Důsledky vylití Ducha svatého

Jaroslav Kernal, Praha 13. září 2020

Pokoj vám a milost, milé sestry, milí bratři, milovaní svatí. Z Boží milosti dnes budeme pokračovat ve výkladu knihy Skutků, kam nás Bůh ve své milosti dovedl. A začneme tím, že znovu přečteme celou druhou kapitolu knihy Skutků.

Na začátku druhé kapitoly dochází k naplnění zaslíbení Pána Ježíše Krista, které dal svým učedníkům, že budou vyzbrojeni mocí z výsosty (Lk 24,49). Sestoupil na ně Duch svatý a stalo se to se třemi zjevnými zázraky – hukot z nebe, ohnivé jazyky, a mluvení o velikých věcech Božích v jazycích, které ti, kdo jimi mluvili, neznali, ale ti, kteří je znali, jim rozuměli. Následně vystoupil Petr a vysvětloval lidem, co se děje. Vedl je do Písma a ke Kristu. Ukazoval na Pána Ježíše Krista jako na zaslíbeného Mesiáše, který byl potvrzen nejenom skrze mocné činy, které dělal, ale také tím, že i když byl ukřižován, Bůh ho vzkřísil z mrtvých a nakonec dosvědčil, že je Mesiášem a Pánem tím, že na svůj lid vylil Ducha svatého. Petr vedl ty lidi ke Kristu:

• Sk 2:23-24 Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolestí smrti, a smrt ho nemohla udržet ve své moci.
• Sk 2:36 Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem.

Tady je velmi jasná výzva evangelia, v níž Petr vysvětluje, kdo je Pán Ježíš Kristus. Ukazuje na něj a díky tomu může potom lidi pozvat ke Kristu. Petr nebyl jako mnozí dnešní „evangelisté“, kteří vyprávějí příběhy o sobě a o zázracích nebo zkušenostech, které mají a potom udělají výzvu ke Kristu, o kterém nemluvili, na kterého neukázali. A potom si ti lidé, kteří nějak reagují, myslí, že jsou věřící, ale vůbec neví, čemu věří, vůbec nečinili pokání a nevěří v Krista, Pána a Spasitele, který zaplatil za hříchy všech, kdo v něho věří a který slavně vstal z mrtvých.

Petr říká, že to byly jejich hříchy, které Krista dovedly na kříž, resp. to byli přímo oni sami, kteří ho tam přibili, ačkoliv doslovně to bylo jenom několik vojáků z římského vojska, kteří to udělali. Ale především Petr z Písma vysvětluje, kdo je Ježíš Kristus. A následuje reakce, ve které se podíváme na tři věci: 1. na moc evangelia, které proměňuje srdce, 2. na důsledky evangelia, když vzniká první společenství křesťanů a 3. na zázrak evangelia.

I. Moc evangelia (v. 37-41)

V první části druhé kapitoly vidíme tři velké zázraky letnic – hukot z nebe, ohnivé jazyky a mluvení v jazycích. V závěrečné části druhé kapitoly jsou další dva zázraky – první je obrácení lidí:

• Sk 2:37-41 Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i ostatním apoštolům: „Co máme dělat, bratří?“ Petr jim odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh.“ A ještě mnoha jinými slovy je Petr zapřísahal a napomínal: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí.

Petr kázal a lidé byli zasaženi v srdci a ptali se, co mají dělat. Tady se zjevuje moc evangelia. Evangelium je mocí Boží ke spasení (Ř 1,16-17). Když Ježíš vykládal podobenství o rozsévači, řekl, že semenem je Boží slovo (Lk 8,11). Každé semeno má v sobě život, ale obvykle jen tak samo o sobě nevyroste. Potřebuje nějaké podmínky. V pátek dávala Dáša Růžičkům semena ačokči, což je kříženec okurky s paprikou. A neřekla mu, aby to hodil do trávy, že to prostě vyroste, ale řekla mu nějaký postup, co s tím má na jaře udělat. Podobně zrno evangelia potřebuje moc Ducha svatého, který bude působit v životech lidí – a to je zázračné působení. Zrno evangelia je samo o sobě také zázračné, protože tam, kde Duch svatý skrze ně nepřinese život, to zrno samo o sobě přinese odsouzení.

