Potvrzení nové smlouvy

Jaroslav Kernal, Praha 16. srpna 2020

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milé sestry, milí bratři, milovaní svatí. Pokračujeme ve výkladu knihy Skutků, a jsme na začátku druhé kapitoly. Chtěl bych připomenout, že dělení na kapitoly a verše není součástí původního textu Písma, ale je to pomůcka vytvořená lidmi, která nám slouží v lepší orientaci v Božím slově. Jsme zvyklí na kapitoly a čísla, ale někdy nám mohou bránit vnímat kontinuitu textu. Máme konec jedné kapitoly a začátek druhé. Ale když psal Lukáš Skutky, neměl tam žádné kapitoly, nebyla tam žádná mezera mezi první a druhou kapitolou. Apoštolové přišli z Olivové hory do horní místnosti a modlili se v jednotě spolu s dalšími učedníky a ženami. Ve verši patnáctém první kapitoly čteme, že v těch dnech povstal Petr a inicioval vybrání náhradníka místo Jidáše. A na začátku druhé kapitoly text naprosto přirozeně pokračuje slovy, když nastal den letnic. Je tu zaznamenaný jeden příběh. Učedníci čekají na to, až se naplní Pánův slib a budou vyzbrojeni mocí z výsosti, až na ně sestoupí Duch svatý. Minule jsem říkal, že kromě modliteb šli učedníci také do Božího slova, protože odkazují na konkrétní a velmi specifické texty, které se týkaly Jidáše a jeho nahrazení. Ve druhé kapitole znovu uvidíme bohatství Božího slova, které mluví o Kristově vládě a o jeho království v souvislosti s vylitím Ducha. I to nám prozrazuje, že apoštolové jistě strávili dost času ponořeni do Písma, kde zkoumali, jak to s tím zaslíbeným Duchem svatým a vyzbrojením mocí z výsosti je. Sk 2,1-13. M.

Dneska zůstaneme jenom u prvních třinácti veršů této kapitoly, které popisují samotnou událost seslání Ducha svatého. Příště si ukážeme vysvětlení, které najdeme v Petrově kázání a potom se podíváme na důsledky, které jsou v posledních jedenácti verších této kapitoly. Nyní se podíváme na tři věci z prvních třinácti veršů. Je tam jednak vidět Boží moc, která se projevuje zjevným způsobem, dále si všimneme Boží věrnosti a nakonec se dotkneme Božího jednání, které je vidět již na začátku této velké kapitoly. Pojďme nyní k prvnímu bodu:

I. Boží moc

• Sk 2:1-4 Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.

Sto dvacet učedníků je v horní místnosti, nebo možná v celém domě. Byli poslušní Pánovu slovu a čekali na naplnění zaslíbení, které jim Pán dal. Bylo to zaslíbení, které vyhlašoval Jan Křtitel, když volal lidi k pokání, k tomu, aby se odvrátili od svých zlých cest a spolehli se na Boha a věřili v Mesiáše, který přichází. Lidé byli plni očekávání a ptali se, jestli Jan není ten Mesiáš:

• Lukáš 3:16-17 Na to Jan všem řekl: „Já vás křtím vodou. Přichází však někdo silnější než jsem já; nejsem ani hoden, abych rozvázal řemínek jeho obuvi; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Lopata je v jeho ruce, aby pročistil svůj mlat a pšenici shromáždil do své sýpky; ale plevy spálí ohněm neuhasitelným.“

Jan kázal o křtu, lepší slovo je ponoření do Ducha a do ohně. On vás ponoří do Ducha a do ohně. Sedmnáctý verš vysvětluje, co to znamená – ponoření do Ducha svatého je pro věřící a znamená shromáždění pšenice do Boží sýpky, označení svatých, zatímco křest ohněm je obraz ohně soudu, který spálí plevy. To nejsou ty ohnivé jazyky, o nichž čteme v našem textu. Jan mluví o tom, že Ježíš přinese rozdělení a oddělení svatých a nesvatých, Božích dětí a dětí ďábla. Buď jste jedno, nebo jste to druhé. Buď jste svatí, nebo jste nesvatí, poskrvnění, nečistí, hříšní. Buď jste Duchem svatým ponořeni do Krista, jste v Kristu a budete vysvobozeni před přicházejícím Božím hněvem, nebo budete pokřtěni ohněm přicházícího Božího hněvu. Petr o tom napsal:

