V soužení mi zjednáš volnost

Karel Trnka, Praha, 4. října 2020 

Pokoj Vám bratři a sestry, setkáváme se znovu u Božího Slova a dnes máme před sebou 4. Žalm. Nebudeme déle otálet a přečteme rovnou náš dnešní text (ČSP): 

 „Pro vedoucího chval. Na strunné nástroje. Davidův žalm. Když volám, odpověz mi, můj spravedlivý Bože! V tísni mi zjednej prostor! Smiluj se nade mnou a vyslyš mou modlitbu! Synové lidští, jak dlouho bude má Sláva v potupě? Milujete nicotu, vyhledáváte lež. Sela. Vězte, že Hospodin si oddělil věrného. Hospodin slyší, když k němu volám. Chvějte se, ale nehřešte. Přemýšlejte o tom v srdci, na svém lůžku, a utište se! Sela. Obětujte spravedlivé oběti a důvěřujte Hospodinu. Mnozí říkají: Kdo nám ukáže dobré? Pozdvihni nad námi jas své tváře, Hospodine! Dáváš do mého srdce větší radost, než když mají mnoho obilí i vína! V pokoji budu uléhat i spát. Hospodine, ty sám mi připravuješ bezpečné bydlení.“ 

Žalm, jenž máme před sebou, je pro nás úžasným vzorem pro zvěstování evangelia, bratři a sestry.

Spatřujeme v něm krále Davida, jenž se nachází v tísni. Neznáme sice konkrétní historickou událost, z níž náš text pramení, ale to vůbec nevadí. 

Mnozí komentátoři se sice domnívají, že navazuje na předchozí Žalm, kde čteme o Davidově pronásledování jeho synem Abšalómem, nicméně to není něco, co můžeme definitivně prokázat. 

Podstatou nejsou v tomto případě historické okolnosti, ve kterých se David nachází, jinak by nám to bylo sděleno v úvodu nebo bychom je mohli jasněji odvodit z kontextu našeho textu. 

Jako církev Kristova věříme, že: „Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku.“ (2. Timoteovi 3:16-17).

A proto: To, že neznáme konkrétní historické okolnosti, nás neomezuje – ba co víc! Umožňuje nám to text uchopit obecněji a aplikovat do většího množství kontextů nebo situací v našem životě!

A náš dnešní žalm nám, ve 2. verši, ukazuje na Davida, který se nachází v tísni a volá proto k Hospodinu. O co ho žádá, bratři a sestry? A v jaké tísni se nachází? 

Ve verších 3 - 6 nacházíme odpověď. David zde vystupuje jako kazatel, který volá k pokání své nevěrné bratry. A nemůže tak činit bez Boží milosti, a tak volá k Hospodinu!

A zdá se, že „mnozí" reagují na jeho výzvu, a proto je také, v 7. - 9. verši, vyučuje o zdroji pravé radosti – Hospodinu zástupů!

Pojďme k prvnímu bodu našeho kázání a 2. verši: K volání k Bohu v tísni.

1. Volání v tísni (v. 2)

Ve 2. verši čteme: „ Když volám, odpověz mi, můj spravedlivý Bože! V tísni mi zjednej prostor! Smiluj se nade mnou a vyslyš mou modlitbu!“

Všimněme si nejprve, že Studijní překlad říká: „odpověz mi, můj spravedlivý Bože!“ Většina českých překladů se však přiklání ke frázi: „odpověz mi, Bože mé spravedlnosti!“ (ČEP). A i původní jazyk naznačuje správnost této fráze, a proto se k ní přikloníme i my.

Jak máme ale rozumět této frázi, bratři a sestry? Tato slova rezonují s novozákonním učením o ospravedlnění, musíme však více porozumět kontextu. 

David zde nehovoří o svém ospravedlnění jako hříšníka před Bohem. V našem a řadě dalších textů se však dovolává k Hospodinu, který mu zjednává spravedlnost – a v tomto smyslu je zde Bůh nazván Bohem Davidovy spravedlnosti.

V žalmech často nacházíme odkazy na soužení od bezbožných lidí a také vidíme, že se žalmista (obvykle se jedná o krále Davida) odvolává k Bohu, aby mu zjednal právo či spravedlnost. A často se rovněž odvolává na vlastní bezúhonnost (či spravedlnost).