Ale s evangeliem to není jako v zemědělství, kdy farmář ví, kdy, kam a jak má co zasít. Bůh nás vyslal, abychom kázali Boží slovo všem lidem v čas příhodný (kdy ho přijímají) i v čas nepříhodný (kdy ho odmítají). A Duch svatý, kterého nevidíme, protože je to Duch, bude používat to Slovo podle svého uvážení. Není na nás, abychom rozhodovali, kdy, komu a jak řekneme evangelium, podle toho, jak si myslíme, že tady už působí Duch svatý. Petr prostě vstal a kázal. Komu kázal? Lidem, kteří byli zasaženi slovy učedníků, které slyšeli mluvit o velikých věcech Božích ve svých vlastních nářečích, ale také lidem, kteří se učedníkům posmívali a říkali, že jsou opilí. A Bůh pracoval. Bůh způsobil zázrak, protože ti muži byli zasaženi v srdci a tři tisíce z nich se jich obrátilo a dalo se pokřtít. Bůh používá evangelium jako nástroj k obrácení lidského srdce. Bůh používá výzvu evangelia, neuskutečnitelnou výzvu, aby změnil srdce člověka. Bůh po nás chce něco, co nemůžeme udělat a použije to jako nástroj, aby nás změnil a my to udělali. To je evangelium! To je přesně způsob, jak funguje evangelium.

Když Ježíš na začátku své služby přišel do synagogy (Mk 4,1-6), byl tam člověk s uschlou rukou. Ježíš ho postavil doprostřed a řekl mu, aby zvedl ruku! To by mohlo vypadat, že se mu chce vysmívat. Podobně to bylo s chromým u rybníku Bethesda (J 5,1-8). Byl nemocný už 38 let a nemohl se ani zvednout, aby se sám dostal do toho rybníku. A Ježíš mu řekl: „Vstaň, vezmi lože své a choď!“ Přikazuje něco, co je nemožné. Čtyři dny mrtvému Lazarovi Ježíš přikázal, aby vstal a vyšel z hrobu. A Lazar vstal. Boží příkaz je Boží mocí. Stejný je příkaz evangelia: „Čiň pokání a věř v Pána Ježíše Krista!“ Přirozený člověk je mrtvý ve svých vinách a hříších a není schopen sám o sobě činit pokání a věřit v Krista. Ale když je slovem evangelia zasažen ve svém srdci, ptá se, co má dělat. Jak je to možné? Duch svatý použil to slovo, které bylo zaseté do dobré půdy – a ta se stala dobrou jenom díky působení Ducha svatého – a obnovil svědomí toho člověka, dal mu duchovní vnímání, dal mu duchovní vnímání  ve vztahu k pravému Bohu. Duchovní vnímání má i duchovně mrtvý, tedy neznovuzrozený člověk – ale je to vnímání, které se týká lži, které se týká duchovních bytostí, které jsou nepřátelské Bohu. Ale k Bohu přijít nechce ani nemůže. Bůh musí s člověkem něco udělat. Protok Ezechiel o tom říká:

• Ezechiel 36:26-27 A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.

Bůh musí dát člověku nové srdce a učinit, že člověk poslechne nemožnou výzvu evangelia, že poslechne Boha a činí pokání a věří v Pána Ježíše Krista. To je skutečný zázrak. Na jiném místě to Bible popisuje tak, že člověk je vyučen od Boha o Božím synu, takže přichází k Pánu Ježíši Kristu a věří v něj. To je vždycky zázrak. To je vždycky něco, co není žádný člověk schopen udělat sám ze sebe, ze své vlastní moudrosti nebo síly. Bůh vyžaduje poslušnost a podřízenost evangeliu, ale hříšník říká, že nebude věřit v Krista, že to je šílené, hloupé, fanatické nebo cokoliv podobného, protože jeho srdce je zatvrzelé. My všichni jsme takoví byli, ale Bůh, bohatý v milosrdenství, se nad námi smiloval a probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme ještě byli hříšní. To je zázrak. Je to největší zázrak, jaký v Písmu najdeme. A v našem textu je hned tři tisíce takových zázraků v jediném dni. To byla veliká žeň pro evangelium. Bůh se mocně oslavil.