• 2Pt 3:10-12 Den Páně přijde, jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud. Když tedy se toto vše rozplyne, jak svatě a zbožně musíte žít vy, kteří dychtivě očekáváte příchod Božího dne! V něm se nebesa roztaví v ohni a živly se rozpustí žárem.

Jan byl poslední starozákonní prorok a byl největší z proroků, protože ukázal na Mesiáše (To je on! Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa – J 1,29). Jan prorokoval ještě z perspektivy Starého zákona, kdy mnohé události splývaly v jednu – například příchod Mesiáše (první a druhý), nebo vylití Ducha. Jan mluvil o naplnění starozákonního zaslíbení, že Bůh vyleje svého Ducha, že ho dá do srdce svému lidu, takže Boží lid bude poslouchat Boha. Izraelci byli ve své většině neposlušní, což můžeme číst u proroků stále znovu. Byli to lidé tvrdé šíje a měli zatvrzelé srdce. Ale Bůh slíbil, že ustanoví novou smlouvu, ne vytesanou do kamenných desek, ale vyrytou do lidského srdce. To je smlouva, o které mluvil Pán Ježíš, když se svými učedníky slavil hod beránka a podal jim kalich se slovy:

• Lukáš 22:20 Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá.

Učedníci znali Ezechiela a Jeremjáše a museli se jim to rychle spojit – nová smlouva a Duch svatý, který bude přebývat v lidských srdcích. Nyní přichází ta chvíle – a přichází velmi zjevně. Muselo to tak být. Když se Ježíš narodil, stalo se to ve skrytosti. Vědělo to jenom pár lidí, kterým to Bůh zjevil – Josef s Marií, pastýři, mágové z východu. Když byl Ježíš ukřižován, stalo se to veřejně. Kříž stál u cesty do Jeruzaléma, kudy proudilo množství poutníků na svátky. Řešila to židovská velerada, Pilát i Herodes, u kříže byli zákonici, farizeové, kněží i učedníci. Při ukřižování nastalo zatmění, bylo zemětřesení, roztrhla se chrámová opona a zemřelí svatí vstali z hrobů. Kříž byl naprosto zásadní, a proto musel být zjeven veřejně a velmi otevřeně, s velkými znameními. Totéž se děje o letnicích, kdy je vylit Duch svatý. Všimněte si těch několika slov v našem textu – hukot, který naplnil dům, ohnivé jazyky na jejich hlavách, a mluvení v jazycích. Bůh sestoupil na svůj lid. Sestoupil zjevně a s velikou mocí. Bylo to spojeno s hlasitým hlukem, s viditelnými projevy a se slyšitelnými a srozumitelnými projevy. Připomíná to dvě události ze Staré smlouvy. Nejprve když Bůh sestoupil na horu Sinaj, kde dal Mojžíšovi desky smlouvy, staré smlouvy, zákon.

• Ex 19:16 … hřmělo a blýskalo se, na hoře byl těžký oblak a zazněl velmi pronikavý zvuk polnice. Všechen lid, který byl v táboře, se třásl.

A lid slyšel, jak Bůh mluví. Třásli se a prosili Mojžíše, ať k nim mluví on, ať s nimi nemluví Bůh, aby nezemřeli. Bylo to hlasité, zjevné a srozumitelné. Druhá událost, která se mi vybavila, byla, když Bůh sestoupil do chrámu, který mu vybudoval Šalomoun.

• 1Kr 8:10-11 Když kněží vycházeli ze svatyně, naplnil Hospodinův dům oblak, takže kněží kvůli tomu oblaku nemohli konat službu, neboť Hospodinův dům naplnila Hospodinova sláva.

