Boží dobrota v životě křesťana

Jaroslav Kernal, Praha 29. března 2020

Pokoj vám a milost, milé sestry, milí bratři, milovaní svatí. Dneska otevřeme Boží slovo a půjdeme do Žalmu  73. Než to uděláme, musíme jít nejprve k Bohu, protože ani vy, ani já se neobejdeme bez Boží pomoci. Proto pojďme přečíst text Božího slova a potom si vyprosíme Boží milost, vedení a jeho požehnání. Budeme číst Ž 73,1-28. 

Před námi je žalm, který ještě spolu s deseti následujícími nese ve svém záhlaví jméno Asafa, předního zpěváka (a kromě nich ještě Žalm 50). V ekumenické Bibli (podobně v KRAL.) je napsáno pro Asafa, což by ukazovalo na to, že tento žalm byl složen přímo pro Asafa, předního ze zpěváků, které David ustanovil, aby chválili Hospodina (1Pa 15,16-21). Studijní překlad a B21 uvádějí Asafův, což by ukazovalo na autorství. Ať je to tak, či onak, nic to nemění na obsahu a poselství tohoto Žalmu. Svým obsahem Žalm 73 se podobá Žalmu 37 (73 <–> 37). Tématem je Boží dobrota, která se projevuje v životě svatých:

• Žalm 73,1 Jak je Bůh dobrý k Izraeli, k těm, kdo jsou čistého srdce!

Jak je Bůh dobrý! Neexistuje větší zvolání. Mohli bychom zůstat jenom u těchto slova a nechat se jimi nasytit a prostoupit. Bůh je dobrý. Ale žalmistovi nestačilo jenom takové prohlášení – on žasne, on v údivu volá a říká: Pohleďte, podívejte se, jak moc je Bůh dobrý. Moji milí, to je vyznání zbožného srdce, do Boha zamilovaného srdce, je to vyznání srdce, které se setkalo s živým Bohem a je proměněné Bohem.

Podíváme se na tři věci z tohoto žalmu: 1. Jak je Bůh dobrý ve zkouškách, které na nás přicházejí. 2. Jak nás Bůh ve své dobrotě ze zkoušek vyvádí. 3. Jak nás Bůh ve své dobrotě chrání. Tato osnova Žalmu 73 je zarámována do výroků prvního a posledního verše, které oba mluví o Boží dobrotě: Jak je Bůh dobrý – tím to začíná, a Boží blízkost je pro mě dobrá (ČSP) – tím to končí.Pojďme se tedy podívat přímo do našeho textu:

I. Boží dobrota odhaluje naše srdce (v. 2-15)

Žalm, který je před námi, je retrospektivou. Žalmista se dívá zpět na svůj život a popisuje a také analyzuje, co se stalo.

• Ž 73:2 Avšak moje nohy málem odbočily, moje kroky téměř sešly z cesty,

Sešel jsem z dobré stezky a málem jsem padl. To je popis našeho života, duchovního boje, běhu, který běží každý křesťan. Autor žalmu se tu staví do kontrastu s Bohem. Bůh je dobrý, Bůh je neskonale dobrý. Ale já? Moje nohy málem odbočily. A podívejte se na spojení mezi srdcem a nohama. Bůh je dobrý k těm, kdo mají čisté srdce – ALE moje nohy málem odbočily. Šalamoun dobře říká:

• Př 4:23 Především střez a chraň své srdce, vždyť z něho vychází život.

A přesně o to jde, protože pokud nohy scházejí z cesty, tak už dávno sešlo z cesty srdce i mysl! Bůh nás vede po úzké cestě a ve své dobrotě nám na cestu klade překážky, abychom nespoléhali jenom sami na sebe, ale utíkali jsme k němu, byli závislí na něm. Abychom se pevně drželi jeho dobroty. Žalmista se díval, jak si svévolníci pokojně žijí (v. 3). To není záležitost jednoho pohledu, ale vytrvalého zkoumání. Viděl, jak jejich těla kypí (v. 4). Viděl, že se nemusejí namáhat, aby nasytili svou rodinu – mají lehčí cestu (v. 5) – násilí, zpupnost, zlomyslnost, útisk a zneužívání druhých. Nic z toho nejsou věci, které by obvykle byly vidět na první pohled. Ale většinou se dříve či později ukážou. Je tady popsaná zkouška, která má odhalit srdce, ukázat, co v něm doopravdy je. Není tu náhlá pohroma, jako u Joba, který ze dne na den přišel o všechno. Tady bylo něco, co se vkrádalo do mysli a do srdce krůček po krůčku. Každý den se díváte na svého kolegu v práci nebo spolužáka a máte před očima jeho život, každý den pozorujete politickou reprezentaci města nebo země, každý den vidíte bezzubost práva a vítězství bezpráví. A to je něco, co nás naleptává zevnitř. Kapka za kapkou. Máme si dát pozor:

