skutků – na začátku bylo sto dvacet učedníků, kteří se spolu vytrvale modlili v horní místnosti (Sk 1,14). Potom byl vylit Duch svatý a ten den se připojilo k církvi tři tisíce lidí (Sk 2,41). Potom Bůh každý den přidával ke jejich společenství ty, které povolával k víře (Sk 2,47). Ve čtvrté kapitole po dalším Petrově kázání mnozí uvěřili, takže už jich bylo na pět tisíc (Sk 4,4). A potom, co bázeň naplnila všechny, kteří slyšeli o tom, co se stalo Ananiášovi a Safiře, přibývalo mnoho muži i žen, kteří uvěřili Pánu (Sk 5,14). V šesté kapitole apoštolové vyřešili problém zaopatření řecky mluvících vdov v církvi a „slovo Boží se šířilo a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl“ (Sk 6,7). Potom přišla smrt Štěpána a učedníci se rozprchli po Judsku a Samařsku. Filip kázal v Samařsku, potom apoštolové kázali v samařských vesnicích a učedníků stále přibývalo, takže v našem textu vidíme církev na celkem velkém území. Od vylití Ducha svatého uplynulo nějakých šest nebo sedm let. Jednou z charakteristických známek působení Ducha svatého je, že přidává k církvi ty, které povolává ke spasení. Není to jediná charakteristika práce Ducha svatého v církvi, ale pokud se obracejí noví lidé ke Kristu, znamená to, že Duch svatý pracuje, posiluje církev, potěšuje ji a přidává nové údy do církve. Pokud se neobracejí noví lidé, musíme se modlit a věrně kázat evangelium a možná také zkoumat, zda kážeme skutečně evangelium, které je Boží mocí ke spasení a ne něco jiného. Ale je doufám jasné, že duchovní práci nemůžeme měřit počty lidí. Boží slovo klade důraz na věrnost a obvykle Bůh dává vidět také alespoň nějaké ovoce naší práce. Možná až na věčnosti spatříme všechno ovoce. Nyní se modlíme, abychom spatřili alespoň nějaké. Kéž je nám příkladem věrnosti Lukáš, autor Skutků, který sloužil jedinému člověku, Teofilovi (i když během svého života sloužil i mnoha – a skutečně mnoha – dalším). Teofilovi věnoval dvě knihy, které napsal o Pánu Ježíši Kristu (Evangelium) a rozšíření jeho díla (Skutky). Bůh rozhojnil toto věrné dílo – pravděpodobně do nějaké míry ještě za Lukášova života, takže z Lukášovy věrnosti jsou budováni křesťané na celém světě a v celých dějinách Kristovy církve. To je veliká Boží milost. Kéž jsme povzbuzeni touto věrností. Tuto věrnost můžeme vidět i dál v našem textu:

II. … obrátili se k Pánu (v. 32-35)

Ukázali jsme si širší kontext a nyní se naše pozoznost soustředí na Petra a na to, jak ho Pán použil ke své slávě. Když došlo k pronásledování, apoštolové zůstali v Jeruzalémě, zatímco učedníci se rozprchli do všech stran. Apoštolové zůstali na místě, kde mohli sloužit těm pozůstatkům církve a zároveň byli záchytnou stanicí pro všechny učedníky, kteří se postupně vraceli domů. Je to důležité, aby církev měla takový pevný záchytný bod, i když se rozprchne, i když je rozprášená – pořád je tu nějaké místo, kam mohou lidé přijít a slyšet evangelium, posilnit se Božím slovem. Ale když pronásledování skončilo a církev měla klid a začala růst, vydal se Petr na cesty. Zjevně chtěl navštívit učedníky na dalších místech a povzbudit je Božím slovem. Lukáš zapsal:

• Sk 9:32-35 Když Petr procházel všechna ta místa, přišel také k bratřím, kteří žili v Lyddě. Tam se setkal s jedním člověkem, jménem Eneáš, který byl už osm let upoután na lůžko, poněvadž byl ochrnutý. Petr mu řekl: „Eneáši, Ježíš Kristus tě uzdravuje! Vstaň a ustel své lůžko!“ A Eneáš hned vstal. Všichni obyvatelé Lyddy a Sáronu, kteří to viděli, obrátili se k Pánu.

