Momentka ze života první církve

Jaroslav Kernal, Praha 18. října 2020

Pokoj vám a milost, sestry a bratři, milovaní svatí, milí hosté. Budeme pokračovat ve výkladu knihy Skutků. Jsme ve čtvrté kapitole, v její druhé části. Minulý týden jsme v rámci našeho čtení na začátku shromáždění četli druhý žalm, který je z části citovaný v našem dnešním textu. Dnes se na tento text podíváme a čtvrtou kapitolu dokončíme. Otevřete společně se mnou Boží slovo a já přečtu celou čtvrtou kapitolu.

Minule jsme viděli apoštoly před veleradou. Byli vyslýcháni, odvážně kázali evangelium o vzkříšení Ježíše Krista vedoucím židovského národa, bylo jim zakázáno kázat Krista a učit o něm. Jejich odpověď na tento zákaz byla odvážná a jasná:

• Sk 4:19-20 Posuďte sami, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás, a ne jeho. Neboť o tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet.

Petr s Janem nemohli mlčet o tom, co viděli a slyšeli – a o tom je náš dnešní text. Netýká se jenom svědectví o vzkříšení Pána Ježíše Krista, ale je o celém křesťanském životě. Nemůžeme mlčet o tom, co s námi Bůh udělal a dělá. Nemůžeme ani mlčet o tom, co dělají lidé – apoštolové vydávají svědectví před církví a církev reaguje na jejich slova a modlí se k Bohu. Nemlčí, ale mluví k tomu, který má v rukou celou zemi a každé lidské srdce. Uvidíme, jak Boží lid používá Boží slovo k modlitbě, jak ho aplikuje do konkrétní situace. Ukážeme si, jak můžeme vtáhnout Boží slovo skrze modlitbu do svého života také my. Uvidíme mocnou Boží odpověď a její důsledky na život první církve.

Čtvrtá kapitola nám na praktickém příkladě ukazuje život první církve, jak ho Lukáš shrnul na konci druhé kapitoly, potom co Kristova církev skrze vylití Ducha svatého vznikla. Četli jsme:

• Sk 2:42 Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.

Ve třetí kapitole veřejně a ve čtvrté kapitole před veleradou apoštolové kázali Boží slovo. Znovu je tady apoštolské učení, které stojí na prvním místě. Jeden z mých nejoblíbenějších anglicky mluvících kazatelů v komentáři k tomuto verši řekl, že je velmi důležité všimnout si, v jakém pořadí nechal Duch svatý zapsat ta slova – na prvním místě je doktrína, učení. Teprve za ní následuje společenství. Je to naprosto nezbytné pořadí. Na prvním místě stojí pravda. Pokud totiž nebudeme stát na pravdě, nemůžeme mít opravdové společenství. Pokud dáme společenství na první místo, potom budeme často muset ohnout pravdu, abychom zachovali společenství. Ale pokud bude pravda na prvním místě – a je to jenom pravda, která osvobozuje (J 8,32) – potom budeme zápasit o společenství a budeme muset usilovat o lásku, ale neuhneme z pravdy a zůstaneme ve svobodě Božích dětí. Nebudeme tlačeni k tomu, abychom dělali kompromisy s pravdou, abychom něco jiného říkali a něco jiného dělali. Je to Boží slovo, které musí stát na prvním místě. Jestli tam není Boží slovo, potom nám bude líp v nějakém spolku zahrádkářů, filatelistů nebo ochránců přírody nebo milovníků zahradních párty – bude nás spojovat společný zájem, ale nebude nás spojovat pravda. Je to samotné Boží slovo, sola scriptura, které je a musí být základem církve. Slovo, které je naprosto dostatečné k učení, usvědčování, k nápravě a k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu (2Tm 3,16-17). Boží slovo stačí. Není třeba k němu přidávat tradici, zkušenosti, ani nějaké další zjevení. Boží slovo stačilo Petrovi, když kázal zástupům v chrámu. Stačilo těm lidem k tomu, aby uvěřili. Stačilo apoštolům ke kázání evangelia veleradě a je naprosto dostatečné k tomu, aby se podle něj modlili:

I. Církev se modlí Boží slovo (v. 23-30)

• Skutky apoštolské 4:23 Když byli Petr a Jan propuštěni, vrátili se mezi své a oznámili, co jim řekli velekněží a starší.