Včera jsem dostal e-mail, kde se mě ptal jeden člověk, jak může někdo přijít ke Kristu, když je duchovně mrtvý. Přesně to se děje v našem textu. Ti lidé byli duchovně mrtví, ale slyšeli evangelium a byli přivedeni ke Kristu. Petr je vyzval, aby činili pokání a dali se pokřít. Z toho textu to skoro vypadá, že křest vodou, ponoření do vody, má moc člověka očistit od jeho hříchů. A jsou lidé, kteří tomu takto opravdu rozumí a takto ten text vykládají. Ale nic takového zde není. Jenom Bůh zachraňuje! A dělá to svou milostí skrze víru v Pána Ježíše Krista. Lukáš to dobře popisuje dále, když mluví o žalářníkovi z Filip, který měl stejnou otázku, jako ti muži v Jeruzalémě – co mám dělat, abych byl spasen?

Sk 16:31-33 Oni mu řekli: „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě.“ A začali jemu i všem v jeho domácnosti zvěstovat slovo Boží. Ještě v tu noční chvíli se jich ujal, očistil jim rány a hned se dal se všemi svými lidmi pokřtít.

Ten muž činili pokání, jinými slovy řečeno, obrátil se, změnil své smýšlení od zaměření na sebe k zaměření na Krista. Začal mít hlad po Božím slově a poslechl jeden z prvních příkazů evangelia, který následuje po pokání a víře: dal se pokřtít. Je to vzor, který ve Skutcích vidíme stále znovu: uvěřili a dali se pokřít. Etiopský dvořan uvěřil, a byl pokřtěn. Pavel uvěřil, a byl pokřtěn. Setník Kornelius uvěřil, a byl pokřtěn. Lydie uvěřila, a byla pokřtěna. Já jsem uvěřil, a byl jsem pokřtěn. Vojta uvěřil, a chce být pokřtěn – to milost, zázrak a moc evangelia. Podívejme se nyní dále na:

II. Důsledky evangelia (v. 42-43)

V Jeruzalémě uvěřily tři tisíce lidí. Apoštolové museli mít plné ruce práce, aby všechny pokřtili. Ale nikde nakonec není řečeno, že je křtili apoštolové – bylo tam stodvacet věřících a je možné a nanejvýš pravděpodobné, že se do křtů zapojili všichni. Vidíme tady zrození církve. Je tady první sbor – není to maličký sbor jako ten náš, ale je to velký sbor, v našich poměrech dokonce ohromný sbor. Je v něm tři tisíce lidí. A jsou nadšení – podívejte:

• Sk 2:42-43 Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení.

Někdy se na tomto místě mluví o vzorové církvi. Ale myslím, že církev v Jeruzalémě není tou církví číslo jedna ve Skutcích, na kterou bychom se měli dívat. Myslím, že je tu ještě lepší církev – máte nějaký nápad? Církev v Antiochii! Jednak to byla církev složená z Židů i pohanů, ale kromě toho to byla církev, která byla zaměřená na misii. Což církev v Jeruzalémě nebyla. Přesto také zde, v církvi v Jeruzalémě, vidíme úžasné věci a byli bychom šťastní, kdyby to bylo takto i v našem sboru. Jsou tady čtyři charakteristiky zdravé církve, a pátou charakteristikou je misie, kterou Bůh církvi v Jeruzalémě dal skrze pronásledování. Církev v Jeruzalémě žila po letnicích několik let celkem spokojeně a rostla v milosti a ve víře – a Bůh tuto církev nikde nijak nekárá. Přesto Bůh nakonec použil pronásledování, aby církev v Jeruzalémě dovedl k misii, tedy k tomu, aby začala šířit evangelium také mimo Jeruzalém a Judsko.