Tady je dobře vidět rozdíl mezi starou a novou smlouvou. Když kněží vyšli ze svatyně, Boží sláva naplnila prázdný dům. Byl to dům pokrytý zevnitř zlatem, byla v něm schrána smlouvy, zlatý svícen, stůl na předkladné chleby a oltář na pálení kadidla. V našem textu je také stavba, ale je to obyčejný dům, jeden z mnoha ve městě. I on byl naplněn Boží slávou – hukot z nebe naplnil celý dům. Ale byla zde ještě jiná stavba, pravý chrám, skutečný Boží dům, Kristova církev, lidé, kteří uvěřili v Pána Ježíše Krista. Na nich spočinuly ohnivé jazyky, jejich životy byly naplněny Duchem svatým, který se jako proudy živé vody začal valit z jejich úst ven. Nešlo o ten kamenný dům, ale šlo o lidi. Byli naplněni Duchem svatým a začali sloužit Bohu. Když Boží sláva vstoupila do Šalomounova chrámu, kněží nemohli sloužit Bohu, když sestoupil Duch svatý na učedníky, začali sloužit Bohu a sloužili v Duchu a v pravdě. Tady je pravé královské kněžstvo, které slouží v moci Ducha svatého. Dostali sílu Ducha svatého, který na ně sestoupil, a stali se svědky Ježíše. To nás vede ke druhému bodu – tato Boží moc ukazuje na:

II. Boží věrnost

Učedníci věrně čekali na to, až se naplní zaslíbení, které jim Pán dal. Bůh čekal na svůj čas – ten nastal v den letnic.

• Sk 2:5-11 V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči: Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané, židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!“

Letnice byly jedním ze tří hlavních židovských svátků.

• Dt 16:16 Každý z vás, kdo je mužského pohlaví, se ukáže třikrát v roce před tváří Hospodina, tvého Boha, na místě, které on vyvolí: při slavnosti nekvašených chlebů, při slavnosti týdnů a při slavnosti stánků. A neukáže se před Hospodinovou tváří s prázdnou.

Při svátku nekvašených chlebů se zabíjel velikonoční beránek. Tehdy byl ukřižován náš Pán, ten pravý Beránek Boží. Slavnost týdnů, letnice, byla oslavou sklizně. Byla to slavnost radosti a hojnosti. A Bůh naplnil tuto slavnost tím, že vylil svého Ducha na svůj lid. Vylil ho tak, jako nikdy předtím. Duch svatý sestoupil a přebývá v učednících a bude s námi už navěky (J 14,16). Kristovi učedníci už navždy budou chrámem Ducha svatého. Bůh naplnil své slovo, které zaslíbil – množství slov, která se týkala nového narození, naplnění Duchem, vylití Ducha (to uvidíme více v další části druhé kapitoly), nového srdce, nové smlouvy. Došlo k tomu, co Pavel popisuje v Ko 2,16, že obrazy staré smlouvy byly jen stínem budoucích věcí, ale skutečností je Kristus. Nyní byl Pán vzat vzhůru, ale podle svých slov seslal jiného Přímluvce, Ducha pravdy, který uvádí učedníky do veškeré pravdy a skrze něhož mají Kristovi učedníci vztah s Pánem Ježíšem Kristem. Duch svatý nám dává Kristův život, zpřítomňuje Pána Ježíše v našich životech, takže můžeme spolu s apoštolem vyznávat, že „nežiju už já, ale žije ve mně Kristus“ (Ga 2,20). Každý, kdo uvěřil v Pána Ježíše Krista, uvěřil jenom díky práci Ducha svatého v jeho životě, protože Duch svatý vydává svědectví o Kristu, přitahuje ke Kristu, proměňuje do podoby Pána Ježíše Krista, tedy krok za krokem mění náš hříšný charakter, naše hříšné jednání i myšlení a posvěcuje nás. Bůh je v tom naprosto věrný a jedná takto s každým ze svých dětí. Každé své dítě předurčil k tomu, aby přijalo podobu jeho Syna (Ř 8,29).

