Dobré učení o Božím hněvu

Jaroslav Kernal, Praha 5. července 2020

Pokoj vám a milost, milé sestry, milí bratři, milovaní svatí. Dneska máme před sebou další text z knihy Žalmů. Tentokrát se jedná o žalm, který vyzdvihuje a oslavuje jednu z Božích vlastností, které bychom se často mnohem raději vyhnuli, Boží hněv. V Božím slově se nám Bůh dává poznat ve své celosti, úplnosti, dokonalosti, v níž se nám chtěl dát poznat. Není žádný nám poznatelný aspekt toho, kým je Bůh, který by nám Bůh nezjevil ve svém Slově, v Bibli.

Ale jsou některé Boží vlastnosti, o nichž nemluvíme moc rádi, a někdy to dokonce vypadá, že za některé věci se křesťané dokonce stydí. Je to právě Boží hněv a Boží soud, o kterých je žalm, který dnes máme před sebou. Jako kdyby se křesťané snažili chránit Boha, aby se lidé nedozvěděli, že Bůh se hněvá a jednoho dne bude soudit lidi podle jejich činů a nespravedlivé odsoudí k věčné záhubě v ohnivém jezeře, kde bude pláč a skřípění zubů. Ale Bůh nepotřebuje, abychom obhajovali, jaký je. Je to přesně naopak – máme ukazovat pravdu o Bohu. Je samozřejmě mnohem příjemnější mluvit o tom, že Bůh je láska, že je slitovný, milosrdný, dobrý, laskavý, něžný, vznešený, štědrý atd. Ale to není celá pravda o Bohu. Bůh je současně také svatý, svrchovaný, spravedlivý, Bůh se hněvá a soudí. To jsou Boží vlastnosti, při kterých se tak trochu ošíváme my sami, natož abychom o nich říkali druhým. Nepochybně je mnohem lepší přemýšlet o tom, jak moc mě Bůh miluje, než o Božím hněvu, který se zjevuje z nebe proti každé nepravosti a bezbožnosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu (Ř 1,18). Je lepší přemýšlet o Boží láskyplné péči než o tom, že jednoho dne se postavíme před Boží tvář a Bůh posoudí všechny naše skutky, ano, skutky nás, křesťanů. Nejde o spasení, i když možná onen den také ukáže, že někdo říkal Pane, Pane, ale Pána vůbec neznal. Křesťan staví na Kristu a staví s Kristem.

• 1K 3:11-15 Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.

Proto teď půjdeme do Ž 76 a budeme mluvit o Božím hněvu.

Podíváme se na tři jednoduché věci z tohoto žalmu, které mluví k nám, křesťanům. 1. Bůh je známý ve své velikosti. Bůh přebývá uprostřed svého lidu a chrání svůj lid. 2. Bůh se dává poznat všem lidem, včetně křesťanů, ve svém hněvu. Bůh soudí a bude soudit. 3. Bůh vzbuzuje bázeň. Jeho moc a hněv nás učí bát se Boha a tím získáváme moudrost srdce.

I. Bůh je známý ve své velikosti

• Žalm 76:2-3 V judské zemi je znám Bůh, má velké jméno v Izraeli. V Šálemu je jeho stánek, jeho obydlí je na Sijónu.

Žalmista začíná tím, že v judské zemi je znám Bůh. Když tady mluví o judské zemi a o Izraeli, mluví o starozákonním Božím lidu. Bůh přivedl lid, který si vyvolil, do země, kterou zaslíbil jejich otcům. Vyhladil zvrácené pronárody, které v té zemi žily, a uvedl do té země svůj lid. Boží jméno a Boží skutky byly známé v Božím lidu. Je to veliký Bůh, který koná veliké věci. Mluví se tu o místě jeho přebývání, mluví se o Jeruzalému. V Šálemu je jeho stánek. Šálem je Jeruzalém. Je to místo, které je zmíněné v souvislosti s Abrahamem, protože v Šálemu byl v jeho době král, který byl také kněz nejvyššího Boha a Abraham mu dal desátek z kořisti, kterou získal a jedl s ním chléb a pil víno (Gn 14,18-20). Šálem znamená pokoj. Bůh přebývá na místě pokoje. Bůh je Bohem pokoje a má svůj stánek tam, kde vládne pokoj.