• Sk 8:4.40 Ti, kteří se z Jeruzaléma rozprchli, začali kázat evangelium všude, kam přišli. … Filip se pak ocitl v Azótu. Procházel všemi městy a přinášel jim radostnou zvěst, až se dostal do Cesareje.
• Sk 11:19-21 Po smrti Štěpánově nastalo v Jeruzalémě pronásledování. Ti, kteří se odtud rozprchli, dostali se až do Fénicie, na Kypr a do Antiochie; slovo evangelia však zvěstovali jenom židům. Ale někteří z nich, původem z Kypru a z Kyrény, začali po svém příchodu do Antiochie zvěstovat Pána Ježíše také pohanům. Moc Boží byla s nimi, a veliké množství lidí uvěřilo a obrátilo se k Pánu.

Pán použil pronásledování, aby křesťany dovedl k tomu, že se musí sdílet o naději evangelia také s pohany. Den letnic byl dnem veliké žně. Okolo tří tisíc se toho dne dalo pokřtít a připojilo se k církvi. To je veliké dílo Boží. Všimněme si nádherné posloupnosti v  textu – nejprve jsou zde lidé, kteří ochotně přijali Petrova slova.

• Jakubův 1:21  A proto odstraňte veškerou špínu a přemíru špatnosti a v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše.

Čiňte pokání a přijměte Boží slovo v tichosti. Zde byli lidé, kteří se řídili Božím slovem. Ochotně ho přijali a jednali podle něj, takže vidíme, že se dali pokřtít na znamení sjednocení se s Ježíšem Kristem. Ztotožnili se s jeho smrtí a s jeho vzkříšením k novému životu. To je křesťanský křest. Křest jako vyznání víry v Ježíše Krista. Tito lidé nezůstali jenom u toho, že činili pokání a dali se pokřtít. Vzali svou nově nalezenou víru vážně, vzali ji do všech důsledků a my čteme, že se připojili k církvi. Stali se součástí nového společenství – připojili se k těm 120 učedníkům, kteří zde byli předtím. V první církvi nebyli žádní formální křesťané. Vidíme také, že tu nebyli oni žádní nezávislí křesťané, kteří uvěřili, ale zůstali někde mimo nebo měli církev na internetu. Oni se připojili k církvi a následující verše nám ukazují, co to znamenalo v praxi.

• Sk 2:42 Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.

Hned první věc, která by nás měla chytit je slovo „vytrvale“ nebo v jiných překladech „zůstávali“. Připojili se a zůstávali. Nebyli to lidé, kteří by se připojili a zase se odpojili. Nebo se připojili a potom se někdy připojili a někdy dělali, jako že nejsou. Tito lidé zůstávali. To je znakem skutečných křesťanů: stojí pevně. V čem máme tak pevně stát? Podívejme se na to, jaké jsou znaky opravdových učedníků Ježíše, jak vypadá nádherná církev Kristova. Jsou zde čtyři věci, ve kterých tito noví věřící zůstávali.

Zůstávali v učení apoštolském. Je zde použité slovo DIDACHÉ, vyučování, učení, doktrína. Tito lidé nebyli nijak proti učení, nebyli to lidé, kteří by odmítali Boží slovo. Oni v něm zůstávali. Každý den. To nebylo něco výjimečného. Měli hlad po Božím slově.

• 1Pt 2:2 … a jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení.

Nikdy se nenabažili slyšení Božího slova. Slovo bylo jejich pokrmem. Ale nebylo to to jediné, na čem stál jejich křesťanský život. Tou druhou věcí bylo zůstávání ve společenství. Je velice smutné, že je dnes tolik věřících, kteří si myslí, že mohou žít plnohodnotný křesťanský život mimo společenství. A mluvíme-li o společenství, máme tím na mysli vztahy mezi lidmi.