Bratři oznámili církvi, co se stalo. Je možné, jak to vidíme i dále ve Skutcích, že se církev celou tu dobu, tedy celou noc a část dne za oba bratry modlila. Bratři jim oznámili výhružky, které slyšeli. A když to církev slyšela, obrátila se rovnou k Bohu – a tady je místo, kde je citovaný Žalm 2. Oni se modlili Boží slovo. Mluvil jsem o tom, že potřebujeme stát na Božím slově, že musí být základem, který nás bude spojovat na prvním místě. Můžeme říci, že na prvním místě to bude vždycky Pán Ježíš Kristus, ale pokud nebudeme mít základ, skrze který budeme Pána Ježíše poznávat, tedy Boží slovo, pokud k němu nebudeme přistupovat jako k Božímu slovu, jako ke zdroji pravdy a poznání Boha, potom nemáme společný základ, nemáme na čem společně stavět. Tady je církev, která kázala Boží slovo, stavěla na něm, Boží slovo pro ni bylo tím nejdůležitějším, proto se také Boží slovo modlí. A všimněte si, jak se modlili! Jednomyslně. Byli jedné mysli. To slovo, Písmo, je spojilo a oni se společně obrátili k Bohu a volali k němu. Volali k němu jedním hlasem, jednou myslí. Vzali Boží slovo, aplikovali ho do konkrétní situace, ve které se nacházeli a modlili se ho. To je něco, co se musíme učit.

Zakázali jim kázat Krista. Proto šli do Žalmu 2, kde se mluví o vzpouře proti Bohu a proti jeho Mesiáši. Oslovují Boha, stvořitele nebe i země, vládce lidských životů, mluví k tomu, který má v rukou lidská srdce a srdce králů naklání, jak se mu zlíbí (Př 21,1). Vědí, ke komu se modlí, a vědí, co se modlí a za co se modlí. Modlí se jednomyslně. Modlí se k Bohu, který je svrchovaný a vládne. Mají jednoznačné a jasné poznání Boha. JE to Bůh Bible, k němuž se modlí. Není to „nějaký“ Bůh, který nevěděl, který by netušil, co se děje, který by nebyl schopen jednat a zasáhnout. Ti lidé, kteří se tady modlí, mají velkého Boha. To je důvod, proč k němu volají. To není žádný bůžek lidských představ, ale veliký, svatý a svrchovaný Bůh.

A oni se k němu obracejí s jeho vlastním Slovem. Bůh nám dal své Slovo, Bibli, abychom ho přijali a uchovávali ho ve svém srdci a ve své mysli, aby to Slovo přebývalo v našich životech (Ko 3,16). Aby to tak bylo, musíme Boží slovo číst, studovat, učit se ho zpaměti, rozjímat o něm a poslouchat ho. Jinak v nás nebude přebývat. A zdá se, že Boha těší, když k němu jeho děti volají jeho vlastní Slovo, když Boží děti používají Písmo, aby volali ke svému nebeskému Otci. Rozumějte mi dobře: nejde o mechanické opakování úseků Bible, ale jde o to, že vezmeme Boží slovo a z celého srdce se ho modlíme, protože mluví o naší vlastní situaci. V posledních týdnech mám takto na srdci Žalm 60 a často používám ta slova, když se modlím a volám k Bohu, ať už v osobním slova smyslu, nebo když přemýšlím o situaci církve a o situaci v naší zemi.

• Ž 60:3-7 Zanevřels na nás, Bože, prolomils naše řady, stíhal nás hněv tvůj. Navrať se k nám! Zemí jsi otřásl, rozštěpil jsi ji; scel její trhliny, neboť se hroutí! Vlastnímu lidu dals okusit tvrdost, dals nám pít víno, až závrať nás jímá. Dopustils, aby ti, kdo se tě bojí, korouhev k ústupu před lukem zvedli. Aby tvoji milí byli zachováni, pomoz svou pravicí, odpověz nám!