Boží věrnost můžeme vidět také v tom, co se děje v našem textu – učedníci začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat. A shromáždění zbožní Židé ze všech národů žasli a byli ohromeni, protože je slyšeli mluvit ve svých vlastních jazycích. Židé žili po celé římské říši, i daleko za jejími hranicemi. Zbožní Židé putovali na svátky do Jeruzaléma. Mnozí z nich už po dlouhé generace žili někde jinde, takže obvykle jejich rodným jazykem byl jazyk toho místa, kde se narodili. Obvykle mluvili také řecky, protože řečtina byla jazykem, který se používal v celé římské říši, někteří, zvláště farizeové, mluvili i hebrejsky. Nyní slyšeli muže z Galileje, což bylo místo, kde nežilo moc zbožných Židů, a Židé z Judska se na Galilejce dívali trochu z patra, jak mluví v jejich vlastních nářečích. To bylo šokující. Jednak je zarazilo, že je slyší v jejich vlastních dosl. dialektech, tedy nářečích. Musíme si uvědomit, že neexistovalo nic takového jako nějaký spisovný jazyk. Ale v podstatě každé místo mělo svou verzi svého jazyka. A tady je použité slovo, které na to ukazuje. Zdůrazňuji to, abychom pochopili, že nešlo o něco, co se dnes označuje jako „andělské jazyky“, tedy něco naprosto nesrozumitelného, nějaký nebeský jazyk ani nešlo nesmyslné vyslovování hlásek, ale šlo o existující jazyky. Lidé z nějakého koutu země, kde měli své specifické výrazy, které se jinde nepoužívali, tady slyšeli ty své výrazy. Slyšeli své nářečí. A byli ohromeni. Ale ještě více byli ohromeni obsahem toho, co slyšeli.

Slyšeli učedníky vyprávět jejich vlastním nářečím o velikých věcech Božích. Myslím, že něco z těch velikých Božích věcí máme dál v Petrově kázání. Učedníci kázali evangelium, mluvili o Kristu, mluvili o Boží dobrotě a lásce, která se projevila na Božím synu, mluvili o Božím soudu – to všechno jsou veliké věci Boží. Když byli Pavel s Barnabášem na své první misijní cestě v Pisidské Antiochii, kázali evangelium Židům v synagoze. Lidé o tom rozmlouvali a další týden přišlo do synagogy skoro celé město, aby slyšelo apoštoly. To se nelíbilo Židům a začali Pavlovi odporovat a rouhat se. A Lukáš dál zapsal:

• Sk 13:46-48 Ale Pavel a Barnabáš směle prohlásili: „Vám židům mělo být slovo Boží zvěstováno nejprve. Protože je odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete k ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům. Vždyť Pán nám přikázal: ‚Ustanovil jsem tě, abys byl světlem pohanům a nesl spásu až na sám konec země.‘ Když to pohané uslyšeli, radovali se a velebili slovo Páně; ti pak, kteří byli vyvoleni k věčnému životu, uvěřili.

Podobné veliké věci Boží poslouchali Židé shromáždění v Jeruzalémě v den letnic. Každý ve svém vlastním nářečí slyšel evangelium. Bylo to potvrzení Boží věrnosti, že Bůh vykoupí svůj lid z milosti skrze víru v Mesiáše. Bylo to potvrzení Boží věrnosti, že Bůh bude jednat se svým lidem a dá novou smlouvu. Bylo to také potvrzení Boží věrnosti, že Bůh bude promlouvat ústy cizozemců ke svému lidu (1K 14,21), kde to Pavel cituje právě v kontextu mluvení v jazycích. Je to citát z Izajáše 28,11-12, kde je slovo proti falešným prorokům, kde se mluví o zatvrzení srdce, o zlehčování Božího slova, které někteří měli jen za žvásty. Ale Bůh nebude zlehčován. Jeho Slovo je jako meč, který je ostrý na obě strany. Nikdy se nevrátí s prázdnou, ale vždycky vykoná to, k čemu ho Bůh poslal. Proto jedněm je lahodnou vůní ke spasení, je Boží mocí ke spasení, ale druhým je skálou, o kterou se roztříští, mečem, který je zničí. Učedníci vyhlašují Boží slovo a Bůh je používá jako svůj nástroj. Jednak je používá v tom, že mluví veliké věci Boží v nářečích, kterým sami nerozuměli, dále je používá tím, že jim sám dává promlouvat – a promlouvají veliké věci Boží. Bůh prokazuje svou věrnost, takže někteří žasnou, ale jiní se s opovržením odvracejí. A to nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Boží jednání