V 7. Žalmu spatřujeme právě takovou situaci, kde vidíme krále Davida říkat: „Hospodine, můj Bože, jestliže jsem to spáchal, jestliže na mých dlaních opravdu lpí špatnost, jestliže jsem odplácel zlem tomu, kdo se vůči mně měl pokojně, jestliže jsem bezdůvodně loupil ty, kdo se ke mně měli nepřátelsky, pak ať nepřítel pronásleduje mou duši, ať mě dostihne a zadupe můj život do země a mou slávu ať uvrhne v prach! Sela. Povstaň, Hospodine, ve svém hněvu, pozdvihni se proti zuřivosti mých nepřátel, postav se za mou věc, vynes rozsudek! Obklopí tě pospolitost národů; kvůli nim se navrať na výšinu! Hospodin rozsoudí národy. Zjednej mi právo, Hospodine, podle mé spravedlnosti a podle mé bezúhonnosti, které na mně jsou.“ (Žalm 7:4-9).

Je zřejmé, že zde David nemůže hovořit o tom, že je spravedlivý před Bohem na základě svých skutků v tom finálním slova smyslu, neboť jinde vyznává své hříchy a svou závislost na Boží milosti (např. v 51. Žalmu). 

Jak tedy danému textu porozumět? Tento a řada dalších žalmů ukazují na jednotlivé události v Davidově životě, kde se stal obětí bezbožného jednání zlovolných lidí! A David se zde odvolává k Bohu, který je mocen ho vysvobodit a zjednat mu spravedlnost v těchto konkrétních situacích.

Hospodin je tedy pro Davida Bohem, který jej vysvobozuje z rukou hříšných lidí a zjednává mu právo!

Všimněme si však ještě jedné skutečnosti: Nestačí, aby David žil bezúhonným životem! To je potřeba zdůraznit! David se musí dovolávat k Bohu, aby mu zjednal spravedlnost! Nestačí tedy to, že je v dané situaci nevinný!

Můžeme říct dokonce toto: David spoléhá na Hospodina, že od něj obdrží spravedlnost. A v tomto smyslu lze daný text chápat i jako ilustraci našeho vlastního ospravedlnění před Bohem. 

Připomeňme si slova apoštola Pavla, který napsal v 1. kapitole epištoly Římanům: „Nestydím se za evangelium, neboť je to Boží moc k záchraně pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale i pro Řeka. V něm se zjevuje Boží spravedlnost z víry k víře, jak je napsáno: ,Spravedlivý z víry bude živ.’“ (Římanům 1:16-17). A v 10. kapitole čteme o dovolávání se k Bohu toto: „neboť ,každý, kdo by vzýval Pánovo jméno, bude zachráněn.’“ (Římanům 10:13).

Vidíme, bratři a sestry, že spravedlnost, ať už v konkrétní při (jako v případě krále Davida) či jako naše postavení před Bohem, je darem Boží milosti!

Je to pouze Bůh, kdo nám může zjednat spravedlnost! 

David se nachází v tísni a volá k Bohu. Volá k Bohu, jenž je Bohem jeho spravedlnosti. Volá k Němu, aby mu zjednal prostor! Ekumenický překlad používá slovo „volnost“. 

Je důležité si uvědomit následující, bratři a sestry: Ať už se jedná o tíseň nebo úzkost – obojí popisuje prostor, kde se nemůžeme sami pohybovat, a potřebujeme vysvobodit.

A je naprosto typické, že voláme k Bohu právě až v této chvíli, když se nacházíme v tísni. Tehdy si totiž nejvíce uvědomujeme svou nemohoucnost a potřebu pomoci.

Do jisté míry je to přirozené a do jisté míry to také ukazuje na hříšný sklon nechávat Boží pomoc jako poslední východisko. Na rozbouřeném moři, v knize Labyrint světa a ráj srdce od Jana Komenského, volali k Bohu všichni, ale když se bouře uklidnila, skončilo i lidské hledání Boha.

Ale co je u lidí hříšné, to používá Bůh ke své vlastní slávě, aby ukazoval na svou milost! A proto čteme i ve 107. žalmu o věčném milosrdenství našeho Boha a v 6. verši se dozvídáme: „Když ale ve své tísni úpěnlivě volali k Hospodinu, vysvobozoval je z jejich úzkostí.“ (Žalm 107:6).   