Třetí věcí, o níž čteme, je lámání chleba. Je to slovo používané jenom Lukášem a má hodně specifický význam. Ukazuje na lámání chleba v souvislosti s Ježíšovou obětí na kříži. Ukazuje na Večeři Páně. Jako věřící se máme soustředit na Kristův kříž. On musí být v centru. Věřící v Jeruzalémě byli 50 dní od ukřižování, přesto si chtěli stále připomínat Kristův kříž. O co více bychom to měli dělat my, kteří jsme vzdáleni 2000 let?

Tím posledním, co stojí v základech křesťanského života je společná modlitba. Církev se modlila, potom Petr kázal a bylo zde 3000 obrácených. Je smutné, že to chceme dneska obrátit, chceme mít nejdřív výsledky a potom modlitby. Ale tady je církev, která se modlí. Bůh jedná tam, kde je církev, která se modlí.

• Sk 2:43 Všech se zmocnila bázeň, neboť skrze apoštoly se stalo mnoho zázraků a znamení.

Byla zde zjevná Boží moc, protože každou duši zachvátila bázeň. Skrze apoštoly se dělo mnoho zázraků. Bůh dosvědčuje své slovo svou mocí. Není to něco, co bychom mohli nějak vyžadovat, není to ani nic, co bychom nutně měli od Pána očekávat. Je to dar jeho svrchované milosti, který udílí, kdy chce a jak chce. O několik let později byla situace v Jeruzalémě taková, že v Jeruzalémě kvůli ohromnému pronásledování, nezůstali kromě apoštolů skoro žádní křesťané (Sk 8,1). Pojďme ale zpátky do druhé kapitoly Skutků a podívejme se ještě na to, jak je popsána tato první církev. Byla to církev, která měla otevřené srdce, srdce proměněné Boží milostí.

III. Zázrak evangelia (v. 44-47)

• Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval. Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. (Sk 2,44–46)

Na začátku jsem mluvil o tom, že ve druhé kapitole je pět zázraků a tady je ten pátý. Křesťané v Jeruzalémě se zbavují svého majetku a mají všechno společné. To je podle mne zázrak, který může způsobit jenom Bůh. Tento text způsobuje mnohé nesnáze mezi křesťany. Mají křesťané prodat všechno, co mají a mít všechno společné? V historii bylo takových pokusů už mnoho a nikdy to nevydrželo příliš dlouho. Chtěl bych, abychom se podívali na několik důležitých principů v této věci a podle nich potom přemýšleli o tomto textu:

1. Princip dobrovolnosti. Tito první křesťané dávali na společné dílo, protože chtěli, nikoliv proto, že museli. Prokazovali svou lásku těm, kteří nic neměli nebo měli nedostatek a prokazovali ji tím, že se s nimi dělili o všechno potřebné k životu. Což je skutečnost, kterou Písmo učí i na dalších místech, je to vyjádření druhého největšího přikázání, tedy lásky k bližnímu.

2. Princip částečnosti. Tím mám na mysli skutečnost, že lidé zcela zjevně neprodávali všechno, co měli, nezbavovali se všeho, ale byli ochotní obětovat ze svého majetku dost na to, aby mohli zajistit druhé. Co všechno měli společné, ukazuje jak tento text, tak kapitoly následující. Ve třetí kapitole Petr říká chromému muži u Krásné brány, že nemá stříbro ani zlato. Pokud by křesťané měli všechno společné, potom by to znamenalo, buď že byli společně velmi, opravdu velmi chudí, nebo že Petr lhal a nebyl ochotný poskytnout ze společného majetku trochu stříbra či zlata na podporu chromého žebráka. Nebo Petr mluví pravdu a mluví o svém vlastním majetku, tedy že nemá stříbro ani zlato, které by mohl žebrákovi dát. V páté kapitole je příběh Ananiáše a Safiry. Petr říká Ananiášovi, když mluví o poli, které prodal a následně vydával část peněz za celý obnos, který za pole utržil:

• [Pole] Bylo tvé a mohl sis je přece ponechat; a když jsi je prodal, mohl jsi s penězi naložit podle svého. (Sk 5,4)