Když se církev modlí, Bůh odpovídá. Bůh odpovídá, i když se modlíme jako jednotlivci. Bůh slyší každou modlitbu Božího dítěte. A na každou modlitbu odpovídá. Někdy velmi jasně a někdy je jeho odpovědí ticho. Někdy chce, abychom vytrvali a modlili se možná celý život, ale někdy naopak vůbec nechce, abychom se za nějakou věc modlili. To když se modlíme na základě svých žádostí a ne podle jeho vůle. Boží slovo nám pomáhá modlit se podle Boží vůle. Boží slovo nás vede k Pánu Ježíši Kristu a k tomu, aby to byl on, kdo bude v našich životech oslaven a ne my. Čím více se ponoříme do Slova, tím více uvidíme Krista a jeho slávu. Tím lépe se budeme modlit. A Bůh odpoví.

Církev tady cituje slova druhého žalmu a aplikuje je na konkrétní situaci. Abychom něco takového mohli udělat, musíme přebývat ve Slově, musíme ho promýšlet a rozjímat nad ním. A současně jdou tito první křesťané také k jasné aplikaci, která ukazuje, že dobře rozuměli evangeliu, že mu rozuměli úplně stejně, jako Petr a Jan ve v. 19 a 20 – zakázali nám kázat evangelium, tak nám dej Bože sílu, abychom kázali evangelium odhodlaně a s odvahou, se vší smělostí, svobodně a směle. A nebojí se modlit ještě za další věci:

• Sk 4:30 … a vztahuj svou ruku k uzdravování, čiň znamení a zázraky skrze jméno svého svatého služebníka Ježíše.

Bojím se, že v této věci jsme podlehli západnímu materialismu a racionalismu, protože se jenom málo modlíme za to, aby Bůh dělal zázraky a znamení, aby uzdravoval skrze jméno svého svatého služebníka Ježíše. Na jednu stranu je to pochopitelné, protože se v posledním století rozšířilo falešné učení evangelia zdraví a prosperity a takovou odezvou na toto učení je skepse. Křesťané sice věří, že Bůh uzdravuje, ale … Ale modlí se s pochybnostmi a s tím, že Bůh nejspíš neuzdraví, nebude jednat, nebude činit zázraky. To jsou pochyby, které ničí naší víru. Náš pohled musí být upřený na Krista, na jeho slávu, na jeho moc, na jeho velikost a teprve potom do světa kolem nás. To postaví všechny věci na správné místo. První církev se pevně držela Krista a podívejte se, co Bůh dělá:

II. Církev káže Boží slovo (v. 31)

• Sk 4:31 Když se pomodlili, otřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým a s odvahou mluvili slovo Boží.

Bůh odpověděl znamením – místo, kde byli shromážděni, se otřáslo. V jednom domě v Jeruzalémě bylo zemětřesení. Bůh mluvil. Později ve Skutcích uvidíme jiné zemětřesení, které otevřelo pouta uvězněných a dveře jejich cel, ale zároveň je udrželo na místě, kde byli uvězněni. To je Boží dílo. To není jenom takový „obyčejný“ přírodní úkaz. To je moc Boží. A tady jde tato moc ještě dál – Písmo nám říká, že učedníci byli naplněni Duchem svatým.

Tady jsme u velké kontroverze. Copak už nebyli naplněni Duchem svatým předtím? Copak neměli Ducha svatého? Měli ho málo, takže ho Bůh musel doplnit? Nějak se jim vypustil, takže potřebovali dotankovat? Tak rychle po letnicích?