Bůh je Bohem, který vysvobozuje v tísni! To je potřeba si připomínat, bratři a sestry!

A jak jsme si již pověděli: Tíseň nám připomíná naší nemohoucnost a potřebu Boží milosti. Bůh také často vzdaluje svou přítomnost, když chce svůj lid přimět k tomu, aby jej hledal...

Takovou situaci vidíme i v knize Ozeáš, v 5. kapitole, kde Bůh říká, že se vzdálí od svého lidu se svými požehnáními – pro jejich hříchy, a zaslibuje, že se nevrátí, dokud neučiní pokání. Čteme zde tato slova: „Odejdu a navrátím se na své místo, dokud neuznají vinu a nebudou hledat moji přítomnost. Ve své tísni mě budou usilovně hledat.“ (Ozeáš 5:15).

Pro Boží lid je tíseň příležitost k hlubokému duchovnímu probuzení. Je to příležitost hledat Boží tvář a jeho milost! 

A to dělá i král David, který se nachází v tísni a volá k Bohu a prosí jej o milost. Prosí jej o to, aby mu dal sílu volat bezbožné lidi k pokání!

Nejde jim rovnou kázat, potřebuje nejprve Boží milost, která jej uschopní k tomuto „nadlidskému" úkolu!

Dostáváme se k druhému bodu našeho kázání: K Volání lidí k pokání!

2. Volání hříšníků k pokání (v. 3-6)

Přicházíme ke kázání krále Davida, které má v podstatě 3 části: Nejprve, ve 3 verši, spatřujeme obvinění. David zde říká: „Synové lidští, jak dlouho bude má Sláva v potupě? Milujete nicotu, vyhledáváte lež.“ Dále, ve 4 verši (v jeho druhé části), vidíme varování: „Vězte, že Hospodin si oddělil věrného. Hospodin slyší, když k němu volám.“ A nakonec, v 5 - 6 verši, spatřujeme domlouvání: „Chvějte se, ale nehřešte. Přemýšlejte o tom v srdci, na svém lůžku, a utište se! Obětujte spravedlivé oběti a důvěřujte Hospodinu."

Podívejme se tedy na 3 verš. Všimněme si bratři a sestry, koho zde David oslovuje. Čteme zde: „Synové lidští…"

Přestože David hovoří nepochybně k nevěrným Izraelitům, činí nakonec apel na každého člověka! A můžeme i říct, že prostřednictvím Davida hovoří Bůh! 

V oslovení „synové lidští“ se totiž sjednocují dvě skutečnosti:

Za prvé, všichni jsme potomci Adama a Evy,  a proto jsme součástí lidského rodu, stvořeni k Božímu obrazu, jak učí Písmo.

Za druhé, všichni jsme vinni ze zločinu, který zde David odhaluje v otázce: „jak dlouho bude má Sláva v potupě?“

Výraz „má Sláva“ odkazuje na text předchozího 3. žalmu, kde David nazývá Hospodina svou slávou a říká: „Ty, Hospodine, jsi štítem vůkol mě. Má Slávo, pozvedáš mi hlavu.“ (Žalm 3:4).

Bůh prostřednictvím Davida volá každého člověka a vinní jej z toho, že opomíjí Jeho slávu! A stejně tak mluví Bůh v Novém zákoně prostřednictvím apoštola Pavla, který napsal v listě Římanům: „Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a postrádají Boží slávu, ale jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí skrze vykoupení, které je v Kristu Ježíši.“ (Řím. 3:22-24).

David v našem žalmu nazval svého Boha svou slávou – výraz sláva v hebrejštině (kabód) v sobě nese představu veliké tíhy, a Pavel nám v novém zákoně sděluje, že všichni lidé (synové lidští) postrádají (či míjí) tuto slávu! 

Takový je přirozený hříšný stav každého člověka, a proto ani Bůh prostřednictvím Davida nečiní rozdíl, když říká: „Synové lidští…“ Neobviňuje jen Izraelity, přestože jsou jeho okamžitým publikem, mluví ke všem lidem – ke každému člověku! 

Všichni jsme přirozeně vinní z toho, že vyměňujeme Boží slávu za něco dalšího. Někdo by se mohl zeptat, bratři a sestry, za co člověk vyměňuje poznání slávy věčného Boha?