Jeho obydlí je na Sijónu. Je to hora Mória, tedy Jeruzalém, kde Abraham obětoval Izáka, je to místo, kde bylo Aravnovo humno, kde Bůh zastavil anděla zhouby, když bil Jeruzalém morem, kvůli tomu, že David nechal sečíst lid. Je to místo, kde byl za krále Šalomouna postaven chrám a kde byl Bůh uctíván.

Pokud se na tento text podíváme očima Nového zákona, budeme mluvit o církvi. To je vyvolený Boží lid, kde je známost Hospodina, kde je vyvyšované veliké jméno, které Bůh zjevil lidem, ve kterém je naše spasení – jméno Ježíš. Není pod nebem jiného jména zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni (Sk 4,12). V listu Galatským mluví Pavel o nynějším Jeruzalému, a myslí tím Židy, kteří žijí v otroctví zákona a o budoucím Jeruzalému, který je svobodný a je to naše matka. Je to zářící město, které Jan viděl, jak sestupuje od Boha a anděl mu potom ukázal, že se jedná o Kristovu nevěstu, tedy církev. Ano, církev je místem, kde je znám Bůh, který má veliké jméno. Církev je místem, kde vládne pokoj, protože jsme byli smířeni s Bohem.

• Římanům 5:1 Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista.

Byli jsme smířeni s Bohem, mezi námi už není nepřátelství, a Bůh nás vede také k tomu, abychom měli pokoj také s lidmi. Kristus je král pokoje, je kněz podle řádu Melchisedechova.

• Ef 2:14-17 V něm je náš pokoj, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil pokoj. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. Přišel a zvěstoval pokoj, pokoj vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí.

A Pavel potom pokračuje popisem Boží stavby, kterou je církev, kde Bůh přebývá uprostřed svého lidu skrze Ducha svatého. Když jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista, byli jsme Duchem připojeni do těla Kristova, stali jsme se členy, údy, živými stavebními kameny Kristovy církve, jsme neoddělitelně spojeni s Kristem a jeho lidem. Jsme duchovní příbytek Boží.

Kristova církev ve svém konkrétním vyjádření, tedy v místní církvi, je nyní tím, co Starý zákon nazývá Sijónem. Je to místo Božího přebývání, místo uctívání Boha, místo, kde Bůh jedná, kde se dává poznat jedinečným způsobem, jakým se nedává poznat nikde jinde. Živý Bůh přebývá uprostřed svého lidu. Jedná se svým lidem a jedná ve prospěch svého lidu. Chrání svůj lid, žehná svému lidu, buduje svůj lid a vychovává ho. Skrze tento svůj lid, skrze církev se dává poznat okolnímu světu.

V tomto smyslu musíme rozumět tomu, že církví nejsme jenom tehdy, když se společně sejdeme k uctívání Boha, ale církví jsme pořád, i když se rozejdeme. Církev nemůžeme spojovat s místem, ale s lidmi. Starozákonní obraz mluví o místě uctívání a pravé bohoslužby. I Nový zákon mluví o místě, ale nikoliv o nějaké svaté půdě, tedy o nějaké konkrétní lokalitě, ale mluví o srdci člověka, které je proměněné nebo lépe darované od Boha. Je to nové srdce, které je naplněné Duchem svatým. Proto Písmo může říci, že každý křesťan je chrámem Ducha svatého. Proto nás apoštol vyzývá k tomu, abychom přinášeli sami sebe jako oběť živou, svatou a Bohu milou – to je pravá bohoslužba. Už to není o místě, ale o srdci a každém jednotlivém člověku. Scházíme se společně, abychom uctívali Boha jako jeho lid, ale zároveň každý den přinášíme sami sebe Bohu, jako oběť živou a svatou, což znamená, že se oddělujeme od hříchu a odvracíme se od nepravosti. Zapíráme sami sebe, bereme na sebe kříž a následujeme Krista. Chceme být takoví, jako je on.

