Křesťanská zralost XIV.

Jaroslav Kernal, Praha 16. února 2020

Pokoj vám a milost, milí svatí. Pokračujeme v naší sérii vyučování o křesťanské zralosti a dostali jsme se na samotný závěr sedmnácté kapitoly Janova evangelia. Na Ježíšově modlitbě jsme si ukázali některé důležité věci, které se týkají zralosti křesťanů v jejich osobním životě. Mluvili jsme o místě a důležitosti modlitby, mluvili jsme o tom, že všechno, co děláme, máme dělat k Boží slávě a ke slávě Pána Ježíše Krista. Zdůraznili jsme jistotu víry, která spočívá v zachování a vytrvalosti svatých, viděli jsme, že důležitou součástí křesťanské zralosti je radost z Pána Ježíše Krista a v Pánu Ježíši Kristu. Ukázali jsme si nezbytnost posvěcení svatých, růst ve svatosti skrze pravdu Božího slova a hluboký osobní vztah s Pánem Ježíšem Kristem. Tato svatost postavená na pravdě je potom základem pro jednotu svatých, jednotu církve, o níž jsme mluvili minule. Dnes jsme na konci Ježíšovy modlitby, ve které se modlí za své učedníky, a tuto modlitbu završuje slovy o lásce, která již přebývá a ještě bude přebývat ve svatých. V posledních třech verších sedmnácté kapitoly Pán Ježíš určitým způsobem shrnuje hlavní témata své modlitby a vede je k cíli, který je naplněn Boží láskou v křesťanech. V těchto slovech čteme:

• J 17:24-26 Otče, chci, aby i ti, které jsi mi dal, byli se mnou, kde jsem já, aby hleděli na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval před založením světa. Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a tito poznali, že jsi mě poslal. A dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a já v nich.

Dnes jednoduše projdeme ty tři verše, které máme před sebou a ukážeme si z nich, kde se bere Boží láska, kde má svůj původ a kde ji máme hledat, tedy, co je zdrojem této lásky. Potom se podíváme na to, jak máme Boží lásku rozhojňovat, jak jako křesťané máme růst v lásce a nakonec se zastavíme u toho, kde Boží láska dochází svého naplnění a jak se to projevuje na křesťanském životě. Pojďme tedy k prvnímu bodu dnešního kázání:

I. Kristus ve slávě

• J 17:24 Otče, chci, aby i ti, které jsi mi dal, byli se mnou, kde jsem já, aby hleděli na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval před založením světa.

Ježíšova modlitba vrcholí. Modlí se za své učedníky, za jednotu Božího lidu, za svatost, za pravdu, která posvěcuje. Ježíš se modlí za to, aby učedníci byli sjednoceni v pravdě, sjednoceni v něm a s ním. A tady ve své modlitbě pokračuje. S důvěrou a s láskou se obrací ke svému nebeskému Otci a vyjadřuje, co chce. Ježíš předkládá Otci svou vůli. Čeho se týká jeho vůle? Mluví o lásce, kterou si ho Bůh zamiloval a kterou si zamiloval také ty, které mu dal. Jaká je tato jeho láska? Co chce jeho láska? Chce, aby jeho učedníci byli spolu s ním tam, kde je on. Ježíš se modlí na zemi, modlí se tuto modlitbu ještě před křížem, ale modlí se tak, jako kdyby už bylo dokonáno, jako kdyby už zvítězil. Jinými slovy, Ježíš se modlí ve víře, obrací se na Otce s důvěrou a spoléhá na něj. Modlí se za to, aby učedníci hleděli na jeho slávu, kterou měl před založením světa.

• Jan 17:5 A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve, než byl svět.

Je to zajímavé, protože Ježíš neprosil Otce, aby vzal učedníky ze světa, ale aby je zachoval od zlého. Ale tady říká, že chce, aby byli s ním, kde je on, aby byli posazeni na nebeských místech spolu s Kristem a hleděli na jeho slávu. Milovaní, Pavel napsal, že na našich tvářích, na tvářích Kristových učedníků, se zrcadlí slavná zář Páně a tak jsme už nyní proměňování k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně (2K 3,18).