• Žd 12:15 ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé.

Kořen se neobjeví v zemi z ničeho nic, ale roste pomaličku, postupně. Každý den malý kousek. Právě tak je to s touto zkouškou, která se v jediném okamžiku může změnit v pokušení. Kapku za kapkou naleptává srdce, otupuje svědomí, zastírá duchovní zrak. Je jako plíživá nemoc, která může být v těle velmi dlouho, ale pak se projeví náhle a často se zničující silou.

• Žalm 73:3 …neboť jsem záviděl potřeštěncům…

Za každým pokušením je žádost. Žádost, která se nejčastěji projevuje právě závistí. Je to něco, co nás žere, co nás stravuje zevnitř. Je to něco, co není jasně patrné navenek, ale bude se to projevovat v našich slovech, a potom také v našich činech, dokonce se to může projevovat i v modlitbě.

• Jk 4:3 Prosíte sice, ale nedostáváte, protože prosíte nedobře: jde vám o vaše vášně.

Ale který blázen by záviděl potřeštěncům? Jaký křesťan by záviděl svévolníkům? Jaký člověk by mohl závidět těm, kdo utiskují druhé? To přeci nedává smysl. Ale pochopte, že žalmista to napsal zpětně, když se díval zpátky poté, co prohlédl a porozuměl. A právě tady je obtížnost celé této zkoušky. Ve chvíli, kdy je naše srdce rozleptáno a náš zrak zastřen a zamlžen, nevidíme ostře a jasně. To je chvíle, kdy nevidíme svévolníka, ani potřeštěnce, nevidíme posměvače ani utlačovatele. Co vidíme? Vidíme sebe! Srovnáváme svůj život, ale nikoliv se svévolí svévolníka, nýbrž s jeho pokojným životem. Vidíme svou bolest a námahu, a jejich kypící těla. Vidíme svoji zoufalou situaci, a slyšíme jejich pyšná a sebevědomá slova. Vidíme své pachtění, a jejich bezstarostnost, s jakou kupí jmění. V tu chvíli se nedíváme na to, že to jsou svévolníci, ale klademe si otázku: Proč já Bože? Nebo slovy žalmisty:

• Ž 73:13 Tedy zbytečně jsem si uchoval ryzí srdce a dlaně omýval nevinností?

Ano, moji milí, přesně to je otázka, kterou si klademe. Obvykle tyto otázky na sebe budou brát mnohem praktičtější podobu. Studenti ve škole si kladou otázku, zda přece jenom není lepší podvádět a opisovat – když to celé třídě projde a já se učím jako blázen a protože nechci podvádět, tak nemám tak dobrou známku jako ostatní. Má to smysl? Zaměstnanci si říkají, proč bych měl dávat celých osm hodin svému zaměstnavateli, když všichni kolem řeší své soukromé věci v pracovní době, obstarávají si všechno možné, používají pracovní věci k vlastnímu prospěchu, píšou si, že přišli do práce dřív a odešli později, než to ve skutečnosti bylo a ještě za to sklízí pochvalu, protože chodí na tahy se svým nadřízeným. Má to nějaký smysl? Proč bych neměl jednat jako oni? Podnikatelé přemýšlejí, zda budou dávat nebo brát úplatky, aby se dostali k zakázkám, zda si nechají zaplatit na ruku a nebudou z toho platit daně. Lidé, kteří hledají práci, si kladou otázku, zda není výhodnější pracovat na černo a nechat si k tomu posílat státní podporu­…