Pokud bychom přicházeli na toto místo, protože to je svaté místo, byli bychom svým smýšlením ještě ve staré smlouvě. Pokud by Bůh měl místo v našem životě jenom dnešního dne, ale už ne zítra a všechny další dny, měli bychom jenom nějaké formální náboženství, ale ne vztah s Bohem. A o ten jde na prvním místě! O hluboký a osobní vztah s Pánem Ježíšem Kristem. O život zaměřený na něj samotného. Jde o vtažení Pána do našeho každodenního života. Jde o to, abychom mohli parafrázovat tyto dva verše asi takto: „V životě křesťana je znám Bůh, veliké je jeho jméno v církvi. V srdci křesťana je jeho stánek, jeho obydlí je v jeho celém životě.“ Milovaní, je takový i váš život? Je takové vaše srdce? Vím, že jako sbor i jako jednotlivci procházíme nejednoduchými věcmi, ale otázka je stále stejná: „Jak je na tom mé srdce?“ Je místem, kde Kristus vládne svým pokojem, svou milostí, svým milosrdenstvím? Je vyvýšen v mém životě? Máš velkého Boha? Nebo je velký člověk? Ale Boží slovo nás vede dál:

II. Bůh se dává poznat ve svém hněvu

Boží slovo nás vede k tomu, jak velký je náš Bůh – je to Bůh, který se dává poznat celému světu ve svém hněvu. Křesťané znají Boha v jeho velikosti a slávě díky milosti, kterou zakusili, když poznali Pána Ježíše Krista a moc jeho kříže. Svět má poznat Boha v jeho velikosti skrze skutky jeho soudu. A nejenom svět, ale i křesťané poznávají Boží velikost skrze Boží soudy, skrze Boží moc, která vysvobozuje, která zachraňuje, která nás vyvádí i z těch nejobtížnějších situací. Podívejte se do našeho textu – Bůh chrání svůj lid, postavil se jako hradba kolem Jeruzalému:

• Ž 76:4-5 Roztříštil tam střely ohnivé i s lukem, štíty, meče, válku. Vznešený, jak jasně záříš nad horami rozsápaných!

Bůh bojuje za svůj lid. Znovu a znovu je to zkušenost Božího lidu. Bůh bojoval za Izraelce, když vycházeli z Egypta – zničil egyptské vojsko. Bůh bojoval za Izraelce, když dobývali zaslíbenou zemi. Když Jozue bojoval proti Emorejcům v dolině Ajalónu, volal k Bohu a Bůh zastavil slunce i měsíc, takže nikdy nebyl den tak dlouhý, jako byl tento. A Bůh sám bojoval:

• Jozue 10:11 Vrhal na ně Hospodin z nebe balvany až do Azeky; tak umírali. Těch, kteří zemřeli po kamenném krupobití, bylo více než těch, které Izraelci pobili mečem.

Vzpomeňte si na soudce – kolikrát Bůh obrátil meč nepřátel navzájem proti sobě, takže se pobili a Izraelci jenom sbírali kořist. Sto let po Davidovi nastoupil na jeho trůn král Jóšafat. Proti němu vytáhli Amónci a Moábci a s nimi i někteří Aramejci. Bůh Izraelcům přikázal, aby proti nim vytáhl, ale boj byl Hospodinův. Izraelci měli jen chválit Boha a přihlížet jeho dílu:

• 2Pa 20:16-17 Zítra proti nim sestupte, až budou vystupovat do Svahu květů. Potkáte je na konci úvalu směrem k poušti Jerúelu. Vy přitom bojovat nemusíte. Postavte se, Judejci a obyvatelé Jeruzaléma, stůjte a uvidíte, jak vás Hospodin zachrání. Nebojte se a neděste se a zítra proti nim vytáhněte! Hospodin bude s vámi.

A Bůh je zachránil. O dalších sto let později Jeruzalém oblehl asyrský král Sancheríb. Vysmíval se Bohu i králi Chizkijášovi, který k Bohu zoufale volal. A Bůh poslal svého anděla, který za jedinou noc pobil sto osmdesát pět tisíc vojáků nepřítele. Bůh zachraňuje a Boží lid se dívá, žasne a chválí Boha za jeho velikost a jeho moc. Vznešený Bůh jasně září nad horami rozsápaných.