Fyzicky jsme byli ponecháni ve světě, protože máme jít a získávat Pánu učedníky ze všech národů, ale duchovně už jsme s ním tam, kde je on – a už nyní se sytíme vzezřením jeho slávy. A v tomto těle v tomto světě žijeme s nadějí, že jednoho dne budeme jako on, budeme proměněni do slávy a budeme čistí, jako on je čistý (1J 3,1-3). Už nyní jsme proměňováni.

Díváme se na slávu, kterou dal Otec Synovi. Je to sláva, kterou mu dal před založením světa. Je to věčná sláva Božího syna. Je to pochopení a porozumění tomu, kdo Pán Ježíš Kristus je. To znamená poznávání Pána v pravdě skrze Boží slovo a modlitbu. Proč Otec sdílel se svým Synem tuto věčnou slávu? Protože ho miloval – zamiloval si ho před založením světa. V Pánově blízkosti jsme u samotného zdroje Boží lásky. Když přemýšlíme o věčné slávě Syna, když trávíme čas u jeho nohou v modlitbách a v Božím slově, setkáváme se tam se samotným Pánem a jeho láskou. Jeho láska nás vtahuje k sobě a proměňuje. Bez Kristovy blízkosti nemůžeme vůbec poznat Boží lásku.

Tady jsme u důležité věci – jenom v Kristu poznáváme Boží lásku. Jenom ten, kdo věří v Krista, je dotčen a naplněn Boží láskou. Nikdo jiný nemůže být, protože podstata této lásky je ve věčném poutu mezi Otcem a Synem. Poslechněte si, jak o tom mluví David, který neznal Krista, protože žil tisíc let před Kristovým vtělením. A přece vyjadřuje tuto hlubokou pravdu:

• Žalm 17:15 Já však ve spravedlnosti uzřím tvoji tvář, až procitnu, budu se sytit tvým zjevem.

A Pavel, který byl účastníkem Kristovy slávy, kterého tato sláva srazila k zemi na cestě do Damašku, kterého moc Kristovy lásky proměnila a z pronásledovatele udělala zvěstovatele, píše:

• Ef 5:14 Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.

Jenom v Kristu jsme zasaženi Boží slávou, jenom v Kristu poznáváme Boží lásku. Nikde jinde ji nenajdeme. Když jsme uvěřili, byli jsme přemoženi touto láskou, Bůh naplnil naše životy tím, co jsme do té doby neznali. A postavil nás do společenství Božího lidu, kde máme na pravdě zachovávat jednotu lásky. Tady je vrchol Ježíšovy modlitby za jednotu Božího lidu, a Pán tady znovu opakuje to, co už řekl před okamžikem, totiž že bez něj samotného není žádná jednota. Jestli chceme, abychom byli jako křesťané jednotní, musíme se přimknout k Pánu Ježíši Kristu. Míra naší jednoty bude vyjádřenou mírou našeho vztahu s Ježíšem. A to je zodpovědnost každého z nás. To je také služba každého z nás. Čím blíže budeme jako jednotlivci Kristu, tím pevnější pouto budeme mít mezi sebou navzájem. Tohle platí o každém vztahu, který jako křesťané máme.

V největší míře, nejsilněji a nejdokonaleji je to naplněné v manželství křesťanů, kde ti dva, muž a žena, se stávají jedním tělem. Nestávají se fyzicky jedním tělem, protože pořád je tady muž a žena, jsou tady dvě těla, dvě osoby, ale stávají se duchovně jedním. Jsou duchovně spojeni a tak se stávají jedním tělem, jednou bytostí – jejich osobnosti začínají pomalu splývat, pronikat jedna do druhé. Muž a žena jsou si oddáni v té největší míře. Jsou si oddáni tělem, duší, myslí, srdcem. Patří cele jeden druhému – všechny emoce, všechna síla, celá mysl, celá duše se upíná k tomu druhému a spojuje se s ním. Ti dva se duchovně stávají stále podobnější Kristu a tak jsou spojováni jeho láskou.