Co náš křesťanský život? Máme pevně trvat na Božím slově, když ti, kteří na něm netrvají, mají mnohem větší úspěch a jsou mnohem známější? Pro mě jako kazatele je tady trvalé pokušení – mám vykládat opravdu to, co je v textu, i když vím, že se to lidem nebude líbit? Mám mluvit o hříchu a o soudu? Nebylo by lepší říct pár vtipů, nějaký hezký příběh o tom, jak Bůh uzdravuje a všechny miluje, k tomu přidat nějakou pěknou zkušenost, pomodlit se a slíbit všem Boží požehnání? Každý to bude poslouchat stokrát raději než to, co říká Žalm 73! Má smysl vykládat Bibli? Má smysl vysvětlovat text Božího slova a jít do hloubky, když lidé chtějí jednoduchý návod? Proč jít v neděli do shromáždění, když je pěkný den a bylo možná příjemnější jít někam na výlet? Proč obětovat ze svého příjmu na Boží dílo, když bychom mohli peníze využít jinak. Jiní to tak dělají a vypadá to, že všechno je v pořádku.

Dost už, moji milí. Musíme spěchat spolu s žalmistou na místo nejsvatější, na místo řešení našeho problému. Bůh nám ve své dobrotě klade do našich životů překážky, dává nám různé zkoušky, aby nám ukázal, jaké je naše srdce, aby ho odhalil. Není to proto, aby Bůh viděl, co v něm je, ale abychom my viděli, jak jsme na tom, jak málo závisíme na něm, a jak moc jsme závislí na tom, co vidíme, slyšíme, na svých zkušenostech, pocitech. Ale:

II. Boží dobrota proměňuje naše srdce (v. 16-20)

Žalmista vstupuje do Boží svatyně a najednou jako kdyby procitl ze sna. Právě tak to je i v našich životech.

• Žalm 73:16 Přemýšlel jsem, jak se v tom všem vyznat, nesnadné se mi to zdálo.

Ano. Jsme zmítáni pochybnostmi, jako to je ve verších 13-15, kdy si klademe otázku, zda má smysl uchovávat se čistý. Zda není lepší být jako lidé kolem. To jsou pochybnosti, které se vkrádají do naší mysli a našeho srdce. Takové pochybnosti vedou k opuštění úzké cesty. Takové chvíle jsou chvílemi těžkého pokušení a také temnoty, kdy máme mlhu před očima. Vidíme lidi, kterým se daří dobře, ale nedochází nám, že když neposlouchají Boží slovo, když se mu nepodřizují nebo mu dokonce vzdorují, tak jsou to svévolníci, jejichž koncem je záhuba. K tomuto závěru jsme schopní dojít teprve tehdy, když vstoupíme do Boží svatyně, před Boží tvář, na svaté místo:

• Ž 73:17 …když jsem vstoupil do svatyně Boží, pochopil jsem, jaký vezmou konec.

Proč až tady? Proč až v tuto chvíli? Vstoupit do Boží svatyně znamená setkat se s Bohem, přijít před Boží tvář, být v jeho přítomnosti. Když to uděláme, Bůh nám odhalí hned několik věcí. Když dnes chceme přijít před Boha, nemusíme chodit na žádné konkrétní místo jako žalmista. Ježíš říká samařské ženě:

• J 4:21.23 Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. … Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.

Nemáme svatá místa, nemáme kostel, kde by byla svatá půda, nemusíme jezdit do Jeruzaléma, ale můžeme Boha uctívat kdekoliv. To jediné, co je třeba, je, abychom k Bohu přistupovali v Duchu a v pravdě. V Boží svatyni se setkáváme s Boží svatostí. V 17. verši tohoto žalmu se všechno láme. Najednou se všechno objevuje v úplně jiné perspektivě. Žalmista vidí, jaký vezmou konec. Jak je to možné? Protože uviděl Boží svatost. Asaf byl lévita, který měl chválit Boha ve svatyni. Měl přístup do svatyně. Byl v průvodu těch, kdo přenášeli Boží schránu z domu Obéd-edóma do Jeruzaléma. V té době ještě nestál chrám – byl jenom stánek, ale stánek byl předobrazem chrámu – a je klidně možné, že se Asaf dožil postavení chrámu. Ale ani tady nejde o konkrétní místo, ale je řeč o místě Božího přebývání.