• Ž 76:6-8 Zarputilci za kořist ti padli, dřímají svůj sen; všem válečníkům ochrnuly ruce. Pohrozils, Jákobův Bože, a mrákota obestřela válečné vozy i koně. Ty vzbuzuješ bázeň. Kdo před tebou obstojí, když vzplaneš hněvem?

Když Bůh bojuje, válečníkům ochrnou ruce. Když Bůh hrozí, lidé, zvířata i stroje selhávají. Bůh vládne. Bůh vzbuzuje bázeň. Doslova tento verš mluví o tom, že Bůh je strašlivý, hrozný, vzbuzuje hrůzu, děs. Ostatně samotná slova, že Bůh vznešeně září nad horami rozsápaných, vzbuzují děs. To je náš Bůh, milovaní. To je Bůh Bible. Někdy si malujeme představu Pána Ježíše Krista, který vypadá jako dlouhovlasý příjemný mladík, který nezkazí zábavu, ale dodá dost vína a lusknutím prstu splní každé vaše přání. Ale ani když chodil v těle po této zemi, takový nebyl. A co teprve nyní. Podívejte se, jak se dal poznat Janovi:

• Zj 1:14-17 Jeho hlava a vlasy bělostné jako sněhobílá vlna, jeho oči jako plamen ohně; jeho nohy podobné kovu přetavenému ve výhni a jeho hlas jako hukot příboje. V pravici držel sedm hvězd a z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč; jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle.

A v závěru knihy Zjevení:

• Zj 19:11-13 A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě. Jeho oči plamen ohně a na hlavě množství královských korun; jeho jméno je napsáno a nezná je nikdo než on sám. Má na sobě plášť zbrocený krví a jeho jméno je Slovo Boží.

To je Pán Ježíš Kristus, náš Pán! To je ten, kterého milujeme, kterého vyznáváme, uctíváme, vzýváme, vyvyšujeme. Je to Pán, kterého znáte? Je strašlivý ve své moci, je děsivý ve svých skutcích, je překypující ve své milosti a nekonečný ve svém milosrdenství. Když on jedná, není nikdo, kdo by mohl vzdorovat.

• Ž 76:9-10 Svou při jsi vyhlásil z nebe. Země žila hned v bázni a v míru, když Bůh povstal k soudu pro záchranu všech pokorných v zemi.

Milovaní, to je náš Bůh! Věříte v tohoto Boha? Svou mocí vládne nad celou zemí. Svou mocí krotí živly, svou mocí krotí hřích, svou mocí krotí lidská srdce. I ta naše vlastní. Když Bůh povstane k soudu, nastane pokoj. To je obraz Pána Ježíše Krista a jeho učedníků na lodi na rozbouřeném moři. Vlny se převalují přes loď, ale Pán Ježíš na zádi spí. Učedníci jsou zoufalí. Rozhodně nejsou všichni rybáři, ale i ti, kteří jsou, mají obavy, že tuhle bouři nepřežijou. Kam jdou? Jdou za Pánem! Jdou ke Kristu. Jdou za svou jedinou nadějí. „Mistře, tobě je jedno, že zahyneme?“ (Mk 4,38). A Pán povstal a vyhlásil svou při:

• Mk 4:39-41 Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: „Zmlkni a utiš se!“ I ustal vítr a bylo veliké ticho. A řekl jim: „Proč jste tak ustrašení? Což nemáte víru?“ Zděsili se velikou bázní a říkali jeden druhému: „Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?“

To jsou slova, jimiž musím napomínat sám sebe. Jako sbor jsme v bouři a musíme se spolehnout na Pána, že ji svým jediným slovem utiší. Jenom on má tu moc. To není v našich silách ani v moci člověka. Nemůžeme hledat naději u člověka. To je pošetilost a hřích. Proklet buď muž, který doufá v člověka (Jr 17,5), ale požehnán buď muž (i žena), který doufá v Hospodina (Jr 17,7). Jenom Bůh nás může vyvést z této situace v pokoji, v milosti a v lásce.

• Ž 76:11 Rozhořčením stíháš lidi a je ti to k chvále, po svém rozhořčení opášeš se pozůstatkem lidu.