Totéž vidíme ve společenství Božího lidu, v církvi, která je také Kristovým tělem. Zde na zemi není mezi křesťany taková míra oddanosti a vydanosti jaká je v manželství, a ani nemůže být. Až budeme s Pánem, bude pořadí těchto vztahů trochu jiné – budeme mít proměněná, svatá těla, celí budeme proměnění, a naše oddanost jedněch vůči druhým bude dokonalejší, než je oddanost manželů nyní. To je důvod, proč Pán říká, že v nebi se už lidé nežení a nevdávají (Mt 22,30), protože jsou v plnosti jedním tělem a spojuje je láska. To je také důvod, proč Ježíš říká, že láska bude poznávacím znamením učedníků v tomto světě (J 13,34-35). Proto se máme milovat navzájem – a tento verš nám ukazuje, jak to máme udělat – tím, že budeme mít hluboký osobní vztah s Pánem Ježíšem. A to nás vede k dalšímu verši, ke druhému bodu dnešního kázání:

II. Kristus ve světě

Ukázali jsme si, jaký je zdroj Boží lásky pro nás – to je Pánova sláva. To je něco, co mohou zakoušet jenom ti, kdo se narodili z Ducha svatého, kdo vyznali Ježíše jako Pána a ve svém srdci uvěřili, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých. Nyní se dostáváme k tomu, jak se může Boží láska v nás rozhojňovat. Není to vlastně jinak, než jak to bylo v předchozím bodě – skrze poznávání Pána Ježíše Krista. Ježíš pokračuje ve své modlitbě a říká:

• J 17:25 Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a tito poznali, že jsi mě poslal.

Ještě jednou a naposledy Ježíš oslovuje Otce. Tentokrát je to s připomenutím Boží spravedlnosti – spravedlivý Otče. Když se Ježíš modlil za posvěcení a zachování učedníků, říká: Otče svatý. Když se modlí za oslavení, oslovuje ho slovem spravedlivý. Bůh je spravedlivý a prokáže svou spravedlnost, když hříšníky přijme jako své děti, protože Boží syn vydal sám sebe za nás. Bůh je spravedlivý, protože když Boží syn dokonal své dílo, byl přijat do slávy. Otec je spravedlivý, proto naplní všechny své sliby, které dal Synovi – budeme s ním tam, kde je on, budeme hledět na jeho slávu, kterou měl před založením světa, a budeme ho poznávat v jeho slávě. Boží láska bude naplňovat naše životy.

Svět Pána Ježíše Krista nepoznal. Ale učedníci poznali, že Otec poslal Syna, aby byl Spasitelem světa a zachránil hříšníky. Ti, kdo uslyšeli zvěst evangelia a uvěřili mu, se stali Božími dětmi. Ti jsou nyní posláni stejně, jako Otec poslal Syna. A to je způsob, jak rozhojňují Boží lásku – jsou a kážou evangelium všemu stvoření. Svědčí o Pánu Ježíši Kristu všude tam, kam je Pán postavil nebo poslal. Ale toto svědectví, že Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (J 3,16), se neobejde bez Pánovy lásky.

Abychom ale byli dobrým nástrojem v ruce spravedlivého Boha, musíme se ohřívat na slunci jeho lásky. Bez jeho lásky nemůžeme nést evangelium tomuto světu. Bez lásky bude evangelium jenom prázdným duněním. Pavel napsal známá slova:

• 1K 13:1 Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.