A hned v další větě spatřujeme odpověď: „Milujete nicotu, vyhledáváte lež.“ 

A zde nám Bůh ukazuje na iracionalitu lidského hříchu. Člověk, ve své vzpouře vůči Bohu, odmítá poznat velikost Jeho slávy a místo toho jí vyměňuje za lež, jež vyhledává, a nicotu (či marnost v ekumenickém překladu), kterou miluje!

A znovu přichází na mysl slova apoštola Pavla z listu Římanům. V 1. kapitole čteme, od 18. verše, o Božím hněvu a spatřujeme také hříšného člověka, který potlačuje pravdu o Bohu a nakonec vyměňuje slávu neporušitelného Boha za marnost všemožného uctívání stvoření. 

Apoštol Pavel napsal: „Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří v nepravosti potlačují pravdu, protože to, co lze o Bohu poznat, je jim zřejmé; Bůh jim to zjevil. Jeho věčnou moc a božství, ačkoli jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa jasně vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže jsou bez výmluvy. Ačkoli poznali Boha, neoslavili ho jako Boha ani mu neprojevili vděčnost, nýbrž upadli ve svých myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce se ocitlo ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale stali se blázny. Zaměnili slávu neporušitelného Boha za zpodobení obrazu porušitelného člověka, ptáků, čtvernožců a plazů.“ (Řím. 1:18-23).

Všimněme si kontrastu: člověk v tom nejhorším možném obchodu vyměňuje neporušitelného (nebo-li věčného a svébytného) Boha a Jeho slávu za výčet všemožného omezeného a porušitelného stvoření (obraz člověka, ptáků, čtvernožců a plazů). Takový je úděl hříšného člověka! 

A to je obsahem Davidových obviňujících slov, která adresuje hříšným lidem uprostřed Izraele!

Svatý Augustín napsal ve své slavné autobiografické knize Vyznání k našemu 4. žalmu zajímavé osobní svědectví. Ke 3. verši napsal následující komentář: „A proroctví volá: „Jak dlouho chcete mít nechápavé srdce? Proč lpíte na tom, co je marné, a proč se sháníte po lži? Pamatujte: Hospodin vyznamenává svého věrného." Volá „jak dlouho ještě“ a volá „pamatujte“, a já jsem o tom tak dlouho nevěděl, miloval jsem, co je marné a sháněl jsem se po lži, a tak jsem to uslyšel a vyděsil jsem se, protože je to řečeno takovým lidem, jako jsem byl (co jsem si pamatoval) já. Ty klamy, které jsem pokládal za pravdu, byly totiž marnost a lež. A jak moc, těžce a nahlas jsem plakal, když jsem se na to v bolesti rozpomínal. Kéž by to byli slyšeli ti, kdo dosud milují marnost a shání se po lži: snad by se zděsili, odvrhli by to a ty bys je vyslyšel, když by k tobě volali, protože ten, který se za nás u tebe přimlouvá, pro nás zemřel skutečnou tělesnou smrtí."  

David pokračuje, a ve svém kázání přechází k varování. Ve 4. verši čteme: „Vězte, že Hospodin si oddělil věrného. Hospodin slyší, když k němu volám.“

V první větě nám David nám sděluje, že Hospodin si oddělil věrného. Hebrejské slovo (hasíd) zde odkazuje především na smluvní věrnost. Mluví se zde o zbožných lidech, kteří jsou věrní Bohu Izraele a zachovávají jeho smlouvu.

Například v 37. žalmu čteme o věrných Boha Izraele následující: „Neboť Hospodin miluje právo a neopouští své věrné. Navěky je bude střežit. Potomstvo ničemů však bude vyhlazeno.“ (Žalm 37:28). V 18. žalmu čteme navíc o Boží věrnosti: „S věrným jednáš věrně, s člověkem bezúhonným bezúhonně.“ (Žalm 18:26).

Spatřujeme zde dvě skupiny lidí: Věrné Boha Izraele a ničemy. Jiné skupiny ani neexistují! Jsou jen dvě cesty, bratři a sestry! Jedna vede k životu, druhá do zatracení, a proto jsou nakonec jen dvě skupiny lidí... 