Petr přišel k bratřím v Lyddě. Evangelium se zabydlelo v Lyddě. Byli tu lidé, kteří znali Pána Ježíše Krista, milovali ho a uctívali ho. Pro naše další studium knihy Skutků je důležité, abychom si připomněli, že se pohybujeme stále mezi etnickými Židy. Lydda je v Judsku. Učedníci, kteří zde žili, byli Židé, kteří uvěřili v Pána Ježíše – možná někteří z nich slyšeli evangelium o letnicích v Jeruzalémě, nebo ho sem později přinesli učedníci, kteří utekli z Jeruzaléma před Saulem. Není to podstatné. Petr nejspíš věděl, že zde nějací učedníci jsou a zamířil sem. A setkal se s chromým člověkem, Eneášem. Byl chromý osm let – v následku nemoci nebo úrazu. Byl upoután na lůžko. Lukáš nám nevysvětluje, jak se o něm Petr dozvěděl, ale jde rovnou k věci. Všimněte si toho, co Petr říká – chtěl bych, abychom si všimli obou těch vět. V první z nich ukazuje, kdo Eneáše uzdravuje – Ježíš Kristus. Petr nejedná ze své síly, nejedná ze své autority, ale jedná v moci a v síle Ježíše Krista. Když spolu s Janem uzdravili od narození chromého muže u Krásné brány, učinili to ve jménu Pána Ježíše Krista. Petr potom vysvětloval, že to bylo Ježíšovo jméno, které v tom člověku vzbudilo víru a bylo mu mocí k uzdravení i spasení (Sk 3,16). Přesně totéž dělá zde – možná ještě jasněji: „Ježíš Kristus tě uzdravuje!“ To je mocný příkaz. Bůh vedl Petra, aby v moci Ducha svatého takto promluvil. Petr nemusel kázat, ale bylo to naprosto jasné, kdo je Pánem, kdo jedná, kdo uzdravuje. Všechno je to o Kristu.

A všechno je to podle Krista. Podívejte se na tu druhou větu, kterou Lukáš zaznamenal – vstaň a ustel své lůžko. Co vám to připomíná? Máme zapsané dva případy, kdy Pán Ježíš řekl velmi podobná slova. Když k němu spustili chromého skrze rozebranou střechu (Mt 9, Mk 2, Lk 6):

• Marek 2:11 Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!

Ježíš tam nejprve řekl tomu muži, že mu odpouští jeho hříchy. A farizeové byli velmi pohoršeni, protože hříchy může odpouštět jen Bůh. Ale Pán Ježíš je Boží syn, Bůh, který se narodil jako člověk, Slovo, které se stalo tělem, Bůh, který přišel mezi nás. Proto mohl tomu člověku říci, že se mu odpouštějí jeho hříchy a potom také – aby ukázal, že má moc odpustit hříchy, ho uzdravil.

Podruhé Pán Ježíš řekl podobná slova chromému muži u rybníka Bethesda v Janovi 5. Tomu řekl: „Vstaň, vezmi lože své a choď!“ (J 5,8). Znovu to vyvolalo pohoršení mezi farizeji, protože ten den byla sobota a v sobotu se nesměla nosit žádná břemena – ani lůžko – a ten muž ho nosil. Ježíš mu řekl, aby vzal své lůžko a chodil (s ním). Nyní Petr říká Eneášovi, aby vstal a ustlal své lůžko. Nejenom aby se postavil, aby se ten chromý zvedl ze své postele, ale aby také hned jednal a dal svou postel do pořádku. Ležel na ní osm let. Petr jedná po vzoru Pána Ježíše Krista.

Je to také určitý obraz nás samotných – byli jsme duchovně chromí, dokud nás Pán Ježíš nezvedl z lůžka. Byli jsme duchovně neschopní žít, dokud nás svou mocí neoživil. Nyní nás vede k tomu, abychom dali do pořádku nejdřív to své vlastní místo, svoje lůžko, kde jsme dlouho leželi. To je dílo Boží milosti, která nejenom zachraňuje, ale také nás „vychovává k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista.“ (Tt 2,11-13).