Jestliže budete vztekle štěkat evangelium na své sousedy, věřte mi, že se nikdy ani na okamžik nezastaví, aby se zamysleli nad tím, co jim to vlastně říkáte. Tím nechci říci, že by Bůh nemohl použít náš štěkot – může a ze své milosti ho také občas použije. Ale to z nás nijak nesnímá zodpovědnost za to, abychom mluvili a jednali s druhými laskavě a pokorně. A láska nejenom mluví, ale také jedná. A možná mnohem více jedná, než mluví. Naše činy mají mluvit přinejmenším stejně hlasitě jako naše slova. Můžeme si položit otázku, co bych si přál, kdybych byl na místě toho druhého člověka? Jak bych chtěl, aby tento člověk se mnou jednal? Chtěl bych slyšet tvrdá slova? Chtěl bych vidět chladný, odmítavý nebo dokonce arogantní postoj?

Když se budete na ulici do krve hádat se Svědkem Jehovovým nebo s římským katolíkem, věřte mi, že ho nepřesvědčíte o pravdě evangelia. To je moje vlastní špatná zkušenost. Je lepší říci laskavě a vlídně jeden verš než strávit hodinu přetahováním se o různé verše. Pavel napsal Timoteovi, jak má jednat s lidmi, kterým zvěstuje evangelium, ať již jsou to lidé, kteří chtějí slyšet nebo lidé, kteří slyšet nechtějí – a jsou to slova, která mě osobně působí těžkosti a často musím bojovat se svou přirozeností a vyznávat Bohu svou výbušnost a prchlivost.

• 2Tm 2:24-26 Služebník Kristův se nemá hádat, nýbrž má být laskavý ke všem, schopný učit a být trpělivý. Má vlídně poučovat odpůrce. Snad jim dá Bůh, že se obrátí, poznají pravdu a vzpamatují se z ďáblových nástrah, do kterých se dali polapit, když podlehli jeho vůli.

Laskavý ke všem, trpělivý, vlídný. To jsou slova, která mě ničí, protože často nejsem laskavý ke všem, vlídný a už vůbec ne trpělivý. Co musím udělat, abych byl? Musím jít na kolena a vyznat Bohu svou nevlídnost a netrpělivost, volat k Pánu Ježíši Kristu, aby proměňoval do jeho podoby, prosit ho smilování a sytit se jeho zjevem – otevřít Boží slovo a nechat Pána samotného, aby skrze to Slovo ke mně mluvil a dával se mi poznat. On je laskavý. Vždycky byl laskavý. Nikdy se na nikoho neutrhoval, nejednal s nikým arogantně nebo povýšeně, ale vždycky jednal vlídně a trpělivě. Když jdeme před Pánem na kolena s pokorou a zlomeným srdcem, on je tak dobrý, že nám odpovídá na naše modlitby a proměňuje nás. Rosteme do stále větší podoby Pána Ježíše Krista, dorůstáme do jeho plnosti.

Svět nepoznal Otce, ale Pán ho poznal a nám dal, abychom ho poznali. Zjevil nám jeho jméno a uvedl nás do dokonalosti jednoty, takže jsme mohli poznat, že Otec poslal Syna. V této jednotě máme být světu svědectvím o Kristu. Jako Otec poslal Syna, tak i Syn poslal nás. Nevzal nás ze světa, ale ponechal nás ve světě a vyslal nás do světa. Ale abychom mohli jít do světa, musíme jít nejdřív k němu. Nejdříve se sytíme jeho láskou a jsme jí proměňováni, naplňujeme jeho láskou své životy a potom tuto lásku šíříme dál. Někdy je to také tak, že sdílíme evangelium a zjišťujeme, že nám chybí jeho lásky, a jdeme na kolena. Je to takový koloběh, který rozhojňuje jeho lásku v našich životech.