David v našem textu adresuje každého, kdo není věrný Bohu Izraele. Každého, kdo se nachází mimo smluvní vztah s Bohem (na cestě do zatracení).

Je potřeba ovšem zdůraznit dvě skutečnosti: 

Za prvé, oním věrným (v tom dokonalém slova smyslu), je pouze Pán Ježíš Kristus. A náš, a řada dalších textů, ukazují právě na Něj! 

Jen se podívejme na slova z 16. žalmu: „neboť mou duši nepřenecháš podsvětí; nedáš svému věrnému spatřit jámu.“ (Žalm 16:10). Zde se hovoří o vzkříšení věrného; a ano i my budeme vzkříšeni, avšak díky věrnosti Pána Ježíše Krista (nikoliv naší). Boží slovo říká: že „byl vydán pro naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění." (Římanům 4:25).

Král David vztahuje daný popis na sebe. On zde reprezentuje věrné Izraele. A v tom se podobá a ukazuje dále na Pána Ježíše, jenž reprezentuje nás – jeho věrné, kteří jsme uvěřili v Jeho jméno!

Za druhé, daný text platí ale zrovna tak o nás, protože evangelium neodstraňuje Boží vůli, abychom žili zbožným životem. Evangelium nás přenáší do jiného postavení: Bůh se stává naším nebeským Otcem a jsme adoptováni do Boží rodiny, ale zrovna tak jsme voláni k věrnosti, a jakmile hřešíme, má to skutečné dopady na naše životy (a i na to, zda Bůh vyslýchá naše modlitby).

David v našem textu dále přechází k danému varování a říká: „Hospodin slyší, když k němu volám.“ Všimněme si, že předchozí výklad o věrných Hospodina zástupů, je v podstatě podkladem pro tento varovný text.

David jim vlastně říká: „Poslouchejte mě, neboť za mnou stojí všemocný Bůh, který naslouchá mým modlitbám!“ David se tedy neodvolává na svou vlastní autoritu, ale ukazuje na Boha, který je s Ním!

Jaké fascinující zjevení pro nás, bratři a sestry! Davidova smělost vychází z hlubokého poznání, že Bůh je s ním, a že slyší jeho modlitby! Hle – vždyť před chvílí se modlil, aby měl sílu a odvahu kázat, a nyní – říká lidem, že Bůh je Bohem, který vyslýchá jeho modlitby!

Ve 116. žalmu čteme o Bohu, který slyší hlas svých věrných: „Miluji Hospodina, vždyť slyší můj hlas, mé úpěnlivé prosby, naklonil ke mně ucho. Po všechny své dny k němu budu volat.“ (Žalm 116:1). Bůh slyší hlas svých věrných a v listě Římanům čteme, v 9. kapitole, že „úplně a rychle vykoná Pán své slovo na zemi.“ (Řím. 9:28). A to je základem varování krále Davida!

A proto pokračuje dále a domlouvá jim: „Chvějte se, ale nehřešte. Přemýšlejte o tom v srdci, na svém lůžku, a utište se! Sela. Obětujte spravedlivé oběti a důvěřujte Hospodinu.“

A tak přecházíme od hrozivého varování k milostivému domlouvání a čteme slova: „Chvějte se, ale nehřešte.“

Co to znamená, bratři a sestry? Není to jediné místo, kde nacházíme tato slova. V Novém zákoně apoštol Pavel cituje z řeckého překladu našeho žalmu (Septuaginta) a říká toto: „,Hněvejte se, a nehřešte;‘ slunce ať nezapadá nad vaším hněvem.“ (Ef. 4:26). 

David hříšníky vyučuje o bázni před Hospodinem, a proto ta hrozba v předchozím verši. Věří, že vidina velikého a hrozivého Boha přiměje lidi k pokání. A nyní je varuje, aby se jeho slova, která jsou těžká, nestala příležitostí k hříšnému hněvu vůči Bohu. 

Lidé nechtějí slyšet o Bohu a jejich reakce bývají bouřlivé. A dokud se Pán nesmiluje a nedá jim nové srdce, budeme často slýchat slova, jež například slyšel i prorok Izaiáš, když volal Boží lid k pokání: „Ustupte z cesty, uhněte ze stezky, přestaňte nám mluvit o Svatém Izraele!“ (Izaiáš 30:11).

