Spasení je od Hospodina (Jon 1-4)

Verze pro tiskSend by emailPDF version

Bůh, který se slitovává

Jaroslav Kernal, Praha 26. července 2020

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milé sestry, milí bratři, milovaní svatí. Dneska už nebudeme pokračovat ve výkladu knihy Žalmů, ale ještě dnes zůstaneme ve Starém zákoně. A nakonec v knize, kterou za chvilku přečteme, najdeme také jeden žalm. Půjdeme společně do knihy proroka Jonáše, která popisuje Boží dobrotu k hříšníkovi, který činí pokání. Židé tuto knihu četli, když každý rok měli den smíření. Podíváme se dnes na ni jako na celek a odpovíme si na jednu klíčovou otázku: Proč Bůh poslal Jonáše do Ninive? V odpovědi se podíváme na tři věci, které se týkají Boha samotného, jeho charakteru a jeho jednání s lidmi, a tedy také s námi. Bůh poslal Jonáše do Ninive, protože Bůh věděl, Bůh se slitoval a Bůh jednal.

I. Bůh ví

Kniha Jonáš (a celé Písmo!) mluví o Bohu, který ví. Bůh ví všechno. Bůh ví to, co neví nikdo jiný. Bůh ví to, co byste nikdy nikomu neřekli, ani byste to nikdy nikomu říct nechtěli. Bůh ví o nejdrobnější myšlence, která se jen na okamžik ukázala ve vaší mysli. Bůh ví i o tom nejjemnějším záchvěvu motivů v našem srdci. On ví všechno, co bylo, je i bude. Bůh je vševědoucí. Neunikne mu vůbec nic. Bible říká, že ví o každém vlase na naší hlavě. A náš text začíná tímto Božím věděním – Bůh ví o Ninive:

  • Jonáš 1:2 Vstaň, jdi do Ninive, toho velikého města, a volej proti němu, neboť zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář.

Někdy můžeme mít pocit, že Bůh se zaměřuje jenom na nás. Je to do jisté míry v pořádku a my můžeme rozumět tomu, že v našem vztahu s Bohem není nikdo důležitější než my dva. Ale Bůh není jako my, a proto může mít takto jedinečný vztah, s kýmkoliv chce, a nikdy to nebude znamenat, že tím zanedbá někoho jiného. My jsme svou přirozeností sobečtí a to znamená, že si někdy myslíme, že s nikým jiným kromě nás nemá Bůh takový vztah jako s námi. Někdy jsme jako Izraelci, kteří si mohli myslet, že Boha nezajímá, co se děje za jejich obzorem. Je to důvod, proč jim to proroci jako Jonáš museli často připomínat.

Bůh poslal Jonáše do Ninive (dnešní Mosul). Bylo to zkažené město. Jejich hřích byl skutečně veliký. Asyřané byli zlí a krutí lidé a jejich hřích byl ohromný. Jejich zlo vystoupilo až před Boží tvář. Asyřané uctívali boha války. Válka byla bohoslužbou. Tím, že válčili, uctívali svého Boha. Byli to lidé, kteří měli zálibu v krutosti. Aššurbanipal II (883-859 př. Kr., sto let před Jonášem) nechal zapsat: „Mnoho vězňů jsem rozkázal spálit v ohni. Některým z nich jsem usekl paže a ruce, jiným nosy, uši, palce a přirození. Vyloupal jsem oči mnoha vojákům. Udělal jsem násep z živých lidí a druhý z hlav. Pověsil jsem jejich hlavy na stromy kolem města. Stáhl jsem z kůže knížata, která se vzbouřila, a jejich kůže jsem natáhl na kůly.“ Tito lidé dobývali jednu zemi za druhou. Mnoho národů přestěhovali, jiné vyhladili.