Proto je pro křesťany důležité, aby říkali evangelium druhým. V mnoha ohledech je naprosto přirozené. Narodili jsme se z pravdy, a nemůžeme zapírat pravdu. Bůh nám dal srdce, které miluje Pána Ježíše Krista, takže nemůžeme mlčet o tom, co dělá a jaký je. Ale v mnoha ohledech je to nepřirozené, protože kvůli pravdě musíme zapírat sami sebe, abychom mohli stát na pravdě a vytrvat v ní. A je to ještě nepřirozenější, když máme svědčit světu v Kristově lásce. To není možné bez moci Ducha svatého. Ale z jeho moci se tímto způsobem bude Boží láska v našich životech rozhojňovat, bude naše životy naplňovat a bude přetékat dál a vytékat ven jako proudy živé vody.

Mluvili jsme o zdroji Boží lásky, kterou je Kristus sám, jeho sláva, jeho osoba, jeho charakter, jeho Božství. A viděli jsme také, že naše láska má růst a rozhojňovat se tím, že ji budeme vylévat na druhé a svědčit o tom, co jsme poznali – že Otec poslal Syna. Nyní se dostáváme ke třetímu bodu dnešního kázání a k poslednímu verši 17. kap., v němž si ukážeme plnost Boží lásky:

III. Kristus v nás

• J 17:26 A dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a já v nich.

Pán Ježíš nám dal poznat Otce. Kdo vidí Syna, vidí Otce. A slibuje, že toto poznání ještě rozhojní a skrze toto poznání v nás bude Otcova láska a s ní i Pán Ježíš sám. Vracíme se tady k tomu, o čem jsme mluvili na začátku, to co Pavel popsal jednoduchými slovy v listu Efezským, když řekl, že Kristus je hlava a my jsme jeho tělo (Ef 4,16). Křesťané jsou jedním tělem, protože v nich přebývá Kristova láska. Když v nich přebývá Boží láska, přebývá v nich Kristus sám. Právě takto o tom mluví Jan ve svém listu:

• 1 Janův 4:7-8 Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska.

Takhle Ježíš ukazuje na lásku Boží. A modlí se za to, aby učedníci v této lásce rostli. Možná to můžeme říci ještě jinak, protože když se podíváme do toho textu, tak je to spíš prohlášení, ze kterého vyplývá, že opravdoví křesťané porostou v Boží lásce – dám jim poznat tvé jméno, aby Tvoje láska byla v nich. Ježíš už nám dal poznat Boží lásku, když jsme poznali jeho samotného a skrze něj jsme přistoupili k Bohu Otci. Ale skrze Ducha svatého a skrze Boží slovo nám ještě více dává poznávat Boha samotného a tak se rozhojňuje jeho láska v nás. Je to nadpřirozená Boží láska, která přemáhá svět. Kristova láska, kterou nám prokázal svým křížem.

• Fp 1:9-11 A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost; abyste rozpoznali, na čem záleží, a byli ryzí a bezúhonní pro den Kristův, plní ovoce spravedlnosti, které z moci Ježíše Krista roste k slávě a chvále Boží.

Na kříži se Boží láska zjevila v plnosti. Tady je takřka triumfální závěr Ježíšovy modlitby. Tak jak se Ježíš blíží ke kříži, je stále více plný jistoty a vítězství. Bitva je ještě před ním, ale On jde vpřed jako přemožitel. Ježíšova mysl nebyla sevřena zmatkem nebo strachem. V Getsemane ještě zakoušel úzkost, zápasil a bojoval, ale nakonec zvítězil, když řekl, ne moje, ale tvá vůle se staň. To je vítězství lásky. Dokonalá láska nezná strach a přemáhá strach (1J 4,18). Pán Ježíš šel na kříž, i když věděl, že se setká s odmítnutím – s tím největším odmítnutím, protože na kříži přijde o život. To odmítnutí bylo ještě navíc umocněno tím, že ani jeho nejbližší v dané chvíli nepochopili, co se děje, ale rozutekli se, schovali se, a někteří z nich ho dokonce zapřeli.