David jim však domlouvá dál a volá je k tomu, aby nad jeho slovy rozjímali ve svém srdci, na svém lůžku a utišili se před Hospodinem zástupů! V jeho slovech vnímáme opravdovou lásku k jeho posluchačům! 

Král David je zde skutečným velvyslancem Boha, který domlouvá jeho nepřátelům. Pouhá hrozba nic nezmůže! V jeho slovech je nyní obrovská péče o duchovní prosperitu jeho nevěrných bratrů. Před chvíli je varoval a nyní jim domlouvá, zranil je, aby je teď mohl získat svou laskavostí. 

Jako bychom slyšeli apoštola Pavla říkat: „Jsme tedy Kristovi vyslanci a Bůh jako by vás skrze nás vyzýval. Na místě Kristově prosíme: Smiřte se s Bohem.“ (2 Kor. 5:20). Takto působí i jednání krále Davida!

A nakonec je, v 6. verši, volá k tomu, aby se obrátili a důvěřovali Hospodinu. Čteme zde: „Obětujte spravedlivé oběti a důvěřujte Hospodinu.“

David zde volá nevěrné Izraelity k tomu, aby se navrátili k Mojžíšově smlouvě! My bychom dnes volali: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království; čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Marek 1:15).

A když Boží Duch začne pracovat, mnozí se začnou ptát po Bohu. Dostáváme se ke třetímu a poslednímu bodu našeho kázání: K vyučování o Bohu.

3. Vyučování o Bohu (v. 7-9)

Ve verších 7 - 9 čteme: „Mnozí říkají: Kdo nám ukáže dobré? Pozdvihni nad námi jas své tváře, Hospodine! Dáváš do mého srdce větší radost, než když mají mnoho obilí i vína! V pokoji budu uléhat i spát. Hospodine, ty sám mi připravuješ bezpečné bydlení.“

Vzpomeňme, bratři a sestry, na 3. žalm, kde máme také mnohé, kteří něco říkají. Předtím šlo ovšem o Davidovy nepřátelé, neboť ve 3. verši čteme: „Mnozí o mé duši říkají: Není pro něj záchrany v Bohu.“ (Žalm 3:3).

A v dnešním žalmu jsme viděli Davida volat k Bohu a Bůh Davidova vyslyšel a teď čteme opět o mnohých, ale tentokrát, zasaženi Davidovým kázáním, se ptají na otázku: „Kdo nám ukáže dobré?“ Studijní překlad ještě nabízí alternativní překlad: „Kdo nám ukáže, co je dobré?“

Jak povzbudivé! Zdá se, že mnozí lidé, v našem textu, skutečně reagují na Davidovo volání k pokání a začínají se ptát. Začínají hledat! Připomeňme si, že Boží slovo říká, že není nikdo, „kdo by horlivě hledat Boha.“ (Řím. 3:11).

A zde jsou lidé, kteří jsou zastaveni na své cestě a ptají se Davida na instrukce. Jejich reakce se velmi podobá tomu, co způsobilo kázání apoštola Petra v den letnic. Ve Skutcích, ve 2. kapitole čteme: „Když to uslyšeli, byli hluboce zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, muži bratři?“ (Sk. 2:37).

 „Co máme dělat?“ Táží se lidé zasažení Božím Slovem v den Letnic a žádají po apoštolech instrukce, neboť chtějí být smířeni s Bohem. A zrovna tak i v našem žalmu spatřujeme tuto touhu po nápravě.

A co jím říká David? „Pozdvihni nad námi jas své tváře, Hospodine!“ Co to ale znamená, bratři a sestry? Jde, v prvé řadě, o citaci Áronského požehnání. V knize Numeri čteme tato slova: „Hospodin promluvil k Mojžíšovi: Promluv k Áronovi a jeho synům slovy: Takto budete žehnat synům Izraele. Říkejte jim: Ať ti Hospodin žehná a chrání tě! Ať nad tebou Hospodin rozjasní svou tvář a je ti milostiv! Ať k tobě Hospodin pozvedne svou tvář a zahrne tě pokojem! Budou klást mé jméno na syny Izraele a já jim požehnám.“ (Numeri 6:22-27).

David jim žehná a ukazuje na Boží milost. „Ať nad tebou Hospodin rozjasní svou tvář a je ti milostiv!“ To je požehnání, k němuž se zde král David odvolává.