Bůh, stvořitel nebe i země, ale věděl o jejich hříchu. On ví o každém hříchu. Ví o vašem hříchu! Ví o mém vlastním hříchu. A když se naplní pohár jeho trpělivosti, pošle svého posla, aby volal lidi k pokání. Zlo, které páchají, vystoupilo před mou tvář! Pohár Boží trpělivosti přetekl. Někdy si ztěžujeme (a teď mluvím ze své vlastní zkušenosti) na nejrůznější věci, které nás v životě potkávají: korupce, špatná politika, lidská neochota, hřích, kam se podíváte. Společnost upadá stále hlouběji do hříchu, církev upadá do kompromisů, sami bojujeme s hříchem a s pokušením, a máme pocit, že to všechno na nás leží jako ohromný balvan. Můžeme si myslet, že Bůh zapomněl na tuto zem, že si nevšímá hříšnosti lidí v této zemi, že nevidí vraždění nenarozených dětí, aroganci mocných, tvrdost lidských srdcí, pýchu evolucionistů, pýchu nás, křesťanů, rozbitá manželství, nemanželské děti, nevěru a rouhání na každém kroku. Nebojte se, moji milí, Bůh to ví. Bůh ví dobře o lidském hříchu. Jeho milost je veliká a obvykle nečeká, až zlo, které lidé páchají, vystoupá až před jeho tvář, ale posílá k hříšníkům své služebníky, aby jim přinesli Boží slovo.

Proč Bůh poslal Jonáše k nepřátelům Izraelců? Jonáš byl prorok v severním Izraeli v době vlády krále Jarobeáma, syna Joašova. Jonáš nežil v bavlnce (2Kr 14,24-25). Být prorokem v Izraeli, nebyl žádný med. Ale i proroci, jak v Izraeli, tak v Judovi, byli jenom lidé. Byli to stejní hříšníci, jako jsme my. A Bůh je ze své milosti používal právě tak, jako chce používat i nás. Bůh je miloval a vychovával je jako své děti. Abakuk nechtěl věřit Božímu slovu o Chaldejcích. Mojžíš odmlouval Bohu a říkal mu, ať si pošle, koho chce, že on nepůjde. Jeremjáše říkal, že je jen chlapec. Bůh znal Jonáše stejně dobře, jako zná nás. Věděl, co se bude dít, když Jonášovi řekne:

  • Jonáš 1:2 Vstaň, jdi do Ninive …

Slovo vstát, je jedno ze slov, která se v knize Jonáš opakují. Je tady schéma: vstaň (příkaz) – vstal (reakce). Bůh řekl: „Vstaň a jdi do Ninive.“ Jonáš vstal, a … šel přesně na opačnou stranu. Překvapilo to Boha? Rozhodně ne. Jonáš vyplul z Jafy (dnešní Haifa) do Taršíše (fénická kolonie ve Španělsku) – z pohledu Izraelců na konci světa, na druhé straně Středozemního moře. Všimněte si, že první verš říká: „Stalo se slovo Hospodinovo.“ To je jedna z nejvážnějších věcí, kterou nacházíme v Písmu. Druhá věc, ve druhém verši, je tímto Hospodinovým slovem a týká se hříchu, zla, které vystoupilo před Hospodinovu tvář. A třetí verš? Hřích! Jonáš sice vstal, ale utekl. Proč Bůh povolal právě Jonáše? Copak tu nebyl nějaký lepší, poslušnější prorok? Copak nevěděl, jak se Jonáš zachová? Věděl to dobře, moji milí. Proto vybral právě jeho. Je příkladem pro nás. Bůh věděl, co se bude dít. Jonáš si řekl, že je lepší odejít na konec světa, než jít do Ninive mezi kruté Asyřany. Skočil na první loď, kterou chytil, a jel. A měl klid. Myslel si, že na to vyzrál. Věděl dobře, že nedělá to, co by dělat měl. Bůh také věděl, co dělat.

  • Jon 1:4 I uvrhl Hospodin na moře veliký vítr a na moři se rozpoutala veliká bouře. Lodi hrozilo ztroskotání.

Bůh mluvil k Jonášovi skrze bouři. To byl jasný vzkaz pro něj. A Jonáš věděl. Lodníci losovali, aby poznali, kvůli komu je stihla taková bouře, a los padl na Jonáše. Jeho odpověď  je tragikomická:

  • Jon 1:9 Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i pevninu.

Jonáš je naprosto realistická postava. Neutíká od Hospodina? Přesně to udělal! Co na to říká? Bojím se Hospodina!? Co si myslel? Že může utéct před Bohem? Že se schová na kraj světa? Že zaleze do podpalubí a bude spát, i když kolem zuří tak hrozná bouře, že dokonce i pohané volají k Bohu? Ale Jonáš dobře věděl, že Bůh ví:

  • Jonáš 1:12 Vezměte mě a uvrhněte do moře, a moře vás nechá napokoji. Vím, že vás tahle veliká bouře přepadla kvůli mně.