Pole bylo Ananiášovo. Mohl si je nechat. Nemusel je prodávat a bylo by to v pořádku. A když pole prodal, nemusel peníze dávat církvi, mohl s nimi naložit podle své vůle. To zjevně neukazuje na společné vlastnictví, ale mluví to o tom, co popisuje 4. kap.:

• Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je, a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval. (Sk 4,34-35)

Když se vrátíme do Sk 2, čteme, že se křesťané scházeli po domech a následující kapitoly nám ukazují, že tyto domy měly své majitele. Nepatřily všem, ale patřily konkrétním lidem. Jedním z takových domů, byl dům Marie, matky Jana Marka, kde se scházela církev (Sk 12,12). A je zde ještě další princip:

3. Princip dočasnosti. Ve Skutcích 2 byli v Jeruzalémě Židé z celé římské říše, protože přišli slavit svátek týdnů (Ex 34,22). Podle odhadů měl Jeruzalém v 1. pol. 1. st. 80–100 tisíc obyvatel, přičemž během svátků, které trvaly minimálně týden, se počet lidí násobil desetkrát až dvacetkrát. Příchozí museli někde bydlet a něco jíst. Pokud bylo v den letnic tři tisíce nových křesťanů obrácených ve stejném poměru jako obyvatelé Jeruzaléma vs. návštěvníci (což je velmi pravděpodobné), a pokud nově obrácení chtěli zůstat alespoň nějakou chvíli „v učení apoštolském“, jak jsme viděli, potom to pro jeruzalémskou církev musel být zjevně velký logistický problém. A nelze se divit tomu, že lidé prodávali, co měli, aby se postarali o sourozence v nově získané víře. Takto to ale nevypadalo dlouho. Bůh přidával k církvi každý den ty, které povolával ke spáse (Sk 2,47) – a zde už bude řeč o obyvatelích Jeruzaléma. Ve Skutcích 4,4 čteme, že počet učedníků byl pět tisíc. A v šesté kapitole ještě vzrostl. A v šesté kapitole vidíme problémy:

• V té době, kdy učedníků stále přibý­va­lo, začali si ti z nich, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl. (Sk 6,1)

To nevypadá, že měli všechno společné, ale že lidé podporovali církev tak, aby se mohla postarat o své chudé.

Bible mluví o rozdílech mezi lidmi – mluví o chudých a bohatých v církvi (1K 11,22; 1Tm 6,17–18), mluví o nedotknutelnosti osobního vlastnictví (např. Ef 4,28), o tom, že křesťané mají pracovat (2Te 3,10), mluví o soběstačnosti křesťanů:

• Zakládejte si na tom, že budete žít pokojně, věnovat se své práci a získá­vat obživu vlastníma rukama, jak jsme vám již dříve uložili. Tak získáte úctu těch, kdo stojí mimo, a na nikoho nebudete odkázáni. (1Te 4,11–12)

Všechno, co máme a čím jsme, je Boží milost. Jako křesťané patříme Bohu se vším všudy. Přesto jenom po jednom člověku Pán Ježíš chtěl, aby prodal všechno, co má a následoval ho (bohatý mládenec). A ten člověk nebyl křesťan a neudělal to. Jeho majetek pro něj byl překážkou v následování Krista (Mk 10,17-23). Zamiloval si něco jiného víc než věčný život. A tak je to i s námi. To, co Bohu opravdu musíme dát, čeho se pro Boha skutečně musíme vzdát, je to jediné, čeho opravdu vzdát nechceme.

• Sk 2:47 Chválili Boha a byli všemu lidu milí.

I to je nakonec zázrak (že byli všemu lidu milí) a není to něco, co bychom viděli znovu v knize Skutků. Jakmile se církev začala šířit, začala být pronásledovaná. A je dodnes. Přesto, pokud to záleží na nás, máme usilovat o pokoj se všemi a na prvním místě o to, abychom se líbili Bohu, nikoliv lidem. Amen.