A je součástí mnoha žalmů. Například v 31.  čteme: „Rozjasni svou tvář nad svým otrokem, zachraň mě svým milosrdenstvím!“ (Žalm 31:17). Nebo pak dále v 67: „Kéž je nám Bůh milostiv a kéž nám žehná, kéž nad námi rozjasní svou tvář.“ (Žalm 67:2).

David se odvolává k Pánu Bohu a vyprošuje si požehnání a milost pro sebe a své bratry, kteří byli zasaženi jeho kázáním.

Ale rovněž také odpovídá na jejich důležitou otázku: „Kdo nám ukáže, co je dobré?“ Bratři a sestry, Bůh je standardem veškerého dobra. Není to člověk, kdo by určoval, co je správné a špatné. To člověk dělá ve svém hříchu, neboť se chce podobat Bohu. Avšak pouze Bůh je standardem dobra a Jeho zákon pak odráží jeho charakter.

A kromě morálních povinností člověka, může tato otázka směřovat i k lidskému štěstí. Izraelité ve skutečnosti mohli pokládat tuto otázku: „Kdo nám ukáže, v čem najdeme naplnění?" Lidé mají v sobě Bohem danou touhu po radosti a štěstí. Hříšný člověk však hledá naplnění ve věcech tohoto světa a Boha neuctívá. 

David to ví, a proto čteme dále: „Dáváš do mého srdce větší radost, než když mají mnoho obilí i vína!“

Úžasný text! David, v konečném důsledku, ukazuje na poznání Boha, které dává do jeho života větší radost než všechny ty věci, o které, slovy našeho Pána, horlivě usilují pohané. 

Připomeňme si známý text z kázání na hoře: „Nepropadněte tedy starostem a neříkejte: ‚Co budeme jíst?‘ nebo: ‚Co budeme pít?‘ nebo: ‚Co si oblečeme?‘ Neboť o to všechno horlivě usilují pohané. Vždyť váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno. " (Matouš 6:31-33).

Radost je vždy vedlejším efektem něčeho dalšího, bratři a sestry. To je důležité poznání! Nemůžeme získat radost, když budeme usilovat o radost. Kdepak! 

Kromě toho bychom se dopouštěli hříchu, neboť takové jednání je ze své podstaty projevem sobectví!

Radost je důsledkem poznání Boha. Je důsledkem usilování o Boží království a spravedlnost! Abychom tedy měli radost, musíme usilovat o poznání Boha!

Radost je atmosférou Božího království! Vzpomeňme na slova apoštola Pavla z 14. kapitoly Římanům: „Vždyť Boží království není pokrm a nápoj, nýbrž spravedlnost, pokoj a radost v Duchu Svatém.“ (Římanům 14:17).

To je nakonec smyslem Davidova vyučování. Chce přivést své posluchače k vyššímu cíli než je usilování o „obilí a víno“, chce je přivést k poznání Boha a skutečné radosti i pokoji!

Vzpomeňme na slova našeho Pána: „Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek.“ (Matouš 11:28). 

A o pokoji nakonec vypráví i David v posledním verši našeho žalmu: „V pokoji budu uléhat i spát. Hospodine, ty sám mi připravuješ bezpečné bydlení.“

Všimněme si, bratři a sestry, kontrastu s 5. veršem: „Chvějte se, ale nehřešte. Přemýšlejte o tom v srdci, na svém lůžku, a utište se!“

Člověk, který nezná Boha, má veškeré důvody pro neklidné spaní. Neboť jej čeká hrozivý Boží soud a věčné zatracení, pakliže se neobrátí ve víře k Pánu Ježíši Kristu.

Člověk, který poznal Boží milost a má podíl na nové smlouvě, jež byla ustanovena v Kristově krvi, může naopak zažívat pokoj. A může také spolu s Davidem směle prohlásit, že nemá na ničem podíl, neboť je to pouze Hospodin, kdo mu připravuje bezpečné bydlení.

Apoštol Pavel napsal v listě Římanům tato slova: „Když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ (Římanům 5:1).

Kristova oběť přináší pokoj. Ten však začíná u našeho vztahu s Bohem, ale pokračuje dále. Pán Ježíš přinesl pokoj i mezi národy – mezi Izraelem a ostatními národy, ale i mezi národy a národy. 