Lodníci nechtěli a snažili se zachránit sebe i Jonáše, ale marně. Teprve když hodili Jonáše do vody, bouře ustala. Pohané vzdali chválu Bohu. Jonáš věděl, co má dělat a kam má jít, věděl, že jeho místo není na lodi. Ale nevěděl, jaký je bezprostřední Boží plán.

  • Jonáš 2:1 Hospodin však nastrojil velikou rybu, aby Jonáše pohltila. Jonáš byl v útrobách ryby tři dny a tři noci.

Božím plánem bylo změnit Jonášovo srdce, jeho tvrdé srdce. Po třech dnech v břiše ryby (v. 8 naznačuje, že to bylo až na konci těchto tří dnů) Jonáš činí pokání.

  • Jonáš 2:8 Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal; má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám.

Když už ztratil naději na vysvobození, připomínal si Pána. Toto byl bod, ke kterému ho Bůh chtěl dovést.

  • Jon 2:9-10 Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují. Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť, co jsem slíbil, splním. U Hospodina je spása!

Jonáš kapituluje před Bohem, činí pokání a prosí o milost. Tady je evangelium. U Hospodina je spása! Moji milí, dokud v našich životech zbývá jenom špetka doufání v sebe, ve své prostředky, ve své možnosti, schopnosti, skutky, ve svou dobrotu – dokud je něco takového v životě křesťana, znamená to, že brzo přijde bouře. I uprostřed bouře může hříšník klidně spát. Ale měl by se raději pečlivě rozhlížet, protože se nejspíš brzo potká s velikou rybou, kterou Bůh připravil přesně pro něj. Bůh věděl, že Jonáš půjde, a proto ho poslal. Bůh věděl, že se Jonáš pokoří a bude činit pokání. Bůh věděl o pokání ninivských. Toto pokání nemá žádné srovnání v Písmu. V knize Jonáš je největší zaznamenané probuzení, které máme v Bibli. Když Petr kázal o letnicích v Jeruzalémě, obrátilo se na tři tisíce lidí. Uvěřili v Krista a dali se pokřtít. Když Pavel kázal na svých misijních cestách, uvěřili mnozí. Ve velikém městě Korintě Pán přikázal Pavlovi, aby tam zůstal, protože mnozí v tom městě patřili k Pánovu lidu (Sk 18,9-10). Vznikla tam velká církev. V Efezu Pavel kázal tři roky a naplnil evangeliem celou provincii Asii. Vzniklo mnoho sborů a tisíce lidí uvěřily. Ale v Ninive to bylo jiné. Jonáš kázal tři dny a všichni obyvatelé Ninive činili pokání.

  • Jonáš 3:6-9 Když to slovo proniklo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela. Potom dal v Ninive rozhlásit: „Podle vůle krále a jeho mocných rádců! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. Ať se zahalí do žíněné suknice, lidé i zvířata, a naléhavě ať volají k Bohu. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme.“

Věděl Bůh, že ninivští budou činit pokání? Nepochybně. Byl to důvod, proč poslal Jonáše do Ninive: aby slyšeli a uvěřili. Bez Božího slova není víra ani pokání. A bez Boží milosti není nic. Bůh věděl, že ninivští budou činit pokání a proto za nimi poslal Jonáše. Bůh věděl, že Jonáš potřebuje činit pokání, a proto poslal právě jeho do Ninive. Proč Bůh takto jednal? Protože:

II. Bůh se slitovává

Bůh je milosrdný. Bůh je úplně jiný, než člověk. Kniha Jonáš nám odhaluje Boží hlubiny a Boží srdce. Vidíme Boha, který se slitovává a je milosrdný.

  • Jonáš 3:10 I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. – A neučinil tak.

Proč Bůh poslal Jonáše do Ninive? Protože zlo, které páchali, vystoupalo až před jeho tvář! Bůh je spravedlivý a jeho hněv se zjevuje proti každé nepravosti a bezbožnosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu (Ř 1,18). Proč Bůh poslal Jonáše do Ninive? Protože je milosrdný a plný slitování. U Joela čteme:

  • Jóel 2:13 Roztrhněte svá srdce, ne oděv, navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný.
  • Žalm 100:5 … neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení!