Když vstoupil do Boží svatyně… Můžeme si to představit velice konkrétně. Když přicházel do Boží svatyně, viděl velký oltář, na kterém se přinášely zvířecí oběti. K Bohu nelze přistupovat bez prolití krve! A my vidíme krev Pána Ježíše Krista, která tekla za naše hříchy. Jenom skrze něj přistupujeme k Bohu. Dále šel kolem bronzové nádrže, která byla mezi oltářem a stánkem – tam se kněží museli omývat, kdykoliv přistupovali před Hospodina. K Bohu nikdo nemůže přijít nečistý! I myjsme byli očištěni Kristovou obětí a posvěceni skrze něj. Byli jsme obmyti Duchem svatým a dostali jsme nové srdce. Když Asaf vcházel do Boží svatyně, musel projít několika branami, jimiž nemohl projít každý. Do nádvoří mohl vstoupit jenom Boží lid, do svatyně jenom kněží, včetně lévijců a do svatyně svatých jenom velekněz – a to jen jednou za rok a s krví obětí za hříchy své i hříchy lidu. Bůh je svatý! Když přistupujeme před Boží tvář, když přistupujeme před živého a svatého Boha, tak tyto věci nám přicházejí na mysl. A v jejich světle začínáme rozumět. Teprve ve světle Boží svatosti chápeme, jak se to má se svévolníky. Teprve ve světle Boží přítomnosti vidíme, jaký vezmou konec. Všimněte si v textu, jak žalmista vidí Boha, s nímž se setkává. Je tady svatý Bůh, je tady Boží soud, protože vidí, jaký vezmou svévolníci konec, je tady Boží hněv, protože Bůh je srazí do zkázy (v. 18), je tady Bůh, který vzbuzuje hrůzu, strach a bázeň (v. 19), když lidé uvidí Boží soudy, je tady vyvýšený, svrchovaný Bůh, Panovník, vládce, který se směje, když pronárody kují marné plány proti němu. Dvacátý verš odkazuje na verše 9 a 11:

• Žalm 73:9.11 Do úst nebesa si berou, jazykem prosmýčí zemi. … Říkávají: „Což se to Bůh dozví? Cožpak to Nejvyšší pozná?“

To jsou rouhači, které Bůh smete – pohrdne jejich přeludem. Tohle je Bůh, kterého nám zjevuje Písmo! To je Hospodin zástupů, mocný a svatý Bůh. To není bezmocný dědeček, který zoufale čeká, zda se někdo nerozhodne, že by mu dal teď milost a rozhodl se stát se křesťanem. Tady je Panovník, který vládne nad celou zemí. Když trávíme čas v Boží přítomnosti, Bůh nám ve své dobrotě otevírá oči a ukazuje nám svou slávu.

Boží dobrota nám dává prohlédnout. Nejenom spatřit velikost Boží, ale také spatřit sami sebe i okolní svět ve správném světle. Jenom v Boží přítomnosti a jenom skrze Boží svatost můžeme vidět věci takové, jaké doopravdy jsou. Jenom Bůh sám nám může dát poznat pravdu, realitu. Žalmista (Asaf nebo David) viděl svou pošetilost. Když se s Bohem setkal prorok Izajáš (Iz 6), viděl svou nečistotu a neschopnost sloužit Bohu. Když Petr prohlédl a pochopil, kdo je Pán Ježíš Kristus po zázračném rybolovu v Lukášovi 5, padl před ním a prosil, aby od něj odešel, protože je člověk hříšný, je nehodný jeho přítomnosti (Lk 5,8). Petr poznal Pána v jeho svatosti, proto vyznává svou hříšnost. Tito muži viděli Boha v jeho velikosti a slávě. Tito muži a spolu s nimi všichni, kteří se setkali s Bohem, jejichž srdce byla proměněna Boží dobrotou, si přestali dělat iluze o Bohu, ale poznali ho takového, jaký doopravdy je. To první, s čím se setkali, byla Boží svatost a z ní vyplývající porozumění tomu, kým je před Bohem člověk.