V 2. kapitole listu Efezským čteme: „Neboť on je náš pokoj; on oboje učinil jedním a zbořil rozdělující hradbu, ve svém těle zrušil nepřátelství — Zákon s jeho příkazy a ustanoveními —, aby v sobě z těch dvou stvořil jednoho nového člověka, učinil pokoj a oba dva usmířil s Bohem v jednom těle skrze kříž, v němž zabil to nepřátelství.“ (Ef. 2:14-16).

Kristova oběť utišuje strach ze smrti, jenž činí z lidÍ otroky. V listě Židům čteme proto: „a osvobodil ty, kteří byli strachem ze smrti drženi po celý život v otroctví.“ (Židům 2:15).

Pokoj ničí nepřátelství, nenávist i strach. A je v našem textu nádherně ilustrován poklidným spánkem. A tato představa nás nemůže zavést nikam jinam než do Nového zákona, do Matoušova evangelia, kde vidíme Pána Ježíše Krista, jak pokojné odpočívá uprostřed bouře na malé loďce. 

 „Pak vstoupil do lodi a jeho učedníci ho následovali. A hle, na moři se strhla veliká bouře, takže vlny zakrývaly loď; on však spal. I přišli [jeho učedníci], vzbudili ho a řekli: „Pane, zachraň [nás], hyneme!“ Řekl jim: „Proč jste ustrašení, vy malověrní? “ Pak vstal, pohrozil větrům i moři; a nastal úplný klid. Lidé užasli a říkali: „Kdo to asi je, že ho i větry a moře poslouchají?“ (Matouš 8:23-27). 

A tento úžasný pokoj, bratři a sestry, který je důsledkem důvěry v Hospodina, nám Pán Ježíš zanechal. Připomeňme si Jeho slova: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a není bázlivé." (Jan 14:27). 

Přátelé, dnešní „koronavirová krize“ ukazuje více než cokoliv jiného na to, jak se strach projevuje. A odhaluje i skutečnost, že lidé jsou tímto strachem zotročeni. 

Pouze církev má pokoj, který může směle stát na slovech Pána Ježíše Krista. Ten řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít.“ (Jan 11:25).

My jsme svědectvím v tomto světě o Božím pokoji, bratři a sestry. My máme světu ukazovat, jak mít pokoj s Bohem. My máme směle hlásat o Kristu, který je Pánem pokoje.

Přemýšlejme, bratři a sestry, jak naše jednání ukazuje na pokoj, který máme s Bohem. Jsme svědectvím světu o tom, že jsme poznali Pána Ježíše a již neotročíme strachu ze smrti? 

Davidův pokoj byl svědectvím pro lidi, kteří se přicházeli ptát po Bohu. Buďme proto i my svědectvím a hledejme Boží milost v každý čas hledíce na Pána Pokoje – Ježíše Krista, který je naším Pánem i Spasitelem!

Shrnutí a aplikace

Jak shrneme aplikaci našeho textu, bratři a sestry? Předně si musíme uvědomit, že jsme závislí na Boží milosti. Předtím, než začneme někomu zvěstovat Krista, bychom měli nejprve hledat sílu v Bohu, tak jak to učinil i král David. Ale kdykoliv jsme v tísni, měli bychom svá srdce upínat k Pánu, neboť On rád vyslýchá modlitby svého lidu!

David dále zvěstoval celou pravdu, přátelé. Nic neskrýval! Dokázal lidi obvinit, varovat a nakonec jim s laskavostí domlouvat. A zde spatřujeme ještě něco navíc: skutečnost, že mu záleželo na jejich duchovním stavu. David zkrátka miloval své nevěrné izraelské bratry. Zvěstování evangelia by proto nemělo být břemenem nebo náročnou povinností, ale radostí. Měli bychom to dělat z lásky k Bohu a lidem okolo nás. 

Náš text nás také učí o tom, jak mocné je svědectví o pokoji a radosti v Bohu. Zvláště v současné době, kdy svět podléhá strachu, panice a nepokoji. V této době máme zvláštní příležitost být svědectvím o pokoji, který máme v Pánu Ježíši Kristu.

A proto musíme růst v poznání Boha, bratři a sestry, musíme svou mysl upínat k Pánu Ježíši, protože bez Něj nezmůžeme nic. 

Amen.