Bůh vylil svého Ducha, zjevil svou moc. Bůh naplnil učedníky svým Duchem a dává jim promlouvat k lidem. Přesně k tomu je Boží lid povolán. Když Petr mluví o církvi, říká:

• 1Pt 2:9 Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.

Kdo patří Ježíši Kristu, kdo je narozen z Ducha svatého skrze nepomíjející slovo evangelia, je povolán k tomu, aby hlásal mocné skutky Boží. Každé Boží dítě mluví o svém Bohu. Každé Boží dítě to dělá jinak, ale žádné Boží dítě nechce zapřít svého Pána před lidmi, ale přiznává se k němu. Ježíš řekl učedníkům:

• Matouš 10:32-33 Každý, kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mně však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.

To neznamená, že od dnešního odpoledne musíme každý z nás stát na zastávce metra s letáky nebo časopisy. Ani to neznamená, že musíme chodit mluvit s lidmi na ulici, ani to neznamená kázat někde veřejně. Ale na druhé straně to může znamenenat cokoliv z toho, a ještě mnohem více. Někteří křesťané budou velmi aktivně vyhledávat a připravovat příležitosti k tomu, aby mohli mluvit s lidmi o Kristu. Další budou jako ti, kterým psal Petr, a budou připraveni vydat svědectví o naději, kdykoliv se jich bude někdo ptát na tuto naději (1Pt 3,15-16) – a mají to dělat s tichostí a s uctivostí. A jiní mohou získat druhé tak, jako některé ženy své muže – beze slov svým jednáním, když uvidí jejich čistý život v bázni Boží (1Pt 3,2). Nakonec vždycky dojde na evangelium, protože když jsou lidé osloveni zbožným a svatým životem, chtějí slyšet, co za ním stojí. Proto má být Pán svatý v našich srdcích a proto máme být připraveni vydat svědectví o Kristu. Ale musíme být připraveni také na to, co je v našem textu:

• Sk 2:12-13 Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?“ Ale jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí!“

Lidé slyšeli o velikých skutcích Božích a byli v úžasu. Nevěděli, co si o tom mají myslet. Potom jim to Petr vysvětlil a vedl je k pokání a k víře v Pána Ježíše Krista. Církev tady sloužila jako celek – všichni rozsévali Boží slovo a Petr, kdysi rybář ryb, nyní rybář lidí, nakonec zatáhl síť. Znovu vysvětlil, kdo je Pán Ježíš Kristus, co se stalo na kříži a vedl je k tomu, aby vyznali svou vzpouru proti Bohu a spolehli se na Krista. A ten den uvěřily a byly pokřtěny tři tisíce lidí. Ale byla tady také ta druhá skupina.