Milí svatí, tady začíná skutečné setkání s Pánem. Tady začíná opravdové křesťanství. Teprve zde začíná uctívání, když poznáme, koho máme před sebou a jak jsme na tom před jeho tváří. Toto porozumění získáme jenom tehdy, když vidíme, jak je Bůh svatý. K tomu můžeme dojít jenom v jeho svatyni, před jeho tváří – tedy za zavřenými dveřmi svého modlitebního pokojíku nebo ve shromáždění Božího lidu. Obojí je dnes naší svatyní. Právě sem nás vede Boží dobrota. Odtud jdeme k tomu:

III. Boží dobrota chrání naše srdce (v. 21-28)

Setkání s Boží svatostí je něco, co nás očišťuje od hříchu a od pokušení a chrání naše srdce i nohy, aby nesešly na cestu trápení. Když se setkáme s Boží svatostí, vidíme marnost života bez Boha, uvědomujeme si přicházející Boží hněv, z něhož nás vysvobozuje Boží Syn. Docházíme ke stejnému závěru jako Šalomoun:

• Kazatel 12:13-14 Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé.

Bůh je svatý a jeho svatost nesnese sebemenší hřích. Projevem Boží svatosti je Boží hněv a důsledkem Boží svatosti je Boží soud. Proto nám Písmo říká, abychom se báli Boha. V Boží svatyni si žalmista uvědomil tři věci – 1. viděl Boží svatost, a to vede 2. k pochopení hříchu. Setkání s Boží svatostí je vždy konfrontací. Zkoušky a pokušení popsané v první polovině Ž 73 způsobuje naše sebestřednost a pýcha. Nedíváme se na to, kdo je Bůh, ale díváme se sami na sebe. A to nás táhne do pokušení a k tomu, aby naše nohy odbočily. To je něco, co mění zkoušku, kterou nám Bůh dává, v pokušení, které si způsobujeme sami. Ale když se setkáme s Bohem, mluvíme jako Petr: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem hříšný člověk.“ Budeme volat jako Izajáš:

• Izajáš 6:5 Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím…

Když se setkáme s Boží svatostí, musíme uznat jako žalmista:

• Ž 73:21-22 Když bylo mé srdce roztrpčené, když se jitřilo mé ledví, byl jsem tupec, nic jsem neznal, jak dobytče jsem před tebou býval.

To nejsou příjemná slova ani hezké vyznání: byl jsem jako tupec, hlupák, člověk bez rozumu, nechápavý, jako dobytče, nebo hovádko (KRAL, ČSP), tupé zvíře (B21). Přesto je to pravdivý obraz toho, jací jsme před Bohem ve své hříšnosti a jakými se stáváme, když nestřežíme své srdce, ale dovolíme, aby se zkouška stala pokušením, aby naše srdce bylo roztrpčené, zahořklé. Jako ozvěna tady zní slova Žalmu 32, kde David vyznává svůj hřích a mluví o tom, jak blaze je člověku, z něhož je sňata nevěrnost:

• Ž 32:9-10 Nebuďte jako kůň či mezek bez rozumu: toho zdobí ohlávka a uzda na zkrocení, jinak ho u sebe neudržíš. Mnoho bolestí postihne svévolníka, toho však, kdo doufá v Hospodina, obklopuje milosrdenství.

Když vidíme, jak na tom doopravdy jsme před Bohem, pomáhá nám to obstát ve zkoušce a zvítězit nad pokušením závidět svévolníkům jejich pokojný život. Ukazuje nám to na naprostou ztracenost, na to, že bez Boha nebudeme schopní udělat vůbec nic. Když vidíme svou hříšnost, rozumíme tomu, že nemůžeme zachránit sami sebe, ale potřebujeme Spasitele, potřebujeme Boží řešení. Chápeme, že nemáme Bohu co nabídnout – i to nejlepší, co máme, je Bohu odporné. Pochopení vlastního stavu před Bohem nám ale také dává porozumět tomu, jak na tom jsou svévolníci, tedy ti, kterým bychom mohli něco závidět. Ukazuje nám to, že bez Boží milosti jsou stejně ztracení jako my, a budou přímým objektem Božího hněvu, jak je to ve v. 18-20.