V den letnic byli učedníci pokřtěni Duchem svatým. Byli naplněni Duchem a vekřtěni do těla Kristova, do církve. Když byl Petr před veleradou, i on byl v tu chvíli naplněn Duchem svatým (Sk 4,8). Duch svatý se ho zmocnil zvláštním způsobem, naplnil ho, aby byl schopen kázat Krista, dal mu sílu, aby kázal Krista, dal mu moudrost, aby jasně vysvětlil Boží slovo, aby dokázal ukázat na Krista ze Starého zákona, aby mohl spojit různé text Písma a vidět v nich Pána Ježíše Krista.

Bible mluví o křtu Duchem svatým, což je mocné dílo Ducha svatého, kdy změní lidské srdce a místo srdce kamenného dá do nitra člověka srdce masité. Je to okamžik vyučení od Boha, kdy Bůh zjeví vnitřnímu člověku nádheru a velikost Pána Ježíše Krista, takže člověk už nemůže vzdorovat, jak to dělal dosud, ale místo toho pokleká před Kristem a vzývá jeho jméno a dochází záchrany z milosti skrze víru. Proto Pavel napsal Korintským:

• 1K 12:13 Neboť my všichni, ať Židé či Řekové, ať otroci či svobodní, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo a všichni jsme byli napojeni týmž Duchem.

Ale vedle toho nás Bůh volá k tomu, abychom se naplňovali Duchem svatým (Ef 5,18-19), a abychom neuhášeli plamen Ducha svatého (1Te 5,19) ani ho nezarmucovali (Ef 4,30). Je to přikázání, abychom se naplňovali Duchem. To není naše volba, to není, co bychom mohli ignorovat, ale máme podle toho žít. Ale nejde o to, abychom bez přestání volali k Bohu, aby nás naplnil svým Duchem, i když i to můžeme dělat a není to nic špatného, ale to nejdůležitější, co můžeme a máme udělat, abychom byli naplněni Duchem svatým, je, že budeme dělat to, v čem nás bude Duch svatý plně podporovat – budeme se soustředit na Pána Ježíše Krista. Stejně jako Petr, když kázal před veleradou. Stejně jako církev, když se modlila Žalm 2. Stejně jako Pavel, když stál na Kypru před místodržitelem Sergiem Paulem. Proto také napsal Koloským:

• Ko 3:1-2 … hledejte to, co je nad vámi, kde Kristus sedí na pravici Boží. K tomu směřujte, a ne k pozemským věcem.

To je cesta k naplnění Duchem svatým, to je cesta k životu spolu s Kristem, to je jediná cesta ke společenství s Bohem: soustředit se na Pána Ježíše Krista, být upnutý přímo na něj. To byla situace Petra, když kázal Krista před veleradou, to bylo zaměření církve, která se skrze Boží slovo, skrze Žalm 2 soustředila na Mesiáše, který byl odmítnutý lidmi, ale přijatý Bohem. Jaký je váš vztah s Pánem Ježíšem Kristem? Tuhle otázku můžeme postavit také úplně jinak – jak se stavíte k jeho Slovu, k Bibli? Je Boží slovo tím, čím se každý den sytíte, nad čím přemýšlíte, co naplňuje vaši mysl i váš život?

Pokud se na vaši Bibli jenom práší, potom bude stejně zaprášený i váš vztah s Pánem Ježíšem Kristem, a můžete si o tom myslet cokoliv, vztah k jeho Slovu odráží vztah k němu samotnému. A podobně na tom budou také vaše ostatní vztahy.

Křesťané se modlili Boží slovo a my je máme v této jejich praxi následovat. Jsou lidé, kteří se modlí například žalm 32, kde se mluví o vyznání hříchů nebo Žalm 51, žalm pokání. Ale je mnoho jiných žalmů, které se můžeme modlit a je mnoho jiných modliteb, které nacházíme v Božím slově, které blízké našemu srdci a vyvýší Pána Ježíše Krista. Chci vás povzbudit k tomu, abyste se modlili Boží slovo, aby se Boží slovo stalo součástí vašeho života, abyste ho přijímali, abyste ho uchovávali ve svém srdci a ve své mysli a abyste ho žili. Modlete se Boží slovo a Bůh bude jednat ke své slávě – bude vás obnovovat a naplňovat Duchem svatým, zapálí vaše srdce láskou k Pánu Ježíši Kristu.