I Boží hněv je oslavou Boha. Druhá polovina verše je velmi těžko přeložitelná, ale ať už jí přeložíme jakkoliv, ukazuje nám, že Bůh se vždycky oslaví. Svou milostí i svým hněvem. Svou dobrotou i svým spravedlivým soudem. Všechno slouží k jeho oslavě. A to je naděje i pro nás. Bůh jedná také v naší situaci. Možná si nejsme jistí, jak přesně Bůh jedná. Možná bychom si přáli to, nebo ono, protože vidíme věci tak nebo onak. Jisté je, že vidíme Boží hněv a Boží soud, který poslouží k jeho chvále. A to musí být cíl našich modliteb i našeho úsilí. To je i závěr žalmu:

III. Bůh vzbuzuje bázeň

Právě sem nás Pán vede v tomto žalmu:

• Ž 76:12-13 Učiňte slib a splňte jej Hospodinu, svému Bohu! Všichni kolem něho ať přinesou poctu tomu, jenž vzbuzuje bázeň, tomu, který krotí ducha vojevůdců a vzbuzuje bázeň v králích země.

Závěr žalmu nás vede k uctívání a k bázni. Vede nás k věrnosti Pánu, k tomu, abychom zachovali víru až do konce, abychom se upínali jenom k samotnému Bohu. Jenom Bůh je svrchovaný vládce. Naše životy nejsou v rukou lidí, ale v rukou Božích. Bůh naklání lidská srdce tak, jak se mu to líbí (Př 21,1). Musím vyznat, že na tomto místě mnohdy selhávám, protože chci brát věci do svých vlastních rukou a zařídit je podle svého. Já mám svůj pohled, mám svůj názor, mám poznání z Božího slova, tak to udělám tak, jak chci já. Ale chce to tak i Bůh? Náš text říká, že krotí ducha vojevůdců. Jak by nezkrotil ducha posledního pěšáka, jako jsem já? Stačí se jenom poddat pod jeho mocnou ruku. Nic víc, to je všechno. Jednoduchá modlitba: „Ne má, ale tvá vůle se děj, Pane.“ Bůh se oslaví na svém hněvu. Oč víc se oslaví na těch, kteří mu přinesou poctu, kteří budou s bázní přistupovat před jeho tvář a vydávat mu své životy jako svatou oběť. Bůh vzbuzuje bázeň. Bůh jedná s lidským srdcem. Jedná s každým srdcem. Ať již to srdce rozumí tomu, kdo je Bůh, nebo ne, Bůh s ním přesto jedná. Takto použil Nebúkadnesara, nebo krále Kýra. Takto používá, kohokoliv se mu zachce.

Nepotřebuje k tomu naší pomoc. Nerozumějte tomu špatně. Samozřejmě nás volá k tomu, abychom dělali to, co je správné podle jeho Slova. Ale to je všechno, co je v naší moci. Všechno ostatní záleží na něm. My se máme modlit za spasení svých blízkých, ale na něm záleží, jestli pohne srdcem člověka. My máme vést druhé a vyzývat je k tomu, aby věřili v Pána Ježíše Krista, ale na něm je, zda jim dá nové srdce nebo ne. My se musíme modlit za to, aby Bůh jednal v našem sboru ke své slávě, ale na něm je, jestli pohne naším svícnem a bude nás přísně soudit nebo nás zaplaví svým milosrdenstvím a dá nám milost k pokání. A všimněte si, k čemu nás vede v těchto závěrečných verších – vede nás k bázni, ke strachu z Boha. Viděli jsme Boží hněv a věřím tomu, že nás to musí vést k tomu, abychom se Boha báli. Milujeme Boha, ale Bůh je tak veliký a tak strašlivý, že k němu také přistupujeme s chvěním a s bázní. Nemůžeme jinak. On je Bůh. Všemohoucí Bůh, který se hněvá kvůli našemu hříchu. Spravedlivý Bůh, který nemůže přehlédnout ani nejmenší nepravost. Svatý Bůh, který nesnese ani ždibeček špíny hříchu.