To je velikým vzorem lásky pro nás. Někdy bychom chtěli prokazovat svou lásku jenom lidem, kteří jí jsou hodni, čímž myslíme lidi, kteří se k nám budou chovat stejně. Chceme sloužit lidem, kteří budou za naši službu vděční, chceme povzbuzovat lidi, kteří tím budou potěšeni, chceme v lásce napomínat lidi, kteří budou pozitivně reagovat na naše napomínání, odvrátí se od hříchu nebo od pokušení, či nemoudrosti, a opustí svou pošetilost. Mimochodem, toto je myslím jedna z nejtěžších věcí, které se týkají praktických důsledků lásky mezi křesťany – a to je láskyplné napomínání a napravování druhých. A nejčastěji, tedy alespoň to je má vlastní zkušenost, chceme napomínat ty, kdo uvidí svůj hřích nebo své selhání, kdo s vděčností řeknou, že byli hlupáci a vůbec neviděli, co dělají. Tam, kde tohle nepředpokládáme, tam mnohem častěji chodíme kolem horké kaše a říkáme si, že láska přece také přikrývá hříchy, tak to nebudeme raději řešit. Ale až příliš často to není v tom, že bychom chtěli prokázat lásku přikrytím hříchu, ale je to o tom, že prostě máme strach mluvit s druhým člověk, jít do hloubky, vystavit se konfliktu, odmítnutí, nepochopení. Ale co udělal Pán Ježíš? Šel na kříž. V něm můžeme vidět plnost a dokonalost Boží lásky – té lásky, která přemáhá strach. Lásky, která jedná pro dobro druhých. Lásky, která dělá všechno pro dobro druhých. Ale všimněte si, že i jeho láska byla vybojovaná na kolenou a šla ruku v ruce s poslušností Otci – ne jak já chci, ale jak ty chceš.

Moji milí, jste naplněni Boží láskou? Přebývá ve vás Kristus? To není o pocitech – o těch není v našem textu ani zmínka. Je to o poznání Boha. Je to o přebývání v něm, tedy o sycení se Božím slovem a vytrvalých modlitbách.

Modlitba je uzavřena velikým tajemstvím křesťanského života – Ježíš a jeho láska přebývá ve věřících. Ježíš opouští své učedníky, ale nenechává je samotné. Místo sebe jim posílá svého Ducha a skrze tohoto Ducha bude přebývat v učednících navěky. My jsme přijali Ducha Svatého, který nás uvádí do veškeré pravdy, máme Boží Slovo, které je pravdou. K opravdové jednotě nám tedy stačí soustředit se na to, co je hlavním tématem Božího Slova – a to je vtělené Boží Slovo, Boží Syn, Pán Ježíš Kristus a jednat podle Slova – zachovávat ho. Jednat se srdcem naplněným Kristovou láskou. A na tom není nic těžkého ani komplikovaného. Neříkám, že to je lehké – nejtěžší je to právě na vzájemné službě lásky mezi bratry a sestrami v církvi. Ale když budeme jednat v lásce, tak se bude projevovat Boží sláva v nás. Tento Ježíšův dar slávy věřícím vede k jejich jednotě, jejímž konečným výsledkem je konfrontace světa s tím, kdo je to Ježíš. Jsme těmi, jimž jde o Boží slávu v našich životech? Jsme těmi, kteří milují Boha víc než cokoliv jiného v tomto světě? Jsme těmi, kteří milují své bližní jako sebe sama?

Je-li to tak, Kristova církev bude vzkvétat, poroste do nádhery, slávy a vznešenosti Kristovy nevěsty. Boží láska se bude projevovat navenek ke světu, který nepoznal Boha, protože křesťané v lásce půjdou a budou zvěstovat evangelium ztraceným. A Boží láska se bude projevovat uvnitř vzájemnou praktickou službou, vzájemným potěšením, povzbuzením i odvážným, ale pokorným a laskavým napomínáním. Pán Ježíš vyslal své učedníky do světa:

• Matouš 28:18-20 Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.

To je poslání církve, které směřuje ven z církve i dovnitř do církve. To je poslání, které se děje v kontextu lásky a vede k oslavě našeho Pána Ježíše Krista v tomto světě.

Amen.