Bůh poslal Jonáše do Ninive, protože se chtěl slitovat nad Asyřany a dovést je k pokání. Bůh nemá zalíbení ve smrti svévolníka, ale chce, aby svévolník litoval svých hříchů a byl živ. Podívejte se na Pána Ježíše Krista! Pán plakal nad Jeruzalémem (Mt 23,37). Když procházel judskými městečky a vesnicemi, kázal a uzdravoval:

  • Matouš 9:36 Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře.

Když učil lidi na pustém místě na břehu Genezarestkého jezera, kam se za ním doslova seběhli z okolních měst a vesnic, bylo mu jich líto, protože s ním byli již tři dny a byli vyhladovělí a zesláblí. Věděl dobře, že jejich srdce je nestálé stejně jako srdce Jonášovo, a že až je nasytí chlebem a rybami, budou z něj chtít udělat krále. Přesto je nasytil chlebem a rybami. Viděl ten zástup, a bylo mu jich líto. Bůh je milosrdný a slitovává se. Co na to Jonáš? Když Asyřané činili pokání a Hospodin odvrátil svůj hněv od Ninive:

  • Jonáš 4:1 Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem.

Tři dny a tři noci v břiše velké ryby Jonáše zlomily. Ale netrvalo to moc dlouho a starý Jonáš je zase zpátky. Když lidé činí pokání, tak se naštve! Je to stejné, jako s námi. Rychle zapomínáme na Boží milosrdenství a Boží jednání s námi, na Kristův kříž a na Kristovu oběť. Rychle zapomínáme na odpuštění, které nám Bůh dal, na vysvobození z hříchu. A rychle si vytváříme své vlastní představy o Božím jednání s druhými! Co bylo dál? Ten příběh je fantastický:

  • Jonáš 4:2 Modlil se k Hospodinu a řekl: Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem.

Jonáš se těšil na divadlo. Možná přemýšlel o Sodomě a Gomoře, které byly pro svůj hřích vyvráceny ohněm z nebe. Možná myslel na to, jak sestoupil oheň na padesát vojáků, kteří přišli zatknout Elijáše na rozkaz krále a potom ještě dalších padesát. Jonáš dobře zná Boží učení, Boží spravedlnost, ví o Boží milosti a Božím slitování, jeho mysl je zdravá, co se týče učení, ale jeho srdce je nemocné, tvrdé. Jonáš plane hněvem a ještě si ve svém hněvu a ve své sebelítosti libuje. Ve svém hněvu a tvrdosti se dokonce modlí k Bohu a v modlitbě mu vyčítá, jaký je a co dělá! Jak moc je v tom podobný nám, milovaní. My víme, jaký Bůh je a co dělá, ale… Chtěli bychom, aby jednal, jak se to líbí nám, ne jak se to líbí jemu. Chtěli bychom, aby se naplňovaly naše představy a nikoliv Boží. A když se naplňují Boží představy, jsme zklamaní, zranění a naštvaní. Podívejte se, čeho je Jonášovi líto – skočce! Ve skutečnosti mu dokonce nešlo ani o ten skočec, ale šlo mu jenom o sebe sama. Ten skočec, rostlina, která vyrostla na Boží pokyn, mu poskytoval stín. A to Jonáše těšilo. Měl radost ze skočce, protože skočec mu nabízel nějaké výhody. Jonášova péče se zaměřuje stále jenom na něj samotného. On sám stojí v centru svého života, a právě s tím ho Bůh konfrontuje v posledních dvou verších knihy – Bůh mu říká:

  • Jon 4:10-11  Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?