Ale pojďme ještě o kousek dál v našem textu, protože Lukáš napsal, že všichni, kdo to viděli, se obrátili k Pánu. Zdá se, že Petr se setkal s Eneášem na nějakém veřejném místě. Asi ho podobně jako toho chromého od Krásné brány nosili někam, kde žebral, aby se uživil. To byl obvyklý úděl chromých nebo jinak vážně postižených lidí, kteří nemohli pracovat. Museli žebrat, aby nezemřeli hlady. Možná to byl nějaký trh nebo něco podobného. Je tady Lydda a Sáron (Šáron), což byla poměrně rozsáhlá oblast, kde se Lydda nacházela. Mnoho lidí bylo opět zasaženo evangeliem, mocí evangelia, mocí, která zachraňuje i uzdravuje. Všichni, kteří to viděli, uvěřili. Kéž by Pán jednal ve své moci takto i mezi námi, aby mnozí v tomto městě i této zemi uvěřili. Kéž by Pán vztáhl svou uzdravující ruku na ty, za které se modlíme, kteří jsou nemocní nebo umírají a uzdravil je. Bůh je velký a mocný – zachraňuje duše pro věčnost a někdy také uzdravuje v časnosti. Spoléháme na jeho moc a jeho dobrotu a těšíme se, že jednoho dne budeme s ním na místě, kde už nebude žádná nemoc, kde nebude žádné ochromení ani postižení, kde budeme mít nová těla a budeme se radovat z Pánovy přítomnosti a těšit ve světle jeho svatosti a slávy. Jeho slávu můžeme vidět v množství těch, kdo se obrátili k Pánu, a také v pokračování našeho příběhu. Petr nezůstal v Lyddě, ale šel dál.

III. … uvěřili v Pána (v. 36-43)

Lukáš nás vede do Joppe (Jaffa, dnes čtvrť Tel-Avivu) k dalším učedníkům Pána Ježíše Krista. Byla tam učednice, která byla vzorem pro mnohé – Tabita, řecky Dorkas (obojí znamená laň, gazela, srna). Vynikala ve štědrosti a v dobrých skutcích. Možná se starala i o Eneáše (Lydda je 20 km od Joppe).

• Sk 9:38-39 Poněvadž Lydda je blízko Joppe, dověděli se učedníci, že je tam Petr, a poslali k němu dva muže s naléhavou prosbou: „Přijď rychle k nám!“ Petr se hned s nimi vydal na cestu. Když přišli do Joppe, zavedli jej do horního pokoje, kde ho s pláčem obklopily všechny vdovy a ukazovaly mu košile a pláště, které jim Tabita šila, dokud byla naživu.

Vypadá to, že učedníci věděli, jak Pán používal Petra jako svůj nástroj v Jeruzalémě, kdy lidé byli uzdravováni a démoni vycházeli z lidí, na které padl Petrův stín (Sk 5,15). Vidíme také, že se snaží nějak zapůsobit na Petra, řekl bych, že s ním trochu manipulují a citově ho vydírají, když mu s pláčem ukazují košile, které jim Tabita ušila za svého života. Lukáš popisuje tu scénu ve zkratce, a nakonec se zaměřuje na výsledek - ale řekl bych, že Petr znovu čeká na Boží jednání. Usuzuju na to podle toho, co čteme ve čtyřicátém verši, kde mimochodem Petr znovu jedná velmi podobně, jako jednal Pán Ježíš, když uzdravil Jairovu dceru. I tehdy tam bylo mnoho lidí a Pán všechny poslal pryč, vzal s sebou jenom Petra, Jakuba a Jana rodiče té dívky a potom ji vzkřísil z mrtvých (Lk 8). Petr také posílá všechny pryč, a potom poklekl a modlil se. A když se pomodlil, řekl – pokud mluvil aramejsky, což se dá předpokládat: „Tabita kum!“, což znamená „Tabito, vstaň!“ Ježíš řekl Jairově dceři skoro totéž: „Talitha kum.“ (Děvče, vstaň!). Pán vrátil Tabitu mezi živé a Petr ji vrátil vdovám, o které se starala. A znovu je tu ten fascinující výsledek:

• Sk 9:42 Zpráva o tom se rozšířila po celém Joppe a mnoho lidí uvěřilo v Pána.

Mnoho lidí uvěřilo v Pána. Duch svatý posiloval církev a přidával množství učedníků. Bůh jednal svou mocí a použil si Petra jako svou posvěcenou nádobu. Petr znovu jednal podle Ježíšova příkladu. Znovu jednal v Ježíšově moci. Znovu tento zázrak ke spasení v Ježíšově jménu a byl vykonán k Ježíšově slávě. Bůh se oslavil skrze svého služebníka. Bůh potvrdil Petra jako svého právoplatného apoštola. Znovu je to něco, co bude důležité hlavně v následujících dvou kapitolách, kdy Petr bude kázat evangelium pohanům a jeho autorita jako apoštola bude trochu zpochybněna právě touto skutečností. Bůh sám na něj ukázal a použil ho jako svůj nástroj, stejně jako to udělal předtím – ať již v Jeruzalémě, kde ho mocně používal, nebo když šel spolu s Janem za evangelistou Filipem do Samařska a Bůh skrze ně vylil Ducha svatého také na Samařany. V dalších dvou kapitolách uvidíme, jak Bůh skrze Petra zachraňuje pohany a dává jim Ducha svatého stejně, jako ho předtím dal Židům. Eneáš a Tabita jsou malými kroky na cestě k pohanům. Tabita vstala z mrtvých a podobně volá Boží slovo i nás, abychom se probudili:

• Ef 5:11-14 Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem. O tom, co oni dělají potají, je odporné i jen mluvit. Když se však ty věci správně pojmenují, je jasné, oč jde. A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.

Z Boží milosti se evangelium rozšířilo i zasáhlo i nás. Myslím, že většina z nás neviděla takové věci, jaké viděli obyvatelé Lyddy a Joppe. Ale viděli jsme jiné zázraky. Bůh nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého Syna. Zakusili jsme odpuštění hříchů a Boží pokoj, který utišil naše probuzené svědomí. Byli jsme zahrnuti Boží milostí a pochopili jsme, že i kdybychom se udřeli k smrti, nemůžeme si spasení odpracovat ani zasloužit. Je to jenom dílo Boží milosti. Zazněl k nám hlas nebeského pastýře, který si použil někoho zde na zemi, někoho v našem okolí, kdo nám řekl evangelium, kdo nám ukázal na Pána Ježíše Krista. A Kristus nám zazářil v celé slávě. Neviděli jsme ho v těle, a přece v něj věříme (J 20,29 – Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili). Nevidíme ho, a přece ho milujeme (1Pt 1,8). 

Duch svatý jednal v církvi a přidával stále další lidi ke spasení. Stejně jedná i dnes. Každý den přidává ke spasení ty, které povolává k víře. Nejedná takhle v jednom městě, v Jeruzalémě, nejedná na malém území, v Judsku nebo Samařsku, ale jedná tak na celém světě. Myslím, že bychom to chtěli vidět mnohem více v naší zemi a v našem okolí. Byli bychom nadšení, kdyby lidé byli usvědčováni Duchem svatým a přitahováni evangeliem. Ale to, že to nevidíme v tak hojné míře, jak bychom chtěli, ještě neznamená, že Duch svatý nepracuje. Každý z nás je důkazem, že pracuje. Každý z nás byl nevěřící, vzdoroval Bohu i jeho Slovu. A Bůh nás zachránil skrze víru v Pána Ježíše Krista.

Nyní nás Duch svatý buduje zevnitř – každého věřícího. Obdaroval nás, abychom byli užiteční jeden pro druhého – každého obdaroval jinak a máme si svými dary sloužit navzájem. A posílá i nás, stejně jako Petra, za nevěřícími lidmi, abychom s nimi sdíleli evangelium. Posílá nás jako Ananiáše, který šel za právě obráceným Pavlem, aby mu posloužil v prvních krocích na cestě za Pánem a pokřtil Pavla. Posílá nás stejně jako Barnabáše, který posloužil už věřícímu Pavlovi, kterého se všichni báli a nedůvěřovali mu – Barnabáš odvážně šel a postavil most mezi Pavlem a ostatními apoštoly. Posílá nás jako Tabitu, abychom prakticky sloužili druhým a pomohli, kde je potřeba. Dneska neumírají hlady chromí a postižení mezi námi. Ale možná se brzy taková doba vrátí, protože dojde k ekonomickému kolapsu. Ale i kdyby ne, máme hledat další způsoby, jak můžeme sloužit v lásce věřícím i nevěřícím kolem nás.

Petr se nakonec ubytoval v domě Šimona Koželuha v Joppe a zůstal tam nějaký čas. V Joppe bylo mnoho nově obrácených, které bylo potřeba vyučovat a budovat. Duch svatý použil Petra, aby skrze něj posiloval církev a dával jí růst, aby se skrze Petra rozšířilo evangelium na hranice Judska a záhy také za hranice Judska. Kéž i nás Pán, moji milí, v moci Ducha svatého používá, nejenom uvnitř našeho sboru, ale také za jeho hranicemi, mezi věřícími i nevěřícími, nejenom tam, kde žijeme, ale také mnohem dále, až na sám konec země. Amen.