A toto jsou slova, která Bůh říká svému lidu. Sám Bůh nás vede k tomu, abychom měli před ním bázeň. Nejde jenom o to, jak naložil se svými nepřáteli. Ale podívejte se, jak jednal se svým lidem. Nádab a Abíhú, synové Áronovi, přinesli před Pána cizí oheň – a vyšlehl oheň z nebe a spálil je, takže zemřeli (Lv 10,1-2). A Bůh řekl jejich otci Áronovi:

• Leviticus 10:3 Na těch, kteří jsou mi blízko, ukážu svou svatost, před veškerým lidem osvědčím svou slávu.

Když chtěl David převézt Hospodinovu schránu k sobě do Jeruzaléma, Davidův přítel Uza natáhl ruku, aby schrána nespadla z vozu, a Bůh ho na místě zabil. Uza se provinil, ale Bůh takto jednal na prvním místě kvůli Davidovi.

• 2S 6:9 V onen den pojala Davida bázeň před Hospodinem. Řekl: „Jak by mohla Hospodinova schrána vejít ke mně?“

David ještě lépe pochopil, kdo je Bůh, kterého miluje a uctívá. Totéž platí o nás – i my máme růst v poznání toho, kdo je náš Bůh. I my musíme růst v bázni před Bohem. Bůh soudí svůj lid, když nežije v bázni před ním. Podívejte se na církev v Korintu. Bylo tam mnoho nemocných a někteří umírali – možná fyzicky, možná duchovně – tím se nechci nyní zabývat (1K 11,30). Byla to církev plná sporů, hříchu, stranictví, falešného učení. A Bůh nedovolí, aby jeho lid zůstal v takovém stavu. Boží lid je tady proto, aby dosvědčoval moc a nádheru evangelia, ne moc a ohavnost hříchu. Proto také když Jakub píše církvi v celé římské říši, napomíná hříchy mnohých, zvláště těch bohatých, kteří odmítali dát spravedlivou mzdu těm, kteří pro ně pracovali:

• Jakubův 5:9 Nestěžujte si jeden na druhého, bratří, abyste nebyli odsouzeni. Hle, soudce stojí přede dveřmi!

Křesťané, soudce stojí přede dveřmi. To nejsou slova určená nevěřícím, ale nám, kteří věříme. Svatý Bůh bude soudit svůj lid. Mě na prvním místě! Soud začíná od Božího domu. Vzpomeňte si na Ananiáše a Safiru, kteří lhali Duchu svatému. Padli mrtví k zemi (Sk 5,1-10). A Boží slovo dodává:

• Sk 5:11 A velká bázeň padla na celou církev i na všechny, kteří o tom slyšeli.

Bůh vzbuzuje bázeň. Vede nás, Boží lid, k tomu, abychom se báli svého Boha. Milujeme ho, protože je náš Otec. Jsme rádi v jeho přítomnosti, radujeme se z jeho slávy, děkujeme mu za evangelium, za oběť Pána Ježíše Krista, žasneme nad odpuštěním hříchů, ale současně, jsme naplňováni bázní. Bůh má právo naložit s námi spravedlivě – a to znamená ohnivé jezero. Přesně to si doopravdy zasloužíme. Ale přesně to vložil na svého milovaného Syna, abychom skrze víru v něj unikli jeho strašlivému hněvu. Moji milí, spoléháte na něj? A třesete se před ním? Nedávno jsme slyšeli jiná, ale podobná slova:

• Ž 2:11-12 Služte Hospodinu s bázní a jásejte s chvěním. Líbejte syna, ať se nerozhněvá, ať na cestě nezhynete, jestliže jen málo vzplane hněvem.

Každý den, dokonce v každé chvíli má Bůh proč vzplanout hněvem, kvůli mému hříchu. Proto potřebuji Božího Syna. Proto musím k němu. Bez něj jsem ztracený a vydaný Božímu hněvu napospas. Bez něj jsme jako sbor ztraceni a vydáni Božímu hněvu. Proto vás chci pozvat k Pánu Ježíši Kristu. Pojďte k němu. Pokořte se před ním. Volejte k němu. Proste ho o smilování. „Blaze všem, kteří se k němu utíkají!“ (Ž 2,12). Amen.