První církev stavěla na Božím slově, modlila se a Bůh s ní jednal. Bůh dával odvahu a sílu věřícím, aby směle hlásali Boží slovo. To byl výsledek této modlitby. To byl výsledek jednoty Božího lidu, to byl výsledek soustředění se na Krista. Boží lid se upínal k Pánu Ježíši Kristu, hleděl vzhůru, ne do světa a situace, ve které se nacházel, a Bůh s ním jednal. Podobné je to i s námi. Máme hledět vzhůru a hledat naději a povzbuzení u Pána. Nemáme se dívat do světa. Tolik křesťanů se dnes sytí tím, co jim nabízí tento svět – sytí se strachem z nemoci, sytí se tím, co jim přikazuje nebo zakazuje vláda, sytí se tím, co jim servírují média, ale nehledají spravedlnost, pokoj a radost z Ducha svatého. V tom je království Boží (Ř 14,17), nikoliv v tom, co říká svět kolem nás. Milovaní, Bůh má svět ve své ruce. Měl ho před dvěma tisíci lety, když se Petr a Jan vrátili z velerady a oznámili bratrům, že jim zakázali kázat Krista. A má ho i nyní, když nám vláda zakazuje shromažďovat se ve více než v šesti lidech, zakazuje nám zpívat, zakazuje nám obědvat v restauracích a mnoho dalšího. Ale Bůh kraluje! On je Pán. A my jsme jeho lid. Nepatříme světu, ale Bohu. Proto k němu voláme a očekáváme odpověď od něho. Toužíme po tom, aby otřásl tímto místem a naplnil nás svým Duchem a my v jeho síle kázali Boží slovo. A kromě toho také žili Boží slovo, což je poslední bod kázání:

III. Církev žije Boží slovo (v. 32-37)

Bůh působí svou mocí v životech učedníků a dává jim sílu nejenom kázat evangelium, ale také žít evangelium. Vždyť:

• Ř 1:16-17 … evangelium je moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘

Máme zde další ohromnou charakteristiku církve – společenství, které žije spolu, které se zajímá a stará o ty, kdo jsou součástí tohoto společenství. Vidíme zde Boží moc v praxi. Boží moc, která se promítá do každodenního života křesťanů. Ale musíme se tady také na chvíli zastavit. Máme tady popis nebeského království, a já bych chtěl ukázat na tři věci:

1. Boží moc provázela svědectví apoštolů

Bůh potvrzoval své Slovo zázraky. Není tady přesně řečeno, co to znamenalo, ale můžeme si být naprosto jistí tím, že Bůh obracel lidi k sobě, dával jim nově se narodit z Ducha svatého.

Bůh slíbil, že bude provázet svou mocí svědectví apoštolů, a přesně to dělá. Je to něco, co bychom měli očekávat i dnes? Myslím, že ne. Pán Ježíš řekl svým učedníkům, když se s nimi loučil, že jejich svědectví budou provázet mnohá znamení, jako je uzdravování, vyhánění démonů, mluvení v jazycích, nadpřirozená ochrana (Mk 16,17-20). To všechno vidíme v životě apoštolů. To všechno bylo také potvrzením jejich moci a jejich autority jako apoštolů.

• Marek 16:20 Oni pak vyšli, všude kázali; a Pán s nimi působil a jejich slovo potvrzoval znameními.

Apoštolové kázali Boží slovo a Bůh potvrzoval jejich slovo znameními. Dnes se mnoho lidí dovolává apoštolské moci, ale nekážou Boží slovo, ale ukazují na sebe. Ukazují na zázraky, které mají potvrdit jejich autoritu, ale chybí jim pravda Božího slova. Apoštolové kázali pravdu Božího slova a Bůh potvrzoval jeijch slovo znameními. A my jsme viděli a ještě uvidíme, že to je něco, co šlo mimo vůli apoštolů, co bylo mimo jejich kontrolu, mimo jejich moc. Bůh vedl Petra a Jana k chromému muži u Krásné brány – to nebylo jejich rozhodnutí, ale dílo Ducha svatého. Přesně o tom mluví autor listu Židům, když popisuje první církev:

• Žd 2:4 Bůh potvrzoval jejich svědectví znameními, divy i rozličnými projevy své moci a rozdílením Ducha svatého podle své vůle.