I tedy vidíme Boží jednání – byli tu posměvači, kteří měli po ruce rychlé vysvětlení – opili se mladým vínem, doslova je tam, že jsou naplněni mladým vínem, nějakým burčákem. Žvaní nesmysly, blábolí – to občas uslyšíte také, když budete s lidmi mluvit o Pánu Ježíši Kristu. V té mírnější verzi to bude mít podobu – nesmíš to brát tak vážně, neber tu Bibli tak vážně atd. Je to jenom zástěrka vzpoury proti Bohu, nic jiného. Nemělo by nás to nijak překvapovat, protože my sami jsme na tom nebyli jinak. Nikdo z nás se nenarodil jako křesťan, jako člověk, který miluje Pána Ježíše Krista. Bylo to přesně naopak – nenáviděli jsme ho, protože jsme byli pod vládou ďábla, v království temnoty, naše skutky i naše smýšlení bylo zlé (Ko 1,21). Byli jsme Boží nepřátelé. Když Pavel popisuje zatvrzelost nevěřících lidí, dodává, že i my všichni jsme k nim patřili (Ef 2,1-3). A potom následuje jedna z těch opravdu krásných vět v Božím slově:

• Ef 2:4-5 Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni!

To jsou ty veliké věci Boží, o nichž vydáváme svědectví – evangelium o spasení z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Veliké věci o Boží lásce k hříšníkům, o proměňující Boží moci, která z hříšníků dělá svaté, protože Bůh dává člověku nové srdce a s ním také moc přemáhat pokušení, hřích, hříšné žádosti těla, lákání světa i svádění ďábla. Bez nového srdce, které je naplněné Duchem svatým to není možné. Ale v moci Ducha svatého je možné žít svatě a zbožně. My tu obrovskou proměnu uvidíme mnohokrát v knize Skutků. Nejvíce na Pavlovi, který byl pronásledovatel církve. Bůh ho zastavil na cestě před Damaškem a z pronásledovatele udělat zvěstovatele. Pavlovo dramatické obrácení máme v knize Skutků hned třikrát. Lukáš se k němu stále vrací. To je povzbuzení i pro nás, abychom se i my vraceli ke svému vlastnímu obrácení, protože na něm můžeme vidět moc evangelia. Možná nebylo vůbec dramatické. Ale podstatné je, že můžeme vidět hříšnou minulost ve vzdoru proti Bohu, s láskou ke hříchu a v kontrastu k ní lásku ke Kristu v přítomnosti a odpor vůči hříchu. Ano, hřích je hrozný a Písmo nám dosvědčuje, že se nás snadno přichytí, a někdy je to dokonce tak, že nám samotným se moc nechce se hříchu pustit, ale když se díváme na Pána Ježíše Krista, Duch svatý v nás rozněcuje lásku k němu a dává nám sílu oddělit se od hříchu, vzdorovat mu, dokonce nenávidět hřích.

Tady byli lidé, kteří se vysmívali učedníkům, že jsou naplněni vínem, ačkoliv byli naplněni Duchem svatým. Pavel píše svatým, aby se nenaplňovali vínem, protože to je prostopášnost, ale místo toho se mají naplňovat Duchem svatým. Jak? Vracejte se ke svému obrácení a přemýšlejte o tom, jak vás zasáhlo evangelium, jak Duch svatý pracoval ve vašem životě a ukazoval vám na Pána Ježíše Krista. Přemýšlejte o tom, jak vás nyní evangelium buduje a proměňuje. To vás povede k vděčnosti Pánu. Chvalte ho za všechny věci, které ve svém životě vidíte a proste ho, aby vám ukazoval ještě víc. Jděte do jeho Slova a obnovujte svou mysl jeho Slovem. A porostete v poznání Pána. To je dílo Ducha svatého, to je naplňování se Duchem svatým. Jak se budete soustředit na Pána Ježíše, Duch ve vás bude působit stále větší lásku k němu, lásku k jeho Slovu, k Bibli, lásku k jeho lidu, k církvi a bude ve vás způsobovat milosrdný soucit se ztracenými, takže budete ještě víc chtít sdílet s nimi veliké věci Boží, evangelium o Boží milosti. Není to nic složitého – je jednoduché následování Pána Ježíše Krista, soustředění se na něj samotného, usilování o vztah s ním samotným v každé oblasti našeho života. Potom budou letnice každodenní součástí našich vlastních životů.

• J 7:37-38 Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, ‚proud živé vody poplyne z jeho nitra‘, jak praví Písmo.“