• Ž 73:19 Jaký úděs náhle vzbudí, hrůzou se obrátí vniveč do jednoho.

V tomto světle chápeme, že není co závidět – jsou tady lidé, kteří jsou ztracení. I když žijí bezstarostně a dokonce rouhavě, potřebují naši pomoc, naše svědectví o Boží velikosti, svatosti a milosti, naše modlitby. My nepotřebujeme jejich úspěchy a jejich bohatství, ale oni potřebují stejnou milost, kterou jsme od Boha obdrželi my. Moji milí, takové porozumění pramení jenom z poznání toho, co je to hřích. Že nejsme hříšní pro to, co děláme, ale pro to, kým jsme. Nejsme hříšní, protože hřešíme, ale hřešíme, protože jsme hříšní!  Podívejte se na třetí věc, kterou žalmista viděl, když se setkal s Bohem ve svatyni. Kromě Boží svatosti a své vlastní hříšnosti porozuměl také velikosti Boží dobroty.

• Ž 73:23-24 Já však chci být ustavičně s tebou, uchopils mě za pravici, povedeš mě podle svého rozhodnutí a pak do slávy mě přijmeš.

Žalmista rozumí Boží velikosti, rozumí tomu, kdo je jeho Spasitel, dobře vidí, na kom cele závisí jeho spasení. Tady můžeme vidět spasení z milosti, spasení, které je cele Boží dílem. A co žalmista říká? Nechci být jako tupec a dobytče, ale chci být s tebou. To je zvolání srdce, které je obnovené Boží milostí. To je touha srdce, které je nové, znovuzrozené. Milí přátelé, musím se vás zeptat, jestli je to také touha vašeho srdce. V odpovědi na tuto otázku se skrývá život nebo smrt. Je tvou touhou být ustavičně s Bohem? Potom se raduj a pospíchej do jeho svatyně, protože to je místo, kde ho budeš poznávat v jeho velikosti a slávě. Nebo takovou touhu nezakoušíš? Potom tě, milá duše, prosím, spěchej do Boží svatyně. Pospěš si hledat Boží tvář, protože na tobě možná stále ještě spočívá Boží hněv. Utíkej ke Kristu a dej se smířit s Bohem. Běž k Ježíši, který jako obětní beránek zaplatil za hříchy těch, kdo v něj věří. Hledej Krista ukřižovaného, protože na kříži usmířil Boží hněv, hledej Krista, který třetího dne vstal slavně z mrtvých. Vyznej svou hříšnost před Bohem a věř ve vzkříšeného Pána Ježíše Krista. A budeš spasen. Potom s radostí vyznáš, to, co vyznává žalmista:

• Žalm 73:25-26 Koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení. Ač mé tělo i mé srdce chřadne, Bůh bude navěky skála mého srdce a můj podíl.

Setkání s Bohem vede k tomu, že už nehledáme záchranu u lidí. Už nepotřebujeme závidět svévolníkům, protože tady je někdo větší – Bůh sám. V nikom na zemi nemám zalíbení kromě tebe. Tohle je vyznání Božích mužů a žen. To je možné jen tehdy, když pochopíme, jak dobrý je Bůh. Tak jako je náš hřích větší, než jsme schopni pochopit, tak je větší Boží dobrota. Dobrota, která není v tom, co nám Bůh prokazuje, ale dobrota, která je v samotném Bohu, dobrota, kterou je Bůh sám. Jenom z ní vyvěrá všechno jeho milosrdenství a slitování, z ní tryská jeho milost, štědrost, hojnost.

Ÿ  Ž 73:27-28 Hle, ti, kdo se tobě vzdálí, zhynou. Ty umlčíš každého, kdo poruší ti věrnost. Mně však v Boží blízkosti je dobře, v Panovníku Hospodinu mám své útočiště, proto vyprávím o všech tvých činech.

Není lepší místo než u Boha. Není bezpečnější místo než v Boží blízkosti. Jeho blízkost je dobrá. Jeho blízkost je nejlepší! Není lepší ochrana před pokušením a před hříchem než v Boží svatyni.