Bůh jednal v životech apoštolů k svojí slávě a oni byli nástroji Boží moci a Bůh se skrze ně oslavil. Bůh skrze ně způsobil mnoho zázraků a naprostá většina zázraků popsaná v knize Skutků se stala skrze apoštoly. Ne všechny, ale naprostá většina. Proto se máme modlit za stejné věci jako první církev, ale musíme být také pokorní, protoe dnes už nemáme žádné apoštoly, skrze které by Bůh jednal tak, jako v první církvi.

2. Dělili se o všechno, co měli

• Sk 4:34-35 Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je, a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval.

Tady jsou první komunisti! Ne, musíme to dobře vysvětlit. Bůh jednal v první církvi svou mocí, takže všichni měli všechno společné. To ukazovalo na Boží království, kde už nebude nic ničí, nikdo si nebude moci nic přivlastňovat ani nárokovat, ale všechno bude Boží a bude to dílo jeho milosti v nás a skrze nás.

První církev Jeruzalémě žila v komunitě, která se o sebe starala. Tak to vidíme minimálně do šesté kapitoly Skutků, protože tam jsou řecky mluvící vdovy, které dostávaly jiné příděly, než vdovy hebrejsky, nebo spíš aramejsky mluvící. Tam byl první velký konflikt v první církvi v Jeruzalémě.

Musíme si ujasnit, že tohle není něco, v čem je první církev v Jeruzalémě pro nás vzorem. Nevidíme to v žádné jiné církvi a nečteme to ani nikde v listech, které jsou určené jednotlivým církvím. Tohle je něco, co je opravdu vyhrazené pro Boží království, které je před námi. Až přijde jeho království – a já jsem přesvědčený, že přijde s Pánovým druhým příchodem a bude znamenat stvoření nového nebe a země a také příchod posledního soudu – potom to bude vypadat stejně, jako to vypadalo v první církvi v Jeruzalémě. Nebude to naprosté popření individuality, ale bude to její zapření do té míry, aby ten druhý byl přednější přede mnou. Proto také:

3. Prodávali svůj majetek, aby mohli posloužit druhým

Dostáváme se k textu, který nás má převést ze čtvrté kapitoly do páté. A naše pozornost se zaměří na Barnabáše.

• Skutky apoštolské 4:36-37 Také Josef, kterého apoštolové nazvali Barnabáš – to znamená ‚syn útěchy‘ – levita původem z Kypru, měl pole, prodal je, peníze přinesl a položil před apoštoly.

Tito první křesťané žili ve společenství a starali se o sebe navzájem. Dělali to jedinečným způsobem, jaký se neopakoval nikde jinde. Ochotně a dobrovolně – a to je důležité! – se vzdávali nezbytných nemovitostí, aby se mohli v dané chvíli postarat o druhé. Udělal to i „syn útěchy“, Barnabáš, který později sehrál důležitou roli v životě Pavla. Dal Kristu sám sebe a všechno, co měl. Proto také prodal pole, které měl a peníze přinesl apoštolům, aby se mohli postarat o ty, kteří byli v církvi potřební – ať již to byli ti, kdo neměli nic, nebo ti, kdo byli církví podporováni. První církev rostla jako organismus, který byl pevně provázaný a spojený. Stáli na učení apoštolů, měli společenství, lámali chléb a modlili se. Kristus byl jejich hlavou, kterou kázali a na kterou celým svým životem i svými ústy ukazovali. Evangelium změnilo a proměňovalo jejich životy a oni byli stále podobnější Pánu Ježíši Kristu. I když ne úplně vždycky, ale to už je příběh páté kapitoly. Modleme se.