Sto dvacet tisíc lidí činilo pokání, ale Jonáš chtěl vidět Boží soud. Byli to krutí a zlí lidé? Nepochybně. Byli to nepřátelé Izraelců? Rozhodně! Izrael v té době neměl větší nepřátele, než je. Co udělal Bůh? Slitoval se nad nimi a dal jim milost k pokání. Je naprosto jisté, že Bůh s nimi jednal, protože Jonáš jim ani pořádně neřekl evangelium! Jeho zpráva zněla: „Za čtyřicet dnů bude toto město zničeno.“ Možná jim řekl ještě trochu více, protože věděli, že mají volat k Hospodinu, že musí činit pokání, věděli, že Boží hněv plane proti nim. Bůh použil to malé slovo, aby probudil jejich srdce, aby je přivedl k pokání a k lítosti nad svými hříchy a aby dal probuzení do tohoto velikého města. Proč to Bůh udělal? Proč Bůh poslal Jonáše do Ninive? Protože mu jich bylo líto. Ze stejného důvodu posílá Bůh i nás. Ze stejného důvodu nás Bůh povolal na ta místa, kde se nacházíme – abychom lidem řekli o Bohu. Co se bude dít dál, není naše věc, ale věc Boží. Naším úkolem je zvěstovat evangelium. Hlavním důvodem, proč jsme tady, je Boží slitování nad naší zemí.

Možná se nám nelíbí, kde jsme, možná se nám nelíbí, co se kolem nás děje, možná se nám nelíbí, jak Bůh jedná s lidmi kolem nás, ale potřebujeme mít na paměti, že to je především on, kdo ví – kdo ví o lidském hříchu, kdo ví o našem hříchu, kdo ví o pokání. A je to daleko a mnohem více on, kdo se slitovává. My jsme rychlí litovat sebe a ztrát, které postihují nás, on se slitovává nad hříšníky, jemu je líto lidí, kteří se plácají v temnotě, kteří jsou spoutáni hříchem, kteří nevědí, jak mají žít. Bohu je líto lidí v této zemi a proto posílá nás. Máme se modlit, máme kázat, musíme se spoléhat cele na Boha a jeho dílo a trvat na tom, že spása je od Hospodina. A Bůh?

III. Bůh jedná

Od začátku až do konce knihy Jonáš je to Bůh, kdo je aktivní. Bůh promlouvá k Jonášovi a posílá ho do Ninive. Bůh mu přikazuje – vstaň! Bůh posílá bouři. Bůh připravil velikou rybu. Bůh přikázal rybě, aby Jonáše vyvrhla na pevninu. Nebylo jenom tak, že by Jonáše někde vyzvracela v moři – ale na Boží příkaz ho vyvrhla na pevninu. Bůh se díval, jak ninivští činí pokání a litoval, Bůh jednal s nimi, s jejich velmoži, s jejich králem, Bůh jednal s celým městem. Bůh jednal s Jonášem, Bůh mu připravil skočec, Bůh nastrojil červa, Bůh nastrojil žhavý východní vítr, Bůh je ten, kdo jedná. Bůh je ten, kdo má všechny věci pod kontrolou a používá je podle svých záměrů – k našemu spasení a posvěcení, k šíření evangelia, ke spasení dalších lidí.

Všimněte si, že všichni lidé v tomto příběhu až do poslední chvíle vzdorují Bohu. Dokud je Bůh nepřitlačí až ke zdi, do nejstrašnější bouře, do břicha veliké ryby, do ultimáta čtyřiceti dnů, do žhavého slunce – dokud to nedojde až do krajnosti, všichni ti lidé vzdorují Bohu. A všimněte si také toho, že to je Bůh, kdo navzdory tomu stále jedná. Bůh to nevzdává. To Jonáš chce umřít. Jonáš chce utéct před Bohem na konec světa. Lodníci se chtějí udřít k smrti. Jenom ti „zvrácení pohané“ zde jednají správně, nečekají až do posledního ze čtyřiceti dnů, aby se ujistili, že to Bůh myslí doopravdy vážně, ale hned činí pokání, pokořují se před Bohem a volají k Bohu, aby se nad nimi slitoval. Kéž bychom vždycky jednali jako oni! Náš problém často je, že chceme dělat, že se nic neděje, že Bůh tady vlastně není, že můžeme jít životem a projít tak nějak v pohodě a nedotčeni.

Moji milí, Bůh nás miluje. A to je důvod, proč s námi jedná. Bůh tak miloval svět … Ježíš Kristus je největším projevem Boží lásky k člověku, jeho lásky k nám, ke mně a k tobě, bratře, sestro! Nebyli jsme na tom o moc lépe než Asyřané. Naše skutky možná nebyly tak hrozné, ale naše srdce bylo zkažené úplně stejně jako jejich. Svým smýšlením i zlými skutky jsme byli nepřáteli Božími. Přesto Bůh poslal svého milovaného Syna, aby se stal Spasitelem světa.

Boží láska je také důvodem, proč posílá právě nás. Bůh miloval Jonáše, proto ho poslal do Ninive. Boží láska k Jonášovi se projevila tím, že ho Bůh poslal doprostřed nepřátel jeho lidu. Že Bůh poslal bouři, když Jonáš utíkal na opačnou stranu, že Bůh připravil rybu, která Jonáše zachránila, Boží láska k Jonášovi se projevila, že Bůh to s Jonášem nevzdal, i když my, bychom to vzdali už po třetím verši knihy, když se Jonáš vydal do Taršíše. To je Boží láska.

Tato láska se projevuje na Božím vztahu k Ninive. Bohu bylo líto sto dvaceti tisíc lidí žijících v naprosté duchovní temnotě. Ale víte, co nám říká Boží slovo? Že Bůh se smiluje i kvůli deseti spravedlivým (Gn 18,32). A když se nenajde ani těch deset, Bůh zachrání i tři – jako to bylo s Lotem a jeho dcerami. A dokonce jenom o Lotovi je napsáno, že byl spravedlivý! Bůh nenechá ani jednoho z těch, za které Boží syn zaplatil svou smrtí, zahynout. Bůh jasně vyhlašuje ve svém Slově, že pevný Boží základ trvá:

  • 2 Timoteovi 2:19 … a nese nápis ‚Pán zná ty, kdo jsou jeho‘ a ‚ať se odvrátí od nespravedlnosti každý, kdo vyznává jméno Páně‘.

Bůh ví, Bůh zná. Znal dobře Jonáše a jednal s ním k jeho růstu. Znal dobře Ninivské a jednal s nimi k jejich záchraně. Jejich hřích vystoupal před jeho tvář, a přece je zachránil. Nikoho z těch, které si vyvolil před stvořením světa, nenechá trvale v hříchu.

  • Žd 13:5 Vždyť Bůh řekl: ‚Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.‘

V naší zemi je víc takových měst, jako je Ninive. Praha, Brno, Ostrava, Plzeň jsou města, která jsou větší než Ninive. Ale vedle nich jsou další svou velikostí podobné Ninive: Liberec, Olomouc, Ústí, Hradec, Budějovice nebo Pardubice. Ale Bohu je líto i pěti tisíc v malém městě (80 měst nad 15 tisíc, 200 obcí nad 5 tisíc). Bohu je líto i těch několika set nebo několika desítek ve stovkách českách vesnic. Lidé, kteří tam žijí, jsou na tom stejně jako ninivští – nerozeznají pravici od levice, žijí v duchovní temnotě, žijí v životní prázdnotě, bez Boha, bez Krista, bez evangelia, bez církve. Nevědí, kam směřují, stejně jako to nevěděli ninivští, ale vy to víte. Proto musíme rozumět tomu, že Bohu je líto každého takového místa.

Když Pán Ježíš varuje před hříchem, říká: Pamatujte na Lotovu ženu! Když chce pohnout naším srdcem k šíření dobré zprávy o spasení skrze smrt a vzkříšení Ježíše Krista, říká: Pamatujte na Ninive! Nezapomeňte na Jonáše! „U Hospodina je spása!“ Tohle je vyznání víry každého křesťana. Jestli jste tato slova ještě nevyznali, neváhejte a udělejte to dnes. Dneska je den spasení, dnes je den milosti. Neodcházejte bez usmíření s Bohem, který se slitovává. On zná váš hřích. On zná vaše srdce. Vložte svou víru na Krista a budete žít. Možná nejste jako Ninivští, ale jako Jonáš – a poselství je stejné: „Dejte se smířit s Bohem!“ Už neutíkejte, není kam. Pojďte k Pánu Ježíši a vylejte mu své srdce. Vyznjte, že jenom u Hospodina je spása. Jenom Ježíš zachraňuje. A pokud jsou tato slova vaším vyznáním, potom běžte a zvěstujte všem lidem kolem. Mnozí v tomto městě patří k Božímu lidu. Mnozí v této zemi patří k Božímu lidu. A:

  • Lk 19:10 Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.

Osnova kázání: